ABYCHOM NÁHODOU… hudba Vl. Veit, 1972 Proč asi myslíte, lidi, že žijete A jak to podivně s žitím nakládáte Cožpak netušíte čeho se dočkáte V temnotě žijete, brzo oslepnete Co s tím naděláme, to všechno musíme Jiní nám poroučej, my jenom posloucháme Děláme pouze to, co je nutně třeba Abychom náhodou nepřišli o chleba Člověk přece není živ jenom z chleba Život je vědomí, život je nálada Život je radost a život je toužení Pokrm je pzo tělo a tělo je k umření Tohleto všechno se moc dobře poslouchá Ve skutečnosti je to planá útěcha K šťastnému životu je jistota potřeba Abychom náhodou nepřišli o chleba Jistotu znám jednu a ta je ve smrti A také že život nikdy se nevrátí Jistotu znám druhou, že o všechno přijdu Přišel jsem nevím jak, tak také odejdu Tyhlety řeči jsou zcela dekadentní Ovládnem přírodu, jsme lidé moderní Mystika k životu dávno není třeba Abychom náhodou nepřišli o chleba Ach, lidi, lidičky, jaké to mámení Rozumné se nám zdá temnotou bloudění Za zdání iluze duši svou prodáte O vítr na dlani velmi se bojíte Od tebe se přece urážet nedáme Máme svou rodinu a k té povinnost máme Řeči tvé poslouchat, to nám není třeba Abychom náhodou nepřišli o chleba ACH, ŽENO MILÁ 1971 Ach, ženo milá, byla jsi dítě A potom v dívku jsi vyrostla Láska ti tkala hedvábné nitě Potom jsi najednou zestárla Ach, muži milý, špatně teď mluvíš Tělo si samo přivolá chlad Jeden den začneš, druhý den končíš Toto je život a jeho řád Ach, ženo milá, krátká je chvíle Kterou jsme spolu tu prožili Zpočátku zdálo se to tak milé A čeho jsme se to dožili Ach, muži milý, špatně se díváš Není zlem to, co bazýváš pád Křivdíš, kde žádnou zásluhu nemáš Toto je život a jeho řád Ach, ženo milá, krátce jsme žili Život mě zradil, mládí mi vzal Míval jsem plány, už nemám síly Odešla léta a přišel žal Ach, muži milý, marně se zlobíš Není tvé, z áeho chtěl by sis brát Že byl jsi stvořen, na to nemyslíš Toto je život a jeho řád Ach, ženo milá, podivně mluvíš Naději žádnou už nevidím Tvá je to věc, že modlit se chodíš Ale já na zázrak nevěřím Ach, muži milý, mluvíš jak slepý Že žiju, není to zázrak snad Proč to nechápeš, málo jsi skromný Toto je život a jeho řád AMERIKA 1989 Pochopím kompjútr, řadicí páku Spojité nádoby, pruhy na triku Úmrtí ještěrů, na Slunci skvrny Klapky na piánu, na harfě struny Pochopím brambory na valníku Všecičko pochopím, všemu už rozumím Mám totiž děsnou kliku: Viděl jsem Ameriku Pochopím stmívání, tažení ptáků Daňové přiznání, kupení mraků Klokana v kapsičce, vodu ve víně Kurzovní pohyby v turecké měně Pochopím sněžení na rovníku Všecičko pochopím, všemu už rozumím Mám totiž děsnou kliku: Viděl jsem Ameriku Pochopím mlátičku, výbušný motor Korejské básnění, křovácký traktor Hromosvod na střeše, vlaštovčí slinu Množení ústřice, antickou hlínu Pochopím mrtvolu na slamníku Všecičko pochopím, všemu už rozumím Mám totiž děsnou kliku: Viděl jsem Ameriku Pochopím kvasary, egyptské hrobky Růst nehtů na nohou, usnutí sopky Silniční pravidla, výpočet mostu Orfea v podsvětí, indickou kastu Pochopím zábradlí na parníku Co ale nechápu, co ale nechápu Slovenskou politiku, slovenskou politiku AŽ SE MÉ ROKY SESYPOU hudba Vl. Veit, 1975 Až se mé roky sesypou a zůstanu bez otázek Akordy nálad utichnou a ticho vztyčí stánek Chci nápis Myslel na radost a sklidil pouze bezradnost Až moje písně v nepaměť vpijí se jak déšť do pole A jiní zas na tutéž zeď hodí svůj hrách pošetile A poznají, že není cíl, vím to, přesto jsem vykročil Žiji, co se už prožilo a zase bude prožito Vím, co se dávno vědělo, hraji, co je obehráto Platil jsem předem co jsem pil a přesto jsem se zadlužil Nechci žebrat o chápání, chtěl bych jen chvíli ticha Ať ten, kdo doufá v slyšení, chviličku se mnou vzduch dýchá Ticho pro chvíli setkání, vždyť mimo ně už nic není A i když ono ticho v nás obléká kdejaká touha Ta o své ostny strhá čas, pasák, co se smrtí líhá A jejich dítě Mlčení svým křikem náš svět rozezní BEDNA 1975 Na poli ležela bedna Dumala, co je to jedna Jak to, že něrozděluje A ani nezásobuje V rozvrzaném víku praská Písmu po stranách se stejská Po krásných krajinách v dáli Co na bednu jména psaly Pořád jen na cestách byla Teď najednou dojezdila V slunci, mrazu nemá práci Stojí v tiché meditaci Přemýtaje o jedničce Cosi vymyslela přece Žádná víra a velikost Jen kvalita - jedinečnost Řád je jeden, druh je jeden Svět je jeden, duch je jeden Všecičko je originál Ach, kdyby to každý chápal Mocná vzácnost existence Vsadila si na jedince Barvou, chutí, místem, tvarem Na světě se rozlišujem Jiná čísla, všechna, co jsou Pouze v představě se pasou Ve světě je nenajdete V hlavě s nimi počítáte Ani nula, pustá prázdnost Existence, život, radost V celém vesmíru jsem jedna Rozvrzaná, stará bedna V ten moment však traktor s pluhem Dojel k bedně velkým kruhem Rozmačkal ji na jeden ráz Pluh ji podmít, byl orby čas Pod hlínou v temnotě těsné Padla na poznání děsné Jedna jednu znásobuje Tím, že jeden jen jednou žije BICYCLE 1980 BLUDIČKY JSOU VE MĚSTĚ podle H. Ch. Andersena hudba Vl. Veit, 1967 Jsem bahenní žena a teď vyprávím, protože hodiny bijí dvanáctou A pak musím zas táhnout ke svýmu kuchtění Od nepaměti žiju v močále se svou pivní várkou Lesní bubáci jsou ochlasti a furt žízní A včera mi všechno vyžahli, protože byl minutovej ples slavnostní Narodilo se dvanáct bludiček a jak vám dováděly,to bylo srandovní A každá odlétla do města tři sta šedesát pět lidí svíst Aby se pak mohla pře kočárem ďáblovým vízt Včera se vylíhly a dnes už ve městě třeští Pouze blázny do svých sítí nechytí Ale svedou je na cestu rozumnou Faráře rozčertí, když se opijou Básník vlastnil všecko a teď je spoután korunou Ve škole nevzdělanost vychvalujou V novinách místo pravdy lež spisujou Na operačním stole jim ruce ujedou Ty bludičky ve městě jsou, tvý svědomí na mraky rozkradou Nóbl událost včera v noci poctila močál Mezi lidi chtěla robátka maličká Všichni radóstí vejskali, každej se smál Na klíně jsem zahřála, já, důstojná bahenní babička A když je počasí tak jako včera, narodí se i ta dvanáctá A pak můžou mezi lidi a do bahna je táhnout, hned jak ráno zasvítá Odvést je od pravdy do neštěstí Odtáhnout ženský do neřestí Včera se vylíhly a dnes už ve městě třeští Pouze blázny do svých sítí nechytí Ale svedou je na cestu rozumnou A skrejvaj se pod spodničkou Moc milenců a málo jich plane láskou Fotografové ženský pro hnus fotografujou A ženský ne krásu ale hanbu odhalujou Ne pro syny, ale pro peníze mužský milujou Ty bludičky ve městě jsou, tvý štěstí na mraky rozkradou Bludičky se řádně vzdělaly pro tu slabošskou bandu lidskou Rusalky je naučily správnýmu těla držení Krkavci jim řekli kdy přitakávat a to je předností velkou Od upírů klíčovou dírkou prolézat umí Cha, cha, to stalo se včera a dnes už mezi námi jsou Jak tak koukám, támhle z pátý řady se ne mě smějou To není žádná pohádka, to vážně říkám Že jsem bahenní žena, svý slovo na to dám Včera se vylíhly a dnes už ve městě třeští Pouze blázny do svých sítí nechytí Ale svedou je ná cestu rozumnou V hospodě se namol opijou Pak jdou domů a zákony přepíšou V temný ulici tě přepadnou A pak nespravedlivej rozsudek vynesou Jdeš to říct lidem, ale lidi nikde nejsou Jenom oči, samý oči a tvý nervy se třesou Pod krásným obličejem najdeš krajinu pustou Ty bludičky ve městě jsou, tvý svědomí na mraky rozkradou BOURAČKA 1972 Auto po ulici jede Motor vrní nudnej nápěv Bouračka se na něj směje Rok už čeká, dnes má naspěch Náramně je rozjařená Kupy dětí jak tu vřískaj Docela se probudila Děti do pokličky třískaj Auto po ulici jede Motor vrní nudnej nápěv Bouračka se na něj směje Pozorně sleduje výjev Jak se dítě rozeběhlo Auto jede po ulici Jak se dítě zastavilo Už bouračka nervy ztrácí Řidič volant vlevo strhne Tam, co kandelábr stojí Bouračka se na něj vrhne Čumilové už se rojí Bouračka je celá pyšná Z toho, jak se podařila Člověk s bolestí se zeptá Kde se tady objevila Přišla jak plod lásky hříšné Nechtěná se narodila A že zná jen skutky hrůzné Rodiče své zahubila Oči všem se strachem šíří Nad potoky barvy krve Jak se mu na světě daří Auto do příkopu svrhne Auto po ulici jede Motor vrní nudnej nápěv Bouračka se na něj směje Dlouho čeká, pak má naspěch BOUŘE hudba Vl. Veit, 2007 Šedivé nebe se sluncem až za mraky Deštěm na krajinu po kapkách klesá Za mokrou záclonou les dělá úkroky Větrná mluva je bleskově kusá Klikaté mramory leští vzduch do hromu Praskavá světlice vpila se do stromu Peřiny mokra jsou pod mlhu vystlány Mlha kraj za šňůru potoka tahá Údolí před chladem skrývá se do hlíny Hlína je blátivě, neplodně nahá Vichřice paty své do dubu srazila Železnu ruku si o skálu rozbila Život se přikrčil, z barev se vytratil Šedivost přítáhka krajině uzdu Barvy se rozpily, soumrak je začernil Temnotu vyzval na spanilou jízdu Do svých zdí z kamene domy se zařekly Bázlivě do světla okna svá oblékly Samota bubnuje na buben půlnoci Kobyla lijáku na střechy močí Myšlenka o smrti hlavou se potácí Jak šelma z temnoty na krk ti skočí Pověra z truhlice svíčku si vytáhla Mířila na srdce, rozum však zasáhla CESTA DO ZEMĚ STÍNŮ podle H. Ch. Andersena hudba Vl. Veit, 1967 Vyprávím slepejm o stínech života Že totiž každej předmět stín má Že o stíny je připravila jejich slepota A že slepej slepýho víst kam nemá Zázračný brýle vám dám, tak pojďte Do země stínů spěchám Král země nám otvírá, zve nás dál Tam, kde nikdo stín nemá Každej má místo tváře tmu tam v zemi stínů Utíkám stínohrou města mezi stíny po lidech A na stín si nešáhneš Stín políbíš, ale neudržíš ho na rtech Moc stínů je jeden stín a ten nedoženeš Dav chce stejnýho Boha, stejnou pravdu Stín po snu Jeden dům jako druhý, jeden názor Všichni hážem na jednu hromadu Král má místo mozku tmu tam v zemi stínů Jsem veliký král stínů, jsem ve stínu stráží Ve stínu a ochraně hradu Stín mám ve znaku, znak mám ve stínu A od stínu ke stínu jdu Stín smrti tudy jde a splývá s námi Stínem únavy Někdo je zbabělý, jiný silný, dobrák, hlupák Jó, jen šustí stíny Tam člověk má místo ksichtu tmu tam v zemi stínů V kraji, kterému se odedávna říká Paměť země Nastal zvláštní hluk Pampeliška se moc protáhla a tou dírou Vylez pampeliščí kluk Vítr se fouknout nestydí A kluk do země stínů pádí Utíkal i král, ten pohled bych vám přál Jak každej stín nohy na ramena bral A žádnej už neměl místo očí tmu tam v zemi stínů Jenže v pohádce všechno dopadne fajn Ale skutečnost je trochu jiná Po ulici každej z vás jde jak pán A stín k vaší patě usedá A bylo to zrovna včera, šel jsem koupit Housky a litr mlíka Slunce bylo úplně jarní A na rohu vyrostla malá pampeliška Ale každej měl místo tváře tmu jak v zemi stínů Všechno bylo přesně takový jak tam v zemi stínů CÍNOVÁ ARMÁDA hudba H. Cigner, 1969 Život, to je ve věčnosti chvíle Kdy můžeš i ty rozhodnout Víš o marnosti, životě i díle A tak měj snahu, ať je ta chvíle krásná Buď jako dítě zaujaté svou hrou A co dítě čeká, kam jeho snahy jdou Tam poděje se i tvé snažení Však se dočkáš Snaž se stát nad svou cínovou armádou Bude boj a život je v něm sázkou Nesmíš ho dát Dát větru napospas svého života čas Ať píšeš knihy a nebo hledáš lék Ať živíš houf svých malých dětí Ať vymejšlíš důmyslné stroje skvělé Měj snahu, ať je ta chvíle krásná Ať skládáš muziku anebo v obrazech vše máš Ať miluješ cestování a nebo noční flám Jseš v právu á svou válku tím vyhráváš Však se dočkáš Směle do útoku, neboť život je útok sám Prací nové vojáčky odlejvám Nesmíš je dát Dát větru napospas svého života čas Na písku času svůj boj vybojováváš Zmítáš se v těžkém zápolení Seš vojevůdce á svůj život v sázku dáš A tak měj snahu, ať je ta chvíle krásná Jseš přesvědčen, že ze svejch dětí lidi uděláš Že budeš dlouho žít a svět kolem sebe poznáš Nepovoluj bitvu a bojuj dál Však se dočkáš Věř, že nejlepší je jen ta píseň tvá Že jí nejlíp umíš zazpívat Nesmíš se dát Dát větru napospas svého života čas Knihu ti nevydaj, svůj boj prohráváš Ženská ti prchla, zmizela v dáli Ze školy vyhozen, obrazy neprodáš Myslíš, že v životě už není chvíle krásná Plány vynálezů ti ukradl tvůj šéf Hudbu ti odmítli a peníze nemáš Ale neházej ještě flintu do žita Však se dočkáš Armáda prohrála, to nevadí, novou vystroj Najdi si lepší holku, vymysli lepší stroj Nesmíš se dát Dát větru napospas svého života čas Dívej se ná hru dětí svých Jak je pro ně dobrodružná Vůči věčnosti také není nic Ale daří se jim jedno, ta chvíle je krásná Dovedou ji krásnou a nechtějí proto víc A co ty bys chtěl není žádné vítězství Jen zapomnění nás na své lodi odváží Však se dočkáš Važ si té chvíle, která se život nazývá Běž s ní do útoku, to je tvoje armáda Nesmíš ji dát Dát větru napospas svého života čas Slunce zapadá A tak hurá za sluncem A tak hurá za sluncem A tak hurá za sluncem CÍRKEVNÍ TATÍCI 1977 Církevní tatíci čertu se prodali Za úpis mlčení pohodlí dostali Do kleští chytili učení Kristovo Dali si odpustky za prolhané slovo Haleluja Církevní tatíci strachy se pomátli Do kruhu sofismat věřící zapletli V bludišti prospěchu cestu si hledají Ve stínu kostela se spásou kšeftují Haleluja Církevní tatíci láskou vyhrožují Kdo s čertem nepůjde, tomu ji nedají Milost rozmělnili biskupským halířem S vědomím čarují nad plným talířem Haleluja Církevní tatíce s předplaceným nebem Prorokům vládnou svým mocenským souhlasem Na spásu nevěří, na zemi raj mají V palácích bydlejí, nekážou, kecají Haleluja Církevní tatíci ke Kristu vzhlížejí Mají ho na kříži, tam si ho nechají A kdyby sestoupil, nic byse nebáli Vzali by kladivo, zase ho přibili Haleluja Církevní tatíci do světa volají Lidičky, nevěřte, nebo vám nabijí A kdyby někdo z vás přece jen uvěřil Pan biskup s tatíky hned by ho zatratil Haleluja Církevní tatíci v naději shlížejí Věří, že v pokoji stáří se dožijí Co bude po smrti, to je v rukou Pána Pána nad mouchami, tatíčka Satana Haleluja ČERVENÝ VOZÍČEK hudba Vl. Veit, 2007 Po cestě utíkal koníček Za sebou červený vozíček A na něm seděla princezna A ještě děvečka námezdná Princezna volala rychleji Přes řeku divokou peřejí Koníček rychleji nemůže Děvečka námezdná pomůže Jenže se vozíček převrátil Princezně koleno vyvrátil Děvečka sháněla doktora No a tak doběhla do dvora Do bitvy chystal princ armádu Honem mu popsala nehodu Princ sebe vyšvihnul na koně Meč on měl připnutý po straně A hned jak princeznu uviděl Na všechno na světě zapomněl Zapomněl i jak se jmenuje A jeho táta kde kraluje Princezně zahojil koleno Přivázal jí k němu poleno Jeli dál červeným vozíčkem Taženým veselým koníčkem Nemohli lásky se nasytit Nemoh princ do války odejít Dívali se jenom na sebe Mysleli, že jedou do nebe A jestli do nebe dojeli To už nám pohádka nesdělí Neřekne to ani děvečka Ta vodí dokola koníčka ČESKÁ POŤOUCHLOST hudba Vl. Veit, 1976 Ticho a ticho si ulehlo na domy Sevřené rty a sklopené oči Podivné mlčení dřevěné madon Paragraf hrozí, měsíce kráčí Staletí ticha a kamenná nehybnost Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost Maléry vladařů, špiclovské šlápoty Hlupácké strachy, prolhaná huba Průměrné obavy průměrné slepoty Nádherné místo, ve studni žába Pokorná povaha, jalová poslušnost Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost Marnost a zbytečnost každého snažení Pitomost dusí, stahuje žíly Nádherní lidé, tak bohatě nadaní K čemu, když pouze ztrácejí síly Ospalé oči a strašlivá malátnost Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost Bloudění bez cíle a cíle bez smyslu Série klamů, nucený úsměv Smířlivost s bezprávím, závody na osud Šeptanda, smutek, závistný nápěv Nečistá kůže a bezbřehá mrzutost Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost Docela zbytečná myšlenka na hříšnost Zbytečná snaha si cosi užít Kde není volba, tam není odpovědnost Nepozná blízkost, kdo nesmí se vzdálit Ztracená písnička s titulem vzdělanost Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost ČTYŘI SLONI 1976 Státní bezpečnost se táže Odkud prší moje gáže Prší z mraků jen se leje Z hromobití poezie Mám najaté čtyři slony Na ty strašné milióny První slon má modré oči Nad komínem něžně tančí Za soumraku zvedá nohu Huhlá cosi k Pánubohu A když spatří hvězdy ve tmě Do komína troubí smutně Druhý slon má velké břicho Pod kaluží hledá ticho Roste z vody, z louží pije Himaláje převyšuje Zlatou síťkou kolem máchá Za den chytí tunu ticha Třetí slon je trochu zvláštní Touží stát se žlutou třešní Aby potom jedné dívce Sloužil jako náušnice Až se ona večer svlékne Ten slon věří, že ho spolkne Čtvrtý slon je vlastně beran Vlastně šťovík, vlastně, z Jevan Všechny vily jsou tam jeho Nemyslí však tím nic zlého Chvíli beran, chvíli ovce Vila to je chvála obce A tak, milá bezpečnosti Moji sloni snesou dosti Snesou náklad, snesou vejce Večer snesou s nebe slunce Sluníčku pak doma z tlamy Vytahuju milióny DĚD, VNUK A TCHÁN hudba H. Cigner, 1970 Já mám strach! Já mám strach! Já mám vždycky hroznej strach Když se vkrádá na můj práh soumraku mrak Svědomí mě honí Šest let se mnou nic není Až mám z toho prapodivné vidění Koukám na gruziňák Co můj tchán na stůl vytáh Vtom jsem zaslechl tichý krok Já chci taky lok Řek jsem Tak sem pojď A to vám byl pro mě šok Z plné flašky obsah mizí Na dně ani slzy Zvolna chápu, duch sem přišel A ten ze tmy zaškytá Vrátil jsem se pro svůj příděl Co za živa jsi mi vzal V temnu ve sklepě Míval jsem tam flašky dvě V jedné rum V druhé na krysy jed, ach jed A měl jsem strach Já děd měl strach Měl jsem vždycky hroznej strach Aby flašku rumu někdo nevyžah A já byl mlád Já vnuk byl mlád Rum mě do sklepa přitáh A v tom temnu na mour sednul Rum vyžah, ach Mocně jsem se napil Strach mou duši opustil Rozsvítím a co nevidím Jsou tam flašky dvě Tvarem totožné Vinětou však rozdílné V jedné rum, v druhé na krysy jed Ročník šedesát pět I ty dědku, jeden dědku Tys to pěkně vymyslil Abys viděl, milej zmetku Flašky jsem ti vyměnil Pak do sklepa šel děd Na mour sed a popad jed Od té doby nebyl vidět Tchán myslel, že utek A teď mám strach Teď mám strach Pokaždé mám hroznej strach Když se vkrádá na můj práh soumraku mrak Svědomí mě honí Šest let se mnou řeč není Až mám z toho prapodivný vidění V rozhlasovém hlášení Hlásili, že plyn není Ve sklepě je trochu uhlí Tchán suše poznamenal Je to asi šest let Tehdy, jak ztratil se děd Dovezli metráků pět Jděte tam hned teď Já tam nešel, šla tam žena Já se věšel, má je vina Bude hrozné odhalení To vypadá na vězení Však uhlí přinesla Slovem ani nehlesla Tchán přikládal Lopatkou se v tom šťáral Já mám strach Já mám strach Co se bělá v briketách Tchán pozná, že to není uhelný prach Po stopách pralidí Tchán celej život slídí Lidská kostra z doby uhlí Pohlédni zeti! Pak v tisku odborném Letěl článek za článkem Jsou to prvohory Kam spadá nález kostry Lidský génius V prvohorách znal špiritus Jemu díky se nám nález Zachoval dodnes Celej svět se teďkon diví Na Ostravsku žili lidi A to v době prvohorní Všude jinde jen plazi hnusní Tchán můj se slavným stal Nálezu své jméno dal Netušil, že jméno dal Tomu, od kterého ho vzal Já mám strach Já mám strach Čet jsem dneska v novinách Další nález kostry ženy v briketách DÉŠŤ KTERÝ ŽIVÍ hudba Vl. Veit, 2007 Déšť který živí a zalévá život Koloběh vody na zářivém světě Jasný jak svatost má jen v sobě původ Na sílu nevěří, hrá si jak kotě Člověka přehlíží, nic o něm neví Pohoří potokem do moře plaví Déšť, který živí a zapadá v trávě O kterém dozvíš se jenom když chybí Ovzduším padá ti pod nohy právě Vstupuje do řeky, loví si ryby Člověka přehlíží, nic o něm neví Pohoří potokem do moře plaví Déšť, který živí a probouzí smutek Probouzí tušení, které mě leká Strnulé pohyby dřevěných loutek Já myslím na život, on myslí řeka Člověka přehlíží, nic o něm neví Pohoří potokem do moře plaví Déšť, který živí a bujení spouští Nestojí o výšky, přikrývá zemí Vrací se do lesů, nepadá v poušti Nechápu obraz, vidím jen rámy Člověka přehlíží, nic o něm neví Pohoří potokem do moře plaví Déšť který živí až vysvitne slunce Vzpomínáš nejasně na pocit strachu Duší to proběhlo slepě a krátce Déšť slunci ustoupil propad se v tichu Člověka přehlíží, nic o něm neví Pohoří potokem do moře plaví DÍVKA hudba Vl. Veit, 1976 V davu lhostejných kráčíš opuštěna S potřebou žít a s krajícem chudoby Slyšíš na něžnost a na jméno žena Potkáváš blázny a divné osoby Mladá a bezbranná s jistotou v prázdnu Zvednutá touhou a stržená ke dnu Sex jako přítel ti posílá květiny Pokaždé v náručí jiného muže Hvězdnatý orloj a nebeské hodiny Mlčení, závrať a zrosená kůže V liteře pohlaví čitelná nejasnost Rozlehlé pastviny, víno a proradnost Veselí přátelé z přístavu domova Vplouvají do noci brousit si ostruhy Láká je výběh a neděsí obava Sedmnáct let zná jen koníčky odvahy Umlkla modlitba k domovské péči Rány jen samota pokoje léčí Samota pokoje a okno přízemní Život jde po svahu, dolů se smeká Přijď ke mně, zvednu se, uslyším klepání Můj pramen dívky už do ženy vtéká Budu se radovat, k smrti tak blízko je Čistá jak sníh a ten brzy roztaje Kolik je potřeba předmětů k žití Peřina, koberec, okno a židle Na stěně vzpomínky uschlého listí Kamínek, růženec, šištička z jedle A potom oči, co v duši se topí V žaludku hlad a po lásce stopy Lidi už v řadě jdou, tupí a sedření Sevřeni pravítkem, není už místo My se tam nevejdem, budem vyhoštěni Lidstvo je mazlavé, lepkavé těsto Nad ránem viděná perlička dívky Mramor a stín a nehybné křivky Černá a bílá žádný příběh neskrývá V zlomených tónech je písnička žití Zlomené barvy, zlomená šedivá Světlo, co kruhem si sílu svou krátí Ulice, myšlenka, zrcátko, úsměv Mlčení, prázdno, touha a výjev DLOUHÉ E, KRÁTKÉ E DNES DRUHOU PÍSNIČKU… hudba Vl. Veit, 1974 Dnes druhou písničku pro tebe zpívám Abys nevěřila slovům, co říkám Neručím za sebe, mám hlavu v nebi Co zejtra provedu, nikdo z nás neví Povídám Láska a sleduji v srdíčku Jestli snad Pánbů napoví písničku Chtěl bych tě milovat, chtěl bych tě líbat Jenom pro písničku, co by šla zpívat Prodal jsem život do větrnejch sdělení Prodal jsem dotyk za vzdálené setkání Setkání v písničce, věčné a neměnné Vždy jinak zpívané, vždy jinak chápané Nikdy tě nezradím v touze a písni Najdeš svou podobu v propadlé žízni Poznáš se v portrétu vlny, co přelila Palubu dneška a potom se ztratila DOMOVINA hudba Vl. Veit, 1975 Krajina půdou rozprostřela domovy Stromem a loukou a vodou se vypoví Tká lůžko vlání a nabízí zákoutí Ženo a matko, vtažená do proutí Bez slova, bez činu je žerdí vlajky Nahoře rubáš a uvnitř má krajky Krajina půdou rozprostřela domovy Dlaň hlíny chodícím podkládá pod nohy Nabízí náruč staviteli domu Češe kožíšek poli obilnému Zakládá kopec a otvírá údolí Pohání potok, řece se podvolí Žena a krajina, květ z jedné kytice Úsměv vykrojuje něžností krajíce Za pevnou hrází podá ti hladinu Zrcadlem zdvojí odraz nekonečnu Šetří už od léta vánoční rybu Tají v sobě duhu božího slibu Tak jako zbraň vzešla k obživě, k obraně A dala muži zrod a trny květině Tak dává kámenzeď a štít k bydlení A oheň potravu a vítr k dýchání Mráz rozdal práci a hranici žití Dráb gravitace dal smysl vzepětí Tak dala bezbrannost ženě krev domova Užitek koníčku kopyta podková Krajinu sekera, srp a pluh světí Hřbet střechy vzepře se ručkama dětí Květ města drží na stéble jazyka Stůl národa prostírá poetika Červenou růží vzkvete muži do dlaně Vírou ho proroste jak bylina stráně Voní medem když kosu rozklepává Do sna mu dívkou prosluněnou vstává Sčítá mu hvězdy padlé na ramena Vešla do písně, kde písní je žena DO SEŠITKU, COS MI DALA 1977 Do sešitku, cos mi dala Nakreslím si sluníčko Aby na mě hledívalo Jako tvoje očičko Až na cestách budu smutný Kdesi mezi cizími Mrkne na mě ze sešitku Zazubí se zubami Do sešitku, cos mi dala Nakreslím si domeček S modrou střechou, bílým plotem Plný zlatých koleček Kolečka se budou točit Cinkat jako zlaťáky Cingilingi připomínat Že mám sešit od lásky Do sešitku, cos mi dala Nakreslím si hvězdičku Pod ni postel se nebesama Zamčenou na mašličku Až se vrátím zpátky domů Za mašličku zatáhneš V kolenou tě chytí slabost Do postele upadneš Do sešitku, cos mi dala Nakreslím si klikyhák Aby stránku zašmodrchal A obrázkům dodal šmak Aby trochu poeticky Zaháčil mé starosti Že mi totiž všechno visí Mimo tebe, radosti Do sešitku, cos mi dala Nakreslím si černej les A okolo strašný horko Že bych hned do lesa vlez Místo stromů ale krajky Co má tvoje spodnička Dvě ovečky, jedna louka Nad les rohy měsíčka Do sešitku, cos mi dala Nakreslím si aeroplán Co unese naše štěstí Neboť mám takovej plán Poletíme do svobody Poletíme nad mraky Poletíme, přistaneme Šťastná budeš, já taky Do sešitku, cos mi dala Všecičko si nakreslím Pak postavím galerii A obrázky vystavím V galerii bude vana Pro každého bydlení Čtyři demižóny vína A místo k milování DRAHOKAMY 1971 Na východě růžové poupě rozvilo se v jasný květ Pec východní žárem hoří Věčný brusič drahokamů přehlíží své dílo Každou kapkou celé slunce září V ženě rodí se drahokam země Bolestí vstoupil, usmál se jemně Jak drahokam ranní rosy světlo chválí Na trávníku lásky tichý a malý Tráva usychá pod slunečními paprsky Ztrácí se rosa ranní Rozplyne se závoj první jinovatky Když slunce východ rozjasní Tak rychle mizí život člověka Démantem zasvítil, vzhůru pospíchá Jaké to bylo? Šlo to, ale trochu jsem se nudil Východ se zatřpytí veselím, ale poledne Nevzpomíná předešlé slávy Rudé listí zapadajícího stromu života Je setřásáno s větví oblohy Lidé ve městech, v domech ze šuplíků Králíkárna, odchov tvorů, zastavárna hříchů Režim myšlenek, režim dne,režim odevzdání Mám tě rád je prášek na noc, co z rádia zazní A sluneční strom, rozkvetlý květy červánků Jak třešeň zjara náhle opadá Nocí je pokácen, vyvrácen z kořenů Kouzelník slepoty svým pláštěm zamává Tak rychle mizí život člověka Volám naň Stůj, ale on nečeká Noc vylézá ze své klece a kolem se plíží Slunce leze do své pece, tvář mi ozáří DUHA hudba Vl. Veit, 2007 Skleněným příklopem nebe zem přikrylo Úsvit do vodových barev přešel Slunce si o mraky obličej rozpilo Vítr se rozšuměl v sípavý kašel A člověk prázdnotu tupostí balí Strojem se dotýká nahoty polí Mokřina pod trávou do země odchází Opouští život a vrací se skále Z příběhu kamene pramenem vychází Čistota jemnosti v nezdolné síle Člověku pod patou koloběh mizí Země je domov a přitom tak cizí Koloběh kamene na vlnách čediče Opukou v břidlici žulu si míchá Krystalem pradávné bláto si obleče Křemenu do žíly zlatou smrt píchá Člověka najdeš až v hořícím uhlí V jeskyni za ohněm stíny se pohly Čas krokem kamenným krajinu roztáčí Není kam pospíchat ve hvězdné nocí Světlo svou rychlostí prostoru nestačí Vesmír se rozchází bezbřehou klecí Naděje skryta je ve zlaté masce Co víru svěřila nezištné lásce Vítr se obrací, vane mi do tváře Odpověď odnáší otázku nemá Vzdálené kopce teď vstupují do záře Chvilka je jediná života cena Na hraně deště kraj zalilo slunce Duha kraj zapnula do půlky věnce EMIGRACE 1987 Kam sahají slova lidem v emigraci Slova o domově, smysl se jim ztrácí Zůstat, jít, či vzdát se, otázky se řadí Kůň zraněných dějin po obzoru pádí Do lásky, do žití, politik se plete Vše, co k uchopení, hrubou rukou hněte Do písně se vecpal, okna cihlou zazdil V politické louži lidskou duši smočil Emigrací rozříz život na dva díly Na dva díly mrtvé, bez duše a síly Strach, bolest a marnost na svou stranu pojal V alianci s nimi naši duši rozťal Trpělivost nemá v nekonečnu kořen Emigrace bolí, co si s ní teď počnem Musíme s ní spávat, semenem ji kropit Mrtvé dítě denně nadějí pak kojit Politik se směje na ovečky bludné Které chtějí válčit, zbraně nemaj žádné Rozpornost jim zbyla jako pastva denní Zbloudilost, co nezná žádné přemostění Chyceni do pasti, neschopni se smluvit Chřadnou bezdomovci, lačni sebe zradit Politik se směje, s potěchou se dívá Vítr stopy v písky svým tělem přikrývá ES KONDOR PASA hudba H. Cigner, 1970 Es kondor pasa Půl kila masa Vlez Khón do lesa Svíčková Za vodou v rákosí Pase láma kozy Nepas se pencheur Eperikolózo za jízdy Jsem Bůh i ňábel LSD a námel Láma dostal kašel Mendelson Khón dostal rýmu V cedrovém stínu Záviděli mu Konšelé - hej páni Žlutý kytky S modrou vázou Jsem jak pomník Před oázou Dám dělovou ránu Másla sestra Sanu Kvin Džejn Janu - tu pannu Až se za rok vrátí Tak pozdrav její máti To stalo se za tratí Jór litr Džejn Vyrovnal jí fraktůr Za zlomenou taktůr Usedl na traktůr And jel Být tak kovářem Mít jeho kýlu Koupím ementál Sním z něho díru Na pasece motýl Přišlo poštou ranní Blůma pobledlé Matrace Svítá nad louží Ach, naďa touží Láma sí souží Za psí branou Tam napsal Voltér Václav je montér Blanický eskamotér Nautilus - volám Až půjdeš po cestě Stále tě neslyším Bellunda v hansboudě Matřéta moja Bílá je bárka má Pořád tě neslyším Má bárka bílá je Co jsi říkal Na obzoru bárka bílá Není ti rozumět Musíš se oholit Kočku, knír a splín Láska je lék Tak mi kousek dej Jen na lékařský předpis Ech kondor pasa Od masa flaxa Neperte doma Pečeme za vás V Praze bude vedro V Pakistánu metro Podej mi to vědro Depártment Tázal se doktor Kde mám er há faktor Páni ho snědli Krávy vypily Kde jsou ty krávy Volaj do lesa Co se ozývá? Moment - Není tu… … a teď tu byl Asi někam šel Kampak by chodil Já ho nehlídám Ať mě s tím neštve On to tak nemyslí Nezastávej se ho Já se ho… … nezastávám To říkáš teď Ty si to moc bereš Hele hleď si svýho No tak já už mlčím No, to bych si prosil Stejně jsem tě neslyšel Lá, lá, lá Dobrou zprávu přináším vám Na Petříně natřeli lavičky Už nikdy nikdo nebude sám Neb ve Zverexu dostali rybičky Zastavte ten vlak, už je to tak Litr mlíka ničím nenahradíš Bacha, než tě začnu milovat Hele, na Bacha mi teda nešahej En ten tyky dva špaliky Čert vyletěl z elektriky Bez klobouku bos Narazil si nos Senkjů veri mač EXILOVÝ HRNEC 1979 V exilovém hrnci guláš se nám vaří Spolkařství a vůdci, politické strany Rozmíšky, potyčky, ach, jaká svoboda Na stěně Masaryk, tatíček národa Každý z nás pravdu má, nikdo se nemýlí Mládež je zkažená, mi jsme jiní byli Na schůze nechodí, jedou do Španělska Mi jedem do Prahy, tam je země česká V krajanských novinách píšem si dopisy Spisovnou češtinou jak to bylo kdysi Ach, svatý Václave, není jak bejvalo V Praze jsou Plastici, to nám tu scházelo Mi se však nedáme, s národem budem žít Dršťkovou, jelítka, tlačenku a žejdlík Blaničtí rytíři, učitel národa Jan Ámos Komenský a česká hospoda FOLKLÓRISTÉ 1976 Z jakých vlastně zdrojů folklóristé žijí Voskovaným plátnem písně obalují Začalo to láskou, skončilo to vášní Počáteční úctu, bezohlednost přezní Kolik různých pojmů nasadili v boji Rozhodli o právu, titulem se hájí Z lidu vzali píseň, pustili jí žilou Dali si ji k nojhám, zavalili skálou Léta přeřezali, postavili hráze Kruhy obrnili, všechno v dobré snaze Sestavili kánon o čem chce lid zpívat Mluvili o panně, co už nechce dávat Krásu očistili, vložili do krabic Vykřikli: Vy mladí, stejně neznáte nic Položili lávky přes potok zpievanek Řekli: Byly bouře, teď už je jen vánek Muzea se drží jak tonoucí klády Slídí po krajině, naplňují sklady Cepy teorie mlátí každou slámu Všecko skvěle znají mimo píseň samu Život co je píseň, který právě dýchá Smutek, láska, zmatky, krása, která kejchá Říci celou pravdu bez cenzurní orby Podrbat se v duši, která stále svrbí Žádná estetika, národnostní mindrák Skleníkové kytky, vyšlechtěný zobák Rovníková nula v tropech vzdělanosti Píseň to je jizva vzrostlá na bolesti Vědec folklórista do zdechliny píchá Současnost ho děsí, jedy sbírek míchá S mocnou vehemencí píseň vyklešťuje Bože, z jakých zdrojů folklórista žije Vzdálen současnosti padělatel dějin Zprostředkuje koupi papírových cenin Vytvořil si model lidového bůžka Podřezává ovce, hodnotou je kožka Z jakých vlastně zdrojů folklóristé žijí Voskovaným plátnem písně obalují Začalo to láskou, skončilo to vášní Počáteční úctu, bezohlednost přes ni GALICIE hudba Vl. Veit, 1988 Borovice svou jehlou šijí Šaty pro čínský akvarel A slané vlny kámen pijí Co sochařstvím břehy rozezněl A staré moře mladý potěr Nechá si třpytnout z věčnosti A pratvar krabí chrastí do děr Pod kámen oblý lehkostí A člověk bose žulu hladí Člověk, ach, co to znamená Že vteřina tu bose chodí Vteřina věčností zjitřená Mrak běží v letu, přitom leží Voda, nad vodou vodní býk Svou zemi krávu shůry střeží Aby pak do ní deštěm vnik Hory zčernalé stálým ohněm Kameny sluncem bělené Zelené moře v tahu zorném Modřinou nebe zbarvené A člověk v černém s tváří ženy Nepozměněn jde stoletím Srdce tu tluče, ne však změny Tíhou je vše a rozcestí GALILEO 1977 Galileo Galilei Mocipáni silně klejí Žalářníci chrastí klíči Tvrdíš, že se Země točí Galileo Galilei Děti se tvým bludům smějí Otrávil jsi pana vládce Už se staví šibenice Staví staví šibeničky Sbíraj dřevo na hraničky Sbíraj hlasy, sedaj k soudu Obhajuj tam svoji pravdu Galileo Galilei Na skřipci ti zahrát dají Že podrýváš boží slávu Podkopáváš církve hlavu Galileo Galilei Na hranici tě pak dají Škoda je tvých modrých očí Bez tebe se stejně točí Staví staví šibeničky Sbíraj dřevo na hraničky Sbíraj hlasy, sedaj k soudu Odvolej tam svoji pravdu Galileo Galilei Národy ti rozumějí Sám hlavou zeď neprorazíš Přinejlepším si ji srazíš Galileo Galilei Lidi přece srdce mají Pomýlit se, ach, jak lidské A odpustit - právo panské Staví staví šibeničky Sbíraj dřevo na hraničky Sbíraj hlasy, sedaj k soudu Odvolal jsi svoji pravdu Galileo Galilei Všichni si teď husu dají Do ložnice potom kráčí A přece se země točí A přece se země točí A přece se země točí Galileo! HADÍ KŮŽE hudba Vl. Veit, 1975 Stravovány hadím tělem skutečnosti Jdou dívky na popravu dospělosti Najíyt svou náruč, jak pramen své břehy Protrhnout hráz a zmocnit se něhy Rozpažit ruce a ztratit se v zemi Bolestí zrna vstávat na kořeny Vdát se v nenávist, v divokost úhoru Semenem plevele zasáhnout úrodu Nespatřit svět v možnosti tvoření Naděj pást rozbitím hrazení V různosti hledat stopu kvality Dostihnout chaos na zmatku přibitý Viděl jsem bolest obrozenou v odvahu Potkal jsem ženy, co utekly od prahu Rozkročmo na koni do mlhy jely Úroky na daru pro sebe vzaly Koleny zdržely nebeskou klenbu Křečí a výkřikem zaslechly kletbu Smály se poslušné hladině rybníka Že pojme věrně vše, co se jí dotýká Zaklelly těla jak pannu do stromu Roztáhly listoví slunéčku jasnému Potkaly ohen, co pro bouři rodí Co o bílé holi s praskotem chodí Kde zbořen je oltář, tam nevstane kostel Tam bodlák semenem úrodu vyplel Tam zbývá duši pustá zpovědnice Kopřiva váže domy do kytice Muž prodá dům a žena vzroste stromem Co nese ovoce smyčkou a skokem HADÍ ROKLE 1971 Chytili jsme včera v noci špeha Jeho tvář je podezřele hnědá A tak jsme ho vykoupali v řece Rudá kůže navrch vyšla přece Trochu jsme mu poškrábali záda Až na kosti zjevila se pravda Prosil a volal, že všecko poví Ale jen v soukromí šerifovi Říkal, že vyslán byl z Hadí rokle Šerif mlčel, však tvářil se vztekle Má tam s nima zatracenou práci Kdo tam zajde už se zpět nevrací Loni v ten směr šestnáct mužů vyslal Za týden krátký vzkaz domů dostal Že se zpátky domů nikdy nevrátí Leda s tlupou a město vyvrátí Copak je zlákalo zůstat v rokli Rudochu, pověz nám, muži řekli Indián pravil Nejsou tam ženský Jen fabrika na výrobu whisky Zamyšlen jest šerif, strážce práva Vykřik Mí zlatí, konec je s nima Právě jsem vymyslel ďábelský plán Do týdne Hadí rokli rozmetám Ráno, když slunce vzhlédlo z oblohy Svitlo kouzelný Fanny na nohy A ty nohy ji svižně nesly Daleko k obzoru, k Hadí rokli Za týden byla Fanny u cíle Vešla do rokle skvěle, spanile V továrně na whisky začla stávka Roklí se rozneslo Přišla kráska Vůdce rokle tušil nebezpečí Pomátl ho ale půvab dívčí Přibouch za ní dveře, chlípně hleděl Pomyslel na rozkoš, proto zemřel Probod' ho zezadu jeho sluha Z očí mu při tom kapala něha Přistoupil k Fanny, za ruku ji vzal Vtom se už zástup skrze stěny hnal V rokli se strhla náramná mela Zem srubu pokryla mrtvá těla Vražednou bitku o krásnou Fanny Přežil jen tlustý bandita Denny Fanny se na něj nivě usmála Pomalu sukni vyhrnovala Zablesknul výstřel, Denny se složil Pod maskou Fanny se šerif zjevil HALELUJÁ, TRAMVAJE hudba Vl. Veit, 1976 V městě jsou ulice a žádný stromy Pověz mně, má milá, kde budem sami V městě jsou hospody a davy lidí Všichni jsou v balíku, přesto závidí Jak se spolu hezky máme A jak dobře vypadáme Přesto, že nic nemáme Jako neón svítíme Halelujá, tramvaje V městě jsou tramvaje a je v nich dusno Lidi se mačkají, nemají jasno Jezdějí do práce, v kapse maj drobný Jediné je jim však malinko divný V městě jsou holiči, večerní plesy Báby nám záviděj ty naše vlasy Nikdy jsem neviděl tolika špíny A vím, že z toho jsou lidi tak smutný V městě jsou strážníci, pomalu chodí Studenti v kavárnách zjevně se nudí Holky se malují, honějí vodu My ale vlastníme nejlepší módu V městě jsou obchody, houby v nich mají Věcičky na pendrek, co děsně stojí Prý život zpříjemní, nedaj však štěstí Nás tyhle reklamy nemohou splésti V městě jsou úřady a možnost skrejt se Střechy a dráty a nad nima slunce Bydlej tu doktoři, vrtají zuby Nic moc to není, mně se však líbí… HANČI, ČIČI A ČEBABČIČI hudba H. Cigner, 1970 V Haliči je krejčí, co se pořád mračí Má rád čebabčiči, to ho pořád tlačí Denně křičí z okna Já chci čebabčiči Kdo mi na něj půjčí, dám mu zub kančí Krejčí jde k holiči, čumí kol a fajčí Červ ho v hlavě mučí, čert vem čebabčiči Černé kočky syčí, krejčí to zvočí Čaganem zatočí, kočky pryč odfičí V činžáku flákači vyvalejí oči Pokrejčím votočí, ten pohled mu stačí Teď to narafičí na mrchy kočičí Bude čebabčiči, nejspíš kočičí Točí karabáči, navrch hlavy oči Kde se asi krčí potvory kočičí Vtom zmerčí v bodláčí uši kočičí Čile po nich skočí, velmi si natlučí Nebyly to čiči, ležela tam Hanči Ti sekáči brečí, Hanči na nich klečí Plačí, maj řeči, Hanči na ně ječí Mažte zelenáči, tohle vám stačí Hanči si vyskočí, s činkami zacvičí Jsou v ní choutky dravčí, čímpak je vyléčí Kolem kráčí krejčí, v břiše mu kručí Má oči člověčí, zří přednost holčičí Krejčí náhle křičí Vidím čebabčiči Pod fousy zabručí Pečínka holčičí Z černých očí Hanči čertík ven vyskočí Vtom mračna přikvačí, déšť je rozloučí Krejčí klečí v kleči, zločinně se mračí Čističi to zračí, skočí k domu bači Ten čin mu vylíčí, čižmy přistrčí Ty hlídaču ovčí, běž do kleče s tyčí V černé díře bručí rozčilený krejčí S čela mu pot crčí, je to čím dál blbší Hlídač chrastí klíči, krejčí mu to líčí Činel si vypůjčí, mlubví o Hanči Hanči je to k pláči, před hlídačem tančí V hlídači cos pučí, čpí z něj zločin čunčí A jak chlípně čučí ten muž opičí Krejčí mříž vypáčí, utíká k Mohuči Čula čestná Hanči oč klíčníku kráčí Pěstí ho omráčí, jde k Mohuči radši Mohučský Apači oba dva obklíčí Meči v rukou točí, jsou strašný rváči Hanči zas zatančí, Apači to zmerčí Ti mozci slepičí do Mohuče skáčí V náruči si brečí krejčí i Hanči Krávy v stráni bučí, bude čebabčiči HAVLÍČKU HAVLE 1977 Mají tě v ohrádce, za mříž tě vsadili Andělé z Brixenu, co vzývaj násilí Pohádku pro děti, loutkové divadlo Tahajíc za nitky nevyjdou na světlo A podle litéry Paragraf šavle Teď dumej o právu Havlíčku Havle Trochus je popletl, řídil ses zákonem Co platí nad lidmi a také nad pánem Pán se však urazil, jaképak zákony On přece nejlíp ví, kdo má být poslušný Co tě to napadlo foukat jim do kaše Nejezdils na koni, cválal jsi na bleše Pan Bach má básníky ve velké vážnosti Jak rád je v erárních komůrkách pohostí Vždyť je to nerozum zkusit se s mocným přít Mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit A při tvých schopnostech pán by tě zaměstnal Stačilo pochopit, stranou bys nezůstal Potichu, bez hluku, přišli tě navštívit Korektně, zdvořile, nemoh jsi odepřít Hostinské pokoje na vás už čekají Oblek si neberte, lepší tam dávají V Brixenu na rynku holky si šeptají Zavřeli Havlíčka, lidi ho nedají Vždyť uměl hezky říct, nač my jen myslely Že pěknej mužskej byl, proto ho zavřeli HIPPIES hudba Vl. Veit, 1967 Slyšel jsem skvělou věc o San Franciscu Bydlej tam lidi, který chtěj žít Něco z toho cítím, když držím holku za ruku Jak oni, co se za městem milují Dávají si květiny na potkání A to je fajn Kytka v hlavě drží jenom tomu Kdo dlouhý vlasy má Nejvíc slunce na svý hlavě má Kdo proto vlasy nestříhá Slyšte ten zázrak, že žijí hodní lidé Jistě vědí, jak krásné je mít rád San Francisco, Ginsberg a pak psychická muzika A teď Hippies, co uměj kytku dát V domově za městem pěstují zeleninu a kytky A to je fajn Kolikrát si říkám, jak si pořád ubližujem Jak naše starosti zbytečný jsou Nejradši bych odtáh do sladkýho San Francisca Tam mí trable se mnou neodejdou Dělat písničky pro lidi, který poslouchaj To je fajn HLADOVÁ ZEĎ hudba Vl. Veit, 1974 Jaképak chceme pěstovat ovoce Když život roubujem na představy A vláhu čerpáme ve slovním potoce Hnojíme obuškem uznání do hlavy Jakou chcem lásku studánku přeskočit Když přes ni hážem žabičky lží Rozseknout hladinu a o břeh zastavit Na studni stejně jako na louži Jaké chcem utržit šlehnutí slova Když stránkou mlátíme otep slámy Máme strach rozhodit obilí ticha Aby neprorostlo podrážkami Koho chcem získat na svou stranu dnes Vždyť přece v programu psáno je brát V zlodějském spolku prázdných kapes Pro pochod příkopem všechmn lid zvát A co to ženem za hladové stádo Že jsme jím propásli už tolik let Ovečku ztracenou nechali upláchnout Na zvonku s tepaným nápisem SVĚT Statečně vypřáhli postroje očí A sedlo hodili na hřebce slepotu Už sýkorky světla na římse netančí Na duši navlékly bezešvou temnotu Postel je domácky ustlaná do bezcíle Nebesa napnutá ze slovních obratů Čepicí zahnány bzučící chvíle Zrušili jsme podstatné jméno SVOBODU Strčili ruku pod sukni náhody Zmizeli uvnitř jak stéblo v povodni Snášíme s úlevou opačné porody Zoufale hledáme cestu ke dni HLINĚNÝ HRNEK hudba Vl. Veit, 1967 V tichu slyším, že hrnek nemlčí, zpívá že líbá Z hlíny tělo, z hlíny ústa, duši člověk do něj nalejvá A jeho duše nám zrcadlem bývá Lidská přání, vraždu nebo lásku hrnek objímá Neposlouchej slova, hrnek skrývá jak soused se na tebe dívá Návštěvě hrnek hostitele odkrývá Lásku skrývá, všechny líbá, i ústa ošklivá Jen člověk si vybírá První láskou, tou, která nebolí, hrnčíř jak Bůh hostii vkládá To modrý hrnek skrývá Rád nás má Vzpomínám na dětství, na malovanej hrnek, první líbal ústa má Líbala ho matka, i otec z něj pil, kamarád taky žízeň má Z hlíny jsme vstali, hlína nás líbá Polibek je štěstí, dotkne se a vzletí, ruka hrnek objímá Nezištné štěstí, kapka na rtu, ústa jsou přece nevinná Smůla je v tom, že člověk mozek má Kámen v lomu různé barvy, tíhu má Tak člověk vypadá Žízeň v očích, v duši snění, teplo lásky vyhledává To modrý hrnek skrývá Rád nás má Slyš, hrnek zpívá, v rukou křehký jak krása neviná Z hlíny tělo, z hlíny ústa, duši člověk do něj nalejvá Každému jeho hudba zaznívá Lidská žízeň, podivné skutky, přemety s náma dělá Jen hrnek ji utiší, stárnutím neděsí, jen líbání žádá Prohlédni si hrnek a uvidíš, co toho v sobě má Lásku skrývá, všechny líbá, i ústa ošklivá Jen člověk si vybírá První láskou, tou kterou nebolí, hrnčíř jak Bůh hostii vkládá To modrý hrnek skrývá Rád nás má HLUBOKO TAM VE VĚDOMÍ hudba Vl. Veit, 1975 Hluboko tam ve vědomí Smutek svoje barvy míchá V patách za myšlenkou spěchá Že jí kosti v těle zlomí Aby vyšla neduživá Aby vyšla na svět křivá Aby marnost ukázala Aby podlomila vůli Aby člověk nechal v půli Svého pozemského díla Na jak dlouho že jsme tady? Zdali dýl než stonek trávy? Jak se zbavit této tíže Když ji sbírám po všech koutech Drží moje svaly v poutech A dny jak drátem váže Vykvétají se setkáním Uzrávají s rozloučením S láskou, co šťastně zpívá Hořkost uzamyká dveře Smrt vysadí svoje keře Před dům, v kterém radost bývá A co po životě zbývá? Ticho, jak když dozní slova Věřili jsme na sutiny Starých zašlých velkých říší Které jako v zlaté číši V umění slévaly stíny Slunce, které jejich době Dalo akord jako hudbě Dnes mne mrazí naše snaha Uvěřiti v paměť času Že dá zaznít tomu hlasu Aby slyšel slovo nahá Bez chuti, v naději živi Které tmě jdou dluhy splatit Na co věřit, komu daň dát Jak obelstít zbytečnost svou Nechat se ohýbat touhou Nebo kázní mysl kárat Nosit to vše ve vědomí Pak se s tím vším složit k zemi Řekni, ty, co nablízku jsi Jakým tónem život ti zní Zdali cítíš úrodnost žní Když si smrtka kosu brousí Beze smíchu, beze smutku Tiše píše konce tečku Hluboko tam ve vědomí Smutek svoje karty míchá V patách za myšlenkou spěchá HORKÝ DEN hudba Vl. Veit, 2007 Nebe svou modří na jabloň si lehá A sad se v slunci třese horkostí A kůrou praská celá stromů tíha Hovoří jizvou o řezné bolesti Obzor se tetelí žhavým letním vzduchem Kopřivy spaluje horko ve stráni Poledne zahoupalo zvonem litým tichem Obilné pole kraji vyzvání Mraky tu nejsou jenom čáry ptáků Po nebi kreslí letmá znamení A pole rozdrobená do zelených máků Rovnají v řádcích suché kamení A vlny krajiny se do šediva ztrácí Jako dým u země stojí v dálce les A výkřik volavky se od potoka vrací Utichl štěkot psů, ztichla také ves Zahrádka před domem si svoje květy hýčká Co je pak mlčky sklidí hřbitovy Slepota padá z toho na člověčí víčka Spalující otázka myšlenky roztaví Není tu nikdo, kdo to ticho slyší Krajina prázdnotou se v lidech ozývá Jen dítě krátkou chvíli něco mlčky tuší A stařec slepou rukou oči zakrývá HOSPODSKEJ hudba Vl. Veit, 1966 Lidi, to je hmota Která se sama sežírá Lidi, to je kus zlata Který se samo vykrádá Nemyslej na samotu Každej na svou smrt zapomíná V mý hospodě je špína A špína slunce nehledá Jsem hospodskej tohodle světa Svět je zakouřená hospoda O čtvrtý k ránu zpitá A z alkoholů šílená Podávám všechny lihoviny Ale já je nevynalez Svět, to je kopec hlíny V dopoledním slunci kocoviny Podávám fantastická jídla Ta podpoří vaše pudy V mým koření je ta pravá síla Právo silnějšího nejsou bludy Strop hospody je falešná ústava A židle jsou policajti Každýmu vládne ústava To hlídaj policajti Místo světla vidím strachem Ten osvětluje všechny tváře A lidi přijdou zase Strach lidi k hospodě váže Hospoda je domov náš Žitím se chceme pobavit Tohle ví každej z nás Tohle si nenecháme vzít Z nenávisti se tloustne Žádost bystří oči Vražděním ti svalstvo zhoustne A lidi jsou samý svaly Lidská kůže furt tloustne Tuční necitlivostí A pro mládí mám zvláštní porce Mládí je nás všech radostí   Už pět tisíc let jsem hospodskej   V mý hospodě byl Kristus ukřižovanej   Byl sem dovlečenej Jan Hus   A za jásotu upálenej   U třetího stolu stál Kennedy   V pravým rohu je Vietnam   Tady je moc a ne u zelenýho stolu   Tady má každej školu   Za všechno velkej bakšiš mám   A nikdo se nemusí zvedat od stolu Místo soli používám závist Mám jí v kuchyni plný pytle A lidi sem táhne nenávist A všichni si žijou vesele Tuláky si sem nosí Svázaný do kozelce Ty tuláky, co choděj bosi Nad jejich kostmi jsou ty pravý recepce Má hospoda nemá okna A nesvítí sem slunce Tady se každej s každým potká Tady se podávaj ruce Do mý hospody choděj všichni Až na jednoho vandráka V mý hospodě se opíjí každej Až na toho věčnýho tuláka Ten kdo má v hlavě tisíc sluncí Chráněnej věčným hladem Ten blázen, co se vydal k slunci Ikarus mi není vítaným hostem HROB OUHOŘÍ podle H. Ch. Andersena hudba Vl. Veit, 1967 Sám teď budu vám říkat starou báj Jak ouhoř se šel projít, jó, tak se ouhoři nachytaj Napíchli ho, pekli, snědli Kořalku pili a to je hrob ouhoří Ouhořím dcerám jde věk, otázku matce položí Máma varovat umí, neporadí, jak si dcera zaslouží Dcera myslí, že vedro je a tak si odloží Kořalku pili a to je hrob ouhoří Ouhoř světlo rád nemá, instinkt říká: Otvor hledej Bůh zdař i tvou lásku, nebuď labuť ani stydlivej Mile se hovoří, ouhoř se vynoří Kořalku pili a to je hrob ouhoří Páni jedy škvaří, vaří, chtějí vědět co je hrob ouhoří Ne svatou nocí, ale kořalkou se poklady otevřít zdaří Nemyslete na stáří pokud se kořalka vaří Kořalku pili a to je hrob ouhoří Teď znáš hrob ouhoří, neříkej, že nepříjemnej U zad koudel stáří hoří, pak až jseš sama, popřemejšlej Svůj poklad ouhoří dcery si naspoří Kořalku pili a to je hrob ouhoří Každému květu se daří, pokud stářím neseschne Hlídej v kalendáři jak novej měsíc dopadne A proč pod křížek klečí svatá Máří Kořalku pili a to je hrob ouhoří Z hrnce se silně páří a rudé víno svařuje Sedací lázeň se zdaří, napřed se páří, pak z hrnce pára jde Stříkačky stříkají když někde zahoří Kořalku pili a to je hrob ouhoří Že je smůla čteš v slabikáři, to zlatý okov na prst ti daj To jde stáří, žiješ v žaláři, říkaj, že poklady se otvíraj Počkejte, však pojedete na společném oři Kořalku pili a to je hrob ouhoří Až let ti zas šestnáct potáhne, přijde zvěd Špitotá, že za vraty je teprv ten pravej svět Pro ty, co nepijou, svět se nezboří Kořalku pili a to je hrob ouhoří Poučení z toho plyne: Až půjdeš po cestě, kde růže vadnou Kde rostou stromy bez listí Pak přijdeš na místo Kde tvý slzy spadnou Na hrob A to je hrob ouhoří HROMADA SMETÍ hudba H. Cigner, 1970 Tam, kde roste hnusné bejlí Tam, kde potkan mlsně šmejdí Kde se mouchy cejtí v ráji A červi svou pevnost mají Tam člověka nos nezmejlí Milenci tam nechodějí Pouze tam vrána krákorává Kde bída sny hnilobné snívá Tam tma po práci odpočívá Na hromadě leží zbytky Čteš v nich, co je život lidský Zpívaj táhle hymnu rozkladu: My, odložené věci tady smrdíme Svět nás a my jej v nenávisti máme Sem jsme odváty, je to prokletí Konečná stanice jen pro žebráky Celý život poctivě jsme sloužily A tohleto je naše odměna K lidem důvěru má Jen kráva šilhavá A nikoli smetí hromada My jsme odloženi, s náma se nepočítá Každým rokem rez a červi Podráždí smetišti nervy Déšť zavlaží záhon plísně Smetí chlemtá nenasytně Slunce teplem pudí tlení Smetí se dá v přemýšlení A myšlenka je otcem nespokojenosti Hromada smetí se probouzí k vědomí Má stavy jak při břichabolení Hergot fix ajn himllaudon Zas přivezli další vagon A už zde na něj místo není Tak to si teda líbit už nenecháme Proti popelářům pěsti pozvednem Jménem hniloby pozvednem hlavy A na pochod se proti městu dáme Nová doba už svůj příchod věští Smetiště okovy strhává Půjdem do boje S kupkami hnoje Bude nás všech ukrutná síla A teď se s chutí dáme do díla Hej, mouchy, vyzvědači moji Seskupte se v pevném roji Zápach do první linie Krajinu napřed zmapuje Shnilé knihy řeknou hesla Aby nám mysl neklesla Krysy vběhnou nepříteli do týla Vy lidé, až se ráno probudíte Konečně svou pravdu pochopíte Není třeba na to mozky By zůstaly z světa trosky Svět bude jedna velká hromada Černá mračna po obloze putují Vrány hlučně krákaj neštěstí Hromada zpívá hesla bojovná A za chvíli se do pohybu dá Vtom vzduchem divné chvění prolétlo A krajina se temně zamžila Přišel k nám dnes host Už nám spravil most Jeho paní se bíle oblékla A hromada, jak byla, zamrzla INSTITUCE hudba Vl. Veit, 1976 Prokletí krajané stejného jazyka Co slouží vzdálené představě moci Bezcitní lumpové s maskou úřední Se srdcem na heslo, co se teď nosí Nevědí, co jsou to špinavé ruce Balvan na životě - instituce Ďábel jim pošeptal zač prodat dušičku Za pevnou stravu a za ztrátu jména Srovnáni do funkce, podobni šroubečku V umění utáhnout je jejich cena Jako mříž na zemi porcují nezměrné Bez mýlky poznají v čem špetka chuti Zákaz a svolení jsou jim vždy konečné Půvabu vlásky dle předlohy zkrátí Úhlední pánové, dámy a slečinky Lechtiví na dlani, když peníz zvoní Slušní a zdvořilí, prázdné navštívenky Vůně jim páchnou a klobouk voní Úřední nesmysl, přestava pořádku Stupňové filtry a vzestupná penze Život je děsí a uvádí do zmatků Proto ho prodali za slovní fráze Bezpečný systém, který si zavedli Pudově chápou co nazývaj nutnost Nutnost pro své barvy zařídit pohodlí V trezoru hýčkají slovíčko volnost Tisíce let už jsou skořápkou současna Dusí a stahují v záloze pouta Nahoře pořádek, v podzemí mučírna Cítí se obručí na sudu světa Prázdní jak idea užitá k násilí Násilím hmotní, bez pocitu viny Podobni propasti, která bez úsilí Pohltí cokoli, aniž se změní IZÁK hudba H. Cigner, 1970 Po potopě Noe zbyl On třech synů otcem byl Sema, Chama, Jáfeta Na obydlení světa Sám pak zplodil Arfaxa Arfaxův syn Sále Zanechal nám Hebera Heber Pelka, Pelek Réhu Réha zplodil Sáruga Když mu bylo třicet dva Sárug zplodil Náchora Ten nám zanechal Thárea Tháreův syn Abrhám Ajta, ajta, už jsme tam Potom Izák tady je O toho nám vlastně jde Abrhám nutí služebníka svého By ruku pod paži mu dal V pozici té příčící se přirození jeho Okamžitě přísahal Služebníku bezejmenný, švarný Ihned vyjdeš hledat děvčici Kterou by náš Izák milovaný Dosadil na svoji stolici Služebník ten Iks byl beze jména Vzal velbloudy a vypravil se pryč S sebou vzal jen zlata lotůch deset Prima boty, jeden dlouhej bič Milník cesty ukázal mu Náchor Přišla nutnost k Bohu modlit se Tu vidí ňadra, vidí lýtka Tohle děvče jistě nudí se U studnice stojí dívka krásná Hle, Bůh modlitby mu přání vyplnil Vůkol ní an obratně se točí V prospěch velbloudů ji oslovil Jemu dá sůl dívka ta Říkají jí Rebeka Jsem dcera Bethuela A s ním mě Melcha měla Tvým velbloudům vodu dám To tu ale povídám Všechno bude v počestnosti Nepomýšlej na hlouposti A když slunce zapadlo V kapse jí zlato hrkalo Ruce zlatem obtížil Teprv jí to vyklopil Je to ale hloupý sluha, oči klopí Manželka budeš Izákova Stále ale pro sebe si šeptá Jen jsem zvědav, jak se zachová Na otázku, zda má doma slámu Jestli u ní může přespat dnes Odpověď hned dívtka na to dá mu Dál to zpívat, slabostí bych kles Ráno kohout všechny spáče budí Ona nevyspalá, on unavený A dívka se před ním trochu stydí On má na rtech úsměv tajemný Potom sluha poklady utratí Rebeku na velblouda usadí Před nimi je cesta příliš dlouhá Doma odpočinek síly navrátí Jak si takhle domů klidně jedou Kráčí k nim po poli muž Hele, támhle jde po poli Izák Tak se obleč, teď tomu muži služ Z toho jedno poučení plyne Pro ženskou by sis měl chodit sám Smysl písně domyslíte snadno V našem státě není sluha dávno Proto populace špatná je JARNÍ OBRÁZKY 1971 Ráno cinklo o římsu Človíčku vstávej Slunce dnes pořádá hostinu Tak ji nezmeškej Červenavé ručičky Světlo natáhlo Nad obzor pozvedlo Mrakům kouklo pod sukničky Na svět vylezlo Už je zima v kanále Čert aby ji vzal Ubližovala nám na těle Mráz do nosu pral Holky svlíkly kabáty A vítr rošťák Fouká jim pod šaty Děti vytáhly bábovky Na písku si hrají Kluci jezděj na kole A mámy strach maj Na Matějský slyšíš: Ty vole Autodrom je ráj Hejsci soumrak čekají Po holkách šmatají Bitte, wo ist das Wenzels Platz Francouzi se ptaj V zelenině počítaj Jak zas vydělaj Budou rajský a kedlubny Nový brambory Řezník meje výlohu Trafikant hřeší Nadává na nohu Metař prohlíží oblohu Brzo bude máj Kočky běhaj po střechách A už pelichaj Vítr sem voňavej vzduch přitáh Vrabci cvrdlikaj A ty bláto šeredný Myslíš, že země Je jenom postel tvá Slunce už leze po zemi Počkej, to ti dá Co nám neseš, sluníčko První jarní den Posílám ti psaníčko Ty ho zazpívej Až zas večer zapadnu Hladová zima S nocí zpět přitáhne V písničce však zůstanu Pořád tak jasné JEN BŮH VÍ 1969 Háriom, háriom, háriom Jdi a hledej Háriom, háriom, háriom Netroufáš si slyšet, co slyšet není Netroufáš si spatřit, co nikdy neuvidíš Jen cítíš, že je něco za kotoučem slunce Utíkej, utíkej Dnes pomluvil jsi kamaráda Zejtra ho na krchov vezou Kde vzalo slovo svoji sílu Že se ničí život sám sebou Jen Bůh ví, jen Bůh ví Nerozumí, ten, kdo chápe Rozumí, kdo se pochopit nesnaží Máš přátele na život a na smrt Stačí slovo a co bylo není Jeden jdu po ulici, dámy, páni se otáčej Dívky na mě hážou výmluvný pohledy Morálka hrozí prstem, všichni se vohlížej Jen nehybné je věčné Jen beztvaré je nekonečné Měkké překonává tvrdé Všechna slova jednou zmlknou Slabý přemůže silného Proroctví ve slovech odejdou Jen Bůh ví Hluk jednou přestane, dozní také hudba Ticho, to je věčnost a mlčení jeho zvěst Slyš hudbu věčnosti, naslouchej mlčení Zapomeň na čas, octneš se v ráji Přejdeš do věčnosti Slyšet začneš, až nebudeš nic poslouchat Život je věčný, vyprázdni se Ukáže ti svoji tvář Tvář života uvidíš, až se nebudeš dívat Vědění dobudeš, až budeš vědět že nevíš nic Bohatství dosáhneš, až nebudeš nic chtít Naslouchej, naslouchej Pokaždý, když někoho pomlouváš Pomlouváš jen sebe Když křičíš, že támhle někdo krade Zakrýváš svou krádež Jen Bůh ví, jen Bůh ví Nerozumí, ten, kdo chápe Rozumí, kdo se pochopit nesnaží Když mluvíš o jiných, mluvíš o sobě Když mluvíš o sobě, tak lžeš Sám stát ráno překvapen u rodícího se dne Dnes narozen, dnes umírá, tak nač to všechno je Jen blázni vědí, že čas není a jak je to krásné Podívej, podívej Kdo ztratí život, nalezne jej Naučí se milovat, naučí se chápat Bude lidem pomáhat, nebude se smrti bát V přibližování seš stále dál Ve vzdalování stále blíž Zkoumáním věci zastíráš Kdo nezkoumá, ten se doví Jen Bůh ví, jen Bůh ví Nerozumí, ten, kdo chápe Rozumí, kdo se pochopit nesnaží Zavři oči a zapomeň na vše A Bůh teď jistě ví Háriom, jdi a hledej štěstí JEŠTĚ NEKLEPALA POHÁDKA podle H. Ch. Andersena 1967 Žil jednou muž, tisíc pohádek znal Ale do zlé doby pohádka nevstoupí Zoufalství je špatný statek, marně vzpomínal Jak melodie pohádková zní Zlá doba, to je čarodějná bába Co se štěstím kouzla tropí Pohádku zakleje do lidského strachu A člověk rána nedospí Ta krásná je nejmladší, vítr jarní Rozkošná holka, oči jak tůňky lesní Soumrak padá na hlavu, která poklad nenachází Smutek žije kde pohádka schází Z lesních žen je nejstarší dáma Je dětský sen a hodná paní Nejlepší tanečnice a moudrost sama Knihy závidí, když vypráví Mládí prožila na loukách Voní spánkem v květině luční Jednou se zasnila v kostele Znáš smuteční závoj svíce kostelní? V noci starou zříceninu jak sova pozdraví K ránu lidi z flámu ptačím zpěvem pobaví Malíře lechtá barvami, muzikanti tóny nachází Smutek žije kde pohádka schází Z dávna přichází potulnej kramář V jeho truhle veteš vzpomínek leží Jde stará matička, má pohádkovej kapsář Poklady se pod námi otvírají Princezny předou na zlatých kolovrátcích Draci je před jeskyní střeží Podlaha se plní lidskou krví Strašné války, lidi se v oleji smaží Hrůzný pohled, příšery tlamy utvírají Ale jaké štěstí, že to jen báby vyprávějí S mučenými trpíme, dobrý konec přichází Tahle pohádka nám schází Muž hledá po kraji, vrány krákají Unaven u náhrobku usedá Za náhrobkem čtyřlístečky chvějí se a čekají Komu štěstí a komu lásku Když štěstí přichází, není ho málo Sedm čtyřlístečků hodně vydá Je to řád u cesty, dodává vážnosti Ale každej ho nehledá Slunce zapadá, rudé a veliké na dálku Bahenní žena začíná vařit svou várku Co vyprávěla, slyšel jsem, s pohádkou se prochází A nám pohádka schází JEŠTĚR A KAMIÓN hudba Vl. Veit, 2007 Včera večer za šera Potkal jsem tu ještěra V zatáčce stál, velké zvíře Tlamou se smál, nohy v díře Díru si tu vyhloubil Protože se zasnoubil Jeho milá totiž chce Pěknou díru na vejce Naklade je pěkně v řadě Vysedí je, každé mládě Potom k sobě přivine Na prahory vzpomene Krásně bylo bez lidí Kteří všechno začudí Vzduch byl čistý, voda taky Kdo měl štěstí, létal s draky Co hodnotím nejvíce Nebyly tu silnice Ve městě teď zvoní zvon Zatáčkou jel kamion Ještěřice před něj sedla Packou sekla, auto zvedla Do dálky ho hodila Řidiče v něm zděsila Řidiči teď ze strachu Nesednou do auťáku Všude ticho, žádné brum brum S kamiony je teď utrum Lítaj už jen letadla Pozor, aby nespadla JEZEVČÍK ZACHRÁNCE hudba H. Cigner, 1970 To bude blbej den, zas mě probudil Příšernej sen, že jsem byl kamnama, co vybouchly Vylétnu z postele a naštvaně rozsvítím A místo polštáře mám rouru z kamen Nemohu pochopit, co se to děje V hlavě mé, dokud bdím, vždycky je prázdno Ale když se do postele ke spaní položím Zavřu oči, hned hroznej sen si vymyslím Udělám pěknej plán, já sny vyčíhám Požádám teď o pomoc učence odborníka Zajdu si k lékaři: Doktore, dej mi prášek Ať možu klidně spát, ať mě sny neštvou Doktore, doktore, ty seš darebák Prášek tvůj nepomoh mi ani za mák Di do háje se vzděláním, já pořád blbě spím Jsem rozezlen, zo to budeš krutě pykat Zašel jsem ke kartářce, ať mi dá radu Ať si přečte můj osud a řekne, co mám dělat Kartářka nahlédne do karet a povídá Jó, tobě pomůže jenom jezevčík Kartářko, ty babo, díky za radu Každej sen dopadne teď vždycky dobře Ten jezevčík, to je poklad, poklad všech pokladů Ulehne si na můj hrudník, štěká do snu Usínám a zdá se mi, že jsem kapesník A zlej uličník se chce do mě teď hned vysmrkat Jezevčík zaštěkal, odehnal usmrkance Osvobodil mě jezevčík zachránce Jezevčík, jezevčík - ochranitel můj V krabici bydlí si a jí krupici Teď se ve snu už neleknu, když mám v něm spojence Je přízemní, vichřice ho neodfoukne Usínám a zdá se mi, že jsem hromosvod A dacan kulovej blesk dostal na mě děsnou zlost Rozhod se, že do mě bouchne z vejšky vesele Osvobodil mě jezevčík zachránce Jezevčík, jezevčík - ochranitel můj V krabici bydlí si a jí krupici Teď se ve snu už neleknu, když mám v něm spojence Je přízemní, vichřice ho neodfoukne Teď mohu konečně splatit lékaři Jezevčík mně pomůže a doktor bude špatnej Vrazíme do dveří, ordinaci zbouráme Aby nemohl lidi už podvádět Jezevčík, jezevčík, cosi tam sežral Asi lék, jsem si řek, když se nadýmal Popadnul mě a nesl mě najednou k domovu Sedím v koutě a třesu se, mám z něj dogu JEZEVEC A MÁSLO hudba Vl. Veit, 2007 Leze jezevec Leze na kopec Záda ho strašně bolí Bouli na zádech Sotva chytá dech Ježek ho praštil holí Totiž jezevec Když šel pod kopec Ukrad ježkovi máslo Máslo na chleba Celá nádoba Přátelství s ježkem zhaslo Ježek doma byl Jezevce lapil Ještě ho přetáh holí Leze jezevec Leze na kopec Záda ho strašně bolí JEŽEK A ZMIJE hudba Vl. Veit, 1975 Ptal se ježek zmije Proč na břiše žije Zmije, i když nemá uši Nedobrotu z ježka tuší Nemá ráda chlapíky Kteří nosí bodláky Řekla: Je to lepší To ví kdekdo zdejší Napůl chodíš, přitom ležíš Odpočíváš, nohy šetříš Tráva šimrá na břiše Ani stopa po bleše Ježek myslí, dumá Zda zmije pravdu má Ona stále líně leží A mě horkem slunce souží Netíží ji bodliny Nemá pracky od hlíny Pravdu říkáš, zmije Ježek rozvažuje Svléknul kožich, ostny, nohy Spokojen tu leží nahý Štěstím se až zajíká Sladkou slinu polyká Zapomněl na zmiji Na úskočnost její Stal se rázem synem smrti Zmije sebou šťastně vrtí A ježka bez brnění Snědla žlůva k snídani Ale co čert nechtěl Obr tudy kráčel Zmije dole šťastně syčí Obr s hlavou v nebi kráčí Náhodou ji zašlápnul A ani si nevšimnul JÉŽIŠEK hudba P. Donovan, 1967 Sníh jiskří, křupe pod botou Vzduch hraje si, čechrá vlasy Králové jdou, kam asi tři králové jdou Teplo je pod střechou kde štěstí spí Marie směje se, oslové kýchají Všichni se usmívaj, vždyť narodil se Jéžišek Josef obchází, hladí si fousy Noc je tichá, mráz nevadí Andělé si v nebi po svém hvízdají Pastýři opilí maj vidění Že vstát mají ať vidějí Že narodil se nám všem Jéžišek Ptáci cvrdlikaj, jaro přichází Milenci nedýchaj, jako když čekají Boží početí není věcí všední Králové klekají, Království dát chtějí Dědci kývají, není to bláhové Vždyť narodil se nám všem Jéžišek Lidé se loudají, někteří zpívají Jiní se motají,prasátko vidějí Jak zázrakem žádnej zlej není Teď se usmějí, vlídný slova hledají Prskavky prskají, svíčky kapají Co nám as přinesl Jéžišek Pohádku z Betléma, kde na hnoji Sedí sluníčko, všichni šeptají Že viděj nejkrásnější vánoční sen Noc kraj obchází, smutky ti rozhází Ani pití s tebou tak fajn nezachází A to nám přinesl Jéžišek JIHLAVA 1971 Městečko Jihlava na vršku stavěné Na vršku stavěné z pevného kamene Město jak říkanka, děda a čítanka Kdo tiše poslouchá, jistě si vzpomene Pánbůh ho postavil, na věž dva zvony dal Sluníčko rozsvítil, na zvony zaklinkal Vítr ať zavěje, mrak zemi zaleje Člověk ať celej den z žití se raduje Sluníčko na nebi, na zem se usmíváš Větříčku, blázínku, po poli chodíváš Po poli úrodným, po chodníčku pevným Človíčku panáčku, kam svou hlavu schováš Půjdu do kostela svatého Jakuba Ať chmur z mého čela umeje modlitba Myšlenka na marnost, že jsem tu pouze host Že život krátký je a skoupý na radost Človíčku panáčku,trochu jsi pobloudil Se svou modlitbičkou špatně ses narodil Už jiná doba je, pokrok se zvětšuje Přece bys ještě dnes v pánbíčka nevěřil Vem rozum do hrsti, pojď k nám a přisedni Svět dnes rychlej letí, život je moderní Na zítřek hledíme,novou zem děláme Tak rychle naskoč k nám, ať nic nezmeškáme Lidičky panáčci, kampak to spěcháte Já s váma nepůjdu, i když mě voláte Ráj je až po smrti, před smrtí je žití Chcete si stavět ráj, život nežijete Já jdu do kostela, ať mi Bůh ženu dá Ať je na mě milá a ať mě ráda má Pod sluncem budem žít a spoustu dětí mít Až je vychováme, do ráje můžem jít Lidičky panáčci, vy se mi smějete Pro svoje vědění dávno nic nevíte Že to co stavíte, jednou tu necháte Tak jak jste přišli, zas nazí zpět půjdete Počkejte chviličku, zazpívám písničku O stromě v lese a o jarním sluníčku Až zapadne slunko, naleju si vínko Připiju na život, kratičká jsi chvilko JIMŮV PODIVNÝ SEN 1971 Na rozhraní Mississippi v Kentu Našel jsem tam pohozenou flintu Rozhlížím se ostražitě kolem A vidím, že zjevil se tu jelen Měl paroží rozsochaté velmi Jak tal koukal, tak na nervy šel mi Rozhod jsem se, že hned po něm střelím Pak se stalo, na co pořád myslím Leh si na zem, řekl Milý pane Jestli střelíš, zlá věc se ti stane Proměníš se v jedovatou kobru A nakonec v pruhovanou zebru Ze zebry se z tebe stane lože V ten moment tě začne pálit kůže Narostou ti v hlavě čtyři rohy A prostřední bude velmi dlouhý Pak budeš mít pocit, že jsi mečem A po cestě budeš koněm vlečen Budeš si myslet, že kráčíš z bitvy Z očí ti budou trčet dvě břitvy Schovej tedy pušku a jdi domů Otevř whisky, lehni si na slámu Zítra budeš zas hrdinou mužem Kovbojem Jimem a strašným střelcem Jim se vzbudil potem velmi zbrocen Co jsem to měl za prapodivný sen Venku je tma, ještě není ráno A na ranči je docela klidno Vtom Jim spatřil svoji ženu Mary Jak leze domů skrz v plotě díry Sukni vykasanou, bosé nohy Domů k ránu nese mu parohy KÁJA hudba H. Cigner, 1967 Povím vám příběh jednoho muže Kdo nechce, tak nerozuměj Jak ten muž už nic říct nemůže Už je předem náma zabitej Na jednom rohu si dovolil říci Dnes se mi nějak nechce dál Policajt ho sebral o půlnoci Protože tam bezdůvodně stál Jednou dal pusu rozkošný holce Která kolem kráčela někam Ale nebylo to slušný, koupil po facce Vyděšeně na trafouši stál Potom se Káji uspěchanej zeptal Kolik že mu ukazuje čas Ale co vás to zajímá, stejně umřem V kolik se roděj děti, prosím vás   O půlnoci Kája budí duchy   Faust by z toho zkoprněl   A přes den z nudy plácá mouchy   A do práce nejde šest neděl   Ten moula nebude presidentem   Proč by se taky shazoval   Ten s volnou duší, volným sluchem   Půjde tudy, kudy vítr vál Shlukli se kolem psychiatři Karlíku, ty nejseš zřejmě zdráv Víš, ten kdo šetří, ten má za tři Lepší je bejt doktorem práv A nejlepší jídlo jsou smažený játra Kája jí jen oblohu nebe Schválně, čeho se zejtra nají Zřejmě mastnejch myšlenek z tebe Po všech zemích Kája putovával Potom se zastavil u nás Že to chce klid, se dozvěděl v první putyce A tak poznal, kolik je u nás krás Ze světa jsme udělali plochou dráhu On nám na ní kytky zasadil Jó, nemůžem teď závodit o svou snahu A tak žalářník klíčem zatočil Nepočkáme, pojedeme, čas jsou prachy Každej v svojí mošně Žida má Kája dělá v řece máchy, máchy A pak celej den odpočívá Jó, tak bydelt v nevěstinci To by si z nás každý dal Kája včera přespal na silnici Nula k nule, objev udělal Hali beli, hali beli, koně v zeli Kája k ránu s deštěm promlouval Pokud byste mi to nevěřili No tak teda půjdu o dům dál Otloukej se píšťaličko, hlava je tvrdá Aby nám všem záchod splachoval Každej, kdo má ústa, slovama mrhá Kája s kačenama fotbal hrál Proč nás ten moula otravuje Mocnej pán mu kopačky dal Už není Kája, přesto se však poflakuje Slunce blázní, vítr fouká dál KAMNA 1972 Co vám to v koutě tak hloupě trčí Zmazané strašidlo se vám tam krčí Jenom neříkejte, že tohle kamna jsou Že když se setmí, že po bytě nelezou A co to žere za černé šutry No a ta roura, skoro dva metry Když je polejete, příšerně zasyčí Jen si dejte pozor, ať po vás neskočí Potvora jedna, zlověstně hučí Je celá zarudlá, všecky nás zničí Sálá a myslí si Však já vám zatopím Jenže já hrdina vůbec se nebojím Má milá paní, buďte teď klidná Už vám neublíží ta mrcha bídná Jen jděte na chodbu, tam v klidu vyčkejte Ať při tom zápasu cosi nechytnete Popad jsem pohrabáč do pravé ruky Ke dveřím só to enom dva skoky Jako svatý Juři jsem po draku seknul Tu strašnou obludu na zem jsem převrhnul To vám hned bylo náramně čmoudu Z huby vypustila oblaka jedu Pak někdo sekerou dveře vám vylomil Vetřelec s hadicí v bytě se objevil Bídná hadice, ona to byla Co ten váš kvartýr příšerně zlila Nechtěl jsem dopustit, byla jí přesila Pak ještě ke všemu záchranka přijela Tak teď tu sedím, na sobě erár Takovou vděčnost, tož to jsem nečekal Nikdy, bratře, nehas, to, co tě nepálí Kazajku svěrací, tu by ti nandali KDYBYCH BYLA hudba Vl. Veit, 1974 Kdybych byla vodou a můj milej džbánem To bych žádnou kapku nepřelila na zem A on by mi řekl: Jsem tebou naplněn Budem pořád spolu a tak zůstanem Kdybych byla botou a můj milej nohou Tak by si mě obul a šli bychom do hor Na nejvyšším vrcholku, tam by zůstal stát Přitom by pověděl, jak mě má moc rád Kdybych byla řekou a můj milej rybou Dala bych mu plavat nejčistější vodou Řekla bych mu tiše: Je to všechno tvé On by odpověděl že mě miluje Kdybych byla deštěm a můj milej hlínou Dala bych mu vláhy, až by obrost trávou Jen si poruč deště, kolik ho chceš mít On by mi řek: Drahá, chtěl bych s tebou žít Kdybych byla světlem a můj milej domem Zářila bych jasně ze všech jeho oken A on by tak světlý ve tmě sobě stál No a v žádné chvíli by nezhasínal Kdybych se ho ptala, čímpak by mě chtěl mít Aby celej život chtěl vedle mě žít Řekne: Ty seš holka a já jsem tvůj kluk Držím v tobě pevně jak ve dřevě kůl KDYŽ RÁNO ZVEDÁ 1971 Když ráno zvedá modravej hřbet Otázka bodá: Jdem zpátky či vpřed? Kdo z nás ví proč tu je Čeho se dožije Odpověď není Vítr ji vzal Oku se zrodil zas novej den Duše však dál sní půlnoční sen O tiché kolíbce O rozkvetlé louce O troše štěstí Co vítr vzal Tážu se světla kam odešla tma Tážu se lidí co mluvit se má Kdy slovo dobré je Kdy koho zabije Odpověď není Vítr ji vzal Z papíru loďku potok si vzal Loďka je člověk, pán Bůh si hrál Sem tam se otáčí Celá se promáčí Pod vlnou končí Voda jde dál Člověk je brána a brána je most Most je brána řeky a řeka přítomnost Most stojí bez hnutí A vodu nechytí Pak přijde tání Stržen je most KNEDLÍK hudba Vl. Veit, 2007 Knedlík letí nad městem Neví kde přistát Ještě včera byl těstem Nemohl to vystát Kuchař těsto uválel Do vody ho hodil A vařil obracel A pak vodu scedil Teď na knedlík vytáh nůž Chtěl ho rozřezat Ztratil nervy knedlík už Řek si teď musím létat Do výšky si vyskočil Kolem sebe pohleděl Ve vzduchu se otočil Oknem k nebi vyletěl Na nebi se rozhlédl Jak je svět krásný Potom ale zahlédl Obraz příšerný děsný Hejno ptáků s pokřikem Za knedlíkem letí Strašně klapou zobákem Že knedlík teď snědí Prudce k zemi zatočil Přistál na trávník A v kočku se proměnil Co tu leží jak knedlík Kočička teď na slunci Kožíšek si hřeje Kuchař stojí nad hrnci Neví co se to děje KNOFLÍK 1972 Knoflíku z bakelitu Drž pevně na kabátu Jak se mi utrhneš A na zem upadneš Uděláš mi ostudu Ostudu ostudu Až ke své milé půjdu Ona je pořádná Jako žádná jiná Nechce mít pobudu Pobudu a hastroše Který se nečeše Zuby si nečistí Co řeknou sousedi Až na návštěvu přijde Na návštěvu jsem přišel Každý mě v domě viděl Špehýrky chrastily Sousedi šeptali Koukejte, kdo to k ní šel No ale to jsem šel já Milá dveře přibouchla Že prý jsem jak zbojník Zas mi chybí knoflík No tak mě vyhodila Knoflíku, knoflíku Ty mě máš na triku Jak jsi se utrhnul Na zem jsi upadnul Dnes už mám lepší holku A chodím bez kabátu KOČKA, ŠUNKA A JÁ hudba H. Cigner, 1970 Jednou jsem si zakoupil Kilo pěkné šunky Zradu jsem však netušil Od proradné kočky Řek jsem si, že šunka je Bezva špek na slečny Kočka běhá číhaje Má jazýček mlsný Stále kolem spíže courá Vymýšlí si plán Pod fousy si cosi mňouká Já se ušklíbám A vtom náhle zvonek zvoní Dvéře otvírám Blonďatá slečna v nich stojí Její příchod je mi vítán Svižně skvělou svačinu Nám dvoum připravím Okenice přibouchnu Šunku vyzkouším Slečna za tu šunku je Převelice vděčná Znalecky ji futruje Je po těle pěkná Také si mé kočky všimla A kousek jí nabídla Kočka ale soustem zhrdla A do kouta utekla Kočka prská a my blednem Ve střevech pálí Na jazyku převalujem Chutná to jak cyankáli Kočka mlsný jazyk má Nic špatného nesní Slečna tiše zaškytá Žijem den poslední Hodím šunku do kýble Opustíme svět Díváme se přiblble Pojedli jsme jed Odestelem, svlíkneme se A jdem umírat Děsem celí třeseme se Začnem si tykat Slečna škytá: Na mě to jde Nevykvetu v květ Slabý sten jí z hrdla vyjde Ach, jak je mi maličko let Usínám a zdá se mi Že stoupám k pánbíčku Tělo pěkně pod zemí Dušička v nebíčku Před nebem se zastavím Teď se Petr ohlíd Kolem něho profičím Budu mít věčný klid Svatej Petr, hlava chytrá Vtom se zase otočil Těžký klíč popadnul zbystra Do hlavy mě uhodil A já strašnou bolest cítím Pak rány další Propocený se probudím Slečna Petra mi rve uši Ty proutníku zkažený Já nešťastná dívtka Ty jsi zkázou pro ženy Tvá prokletá šunka Vzala šaty, oblékla Ve dveřích se mihla Nemusí hned nadávat S tím mě dost namíchla Náhle strašné podezření Do hlavy se zahryzlo Kočka vedle kýblu vrní Srdce mi zamrzlo walz: Dívko má nešťastná To je nedorozumění Ach, tvá dušička zklamaná Žádnému muži nevěří Dokud nepůjde k oltáři Tuhletu zkušenost Vrytou v paměť mám Až zas přijde milý host Kočku k sousedům dám KOLÍK hudba Vl. Veit, 1972 Na zahradě, trochu křivě, ze země ční kolík První kolík všechno kolem něj do běla oblík Kolík trochu vzpomíná Na čas, co se zelená Kdy si děcka zas vedle něj postaví kyblík Pruská jabloň unavená teď už tvrdě spí Kolik jablek urodila sama sotva ví Na jaro si odpočívá Kolík se k ní smutně dívá Stojí jen tak beze smyslu zabodnut v zemi Nejsem na nic, sobě říká, na zánik čekám Štěstí nikdy nedožiju, vždyť kořeny nemám Nevím, co je radost zrání Neznám jara milování Žádný život nezplodím už, jen rozpad čekám Jenom občas, když je léto, přiběhne dítě Vidí ve mně stožár lodi, sní o velké cestě Tu pocítím větru vání Šťastně je mi ke skonání Na svůj úděl zapomenu, zas žiju na světě Na nás, věci přebytečné, je svět zbytečně zlý Marnost marně promarňuje, ohněm ji pálí Nechápe, že zbytečností Vede cestička k moudrosti Kde se stáří s dětstvím schází na malou chvíli KOLIKA 1973 Žaludek je divné nářadí Kolikrát si značně zařádí Člověka prožene po dvoře A nemusí to skončit dobře Kolika, kolika, kolika, kolika Kolikrát mi bylo zle Když chceš známé na jídlo pozvat Nesmíš jim ho příliš vnucovat Co lidé povinně hltají Ne vždycky zcela dobře stravují A když sám budeš na hostině Nechovej se příliš nemístně Kdo si ústa ve všem namáčí Na toho číhá nebezpečí Neb kdo chce být u žlabu Toho záhy jistě dohoní V celé síle dá mu poznati Co dovede, když se rozkatí Z dějin máme tuhle zkušenost Že ten, který byl nezvaný host A nadmíru všeho užíval Nakonec moc rychle utíkal KOŇSKÉ DOSTIHY hudba Vl. Veit, 1972 Jen koňské dostihy, tak bych nazýval svět Uličkou uzoučkou každý má v něm běžet Uličkou uzoučkou po tvrdém dláždění Po cestě jediné, ať jasné je kdo první Na koňských dostizích, ve zprávách poledních Slavili toho, kdo první byl ve žních A večer mluvili o sklizni v umění Po cestě jediné, ať jasné je kdo první Žebříčky zpěváků a prospěch ve škole První v těžbě uhlí, poslední v kostele V pořadí další sport jménem milování Po cestě jediné, ať jasné je kdo první Človíčku nejdražší, krátký je okamžik Ten dům je z karet jen, co jseš v něm nájemník Slovo však neslyšet pro děsné volání Po cestě jediné, ať jasné je kdo první Spolknuli otázku a skrytě doufají Nu ano, smrt tu je, přesto snad dožijí Poslušně kupují jen co je k dostání Po cestě jediné, ať jasné je kdo první Všecičko zařadit, na všechno název mít Co mlíko nedává, do chlíva nevpustit Magická formulka: Vědecké poznání Po cestě jediné, ať jasné je kdo první V kočáře ze zlata sluníčko ujíždí Do tváře milenců měsíc se zahledí Milenka potůček pohladí kamení Po cestě jediné, ať jasné je kdo první Šlo by to stručněj říct, mít na to méně slok Říci to úměrně, mít lepší výběr slov Ach, Bože, bojím se tohohle umření Po cestě jediné, ať jasné je kdo první KOPÁČ hudba Vl. Veit, 1975 Moucha leze po lopatě Lopata se boří v blátě Kopáč pivo domlasknul Utřel fousy a usnul Zdá se mu o dveřích skříňky Kde pózují nahotinky Všechny na něj mávají A předsudky nemají Jen ta jedna, bez sukničky Co má na zádech dva flíčky Z obrázku se vysmekla Ušklíbla se, utekla Kopáč, coby pastýř stáda Ztracenou ovečku nedá Vymrštil se na nohy Dostal ránu do hlavy Lopata se v blátě kácí Podléhaje gravitaci Dlouhá páka, násada Na čelo mu usedá Zabitý kopáč tu leží Mouchu ta skutečnost blaží Slunce svítí radostně Za týden začínaj žně Poučení je tu snadné Nehoň ovce ani vnadné Neboř nástroj do bláta Ani nebuď lopata V peřinách spi anebo v trávě Z dálky vyhýbej se stavbě Hlídej sebe bedlivě Když se zasníš při pivě KOULAŘ hudba H. Cigner, 1970 Žížala si klidně reje na své zahrádce Vtom se ozve strašná rána a svět zatmí se Pane Bože, co je tohleto za pohromu To je pěkná odměna za životní dřinu Meteory z nebe házíš na nás nevinné Záhonky na mé zahrádce jsou rozmačkané Já jsem celý život zasvětil Tomu, abych nejlepší byl A kouli nejdál zahodil Mé mládí obětovné Zlatem medaile splacené Nebylo ztraceno marně Nebo zničeno v kavárně Lidé, poslechněte si rady mé I vy též cvičte hod koule Není to vůbec složité Dejte pozor, odhalím vám svoji metódu Jaksi nutno počínat při koulovém hodu Předmět vržen odvrhuje zpět vrhatele Přesně takovou silou, jakou byl odvržen Proto jsem pořádně jedl, abych těžký byl Abysem tu kouli ze všech nejdál zahodil Má milá koule je železná Nejdokonalejší tvar má Je z každé strany kulatá Vzdělanec význam koule zná Jsou o ní díla vědecká Vesmír i atom jsou koule Zeměkoule, Sluncekoule Já sám ji už deset let pozvedám Zříkám se cen, zříkám se žen Já jsem velký koulový men Holobrádku. řekla koule, já už něco zažila Z kanónu jednoho Švéda jsem vyletěla Střechou do baráku vlétla, tam židli rozbila Sebrali mě a nabili znovu do děla Na cestě zpět jsem toho agresora Švéda do čela bacila Pětadvacetkrát jsem pražské hradby přelétla Já v létání velmi se vyznám Já každou bitvu vyhrávám A strany nerozeznávám Stačí mě do děla strčit A střelný prach zapálit O ostatní se postarám A žádnou překážku neznám Jenže vrh koulí to je urážka Bezdůvodně mě zahodit Jaký to smysl může mít Koulař nabral páru do plic a velmi se rozehnal Jau, jau, to je strašná bolest, snad nohu mám nadranc Hele, koule, ty seš hlava, takhle mě praštit Hele, mladej, to se stává, chtěls mě zahodit Vždyť to ale není pravda, tohleto je sport To mě vůbec nezajímá, chtěls mě zahodit Já tě, koule, asi nakopnu S tím jsem já hnedka hotovej Deset let tvrdě trénuju Víš, to je za tu žížalu Prosím tě, o čem to mluvíš? Nedělej, jakože nevíš Že nevíš, kam koulí házíš Koulař nevydržel to do ní kop Koule leží, noha letí Udělala pěknej oblouk Dvanáct žížal klidně reje na své zahrádce Vtom se ozve strašná rána a svět zatmí se Pane Bože, tohleto je další pohroma Prapodivný tvar tenhleten meteorit má Má pět prstů, jeden kotník, kus nohavice To už asi poslední soud na svět blíží se Uááá, diváci z tribuny řvali Dnes nový sport jsme viděli Hod nohou kopem přes kouli Žížaly v zem se ztratily A rozhodčí pochopili Tu dálku metrem změřili Do zlaté knihy zapsali Koule z toho ale nic nevnímá Na švédské války vzpomíná Jak zalétla do komína Everybody knows the story But I like jazz Před Brnem mě kousl pes Oh yes KOUZELNÁ HŮL hudba Vl. Veit, 2007 Po cestě do kopce klopýtal osel Každého pozdravil oslím íá Na zádech seděl mu královský posel Ten, co ho lid v každém městečku zná Posel všem provolal, mám zlaté mince Nich má princezna poctivou tvář Vvyzývám tady každého prince Pohleď jak z očí jde upřímná zář Koho ta dobrota princezny láká Může ji dostat a může jí mít Akorát žádá se, by zabil draka Ať může království zas v klidu žít A ještě drakovi když poklad uzme Získá tím pro sebe království půl Hodnou a krásnou si princeznu vezme K tomu si vyslouží kouzelnou hůl Po zádech když někdo dostane holí Prozradí jak ve svém životě žil Lháře a zloděje ta rána bolí Nebolí toho, kdo vždy dobrý byl Přišel princ hrdina a draka zabil Do ruky popadl kouzelnou hůl Tu hůl si vyzkoušel princezně nabil Růženku po zádech tou holí tnul Princezna křičela, jau to mě bolí V království rozesmál se všechen lid Lek se i král že by též dostal holí Utek i s princeznou a už byl klid Princ teď moh všechno mít, úctu i slávu Vládnutí, království, co ještě víc? Já chci jen svobodu, pověděl davu Svobodně žije jen kdo nemá nic A než princ do světa vydal se zase Řek lidem nechte si kouzelnou hůl Ta hůl vám vybere nejlepší vládce Dobrotu, poctivost a plný stůl Hůl se však ztratila, jak strašná škoda Kdejaký zlotřilec je zase král A že má každý z nich zkřivená záda Kouzelnou hůl stále hledáme dál KRAJINA 1975 Zvětralý pískovec na zubech krajiny Na mezích keře jak šrapnelů výbuch Nešlechtěný kožich zelené traviny Srnčí hněď útěků, rzí obdělaný pluh Vědomost vrchů, že Bůh všechno vidí Čistotou drsného díla lid třídí Smrky jak prapory pro pluky bitevní Erbovní barevnost květů u cesty Kořeny dravostí káněti podobny Drapnuly kamennou kořist svou pěstí Zvlněné jazyky hladových polí Chutnají hlínu a mlčí když bolí Jen vůle nedat se vytyčuje stavení Krajina s člověkem rve se o skývu Vítěz je člověk když kosou se ohání A než ji rozklepe, ztratí svou slávu Hrdina marnosti, námezdník hladu Zaseje víru a sklidí jen zradu Naděje čertova smradem a kopnutím Vehnala dobytek do temných chlévů Spoutala děvečku k dobytku krmením Důl jí otevřela na zlatou mrvu Jediná mladina, jediná mysl K bahenní paměti jeden vjem klesl Vrchům i slunce je jakoby vzdálené Luna však kosí jim kšticovou hlavu Nájezdem hvězd místo v noci napadené Souhvězdí Býka chce údolní krávu Přepadán lavinou mraku a bouře Sílou se brání muž než vůli prodře V hliněném základu mohyla prožitků Skrývaná vrstvami roků a smrtí Tíživost stejnosti, podobnost prožitků Jedinost života bez svědků vzlétne Hřbitůvek bez zdi krajem se rozlil Člověku na ruce krajinu přibil KRÁLÍK A BALÍK hudba Vl. Veit, 2007 Na trávě hověl si králík Natažen jako nudle Pošťák řek máte tu balík Podepište se tudle Ale když králík neumí psát Ani číst a počítat Nemůže dostat ten balík Neumí se podepsat Králík řek to je můj balík Nemusím se učit psát Strejda v něm posílá rohlík Fakt mi ho můžete dát Pošťák řek na to je předpis Rychle ať můžu jet dál Pošta chce po mě váš podpis Osobně bych vám to dal Králík si hlasitě dupnul Pošťák začal utíkat Králík ho ještě nakopnul Pošťák začal volat Králík si rozbalil balík Který mu právě přišel Vytáhnul si z něj svůj rohlík Pošťáka z dálky slyšel KRYSÍ REVOLUCE hudba Vl. Veit, 1975 V polepšovně uvařili k večeři dvě krysy Na stříbro je položili, ocásky jim visí Chovanci se radovali, budeme mít hody Povel vztyk a do jídelny po třech berou schody Fasovali pozlacené ešusy a lžíce Do fronty se seřadili, nadouvali líce Udeřili na kuchaře, kuchař sprásknul ruce Tak vypukla v polepšovně krysí revoluce Darebáci, příživníci, násilníci, kluci Nevzdělanci, zlodějíčci, uličníci, klacci Ignoranti, halamové, nepoddajné duše Vyznavači ideálů satanovy říše Jednu krysu na praporu, druhou krysu v srdci Podle stupně ošklivosti zvoleni jsou vůdci Zvláštní oddíl udavačů v noci rozžal svíce A vymyslel paragrafy krysí revoluce Udat, rozbít, zničit, zabít, zavřít, zkřivit, loupit Zlomit, dusit, mlčet, dělat, prolhat, zabrat, bořit Co je dobré pro krysy, tak to je dobré pro svět Povoluje se nám pouze krok a hubu držet Podle dvou krys na dvě části svět se rozděluje To, co není přikázáno, to se zakazuje Na doktory povyšujem zbabělce a zrádce Jen ti zajistí vítězství krysí revoluce Skrze krysu pochopili, co je v srdci pojí Radost pocítili v síle, když jednotni stojí Jednoduchých, praktických je nám třeba hesel Rozeznati nepřítele, a ten aby visel Vytrhnouti s povykem do všech krajů země V nás se narodila pravda, vůdce řek: Též ve mně Na všech místech hodili jim pod nohy kytice Tak na světě zvítězila krysí revoluce Svět vykřiknul jedním hlasem: Přišli spasitelé Vše jim dal a ve všem poslech, krysy stály v čele Nemuseli bojovat, museli jen vládnout Hospodskej, když zavřel krám, řek: Na to musej zvadnout Revoluce bez nepřátel těžce vegetuje Krysa kryse zadek žere, když s krysami žije Krysí kalendář když došel druhého měsíce Jen ocásky zůstaly z té krysí revoluce Udat, rozbít, zničit, zabít, to vše mezi svými Zlomit, dusit, mlčet, dělat mezi příbuznými Mezi svými vlastními jen ať idea sílí Ať ta krysí revoluce běží k svému cíli V polepšovně vaří zase, ale už jen rýži Na žaludek chovanci teď myslí, tak je tíží Státní historici mají znovu dosti práce Sepisují dějiny té krysí revoluce LAURA hudba Vl. Veit, 2007 Laura to je sfinga mladá Je jí jen pět tisíc let Strašně má brambory ráda Snědla by jich pytel hned Jenže se pokaždé bojí Aby jí nezačly hnít Takže když brambor se nají Začne hned tiše kouzlit Brambory, brambory tyto Vyslyšte mé kouzlo hned Proměníte se teď v zlato Zlato žluté jako med Zlato se nebude kazit To ani za tisíc let Až se zas budu chtít najíst Zlato jde v brambory zpět A lidé o zlatě myslí Že je to moc drahý kov A tak si ho pořád syslí Chodí na něj jak na lov Dokonce pro zlato válčí Nechápou bramborů sklad Že zlato zlatem být končí Když Laura dostane hlad LETNÍ DEN hudba Vl. Veit, 2007 Osudy člověka zapadlé v krajině Vanutím času se pod hlínu ztrácí V oparu letní den usíná zasněně Polední ticho se do polí kácí Trnky svou kroniku na mezi píší Obilí v úleku je tišší a tišší Vzdálenost krajiny hozené po zemi Schovává za obzor k cestě svou výzvu Údolí padají suchými stráněmi Ve skále zahlédneš fosilní kresbu Minulost leká svým nehybným tokem Odchází ode mne kamenný krokem Samota nestačí vykreslit prázdnotu Která tam na konci života zeje Věřil jsem na radost, doufal jsem v prostotu Cosi co nevidím se mi teď směje Je život v těle, či tělo je život? Je původ v duši či duše je původ? Otázky bez konce ztrácí se v oblacích Příroda odpověď bohatstvím skrývá Pojednou pochopíš své konce v začátcích Z každého obrazu točí se hlava Letní den tichem svým píseň teď dozpíval A ticho zůstalo, kde člověk chvíli stál LÉTO hudba Vl. Veit, 2007 V objetí světla a dotyku tepla Žlutě kraj do polí otevřen Nebeská klenba se do horka spekla Mrak v dálce do sebe pohroužen Obilí čeká až kosa ho skloní Podvečer senem a bylinou voní Žena se oděvem k nahotě blíží Stařec se propadá do dětství Prázdniny bez konce život mu dluží On dluží životu poselství Obilí čeká až kosa ho skloní Podvečer senem a bylinou voní Necítím vítr vát, jen pohyb tepla Tělo se rozhlíží toužením Dívka si znovu svou halenku zapla Vítr les provanul smilněním Obilí čeká až kosa ho skloní Podvečer senem a bylinou voní V potoku pod každým kamenem život Stromy se do proudu vyklání Ve větru zastavil komáří průvod Slunce se opřelo do strání Obilí čeká až kosa ho skloní Podvečer senem a bylinou voní Pod Lunou horkostí celá noc dýchá Probouzí nejasná tušení Myšlenka na požár na hraně ticha Skutečnost nebo jen mámení Obilí čeká až kosa ho skloní Podvečer senem a bylinou voní LETOŠNÍ ZIMNÍ hudba Vl. Veit, 1976 Změnila se léta, změnily se city Změnila se slova, převlékli jsme šaty Zmizela návěští, jež nás sbližovala Hrbolatá cesta účes rozcuchala Uslzené oči před nedávnem oschly Nevědomé plíce nový kyslík vdechly Na zelených svazích znovu rostou květy Nová generace vymetává kouty Začínáme cítit v zádech tíhu klenby Rýsují se tváře, povolují klouby Život hledá sloupy na kterých by přežil Někdo se už rozhod, jiný se už zlomil Počítáme padlé pozice a šance Počátek se ztratil daleko od konce Není ale volby v cestě po hřebenu Kdo přestal ctít vrchol, padá stranou ke dnu Propast tolik láká, volný pád a radost Symfonie ozvěn, štěstí, let a tvrdost Nevědomá volnost povolila pouta Opona se zvedla na jevišti světa Rozpoznávám terén, přemýšlím o chůzi Uličník se směje, kamenama hází Křičí na mě z dálky: Přece jsi mě zradil Nechávám ho křičet, nic by nepochopil LIDÉ DVACÁTÉHO STOLETÍ 1973 Nevím, odkdy ten pocit mám Snad jako bych byl sledován Lidé na mě podivně hledí Na ulici jsem je potkal Špatnou náladu z nich dostal Lidé dvacátého století Stavějí dům, shání prachy Sází sportku, hrají šachy Předplácejí si časopisy Na nádraží čekaj na vlak Neříkají tak ani tak Lidé dvacátého století Tak jsem zašel do hospody Že si někam vlezu tady Do kouta a tiše budu snít Jenže tady také byli Skrze pěnu vyhlíželi Chtěli na mně něco vysvětlit Tak jsem řek na objasnění Že žít po svém hřích snad není To přec nikomu nepřekáží Dělali, že nechápají A že pevný názor mají A toho se také přidrží Však abych neříkal bludy Kolem koukaj jenom z nudy A na mně jim houby záleží Tak jak auto svým vejfukem Píše po ulici čmoudem Pouze zamořují ovzduší   Nejsem ale pesimista   Přijde to jak rána zčista   Rázem tady bude k zalknutí   A lidičky přemýšliví   Dají hlavy dohromady   Čítám někdy v příštím století LIDI 1972 Čím dál hůř mi jazyk slouží Už nemám málem co říct Pár jen nás malinkou touží Lidi Nechtějí snad vůbec nic Nezvedají oči k nebi Přestali se tázat proč Vzdali jsme se, vždyť jsme slabí Lidi Je to jenom kolotoč Nechcete už ani doufat Okna dekou temníte A jak máme pravdu poznat Lidi Copak vy ji neznáte? Nech nás být ty jeden blázne Chceme konečně v klidu žít Hleď, nevědomost žije šťastně Lidi Nechce se mi uvěřit Vždyť máte sklopené oči Nahrbeni chodíte To kolotoč s náma točí Lidi To se jenom bojíte Máte strach o prázdnou náruč O marné dny se bojíte No tak, blázne, době poruč Lidi Jak rychle si zvykáte Však seš nám také podoben I ty se začínáš bát Jako papír jsi roztržen Lidi! Začínáš už také lhát Včera jsi v zrcadle spatřil Cizí tvář podobnou své Proto jsi tu píseň složil Lidi Kdo vás z toho vyvede Jako červi v mrtvém těle Množíme se na zemi Jednou tělo světa sníme Lidi! Smiluj se Bůh nad námi Vy budete pořád čekat A smrti se dočkáte Ještě dnes to mohu zpívat Lidi Zítra mě vyzpíváte LITVÍNOV hudba Š. Rak, 1971 Copak jste lidičky, copak jste provedli Že jste tu zavřeni v tak velkým vězení Zdali jste někoho chudého podvedli A teď jste tady v těch barácích zavřeni   Nikomu na hlavě vlásek jsme neohli   Jsme velcí dobráci, to bychom nemohli   Jsme tady za prací, výdělek tu máme   Za byt a za stravu, za oděv děláme A proč v tak nepěkných barácích bydlíte A proč tak zkažený vduch tady dýcháte A co po večerech, co tady děláte Když slunko zapadne, kam spolu chodíte   Kam bychom chodili, doma si sedíme   Máme televizi a tak se díváme   Když program skončí, k spánku uléháme   Za byt a za stravu, za oděv děláme A já jsem myslel, že spletl jsem silnici A místo do města, dojel jsem k věznici K velkému táboru, kde lidé pykají Za to, že člověku, bratru ubližují   Odkudpak jsi přišel, že se tak hloupě ptáš   Když se ti nelíbí, proč se pryč nevydáš   My to své městečko docela rádi máme   Za byt a za stravu, za oděv děláme Prosím vás, počkejte, dovolte otázku Zda když tu žijete, myslíte na lásku Na krásu, na štěstí, co je po bolesti Co bude zítra a co bude po smrti   Z toho jsme vyrostli, tím se nechcem trápit   Takové myšlenky je nejlépe zabít   Hluboké úvahy koňovi necháme   Za byt a za stravu, za oděv děláme Ach, moji lidičky, já vám nerozumím Myslel jsem, že duše je největším bohatstvím Umět si trochu hrát, mít pěkné věci rád Dívat se na mraky, z louky se radovat   Podivně promlouváš, mladičký řečníku   Však jednou zmoudříš a poznáš svoji mýlku   Od nás starých se uč, my zkušenost máme   Za byt a za stravu, za oděv děláme Vězeňským táborem smutně se procházím Nebe už modrá se a už ptáky slyším V tu tichou hodinu chci poznat člověka Tisíce jich tu spí, mě nikdo nečeká   Nerozumím lidem, podivná je doba   Smutná je nálada města Litvínova   Lidičky bratři, za hodinu vstáváte… LŽIČKA 1971 Mnoho jsem se napřemýšlel Co mám milé k svátku dát Dnes v noci jsem na to přišel A jsem k tomu velmi rád Dar starý jak lidstvo samo Jím zajisté bude řečeno Že jak onen napořád Tvých rtů se chci dotýkat Že se to však stydím říci Dávám ti lžíci Další přednost toho dárku Mimo citu vyznání Na pověšení má dírku A doplní vzdělání Každý člověk v každé době Do úst lžičku strká sobě A člověka právě lžíce Odděluje od opice Nelze snad darovat více Než je lžíce Dárek ceny nevídané Přitom lze říct laciný I když není chutě žádné Roznáší chutě všechny Lžíce božskou vlastnost má Každým ústům sousto dá Moje milá, buď jak lžíce Neb teď ke dveřím blížím se Hlad mi duši rozvrací Nesu ti lžíci Milá ale pospíšila Vzala lžičku, zabalila Ještě k tomu papír dala Na který mi napsala Nepotřebuju tvůj dárek Kupuju si teď kočárek Byl jsi dobrý v myšlení V činech tě předběhli jiní Už se to nestydím říci Vracím ti lžíci A tak lžíci v kapse nosím Sem a tam to světem brousím A náramně se rozhlížím Pravou holku vyhlížím Dívku prostou jako lžíce Ze které lásky najím se Ji to ale nezmění Nebude ke snědení Víc už nemusím říci Jí dám svou lžíci MALÍŘI MICHALČÍKOVI hudba Vl. Veit, 1975 Za modrou záclonou u žluté lampy Samota vztyčila skleněné sloupy Náruč ticha chce přítele ženu Poznání pláče času svou cenu Vzpomíná chrámovou velikost zpěvu A zpívat zná, není však komu V modrém znamení zvěrokruh štětce Ptá se po chlebu, medu a louce Po taktu ticha v tepu potoka Kde kámen pod tíhou pohledu naříká Kde žena pláče a bolest sládne Kam hlava ticha sťata stínem spadne Za modrou záclonou u žluté lampy Samotář tichem si v kamínkách topí Čajník se modlí do chladnosti kovu Dvě ruce podpíraj šedivou hlavu Nohy se rozvedly s ženichem cesty Cesta se vdala za stržené mosty Prázdnota zpívá dívce a stínu Který ji ohmatal stěnami domů Prázdnota čekání, spálená Luna Otázku Odkud? vyplňuje nula Nula a prázdnota v prostoru bytí Kde zrno hnilobou rašení vznítí Štětec táhne v kočáře mlčení Majetek konce a počátku v doufání O luční květinu zápasí v duši Sněním žije a skutečnost tuší Objevil slunce očima dětí Přiznal však místo, kde slovo svítí Za modrou záclonou u žluté lampy Do touhy otisknul nahotou stopy Čerstvé jak dějiny ve stáří země Musel a toužil, přitom šel jemně Za modrou záclonou u žluté lampy Teprve přítmím chápeš příběh barvy Za modrou záclonou u žluté lampy Anděl přihlížel zlomení barvy A ta ustoupila do tiché otázky Vášeň si nalila své mlíčko do misky A malíř vylil plátno do kalicha K němosti opil se nápojem ticha MĚJ SE DÍLU hudba B. Dylan, 1967 Ty, co k nebesům páně vzhlížíš Chceš mít svůj život zázračnej Když nebudeš mít smůlu, potkáš štěstí Ale o tom dnes nepřemejšlej Vás odvahou ztratit nemůžeš Nesmíš se bát ránu dát Hlavně, když vůbec někam půjdeš Ztrácí jen ten, kdo čeká na zázrak Každej dobře to ví Tak měj se k dílu Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu Neboj se pořádně dupnout Kolikrát jsem holce říkal Ať jde se mnou domů spát Holka by šla třeba ráda Ale morálka ji nechá samotnou stát Ty zatracený konvence naše Zatraceně říkat Mám tě rád Tím člověk na sobě jen vraždu páše Tím, že dovede tak upřímně lhát Každej dobře to ví Tak měj se k dílu Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu Neboj se pořádně natáhnout Konvence je bejt slušně neupřímnej Pak jseš uznán člověkem Celej život nesesmilníš Celej život se loučíš s životem Pornografie je naše touha Být živ jedenkrát, to není moc Chuďas nikomu najíst nedá Nikoho neokrádáš, sobě dáš temnou noc Účtuješ se sebou samým Tak měj se k dílu Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu Už bys sebou mohla drobet hnout Když máš pocit, že seš mladej Tak máš pořád na všechno čas Za půl hodiny kdybys měl bejt tvrdej Tak bys pílila vokoušet krás Času nazbyt není ani málo Kdo nežije teď, je dávno už mrtvej Jet na plný koule by snad za to stálo Jen proto, že nevstoupíš do dějin, nezoufej Na plný koule rozjeď žití Tak měj se k dílu Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu Neboj se všechno nakopnout Kdo neumí milovat vopravdově Miluje sprostě, ale musí Času se musí ukrást život A řádně ho máčet v chlastu žití Závidíme lidem v bahně Protože jsme zbabělí takhle žít Život prožijem náramně snadně A nakonec musíš jalovej umřít Tuláci ti to poví Tak měj se k dílu Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu Tu desinfekci musíš vyplivnout MĚNA hudba B. Dylan, 1967 Krví obloha se plní Večer žhavým dechem obzor zlatí Den uspává Vzduch, ten obvaz země Prosakuje nebeskou milostí Na lidských tvářích zlato zanechává Lidské tváře jsou jak zlaté mince Co platí v jiném čase Ten čas nikdo z nás nezná Tam, kde je měna podložená Zlatem západu slunce Tu zemi žádnej z nás v sobě nemá Na obličejích obrazů a soch Hledáme měnu naší krásy Ale pod rukou mramor studí Želím ztrátu sochy Ale tisíc lidských úmrtí mě neděsí Inflace života hledáním mrtvé krásy Věřím, že život je ta největší měna Která se neznehodnotí Ale za vše se jím platí Krok dějin jde po životech Které nikdo nevrátí Jó v bance času člověk pomíjivostí platí I nad tvými chvílemi štěstí Zaklapne čas trezor svůj Všechno ti vezme Veze nás nekonečnej kolotoč A ten přístav nemá žádnej Krátké potvrzuje, že krátké je krátké Stříbrný saxofon v podsvětí mysli Jakoby nasadil svůj tón Jasně slyším Zlatý peníz se topí v krvi To slunce zapadá Na lidských tvářích zlato zanechává MĚSTO 1966 Na počátku všeho stál strom Adam z něj jablko vzal Naše civilizace rostla jak strom místo ovoce strom města dal Vyhnání z ráje, první pekla stíny Místo ovoce strom města dal Nákupní taška místo gravitace Sobectví, to jsou nadutý tváře Závist mhouří oči a rodí zrádce Děti na ulicích vypadají staře Nebyla ještě zjištěna vidění cena, ale určitě se dočkáme Město se slupkou hradeb nářečí s mozkem okatými baráky Neříkej, že okna nebrečí Okna jsou oči města, za nimi pomluva Okna, která všechno vidí, každé město mozek má Člověk je jen buňkou mozku, buňkou mozku svého města Umírá pro svůj ráj Město je plodem civilizace, každý plod semena má Město je smetištěm, smetištěm všeho, patřím do něj i já Jsme děti civilizace, nevíme co je ona zač Zda je to strom z ráje, nebo dračí tlama Města mají červy, děti motýlů pekla a slunce se jen dívá Porazili jsme přírodu, ale v sobě máme prales Cestovat v něm neumím, nenajdu, co bych nalez Mozek je strom a Bůh je z jeho plodů Válím se v prachu pod svým výtvorem Nikdo nás nezničí, to dokážem sami, vraždí se jen kvůli svý práci Porazili jsme přírodu, ale v sobě máme prales Prales je přeschlej Má málo vláhy Izrael, nebo Vietnam Stačí malá jiskra Budeš stát na boží hoře, město uvidíš jako na dlani Jako živočicha s nohama a hlavou Město, které tloustne do šířky o novostavby Pseudomozky shora padnou bomby To není boží déšť Ucítíš jen krátkou vichřici, do prachu zas se vše vrací Město se zrodilo z vichřice a jako vichřice se vrací Návrat do ráje, nejsou pekla stíny Do ráje se vichřice vrací Do ráje se vichřice vrací MINULOST MÁVÁ NÁM 1975 Minulost mává nám jazykem po předcích Vzdělanou krajinou, kostely na kopcích Bílou kůží a vývojem názorů Tíží dějin a odvahou k odporu Minulost mává nám bolestí Kristovou Bolestí klíčení pod cizí podkovou Otázkou ukrytou za slovíčkem národ Snahou o mužnost, zápasem o podvod Minulost mává nám památkovou správou Děvče pro turisty s překrásnou postavou Rozbité hodiny, kolik je času? Dočasná časnost promítnutá v spásu Mátoha vzdělání nad školní čítankou Mátoha hledání novinovou stránkou Slepectví postupu zmatkem náhody Kruh na počátku, kruhové důvody Národní obroda jako vtip u stolu A zmatek po Čechách, nechuť být pospolu Neschopnost na rubu, na líci lhostejnost Inflace zisku, který dává prodejnost Strach něco pochopit, strach něco vysvětlit Strach hledat důvody, strach něco napravit Strach slyšet srdce a strach mluvit vážně Strach hodit kamenem, strach z vlastní vášně Opuštěni vírou na mocné zachránce Nárok na svobodu bez boje, bez práce Životní pojistka v poturčenectví Otrok propuštěný do pokrytectví Kultura mihne se v trhlinách násilí Mohutná v jedincích, které jsme zabili Tušená za dveřmi a nepozvaná Smetená se stolu, jen rozpoznaná Kultura žaludku, kultura žaludu Hledání příhod co potkaly pobudu Vymejšlet vtipy a nehledat nože Pokoušet humor kde pálí se kůže Trapně zní výkřiky básníků, proroků Listujem už jenom v románech rozkroku Modlitba v baráku biologie Duše po kalužích žalostně pije Žijeme v oblaku, nevíme o zemi Za třicet stříbrných chceme být prodáni Mít jeho osudy, kříž ale nechcem Bez škody po cestě půjdem a zhasnem Kde jen pálí život, kde jsou k tomu slova Na duši složitost, v slovech chuť olova Proradná bledost, smrtelné tušení Dotyk hlubiny, propastné poznání MISTŘE JENE 1977 Mistře Jene, dej si pozor Ostrý vítr vane od hor Stahují se černá mračna A smečka je krvelačná Lžou a šidí, pozor na ně Mají lidi, mají zbraně Ty jen slovem pravdy sekáš Raděj všechno znovu rozvaž Neodjížděj do Kostnice Nevrátíš se do Čech více Nevrátíš se, jsou to svině Mistře Jene, pozor na ně Moji milí, bratři drazí Ano, vím to, jsou to vrazi O své měšce jen se třesou Jazykem svým prdel pasou Mají katy, mají hrůzu Kdo proti nim pošle lůzu Mají právo sedat k soudu Co však nemaj, nemaj pravdu Pravdu jako vesmír velkou Jásavou a dětsky křehkou Pravdu, kterou nutno hájit Pro kterou má smysl zemřít Pravdu, ono vzácné kvítí Které lidem v noci svítí Které život provoňuje Činy smyslem naplňuje Trpět pro ni, mocný Bože To z nás přece dělá muže Trpět pro to, že chci žíti Pro život se nebát smrti Málo je nás, mužů silných Neústupných, pravdě věrných Kdybych sám zbyl, přesto přece Zbyde jeden ale slunce Mistře Jene, těžká rada Zajde za mrak tvoje pravda Pomluví tě, upálí tě Mrtvý budeš, plivnou na tě Plivnou, ale ne už na mě Tělo shoří v suché slámě Na vás to však bude padat Jestli si to chcete nechat Řek jsem pravdu, umřel pro ni Vy však zůstáváte v ohni Pravdu znáte, tak s ní žijte Jste-li lidé, tak se bijte MODERNÍ DOBA 1987 Ulice kloužou v bezcílných křivkách Mizí pod chodidly nehybných lidí Mozek čte budoucnost v reklamních zvratkách Strnulost pohledu obrazy míjí Moderní doba v řachtačce kompjútrů Vyhlíží obzorem mrtvého bodu Nahost a prostornost smotaná do svetru Vadne bez přestávky, bez známek hladu Stádo zformované ze šťastných jedinců Kteří si kupují rozumnou radost Volnost a volba - potrava pitomců Co jenom tendenci umí dát zadost Pozdě je na lásku, pozdě je na vzpouru Účel a funkčnost nám žilami teče Nevidím Jitřenku, neslyším Auróru Světem se nuda co modernost vleče Křiklavá nuda v strakatém kabátu Nuda vydražená odpadkem módy Bez konce poutavá rozmarnost robotů Reguluje touhu tištěnými svody Zachraň se člověče, křičím do zrcadla Alespoň ty tam s mou vlastní tváří Mlha roztahuje po skle mléčná chapadla Podoba v obecnost krutě se boří Život je jeden a je ho tak málo Přesto se vleče v moderním čase Architekt nudy své otravné dílo Zapouští důkladně v člověčím mase Moderní doba - průmysl štěstí Hlubiny řeže, povrchy barví Touhy nám vyvrací pochyby kleští Srdce prosvětluje průhlednou krví Ulice kloužou v bezcílných křivkách Mizí pod chodidly nehybných lidí Mozek čte budoucnost v reklamních zvratkách Strnulost pohledu obrazy míjí Pozdě je na lásku, pozdě je na vzpouru Účel a funkčnost nám žilami teče Nevidím Jitřenku, neslyším Auróru Světem se nuda co modernost vleče MOJMÍR A MAGDALÉNA hudba H. Cigner, 1970 Asi tak sto tisíc let šutry ležely A ke svému okolí dost lhostejný byly Ušlo jim, že kousek jsou v poli brambory A že člověk na práci vymyslel traktory My moudří balvani Ležíme na stráni A všechno je nám jedno, nás čas nehoní Vtom tu proběh sochař Mojmír Balvan vzal, na záda hodil Mysle na Magdalénu Pěkně stavěnou pannu Večer ji vysvleče Do šutru vyteše Na tomhle kameni Ukážu své umění To bude v městě překvapení Mojmír mlčí, balvan vláčí ke svému domku Vrh ho na dvůr, vzal si mundůr a do úst dýmku Svléknul pannu na divanu, pak šutr přivalí Kámen oživuje dlátem, jí údy kamenní Och, příjemné není Sochařské umění Mám přece tolik kladů a s ním nic není Mě svlékne, kámen ho zajímá Ať si trhne, tak se nejedná Šaty vzala Mu vynadala V bocích se zhoupla A dveřma bouchla To se Mojmír lek Do palce se klep A velmi hrubou nadávku řek Nejsme žádní troškaři, my jsme sochaři Perlík svižně pozdvihnu, pihu mám na tváři Vlastním bolest, teď i kámen, jsem zamilován Velkým sochařem budu já! Jsem od žen odmítán Och, Magdaléno má Jsi žena proradná Udělám velké dílo, budeš pomatená Až ho uzří jiné ženy Mým umem budou přiomdleny Budou tě proklínat Jaks mohla zanechat Muže tak cenného Génia velkého Nech toho kecání Z balvanu zaduní To není vůbec k poslouchání Sochař Mojmír, pot ho polil, strnul úlekem Šmajrápanno, šutr mluví, no to jsem popleten V ruce dláto, kouká na to, tělo ho brní A je to špatné znamení a Mojmír zkamení Pošťák jde pro činži V domku se rozhlíží To jsem z toho blázen, není ani ve spíži Nikde tu života není Musím podat oznámení Mojmír je v pánu Nejspíš pro Magdalénu Pouze tu zanechal Sochu, co vytesal Je to auto portrét A na něm je vidět Jak umělci musejí trpět Ve městečku skandál byl kam se Mojmír ztratil Pouze tu sochu zanechal, na níž se zpodobnil Tak ji vzali a odnesli k panně Magdaléně Do ložnice postavili, hned vedle skříně Bílej jak sejra Tupě vpřed vejrá Magda myslí: Kámen, stud ji netejrá To se soše zalíbilo Než druhý den, co se stalo Nejlepší kamarád Měl Magdalénu rád V ložnici se zouval Soše se posmíval Na sochu kabát dal Mojmír dál tupě stál Nebejt z šutru, snad by se rozplakal Pak sochu vzali, zabalili, na půdu dali Za čas ji dva sochaři na kámen koupili Vzali dláto, půjdem na to, jeden se rozehnal Ale než se dostal k ráně, Mojmír mu facku dal Teď jsem tě poznal Tys mi Magdu přebral Sochař, co měl dláto, se k zemi sesypal Druhý svižně křídla připnul Protože ho Mojmír kopnul Mojmír ven vyšel Za Magdou kráčel Hromově zavolal Já jsem soka zdolal Magda to zaslechla Když vodu vážila A s kýblem do studny přepadla Tam na stráni šutr šutru tohle povídal A ten kámen opodál se smíchem rozsypal Náhodný geolog kolem v tom momentě šel A nad tím, co uviděl, hluboce přemejšlel Toť úkaz nevšední Stojí za zkoumání Druh eroze zvláštní Zvětral na počkání Zas tu ale proběh Mojmír Třetí šutr na záda hodil Cestou provaz motal A ke krku vázal Smutkem zajódloval Do studny se vrhal Ale Magda skvělá Dole vodu vypila Balvan svědek, v studni svatba byla Na mostě zkrouceně stojí socha naštvaná Mojmír, to je mistr, hleď Magdaléna jak živá Jó, šutr zničil a vytrčil na kolemjdoucí Chodci chodící v noci si mě pletou s opicí Já socha nešťastná Sochařem zneuctěná Bejvala já balvan, balvan počestná Teď za počasí nepřízně Se mám stále tvářit svůdně Vždyť je to ostuda Kdejaký pobuda Nestydatě vzhlíží Kámen si prohlíží Na proporcích ženy Stojí dějiny Bez ženy je pokrok nemožný MORAVA 1972 Brněnská radnice stavěná do vejšky V ulicích práší se a nejvíc na Český Dětičky s jásotem z radnice mávají Holubi nad městem poletují A Morava je pěkná zem, na její slávu připijem Só na ní hezká děvčata, tvářičky majó ze zlata Dobrý člověk ještě žije, na Moravě víno pije Proto ať vzkvétá Morava a její sláva Špilberku na kopci, domečku kamenný Divěj se cizinci, jakejs byl na ženy Děti se poučí dobou feudální Silní slabé mučí - to dnes už není A brněnský kolo, docela dřevěný Letos prohánělo motorky závodní Dětičky mávaly Frantovi Šťastnýmu Na dráze spatřily samou čmouhu Copak to vyrostlo na Královým Poli Už to snad uzrálo, že to nesklidili Dětičky mávají komínům továrním Radostně vdechují ten jejich dým No a brněnskej drak v Nilu se narodil Dětem nahání strach, má jméno Krokodil Visí na řetízku, v průvanu houpe se Píšu do notýsku: Aj, nekrmí se MOUCHA hudba H. Cigner, 1970 Jednou v červnu moje paní Šla spíž doplniti Zaskočila si do masny Hovězí koupiti Přišla domů a zasedla K četbě detektivek A tak si nevzpomněla Že má dělat řízek Oknem, kterým větralo se Masařka si přilétla A když trochu stmívalo se Vůně barák přepadla Sousedé zas měli důvod Trošičku nás pomlouvat Zařadili se hned v průvod A přišli k nám zaklepat Paní nad tou detektivkou Trochu si zavzdychla Ach, dnes čtu knihu mistrovskou Pach mrtvol z ní sálá V tom momentě uslyšela Ťuky ťuk na dveře Rázem vše pochopila Zachmuřila tváře Masařka se kolem masa Zamilovaně vrtí Muší srdéčko v ní jásá Ten puch miluje k smrti Usedla a zasnila se Vajíčka nasadila Její hlava točila se Malátně pryč odlétla Večer paní napadlo Maso už se hýbe A protože zasmrdělo Zalezlo do kýble Druhý den ti popeláři Velmistři kraválu Jsou podivní kramáři Žádaj obsah kýblu A už to za město hasej Maj tam velkou hromadu Tam svoje poklady vozej A dělaj tam parádu A než auto vyklopili Na ten velikánskej vrch Co byste do masa řekli? Vylétlo z něj hejno much Jedna moucha vyletěla Pokřtěná Jiřina Do města hned zaletěla Chtěla být vzdělána Její ségry se jí smály Že je ňáká divná Doktor moucha sedne li Jak bylo za dávna Moucha nedbá a letí si Do knihovny zaskočí Mezi knihy usedne si Cestou moudrých vykročí Vtom ale první poznání V muší hlavě zasvítí Kde je mnoho mudrování Není často co jísti Moucha již zmožená půstem Vletí do kuchyně Tam tleská kuchařka s gustem Utěrkou ji majzne Tu Jiřina pochopí Další část moudrosti Tam, kde jsou jídla kupy Tam není štědrosti Zamířila teď do chlíva Že se nažere v klidu V místě, kde dobytek bývá Nikdo nedrží bídu Tu poznala moucha malá Jakže to v chlévě chodí Kde je smradu velká síla Příživníci se rodí A naposledy zkusila Svoje štěstí v šenku Málem se tam udusila Hnedle byla venku Tak teď poslední moudrost vím Řekla si Jiřina Kde hlouposti uslyším Je též děsně dusna Na hřbet ať mi teď svět vleze Moucha do nebe letí Vysoko se k mrakům vznese Vlaštovka ji pohltí Než zemřela, pochopila Poslední část moudrosti Že do ráje se ze světa Nedostane bez smrti MOŽNOSTI ČLOVĚČÍ 1977 Možnosti člověčí, kudy jen chodíte Je vás tu potřeba, vy kdesi bloudíte Bloudíte po výškách, kde si vás neváží My máme chomout jen s železnou otěží Možnosti člověčí, je vás tu potřeba Co je to za směnu, život za kus chleba Chcem ještě milovat, svobodně promluvit Vybrat si domov, kde můžem po svém žít Mít možnost bez strachu vyjít si krajinou Otevřít závoru razítkem zavřenou Mít možnost vykřiknout, když do nás udeří Nestát jak žebráci u zavřených dveří Mít možnost zeptat se, potom se rozhodnout Dostat svou sklenici, naprázdno nepolknout Mít možnost volby a mít volbu možností Vybrat si život a žít ho pak s radostí Vždyť je to přežitek děsit se násilí Spoléhat na právo, co vzniká ze síly Spoléhat na štěstí, kde má jen zákon být Za právo svobody muset se ponížit Máme už století v pořadí dvacáté Tak už se proboha lidičky probuďte Nespěte, neseďte, jde přec o životy O život na zemi s kyticí svobody Možnosti člověčí, v člověku bydlíte V člověku bydlíte, světem nechodíte Pojďte a vyjděte, chci vás tu potkávat A jestli nesmíte, budeme bojovat MRAK 1975 Po nebi válel se bachratej mrak Říkal si: Proboha, jsem já to světák Zalehnu oblohu Slunce schovat mohu A přitom jsem ze všech největší fešák Tancuji po nebi s elegancí Bez pasu letím tudy, kudy chci Nikdo mě nezrodil Zázrakem jsem tu byl A galaxie jsou moji bratranci Dokážu, co nikdo nedokáže Stačí, když se dostanu do ráže Mohu být pohořím Pak se v žábu proměním Peřinou, hrochem, pak ženou vleže Tak tohle brumlal si bachratej mrak Chvíli vypadal tak, pak zase tak Cítil se perfektně Široce a vzletně Teď právě stal se z něj nákladní vlak Nikdy čas nemaří, už je stromem Teď zase jezdcem s divokým koněm Je medvědí tlapou Pak býkem s Evropou Najednou ztmavnul a stal se deštěm Udiven upad na střechy města Nezbylo neumytého místa Že nabubřelý byl Za trest tu uklidil I naše ulice už je čistá MRHOLÍ hudba Vl. Veit, 2007 Mrholí neslyšně z nízkého mračna Cáry mlh dřou břicho o vršky kopců Šedivost nechce být jasnosti lačná Jde přímou linií z rodiny sobců V upjaté tichosti vlezlého vlhka Myšlenka na zánik zdá se tak lehká Propadá skleněná mléčnost do světla Pahorky nevidět, skály jsou v mlze Velebnost velehor mlhou se smetla Moře co steklo se v jediné slze Nahota pohlaví vědomí mrazí Člověka do sochy kamenné srazí Balvany v potoku po dně se valí Pomalým kráčením tisíce roků Tekoucí voda je něžností halí Leká se úhořů, bojí se raků Člověk chce do vlhka matky se vrátit Stálému bloudění v mlze se ztratit Strnul hmyz pod listy trávy a stromů Zlomen do křehkosti vzduchu co zebe Ticho si zívlo a zavřelo tlamu Všechno je ztracené země i nebe Šedivost do duše prázdnotou vtrhla Duše do propasti pochyb se vrhla Den, který plete si stmívání s ránem Pořád na okraji bezbřehé noci Životy nežijem, jen časem vanem Čeho se zachytit všechno se ztrácí Chytám se jazyka, strach do slov skládám Zůstává obraz, já do mlhy padám MRTVOLY hudba Vl. Veit, 1974 Hrobařova píseň s trubkou Skončila se děsnou šlupkou Když dav na zdi sedící Přepadnul na ulici Zeď totiž nevydržela Ověnčená lidem zcela Úplně se sesula Strašnou dírou zazela A tak vzniknul hřbitov bez zdi Co mrtvoly neuvězní A ty hrdě v trojstupu Vydaly se k postupu A když přišly do vesnice Zapadnuly do hostince Běž se podívati blíž I ty je tam uvidíš Jak tam sedí u svých tácků Tu a tam si dají facku A když trochu vypijí Sborově si zapějí My jsme ty mrtvoly shnilé Nosíme růžové brýle Na budoucnost pijeme Početnější budeme MYŠ 1975 V kuchyni se řízek smažil Kuchař okolo něj tančil V něžném rytmu valčíku Rozpaloval pánvičku Najednou omastek prsknul Kuchař sebou o zem mrsknul A tím, že se dostal níž Spatřil dole šedou myš Pískala si na hoboji Na krásnom modrom Dunaji Dupala si nožičkou A škubala kůžičkou Kuchař sáhnul po lopatě Usmál se nakysle, svatě A než se myš nadála V omastku kraulovala Že pevný charakter měla Na hoboji pořád hrála Už byla prosmažená Ale neporažená Už se na talířku nese Pod vrchním se země třese Strávník si ji prohlídnul A vidličku zabodnul Vznes ji k ústům labužnicky Zakousnul se nostalgicky Polknul nahlas jako ras Vtom uslyšel zevnitř hlas Ty balvane nekulturní Ještě si nakonec krkni Moji píseň nezničíš Jenom počkej, uvidíš V žaludku se cosi hnulo Jedlíka to polekalo Střeva místo trávení Dala se do zpívání Začly zpívat kosti, cévy Co si počnout, chlapík neví Tu ke svému zděšení Pustil se do tančení Roztančil celičký lokál Zmateně odtamtud prchal Kudy běžel, tudy hrál Nikdo mu neodolal A když dotančili k řece Do vody skákali křepce Myši zas šťastně žily Že se lidí zbavily A město vyčistily Docela šťastně žily MY TO PŘEKONÁME překlad P. Kalandra a J. Hutka 1968-9 My to překonáme My to překonáme My to překonáme Právě dnes V srdci mém psáno jest Zvon času pro pravdu bije Jednou zvítězíme Tak to je Ve svém domě chcem mít mír Jsme lidé a chcem být svobodní Vojáci z ruské země jděte k mámě My to překonáme NÁCHOD 1971 V Náchodě pod hradem je pěkné náměstí A na něm sloup stojí s tesanou pověstí V kameni na paměť lidu, co chodí tu I těch, co odešli, i těm, co budou tu Mladičká jeptiška je též jenom žena Nadcházel jí šlechtic, byla jím svedena A jak to zvěděli ti, co zákon střeží Od svých stolů vstali a pro kata běží Kat zapřáhnul koně a do lesa zajel Neb v té době v domě žádné dřevo neměl Kristovu nevěstu na náměstí spálí Bohu je nevěrná, se šlechtou se válí Co se však nestalo, nikdo to netušil Ten poprask v šlechtici svědomí probudil Pryč s hříšným nástrojem, co svádí na scestí Ona ať živa je, odejmu si štěstí Vytáh nůž po předcích ostří přejemného Jím odříz od těla nástroje hříšného Toho psu pohodil, jen ať si pochutná Tím činem jeptiška byla zachráněna Tak je to v pískovci, kameni tesáno Názorně náchodskému lidu zjeveno Pověst je u konce, pravda však ještě ne Jak bylo zjištěno z jistého pramene Kdopak by uvěřil, že by psu pohodil Šlechtic svou ozdobu a sám se odsoudil Pro jednu jeptišku sluníčko nesvítí Tak svatí otcové šli to prozkoumati Do svého kláštera šlechtice pozvali By svůj čin dokázal, tak na něm žádali Šlechtic se dostavil, lem pláště u očí Škrabošku na tváři, k důkazu přikročí Na stůl se položil, hanbu svou odhalil Otcové přikývli, žádný nepromluvil Tiše se rozešli do svých cel k modlení Ve své pochybnosti byli zahanbeni Za město do lesů ladně šlechtic kráčí O tom, co stalo se, mniši už pomlčí Přišli by k ztrestání za svoje přiznání Že poznávají to, co bylo k spatření Jen jediný člověk v lese to uviděl Jelikož pytlačil, tak o tom pomlčel Že šlechtic pod olší roucha svá odkládá Buď zdráva jeptiško, ať ti Bůh požehná Že pytlák písmák byl, neměl co k snědení Jedl, co ulovil, měl však volnost v psaní A tak nám půvab té jeptišky vylíčil Litoval jen, že ji svůdci neodloudil Ti dva tam pod olší za ruce se vzali Ve svém zas odění z háje pryč kráčeli Pes běhal okolo a radostně štěkal Šlechtic byl spokojen, radostně si hvízdal Teď, když je prokázáno, že už mužem nebyl Věřme, že ze studu do kláštera se skryl Až do své smrti žil jeptiškám po boku Že byl osvícenec, založil si školku NÁLADA hudba Š. Rak, 1972 Nevím, co nutí mě k sobě slova skládat Nevím, co táhne lidi slova poslouchat Nevím, kdo hlídá aby srdce bilo Kdo má v moci zázrak aby tělo žilo Za kterej konec vzít, odkudpak začít mám Snažím se mnoho a pořád se nevyznám Vždycky jsem překvapen, když začne nový den Že jsem tu na světě, z toho jsem pomaten Čekám, až na papír slova mi vypadnou Ta, která nejpřesněji náladu vystihnou Aby mi včerejšek pro zítřek chytily Ať je zachováno, co bylo před chvílí Tak, jak když dětičky hrají si na písku Takové se mi zdá všecko, co vidím Jeden hrabe tunel, druhý má bábovku Třetí to ukradne, čtvrtý uteče s ním Hrají si na krále, hrají si na sluhy Znají pravidla hry a ta dodržují Nemyslí na Boha, myslí na průběh hry A kdo nejde s nima, toho vylučují Dětičky usnuly, o světě nic neví Já usnout nemohu a smutně tu sedím Let je mi dvacet pět, nejde mi to do hlavy Že život marný je, toho se teď bojím Přece by stačilo maličko snažení Laskavé slovo a lehounké uznání Otevřít oči, zahnat podezírání Dovolit hlavě jen laskavé myšlení Řekli mi: Chlapečku, snad nejseš naivní Uvědom si, ve které době žiješ Hlava zdí neprojde, lidé tě pošpiní V ústraní a v bídě a ve smutku zemřeš Ach, to mi nevadí, že zemřu v ústraní To je jen iluze, přec nás pojí hlína Vlezte mi na záda, mám tu své poslání Musím se ujistit, že život cenu má Učit se usmívat, učit se radovat Poznávat krásu a udržet si lásku Ještě mám synáčka, toho chci vychovat Boha tím potěšit a dožít se věku NÁMĚŠŤ 1973 Krásný je vzduch Krásnější je moře Co je nejkrásnější Usměvavé tváře Pevný je stůl Pevnější je hora Co je nejpevnější Ta člověčí víra Pustá je poušť I nebeské dálky Co je nejpustější Žít život bez lásky Mocná je zbraň Mocnější je právo Co je nejmocnější Pravdomluvné slovo Velká je zem Šplouchá na ní voda Co je však největší Ta lidská svoboda NA NAHÉM TĚLE hudba Vl. Veit, 2007 Na nahém těle světlo se láme Do známých tvarů, neznámých dnů Vytažen z řeky prastarý kámen Ooblostí vstoupil do lidských snů Žena a skála ve vodní tříšti Voda a touha přes skálu prýští Poprsí pevné, v ruce tak jemné S kapličkou stříškou, zvonek je v ní V údolí zvoní, blízko jsi u mne Vodou se brodím, lesem hlas zní Soutěskou dolů, k prastaré strži V záhybech těla skládám ti paži Nohy jak sloupy dávného chrámu Nabízí svátost, modlím se k ní Po schodech vzhůru, otvírám bránu Posvátný jazyk, život je v ní Tajemství zrodu na dosah ruky Hledané denně, ztrácené věky Dolů se skály, chytám se stromů Po pádu z prázdna nacházím tvar Na lodi stožár, plachtíme domů Bohyni plodů vkládám ten dar Tělo se tělem rozkoší váže Cit mocně vnímá, paměť to maže Zapadá slunce na kopcich ráje Adam svou cestu našel si už V ledovcích studu všechno teď taje Do pochvy lovec zastrčil nůž Pradávná píseň smíchu a pláče Rozkoší těla spolu nás vleče NA PRAŽSKÉM HRADĚ 1979 Rotterdam Na pražském Hradě zas páni se radili Jak by ty chartisty, jak by je zhubili Jak by jim přetnuli žílu u pytlíka Pozvali na radu starého četníka Že četník starý byl, věděl a vyznal se Znal jednu písničku vrzanou na base Tu přehrál, zazpíval, páni se vzbudili Tomince nabili, ostatní zavřeli Sedí ve vězení Dienstbier a Šabata Lederer, Havel a Bednářová Ota Inžinýr Petr Uhl, manželé Němcovi Bělíková, Malý, Benda a dál, kdo ví Na pražském Hradě zas páni se vadili Zda to tak dobře je, zdali nechybili Nejvyšší pán povstal, ramena si protáh Ja bol tiež zavretý a kam som to dotáh To právě, to je to, řek jeden s pochybou Byl jsi ve vězení, teď jsi státu hlavou Jestli bychom na to neměli mysliti Že je to riziko někoho zavříti Na pražským Hradě zas páni se radili Že teda co kdyby chartisty pustili Že by jim koupili jízdenku do Číny Bandasku, baťoh a prachové peřiny A tak tam na Hradě pořád se radějí Do hlavy lejou rum, potom se motají Bojej se sluníčka, východu, západu Jakou jim chartisti přinesou úrodu NA ROZMEZÍ DĚJIN 1970 Na rozmezí dějin prý stojí velké události Události, jež nás učí o naší lidské velikosti Ale každá myšlenka je dítětem myšlení A myšlenka má svůj tvar teprve po vyslovení Takže otcem lidských dějin stalo se slovo A to často slovo špatně pochopené A chápat špatně je člověka výsadní právo A jeho výsadou jsou též činy zbytečné Stojím u domu, pohlížím na sebe sama Stojím a vidím myšlenek bláhové drama Jak jedna druhou zběsile honí Hra jim jde špatně, v mém sále je přítmí Vydám se za světlem, však musím dům opustit A pod širák věčnosti jít se courat Osud káže dům barvou štěstí přetřít Než přijde smrt omítku oloupat Jak usilovně se snažíme dát slovům pravý tvar Jiná je snaha v mládí a jiná, když jsem stár Jak divná je snaha toho, kdo chce hledat pravdu A jak smýšlíš ty, co sobě získáváš vládu Slova vyznání stydíš se vyslovit Slova urážky snadno vzlétnou Poznal jsi, jak je snadné lidi slovem pomýlit Jak snadno pro slova hranice vzplanou Mysl je okulár, jímž člověk svět vnímá A tmavými brýlemi šedé světlo dopadá Mozek je slepice, co na vajíčku představ sedí A kuře představy potom vesmír soudí Můj Bože, točí se filmy a píší se romány O užití přítomnosti se postará móda Na zábavu jsou postaveny veliké továrny Ó, velmi pokroková je moderní doba A ten můj človíček v řadách publika sedí A svůj nejnovější objev najít se snaží A potom nad tím nadšeně zatleská Ach, kolik krásných věcí uviděl dneska Kazatel napsal: Nic nového pod sluncem Jen omyly se na obloze člověka honí Šel hledat vrchol a zastavil se pod kopcem A to už bývalo za staré doby Čeká na vítr, který nikdy nevane Čeká na zázrak, který se nestane Aby rozum hráze pravdy zdolal Jen větru po draku psaníčko poslal Drak vzlétne vysoko, jen kam niť stačí Nad hladinu vzduchu už přece nemůže Vědění vzlétne jen kam zní zpěv ptačí A vítr beránek psaní nepřečte NA VÝSLUNÍ SVOBODY 1985 Léta už žijem na západě A znova mluvíme o zradě Nám na svobodě páchané A z času už jen úzko je mi Že možná nenajdem tu zemi Pro děti z Ráje vyhnané Máme se vzdát, máme si zvykat Mlčet a lhát a nenaříkat Zde na výsluní svobody Zde na výsluní svobody Zase se vzbouzet s pochybností Nepozvaných, obtížných hostí Kteří to jaksi nechápou Že svět si moc jak karty rozdal A básníkům se z duše vysmál Pro jejich hlavu střapatou Tady se vzdát, začít si zvykat Mlčet a lhát a nenaříkat Zde na výsluní svobody Zde na výsluní svobody Lhali nám tehdy při zrození A lžou nám dál teď v cizí zemi Právo na život, svobodu Nám dospělost však zraky čistí Teď už na ostří nenávisti Cítíme vůni podvodu A hledej teď jak z toho světa Slepíš si víru do života Zde na výsluní svobody Zde na výsluní svobody Hlupáci všude svými prachy Umí hrát chrabře s mocí šachy V partii předem vyhrané A násilí s inteligencí Svobodu věnčí svými věnci A nikdo brvou nepohne Noviny melou svými mlýny Východ, Západ a blboviny Zde na výsluní svobody Zde na výsluní svobody A my ve zmatku v cizím panství Zpíváme chvály na vyhnanství Tomu jsme život vsadili A zapomněli na ty cíle Cizí a vzdálené na míle Tomu, co jsme tu potkali Kde sílu vzít, neumřít tady Pohnout se dál z prostoru zrady Zde na výsluní svobody Zde na výsluní svobody Nevědomost a nuda čeká Tam na západě na člověka A starost platit nájemný Oni nevědí, odkuds přišel Co jsi měl v duši než jsi vyšel Buď prvním v světě blažený Svoboda slova divně tichá Když slovu nikdo nenaslouchá Zde na výsluní svobody Zde na výsluní svobody Léta už žijem na západě A znova mluvíme o zradě Nám na svobodě páchané.. NEMŮŽEŠ ZA TO 1967 Jestli sis všimla, jak léta ubíhaj I když si myslíš, že pán Bůh je s tebou Vím, že tě to moc nezajímá A že světu kolem houby rozumíš A vobčas, když vzpomínáš, tak seš smutná Ale to je samo sebou Vobčas si zapláčeš Ale ani pláčem čas nezastavíš Je to tak pěkné, když vedle mě s očima zavřenejma sníš Teď jsou mejdany a hoši, co s nima každej tejden spíš Tenkrát sis hrála na koberci, a v okně byl svit sluneční Jó tenkrát sis hrála, ale dnes to pravda není Nemůžeš za to, přišlas sem nevinně Nemůžeš za to, že žiješ ve vině Jedině rodiče mají tu vinu Že na svět jsi přišla snad? Jenže kdo potrestá milence za to Že chtějí spolu spát? A vzpomínáš si, jak tenkrát máti dělala kakao A celej byt jím voněl A pak jsi dostala nový šaty A bílou pentli do vlasů A šla jsi s otcem na procházku v těch šatech A každej se usmíval, když tě viděl A večer sis vlezla k otci do postele Vzpomínáš, holka, co to bylo za krásu A není to tak dávno, co ses naučila číst A bouchla ses do hlavy, žes neuměla na strom lízt Tvůj otec byl nejkrásnější a nejsilnější muž A teď když ti nadává, tak na něj řveš sprostě Kuš! A vzpomínáš si na ten vejlet na starej hrad A zalezla sis za hradby A tajně jsi milovala toho pihatýho kluka v kraťasech A teď se couráš po ulicích v minisukních a pomlouvaj tě starý báby Žiješ s podivnejma očima A na všechno kašleš v lokálech, kde zdech pes A kouříš cigára a na pívo chodíš A miluješ se s vlasatejma klukama a porodu se bojíš Nevíš dne ani hodiny Čekáš na ráno Žiješ ve světě Kde není pro nikoho ustláno A vzpomínáš si na toho natahovacího medvídka Jak už je porouchanej ve skříni na starý krámy Vzpomínáš si, holka, vůbec na ty krásný doby Co byly kdysi někdy před tím dřív Dnes tady v posteli ležíme a lžeme si A jsme šílení a šíleně sami Samozřejmě, že na naši světáckou povahu To nemá žádnej zdrcující vliv Snad se do sebe zamilujeme, snad, snad Snad ještě zejtra žít budeme, snad, snad Snad se s námi čas zastaví, snad, snad Snad nám někdo odpoví, na co se nechceme ptát Nemůžem za to, přišli jsme nevinně Nemůžem za to, že žijem povinně Každej nám nadává, že jsme vandráci Že se budem na provaze houpat Nechápu, proč zrovna nás zatrací Všichni budem jednou umírat Všichni fotři by tě chtěli plácat po zadku Jejich pohledy jistě cítíš Nosíš svá ňadra pyšně A vystavuješ své tělo s vizitkou: Pojďte blíž A v hlavě nic nenosíš A taky proč bys nosila, vždyť přece svý víš A když vyleze slunko z mraků Tak seš tak slepá, že je nevidíš Prohlížíš výklady, maluješ si oči Lakuješ si nehty, seš krásná Knihy tě nezajímaj, v kině se nudíš, je to všechno nuda nehorázná Všemu se chechtáš, nad kafem hloupneš Nezajímaj tě proroctví marná Sháníš se po testech, děláš fóry se sirkama A vlasy si lakuješ, seš krásná… NIZOZEMÍ hudba J. Stavinoha, 1983 Ticho rodí světlo, světlo půvab třídí Nebem vane prostor, zem se v mracích vidí Občanská svoboda, barevnost tržiště Malba Bohu vzatá, v zátiší smetiště Holandsko má jméno půvabem stříbřené Domy tichý život, mírem obydlené Předmět nese příběh, příběh detailnosti Pohled mikroskopem bortí souvislosti Kalvínovo dítě, pravé víry plamen Vlastní tělo, běda, nečistoty pramen Duše středověku půstem vysušená Jen v řezaných květech vášeň povolená Za velikým oknem malý život dřepí Praktické cítění půvab kýče lepí Rodinné myšlení, sousedská morálka Vrchnost, předvoj boží, úřad, bodrá matka Země moři vzatá, moře, výzva k cestě Pro národ a vlast znak na pirátské vestě Skleníkový život, nahost kalkulace Radost z titěrnosti, smysl rozen z práce Z Bible odříkání, síla z ovládání Jen náklad svědomí není k vyložení Zrcadlem kanálů život hledá odraz Evropa je cizost, svoboda, to je hráz Mýty v měkkém srdci tvrdě zabydlené Sebechvála hájí pravdy opevněné Nuda upravená v pokrm příjemnosti Pokrok reformace uvíznutý v pasti Pouze asketa má na majetnost právo Měšťák volí krále, odnímá mu slovo Jazyk vykořeněn, vyhnán z životnosti Tvarosloví krámů zní bez slovesnosti Renesance věcí, viděním zrozených Flétnová hra mušlí do sna zatočených Královský vodotisk v pohlednici ticha Člověku vyschne hlas, úžasem nedýchá NOC 1969 V tichosti noc město do náruče svírá A jinej svět laskavé brány otvírá Každej z domu vypad hledat svou legraci A celý město se vybodlo na práci Proto noc ve městě mám rád Ve městě jen noc mám rád Stará bába vyšňořená, kila šminek na líci Vypadla za frajerama a vybodla se na práci Dědci pálej do hospod a penzi tam utrácí Ti se nejlíp ze všech maj, už zapomněli na práci A takovýhle dědky mám rád Takovýhle dědky mám rád Malej harant s cigaretou pochoduje ulicí Jó, tak tomuhle je dobře, ten neví nic o práci Nudní vědci hulákají až to nocí burácí Úplně se pošetili a vybodli se na práci A takovýhle vědce mám rád Takovýhle vědce mám rád Doma děti strachem pláčou, stejská se jim po otci Otec s matkou rumy pálí, zapomněli na práci Teplá noc je nebezpečná, holky poklad poztrácí Hvězdičky se přiopily a vybodly se na práci A takovýhle holky mám rád Takovýhle holky mám rád Včera večer po půlnoci přišli k nám vojáci Pogrom přišel do baráku, snědli nám knedlíci Bubák letí vzducholodí za džinem v lahvi pádící A ošatky netopejrů dnes vybodly se na práci Není nad to mít dobrého koně Není nad to mít dobrého koně Mít rád Mít rád Mít drát Mít drát Blbci Dobrý den NOSOROŽEC A PLAMEŇÁK hudba Vl. Veit, 2007 Nosorožec u řeky Potkal hezkou nosorožku Nohy jako vařeky Řekl ty máš pěknou nožku Plameňák tam stál Zobák jak tureckou šavli Hrozně se jim smál Klipo pekla klapu pakli Klupe piklo klap Ty máš zase krásný roh Nosorožka řekla na to Pěkný hubený seš hoch A nemáš na rohu bláto Nosorožec dojatý Řek zas ty máš krásné oči Už jsem láskou zajatý Celý svět se se mnou točí Nosorožka poví mu Tak ty si mě tedy vezmeš Založíme rodinu Za jeden stůl se mnou sedneš Nosorožec u řeky Vede pyšně nosorožče Nosorožka jde taky Sní o svojí pěkné nožce NOVINOVÉ SLOUPY 1976 Novinovým sloupem život vystavěný Sloganová síla, deníkové ceny Bezpohlavní věty rozum podvazují Výběr informací zájem kruhu hájí Čtenář tuší zradu, stydí se to přiznat Úzkost duši svírá, jak se v tom však vyznat Přibouchnuté dveře zevnitř čímsi drží Vítr, i když duje, obzor nerozmlží Gramaticky správná, nečitelná slova Bezpředmětná šedost spektrum rozezpívá Muži tuší zradu, jak se v tom však vyznat Neúplatná čest a nebo schopnost prodat Smutek ranní kávy, neustlaná postel Rozespalé oči, domov jako hotel Smutek ve škopíčku, lásky na mističku Písek mezi zuby skřípe, vadí stisku Ženy tuší zradu, chtěly se dát celé Zbylo však jen málo - klečet u postele Mlčící rodiče, s bázní vysvětlovat Dokázali syny za obecnost prodat Rozbuška puberty, trapnost, láska, touha Podívej se: cesta - temná, křivá, dlouhá Děti tuší zradu, neschopny se vyznat Chtěly ruku podat, nabídli jim propast Pouliční hesla masírují duši Duše není proti, chce a věřit zkouší Zatřpytla se v oku, se slzou odtekla Cítila se slaně, po tváři se smekla Tělo tuší zradu, krev ve víno kvasí Dědičnost bez uzdy ostří drápků brousí Svět lepených představ z televizních stínů Novinový papír, strach a šelest týdnů Iluzivní cíle, služba majetnosti Neuctivost světa, kde jsme jenom hosti Život tuší zradu sloupců novinových Jež ho stvořily tím, že nevešel do nich Průmyslový jazyk olíznul se mlsně Zkrvavenou slinou navlhčil si dásně Jako kruté božstvo živé z krve lidí Vztyčen na otroctví křížem život světí Kdosi poznal zradu, v básni začal křičet V rotačkovém hluku není však křik slyšet OBCHODNÍCI S KRVÍ 1987 Obchodníci s krví prodávají hudbu Určují nám vstupné, míru přístupnosti Písni svobodnosti vypisují svatbu S křenem sedláckosti, frakem hrabivosti Znají délku písně, vědí jak ji balit Jak zatemnit slovo, jak zpěváka zabít Na omastku novin sele prostřednosti Opékají zvolna, naznačují nahost Do zlatova kůži, preparují kosti Tukem přepáleným podlévají radost Jejich blízský svět vždy politice vzdálen Vrahům v křesle moci nohy mastmi mastí Bezobsažnost snahy jako princip slaven Kupují si ženy, kupují jim domy Podvázani strachem, nevázanost hostí Pro zážitky z křoví kácí staré stromy Jejich dlouhé prsty v našich kapsách hrabou Mocí monopolu, mocí kruté módy Lidé jako ovce v úctě smekaj klobouk Hostit nechávaj se sklenkou kalné vody O ČEM VYPRÁVÍ ZVON podle H. Ch. Andersena hudba Vl. Veit, 1967 Bim bam, zní zvon v hloubi tůně zvonivé Každej ji v sobě má, bába to dětem povídá Tu příhodu z dávna, jak na zvon padla tíha Moc velkej rozhled má Teď na dně tůně vypráví Vodník svědomí ho poslouchá Píseň minula zpívá Ten vodník vždy ve dne spí Slunce hladinou prosvítá Kdo z nás svědomí pod vodou nemá Takhle zvon vypráví Bim bam bim bam bim bam bim bam Bim bam, zní zvon v hloubi tůně zvonivé A rudý slunce zapadá, naše barva je rudá Rudě zvon svítil, padal jen chvíli Dobrou paměť děda má Zvon se s věže podívá Z okna kláštera zář oslnivá Hranice plápolá Srdce zvonu prudčej buší Ale to už dnes nikdo neslyší Jen slunce krvavé psaní mrakům posílá Takhle zvon vypráví Bim bam bim bam bim bam bim bam Bim bam, zní zvon z hloubi tůně zvonivé Jednou chlapec zpíval Na dvě dřívka jak na housle k tomu hrál Zpíval, že smí zpívat O čem se jinak nesmí povídat Zvon tak hlasitě zní Zpíval co se tu skrývá Krysa živé tělo ožírá Nic neslyšíte To zvon hlomozí jak se kývá Za padajícími dveřmi pláčí Ale hochovi na věži straší Je to blázen - Nikdo se nedívá Takhle zvon vypráví Bim bam bim bam bim bam bim bam Bim bam, povídá z výšky zvon kostelní Je navštěvován ptáky světla A jejich řeči rozumí Někteří lidé také vidí Jiní zas jen dole slyší A to není radostný A vítr škvírami fičí A co neví, také nepoví To prý jen klepy od vzduchu vymámí A vzduch, ten všechno ví Všechny nás objímá A blázen vítr hanbu světu vytroubí Takhle zvon vypráví Bim bam bim bam bim bam bim bam Bim bam, zní zvon z hloubi tůně zvonivé Vzduch, ten všechno ví A o našich činech vypráví Donese to nejdál, dál, než zvon v tůni Ten jen v písničce zní Lidé akorát říkají Dej si pozor, buď opatrný Zazpívat se lidé bojí A vzduch zní v tůni nebeské Daleko daleko a věčně vždy Ať nebeské zvony zahlaholí Nebeské zvony zahlaholí Bim bam bim bam… ODSOUDILI PLASTIKA 1977 Odsoudili plastika Za to co se neříká Odsoudili do vězení Na malinké posezení Aby až se vrátí Chápal smysl gatí Neboť gatě tady jsou Pro tu věc co unesou Pro srdce jež padá z výše Do nohavic do své skrýše Tam srdíčko hřeje Vsedě vleže vstoje Odsoudili plastika Za to co se neříká Že řek srdce v gatích není Máme v gatích enom sraní Plastiku ty tele Za to sedíš v cele OCHOTNÍCI 1976 Kdo to slovo neochota Kdo to slovo vymyslel Koho asi rozmrzelo S kýmpak si to vytrpěl Padni mrcho neochotná Na ulici do jámy Kdo se má na tebe dívat Nebejduj před námi My jdem a nedopustíme problémy Jdem dál vybudovat svět bezpečný A srdečný a báječný A konečně ochočený námi ochotnými lidmi My jsme lidé ochotničtí Ochotně se snažíme Mocní, kurážní, optimisti Všem ochotně radíme A kdo nechce na nás dáti Tomu na krk šlápneme Prospěch lidstva je náš zájem Proto taky zbrojíme Ochotně se do šarvátek I do války pustíme Ochota je naše heslo Kompromisu neznáme Jednou, až my zvítězíme Bude radost v ulicích Ochotně vás ubytujem Ve vyhřátých strážnicích O LIDECH, KTEŘÍ SI PŘISEDNOU hudba Vl. Veit, 1967 Přisedli si k tobě, k tvému stolu dva lidé Podívaj se nepřítomně na tebe Jestli máš volné místo Možná, že se obíraj láskou Je taky možné, že z rozvodu jdou Nevěru si za chvíli vyčtou Ve své mluvě jdou svou krajinou Z jejich očí vyčteš příběh Příběh lidí, kteří si přisednou Na ulici se potkali, jen jdou na kafe si sednout O tobě si myslej, že seš blázen Nebo tě obdivujou Možná, že k tobě dívka vzplane láskou Je též možné, že tě venku zabijou Zaslechneš slova že na výlet, že děti zloběj Nebo že se zbláznil láskou Z jejich očí vyčteš příběh Příběh lidí, kteří si přisednou Problémy světa je nezajímaj a nebo se o ně přou Poslouchali Svobodnou Evropu, slyšeli o nové knížce Nebo z galerie jdou Možná, že před mládím prchnou Je též možné jít s úsudkem jak s teplou střechou V jejich očích vidíš všechno Uvidíš také, jak je to s tebou Z jejich očí vyčteš příběh Příběh lidí, kteří si přisednou Jsou to dva obyčejní lidé z milionu, blízko tebe jsou Pořádně si je prohlédni, ulice je pohltí Už nikdy nepřijdou Možná, že včera byli zpití Je též možné, že jen nudu mlátí Příliš mnoho si toho berou s sebou Když se zvedají a říkají nashledanou Z jejich očí vyčteš příběh Příběh lidí, kteří si přisednou OREL A KRÁLÍK hudba Vl. Veit, 1975 Ptal se orel králíka Kolik trávy spolyká Králík vykuk strachy spleten A mocnou obavou veden Odvětil, že k obědu Schoval maso u ledu Schoval maso z káněte Zdali pane nechcete Draví ptáci, to je moje Polykám je vleže vstoje Zakousnu je oškubám Naporcuji, vykuchám Králík dále vyprávěl Co by ještě zkusit chtěl Slyšel, že prý obzvlášť skvěle Chutnější než v grilu sele Je prý orel na rožni Zadávený koncem žní Orel bystře naslouchal Potom tiše povídal Nevím, králi, je to možné Lepší je však zvíře tažné Milý králi králíku Zkuste vola na špeku Králík značně potěšen Slovy orla unesen Vykřik: Dobře, tak ho dones Snes se za les, dones ho dnes Orel křídly zamává Pro úlovek pospíchá A králík se radoval Kterak orla oklamal Nevšimnul si ve své pýše Orla, jak se snáší z výše A jak králík poručil Vola dolů upustil Bílý králík ušatý Leží volem zabitý Orel si řek: Moje práce Dokonce přežívá vládce A co bych vám povídal Kdo je králík, není král OVEČKA A VLK hudba Vl. Veit, 1975 Tázal se vlk ovečky Pročpak dělá bobečky Ovečka se tomu směje Protože mě vlna hřeje Protože mám kožíšek Teplý jako pelíšek Vlk se tomu podivil Že by tohle důvod byl Zkusím to, vždyť vlna hřeje Nenastydnu od závěje Přeji si též kožich mít Ovce, hleď mi poradit Dobře, já ti pomohu Musíš však mít odvahu Je to těžké získat vlnu Udělej vše, co ti řeknu Musíš, když se zešeří Chytit vlnu na moři Dobře si to rozmysli Mnozí to zle odnesli Pro nás ovce je to hračka Ty jsi ale jako tyčka Hubený a slaboučký A neumíš bobečky Hloupá ovce, mýlíš se Silný jsem jak silnice Mrštný jsem, mám silné nohy Ostrý chrup jak nikdo druhý Chytím vlnu pod krkem Udělám ji kožichem A tak, jak vlk pověděl Vztyčil se a k moři šel Moře hučí, kvílí, bouří Vlk záludně oči mhouří Za kámen se přikrčil Proti vlně vyskočil Mám tě, vykřik bojovně Vlna šplouchla protivně Vlk se topí, pomoc, běda Hrozně studí mokrá voda Ovečka se zasmála Jak na vlka vyzrála PAPÍREK BÍLÝ 1972 Papírku bílý Zda to dokážeš Zas mi moji milou Přivést zpět Jemným slovíčkem Tiše šeptaným Rozjasnit nám oboum Svět Papírku bílý Šťastný poslíčku Celou duši do tebe Vkládám Slova přebírám Jak mnoho jich je Kterým ale úsměv Popsat mám Papírku bílý Jsi jak čerstvý sníh Bojím se po tobě Začít psát Svojí bělostí Pravdivěj povíš Slovy bych musel Maličko lhát Papírku bílý Pospěš za milou Jistě pozná Co jsem jí chtěl říct Přečti všecičko Má holubičko Nedokázal jsem to Napsat líp PODĚS A MOŘSKÁ PANNA hudba Vl. Veit, 2007 Na trávníku u lesa Uviděl jsem poděsa Hrál tam karty s mořskou pannou Karetní hru oblíbenou Jmenuje se mariáš Když ho prohráš všechno dáš Poděs kříže vynáší To tu pannu vyplaší Dá tam kule, potom srdce Zelené teď vynést nechce Poděs tleská ručkama Až vyhraju bude má Až vyhraju, změním svět Panna začne uklízet Vše, co shodím ona zvedne Když poručím, ona klekne Budu si žít jak v kině Bude to otrokyně Poděs kartu líznul si Jenže hra se obrací Zelené teď panna nese A poděs se strachy třese Ona sedmou zelenou Tlačí ještě červenou Poděs prohrál kalhoty Košili a pak boty Panna úsměv má na tváři Poděsa teď vede k moři Vážně se ti změní svět Budeš v moři uklízet PODZIM hudba Vl. Veit, 2007 Den jiskrou na trávě zapálil ráno Rosou se probudil, rozbalil svět Louku si ustlalo podzimní seno Jih k sobě obrací vlaštovčí let Ubývá světla a jablka sládnou Zralostí zahoří, pod stromem zhasnou Údolí šije už záclonu spánku Kopce se obouvaj do zimních bot V krajině udělal rybník svou kaňku A sahá poslepu do spodních vod Ubývá světla a kořeny sílí Po houbách plíseň les flekatě zabílí Potok už shrabuje ze břehů listí Klikatě v kořenech ztrácí se had Křoviny ve větru stařecky chrastí Do kostí krajiny, zahryz se hlad Ubývá světla a kameny studí Severní vítr už lišejník budí Ražené ze zlata penízky slunce Posbíral do síta borový les Dubové listoví šeptá už tence Poslední žaludské vynáší z es Ubývá světla a na poli havran Do temných myšlenek hluboce zabrán Listy už popsané vážou se k zemi Kroniku hniloby skládá si smrt Na vše jsou svědkové jenomže němí Podvečer o temno kotník si zvrt Ubývá světla a na hroudách hlíny Do dálky házejí stromy své stíny Byl další zářez vryt do pažby roků Stromy si rozsedly zas další kruh Nikdo čas nezměří na řece toku A domov na zemi je jako vzduch Ubývá světla a přibývá noci Život ti utíká i když ty sedíš v kleci Loučení s krajinou, loučení s létem Za zády propad se spálený most Jaro si barvilo své tělo květem Podzim už nahlodal hozenou kost Ubývá světla a ubývá síly Léto tu bylo však hřálo jen chvíli PAVOUK A MOUCHA hudba Vl. Veit, 1976 Řekla moucha pavoukovi Že by chtěla kostým nový Že ten, co má, velmi tlačí Nárokům vkusu nestačí Má nevhodný střih a vzory A na zádech čtyři díry Pavouk dumal v koutě sítě O životě, též o světě O mouše, o jejím přání Potom pravil: Dobře, paní Udělám ti nový kostým Nejkrásnější, jaký umím Musíš dobře vypadati Vždyť přijdeš do společnosti V širém světě volně lítáš Kam si zvolíš, tam i sedáš A já jsem jen pavouk hloupý Zajímaj mě jenom kouty Pavouk začal soukat nitě V koutě utkal závoj hbitě Měřil, sčítal, rozvažoval Pečlivě vše proměřoval Dokončil a zvolal: Prosím Je to lehký vzdušný kostým Řekl: Oblékni si, moucho Tohleto královské roucho Pěkně do něj zabal údy Dodal pavouk, mučen hlady Šiju levně, jen za stravu Sežeru tě a jsem v právu Jenže láska všechno splete Chtělo se mu pavoučete Pavouková, co tam byla Slastně se mu zaslíbila Po lásce ho sežrala A síť v koutě zůstala PENÍZE 1985 Na jediném listu život vyplněný V básnické extázi číslem vyjádřený Číslem směnitelným za moc, smrt a lásku Exaktně měřeným normou hlubotisku Člověk svojí krví upsal duši knize Knize o dvou stranách s titulem peníze Letmá krása ženy, mužův toporný chtíč Sebevražda burzy, zlatý bankéřův klíč Číslo šatí život, do naha ho svléká Galerií tužeb do duše nám vtéká Člověk homérovský epos čte v té knize Knize o dvou stranách s titulem peníze Politické hradby, svět obdělán zbraní Pole setá krví, střelba na vyzvání Číslo zahrnuje do společných hrobů Těla zavražděných, těla jejich vrahů Člověk pro svobodu mečem píše v knize V knize o dvou stranách s titulem peníze Na bankovce obraz, zrcadlí se v duši Duše hledá prostor, v bankovce ho tuší Číslo stálé výhry chuť k životu pudí Sázka na svobodu otroctvím se budí Člověk smysl bytí přečetl v té knize Knize o dvou stranách s titulem peníze Jen v jediné knize napsán osud země Jasně vytištěný, vykreslený jemně Číslo s obsažností jako milost boží Planetě dá kvésti, či ji výbuch složí Člověk jako slepec hmatem čte v té knize Knize o dvou stranách s titulem peníze PENÍZE hudba Vl. Veit, 1967 Co byly peníze, vzpomínej, táhne ti na pátý Desetník byl pokladem na tvé malé dětské dlani Kolik byl desetník, co mámě zbyl Kam jsi ho schoval, ke štěstí stačil Co se o penězích dopátráš Poznáš Jaké jsou ty, co ti dá máma Jaké jsou ty, co sám vyděláš Co udělaj s lidma Jak je dezoluje čas Na tvůj osmý rok se usmívá dvoukorunový týden Je zlatým pokladem na tvé malé dětské dlani Co koupil jsi dárek, dvacítku Lip otci To v deváté třídě stačí na příspěvky Poprvé uslyšíš co je drahota Je to vrah náš Poznáš Jak moc peněz ti dá máma Jak jich málo vyděláš Co udělaj s lidma Jak je dezoluje čas V sedmnácti klidně dáš pět stovek na zájezd Rodiče je těžce vydělali, ta stovka je lehká na tvé dlani Co vidíš, když se matce díváš do očí Všechno ti dá, život na tvé dlani má Poznáš Že hospoda je moc drahá Na kytky pro radost nemáš Moc drahá je kniha Jak nás dezoluje čas Svatba je velké vydání, tisíce vzlétnou Zlatý prsten se zatřpytí, cítíš tíhu na své dlani Pro tvou rodinu nestačí ani dvojitý plat Jak si chceš užít, když všechno chceš v přesčasech dohnat Co jsou peníze pět let před penzí Poznáš Co dovede loterie s náma udělat Neušetříš co vyděláš Kde je máma? Jak nás dezoluje čas Je snad penze oceněna za životní práci Však víš, žes život neflákal, je tvrdá kůže na tvé dlani Nebyl jsi ministr, ani umění jsi život nedal A co se teď děje, kdo s tím počítal Mládí, radost, nejlíp nevypadáš Poznáš Jak je koruna velká Žádnou si nenecháš Co s lidma udělá A jak ji dezoluje čas PÍSEŇ O MÍRU 1983 Dobrý přítel, čestný člověk Na Západě narozený Oslovil mě, emigranta Je zde problém velmi vážný Evropa je plná zbraní Přijde jich sem ještě více Katastrofa čeká na svět Mluví z nejčistšího srdce Ano, říkám, taky mám strach Bojím se, kam to svět běží Život zvolna ztrácí smysl Nač pomyslím, vše mě tíží Evropa je rozdělená Afrika umírá hlady Asie je znásilněná Amerika živí vrahy Tedy vidíš, říká přítel Kam nás tahle doba žene Nutno rychle rázně jednat Dříve, než se něco stane Do ulice vyjít v davu Konečně tu kletbu zlomit Nepřihlížet pádu světa Mír pro lidstvo znovu dobít Říkám mír, jak vzácné slovo Zřetelně a jasně mluví Štěstí, domov, klid a láska Úcta vzdaná člověkovi Žít svůj život beze studu Svobodně bez strachu mluvit Nebýt otrok cizí vůle V rodné zemi život prožít Tedy jdeš, řekl můj přítel Zítra máme velkou akci Zazpíváš nám k tomu píseň Na obrovské demonstraci Vždyť je vás tam také třeba Vás, rozených na Východě Mír je jeden, nelze dělit Pouze mír je základ k shodě Mlčím, jenom smutek cítím Nevím, co bych k tomu dodal Rozumím, ach, ano, ano Přesto je mi, že bych plakal Mír, ach Bože, vždyť ho máte Právem si ho chcete nechat Tento mír však pro nás značí V rozděleném světě zůstat Stydím se teď, že jsem mluvil Ale rád bych to už dořek Mír je jistě lidstva právo Jenže já jsem také člověk Bezradný co v radách činit Nutno ale cítit potaz Tam, kde není míru pro mne Nebude mír ani pro vás PÍSEŇ O ŠTĚSTÍ 1969 Dobrý den já pravím vám Píseň o štěstí zazpívám štěstí, štěstí, štěstí Jó, štěstí, štěstí, štěstí Štěstí už nechodí po žádnejch horách Lidé ho nosí v náprsních kapsách Vítr ho rozfoukal po holkách A světu prospívá Najdem na půdě píšťalku Zapískáme si na holku Ty jeden pacholku Nepískej na holku Náš pes snědl tři brambory Potom natáhl bačkory Obul jsem bačkory Pojedu na hory Máme doma vorvaně Zamkl jsem ho do skříně A tak Váňo hrej Skříň neotvírej Žižka hulákal Hrr na ně Protože neznal vorvaně A tak si na válku hrál Ten tomu šlehu dal Knedlík, zelí, vepřový Schoval jsem se do křoví Keř byl prořídlej Jsem celej promočenej Och, to mládí utíká Sním posledního moskyta A zdraví se nelepší Ty nešťastný Malý Bobši Prý je ta píseň nesmysl Vždyť oslavuje těžký průmysl Tak není nesmysl Má dobrej úmysl Máme švába na mozku Plave si tam ve vosku Vozka odjezd dal Parafín neroztál Na půdě strašej košťata Tak přece je Zem kulatá Armstrong na trubku hrál Potom na Měsíci přistál Budem večeřet motýly A národ ztloustne za chvíli Co jsme si, to jsme si Blejská se na časy Komora, komora, švistrgen Vidle padaj samy Hájek vydlab sumec Satis fikšn aj ket get nou Hele, lele, lidi Nechte toho zmatku Já vám na oplátku Zavři dvéře, bratříčku PÍSNIČKA PLECHOVÝ HRNEK 1974 Hrníčku plechový, nebuď tak smutný Nikdo to nemá na světě moc snadný Když tebe otloukaj, na plotně pálej Tak po mně kamením příkazů házej Řekli mi, že jsem tu abych jim zpíval Abych jim do ucha pokrm nalíval Slepounům do očí štěstí nakouzlil Příjemnost probudil a duši zabil Jseš jenom hrníček, na plotně sloužíš Znásilněn k tomu, že pokrmy vaříš Až jednou dosloužíš, smetí tě obejme Mít stejný úděl není však přání mé Vím, že jsem na světě na plotně zákonů Že bych těm nahoře měl seknout poklonu Klidně ať honějí holuby na střeše Co do mě nalejou, na plotnu vyteče Zajímá mě sluníčko a vlasy plandavý A žádná poklička na hrnek plechový A jestli chrání můj domeček jak stříška Pak je to jenom má plechová držka POKLIČKA A PÁRA 1972 Poklička na hrnci je dobrá věc V souboji s párou je přímo borec Pára je hrubián Má domýšlivý plán Chce se roztáhnouti přes celý svět Poklička dělá, že nic netuší Vtom pára zákeřně zaútočí Poklička ucukne Pára ven vybafne A zas uvězněna v hrnci syčí Poklička se tím náramně baví Pára je hloupá, vůbec nic neví Vždyť není pro slávu Vaří jen potravu Která po kuchyni pěkně voní Jenom se páro moc nenaparuj Ve vlastním zájmu se neroztahuj O co budeš větší O to budeš slabší Ovzduší zhltne tě, to pamatuj Jseš velkej silák, však rozum nemáš Proto po kolejích vlaky taháš Poklička je moudrá Umí žít s tím, co má Když na hrnci leží, štěstím hopsá POSÍLÁM TI 1974 Posílám ti fešnou písničku A v ní spoustu krámů jako v domečku Kterej bych ti koupil, kdyby ňákej byl Těma věcma bych ho zaplnil Napřed nápis Pozor je tu pes Aby žádnej mužskej za tebou nevlez Potom jednu botu, tu si obuješ Kdyby tam vlez, tak ho vykopneš Posílám ti červený klubko Kdybys bloudila a bylo ti úzko No a tam v té botě je trocha trávy Když přijdou na návštěvu krávy Posílám ti modrou propisku Opravuj s ní hrubky, co jsou v notýsku Kterej jsem ti smolil, slova nešetřil Že jsem se do tebe pošetil Posílám ti díru do světa Kterou jsem ti dělal, neb jsem poeta Já ji tady nechci, dělá mi průvan Buď tak dobrá, strč ji pod divan Posílám ti tričko na tělo Aby se ti v domku hezky bydlelo Potom tvrdý spaní, velmi hluboký Co přemůže všechny budíky Posílám ti čerstvý povětří Klidně si jím lítej, nic ho nešetři Přikládám též koště, celkem zánovní Však víš, co s ním, jenom nespadni Posílám ti pinkponkovej stůl Na ten stůl dej klobouk, pod něj polož hůl A tou holí všechno špatný odháněj Pod klobouk zas hezký schovávej Až se vrátím, klobouk nasadím Jak stovka žárovka se ti rozsvítím Jasně budu zářit, ty se budeš smát To proto, že mám tě holka rád POSLEDNÍ DÁREČEK 1973 Nedělej na mě kukuč Stejně už je všechno fuč Poslední dáreček Kulatej knoflíček Z něj se maličko pouč Víš, on je sice malej Není však nepodstatnej Kdo půjde v kožichu V zimě bez knoflíku Bude jak ty nahranej A legrační na tom je Von ten knoflík nehřeje Von dokonce studí Jasně se však vidí Že teplo zašprajcuje Je malý a kulatý A udrží kalhoty Skrývá a ohřívá Drží a zlobívá On není vůbec jak ty Ty, co nevíš, nepovíš A teplo neudržíš Jen jak mě obejmeš Honem se vyškubneš O jiným kabátě sníš Skončíš jak knoflík zrádný Z kabátu utržený V krabičce s cetkama S věcma zbytečnejma Docela nepotřebný POSTŮJ I TEĎ JAKO KRÁL hudba B. Dylan, 1967 Na tvý cestě životem ti schází Taky trochu poznat beznaděj Jak vidíš, dlouho ti nevychází Lhát krásou, co je na prodej Nic divnýho, že jsem tě opustil Nic divnýho, že jsem teď sám I když mluvím, tak jako bych ti měl co říct Postůj i teď jako král V naší lásce bylo příliš frází K pošetilosti máš světa kraj K tobě mluvit jako když hrách se hází A kromě prachů nemáš vo ničem šajn Říkáš, že jsem byl pitomej Že jsi mě proto nakopla Jen po dvou nohách obcházím svět A pro svý pomluvy nohy neprohraj Tím, čím kdo zachází, také schází Ty jsi tenkrát řekla, že si pustíš plyn Vím docela jistě, co ti schází Ve tvé duši po kráse je jenom stín Dnes nemáš komu o mně vyprávět Já z nudy zklamání nikomu nedal Jen po dvou nohách vobcházím svět A pro svý pomluvy nohy neprohraj Nemusíš poslouchat, co mě trýzní Můžeš si vysnít sluneční kraj O tvým životě je sto padesát písní Ty sama vem život do dlaní a o něj hraj Uvidíš, všichni ti uvěří Poznají, co vidím v tvých očích teď i já I když mluvím jako bych ti měl co říct Postůj i teď jako král Nepovídej stromům o své tísni Jen větru odpověď svou strom dá Nesvěřuj se květům se svou žízní Jen krása tu pije a ta tvá už uvadá Až setkáme se, stáří nám ruku podá Vohlídnem se, kam odešla slova I když mluvím jako bych ti měl co říct Postůj i teď jako král PRACUJÍCÍ DĚVČATA 1975 Pracující děvčata, umělé rostliny Zarostlé kopřivou, vsazené do dílny Duše a dlaň stejně opotřebované Do lásky zkušené, od lásky zahnané Neznají bázeň a nemají odvahu Přečetly báseň pro něhu, však bez hladu Sáhly si na prsa, sáhly si na břicho Svlékly se do naha, neoblékly ticho Bez Slunce nad hlavou, bez Luny pod sebou Bez rosy na srdci, bez věnce před svatbou Veselé jak propast, kde vyschnul vodopád Kterou rozepíná pouze kamenů pád Stálobarevné ty umělé květiny Neopylené, netknuté od hlíny Nekvetou, nevadnou, neblednou, nezhynou Jak mléko na teple jen časem zakysnou Vedlejším účinkem jak u nových léků Stanou se maminkou malému člověku Bez lásky, bez síly, jen podle zákona Dovedou k pubertě nového občana Pro prachy najaté gramotné samičky Za školním zobem hned dostaly natáčky Kýmsi přesvědčené, že už se nespasí K žádosti způsobné, zvykly si, souhlasí Kdo zrodí v čistotě synáčka člověka Kampak se schovala betlémská matička Zahnáni do mýtu, básník i Hospodin Slunce zahalil mrak a mou krajinu stín Pracující děvčata, stařenky bez víry Děti bez pohádky, mámy bez rodiny Byliny bez vůně, bez zahradníka květ Moderní konzumní zrovnoprávněný svět PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI hudba Vl. Veit, 1967 Ten tichý hřbitovní nářek větru To je vzdálenost od starých lidí Veškeré vzdálenosti slyšíš v tichu Vzdálenost syna od otcových starostí Prý chodíme okolo, prý jdeme vpřed Prý jsme zaostali, prý, prý… Jen pravděpodobnej žal, pravděpodobnej svět Pravděpodobná láska a pak se dožijeme let Představ si tmu a pár ran do obličeje A ránu kolenem od země do břicha Injekční stříkačka benzínem srdce ti zaleje Ale nejvíc bolí ta představa tichá Byly to jen přemety a žádná cesta životem Stojíme pořád tam kde jsme, jen tam Pouze představy jsou bolestivé Mimo představy se dá všechno přežít Všechno unese chodník, vraždu i lásku milenců A potom kočku, která dovede ve tmě žít Žiju úplně jinde a o tom něco víš Ale hledej, není k nalezení Když se na tebe dívám, vidím, jak vypadáš Zkušenost mi poví, kdo pravděpodobně jsi Nikdy se nedozvím, co se na všechno říká Pravda je barová tanečnice a pro každého zvlášť tančí Nejsou zločiny, za které by se mělo střílet Pouze za lež, která se pravdě podobá V tom tichu slyším nad sochou starého Inka Monument času a nikdy neporozumím Nepochopím, proč byla řecká socha strakatá Žádnej důvod nepochopím Pravděpodobně mělo to důvod Někdy nervy i slovo nevydrží V tom tichu slyšíš všechny kroky vrahů, milenců a bláznů A jak je svět velkej, to si sám určíš Umřeš a narodíš se jen za svou osobu Na to zapomenout nesmíš Je pouze ticho a v něm slyším pravděpodobné vzdálenosti Ale hledej, není k nalezení Ostrý vzduch, ostré slunce, ostré hory, strmé skály A květiny - kdo je ještě jednou uvidí Snění tibetských mnichů Chrám Einsteinových myšlenek smělých A nebo bača s ovcemi Každá výhra je zároveň prohra Pokaždý konec zvítězí Křesťané prostřeli ubrus svědomí K stáru je to ubrus z nejhorší špeluňky Jen vidím ze svého místa, že mi nikdo nerozumí A že pravděpodobně slunce zapadá za hory A co je vesmír? Snad jenom ta chvíle Kdy se člověk do propasti řítí PRAVDIVÝ OBRAZ 1995 V Prešpurku zdvořilý Mečár Koupil si stříbrný kočár Zazpíval jak skřivan Konečně jsem tu pán Z Děvína zavolal nazdar Slováci složili vatry Zapálili Nízké Tatry Kameny hořely Ovečky bečely Že už jim Slovensko patrí Z Čechů nám nebude úzko V Roháčích je pro ně kluzko Maďary na Pustě Upečem v kapustě Připojíme k sobě Rusko Kašleme na celé EU Na stráži Slovenska zme tu Jano si připije Hurá do Azie Však my to ukážem světu Vyrobíme nové tanky Naplníme zlatem banky Armáda v podhůří Strašně se rozzuří Když nám nevrátěj tatranky Jak nám ten čas ale letí Dneska už je Mečár třetí Národ ho miluje Ať Vlado panuje Nejmíň přes tisíciletí   My zme ten nejstarší národ   Co byl po tisíc let marod   Teď ale jak tygr   Vyskočil na bagr   A rozpumpoval ropovod Po poušti chodila ťava Z ťavy ma bolí teď hlava Stará korytňačka Vzpomíná na Mňačka A hlavní město je Blava PRÁZDNÁ KAPSA hudba Vl. Veit, 1976 Už mě to nebaví Koukat plaše na zem Z dálky kdosi mává Volá ať někam jdem Dosti bylo strachu Teď už není o co Už je kapsa prázdná Prázdná je no a co Můžu se pomodlit Milý Diogéne Když je kapsa prázdná Jak je všechno jasné Můžu se pomodlit Můj svatej Františku Na světě je krásně Když se dívám s vršku Můžu se pomodlit Velkej Alexandře Když chce někdo slávu No tak ten se nadře Můžu se zastavit Podívat se kolem Jací jsou to blázni Za tím velkým stolem Drží se talíře Musí se o něj bát Já mám ruce volné Mohu jim zamávat PROČ, PROČ hudba W. Guthrie, 1970-5 Proč velryba nezazpívá - no táto řekni proč Ještě ji to nenapadlo - proto, proto, proto A proč ji to nenapadlo   Zatím má zadarmo žrádlo Tati, proč zpívá Karel Gott   Neptej se a natírej plot A proč má sbírat kameny   Přijedou k nám Plameny Tak to jsme teda v zoologický   Čet jsem kdysi, že je to ráj dětský Ale vždyť to tady páchne   Víš, synu, pach je zahuštěná vůně A proč tu vůni hustili   Aby jí pionýři víc měli Nó, mně se tu moc nelíbí   Tak to budeš po mamince Proč bych měl být po mamince   Taky je pěkná opice Proč maminka tak kličkuje   Nezdržuj, podej náboje Tati, proč slon ten chobot má   Kdysi znásilnil vepř hada   A porodil slona A proč žirafa má ten krk   Zkřížili jezevce a smrk   Neznáš Mičurina Tati, proč lev tak strašně řve   Uviděl se na koruně Klokani tu nemohou žít   Nemohou si tu vyskočit A proč má nosorožec roh   Aby mal tiež svých odborov Proč žížala nemá nohy   Klouzaly by jí po slině Proč mravenci si hvízdají   Podle hvizdu se poznají A proč se chtějí poznávat   Aby si mohli zahvízdat Proč mravenci mají královnu   Neměli již čo reformu A proč má velbloud dva hrby   Vidíš koně, za ním Brdy   Slepoune slepácká Proč letos sníh nenapadal   Čuš, ani som to nezbadal Tati, proč stavíš včelí úl   Sádruj, neptej se jak vůl Ale proč ho stavíš v rybníce   Aby byl vidět z Měsíce A proč zrovna z Měsíce   Na Měsíci je stanice   Říkaj jí Levněchoď A kdy tam pošlou Vpředohleď   Až kdosi spolkne čínskou zeď Tati, proč Číňan rýži klackem jí   Je vždycky připraven k boji A proč ji nejí čepicí   To je vojenské tajemství Tati, proč ta kráva bučí   V knize ji děsnej hlad mučí A tati proč je v knize hlad   Volové neumějí psát   (Volové ji maj v žaludku) Tati, proč dědeček kleje   Příliš toho pamatuje Proč kočky nesměj do krámu   Hopsaly by po regálu A proč tam nesmí ani pes   Do štěkání by zmatek vnes Proč se jí polívka lžičkou   Nudli nevcucneš trubičkou Proč králík stříhá ušima   Zkoumá principy létání Proč koza chroustá petržel   Aby jí předkus vydržel Proč kozák jezdí na koni   Středoevropský čas honí A proč jsou stromu zelený   Tisknou se z nich stokoruny Proč lidi jezdí tramvají   Raději k sobě čuchají Proč ulice tak prázdná je   Mlč, další granát odjisti Proč hnusná je chobotnice   Vždyť to není chobotnice   To tu plavou plíce A proč ty plíce hnusný jsou   Přece protékaj Vltavou Více píce pro dojnice   Zadarmo jsou učebnice Proč lidé pivo pijí   Aby jim bylo tepleji A proč si nekoupěj uhlí   Po uhlí by tak neblbli Proč mě taky nedáš napít   Stačí ti do školy chodit Proč hérinky se mačkají   Mají horrare vacui Proč se teď lidi nesmáli   Nevědí, jestli se to smí Mrkev roste líp v hnoji   Dohlédne dál, ten kdo ji jí Tati proč čert má dva rohy   Jeho děda byl rohlíkem   To je genetika Proč policajt má výložky   Má dekret dávat do držky Proč veverka suší houbu   Aby jí vlezly do huby Proč je v Praze Hladová zeď   Aby bylo na co smatreť   Z petřínské rozhledny Proč Jirásek psal dějiny   Víš, neměl štěstí na ženy A proč ho nechtěly ženy   Neboť psal pérem dějiny Husiti měli houfnice   Chtěli dostřelit na Slunce A proč jim to nevyšlo   Víš, vono jim v kouli ruplo A proč se sešli u Lipan   Dělali tam českej mejdan Tati, proč jsou dějiny   To aby byl odbyt špíny Proč praotec Čech netáh dál   Vízum přes Hřensko nedostal A proč nevytáh sekeru   Byl chlap, řek: Já na to kašlu Jak to, že pravda vítězí   Vždy na silnějšího sází Tati proč dvéře zamykáš   Ve výchově mi unikáš Tak proč ale zamykáš   Budem probírat Němcovou   V zámku a v podzámčí Tak proč ale zamykáš   Klasici bejvaj pod zámkem Pod zámkem bejvaj poddaní   Proto aby mohli mít vztek Proč oheň hoří plameny   Má k tomu vhodný poleno Proč Morava je krásná zem   Avaři tudy neprošli A proč je maminka v kleci   To koukáš na opici Proč motýli jsou na louce   Nezbylo místo v potoce Proč někdy tak nadáváš (Proč u rádia nadáváš)   Strašně mě bolí v koleně Sýr se píše s tvrdým y   Předci neznali syrečky Proč nejezdíš ráno v autobuse   Cvakají mi zuby v puse Tati proč čáp nosí děti   Kdo ti tu blbost nakukal   Na všechno naletíš To mi říkala babička  Stářím si ptáky popletla Proč se mě něco nezeptáš - no synu řekni proč To bych se toho dověděl - proto, proto , proto PRO KOHO ŽIVOT JE 1976 Pro koho život je existence těla Jak snadno je lidský, snadno se mu volá Po právu k životu, po úctě ke světu Volá: Chraňte život, pohleďte, vždyť je tu Tvrdí: Všechno můžeš, jenom nechej žíti A jediná špatnost, to je špatnost smrti Pro koho život je existence lásky Hůře se mu volá, cítí divné stesky Složité je právo, složitá je úcta Kde se mísí sladkost se sklenicí octa Poznat věrnost pouta a v něm cenu žití Rozpoznat svět v barvách, poznat milost smrti Pro koho je život existence moci Má na koho volat a má koho tlouci Snadno zapaluje pochodně idejí Vše, co činí z moci, káže pravost její Schody směrem vzhůru, daly smysl žití Logikou účelu poznal cenu smrti Pro koho je život existence Boží Moudře a laskavě uzdu činů drží Slyší, které tóny vážou rozpornosti Cítí smysl boje, zná rozlehlost štěstí Jasně vidí meze, kde je ještě žití Umí trhat květy i za čárou smrti Pro koho je život existence strachu Poznal jak to chutná, kousat chcíplou mrchu Postel mazat blátem, učinit cokoli Vědět, že i vítr při dotyku bolí Hnusnost a mrzutost tak přezdívá žití Denně vraždí pro strach, který má ze smrti Pro koho je život existence touhy Najde drahý kámen u blátivé strouhy Naděje živí ho, skvostný palác staví Rozdávaje štěstí o radosti neví Spatřil jasná světla na obrysech žití Kojen bolestínstvím pije mléko smrti Pro koho život je existence smrti Chápe, co je půjčka, kterou jednou vrátí Otevírá knihu, čte v ní varování Modeluje paměť, ví o zapomnění Kámen otesává, skrývá do něj žití Leje oheň knotu, co i přes smrt svítí Pro koho je život existence žití Tomu denně slunce na dvorečku svítí Pro něj od pohoří stále potok teče A obilíčko mu v poli vítr seče Vínem radost pije, dechem píseň světí Přeorává hlínu, svůj domov po smrti Pro koho je život, pro koho je, pro koho PROSTOR K ROZLIŠENÍ 1970 Čas života je času kouzelné zdání Čas pravdy zase v čase k nalezení není Kolik je lidí, tolik podob život má Však člověk je do času a čas se měnívá Zastav se hodino, budeme sklízet Ať jasně vidím, jaká je úroda Zda v chladu nevědomosti budu bídu držet Anebo ze snahy upeču poznání chleba Dobrá myšlenko, přijď s zastaveným zrcadlem Ať mohu rozlišit mezi stínem a světlem JÓ, človíčku, tak snadné to zas není Mysl je škatulka s malým prostorem k rozlišení Tvá dětská hra na honěnou v ohrádce chápání A ta ohrádka má dvoje vrátka Čas daný od jednoho ke druhému zvonění A ta doba je poměrně krátká V bolestech matky zní první zvonění A dítě zakřičí svůj zpěv zrození Další premiéru sebe sama vesmír uvádí On bude znovu zrozen v novém úhlu nového vidění Nový člověk je nové vědomí nového středu všeho A světa kolem se začne po svém chápat A když dokáže uzřít něco zázračného Zrodí se tím pro věčnost nový zázrak Pevný bod ve vesmíru je a tím já jsem A sám pro sebe jsem v něm jeho středem Tady mám pevný bod a mohu vším pohnout Mohu vesmír ze svého života ovládnout Mohu být křovím, z nějž rostou nenávisti pruty A z velikosti na mém plátně střep zbyl Svět z mého místa vidění stal se pustý Však mohu hnout jím, aby v mé mysli jasný byl Toto bohatství mohu Stvořiteli darovat Odměnou za to, že rozhodl Zemi lidmi obývat Že stvořil Ženu, která může být matkou Stvořil muže i jejich lásku sladkou Stvořil světlo i oko, které ho vidí Stvořil otázku i naději Stvořil i co mysl nepochopí Jak kosti nového života v ženě vzrůstají Bylo řečeno, že v hloubi nás jediný život dýchá Život vědomí, co klíčí z půdy ticha Za rouškou mysli je jediná pravdy zář Jediné světlo a jediná jeho zář Teď zatím život pěti smysly poznávám Jen jedněma očima vidím Z horizontu sebe sama čas vnímám Snad víc poznám, až druhé zvonění uslyším Po tomto zvonění světlo rampy zhasíná Světlo vědomí režisér osud zhasíná A lidé okolo říkají: On už s námi není Pohleďte, jak čas nás všechny lidi mění Řeknou: Ach škoda tohoto života Ale byla vyřčena pouze slova Nikdo neví, zda repríza se nekoná Jestli mé drama slov nezačne znova PŘINUCENI K NÁVRATU podle H. Ch. Andersena hudba Vl. Veit, 1967 Znám lék pro dívky smutné Kterým milý zmizel v dál Lásku dal a víc tvář neukázal A to rmoutí děvy mnohé Srdíčko bolí, růže odkvétá Dívčí krása opadne Radu dám jak k návratu přinutit Buď trpělivá, jen rok počkáš Je to věc dost nebezpečná Ale vrátit se musí Vrátit se musí Běž k chytré ženě, co umí doktorovat Co z blechy čte dopis nenapsanej Důrazně řekni: Teď babo raď Kde je ta chamraď - můj milej Hoši jdou rukovat nebo se ožení Spěchej, času nazbyt není Vem ten hrnec, v kterém vařilas nemluvně A stále vař a přikládej Je to věc dost nebezpečná Ale vrátit se musí Vrátit se musí Souší, mořem nohy brousí Přes hory, doly, vrátit se musí Větev se suky pomáhá k domu matky Netřesk se střechy dá mu prachy List z modlitební knihy dá vytrvalost A to všechno se v hrnci vařit musí Tvůj hrnec nesmí vystydnout To by mohl milý cestou zahynout Je to věc moc nebezpečná Ale vrátit se musí Vrátit se musí V hrnci vař pero kohouta A prsten z hrobu ukradenej V párách ho uvidíš jak domů chvátá Od dravé zvěře pokousanej Ve dne v noci oddechu nezná Tvým hrncem přitahovanej Nelekej se, když vrátí se pozměněný Kost a kůže, pro celý život žlutý Je to věc dost nebezpečná Ale vrátit se musí Vrátit se musí Tu hoď tam zub od báby líný Co vedla život plný špíny Přidej trochu hlíny z hrobu sebevraha A městský děvky kocoviny V párách uvidíš dlouhé stíny Jak zeměmi severu spěchá Přichází cestou stín bez člověka V žhavém slunci jde tichý stín Je to věc dost nebezpečná Ale vrátit se musí Vrátit se musí PŮLNOC 1976 Udeřila půlnoc nad šedivým městem Vyplašila chodce výbojkovým světlem Večer sotva začal, už není kam jíti Světlo pro nikoho ve výkladech svítí Potemněly domy vynuceným spánkem Zavřely se tichem, bludištěm a zámkem Vyplazený jazyk asfaltových ulic Bez chuti se plazí kolem ztichlých krabic Krabic, které lidé z cihel postavili Mysleli na domov než se uvěznili Domov, klid a lásku, rodinu a přístav Sehráli však roli divadelních postav Prazvláštní divadlo, kde jsou všichni herci Scénář sepisují režiséři noci Sirénami fabrik, zavírací dobou Televizní černí, novinovou sazbou Opona jde dolů když se půlnoc zvedne Herec dle své gáže do postele lehne Kolik je tu herců v této tragédii A jediný divák vaše domy míjí Dočasné kulisy, přídělové štěstí Které balancuje na sevřené pěsti Chtěl jsem mezi lidi, v kulisách jsem zbloudil Opuštěným městem s prázdnou duší chodil PYŽAMO hudba Vl. Veit/jiná verze Š. Rak, 1972 Pyžamo zná jinej svět Zkus se do něj zahledět Svého pána zná jen v noci Když vědomí zcela ztrácí Občas také při čtení A milostném laskání Mít tak úděl pyžama Nahé tělo objímá Na noc ho vždy obaluje V posteli se povaluje Tvrdí: Člověk tvor divný Zalézá pod peřiny Neumí si představit Že by také mohl žít Že má přes den těžkou práci Přemýšleti o legraci Co k večeru zažije Když se notně napije Pyžamo zná jinej svět Zkus se do něj zahledět Když je plné tělem živým Věří, že se stalo krásným Když je přes den ustlané Tvrdí: To je přehnané Čtyři údy trup a záda To jsou jeho léta mladá Střední léta na dně skříně Proleží ve snách o duchně Na stáří jsou z něho kusy Podlahy mýti musí Hadr, až se rozpadne Neviděn k nebi vzlétne V podobě prachu pak létá Stává se pyžamem světa V tom je důkaz nezvratný Že je život posmrtný REFUGEE 1980 ROKY V NEJLEPŠÍM UTNOU hudba Vl. Veit, 1967 Teď světla zhasnou, za chvíli půjdete domů spát Se vším rozejdem se jednou, cejtím se teď nějak sám Jen loučení zbývá, nashledanou Vaše stíny se ve tmě rozplynou Jdem loučením jak pohádkou smutnou Roky v nejlepším utnou Určitě tu s váma sedí lidi, se kterýma bych se chtěl znát Dlouhý večery divnejch řečí a po ránu se tomu začít smát Jen loučení zbývá, lidi se potkaj Ráno je pohladí chladnou rukou A lidská nadšení ochabnou Roky v nejlepším utnou Každej jistě víte, že zadarmo vám nezpívám Každej jistě víte, že pro někoho nezpívám rád Jen loučení zbývá, jací lidi jsou Nakonec jen odejdou Vzpomínky se nám všem rozplynou Roky v nejlepším utnou Snad tady sedí holka, kterou dávno znám Je tady příliš šero a tak ji nepoznávám Jen loučení zbývá, jednu lásku nepoznám Kam lidi v životě jdou Někdy ani k sobě nedojdou Roky v nejlepším utnou SAMETOVÁ OPERETA 1995 Prosím tě, ptáčku, můžeš mi říct Kde mám ten projev, co jsem chtěl říct O všehomíru, na světě míru Ať lidstvo v smíru najde svou míru Ať už se nikde neválčí Ať jenom mravnost se slušností Zdobí nás lidi ve skromnosti Ať v parlamentu bez stranickosti Nelámou kosti ze sobeckosti Ať se tam všichni milují Společný zájem přece máme Zkrášleme zemi, kterou máme Na polích žence, ve hvozdech kance A turbulence, sudetské Němce My ale věrni zůstanem Půjdeme všichni, ruku v ruce V tradici něžné revoluce Pro odpuštění špatnost se změní Vždyť odcizení všichni jsme vinni Nikdo však věru nejvíce Prosím tě, Špačku, můžeš mi říct Kde mám ten projev, co jsem chtěl říct Chci ho dát světu, sokolům v letu Legii botu, vždyť proto jsem tu Pro sametovou operetu SAMOTA hudba Vl. Veit, 1976 Samota je těžká Bože, jak ta tíží Otevře ti rány Jak tomu na kříži Nechceš tomu věřit Že se to tak stalo Vždyť ještě před chvílí Všude bylo světlo Všude plno lidí Krásných k pohlazení Pak se řeklo Sbohem Těžko k pochopení Je to přece lehké Říct si Budem spolu Vyprávěj to ale Papíru a stolu Co to byl za pocit Kdesi na počátku Kdy zbyl kdosi navíc Duši plnou zmatků Udiven se rozhlíd Ach, co mě to tíží Samoten a prázdný A čas tolik běží K smrti divně blízko K radosti - ta dálka Srdce nějak malé Touha příliš velká Náruč otevřená Nemá koho přijmout Marný, jsem tak marný Nemohu si zvyknout SEN 1987 Sen jak rána bičem prořízl se nocí Do očí mi přibil obraz hřebem hrůzy Vzpomínka jde krví, prostor pádem kácí Slova beze smyslu do kůže se ztrácí Natahuju ruku, křičím: Vypovídej Žena zvedá závoj, vidím bílou závěj Do všech ulic města vtéká olej z duhy Dálka voní dechem ocelové stuhy Někdo říká Stehna, stehna, ta má pěkná A když ráno vstane, kopřivou se meje Odpovídám: Pohleď, mě tu nikdo nezná Láska to je prostor, otrhaně vlaje V Africe, tam ale lvi po trávě chodí Hvězdy mají trny, růže už jen slzy Racek zpívá ze sna, noc se deštěm budí Vrátil ses, teď říkáš, vrátil příliš brzy SENÁT hudba Vl. Veit, 1995 Stárnu a šedivím, žíly mi kamení S nechutí na sebe po ránu hledím Čekám, kdy zjeví se znamení selhání Za vetchost už se teď dopředu stydím Naděje nezbývá, jak je to znát Čeká mě konečná, český senát Budoucnost na křídlech temnoty odlétá Propadám nicotě, propadám zmaru Láska už nepřijde, radost mi odkvétá Zapřáhněte mi už pohřební káru A pomník na míru, jak je to znát Čeká mě konečná, český senát Konečná po tom všem, po plodném životě Ve kterém jsem se jen nevděku dožil Pravda teď jeví se v celé své nahotě Zklamání vhání jed každý den do žil Jen hořkost sklidil jsem, jak je to znát Čeká mě konečná, český senát Až budu vystaven, strčen do vitríny Myslete na mne pak se slzou v oku Vy živí vzpomeňte občas i na stíny Jak život hasne bez krásy a vděku Zubatá vyhrává, jak je to znát Čeká mě konečná, český senát SÍLA PŘEDSTAVIVOSTI 1972 Kdopak mi vysvětlí, co ztrátou času je Zda marní ten člověk, který se raduje A nebo tenhleten, co zahloubán sedí A zážitky různé ve své mysli vidí Nemáme čas v žití všelicos stihnouti Vše podle touhy své dobře rozděliti Stud nebo nevhodnost o mnohé okrade A tak fantazie všecičko dožene I láska v představě, ach jak je silná Je dobře vysněná a není klamná Vše podle potřeby dobře se děje Dlouhé se zkrátí, krátké prodlužuje Člověčí představa dost silnou zbraní je V ní slabý silnému virtuózně nabije Odpor neoblomný hladce se přemůže Zase se stal mocným ten, kdo už nemůže Ten kdo je zesměšněn ve slávě zazáří Ten kdo byl peskován, konečně se vzbouří Ten kdo byl zesměšněn, vtipně teď promluví Ta co je nehezká zmotá mužům hlavy I tato píseň je v představě výborná Slavná a placená, od lidí žádaná Dívky po ní touží, mužům dává víru Já slavná hvězda jsem spokojen nad míru Mám v ní hlas rozkošný jako zlatý slavík Zuby jak perličky a na těle smoking A přitom vůdce jsem pašerácké tlupy A denně zfackuju čtyři silné chlapy Nic není hrůza válek proti představě Slabé jsou proti ní líbeznosti ráje Ubohý je vesmír se svojí věčností Dávno byl ztečen lidskou představivostí Jenomže teďkon mě zvláštní věc napadá Že tohle všechno je podivná záhada Ve svojí představě všechno bych vymyslil Pouze fantazii nikdy bych nevysnil SIROTCI PADLÉHO BOLŠEVIKA 1991 Co jsme to zdědili za divnou zemi Rozbitou, zemdlenou, co bude s námi? Zemdleni, zmateni, nevíme kudy Rozum se vytrácí, zůstávaj pudy Rozum nám zůstává, rozum se ztrácí K čemu je svoboda, hledáme práci Nemáme odvahu, strach s náma smýká Sirotci padlého bolševika Co jsme to zdědili za divná města Zbořená, špinavá, z černého těsta Omítky žalují, komíny čudí Děti se ze spaní kašláním budí Děti se budí a dospělí nespí Štěstí je ztracené, život je ve psí Nemáme odvahu, strach s náma smýká Sirotci padlého bolševika Co jsme to zdědili za divné lidi Nenávist milují, lásky se stydí Nuda je zajímá, život je děsí Budoucnost umírá, mrtvé jsou lesy Mrtvé jsou lesy a louky jsou šedé Kdo nás teď zachrání, co s námi bude Nemáme odvahu, strach s námi smýká Sirotci padlého bolševika Co jsme to zdědili, co tady máme Nemáme odvahu, co uděláme Zalezem do díry, tam budem bydlet Dělat nic nebudem, nebudem myslet Budem jen proklínat, dupat a kopat Opilost vyznávat, viníka hledat Nemáme odvahu, strach s námi smýká Sirotci padlého bolševika SLAVNOST 1994 Vykloněn z okna a podepřen závratí Na chůdách strachu si připínám křídla Do nebe podlétám vysoké napětí Vyhýbkář na hvězdě odklízí hradla Za tichem prostoru slavnost se chystá Kvasar si do díry šampaňské chrstá Velký vůz slunce svá akordem pucuje Orion vyžehlil celý svůj obrys Kometa kameny radostně tancuje U dveří zaklepal kamarád Boris Ať s ním jdu na pivo, že už je pozdě Že už jsem dlouho žil na svojí hvězdě Po prvním pivu je nebe už zbabrané Jak se máš, co děláš, jak stárnou děti Žárovka na stropě má světlo zaprané Stěny se otřásly, dovnitř se bortí Jak kdysi v Drážďanech zavalen troskou Obličej přetažen nevábnou maskou Zbytečnost jak motýl na cihlu usedá Vesmír mě nad stropem na slavnost volá Přilepen k ubrusu na zbytek oběda Dělám tu ze sebe bílého vola V Africe čekají na vola lvice Nikotín špiní tu stěny a plíce Život nám vyhodil tělo do chození Bez kotvy, kořene, kamkoliv, někam Bezbranně do risku chemie plození Pouští nás po větru, těžko si zvykám Za tichem prostoru slavnost je v proudu A já tu klopítám o drn a hroudu SLOVENSKO 1976 Slovenské dějiny, beránky na nebi Půvabná slůvka a kouzelné ozvěny Beránky na nebi, na kopcích ovce Ovčáci pod horou, nad horou slunce Země jak dětská dlaň, touha jak uragán Stále jen závislost, pořád je kdosi pán Ozdobný taneček na stříbrňáku Úhory kamení, krása bodláků Barevné bratrstvo nástěnných obrazů Zbojnická velikost viděná přes slzu Tajné sny dětinské o mohutnosti Pomlky ze studu, z neupřímnosti Stydí se za něžnost, která je zrodila Pijí do němoty, aby vše přikryla Nadávky, tesknotu, smutek a bitky Radostní pohané dunajské matky Citlivá dušička se srdcem raněným Plandavá košile s opaskem blejskavým Do boha frajerství, do boha hrdost Vulgárnost slovníku, jazyka něžnost Budoucnost cikánů strachu jim nahání Maďarská předehra na duši temně zní Zlomená šavlička Turků vlčáků Převrací v putyce často skleničku K Čecháčkům rozpaky, dojem jak z ciziny Potřeba uvěřit ve vlastní dějiny Za mořem zlato a v domově hlína A na cizím účtu jakoby vina Pálivá žárlivost svrbí až do vlasů Měšťácká zachtivost poulí zrak na krásu Na krásu růžence na nahém těle Z kostela křížová pouť do postele Jenže ty radosti na srdci, na duši Kdo nepil z pramene, ten ani netuší Na ústech sluníčko, hvězdy pod pasem Na dlani měsíček, vichr za lesem SLOŽITOST TĚLA A SKALISEK hudba Vl. Veit, 2007 Složitost těla a skalisek v pohoří Zakrývá barevnost lidského citu Láskou a mramorem v oku to zahoří Barvy se rozsvítí v pradávném mýtu Čas hněte krajinu, vodou ji omílá Jak pentli rozvlní žulovou žílu Momentku života po větru posílá Otázku páčenou v nemístnou sílu Koloběh bez konce v neznámém začátku Domovsky rozšafně vodopád staví V krajině zasekne sopečnou vývrtku Lávou teď koráb svůj bouřlivě plaví Vteřina života vědomím dohání To co se propadlo nazpátek v prašnost Co všechno bez míry vzdušně se naklání Aby teď v člověku propukla radost Vzdálenost pro smích a hloubka jen pro smutek Velikost nápěv jen půlové noty Peříčko zatíží olova zážitek Prázdnota vyzpívá zděšení hmoty A písek bez konce práší se na hory Jen krok mu do hlíny úrodné chybí Bez vláhy bez deště má suché pazoury Neví nic o času, všechno však slíbí SLUNCE MAO hudba P. Kalandra, 1968 Včera v noci se mi zdál sen podivný Východní září jsem byl osvícený Budu teď žít život jiný Topil jsem se v blátě buržoasní špíny U mého lože postál hrnec moudrosti plný Velký Mao ke mně promlouval I můj pupek oplývá stranickostí Tvar uší zas ideologickou neomylností Mé oči jsou komunismu vítězné brány Můj zadek je ideologicky vyzrálý Je stranicky vyřešen problém panenské blány Imperialisti mají svůj boj prohraný Peking jednou bude srdce světa Rudé knížky prokrví smysl života Všechny generace budou navždy děkovat Nebude smutku, všichni se budou smát Nebudou rodiny, pod jednou střechou budem spát Všichni budeme s chutí pracovat Slunce Mao, čekám na tvé vykoupení Zaprodanci imperialismu nás krmí demokracií Revizionisti nás mučí svobodou tisku Prý každý má právo žít na svém písku Chtěj dát volnost myšlení celému lidstvu Slunce Mao, vyjdi a zachraň nás Denně ucho k zemi přitisknuté mám Jestli tvůj národ už neutíká k nám Aby kšiltovkama nepřítele pomlátil Aby na Řípu rýži zasadil Aby v kostelích oslavné schůze zahájil Slunce Mao, vyjdi a zachraň nás Chtěl bych ti jednou velký pomník vytesat Budeš hrdě stát a do studny ukazovat A lidé budou do ní štěstím skákat Děti revoluce budou štěstím plakat Až nad světem budeš ty sám stát Revoluce do cíle dopádí SLUNEČNICE hudba B. Dylan, 1967 Je to všechno strašně dávno Slunce bylo větrem milováno Těhotné slunce se jen usmívalo A najednou tu slunečnice je V okně domu slunečnice stojí Barák za chvíli strhnout dají Jen malé děti potichu šeptají K čemu tam ta slunečnice je Člověk jak slunce dobrý není Svý nálady jak počasí mění Nevšímá si střech, jde po dláždění Tak k čemu tam ta slunečnice je? Nebe na lidi slunce dýchá Sluneční rýma nám srdce zadýchá Očima z ulice se slunce líbat nechá A proto tam ta slunečnice je Slunečnice se právem k slunci hlásí Svou hlavou ke slunci hází A člověk si v závisti hlavu srazí A proto tam ta slunečnice je Kdyby každá holka slunečnicí byla To by náš život byl roztančená víla Ale život je šašek a blázny z lidí dělá A proto tam ta slunečnice je   Ona prej jen po mejdanech běhá   Jen zlej Ďábel se v jejích očích míhá   Ale když líbá, padá z tebe tíha   A proto tam ta slunečnice je Mám také přání když hvězda padá Chci, aby ta holka byla pořád mladá Mladá mládím, co na lidský řeči nedá A proto tam ta slunečnice je Až půjdeš z domu ráno Budeš mít se sluncem ujednáno Že štěstím pokropí tvou duši A proto tam ta slunečnice je SNĚŽENKA podle H. Ch. Andersena hudba H. Cigner, 1969 V zimní čas je studený mráz Jen za dveřmi spí teplý mír Pod sněhem v cibulce své Sněženka letní sen sní Jednou tálo, kapky štěbetaly O světlém světě si vyprávěly Hlína je těžká, nechci být v ní Píseň touhy zní Sněženka není trpělivá Zima příliš dlouho trvá Musím pokynout dobrému létu Srovnat záda křivá Sníh byl chladný, sluncem prozářený Květ zved nad sníh svůj šat bělostný Paprsky sněženku líbaly A ta, ach, ta byla šťastná Ale do léta je doba příliš dlouhá Je dlouhé čekání na slunce, které přijít má A to slunce přijít má To žhavé slunce přijít má Svěží květinko, paprsky zpívaly Jsi tak krásná Léto hlásí květinou příchod Ty jsi ta šťastná Armády zimy budou zahnány Květiny slunce k tanci vyzvány Vzduch zněl jakoby zpíval A sněženka byla šťastná Zlé mraky slunce zakrývaj Ostré větry přes nahatou květinku fičí Vítr s vichrem se vysmívaj Že jejich moc nikdo nepředčí To pozná, to pozná Světu zavlád krutý mráz Kdy noc je tak dlouhá Kytka slabounce vypadá Když mráz studny trhá Ale mládí přežívá po dlouhé noci Touha je silnější než zlé moci Vidíte? Blázen! Letní blázen! Tuhá zima ho neroztrhá Ranní vzduch se smál Letní blázne, přišlas příliš časně Hrdě stojí v bílém rouchu První, cítí se pyšně Bílý posel, hlásný léta Letní blázen! Letní blázen! Sněženka V srdci jí píseň léta zní A zní tak vlídně Ale do léta je doba příliš dlouhá Je dlouhé čekání na slunce, které přijít má A to slunce přijít má To žhavé slunce přijít má SOBĚ A TOBĚ k padesátinám Vlasty Chramostové hudba Vl. Veit, 1976 Krejcár po krejcárku, národní vzbouzení Slzička dojetí v základním kameni Naděje k dobrotě vrchního pána Jemuž je pokorná prosbička psána Vznešený císaři, voláme k tobě Chceme být národem, národem sobě Kamenná budova, kamenná sousoší Vznešená fasáda, chudoba na duši Kamenné vzepjetí s pečetí požáru Chceme a chceme a nechceme postaru Václave, synáčku, voláme k tobě Chceme být národem, národem sobě Opona s obrázkem, na lóžích ozdoby Měkounké pohovky, za krejcar chudoby Ach, milí pánové, buďte tak laskaví Prosíme, pohleďte, výše, tam nad hlavy Čtěte tam, prosíme, ale ne v zlobě Chceme být národem, národem sobě Proroctví Libuše ve výškách zpívané Vysoko, vysoko, ve hvězdách ztracené Sláva se dotýká, vesmír ji unáší Kdosi pod pódiem otázku zaplaší Otázku nápisů čtených na hrobě Chceme být národem, národem sobě Opera skončila, náramky cinkají Motýli rukavic křidélky tleskají Sváteční obleky ke skříni uhání Reflektor přehrává umělé stmívání Prázdnému sálu zasvítí slabě Chceme být národem, národem sobě A vedle v hospodě špatný vtip vyprávěn Sbírka se nekoná, pomník je dostavěn Všichni to slyšeli, nikdo se nezasmál Herečce bez gáže kdosi rum objednal Od stolu vykřikl malounko hrubě Však dobře víš co chcem, sobě i tobě Chceme být národem, národem sobě Chceme být národem, sobě i tobě SOCIÁLNÍ BALADA 1969 Vole, vole, krávo, sorry, to je vodvaz Dej sem žváro, voheň vytas Nekecej, krávo, skopová hlavo Kytaru zmáčkni a zahudlej Světovej júmor, z montérek úbor Modrá bandaska, silná ramena Zpívej o chlastu, dám nohy na stůl Sem nedostižnej,viš totiž mám v ruce kladivo Zkroutím ti ruku, nasadím páku Za krk karate, utrhnu ucho To čumíš sůvo na správnýho řizka Říkaj mi Brůno klátivej Mám rád Biglís a Rohlikstons Medí mě Brigita, kadim na štryptys Na krku tranďák, na nohách džinsy A máničky nežeru, asi je zastřelím Seš ňákej blbej, zničím ti kvádro Se mně nelíbíš, budeš žrát bláto Těmahle rukama tahám trámy A když dám ránu, ty vole, jako když kopne kůň Metr píva, hospoda zpívá Ema má maso, ó, my se máme Courám po Trafu, buchty sou vedle Sem rytíř pasovaný, mám v hlavě brnění SOKRATES 1977 Sokrate, Sokrate, dostaneš do zubů Máš blbý otázky a otravnou hubu Tohle ti neprojde, šťourale šťouralská Však ti to ukáže zákonnost athénská Odejdi pryč z Athén, nikdo tě nemá rád Náš porok athénský nebudeš poslouchat Nebudeš pomlouvat athénské předáky Určitě jsi placen spartskými cizáky Zradil jsi bohy a zradil jsi Athény Kazíš nám mládež a obracíš zákony Neříkej, že k tomu nutí tě svědomí Přece žádné nemáš, ty chlape daremný My jsme lid athénský, budem tě souditi Zbytečně snažíš se činy své hájiti My do tebe vidíme, seš hnusný slavomam Prospěchář, odpadlík, mluv, když jsi předvolán Ano, jsem Sokrates, filosof chudobný Pro vaše svědomí velice potřebný A vy jste hlupáci, věříte pomluvám Pro vaši zbabělost jsem k soudu předvolán Stojím tu před vámi, stojím před svou obcí Však jak se rozhlídnu, soudí mě pitomci A otroci pomluv, otroci prospěchu Nevím, jakou bych vám mohl dát útěchu Mluvíte o škodě a mě z ní viníte Skutečná škoda je, že chybně vidíte Soudíte Sokrata a co tím získáte? Chtěl jsem jen svobodu a vy ji ztratíte Máte strach před mocným, proto mne soudíte Věříte, že sebe takhle ochráníte Čerta ochráníte ty vaše výhody Jak je vám vzdálený prožitek svobody Chtěl jsem být jedním z vás, vy jste mě odmítli Poctivost prodali za trochu pohodlí Zůstávám svobodný i před vaším soudem Nebudu jako vy nikomu otrokem Athénským tržištěm jásot se rozléhá Naše spravedlnost po horách neběhá Dostihla Sokrata a bude popraven Půjdem se podívat, pojedem do Athén STAROSTA FANTAZIE 1969 V prostoru bez hranic se Země vrtí My malí říkáme: Dny kvapem běží Slunce si svícením dlouhou chvíli krátí Pod ním se člověk marností blaží Zrnko máku s člověčí plísní To zrnko z žádné hvězdy vidět není A na takové drobnosti zní velikost žití Stvořené o stvořiteli básní Básník, to je život vznešený A za týden že musí platit činži Má na mysli obraz barevný Má na mysli, že ho boty tlačí Slunce svítí a je ho celá spousta A rázem se všichni šťastně smějí Utíká omyl ze slunečního světla Pak najednou se zase šeří Ale světlo na nás padá z větší výše Než kam pták tvých představ dolétá Vítr si to pohvizduje tiše Duch mu květy lotosovými mává Příslib smrti je šťastná brána poznání Je mocný bojovník, kreje světlu záda To ona dává na stůl kytky do vázy Ona má vlahý jarní vítr ráda A ty, který vládneš nad ní, jsi veliký Jsi mohutný v nekonečnu i nule Tobě není potřebný žádný čin lidský Rád ale vidíš laskavé srdce Pláčeš nad soudci nehodnými Kteří sobě zlý rozsudek dávají Usmíváš se nad dětmi šťastnými Které v bídě sen svobody spřádají Mrzutost je naduté dítě touhy A smutek přišel z rodiny sobectví A já jsem vítr, co bláhově se honí Po louce a hřbitově nadějí Rychlé nohy má člověk, když pronásleduje Rychlejší, je-li pronásledován Vypsal sobě válku a tu sám nevyhraje K vítězství bude tvrdým osudem dohnán On, slepý lakomec, rozdal bohatství A do trezoru uložil si průvan Až začne sčítat, průvan mu okna vymlátí Teď zamyslí se mocný pán Pomyslí, kam labuť chodí štěstí pít A kdy jantar lásky v krámě prodal A blázen byl, že tou láskou nechtěl žít Ze všech sil úspory smutku dělal A radost byla svoboda, o kterou bojoval Bojoval tak, aby ji nemusel mít Boj o pravdu se mu příliš nepraktický zdál A snílkem byl ten, kdo chtěl v něm zvítězit Pokouším se nazvat věci zdařile Ale vím, že kdo poučuje, jist si není Nedojde svobody, kdo spěchá zběsile Kdo slídí po radosti, najde zklamání Jsem pěkně propečeným soustem žádosti Jsem jedlíkem toho sousta Jsem pohybem z talíře času do úst věčnosti Jsem větrné fantazie starosta Hm… země se točí Hm… dny běží Hm… slunce svítí Hm… člověk se snaží Slunce svítí a je ho celá spousta A rázem se všichni šťastně smějí Utíká tma ze slunečního světla Blaze tomu, komu světlo svítí STÁŘÍ 1987 Opuštěnost stáří na obzoru leží Času hádá z ruky, pozdí zvony věží Odpovídá trpce jenom na půl huby Hořkým vzpomínáním plní smrti žlaby Tělo ještě bije na poplachy smyslům Svaly však už chabnou tělesnému poslu Zahradníci buněk se zlomeným rýčem Začínají čutat s kornatějícím míčem Už se třepe v síti raněná mrtvice Pod zářivkou skalpel ostří knoty svíce Něžné křivky prsou z dosahu se ztrácí Květy onanie dluhy dětství splácí Propast bortí mosty nesplněných přání Na sesuté skále leží zbytky saní Výchovou slíbili mocné pláně sněhu Jízdu plnou smíchu, dopad v tichou něhu Slibovali lásku, náruč plnou zvratů Nekonečné množství rozmanitých světů Nebudu však tasit šavle vyčítání Sekat jimi hlavy prázdných naplnění Politické zrady, omyly a pády Na ně myslet nechci, točím se k nim zády Jen prosebným hlasem každé další vrásky Pokorně bych prosil: Ještě trochu lásky! STÍN PENĚZ hudba Vl. Veit, 1967 Z hudebních skříní letí rýmovaná slova Jen stíny po myšlenkách a furt znova Krasořečnické výlevy lidských manekýnů Čáry, máry s napudrovaným původem Původ pro davy z obchodních důvodů Panáci ze slámy v honbě za penízem Profesionální pláč nad světa špatností Jednoduchý refrén, ať si ho zapamatujem Zpěvákům to ladí, kritici skáčou radostí Zdařile patetické, to zahejbe prodejem Píseň přece není žádná děvka Panáci ze slámy v honbě za penízem Písně nás jak bárky splaví do země stínů Do země napudrovaných slov a rýmů Eventuelně by to mohlo být taky trochu inteligentní Zapneme si rádio, když ráno vstanem Celej den jsme v ráji, kolem peklo peněžní Panáci ze slámy v honbě za penízem Stokoruně, vrchnímu Belzebubovi jsme se upsali krví Zlí démoni, desetníci, okovaly ruce tvý No jo, jenže takhle nerozpřáhneš ruce k objetí slunce A ruce jsou na to, aby vdechovaly život dotykem A místo abys někam šel, posloucháš písničky o dálce Panáci ze slámy v honbě za penízem Kolik má stínů tak velký slunce jako je Beethoven Ale posluchači čekají, čert Beethovena vem Jak Villon oslňuje přes naše černé brýle Ty tmavý brýle s objektívním nesmyslem Chcem literární čistotu a podle gramatiky se píše skvěle Panáci ze slámy v honbě za penízem STÍNY hudba Vl. Veit, 1967 Na egyptské pyramidě jsi ještě nestál A neviděl jsi svůj stín v údolí Stojíš na vrchu Kriváně, tvůj stín je v údolí Ale ve hvězdách ještě nikdo tvůj stín nepotkal Je to dovolená, prázdniny, vzdálený stín v údolí Co ví letadlo o svém stínu, běžícím jak pes po poli Jen malé děti se snaží zašlápnout svůj stín Ty neznají stín minulosti, který trhá kůži ze zad - to vím Jen prosím tě, povídej ještě chvíli Cítím, že ta chvíle brzo skončí Skutečnost se kolem zmateně valí A s dneškem nenávratně zatočí Stín vraha s pistolí, jak to je nám blízké Je to tak lidské dobrodružství - zabíjet Prosedíme celé dny v kinech před stíny na plátnech a chcem tolik vědět A od všedních dnů pak chceme polibky sladké Je únavné jít po dlažbě, lepší je v kině sedět A ani za svou cenu života se nedokážem stydět Můj stín jde stále se mnou v různých podobách Mám své rodiče, pochvaly, pomluvy, lásky A kolik mám společného s tím stínem, co vidím z dálky Jen to, že mi není ani jeden na dosah Stín milionáře v ulici, kde stojí hrůzné baráky Stín bílé civilizace padá do černé Afriky A vůbec nic neví Vzpomínám na dětství, na kulatej měsíc první lásky Jací jsme to byli lidi, jaký jsme měli krásný stín Ale kam se podělo to světlo, ten dobrý stín, nevím Minulost je obraz bez očí a stojí ti před zraky V Hirošimě na stěně je stín, člověka nevidím Nevidím udání pro vraha a vrahem je pokrok - to vím A ten nic neví Zapomínej skutečnost, hledej život ve snu Sen, jaký to podivný stín a všichni v něm žijem Žijem pro svý sny a to je světlo uvnitř a pro ně taky umřem Jen ležíme ve stínu života košatého stromu Nikoho nepopálí palčivost v těch hodinách, co hnijem A stíny se nedají jíst, tak je ani nevyblijem Víc nevím STMÍVÁNÍ hudba Vl. Veit, 1976 Lákavost dotyku, hudba a stmívání Vůně letní noci, opojnost vína Láska jen na dosah, tělesné mazlení Prchavost života ve slově žena Mrazivé toužení všeho, co pomine Pramen na životě, který nevytryskne Tělesná slepota za hradbou oděvů Která jen dotykem otvírá oči Modlitba Adama pro neznámou Evu Krvavá bolest, co mlékem se léčí Vrátka nedovřená v příběhu sukničky Nálevka boků, dlaně a dolíčky Pohledy čekají jak dveře dokořán Kdo do nich vstoupí, zamkne na úsměv Vejdi, jen vejdi dál, kdo chceš být objímán Slovy se vypověz, já k nim dám nápěv Pospěš, vždyť přibývá minut jak kamení Co kupí mohylu v níž budem pohřbeni STOPÁK hudba Vl. Veit, 1967 Poslyš, prachem silnic jde proud Posledně jsi právě tak stál Pouze slunce potichu pojednou půjde zapadnout Právě pohořím popelavě pohled vzplál Pryč uplách vítr, od počátku nepostál Déšť usíná na polích a jen vítr štěstí zpívá Mlhou se kraj odívá Do tvých širokých očí šero se dívá Potkal jsi ty, co poslepu jdou Prach po těch, co tu pojedou Sleduješ laviny vozů sled Silnice tepny srdcí měst Jízda skvělá, ten vůz, co má s tebou odjet Laje ti chlap, co má moc let Láska k majetku, to je jeho svět Déšť usíná na polích a jen vítr štěstím zpívá Mlhou se odívá Do tvých širokých očí šero se dívá Silnější slabého skolí Slova zeslábnou po chvíli Vím, vítr šel s nebe hvězdy přivát Vrátí se a tebe uvidí zas jen stát Jen matka ví, pláčem a samotou tě chce hledat A tvá krajina je milostivá Tvá moc v oku, které se dívá Déšť usíná na polích a jen vítr štěstí zpívá Mlhou se kraj odívá Do tvých širokých očí šero se dívá Ticho je bohatství vidoucích očí Vidíš co vidíš, mlčet stačí Potom najednou pojedeš dál Noc padá jak pokaždé Dostihneš svůj cíl, je to pryč, že jsi opuštěn stál Právě pohořím popelavě pohled vzplál Pryč uplách vítr, od počátku nepostál Déšť usíná na polích a jen vítr štěstí zpívá Mlhou se kraj odívá Do tvých širokých očí šero se dívá Potkal jsi ty, co poslepu jdou Prach po těch, co tu pojedou STRÁŽNÍK hudba Vl. Veit, 1976 Ještě v městě nepršelo Aby bláto nebylo Ještě včera léto bylo A dneska už pršelo Posílal jsem holce psaní Dneska už mně napsala Že jsem pro ni téměř špatnej Že mě proto nechala Že by chtěla policajta Ten že hodně vydělá Pistoli má na řemenu A je kopa veselá Má erární juniformu Na rameni souhvězdí Hospodský jsou na něj krátký Že nad zákonem furt bdí A ty jsi hospodskej živel Nikdá nechceš domů jít Řeknu svýmu strážníkovi Ten tě půjde vyhodit A že kluku rád se hádáš Dá ti ještě obuškem Vodvede tě na strážnici Abys nebyl opilcem STUDENTSKÉ KOLEJE 1976 Houfová morálka, bažina svědomí Přítulný humor a sterilní láska Pivařská troufalost, slepičí rozumy Povinná slepota, pouťová kráska Paní vrátná, králka noci sexus kádruje Odchov morčat s teplou vodou - studentské koleje Frivolní předsudky, rozmary poklopce Vepřová sranda a otazník smrti Setřená budoucnost, citlivost trestance Vtip antikoncepce, bej bez oběti Nezávazně tepnou pater láska koluje Narkotikum osobnosti - studentské koleje Čas prázdnem vycpaný, laciné mejdany Náhodný výběr a sestava chvíle Pondělní válčení, splíny kocoviny Kantoři, zkoušky, kruh místo cíle Výtah jako srdce pater život svlažuje Rovnost v nahraditelnosti - studentské koleje Budoucnost národa, myšlenka na únik Kastovní lenost a zbytečnost snahy Zbořený charakter, zvýhodněný podnik Biliár hospůdek, náhradní prohry Atavismus v gramotnosti vršky kótuje Akademické podhradí - studentské koleje Zchytralost zajatce, pracovní úlevy Členstvím ve výborech získaná volnost Falešné klíče a falešné svědomí Výuka v otroctví, morální slabost Příkaz se zákazem se vtipy vyspravuje Žabí rozhled z výšky pater - studentské koleje Ostrovy jedinců v pustinách lhostejna Zvláštnost charakteru v povodí bláta Zmatení poctivce v bazaru prodejna Kde lidnatost nikoho zavírá vrata Mrtvá slova ve slovníku, mrtvé naděje Mrtvé sémě mrtvě vzrůstá - studentské koleje Modlářství legrace, povrchnost bez konce Jalové šprýmy, snaživá hloupost Rozhled bez obzoru, prázdno bez hranice Nádhera mládí, radostná tupost Královský rod intelektu svět reformuje Na králíky králíkárny - studentské koleje Co říci nakonec, čím slovo vymezit Jak najít začátek a konec věcí Ach, mládí bezbranné, poznáváš šerosvit A zpíváš sladce, snad že jsi v kleci Uráží mě, trápí, mrzí a provokuje Marně křičím, mlčí, mlčí studentské koleje SUDETY hudba Vl. Veit, 2007 V dešťovém stínu starého domu Minulost bledne, do prázdna padá Stěna se boří po tíhou stromu Kopřiva dveře na škvíru hlídá Na stěně čtverec, vybledlý odraz Jakoby stín tu zapomněl obraz Vypadlá z tašek bezzubá střecha Zuby jí pěstí vyrazil vítr Průvan tu mlátí dírami ticha Pod ponkem v kůlně zlomený metr Nevchází nikdo po cestě domů Lipovou alejí prastarých stromů Na konci světa voda v ní ryba Rybník své břehy blátem si meje Na hrázi duby, pod hrází vrba Hniloba půdu plodností seje Potok se motá, meandrem zpitý Rak couvá zpátky z vojenské boty Byly tu sady, křoviny zbyly Pramen zas znovu uzavřel studny V člověčí stopě bolševník sílí Hledáš tu pána, není tu žádný Na nebi vidíš znamení vraždy Bylo to chvilka a je to navždy Zbořený kostel, křížová cesta Dláždění ticha vymleté hrůzou Ve stopě strachu nikdo se neptá Na muka Krista páchané lůzou Ve stopách krve zpustlého kraje Zaslechneš pochod, dechovka hraje Dechovka hraje, svědomí drnčí Dějiny stydnou a paměť tápe U šumných borů hřbitovy mlčí Cyklista s helmou přes kořen šlape Zřetelný obraz v duchu se mihnul I když tak jasný v nepaměť padnul SUPOVÉ HOSTINU MĚLI hudba Vl. Veit, 1975 Supové hostinu měli Zobák jak tureckou šavli Den pomalu zhasíná Vývoj byl o kousek dál Ráno totiž vlády zemí Do Konga šly lovit slony U brodu se setkaly Takhle spolu mluvily: Máme dnes svět ohrožený Na dvě půlky rozdělený Člověk jako štěnice Množí se nám velice Nebudeme mít co jísti Nebo atom dá nám pěstí Smog a vody nečisté Udělaj z nás smetiště Nevzdělanost, chřipky, stresy Průmysl zotročí masy Chemie a ideje Rozleptaj nás po těle Informace, nervy pudy Pití, tabák, léky, drogy Mládež, sex a zákony Svět je blízko pohromy Nutno je nám všechny vésti K poslušnosti, práci, štěstí Aby měli chleba dost A právo na povinnost Přeli se, vykřikovali Náboženství, vědy znalí Vyrušili slonici Sloní mládě krmící Měla jasno od přírody Naštvaly ji jejich soudy Rozběhla se vesele Zdupala je po těle Teď tu v míru mrtvi leží Supové po nebi krouží Vítr občas zaduje Lid se z toho raduje SVÁTEK PERLIČEK 1973 Bylo po dešti Kterej vyleští Všechno prachem zaboudlé Slunce vysvitlo Léto vonělo V městě Železném Brodě Šel jsem se projít Duši potěšit Vrznout pískem na cestě Tu se zastavím Pod nohy hledím V městě Železném Brodě Skleněné kvítí Na cestě svítí Jak v kouzelné zahradě Kdo je vysadil Cestu zpět značil V městě Železném Brodě Aby se vrátil Aby nebloudil Sypal perličky v blátě Ty teď čekají Skromně doufají V městě Železném Brodě Stále budou žít Pořád barvu mít I když jsou jenom v blátě Tohle tajemství Málokdo však ví V městě Železném Brodě Duha na zemi Duha na nebi A dva svatí na plotě Dneska je svátek Svátek perliček V městě Železném Brodě SVÁTEK PERLIČEK - starší verze 1973 Popadá mě vztek Nevím, jak bych řek' Zážitek, co mám v hlavě Bylo to někdy Loni nebo kdy V městě Železném Brodě Šel jsem se projít Den jen tak zabít Vytrávit po obědě V tom se zastavím Pod sebe hledím V městě Železném Brodě Perlička ze skla Na slunci lesklá Svítí v blátě slavnostně Teď teprve vím Že vlastně chodím V městě Železném Brodě A že je v blátě Svítí strakatě Kdopak si jí nevšimne Jednu starost má Býti barevná V městě Železném Brodě Na cestě leží Barvama září Bíle, modře a rudě Slaví svůj svátek Svátek perliček V městě Železném Brodě SVĚTLO A STÍN hudba Vl. Veit, 1971 Na zatuchlém dvoře Tupě stín leží Počíná si chrabře Čáru světla střeží S potěchou se dívá Světla ubývá Jeho vlastní šířka Půl dvoru ukrývá A přibývá K večeru už doběh Na protější zeď Narovnal se v zádech Ke střeše vyběh Mezi domy běžel Leh si v ulicích Poslední světla kužel Ztratil se v mracích Zmlkli ptáci Přehluboká tma město I kraj zalehla Noc hustá jak těsto Zhluboka vydechla Protáhla své údy K zemi přilnula Teď já budu vládnout tady Tma pevně pravila Vše zatměla Na svých černých bedrech Stín světlo musel nést V těch největších vedrech Jen při zemi lézt A ta děsná bída Těžká jak cihla Tak ona nás tedy Z prachu pozvedla Stíny pohla Z miliónu stínů Jednotná jsme tma Stejná od domu k domu Vždy černou barvu má Světlo bylo jedno Stínů bezpočet Proto světlo padlo A tmě patří svět Na tisíc let Tma by jistě názor Svůj nezměnila Změnil ho však obzor S trošičkou světla Zazpívali ptáci Světla přibylo Zastesklo se slunci Tak na svět vylezlo A svítilo SVITANIE pod jménem Daniel Macík 1975, hudba F. Frešo, R. Hladík, O. Veselý, LP M EFEKT: Svitanie, Opus 1977 Tam za oknom mrazivým vstáva deň Mráz brúsi ľadový nôž Noc zapadá v závejoch snehových Lúč svitania zlatými tóny rozochvieva Spev slnečný Sám hľadím na svitanie Belostných rán krásnych dní Som pohár, čo túži liať mok zlatistý Tam, kde ústa lásky tým dúškom rozoznejú Moj spev slnečný SVÍTÍŠ MI DO NOCI 1973 Svítíš mi do noci jak obrázek Svítíš a nechceš mě nechat usnout A mám z tebe v hlavě nepořádek A ty asi nechceš už procitnout A je to paráda, ta tvá nahá záda A na všechny strany samej oblouk Kamna rozpálená, peřina studená Proto nemohu usnout Ráno mě povinnost vyburcuje S představou, že se mám za čímsi hnát Jenže to na mně nevytrucuje Neboť celej den budu tvrdě spát Studenej vítr za okny duje Zimavým oknem lucerna svítí Kočka se za kamny protahuje A mě zase dneska těší žití ŠEST ZTRACENÝCH SUKNÍ 1971 Stará, to už mi začíná vadit Druhou sukni tvou nemohu najít Copak nemůžeš místo si vybrat Kam svý sukničky budeš si dávat? Starej, neříkej mi pořád stará Vždyť já jsem proti tobě dost mladá Mám tu na ranči moc těžkou práci Sukně se mi v tom spěchu furt ztrácí Stará, to už mi začíná vadit Třetí sukni tvou nemohu najít Nevíš, kde by asi takhle byla Zase jsi doma v noci nespala Starej, neříkej mi pořád stará Kráva se právě večer zatoulala A jak jsem ji nocí domů hnala Sukni mi hyena roztrhala Stará, to už mi začíná vadit Čtvrtou tvou sukni nemohu najít Řeklas, že půjdeš se pouze projít K ránu jsem tě viděl zpět se vrátit Starej, neříkej mi pořád stará Včera jsem medvědici potkala Než jsem volat o pomoc stačila Sukni mi dole pod skalkou svlékla Stará, to už mi začíná vadit Pátou sukni tvou nemohu najít K ránu jsi z oken ven vyskočila Za tmy ses zase zpět navrátila Starej, neříkej mi pořád stará Vlka jsem včera ráno spatřila A jak jsem se za ním hnala Sukni jsem do trávy pohodila Stará, to už mi začíná vadit Šestý den už tě nemohu najít Ještě prý mladý lovec se ztratil Však já jsem podobnou věc tušil ŠETŘI A BUDUJ 1973 Šetři a buduj si pevnou pozici Dostaneš metál s mozkovou mrtvicí Mozková mrtvice ta má svůj břink V té tvojí škatulce udělá cink U dveří zazvoněj dva fešní hrobníci Tak už tě vezou v té černé dodávce Máš se jak baron, seš samá kytice Zamlklí lidé škubaj koutkama Koukejte, to je ten, co chtěl bejt nad náma Nepřejem mu to, bylo ale právě na čase Dáme mu bejvák a ať v něm klidně spí Že nejsme škoti, celý mramorový Nahoru nápis Leží tu a hnije Už nešetří a ani nebuduje Už to má jistý, ať mu je jak mu je! ŠŤASTNÝ VÍTR 1969 Poslouchej vítr jak kolem uhání Chyť ho do dlaní, ať tě ochrání Hodiny běží, pánbůh se kouká Cesta je ještě dlouhá Za prvé řekni: Šťastný chci být V druhé řadě: Holku chci mít Chci být také v žití svobodný Potom je život krásný Umět stvořit vítr, tak láska vypadá Pak ho chytit do dlaně, štěstí rozdává Rozhazuje plnou hrstí, jenom umět vzít Vykročit a pak už jenom žít Lidé lásku zahánějí divnou morálkou Morálkou, co říká, že je štěstí zahálkou Tvrdí, že se nehodí tak bláhově žít Prý je lépe obrátit Obracej, kam chceš, vítr jedním směrem fouká Věřím, že ví, kde je můj cíl Budu stát na přídi, kde nejvíc houpá Potom je krásný žít Nenuťte ptáky pod vodou plout Mohli by z vaší ruky ulétnout Nebuďte bláhoví, větru rozumí Vzlétnou a už se nevrátí Až tě budou bolet křídla v tý cestě nahoru Nevracej se zpátky, usedni na skálu Na té skále je domov náš Určitě to jednou poznáš Stojí na ní hlídka pevné víry Stojí na ní psáno Nebudeš starý Nebe svou náruč otevírá Vítr píseň svobody zpívá Tiché přání v duši měj Věčné mládí lidem přej Bude ti dáno vše, co chceš dát Přej světu a svět ti bude přát Ten šťastný vítr, to byli dobří lidé I pro tvou duši jednoho dne přijde Zazní fanfára doma v komíně Vítr tě bude houpat na klíně TADY DOMOV MÁM 1974 Prázdná slova znějí krajem nalomených duší Není, kdo by hlavu zvednul k hrdé otázce Ach, jak je to povědomé, to je píseň krajiny mé Tady domov mám Otrok, který táhne valník pozlacených dějin Možný příkaz zbabělosti však jen dostává Oblékli se do legrace, nemá už nikoho v lásce Tady domov mám Nedostane na vybranou, odevzdal svou vůli Jazyk nechal ladem ležet, půdu neorá Přistoupil na ponížení, chce jenom přežít na zemi Tady domov mám Oči sobě zacloňuje když sluníčko svítí Když se jasné slovo mluví, uši zacpává Má strach, když se vítr zvedá, leká se deště, co padá Tady domov mám Ze dna na den beznaděj kráčí směrem nikam Nemá, co by komu dal, jiným to zazlívá Je jak hora unavený, jako potok pokřivený Tady domov mám Když poprvé uhodilo, už zapálil svíci Když na střechu liják padl, duši ďáblu dal Před vichřicí strachy zbledl, založil ruce a sedl Tady domov mám Nevím, kde mám zahnat hlad, když doma říkaj: Nejez Nevím, kde mám promluvit, když doma říkaj: Mlč Nemohu se nadechnouti, nemám koho obejmouti Tady domov mám TAK JAKO KVĚT 1972 Tak jako květ dral jsem se ke světlu Říkám tomu zrození Z kola tmy našel jsem cestu nahoru Zůstal jsem stát na zemi A na očích obdařen nocí Na duši propastí Nízko jsem, závrať mnou točí Necitelní jsou mou bolestí A v šedé ploše jedna rýha Co pro všechno měřítkem je Muž s bajonetem ostražitě hlídá Řeknu-li víc, tak mě zabije Stahuji rolety, zakrývám světlo Svlékám šaty v toužení Ucpal jsem škvíry a je tu tak teplo A k ránu jsem udušený Muž vykřikl: Řekni to jasně A hned za tím: Běda ti! Mluv o sobě, ale jen po pravdě Mluv o pravdě, však běda ti Jsem obraz v rámu blázna Nejasně si vzpomínám Z pustoty padám do prázdna V kruhu ruce rozpínám A na otázky odpovídám Nevím Korálky dnů navlékám A v trpkosti k okolí cítím Kolik jich neprožitých odevzdám TAK JSI MI ODJELA 1975 Tak jsi mi má milá odjela kamsi Jela jsem za vodu, za černé lesy Vrať se už, má milá, vrať se už zpátky Jen maličko počkej, chlapče můj sladký Já čekat neumím, je mi tu smutno Vždyť co jsem odjela, není tak dávno Dny jsou jak gumové, nevidím konce Už jenom desetkrát zapadne slunce Deset dní, to je moc, chtěl bych tě dneska Deset dní v životě je přece chvilka Kolik jsme mohli za deset dní prožít O to víc budem si dalších dnů vážit Co bude, to bude, dneškem žijeme Mýlíš se, žijem tím, že srdce máme Pojedu za tebou, sejdem se přece Milý, to nedělej, je tu hranice Láska je bez hranic, všechno přemůže Miláčku, celníka ale nezmůže Já mu to vysvětlím, on to pochopí Milý, to nedělej, nebo tě lapí Vždyť jsem nic neukrad, proč by mě lapal Je za to placenej aby to dělal Kdo mu to poradil, kdo mu to platí Ach, milý, jak se můžeš takhle ptáti Čet jsem, že lidi svět sobě dělali Četla jsem, že by na něm ráj míti chtěli Tak proč ho nemají, řekni mi milá Často jsem na to myslila Čert je vem, my ale budem žít jinak A co když sluníčko zaleze za mrak Budem žít na nebi a ne pod nebem Zdědili jsme žebřík, po něm vylezem TAK MÁ MILÁ 1974 Tak má milá, už běž spát Pěkné věci nech si zdát Po kopcích už běží stín Polož hlavu do peřin Spi jak listí pod stromem Kterým dneska brouzdal jsem Podzim už mu zeleň vzal Barvu tvých vlasů mu dal Spi jak tohle údolí Hvězdičky ho přikryly I vítr tu uleh spát Ve větvích si nechá zdát Spi jak celá krajina Která nás dva zrodila Ve které budeme spát V ní nás budou pohřbívat A nech si zdát o dětech A o plínkách na dvorech A o prostorném domě Kde budeš spát vedle mě O životě nech si zdát A o tom, kdo má tě rád Až se slunko probudí Ať tě šťastnou uvidí TEMNO 1974 Když den bouchne večer dveřmi Řekne noci: Vylez stará Noc si vzdychne mezi domy Potom nad komíny vstává Koukni, už je tma jak v pytli A v té tmě příhody bydlí Násilníci, tanečníci Strážníci a uličníci Lehké holky, studentíci Vylézají na ulici Vycházejí bengál krokem Po kořisti slídí okem Hrdla lahví zazpívají Pípy učiní krok bokem Divadla se utiší Hospody se plní hlukem Tabák zasel do plic kašel Každý už své místo našel Začlo dusno sexuální Temnost táhne k svému středu Myšlenky se divě vlní Běží v jednoduchém sledu Pustit vepře z podvědomí Prodej za snížené ceny Jak blízko jsou lidé v noci Tělo na tělo se lepí Přesto však jim chybí cosi To, že o blízkosti neví Blahobyt je obehrává Kdo mu propad, stěží vstává TEXASKÁ MĚSTA hudba Vl. Třešňák, text Vl. Třešňák (1. sloka, ostatní J. Hutka), 1971 V jednom texaským městě   jipi jipi jou Jdou banditi po cestě   jipi jipi jou Postřelili řezníka Teplá krev z něj vytýká Řezník pustě huláká Šerifa tím přiláká Šerif přiběh s koltama Vydal se za banditama Banditi se nelekli Šerifovi utekli V druhým texaským městě Stojí tam kráva na cestě Tulák ji chtěl koupiti Musel ji uloupiti Jak to zjistil pan soudce Rozzlobil se velice Tak běželi za krávou Tou orosenou trávou Však na opačnou stranu Vrátili se až k ránu   s nepořízenou A tulák se svou krávou Toulá se dál krajinou Místo šatů má lýko Po ránu si dá mlíko   šťasten je s tou krávou V třetím texaským městě Vyrobili si kleště Těma kleštěma štípou Zloděje, co furt kradou A v tom městě byl chmaták Ukradl holiči frak Jak to zjistil pan soudce Rozzlobil se velice Za chmatákem se vydali Doma ho však nenašli Když se zpátky vrátili Kleště už tam nebyly V čtvrtým texaským městě Dalo se moc do deště Pršelo celejch sto dní Začli se bát povodní Tak příkop vykopali Aby se tak nebáli Mezi nima byl zrádce A jedný temný noce Kameny si nanosil A příkop jimi zaplnil Chtěl město vyplaviti A všechny utopiti Avšak místo povodně Udělalo se pěkně V pátým texaským městě Žili tam lidi hříšně Přidrncal tam dostavník A uvnitř seděl četník Na ulici vystoupil Hned se každý polepšil A chodíval do šenku Na ohnivou pálenku Tak si tam šťastně žili Svýho četníka měli V šestým texaským městě Našli šroubovák v těstě A jak si ho prohlíželi   s velkým údivem Tak ho zašantročili   mezi pečivem Jelikož ho neměli Auto nevynalezli Kdyby ho vynalezli Moc dobře by se měli Po pláních by jezdili Indiány honili Kdyby kolo píchnuli Zas by ho zalepili V sedmým texaským městě Mají zmatek na poště Přišly tam dvě zásilky Jejichž objem byl velký Poštmistr se zamyslil Láhev whisky odložil Balík, který měl díru Uzavřel do trezoru Druhý nechal pod stolem A rozhlídnul se kolem Vtom se dvéře rozlétly Výstřely se ozvaly Pan přednosta omdlévá Na podlahu uléhá Když se z mdloby probudil Velice se podivil V tom balíku v trezoru   byl veliký had Klikyháky na zádech   měl ukrutný hlad A v balíku pod stolem   peníze byly Lupiči se šperhákem   je však nenašli Našli však podivnou smrt Neboť onen had je zhlt V osmým texaským městě Postavili bludiště Indiánský náčelník   Tetovanej had By do toho bludiště   podíval se rád S velikou vlajkoslávou   ho tam vpustili Co ho uvnitř potkalo   to netušili Potkal ho tam náčelníků   nepřehlednej dav Synchronně se hejbali   až byl z toho paf Obřadně je pozdravil A každý ho pozdravil Maličko se pousmál A každý se pousmál Na zádech se podrbal A každý se podrbal Já jsem velký náčelník   oslovil zástup Já jsem velký náčelník   odvětil zástup Já jsem ale největší   mocně zavolal Já jsem ale největší   každý zavolal To se teda uvidí   sáhnul po noži To se teda uvidí   sáhli po noži No tak vytáh tomahawk Každej vytáh tomahawk Vrhnul se na soupeře   jako lev se bil Indiánsky láteře   zrcadlo rozbil Když chtěl skalpy posbírat   na znak vítězství Tak si ruce pořezal   proč? Dodnes to neví V devátým texaským městě Vykopali letiště Překvapeně zírali   na rovnej beton Ničeho nechápali   zvonili na zvon Stopaři se sbíhali   chytře jak hadi Rukama rozkládají   v okolí slídí Vtom uzřeli letadlo   ten podivnej dům S bázní sáhli na křídlo   zblblí na utrum A když do trupu lezli   hlavu nesehli Čelo si narazili   začli být vzteklí K čemu je tak nízkej strop   sekeru vzali Vše, co jim nebylo vhod   s chutí rozbili Tím vzbudili pilota   což bylo krutý Spal strašně dlouhý léta   neb byl zakletý Sáhnul na šaltpáku   nakop vrtuli A vyletěl do mraků   muži strnuli V kámen proměněni jsou   bludně létají O půlnoci oživnou   zas vše rozbijí A to bludné letadlo   mrtvolně lesklé Vědci bylo nazváno   UFO texaské V desátým texaským městě Neměli koupaliště Koupali se v rybníce Byly tam pijavice Ženský to nesnášely Tak se nemyly Mužským vonět přestaly Tož mužský pili To zas ženskejm vadilo V městě neklidno bylo   jako před bouřkou Chlastal i místní šerif   ze všech nejvíc snad A tak nebyl žádnej div   že do škarpy spad Žena si pro něj došla Za nohu ho odtáhla Doma začla mela   stěny pukaly A střecha se roztřásla   švábi utekli Po dvanáctým kopanci   šerif se vzbudil A než si moh pomoci   barák se zřítil Zřítil se do koryta   toku potoka Takže vznikla přehrada   a ne malinká V té se všichni koupali   to je nasnadě Ženský zase voněly   jak kytky v sadě V jedenáctým texaským městě   jipi jipi jou Ale o tom až příště   dnes nashledanou THE POUND 1980 Londýn TKANIČKA 1972 Ležela tkanička na ulici Řekni, kdo takové věci ztrácí Podivnej charakter musel to být Kdo umí tkaničku z boty ztratit Řek jsem si Nutně ho musím poznat Máme si navzájem co povídat On poznal tajemství jak šťastně žít Vždyť umí tkaničku z boty ztratit Zkoumavě jsem se po lidech díval Celičký den jsem po městě bloumal Kterej z vás asi tak mohl to být Kdo umí tkaničku z boty ztratit A lidi vykračujou prkenně Naoko vypadají důstojně Až příliš prakticky umějí žít Nó neuměj tkaničku z boty ztratit Čí je ta tkanička, tiše se ptám Že najdu vlastníka už nedoufám Těch lidí okolo nemůže být Ti neuměj tkaničku z boty ztratit Večer byl, slunce dávno zapadlo Když se smutné srdce rozehřálo Jen jeden z lidiček mohl to být Kdo umí tkaničku z boty ztratit Jen jeden z nás toulavou duši má Z ulice k ulici se potlouká Malinkej cikánek musel to být Ten umí tkaničku z boty ztratit Tak teď když odpověď konečně mám Závažný závěr tu udělám Že ze všech člověků má se nejlíp Kdo umí tkaničku z boty ztratit TLUSTEJ BILL hudba J. Jeřábek, 1971 Tohleto není místo pro tlustý Myslím, že neměl tuto řeč říkat Připouštím, že jsem trochu robustní Prostě si budete muset zvykat Stál před lokálem, když takhle mluvil Než moh říct další, tak už nestál Vchod mi byl úzkej, tak jsem ho zvětšil Jen jediný muž v sále se usmál Došel jsem k němu, used na židli Pravda je, trochu se sesula A když jsem dopad, muži vyprskli Vtom malá Mery Stoun přistoupila Je hezká ženská, pro můj vkus tenká Řekla: Nebyl tvůj táta snad sud? Lokál řve smíchem a to mě krká Řek jsem si: Chcete to, no tak buď Když jsem se zvedal, všichni se smáli Když jsem stál zcela, snad ještě víc Když jsem se nadých, mužové vstali Čím dál víc řvali, netušili nic Potom to přišlo, je mi jich líto Myslím, že to žádnej nepřežil Barovým pultem, jak kroupy žito Celej lokál jsem rázem porazil Pult prolít stěnou, spad na ulici Cestou ještě kočár přerazil Tak teď se smějte, rančérští kluci Abych se představil, jsem Tlustej Bill TOMINE, TOMINE 1979 Rotterdam Tomine, Tomine Už tě to nemine Pošleš své Tomince Teď pozdrav z blázince Seš pěknej filozof Těžko však normální Nechápeš reálnost Jak lidé rozumní Ty tvoje přednášky Pletou pracující lid Co seš za profesor Místo katedry byt Ty tvoje stížnosti Když ti chcem rozmluvit Na výslech nepřijdeš Musíme tě nosit Ty tvoje hladovky Za práva za lidská Vždyť je to výtržnost Protisocialistická Však počkej, šibale Přednášky o Řecku Všechno to chartářství Vyplivnem jak pecku Jedny do vězení Druhé za hranice Někomu do zubů Jinej do blázince TRPASLÍK A PAROH hudba Vl. Veit, 2007 Pejsek běží po chodníku Doběhl až za roh Nechce věřit svému oku Tady leží paroh Nad parohem jelen stojí Smutně k zemi hledí O paroh se strašně bojí Někdo na něm sedí Sedl si na něj trpaslík Příšerně se mračí Pruhované triko oblík Na jelena křičí Do zítřka chci zlata kopec Pak ti paroh vrátím Nedáš li je s tebou konec S parohem se ztratím Měj přec rozum trpaslíku Já tě snažně prosím Já ten paroh potřebuji Neb se zítra žením Trpaslík však na svém trvá Jelen z toho pláče Pejsek nemá srdce z dřeva Odrazil se, skáče Sebral čepku trpaslíku A už s ní pryč běží Trpaslík s pruhy na triku Dohnat se ho snaží Ze všech sil teď za psem běží Chce svůj kopec zlata Pes mu utek a on leží Upadl do bláta Jelen zpátky má svůj paroh zas mu z hlavy trčí bez váhání skočil za roh a na svatbu kráčí Nevěsta je okouzlena Nad jelenem žasne Dal jí k svatbě kopu sena Má parohy krásné TUŽKA 1972 Tužka je děsnej chudák ubohý Kdejaký dítě strká ji do huby V puse jí vrtí, zubama drtí Tužce je trapně, málem až k smrti Ale kdyby té tužky nebylo Zle by se lidem na zemi dařilo Jak by moh chlapec své milé psát Četník pokutu a pan účetní plat To asi musel být čirý blázen Který onu tužku stvořil sem na zem Tydlety nápady značně veselé Zrodí se pouze v mysli pošetilé Tužka je přece veliký zázrak Váleček z tuhy má ze dřeva obklad Teď pevně zmáčknuta v prstech křivých Právě se vyžívá ve verších blbých TYGR A BAGR hudba Vl. Veit, 2007 Na trávě slunil se tygr Pyšný na fleky a pruhy V tom přijel odněkud bagr Běž tygře na trávník druhý Ty bagře, ty jsi jdi jinam Jsem doma stejně jak předci A tebe odnikud neznám Já odsud vypadnou nechci Jenže já jsem silný bagr Hrabu tu pro lidi díru Yy jsi jen normální tygr A nemáš o ničem páru Lidi si postaví cestu A na ni položí asfalt Ta cesta povede k městu Ve městě bude McDonald Tygrovi je to však jedno Žádného Donalda nechce S bagrem si poradí snadno A lidi vystraší lehce Žije tu stařičký šaman Je tygra veliký přítel Mocnými kouzly je nadán Tak bagr do slona zaklel A šaman každičký bagr Který sem od lidí míří Raduje se z toho tygr Pokaždé ve slona změní A to je najedou slonů A nikde nejezdí bagr K večeru a nebo k ránu Na trávě zas leží tygr UDAVAČ Z TĚŠÍNA hudba Vl. Veit, 2007 Udavač z Těšína, koncert mu začíná vtíravým hlasem svým bude nám zpívat v sále se zhasíná, dám si sklenku vína s publikem budu se na něj též dívat Jak je ten udavač krásný jak velký je umělec výraz má zřetelně jasný dnes nám zpívá zbabělec Zasněné obrazy, láska z nich vychází básnické obraty, půvabné rýmy Dívky jsou raněné, ženy jsou zmámené a muži ztrácejí pod sebou zem Kritik si notuje, na písních hoduje sál zpívá chytlavý, radostný refrén Poslouchám pozorně, už je mi odporně odněkud slyším zpěv homérských Sirén Na cestě do Vídně zachoval se bídně písničkáře Kryla jidášsky objal Klíče mu věnoval, pak ho fízlům udal zatlouká zatlouká a tím mě dojal Tam za bolševiků zpíval všem morálku hrdina před všemi prvního řádu Kritikou oceněn, anděly odměněn bohatě co blíží se ke svému pádu ULICE 1975 Ulice, nečistá řeka Blátem mi na kabát stříká Plavou v ní obludné ryby Smrděj benzínové želvy Hučí jak údolí jezem Společně s řachtavým džezem Kde opilí hudebníci Neshodnou se na stupnici Ošklivost na svoje kvádro Maže asfaltové sádlo Nohy holek, kytky v hnoji Spodní rámec prostřihují Úděsný pohyb titánů Po stranách dělá zástěnu Seřazen do špalíru domů Leští si skleněnou tlamu Teskná terária bytů Plivají koktavou větu Rány klíči, okny dveřmi Mezery ucpávají lidmi Lidská výplň, maso v mlýnku Semlela dav na fašírku Propečeni rovnoprávně Parcelujem povrch země Jak lavina, co se valí Lízne šutry o údolí Tak se potok valí hrubě Rozbije hlavu sám sobě A záchrana žádná není Z té nákazy přemnožení Musíme anebo chceme Ulicí za chlebem jdeme Armáda, jež pochoduje Zadním výhled zacloňuje Přední vidí, musí ale Kupředu valit se dále UMĚNÍM SE ČLOVĚK TRÁPÍ 1969 Názvy mi nic neříkají Nevědomost zpovídají A s nebe světlo svítí A člověk život cítí Zbytečné je zpívat písně Zbytečné je říkat Je mi krásně Chtěním se všechno nějak kazí Kazí se duše mír Uměním se člověk trápí Vtom chci-li papriku se mě žena táže A člověk říká, že chce štěstí A pořád za ním kamsi spěchá V krámě ale štěstí nekoupí Nemá ho ani ten, kdo statky kupí Ať spoří peníze nebo vědění Dozví se, že neví nic A pošetilé je o tom zpívat A zbytečné je po písni tleskat A marné je snažit se chápat Nejde říct, co to je žít Zmateně se v nejistotách motá Pendluje tam a zase zpět A vesmírem se tisíc sluncí vznáší Kamelot Večerní Prahu roznáší A není v tom žádný rozdíl Každý má jen svůj podíl Podíl mají i v písni rýmy Jsou proto, aby to líp znělo Ale proč to má líp znít To nikdo neví K čemu že jsou pravidla Že na chleba jsou povidla Výhra a prohra žádná není Je pouze ksicht k vážnému zamyšlení Nic není krátké, nic není dlouhé Všechno je nějaké, ale neshodnem se jaké Nikdo ničemu nerozumí A nevím proč to říkám Nevím vůbec, proč zpívám Nevím vůbec, proč dýchám Nevím, co je dobré a co špatné Jen věřím, že je něco správné Jsme na začátku i na konci cesty A život není ani tam a ani tady Živote, kde jsi? Jsem tady, kam se díváš? Díváš se a nevidíš Jak se pozná vznešené slovo? Kdo má na rozsouzení právo? A copak nám dnes diktuje móda? A kdopak to vlastně jsme to my? Nikdo nám nic nepoví Jen prázdná slova břicho plní Prázdná slova zpívám Dívám se a nevidím Jakoby člověk na něco pořád čekal Čeká i cosi v této písni Doufá, že vařečka s nebe spadne Nevím, co chci a jde mi to na nervy A tak sedím a lelky chytám Bůh je veliký, Bůh je všemocný, Bůh je malý Člověk je Bůh, židle je Bůh, mraky jsou Bůh A nevím, jak to říct Jen slyším, že vtipy mají být vtipné A písničky mají být pěkné A činy mají být činné A blechy jsou na některých místech škodlivé I člověk je myslím na nic Ale nemám to právo říkat A voda s nebe padá Tak pánové, pozor, ať nezmoknem U SKLENKY VÍNA 1973 U sklenky vína jsme usedli Řeklas, že je lepší nejít dál Že v neprožitém je svět hezčí Tak aby nás pak nezklamal Do očí mi ta slova vlétla V slzavém lomu se rozpila Akvarel slzy, mrknutí světla Na duši jsi mi přilehla S poslední vírou na jazyku Že jiskra požár začíná Fyzickou láskou prostocviků Niť večera dál předena S nadějí mou, že teprv zítřek Jen skrze lásku dopustí Úsměvem tříšť jsem lepil v celek Pod pevný oblouk bolesti Kořen a geny v hloubi žití Bez světla bolně nalehly Zevnitř na duši, dál až k pleti V uchu se jemně zaleskly Lidovkou tiše okouzleni Stydlivě jsme se objali Ztraceni v novém nalézání Jakoby nadějí padali UTONULÁ 1974 Vinu, co cítím před opuštěným domem Pil jsem do dna před její tváří Usedla k hostině před rozkradeným stolem Prožitky noci si nacházela v snáři Rozhodila ruce jak hospodář zrno Co k večeru bude ptáky sezobáno Ulicí se hnala jak větrný vír Ten, co špínu žene přes špinavý papír Dívala se pohledem včerejších novin Bolest přijímala s nevědomostí světic Na hladinu řeky se lepil její stín S nadějí, že pozůstalým zanechává nejvíc V kapse tichý pozdrav Nelze tady žíti Pod tím sluncem tmy, co do našich dnů svítí Délku procitání odmítla dál měřit Než žít v nevolnictví, zvolila si nežít Na jejím místě zůstal děs ze svobody činu Děs, přes který poznávali malí svoji malost Zamlžili zrcadlo a nepřiznali vinu Konstelací planet sobě rozdávali milost Vzájemně si dali dvoje rozhřešení Proseli se sítem vlastního odpuštění Svědčili si, že oni nesejí ten prach Kde stopu poslední otiskne sebevrah Nějakou dobu chodili vrávoravým krokem Mluvili o smrti a o zlém počasí Ticho po otázce zaháněli hlukem Vytáčeli číslo, kde se nikdo nehlásí Jen blázen vykřikl, že vinu doby Nesem mi bez tváře, co chceme být slabí A že skutečnost s bílou holí kráčí Pro naše rozhodnutí mít zavřené oči Před sluncem ukryl se pták letem pod mraky Narazil na vítr a ucítil zvedání Zaplet se do slov a do sítě s bodáku V krajině svědomí ucítil řezání Jak s oprátkou doby navlečenou na krku Pokorně se ptala: Kdo mi skopl stoličku? Její naděje jen narazila na zeď A v žijících slaví její čin nepaměť V DRUHÉM PATŘE / ÓDA NA ŽIVOT VE MĚSTĚ hudba Vl. Veit, 1973 V druhém patře bydlím Okno do ulice Na nebe nevidím Zda je na něm slunce Nade mnou jsou patra S lidma neznámýma Plný barák lidí Nezdravím se s nima Vůbec mě netěší Čtyři patra v bytě Ještě víc mě mrzí Že budu mít dítě A to dítě malý Sotva narozený Ještě nehřešilo Už je uvězněný Ve vězení města Odchovny na lidi Uplácaný z těsta Co jak žába studí Život jako v sudu Hnusná špína ulic Přesto však nepudu Vocud ani za nic Nevím co mě v městě Vlastně tolik drží Od rána do noci Lidé se tu hemží Hemží se a množí VELEZPĚV 1967 Ať máš hlas hrubej nebo andělskej Ať máš jazyk jak chleba dobrej Když neznáš lásku, nejsi nic Nejsi nic Budeš jako zvon, co mrtvým krajinám zvoní Budeš jako kov v boji a ničení žít Jako padající kámen Láska je dobrá, v noci počká na slunce Láska je skromná, pýchy nenají se Až ji jednou najdeš, bude mír Kdybys byl moudrej jak Šalamoun Kdybys byl lepší než Leonardo Když neznáš lásku, nejsi nic Nejsi nic Můžeš hory přenášet, poklady rozdávat Můžeš rozdat srdce, ubohým pomáhat K ničemu to nevede Láska je dobrá, nezná nenávist Hledá jen pravdu, nemá oči pro zisk Až ji jednou najdeš, bude mír Láska neumírá, i když vlády padnou Láska neutichá, i když jazyky utichnou Musím ti říct, že věčně budeš žít Věčně budeš žít Dnes tomu věříme, zítra to bude pravdou V naději žijeme, že i smrt bude snadnou Až ji potkáš, bude klid Láska je studna, z které život pijeme Známe jí jen část, ostatní předvídáme Až ji jednou potkáme, bude mír Dokud jsem byl dítě, hrál jsem si na louce Až když jsem vyrost, směl jsem jíst ovoce Jestli jsi nezhřešil, už nebudeš žít Nebudeš žít Máme jen naději, víru a lásku Bohatý můžeš být jenom na lásku Jistě sám to víš Láska je dobrá, v noci počká na slunce Láska je skromná, pýchy nenají se Až ji jednou najdeš, bude mír VELKÉ POSLÁNÍ 1972 Ptal jsem se: Člověče, kdeže ses tu vzal Člověk nic neříkal, v údivu zůstal Pak řekl tichounce: Prostě se tak stalo A tak mě napadlo, že je to snad málo Že je to trochu málo, takové vědění Vždyť přece mluví se o velkém poslání Vzpomněl jsem na noci vášnivých objetí A co jsme dělali, aby nedošlo k početí A na tu bezdětnou, co byla na konci sil Zůstala opuštěná, ten druhý šťastně žil Říkala, že naději má jenom v umění Ten druhý promlouval o velkém poslání V poledne jsem spatřil ze školy jít děti Z balkónu někdo řek: ten čas ale letí Před chvílí jednoho jsem v kočárku vozil Byl zcela bezbranný a včera se ženil Bude se dobře mít, má mnoho nadání Ten jistě naplní své velké poslání Viděl jsem stařenu tlačit hnusnou káru Hledala odpadky a ztrácela víru A za ní žena šla, nohy jak mramor v chrámu Poprsí - dva majáky kolemjdoucích mužů A boky zvlněné v mocném volání Žádostně a blaze snila o velkém poslání A děti na písku a báby v starobinci V blázinci doktora a stopaře na silnici A holce za výstřih a z Vyšehradu dolů Soukromý zápisník a zásuvka stolu Otevřel jsem knihu a dal se do čtení Bylo tam napsáno o velkém poslání Píše se, mluví se, ale za vším leží ticho Lehce zem otevře nenasytné břicho Přichází s úsměvem opilí dva hoši Jsou za to placení, pozůstalí mlčí Opilí, blázniví, ve smutečním odění Zmateně vzpomínám na velké poslání VELMI JSEM SPOKOJEN 1971-2 Velmi jsem spokojen četbou dějepisu Neb jsem se dověděl, co bylo za starejch časů Jak lidi neměli možnost ke vzdělání A tak se mohlo stát, že byli ohlupováni Dnes je všechno jinak, nikdo už nevládne Nadaní umělci dnes mají ruce volné Tak díky pokroku jsme v době moderní Na nebi září dnes sluníčko Spálený VELRYBA A NULA 1975 Velryba po moři plula Dumajíc, co je to nula K čemu ji lidé mají A jak s ní počítají Vodotrysk z hlavy jí šplíchal Plankton jí do ucha vnikal Za sebou bohatou brázdu Jak bohatýrskou jízdu Krucinál, jsem přece savec Žádnej předpotopní blbec Abych na to nepřišla To bych se asi bodla Nula přece výmysl je Cosi jako poesie Musí se za něco dát Aby mohla fungovat Z malého velké učiní Přestože sama nic není Snad proto, že prázdná je Všemu prostor daruje Každá idea je nula Proto vždycky počet dala A co teprv pitomost To je nula navýsost Každá nula světem hnula I když si ji připsal moula Nenávist a naděje Jak vidíme, též nulou je Velryba zavřela oči Nuly se jí v hlavě točí Chtěla už pod hladinu Však potkala harpunu A už motor navijáku Táhne ji na pevném háku V mysli jí vytanula Ze všech poslední nula Že kdo se věděním zvětší Začne se podobat terči Když svůj počet neskryje Stáří se nedožije VEPŘÍ POZNÁNÍ TŘÍ 1975 Ve chlévě chrochtali vepři Hádali se kolik jsou tři Svině křičí: Je to málo Špatně by se na třech stálo Prase chrochtlo: Seš ty blbá Stoje na třech, břich se drbá Tři, to už je stabilita Prostor, plocha, rozum, parta Svině k němu v úctě vzhlédla Potom do měkkého lehla Vlastní čerstvé hřeje pěkně Svině cítí se tak šťastně Vepř se dál do úvah hrouží Máme ještě trojici boží Trojrozměrné jsou i světy Ze tří se daj stavět věty Tři bratři si stříbro šetří Nazítří to spatří lotři Střihnou si, co komu patří Ve střílení bystří mistři Chytří bratři cosi zvětří Stříknou jed na třísky ostří Zpod stříšky své třídy patří Jak se lotři se smrtí skmotří Vepř zkoprněl, bulvy valil V trojce nový svět se tulil Číslo žití vezdejšího Smysl, děj a vzruch jde z něho Začal tušit ještě více Dostal ale do palice Řezník zlaté zuby cenil Když jelito kroupou šidil Vepří duše k nebi stoupá Mumlá: Život cenu nemá V řeznictví své tělo shlédla Tři je účel, smutně řekla VE STARÉM DOMĚ hudba Vl. Veit, 2007 ve starém domě v ztracené paměti Předměty vyhaslé tiše teď leží Nic se tu nepohne, občas pták proletí Pradávným zátiším čas tiše běží Zůstal jen obraz, že člověk tu byl Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl Ve starém domě v nejasných odstínech Ztrácí se příběhy včerejších lidí Zabloudíš pohledem v odvátých osudech Za oko hladové duše se stydí Zůstal jen obraz, že člověk tu byl Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl Ve starém domě, v neznámé krajině Neznámý jazyk slovíčka šeptá Na zemi, na půdě, na dvoře, na stěně Něco ti chtějí říct všechna ta místa Zůstal jen obraz, že člověk tu byl Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl Ve starém domě v hluboké bezmoci Mělká je stopa, co člověk tu nechal Podlehl stáří, době či nemoci Nebo čas jiný příběh mu utkal Zůstal jen obraz, že člověk tu byl Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl Ve starém domě na konci vesnice Zůstává příběh, dál vede cesta S úlekem zjistíš, že pohla se silnice Přijíždíš tupě do hlučného města Zůstal jen obraz, že člověk tu byl Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl VE STÍNU NA KRAJI LESA hudba Š. Rak, 1972 Jak zvíře zvláštní Vyšel jsem po louce V onen čas letní Nemám kam dát ruce Vtom mě horkej pot zlil Ostych mě zastavil Ve stínu na kraji lesa Vše je tu jasné Já jsem člověk z města Cvrček si vrzne Mně je duše těsná Jak mezi cizími V té exotické zemi Ve stínu na kraji lesa Zvolna si sedám Je to tak nezvyklý Hloupej pocit mám Jak v botech v posteli Jak by mě bez šatů Ukázali světu Ve stínu na kraji lesa Pak se to stalo Našel jsem přítele Odkudsi přišlo Zatoulané tele Jak na mě hledělo No, mně se ulevilo Ve stínu na kraji lesa Na nebi mráček Jak bílá ovečka Na botě brouček Na trávě suknička Suknička radosti Pod ní jsou sladkosti Co najdeš na kraji lesa VE VĚZENÍ StB 1977 Ve vězení StB Dostaneš se do nebe A z toho nebíčka Malinká cimřička Tu na tebe vybude Ve vězení StB Hoď starosti za sebe V pět je tu budíček Ještě tak pilníček Mít pro vězně StB Neboť ty u výslechu Nedostaneš útěchu Mít ale pilníček Šikovnej prstíček Pomůže ti k útěku Když slovo nepromluvíš Vůbec nic nepokazíš Když budeš mluviti Mohou tě lapiti A pak si to odsedíš Ve vězení StB Těšíme se na tebe Všichni se radujem Pod světlem nocujem Má to cosi do sebe VĚZENÍ 1977 Až ve vězení budem chleba jíst Pak každý z nás si může býti jist Že provedli jsme tak příšernou věc Že dostali jsme za ni pevnou klec A nechoď na mě s politikou Když jsem zločinec Neuměl jsem hubu držet Tak jsem trestanec Až bachař křikne: Miláčku, běž spát Ty vděčně budeš postýlku si stlát A spáse jsi teď kamaráde blíž Ty postel máš, však svět má jenom mříž Proč stále dere rmut se na mou skráň Vždy pyšně jak páv líček červeň chraň Teď v ešusu ti budou brambor nést Ostraha velká, to je tvoje čest   ještě jednou: Proč stá LEDERER mut se na mou skráň Vždy pyšně jak PAVLÍČEK červeň chraň Teď v ešusu ti budou bramb ORNEST Ostra HAVEL ká, to je tvoje čest Až jednoho dne propustěj nás ven To jistě bude nejhorší náš den My budem muset v pokušení žít A nebudeme celu svoji mít Jen ve vězení najdeme svůj klid Tam nebudeme nad počasím klít Tam konečně si najdeme svůj řád Že vězení je, jak jsem Bože rád V KORYTU POTOKA hudba Vl. Veit, 2007 V korytu potoka po schodech kamenných Vstupuji zvolna do jiného času Otisky životů z moře vyplavených Ze dna se zvedly teď pod horskou masu Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost Uprostřed tělo mé a lidská křehkost Pod klenbou zkřivených stromů co ve břehu Rvou se o své místo s přívalem jara Bez milosti v proudu tajícího sněhu Ztrácí své podloží kamenná hora Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost Uprostřed tělo mé a lidská křehkost Nade mnou starý kmen s kořenem vytržen Podepřen balvanem na cestě pádu Balvan co věky už v proudu je zahozen Nežízní, pije však proudící vodu Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost Uprostřed tělo mé a lidská křehkost Sochařské mistrovství starého potoka Zkusilo ohebnost každého tvaru Výstavní síň skrytá ve jménu zátoka Lidskému sochaři odnímá víru Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost Uprostřed tělo mé a lidská křehkost Vzrušivost tvarů a vodního proudění Stalo se modelem pro tělo ženy Slunce se propadá k vodnímu víření Vítr mi otevřel údivu brány Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost Uprostřed tělo mé a lidská křehkost VLČÍ MÁK 1969 Slunce zapadá a polibky rozdává Ráno v trávě vlčí mák se červená V poledne dostává chuť žít A večer na slunci radostně zamává Táto, proč slunce tolik pálí Jednou pochopíš, seš ještě malý A kdo jde za ním, ten prý blázní A jen povaleč se na kraji silnice zasní Ve stromoví vítr vane Prý je to láska Zazvonil větru smích To štěstím hraje duše dětská Hlídači hubují: Fakani prokletí Vítr se zasměje, jinam se obrátí Táto, co když jsme děti sluneční V červáncích narození A v poledne chcem tolik žít A večer se musíme k slunci vrátit Ten vítr osamělosti tolik studí Mám poledne a tebe soumrak hladí Slyším, jak vane vlčí mák červený To pro čtrnáctileté zvoní klekání Láska, to je stříbrný třpyt Co po noční bouři na sněhu vysvit Srdce v hrudi je divoký pták Utich vítr, zmlknul vlčí mák VNITŘNOSTI ZVÍŘAT hudba Vl. Veit, 1974 Lehce se mi vysměješ pro to slovo osud Prstem zastavíš, řekneš: Už se probuď Zacinkají penízky, koupíš si mě za smích Ukazuješ panenku, vystřel ji na špejlích A já tiše zavřu oči před královnou nebe Nechám se pohladit dlaní, která teplem zebe Ptáček zpěváček chycený v kleci zlatých drátů Ponořený v nesmrtelnost, držený za patu Ty usneš do mléčné dráhy, rozložíš si vlasy Poodhrnuješ závoj krásy i co pod ním děsí Tokem snovým rozliješ se před obličej jeho Mlčením zazpíváš ze sna: Neodlétej tího Venku v modré tmě za oknem tichounce ve smutku K zahalení studu v tváři přidržuje smrtku Člověka syn s tichem v srdci stojí, jenom mlčí Srdce ještě stále věří, oči však už pláčí Někde dole na ulici mnohohlas zní: Nechcem Nechcem aby bylo vidět, koho dneska sápem Rukou nacházeli na zdech pokličkový román Uměli číst mezi řádky zahanbujících reklam Nesáhnul jsem po oděvu, nesvléknul svědomí Klapotem zvonů rozhoupal šeřící se stromy Rozehnal je kolem hlavy, přitáh dveře domu Za nimi jsem našel puklou betonovou stěnu Škvírou vyzradil mi svatou symboliku let Kázat cestu nemusíš jim, pouze prosím, nepleť Otevři jen oříšek, sami cestu najdou Neprocházej vědomostí, tiše projdi pravdou I já stojím přede dveřmi, čekám, až mě pozvou Musím lásku pořád nést, však se rozpomenou A ty víš, co tím chci říct, nožík se jim ztupí Ztupí se jim o hůl, kterou nosívají slepí Onen spustí smečku zvířat slunečního kruhu Hvězdičkama, perličkama zlomí jejich snahu Křížem nazvednul jsem orloj kolmo od hlav jejich Pomalu se vzdaluji, kříž nechávám v nich VODA 1975 Krutost je slovo o užití násilí Když skála prořízne úrodnou hlínu Mlátičkou laviny zmlácené údolí Skalpelem potůčku věk řeže vinu Měkká a zdravá, čirá a mocná Přítulná voda, do času tak hrozná Své břicho milostné o štěrk si nezraní Hladí, až vyhladí erozní žílu Pozvolna mlýnem svým pohoří rozmělní Překážkám vyzpívá mocnost a sílu Ulehne pod život v početí z lásky Pro slávu mraku je těhotná blesky Exploze života proti zdem kamenným Hrdým na pevnost, jíž pustotu krájí Skála a pohoří se štítem žulovým Rašplí a hranou svou nehybnost hájí V drsnosti, v tvrdosti nenajde soka Nehybným mečem do pohybu seká Ježatým násilím voda se nezraní Prolne jak duch povahou světa Potůčkem křtinovým v balvanech zazvoní Skála se bortí jako koktavá věta Nekřičí silou a nebodá ostřím Pozvedá duhou bránu pohořím Po vodě seslaná povaha životu Padat na kámen, ode dna vstávat Bez vzpoury sklonit se v buněčnou robotu Mlékem být odkojen, železo lámat Fyzika vesmíru, zákony hmoty Pro život cesty a špiní mu boty VODNÍK A CHOBOTNICE hudba Vl. Veit, 2007 Byla jedna chobotnice Měla osm chapadel Žila u nás na rybníce Nikdo ji tam neviděl Jenom já pokaždé večer Tajně se tam připlazil Prozradil ji starý kačer Proto jsem ji objevil Totiž tahle chobotnice Od našeho rybníka Úplně propadla lásce Milovala vodníka Ale vodník, ten ji nechtěl Že nesnáší chapadla Před sousedy by se styděl Při zvedání zdymadla Chobotnice nemá ruce Má jenom ta chapadla Protože propadla lásce Tak vodníka popadla Vždyť vodníčku mám tě ráda Co bych si teď počala Však jsem krásná, ještě mladá Tak ho z lásky sežrala Jenže ten náš chytrý vodník On loutku jí podstrčil Všude známý byl podvodník Chobotnici napálil A že žádná chobotnice V rybníce tu nežila Po té podvodnické loutce Tahle na dně umřela Než umřela řekla honem Pozdrav českých vodníků: Kdo je v moři velkým pánem Není pánem v rybníku VOJÁK hudba P. Kalandra, 1968 Jede voják do útoku Pot mu blejská na líci Mysl má ve velkým zmatku Přemejšlí o dezerci Koukej, jakej je to fajn voják To je voják, to je voják Koukej, jakej je to pěknej voják Chtěl by raděj s holkou ležet Svoje pány zatrací Kterej trouba si to vzpomněl Zřejmě neměl co na práci Vtom se v hlavě vojáka blejsklo V duchu se sám usmívá Už mu není vůbec teskno Svižně z boje utíká Bloumá krajem beze zbraně A nemá nic na práci Do obilí pustil koně Chytá barvu na slunci Cvrčci cvrkaj noční koncert Muž přichází k vesnici Panímáma peče buchty Voják moc pochutná si Po večeři dcera sklízí Voják ještě není syt Tak do úsvitu tělo sytí Polil ho ten svatej cit Bohové mu hodně přáli Ale výživné dětem neplatí To vše zavinila vojna Kdo svobodu mu navrátí Rodinu pak založili Syn se těm dvěma narodil Syna pěkně vychovali A ten školu vychodil Koukej, jakej to bude fajn voják To bude voják, to bude voják Koukej, jakej to bude pěknej voják Otec se moc zaškaredil Kdepak, z toho voják nebude Já sám jsem se z vojny ztratil Ani von tam nepude A tak se z něj nestal voják Žádnej voják, žádnej voják A tak se z něj nestal voják Syn se proto neoženil Nemoh holku najíti Jen tomu, kdo z bitvy prchá Můžou bozi fanditi A tak se z něj nestal voják To je malér, to je malér! Koukej, jakej je to pěknej protest! VORVANI A DOMEK hudba Vl. Veit, 2007 V domečku na stráni Bydlí dva vorvani Strašně jim tam chybí moře Ocasy mrskají Z hlavy si prskají Domek jim nedělá dobře Kdyby tady měli moře Ocasem by šplouchali V moři by jim bylo dobře Kolem země plavali Stojí na papíře Starého pastýře Vorvaňům daruji domek Když nikde nebydlí Bez stolu bez židlí U domku vysadím stromek Vorvaně lapili Do domku zavřeli Protože to závěť chtěla Chudáci vorvani Úplně vorvaní Maj k tomu nevhodná těla Vorvaň si nesedne V posteli nelehne Nedává do skříně šaty Plave si nahatý Od hlavy po paty Na ploutvích nenosí boty O lustr nestojí Nežijí v pokoji Nevědí proč domek vlastnit Vorvaň chce do moře Nebo v domku umře Nájemné nebude platit Domek je pro lidi Ať si v něm uklidí Pak za sebou zavřou dveře My chceme svobodu Lidi maj hospodu Nám patří celičké moře V PRASTARÉM STROMOVÍ hudba Vl. Veit, 2007 V prastarém stromoví, kde se les nepohne Jen ranní paprsek v korunách hledá Kde sen se zapomněl, dřív než se rozhodne Že znovu v hnilobu tichounce sedá Sto roků s potokem tvrdý boj běží O kámen ve břehu, co kořen drží V buněčném přepisu je život radostný Bohatství bez konce vznik zánik valí Jen člověk pod nebem, životem dočasný Obdařen viděním svou radost kalí Vždyť nelze zůstávat, nelze se vrátit Lze jen do neznáma cestou se ztratit Po kmenech osiky liána z pravěku Do výšky bez kmene šplhání tříbí Po bouři vyvrácen dub ve svém rozkroku Padá do rozkladu, houbám se líbí Ve skladbě listové vítr si hraje A slova nestačí, díra v nich zeje Na zemi v kořenech chycena ve hlíně Vrstvička života skály se drží A nános humusu člověka na klíně Krmí ho tučně a mateřsky váží A člověk nevděčně jak malé dítě Do hvězd se zaplétá, do mrtvé sítě Jak divně vinou se příběhy vývoje Strom s rybou na souši o svět se hádá Hmyz krutě bezcitný, dělá své výboje V ráji i na poušti potkáváš hada Člověk se rozhodl dát jméno všemu Jak ale nazývá skutečnost samu? V ŠEDIVÉM PŘÍTMÍ hudba Vl. Veit, 2007 V šedivém přítmí uvnitř mé mysli V neznámém kraji živého těla Odkrývám studny vlastními smysly Na vodě v hlubinách pěna se bělá Drobounká pěna tichého vědomí Které mi sděluje nejasné záznamy Nevidím jasně podobu sebe Neslyším slova, která si říkám A světlo které padá teď z nebe Maže můj obraz i záři hvězdám Nemůžem rozhodnout, bytí teď zastavit Probrat se ze stínů podobu rozsvětlit Vzdálenost smrti na dosah ruky Stále mě leká, probouzí tupost V prázdnotě slyším nečisté zvuky Zřetelně mluví jenom má úzkost Odpoví strachem a slovy hledání Zaslechnu tón a pak jen mizení Tak jako řeka do moře vtéká Pomalým krokem vrací se domů Po cestě hory v rovinu svléká Nechá nás bloudit, podléhat klamu Jenže ta voda celou svou něžností Roztříští skaliska, rozbije úzkosti Vědomí moje, bělavá pěna Jistoty bourá jazyka krokem Po louce nechá kupičku sena Rozbíjí kámen něžným svým zvukem Vracím se k moři, vracím do svobody Nořím se do mysli, nořím se do vody VZDUŠNÉ DÍTĚ podle H. Ch. Andersena 1967 Dívej, hvězda padá Nebe svý vlasy pročesává Hvězdnýma očima procitává K večeru ještě hvězda mžourá Jak vánoční světýlko padá, zhasíná To nebeský dítě k zemi slétá Lidé mají přání Když jiskra boží duše na svět sjíždí V těžkém ovzduší lesk ztrácí Tak lehounké štěstí oči nevidí Nebeské dítě se vzduchem snáší Věříme, že štěstí přináší Lidé chtějí štěstí A štěstí s nebe padá Lehounké vzdušné štěstí Vzdušné dítě nocí slétá Malý anděl bez křídel Však víte, že člověk křídla nemá Tiše tou nocí k zemi sjížděl Vítr jej do květinky unášel A tam dítě na hodnou včelu čeká A ta je na lupen vodní lilie dá Z lilie se vzdušné děti hrabou Do vody lezou, tam spí a rostou Žáby jim kvákají: Kvák, hleďte spát Až jednoho dne je uvidí čáp Rodiče si sladké děti přejí Čápové je k rodině přinášejí Ale dítě bývá sladké Jen když pilo z pramene jasného To s žabincem v krku je rodu pozemského A čáp je zanes do domu skvělého Určitě sám takové znáš Přemejšlej jakou vodu v duši máš Po narození žádný smutný není I když jej čáp dá do domu zlého Krátká je paměť děcka malého Dospělý pak rád vůni květu nějakého A to je právě ten, ve kteréms moh spát Když ses snesl s nebe večerního ZABIJÁK SAM 1971 Hlavou mi kráčí stín za stínem Kdopak tomu asi bude vinen Že mám lebku rozpolcenou vejpůl A tělo uvázané na kůl Života mi zbývá na chvíli Po zemi mě táhli celou míli Pak rudej náčelník se na mně hnal Do čerstvejch ran mi sůl nasypal Někdo řek: Teď už nebude škodit A naše bratry po pláních honit A po našich ženách z pušky střílet Udělá do záhrobí výlet Napřed si ale prožije muka Pro to, co spáchala jeho ruka A až nás bude o milost prosit Můžem ho před zástupem zabít Čtvrtý den už marně čekají A do tváře mu zblízka plivají A když náčelník přede mne stoupnul Také jsem mu do tváře plivnul Tak teď bude konec jedna dvě Náčelník už svůj nůž vytahuje Pouta mně na těle přeřezává Říká: Běž! Svobodu mi dává Svobodu mám, ale ne sílu Lez jsem půl míle pod bílou skálu Tady zcela opuštěn umírám Tak tady skončil Zabiják Sam ZAHRADO ZELENÁ 1971 Zahrado zelená, ranči můj Pěkně se tady opatruj Když přijdou banditi, buď jak zeď Když přijde vichřice, pevně seď Zahrado zelená, ranči můj Všechny sousedy pozdravuj Řekni jim, že jsou hodný lidi Tváře ať svejm dětem pohladí Zahrado zelená, ranči můj Jenom svůj statek rozšiřuj A na mě nehleď, já musím pryč Beru si pušku, opouštím rýč Zahrado zelená, ranči můj V mysli mě k činu posiluj Kid, bídák, mi zneuctil Mary Urobim já mu krvavé diery Zahrado zelená, ranči můj Mou malou Mary pozdravuj Je s náma konec, pomsta zbývá Vyřiď jí, ať je dlouho živá ZAHRADY RADOSTI 1987 Zahrady radosti, skleníky bolesti Máváš mi z dálky, napřahuješ ruce Principy loučení vložené v zrození Luští svou křížovku v tělesné lásce Sobě se vzdalujem - blízcí na světě Ošklivou cizotou stává se známost Změna svou točivou nadějí zve tě Já tě však miluju, jsi moje radost Znáš mě i poslepu, pozpátku, po vzteku Hladíš mě pro formu jak hrobařský mramor Smrt s náma lomcuje při každém dotyku Do čtyř stěn zhroutil se slíbený prostor Zdá se, že už jen strach k sobě nás váže A hovor přiznává slovesnou tupost Otázku neklade, odpověď maže Já tě však miluju, jsi moje radost Nuda po třicítce doufá jen v zkušenost Láme si o zvyk svá milostná pádla Štěkáním, vrčením promlouvá upřímnost Nebeská klenba nám na nohu spadla Úsměvem směřujem už jenom k masce Zklamáním prokvétá barevná lenost Stárneme mlčením, kulháme v lásce Já tě však miluju, jsi moje radost Neboť jsou iluze, všechny ty mátohy Levné a zmetkové tendenční prádlo Do něj nás oblékaj, strkají pod nohy Cizinu pod zadek - vyhnanské sedlo Jak ale urazit násilí hrany Přetvořit svět a dát do něj pravost Tebe mít nablízku, tebou být volný Já tě však miluju, jsi moje radost Cítím tě napsanou písmeny milosti Hladím tvou nahotu jak podzimní hudbu Vyzrálou, barevnou, šťavnatou sladkostí Vstupuju v tebe jak v závratnou sudbu Nesu tě na špičce čínského štětce Vodou a pigmentem rozbíjím těsnost A je mi do slzy a je mi sladce Já tě však miluju, jsi moje radost Jsi mojí volností, poznanou svobodou Vězněním akordů, chaosem zpěvu Betonem předměstí, klíčivou přírodou Prokletím radosti, žehnáním hněvu Pohanská madono, oběť ti skládám Krví a mlékem pro chvíli i věčnost Slovem tě zaháním, písní tě hledám Já tě však miluju, jsi moje radost ZA KROKEM ŽEN 1975, hudba R. Hladík, LP M EFEKT: SVĚT HLEDAČŮ, Panton 1979 Její dlaně jsou bílou květinou Co objetím květ otevírá Otvírá nadějí bolestnou Když den se stínem uzavírá A obzor zvedá A Lunu hledá A nepotkává Jak černý plást její ústa jsou A plností radost poznává Se sluncem dní a ranní rosou Loukou, tůní Její oči jsou Když obzor zvedá A Lunu hledá A nepotkává Za krokem žen píseň touhy zní Zní tajemstvím, vyznání čeká Zní muži tím, čím je slunce žním Kosou a vínem Horkým zráním A tiše říká Jsem probuzená Jsem milovaná Jsem nalezená ZASTÁNCE PRÁVA JÁCHYM 1971 Na kopci Indián stojí Do slunce se dívá Pod kopcem se lupič strojí Koulí očka chtivá Já jsem kovboj v plné síle Za chvíli budu u cíle Právo v zemi hájím Než moh lupič vystřeliti Měl prostřelené zápěstí Jel okolo Jáchym Banda lumpů za tunelem Příjezd vlaku čeká Naplněj si kapsy zlatem Zabijou strojníka Já jsem kovboj v plné síle Za chvíli budu u cíle Právo v zemi hájím Mrtva leží banda lumpů Už se slétá hejno supů Jel okolo Jáchym Drobná Ketty uplakaná Tu na zemi leží Kidem má být neuctěna Vykroutit se snaží Já jsem kovboj v plné síle Za chvíli budu u cíle Právo v zemi hájím Namísto kýžené slasti Pod hlínu Kid skládá kosti Jel okolo Jáchym Indiáni pádí plání Na ranči je klidno Nečekají přepadení Přehrabujou seno Já jsem kovboj v plné síle Za chvíli budu u cíle Právo v zemi hájím Indiáni nedojeli Na zemi se v krvi válí Jel okolo Jáchym Malá Mary, krásná panna V jezeru se koupá Koupá se úplně nahá Rozkvetlá jak louka Já jsem kovboj v plné síle Za chvíli budu u cíle Právo v zemi hájím Čistá na zem vystoupila Na Jáchyma se usmála Slézá s koně Jáchym Jack Habán stojí u soudu Vše je proti němu Soudce na něm páchá křivdu Tvrdí, že má vinu Já jsem kovboj v plné síle Dnes je mi po těle mile Dál zas právo hájím Jack Habán visí na větvi Už půl hodiny je mrtvý Pozdě přijel Jáchym A až jednou padnem všici Vstanou noví Bojovníci Mizí v dáli Jáchym ZEBRA hudba Vl. Veit, 2007 V Africe tam žila zebra Pruhovaná měla žebra A na nohách kopyta Byla velmi hlasitá Kopyta ta jsou vždy dobrá Když na cestě leží kobra Dupne zebra před kobrou Prchne kobra před zebrou A když zebra potká zubra Jak se tlamou v trávě ždibrá Zadupe a zahýhá Kolem zubra obíhá Zebra ráda škádlí bobra Jsi jak žába kde máš žábra Bobr kousne do stromu A způsobí pohromu Jen když zebra potká obra Dupáním to všechno zbabrá Obr to je čaroděj Bručí zebro nedupej Řekne pak abraka dabra Zebře přebarví se žebra Stane se z ní oslíček Co hýká na měsíček A oslíček potom žebrá Že by chtěl být zase zebra Čaroděj se zasměje Žebra zebře daruje Pryč utíká trávou zebra Kudy běží voní ambra Voní v celé Africe Když tam zapadá slunce ZEDNÍK 1973 Zedníku na lešení Máš ty se mnou trápení Když jsem šel okolo Cosi tě popadlo Dal ses do nadávání A hlavně jsi nadával Že jsem se neostříhal No a v tom vzrušení K mému potěšení Cihlu jsi nesledoval A ta cihla letěla Zvejšky a zvesela Že byl v cestě palec Předvedl jsi tanec Až prkna zaduněla Nebyl to špatný výkon Způsobil v ulici shon Sluníčko svítilo Mně se to líbilo Poučil jsem se na tom Že ten, kdo shora křičí A ostatním poroučí Tak že jednoho dne Cosi na něj slétne Pro zasmání zatančí ZLÝ KNÍŽE podle H. Ch. Andersena 1969 Na cestě směrem co slunce zapadá S prachem času vítr si pohrává Na jednom místě kámen stín vrhá Stín se hlavě zlého knížete podobá Všichni v kraji vědí, kdo kníže byl Chtěl zabít Boha, komár ho porazil Jeho matka byla chudobná On myslel, že Boha překoná Padesát let kníže svět dobýval Tvrdou rukou všechny země ovládal Mužům domov a matkám děti vzal Požárem násilí svět plápolal A jednoho dne vstoupil do chrámu Kde lidé vzhlíželi k obrazu božímu Krutě se rozzlobil, kněžím hlavu sťal A Boha k boji vyzval Knížeti před bitvou divný sen se zdál Bůh před ním stál, meč ho nerozťal Nejrychlejší jezdec byl pomalý Přesto byl Bůh stále nehybný Byl ve všem, nikde ho nenašel Byl listem i větrem, jenž list odnášel Mocný, že nezved kámen co stvořil Byl úsvitem, knížete vzbudil Kníže dal armádě nastoupit Obzor černým vojskem byl pokryt Do vzdušných korábů poručil vejít A rozkázal oblohu útokem vzít Vtom do ucha mu vlít maličký komár Do mozku mu jedovaté žihadlo dal Kníže začal běsnit, strhal si šat A vojsko se začalo smát ZUZANA VE SKALÁCH hudba Vl. Veit, 2007 V červnových barvách mléčného rána Větvemi mává plačtivý vítr Kapkami deště rozpitá clona Ve stěnách vlhne prastarý šutr A duše samotou steskem bolí Den sčítá klasy se zralých polí Poledne sluncem po trávě dupe Prskavky smutku do očí sáhnou Jiskřivá slza na cestu kape Světlo se mění, mraky dál táhnou Výbušná radostná zeleň mládí Do tance beznohé starce svádí Zuzana v lázni sundává prsten Starci se v oku zrcadlí nahá Na konci touhy trčící osten Žena se meje na prsa sahá Vykřiklo do hrudi starce štěstí Objímá mladičké tělo se lstí V krajině leží ukrytá žena Hory a doly zrazují tvary V pobřežním písku voda je slaná Tělo je mladé, pohled je starý Zuzana do dálky krajem lehá V rozbitých skalách usíná něha Soumrak své nehty hvězdou si pěstí Pohladil vítr, k noze mu lehá Luna skrz mraky pohled si klestí Se sukně svítí stříbrná noha Půlnoční láska stařecké hvězdy S kometou padá, pouští se uzdy ZVEDNOUT HLAVU VZHŮRU hudba Vl. Veit, 1976 Zvednout hlavu vzhůru Neptat se zda můžem Vždyť je to náš život Pojďme, tedy půjdem Nemá už co ztratit Ten kdo padl ke dnu Nemá už kde zbloudit Kdo zabloudil v prázdnu Kdo naději ztratil Kdo sčítá jen léta Kdo se stébla chytil Na močále světa Povstaň. Už se zvedni Není mnoho času Vše se blíží ke dni Kdy smrt zvedne kosu Rozbít ony hradby Co se kolem zvedly Aby volným krajem Zase kroky vedly Pobít se pro kůži Začít znovu život Vždyť jsme lidé zdejší A život je důvod Najít onen oheň Který všechno spálí Vysmívat se žárem Který temno svalí Dostali jsme život Na kratičkou chvíli Chvíli plnou náhod Však abychom žili Ne abychom ještě Dříve než jsme vstali Pro trošičku deště Louže vyváleli Zvedni už se bratře Co jsi krve stejné Než se brána zavře A temno tě strhne Zvedni hlavu vzhůru Neptej se zda můžeš Vždyť je to tvůj život Zvedni se a půjdeš Zvednout hlavu vzhůru! ŽÁDOST 1969 Člověku na svět byl přidělen úkol Ovládnout královnu žádost Zaset byl oves, přerost ho koukol Ale úrodou má být spokojenost Jenže lidé nevidí nad svou hlavou Jak s poselstvím táhnou mraky oblohou A Žádost se na nebi posmívá Že jen blázen slunci zazpívá Ať se jen samo podívá Lid Boha k uspokojení má Nebe svým časem výstražně kývá Na toho, kdo pýchy věž staví Staví jen jazyků zmatení Žádost je máma starostlivá Svou dceru Pýchu chrání zlostí Pýcha u lidí modrou krev mívá V blátě je to krejčí urozenosti Hlavní role světového drama Každý státník její korunu má Pro milence olovo starostí Krasavicím oprátku závisti Láska ke svobodě trouchnivá V putyce zvyku léta prohýřená Že půjčené vrací už neopláče K nevědomosti na námluvy chodí Opláče nebesa ztracená Žádost nepozná svou nerozumnost Když rozbila zrcadlo cítění Mozek bez citu je marnost nad marnost A cit, to je nebeské myšlení Neuslyší píseň větrem zpívanou Že má bitvu s časem prohranou V činění lidí stále bydlí Obětuje blátu, ke špíně se modlí V lenošce hlouposti spokojeně zívá S penízem lži při placení počítá Nebe svým časem výstražně kývá Na toho, kdo pýchy věž staví Staví jen jazyků zmatení ŽALM 10 podle J. A. Komenského Co se to děje, pane Bože náš V těžký čas našeho pokušení Stojíš zdaleka, nás zapomínáš Skryl ses v čase našeho soužení Jistěže z pýchy bezbožník činí Velké příkoří chudému bližnímu Kéž se zlo vrátí zpět do jeho domu Jen v libůstkách utápí žití své V lakomství žije, Boha popouzí V pýše on shání rozkoše nové Tak mluví, když mezi lid přichází Žádný Bůh není, občané drazí V srdci praví: Ach, jak si pevně stojím Pevně stojím, ničeho se nebojím Cesty mu nehatí příhody zlé A v každý čas se mu dobře daří Ó, vzdáleny jsou od něj soudy tvé Fouká na nepřátele, ať zuří V ústech žár lstivé chytrosti víří Jeho promluvení je zlořečenost Pod jazykem trápení a starost Jako lotr sedí na rozcestí Skrytý ve vsi číhá na chudého Jak když se lev krade ke své oběti Právě tak vyhlíží nevinného V silné své pazoury uchopí ho Pod svou síťku stahuje shromáždění V srdci si říká Vždyť žádný Bůh není Prý, Hospodine, vše zapomínáš Prý jsi na věky zakryl svoji tvář Bože, ukaž, že ještě sílu máš A bezbožníka v jeho činech vař A jeho nerozumný život zmař Proč by měl říkat, že nad tímto krajem Je to už dávno, co Bůh ztratil zájem Díváš se do času, Hospodine Nech ty útisk i bolest spatřuješ Patříš do času, trest je nemine Najde sirotek dům až přijdeš Blízký je čas, kdy k soudu už přijdeš A služebnému zlepšíš život krátký Přestane vládnout člověk bídný zemský ŽALM 12 podle J. A. Komenského Můj pane, přispěj rychle ku pomoci Na světě zhynula spravedlnost Vymřeli lidé víru milující V ústraní dnes živoří upřímnost Celý den lháti, to na práci mají Falešnou řečí živí bližního Falši a lži roušku ctnosti dávají Řeč jedněch úst ze srdce dvojího Můj pane, vypleň jazyk velkomluvný Rty úlisné ať v prach se rozpadnou Zástupové ať pravdu tvou poznají Rty úlisné ať víckrát neřeknou Jazykem mrštným vládnouti umíme Proto nás každý ve vážnosti má Úsměvem milým každého přelstíme Není ve světě jenž by vládnul nám Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných Pravici zvednu, praví Hospodin Kdo má upadnout do osidel hrozných Toho nyní v bezpečnost postaví V pravdě jsou čisté tyto řeči Páně Nemůže stříbro býti čistější I co je ohněm sedmkrát prohnané Hliněnou pecí, žárem největším Ničemní lidé byli povýšeni Touha po vládě ujídá jim let Chodí tu vůkol, rozumu nemají Rázem upadnou jak podťatý květ ŽEBROTA 1967 Kamení bublá a na řece list Utek jsem z domova, nemám co jíst Není to špatný žití si tak víst Děsí mě ale policajtů hvizd Paní, dejte malýmu chlapci kousek chleba Paní, nenechte ho přece takhle stát Paní, neříkejte, že vám to není třeba Paní, nestůjte tak, bude se vám smát Je fakt, že mám hlad a v žaludku křik Říkají o mně, že jsem příživník Řeči jsou odedávna, už jsem si zvyk Použiju zase ten svůj starej trik Paní, koukněte se, jak mile poulí oči Paní, přece se s ním nebudete prát Paní, koukněte, jak po tom jídle skočí Paní, teď byste měla děkovat Když jsem se najed, tak potáhnu dál Dnes jsem to až moc nóbl zahrál Tak jako já není bohatej král Až zajdu za roh, ne abych se smál Paní udiveně hlavou kroutí Paní ne a ne se tenhle život zdát Paní, nebojte se, ten se nezhroutí Ten má z nás ze všech život nejvíc rád ŽIDLE 1974 Truhlář Jonáš vyvržený Na okolí uražený V koutě dílny zachmuřen Seděl velmi pobouřen Prázdný jako láhev piva Co po směně v hutích zbývá Odložen a využit Věřil, že už nelze žít Náhle, jak to střela umí V jeho hlavě cosi šumí Tak připadnul na nápad Vstal a začal hoblovat Večer ho stih v plné práci O půlnoci rozžal svíci A než kohout kokrhal Svoji práci dokonal A tak vznikla židle nová Nad kterou pronesl slova Budeš židle kouzelná Chtěl to lid, tak ať to má Postavil ji do divadla A když světla v sále zhasla Židle, jak se smluvily Pod diváky ucukly Než se týden sešel s týdnem Proběhla ta zpráva tiskem Že vše, co je k sezení Vyhlásilo vzbouření Štokrlata, kriminály Lavičky a meze vstaly V jednom šiku za židlí O nadvládu válčili Lidé pár dní svůj boj vedli Potom všichni na zem padli Nenašli nic k sezení Tak byli poraženi A od té památné chvíle Oslavujem svátek židle Povinně si zapějem Že se z židle radujem Poučení z toho plyne Že když se neštěstí stane Bezbranné nehledejte Nic na ně nesvádějte Bezbranný mocného nese Co když ho zejtra setřese Kdo je dneska na koni Zejtra je pod jabloní ŽIJEM V DIRAVÉ PLYNOVÉ MASCE 1967 Když k spánku uléhám Volám dětství ztracené Neštěstím oplývám Sny jsou krysy dávené Stojím na rozcestí Kde se všichni smát přestali Vidím spousty bolesti Vrahové vraždí s radostí Husiti křižákům Skvěle to nandali Krást se dá jen chudákům Protože sebe neprodali Vím, co je neštěstí To jsou lodě topené Není na světě štěstí Jsou jen roky ztracené Vrahům se nůž nezlomí Kristovi hruď rozbodali Pro násilí je přítmí Jsme smrtelníci samí Rusové těm svinskejm Němcům Skvěle to nandali Rusové těm svinskejm Němcům Válkou válku splatili Ale co je katastrofa Proti akustice kostela Ale co je katastrofa Proti zlosti žhavé do běla Co je katastrofa Proti otců odkazu A na otce si troufá Ten, kdo už nedoufá Ta zkrotí tvou něžnou duši Nechvátající v rytmu rozkazů A mládí nic netuší Váží si otců odkazu Pevné provazy na šibenicích Nedobytná pevnost blbosti Kulky střílené po černoších A lidi furt choděj s hrdostí Zlomíš vaz při zakopnutí Srdce máš dávno zlomené Smůla tě k mlčení nutí Tradice mládí ukrátí Neštěstí na tě civí hluše Sny jsou krysy dávené K nebi ti vzlétla duše A kosti jsou v poušti ztracené Smutek stráž mi dává Dal mi věčné soukromí Co je vlastně lidská sláva Jsme smrtelníci samí Vrahům nůž se nezlomí Žijem v plynové masce V hrobě je věčné přítmí Jsme smrtelníci samí K nebi nám vzlétla duše Má mozolnaté ruce Rvem se o více světla Žijem v diravé plynové masce Žít pro trochu štěstí Ale jsou jen roky ztracené Kdyby se tloustlo z bolesti Byli bychom sádlo samé Stojím na rozcestí Kde revolty hlavy zvedaly Bojím se lidí tučnejch zlostí Vrahové vraždí s radostí Bohové nám smrtelníkům Skvěle to nandali Brát se dá jen chudákům V tomhle si lidi nezadali Ale co je katastrofa Proti akustice kostela Co je katastrofa Proti zlosti žhavé do běla Zlomíš si vaz při zakopnutí Žijem v diravé plynové masce Není na světě štěstí A lidi choděj s hrdostí Zkrotí tvou něžnou duši Bolí nás ruce od práce A mládí nic netuší Žijem v diravé plynové masce ŽIRAFA A KOMÍN hudba Vl. Veit, 2007 Hádala se žirafa Hádala se s komínem Ať už tolik nebafá Že jí čudí pod nosem Ať si čudí do země To nikomu nevadí A ne takhle veřejně Odkud všechno začudí Komín čudil pořád dál Přesto se však zastyděl Pak žirafě povídal Že by za to něco chtěl Ať že vzkáže čápovi Že by s ním chtěl mluviti A když ano odpoví Může na něm bydleti Z Afriky se vrátil čáp Byl však velmi namyšlen Tam že nechce klapy klap Nabídkou byl pohoršen Na továrním komíně Přece bydlet nebudu Saze by šly do síně Já nabídku odbudu Čápová však rozhodla Ten komín se musí vzít Čáp než vejce nakladla Hnízdo musel postavit Z toho hnízda čápátka Na žirafu mávají Že nemají mávátka Tak zobáčky klapají ŽIVOT PLNÝ KRÁS 1969 Chtění každý den otvírá dveře dokořán Touží vejít do těch bezrozměrnejch bran Je to jakoby ve vzpomínkách Klesal den bez očí do tmy - hvězdný prach Nepostižená řeka hvězd nebem protéká Oku zvyklému na pozemský čas nic neříká Roztáčí zemi, život, vše kolem nás Že život je plný krás V objetí všedního dne není místo pro štěstí Jedlík touhy pouze tloustne bolestí Na špalek noci hlavu pokládá Od katovské sekery stětí spánku očekává Soud nezasedal, přesto rozsudek vykoná Ve škrabošce bezvědomí si nás odvléká Pustota všednosti a ztracený čas Zbytečnost slov je prostřená mísa pro nás Stvořitel zbytečnost zapomněl zakázat A ta umí z krátkých minut roky sešívat A na ubrusu líných šije písmo Že život je plný krás Jak málo nám už z našeho koláče zbývá Drobty letmých polibků hladovějící sbírá Ještě tak ale najít cestu ke kráse Ale též člověk sám před sebou měnou cení se Ten letní den, kdy je štědrá každá minuta Jak století generacím, tak rozdává To, co se neměří, to, co se rozplyne Co koš marnosti vzpomínkou nepojme Neschopen přeplout ale řeku paměti Lovím do svých sítí ryby marnosti A slabou vůli omlouvám řečí Že život je plný krás Jen chvíle prvního setkání, prvního úžasu A pak poznání, že potkávám jen svou podobu Na druhých objevuji, co dávno na sobě znám První chvíle, trochu světla a potom zas jen tma Ale světlo poznání je nesrovnatelné Do nádoby chápání se nevejde Divná harmonie slov, barev, tónů Nezjistitelná, divná cesta zpátky domů Dojem, že tou nadějí srdce tluče Duši nadějí osvětluje toto slunce Teď zatím prší černá slova, říkaj Že život je plný krás ŽIVOT TĚ NAUČÍ hudba Vl. Veit, 1967 Když ses narodil, jó toho štěstí Pláč matky a otcův smích A příbuzní A sláva křtin Narodil ses proto abys žil Pak ve školce Mezi hejnem slonů Říkali, že země se točí Přijdeš na to sám Život tě naučí Ve škole řekli Musíš prospívat Jinak se v životě neuplatníš A ty jim věříš Máš rodiče rád Ale co seš zač ví tvůj kamarád Jen za vysvědčení Tě rodiče chválí Závidíš dospělým, chceš být starší Počítáš s tím, že Život tě naučí Vypad jsi ze školy a poznal co je fajn Na mejdanech holky, hm hm Otevírá se svět knih Už seš skoro muž Právě jsi nejlepší léta stih Teď ses zamiloval A blázníš po tom žít Teď z vojny se vracíš Chceš být mladší Ale hledej co není Život tě naučí Vrátil ses z vojny a seš hotovej chlap Umíš se za zády smát, lhát jakoby nic Jakoby žít S penězma žít, jakoby žít A nakonec co zvíš Kam svou hlavu dáš Čekáš na zázrak Čas tě jak kámen tlačí Tu štafetu dáš dětem Život je naučí