|
Tváře folku
Domů dorazil jen chvíli před domluveným natáčením – vrátil se právě z koncertování v Lucembursku – a omlouval se, že v pracovně nestihl uklidit. Jaroslav Hutka bydlí ve výrazném rohovém domě z konce dvacátých let 20. století v Praze na Novém Městě, jehož vchod střeží plastiky horníka, úředníka, textilníka a zemědělce. „Písničkářství pro mě znamená hlavně nezávislou osobnost, která je schopná prezentovat svůj názor a nějak se doprovodit. Není to jen, že zahraju nějaké písničky,“ odpovídá Hutka na otázku, co podle něj vlastně je písničkářství. Patří ke generaci, která v tuzemsku písničkářství zakládala, koncertovat začal v druhé polovině šedesátých let. Nejprve v tandemu s Vladimírem Veitem, který k Hutkovým písním skládá hudbu dodnes, později hrál také s Petrem Kalandrou, Hvězdoněm Cignerem, Vlastimilem Třešňákem, Štěpánem Rakem a Radimem Hladíkem. V posledních letech vystupuje převážně sám. Hutka je jedním ze zakladatelů legendárního neoficiálního spolku folkových písničkářů Šafrán; jeho dalšími členy a členkami v sedmdesátých letech byli Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Petr Lutka, Dagmar Andrtová-Voňková, Jan Burian, Jiří Dědeček a Slovenka Zuzana Homolová. „Písničkářství za bolševika mělo svoji velkou funkci. Je nesrovnatelné, co bylo písničkářství tehdy, a co je dnes. Tenkrát nahrazovalo volnost a svobodu. Všichni nějak toužili po svobodě a my jsme pro ně byli řešením,“ vypráví Hutka o koncertech v šedesátých a sedmdesátých letech. Z dalších generací písničkářů jej nikdo nijak výrazně neoslovil a připouští, že tu současnou téměř nezná. Rozhodně to nevypadá, že by byl v životní fázi, kdy by bilancoval nebo přestával tvořit. Ano, prošel si tvůrčí krizí, kdy na čas psát a koncertovat přestal, ale chuť tvořit se vrátila – píše nové písně a básně. „Mám teď daleko víc textů, než jsem kdy měl, muzika je tak ke třetině a zbytek prostě leží.“ Psaní a hraní jsou pro něj životní potřebou. „Já si nedovedu představit tu pauzu, které se říká penze. Sice jsem penzista, jezdím zadarmo tramvají a beru nějaký důchod. Ale tohle jsem si vybral, je to mé bytí i živobytí a míním v tom pokračovat. Dokud nemusím, tak nevidím důvod to zastavit.“ Původně se chtěl stát malířem. Ostatně obaly těch alb, jež vydal ve vlastním vydavatelství Samopal, ozdobil autorskými linoryty. Hutka je rovněž autorem básnických sbírek (Klíč pluhu, 1978; Koryta krve, 1996 či Podzim je tady, 1998) a próz (Dvorky, 1977; Utkání se skálou č. 1 aneb Konec desáté sezóny v hotelu CPZ, 1977; Požár v bazaru, 1989; Podzim je tady (fejetony), 1998). Všechny texty publikuje na svých webových stránkách.
Jaroslav Hutka (* 1947, Olomouc) studoval od roku 1962 malbu na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole, tu však nedokončil. Osudové pro něj bylo setkání s Vladimírem Veitem – v tvůrčí dvojici spolupracují dodnes. Proslavil se zejména písněmi inspirovanými moravským folklorem, těm se začal věnovat zejména po sovětské okupaci roku 1968. Od roku 1974 jej začala prověřovat Státní bezpečnost a po roce 1977, kdy podepsal Chartu 77 a vystupoval na III. festivalu druhé kultury na Hrádečku Václava Havla, jej StB tlačila k emigraci. K ní také došlo: v říjnu 1978 odjel s manželkou Danielou do Nizozemska. V osmdesátých letech koncertoval po krajanských spolcích ve světě. Do Československa se vrátil 25. listopadu 1989 a na demonstraci na Letenské pláni zahrál píseň Náměšť, toto vystoupení se stalo jedním ze symbolů sametové revoluce. Hrál i na dalších demonstracích a svými vystoupeními podpořil předvolební kampaň Václava Havla.
ČT Art, Eva Jarešová, Ondřej Mazura, 23. 11. 2021 |