Čtyři koruny mi aspoň nikdo nezávidí
Jaroslav Hutka po letech dotáhl svůj případ k Ústavnímu soudu a vysoudil odškodnění za zadržení estébáky. Mnohokrát ho vyslýchali, šikanovali a nakonec donutili k emigraci. Jeden ze symbolů listopadových událostí se s nimi potýká dodnes. Národ mu nemůže zapomenout, že označil kolegu Nohavicu kvůli spolupráci s StB za zbabělce. To i jeho přímočarost mu nadělaly nemálo nepřátel.
Máte radost, že jste vysoudil čtyři koruny měsíčně?
Že v tom pojedou takové závratné peníze, jsem netušil. Ale nikdo mi alespoň nezávidí a to taky za to stojí. Samotného by mě nenapadlo soudit se kvůli zadržení na 48 hodin, ale advokát doktor Müller mě přemluvil, že jde o princip omezení svobody. A trvalo řadu let přesvědčit soudy, že šlo o politickou záležitost a ne o výtržnost. A to je důležité nejen pro mne. Ovšem z toho plynoucí čtyřkorunový měsíční příplatek k penzi je dobrý úřednický výkon.
Co to bylo za výtržnost?
Píseň Havlíčku, Havle. Havel už byl měsíce ve vězení a já o něm zpíval. Tak mě sebrali. Já jim ale drze tvrdil, že to je o Borovském. Dvakrát jsem přespal v cele, nepovolil, tak mě zase pustili.
Perzekvovat vás začali až po podpisu Charty?
Ne, první trestní stíhání proběhlo už v roce 1975, ale nevěděl jsem o něm. Šlo o nahrávku koncertu v Chocni a byl z toho tuhý paragraf urážka hlavy státu, rasy, národa a přesvědčení. Jenže jsem dostal od nové hlavy státu Husáka amnestii. Ani o tom jsem neměl potuchy. O rok později začaly výslechy a po dvou dalších trestních stíháních došli k paragrafu nedovoleného podnikání. Policie dala soudnímu znalci umění otázku, zda jsem umělec. On řekl, že ne. Takže moje zpívání se stalo nedovoleným podnikáním. Trestní spis byl hotový a čekalo se jen na termín procesu a estébáci mi řekli buď vězení nebo emigrace, že „po ulici Vás už běhat nenecháme.“
Máte na estébáky památku?
Svůj sedmisetstránkový spis s názvem Akce zpěvák. Udavačů nebylo naštěstí moc, ale byli. Jeden z nich právě dostal od prezidenta Zemana státní vyznamenání. Karel Srp má přitom od soudu rozhodnutí, že udavač nebyl. Tak si říkám, že to musel být nějaký jiný Karel Srp, který vypadal úplně stejně a shodou okolností se narodil i ve stejný rok a den.
Šlo u výslechů říci „Ne“?
Šlo. Podepsání spolupráce byl vždy jeden z bodů výslechu. Poprvé jsem reagoval, že to jako chtějí, abych udával? Oni se toho slova úplně lekli. A třeba o Martinu Kratochvílovi se i v mém spisu píše, že spolupráci odmítl tak razantně, že nemá cenu se jím dál zabývat. Prostě většina lidí jim na to neskočila.
A Jarek Nohavica?
Mohl to odmítnout. Navíc v osmdesátých letech už to bylo jednodušší. Přesto chodil dva roky každý měsíc na schůzky s estébákem a současně na podiu lidem dával naději svobody a vzpurnosti, to je trochu blbé, ne? Poslední schůzku měl 20. listopadu 1989.
Co mu mohlo hrozit?
Že by mu zkomplikovali oficielní vystupování. Víc ne.
Napsal byste písničku Udavač z Těšína znovu?
Jistě, ale asi trochu jinak. Já si to tehdy vyřizoval jenom s Nohavicou, který mi v listopadu 1989 vyprávěl, že byl mým žákem a že šel v mých stopách. Že se ta písnička dotkne celého národa, jsem netušil. Je to sedm let a pořád dostávám nadávající e-maily. No, zmenšilo se mi kvůli tomu publikum, ale co na to říct? Je to pouze písnička, ale nejspíš má silnější obsah, než jsem na sluncem ozářené louce v jižní Francii tušil. Ten den ráno jsem také napsal píseň Boehmen und Maehren. Ta by měla národ zajímat…ale nezajímá.
Čím si to vysvětlujete?
Je to problém českého nehrdinství. Když bylo výročí atentátu na Heydricha, nenašel jsem v novinách skoro nic o hrdinech, přitom parašutistů přežilo konec války skoro padesát. Novináři se vraceli ke zrádcovi Čurdovi. Jemu asi naši lidé rozumí, ale hrdinům ne, protože ti riskovali život. Blázni, že? V Anglii by Čurdu nikdo neřešil. Zrádce a dost. Stačí se podívat, jak se mluví o Palachovi: „Ten přece nemohl být normální!“ Tehdy to všechny nesmírně oslovilo a jeho sebeupálení mělo obrovské pochopemí i smysl. Dnes je nesrozumitelné.
Vzal jste v potaz, že se mnohým bude zdát, že Nohavicovi jen závidíte?
To mě nenapadlo. Po Listopadu jsem byl pár měsíců hvězda první třídy a bylo to nepříjemné. A byl jsem rád, že to odvanulo. Být úplným obecním majetkem je na nic. Dneska je to tak akorát. Stál jsem třeba v tiché frontě na poště, abych poslal nějaká cédéčka. Najednou se ke mně otočil nějaký chlap a říká: „Pane Hutka, to je bordel, co?“ A zase bylo ticho. Tak takhle jsem slavnej. (směje se)
A co ta vaše nespokojenost s polistopadovým vývojem?
Jde to pomalu. Asi díky tomu nehrdinství. Za mnohem méně let vznikaly i zapadaly celé říše, napoleonské války trvaly patnáct let a proměnily celou Evropu. Pro Čechy ale čtvrt století není žádná doba. Jakoby se ještě neprobrali, jakoby demokracie znamenala socialismus. Veškerou odpovědnost mají “oni” , tedy stát, my už máme dobojováno, docinkáno. Demokracie je ale zápas, ne úřednický establišment.
Nejste zahořklý?
Dnes vůbec. Hořkost jsem cítil v devadesátých letech, dnes akorát vidím svou naivitu, s níž jsme si mysleli, že když se odstraní zlo, nastává automaticky dobro, že dobro je jen skryté pozadí zla. Musíme si ale přiznat, že převrat chtěli fakticky tehdy jen bolševici. Lid byl zcela apatický. Změnu celého východu komunisti nastartovali sami. Chtěli ale čínský model, komunistický kapitalismus. Trochu jsme jim to pokazili a za to bychom měli být dnes rádi. Zdeněk Mlynář mi říkal, že si ho sem dovezli z vídeňské emigrace v šestsettrojce. Potřebovali urychleně svého Gorbačova, který s opravdovým Gorbačovem vyjde a povede naši perestrojku, aby bylo po jejich. Jenže v Činoherním klubu už seděl Vašek Havel a Občanské fórum a Mlynáře vyšouplo.
25. listopadu jste přímo z letiště přijel na Letnou koncertovat pro milion lidí. Vzalo vás to?
Byl to divný sen. V emigraci jsem žil v přesvědčení, že tam i umřu. Ze Západu to vypadalo, že Východ funguje. Nedocenil jsem ani koncerty, které jsme v letech 1988 a 1989 organizovali s Třešňákem a Neduhou v Budapešti pro české, vlastně československé, publikum a podařily se.
Vy jste se s kamarády neshodl už tehdy?
No jo, kamarádi jako Havel a Dienstbier se na mě dívali jako na emigranta, který tu nebyl a neví, jak to tady chodí. Pokoušel jsem se Dienstbierovi vysvětlit, že západní politika není tak ideální, ale naivismus převážil. Ovšem Havel nakonec dokázal věci, ke kterým se budeme vracet.
Chtěl vůbec dělat prezidenta?
Ne, jeho přemluvili. Ještě začátkem prosince jsem seděl s ním a s Olgou v Rybárně a ona na něj ječela, že se s ním rozvede: „Vašku, ty nemůžeš být prezidentem, ty to neumíš!“ Byla naprosto vytočená, ale on říkal, že to lidi chtějí, tak co má dělat? Já na to tehdy taky koukal pořád jako ve snu. Po těch všech prezidentskejch panákách jako Novotný, Svoboda, Husák. Havel se i bránil, že je umělec, že to dělat nechce. Ale všichni ho přesvědčovali, hučeli do něj, že nikdo jiný není.
A bylo to dobře?
Stoprocentně. Byl to někdo. Svět ho obdivoval za myšlenky a postoje. A svět není blbej. (směje se) Po něm přišli už jen lokální politikové. I my ho budeme zase obdivovat, ale nám všechno trvá trochu déle.
KSČM získala patnáct procent hlasů. Není to, jak kdyby v německém parlamentu seděli nacisté?
O tomhle přemýšlím pořád, ale problém nacismu asi leží někde jinde. Nastartoval se tu neférový kapitalismus a z něj potom plynoucí pocit bezmoci. V 19. století dítětem takto pokurveného kapitalismu byla kromě smysluplné sociální demokracie i romantická reakce – komunismus. A ten nechtěl řešit nic v mantinelech demokracie, ale zavést jinou společnost. Nějak si ji násilím vysnít. Pokud bude neférový kapitalismus existovat, tak bude i existovat ten zoufalý sen o ideální spravedlivé společnosti, takže budou i voliči komunistů.
A neměli se hned po revoluci zakázat?
Já byl pro zákaz, ale Havel to nechtěl. Říkal, že je demokrat. I ostatní říkali, že to nemá cenu, že se akorát převléknou do jiné strany. Havel nechtěl nic násilně a měl pocit, že to přirozeně vyhnije a lidé pochopí, že to je kravina. Později ho to mrzelo. Před smrtí říkal, že se komunisté zakázat měli na základě vlastizrady.
Mrzelo vás to?
Byla to politická nezkušenost. My Češi jsme spíš pozorovatelé svých dějin a moc do nich nezasahujeme. Dějinné zvraty přicházejí zvenčí.
I Listopad?
Jistě. Byli jsme skoro poslední v řadě. Došlo na nás a cinkalo se klíčema. Nejsme bojovníci.
Má to nějakou výhodu?
Tak… (dlouho přemýšlí) nemá to žádnou výhodu.
Ale vy bojovník jste. Dost přímočarý.
Nestačí jen říkat pravdu, ale taky věci nezatajovat. Ale přímočarost ještě není bojovnost, tou se stává až souvislostma.
Nemá pak člověk moc nepřátel?
Je to risk, ale bez něj se nedá žít.
Vás politika nezlákala? Jste politický člověk?
Velice. Ale česká politika mě teď nenaplňuje. Je zbabělá a maloměšťácká. I čeští loupežníci zakládají opoziční smlouvy, aby se náhodou neporanili. O kořist se dělí. Proto se pokouším pochopit lidskou historii. Tam zjistíte, že za ideje lidé také položili život.
K politice jste se dostal díky disentu?
To byla jiná generace. Pro mne byli v šedesátých letech establishment a patřili k bolševismu. Jejich boj o Pražské jaro mi byl v osmnácti ukradený. Mně šlo o jinou svobodu. Kamarádit jsme začali až v roce 1975. Do té doby jsem si o všech myslel, že jsou v zahraničí. Havel, Vaculík i Klíma. Svobodnou Evropu jsem neposlouchal a měl jsem pocit, že my vlasáči jsme ti poslední svobodní. Teprve když se na našem koncertě objevil Ivan Klíma, postupně jsem se s disidenty seznámil. Havel ani ostatní vůbec nevěděli, že tady takové koncerty jsou. Jako šafránské. Začali na nás chodit. No a s nimi i jejich estébáci.
V roce 1978 vás donutili emigrovat. Jaký je rozdíl mezi Holandskem a Českem?
Třeba v Holandsku není potřeba smlouvy sepisovat na papír. Slovo platí a na tom stojí systém. A stýská se mi po úřednících. Byly spolehliví a přátelští.
Víte, že komunistické Haló noviny před volbami napsaly: „Karel Kryl by volil komunisty. A vy?“
To by u něj bylo na mašli, kdyby věděl, že si ho berou za vzor extrémisté a nevyrovnaní lidé. On byl v exilu podstatně déle, odešel z jiné situace, takže se vrátil do úplně jiné země. Ale jeho rozčarování nebylo v tom, že viděl do budoucnosti. Stavěl na emocích, byla to od něj básnická černobílá zkratka. Nikdo jsme nechápali, co se děje.
Nechyběl mu najednou jasný nepřítel?
On si nesl nepřítele v sobě a s ním bojoval. Ale jinak si myslím, že ta populární myšlenka o chybějícím nepříteli je nesmysl. Mně nikdy nechyběl. Kryl se tehdy nemohl rozhodnout, kde je doma. Věci šly příliš rychle a změna byla nečekaná. Chtěl si tehdy kupoval statek v Bavorsku a já mu říkal: „Jseš blbej, proč ne na Šumavě?“ A on na to, že by tam neměl klid.
Od Čechů?
Asi. On se v exilu stýkal skoro pořád s českými emigranty. Byl zaseklý v exilovém životě.
To vy jste se s nimi nestýkal vůbec.
No spíš oni se mnou. (směje se) Byl jsem vyobcovaný kvůli fejetonu Požár v bazaru. Historicky ten fejeton není bomba, ale pro emigranty byla národní zrada to, že jsem se zastal Sudeťáků. Pro mě to nakonec byla úleva. Kdybych se s nimi začal kamarádit, stal bych se třeba jedním z nich. Maloměšťáckým, pokrouceným vlastencem.
Měl jste z emigrace deprese?
Měl. Napsal jsem o tom dvě knihy. Léta jsem emigraci považoval za svou největší nenapravitelnou chybu. Najednou jsem žil nevratně v cizí zemi jako úplný pitomec bez znalosti jazyka. Teprve po pěti letech jsem se probral a smířil se s tím, že budu žít do konce života jako cizinec. Začal jsem zpívat holandsky a vydával desky a kazety v češtině i holandštině. Teprve když jsem se vrátil do Čech, docenil jsem smysl emigrace. Na druhou stranu jedenáct let není tak dlouho, když je mi šedesát šest. Teď jedu do Holandska poprvé po dvaceti letech. Budu tam hrát nejen pro Holanďany, ale i pro mladou generaci českých emigrantů, vlastně migrantů.
Kdo je dnes vaše publikum? Jako obrážeč festivalů mi nepřijdete.
To určitě ne. Festivalům se vyhýbám. Pozvali mě na Trutnovský festival, ale mě to otrávilo. Publikum bylo nesoustředěné, chtěli se pouze bavit a to zase nebaví mě… Část mého současného publika chodí na koncerty kvůli vzpomínkám. Jsou překvapení, že mám nový repertoár. Těch, kdo mě poslouchají kvůli novým písničkám, není moc, ale žiju. Není potřeba být slavný.
Jak se díváte na dnešní písničkáře? Co takový Tomáš Klus?
Tomáš za mnou před časem přišel a chtěl se kamarádit. Bylo to dva týdny velmi intenzivní. Do té doby jsem ho neznal. Televizi nemám a rádio neposlouchám. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli Klus je nebo není komerce. Pak jsem si našel na internetu nějaký jeho výstup v televizi a vytkl mu, že to bylo kýčovité. Tak se už neozval. Patří do jiného světa.
Jaká je pozice písničkářů dnes?
Společensky dnes není žádné téma tak naléhavé, aby z písničkáře vydojilo něco, u čeho by mělo publikum pocit, že to musí slyšet. Pro mne ale písničkářství je umění, takže je stále o čem zpívat.
Vám se někdy stalo, kdy jste neměl na chleba?
No jejda. Můj otec měl obchod s nábytkem, který mu ve čtyřicátém osmém sebrali, a o vánocích v padesátém druhém celou naši rodinu vojáci vystěhovali na policejní strážnici na Bouzově. Tam byla bída. Druhé velké strádání, kdy jsme měli opravdu hlad, bylo koncem šedesátých let, když jsme začínali s Vladimírem Veitem připravovat písničkářský repertoár. Bydleli jsme ve dvou místnostech bez elektřiny a občas kradli před mlékárnami ve čtyři ráno mléko a housky. To bylo ještě trochu romantiký. Potřetí to bylo v roce 1970, kdy se narodil syn Vavřinec a nebylo kde hrát ani brát. To už romantický nebylo.
Nenapadlo vás tehdy chodit normálně do práce?
Normálně? To nešlo. Já přemýšlel o umění a svobodě a do toho se práce v nějaké komunistické výrobně nevešla.
I vojně jsem se vyhnul tím, že jsme simuloval šílenství. Jak jste do dokázal?
Dohodl jsem se v roce 1966 v Olomouci s tehdejší přítelkyní, že na mě práskne, že jsem se pokusil o sebevraždu. Snědl jsem nějaké prášky. Chtěl jsem se dostat do blázince do Šternberka, proto v Olomouci. Vlasatý kluci chodili do Bohnic, kde to bylo horší než vězení. Odvezla mě záchranka, vypumpovali v žaludek a vezli mě zpátky domů. To mě vyděsilo, tak jsem se pořezal.
V sanitce?
Tehdy bylo v módě nosit v kapse žiletku. Nevím, jestli jsme to převzali od beatniků, nebo ze starého Říma. Sartre psal, že smrt a tedy i sebevražda je svoboda, kterou člověku nikdo nevezme. Takže se kromě řetězu na noze a dlouhých vlasů, nosila v džínové kapsičce i půlka žiletky. A ta mi udělala tyhle jizvy (ukazuje pět opravdu velkých jizev na předloktí).
To muselo bolet.
Jak jsem byl zblblej z těch prášků, tak ani moc ne. Ale předvézt, že jsem schopen sebevraždy bylo pro tu diagnozu nutné. Jak si toho všiml řidič, zastavil a začal na mě řvát: „Co blbneš, vyčištění deky stojí dvacet korun!“ Ale do blázince jsem se dostal. Doktoři v malém blázinci nejspíš pochopili, o co mi šlo a necpali do mě žádné prášky. No a pak jsem dostal modrou knížku.
O sebevraždě jste někdy přemýšlel i doopravdy?
Nikdy. Nejsem ten typ.
Jaroslav Hutka (21. dubna 1947 v Olomouci) chtěl být původně malíř, studoval na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, ze které odešel. Na kytaru začal hrát v devatenácti letech. Nejprve vystupoval s Vladimírem Veitem, pak pak s Petrem Kalandrou, Hvězdoněm Cignerem, Vlastimilem Třešňákem, Štěpánem Rakem a Radimem Hladíkem. Založil folkové sdružení Šafrán. Vandrovali hudci se stalo v roce 1977 albem roku. Ještě v roce 1977 vydal pod svým jménem dvě dětská leporela, potom měl jako signatář Charty 77 zákaz publikovat. V rámci akce Asanace byl nucen emigrovat a z holandského exilu se vrátil přímo na koncert na Letenské pláni 25. listopadu 1989. Dnes si vydává tvorbu sám. CD vypaluje doma na počítači (v edici Samoapal), sám kreslí, ryje i tiskne obaly a osobně je prodává nebo rozdává na svých koncertech. Nakladatelství Galén vydalo už čtyři svazky jeho sebraných spisů a několik CD. Hutka je třikrát rozvedený, má syna, dvě dcery a žije v Praze s mladou přítelkyní.