JAROSLAV HUTKA: 100 LET

„Nikdy jsem se za politického zpěváka nepovažoval, a teď se jím pozvolna stávám. Píšu ale pro sebe a své svědomí. Nechci nic zamlčovat,“ tvrdí Jaroslav Hutka. Jeho nové album 100 let však není pouze sbírkou třinácti (vlastně 12 + 1) syrových, otevřeně politických výpovědí, nahraných pouze s akustickou kytarou. Jeho cennou součástí je průvodní text v bookletu, v němž Hutka zařazuje sebe a celou šafránskou písničkářskou generaci do kontextu protestní písňové tvorby („Hašler, Osvobozené divadlo a český kabaret byly politické buď vlastenecky, nebo parodicky“; „Krylovy písně jsou […] perfektně zrýmované, až tak, že rým na sebe strhne i obsah“).

Hutkova reflexe českého 20. století a především současnosti je nekompromisní, naléhavá a ve své civilnosti až překvapivě poetická. Poezie se neskrývá ve formě (Hutka opravdu nikdy nebyl přeborníkem v rýmování a ve ctění rytmu), ale v použitých metaforách (komunismus jako saň) či metonymiích (chudoba jako souhrnné pojmenování pro mnohem více nesnází a průšvihů dnešní doby). Hutka ve svých textech tematicky pokrývá nejen posledních 100 let (Sudety, Leopoldov, „kněží na uranu“, „stát Klausův a Zemanův“, vůdce i svoboda jsou důležitými klíčovými slovy), ale občas sáhne pro inspiraci i do daleké minulosti (Caesar, Villon). Jako celek album (navzdory kostrbatostem typu „volby, které pojistkou jsou“) odkazuje k Hutkovým nejsilnějším dílům typu Pravděpodobných vzdáleností.

Vlastně jediná píseň, kterou bych oželel, je hojně diskutovaná Miloš a zubatá. Na albu vážném, až z něj mrazí, pokus o satiru ruší. Pro mne je Hutka uvěřitelný především tehdy, když zasazuje do kontextu „hroby bez jména“, „udavače ve vládě a opilce na hradě“ nebo to, že „hledáme symboly, jenom ne pravdu“. To jsou – navzdory aktuálním tématům – výpovědi s trvalou hodnotou. Píseň o prasklé lebce a žumpě z Hradčan je do verbálních extrémů vyhnaná momentální glosa a měla zůstat jen jako bonus na internetu.

magazinuni.cz, Milan Tesař (Radio Proglas), listopad 2018