V rozpitých barvách
Jan Hrubý / Jaroslav Hutka / Radim Hladík / Petr Přibyl

Sluníčkář Hladík
Je podivné být u toho a vědět, že tato deska je to poslední, co Radim Hladík udělal. Když už nedokázal ani sejít z bytu po schodech, protože mu příliš rychle docházel kyslík v těle, vzal si ještě nahrávky domů na poslední úpravy, na poslední dohrávky. Telefonovali jsme si kvůli technickým věcem, zadýchával se sice, ale hlas měl pořád stejně znělý, tak jaksi po jeho způsobu optimistický.
„Smrti se nebojím, mám za sebou už tři klinické smrti, umím si to představit,“ říkal mi ještě ve studiu. V puse cucal hadičku od kyslíkového přístroje.
„To má tak jemné filtry, že to propustí jenom kyslík,“ říkal se svým typickým obdivem k technickým věcem. Rád věci rozmontovával a smontovával a občas jsem se ztrácel v jeho technických popisech jakékoliv mechanické blbosti, a to už od dob big beatu.
Za všechna léta, co jsme spolu hráli, jsme spolu také hodně seděli v autě, protože k mojí i jeho muzice patří být neustále na cestách. Ty hodiny prosezené v autě jsou jako sedět ve vězeňské cele. Řekli jsme si na sebe všechno. Radim řídil, i když jsme jeli mým autem. Z mého šoférování byl nervózní. Takhle byl klid a harmonie, po chlapsku ho bavilo točit volantem, mě ne. Mluvili jsme hodiny nebo poslouchali zprávy s jeho přesným odhadem vypnout blbou rádiovou písničku před jejím začátkem a trefit se, když zase začínalo slovo.
Do téhle desky se mu na začátku moc nechtělo. Trvalo téměř tři roky, kdy se o tom jenom mluvilo, plánovalo, ale vždycky do toho něco vlezlo. Já už nevěřil, že z toho něco bude. Znal jsem ho. Nikdy nikomu nepřiznal, že by něco rád odmítnul. Hodná povaha, která neuměla říct ne, ale uměla neuvěřitelně dobře kličkovat. To byla jeho obrana. Ovšem nekonečně trpělivý vydavatel Luboš Houdek Radima přesvědčil, a tak se to na poslední chvíli podařilo.
Překvapivě ale už před třemi lety měl Radim představu, jak to bude hudebně vypadat jako celek, bez ohledu na výběr písní. „Hlavně to nebude uzavřené, basa a tak, to je pořád, a já už toho mám po krk. Tohle chci jinak a spontánně. Ty budeš hrát, co hraješ vždycky, a já se budu připojovat spíš beglajtem. A atmosféru k tomu udělají dva níťaři, viola a housle. Ale nesmí to předtím slyšet, připojí se až ve studiu,“ předestřel svou představu. Já si to představit moc neuměl. „Fakt neboj, bude to dobré. Znám oba, vím, jak hrají, a uvidíš, že to dopadne skvěle.“
Napřed jsme nahráli základy, dvě kytary a zpěv. Zpočátku nebyl při nahrávání úplně ve své kůži. Léta už jsme spolu nehráli a mně šlo o nové písně, které neznal. Měl v hlavě už znovu usídlený druh muziky, vytvářený v kázni více muzikantů. Já poslední léta vystupoval sám, takže dodržování rytmu nebo dopočítávání se taktů vypadlo z mé pozornosti. Takže v Bublině a Listopadu dopočítával, kolik tam vlastně dob a taktů mám, ale nechtěl to měnit. Když se ve studiu objevili „níťaři“, ožil, nadchnul se a byla nad tím velká a vzrušená diskuse. Nakonec byli z výsledku nadšeni všichni.
Radim za ta desetiletí našeho společného hraní pochopil, že moje písně jsou víc slovní sdělení než hudba. Přesně podle klasického dělení písní na dva druhy: vokální a instrumentální. U vokální je hudba pouhý doprovod slova, podmalování, u instrumentální je služebník slovo, které tam není od toho, aby něco sdělilo, ale aby se stalo dalším instrumentem. Kupříkladu Bedřich Václavek, který téměř po sto letech za druhé světové války kriticky sestavil textovou část monumentální Sušilovy sbírky moravských lidových písní, dokonce rozdělil naše dvě základní sbírky lidových písní na vokální Sušilovu a instrumentální Erbenovu. Vše, co dnes slyšíme v českých rádiích a televizích, jsou písně instrumentální, bez potřeby něco sdělit. Slovo je zotročeno, aby věčným opakováním do hlavy nasadilo červa. Sušilova sbírka je hudebně nekonečně bohatší než Erbenova, přesto ji Václavek zařadil do sbírky slova, tedy vokální. Erbenovu sbírku považoval za instrumentální. Leoš Janáček také tvrdil, že píseň začíná na slově.
Zatahuji sem zapadlou Sušilovu sbírku, protože když jsme s Radimem Hladíkem v roce 1969 hráli spolu na pódiu poprvé, začali jsme právě těmi prastarými baladami. Otevřela to píseň o Svatém Vavřínovi, kterou Sušilova sbírka, která má dva a půl tisíce titulů, začíná. V „sušilovkách“ jsme si rozuměli, společně jsme nahráli desky Stůj, břízo zelená (1974), Vandrovali hudci (1976) a Pánbů na poli (1991). A také další, které jsem vydal „samopalově“. Byl tomu otevřený a chtěl, abych Sušilovy melodické zápisy harmonizoval sám. Vždycky se smál, že je to harmonicky úplně blbě, ale zní to dobře, a našel si v tom svou cestu. Hodně jsme toho o těchto baladách a zničujícím vlivu obrozenců na lidovou píseň namluvili, ale vše se dá shrnout větou Leoše Janáčka: „Lidoví zpěváci stupnic neznali, tudíž jich nepoužívali.“

Olympic a Sluníčko
I když byl Radim starší pouze o půl roku, cítil jsem ho jako někoho ze starší generace. Byl rockovou hvězdou už v době, kdy mě ještě ani nenapadlo, že sáhnu na kytaru. Ale tehdy nebyl mou hvězdou. V Praze byly dvě bigbea- tové scény: Sluníčko a Olympic. Mě Vláďa Veit a Hvězdoň Cigner poprvé zavedli do Olympicu, tak jsem se přidal k tomuto kmenu. Sluníčkáři, co chodili do Sluníčka, byli cosi jako nepřátelé z vedlejší čtvrti, táhli za jinou kapelou. Vždy nejméně hodinu před koncertem se banda mladičkých vlasáčů srocovala před vchodem do Olympicu, nebo do Sluníčka. Seznamovali jsme se a mluvili své pubertální kecy smotané s novou muzikou generace šedesátých let. Byl to čas naděje. Všechno bylo poprvé a každý měsíc se s objevem nové kapely otevíral nový vesmír. Beatles, Rolling Stones, The Who... Komunista se vzdaloval a svoboda se blížila. Dvě pražské scény, Olympic a Sluníčko, tohle věděly jistě. Jednou jsem byl také na té „nepřátelské“ scéně ve Sluníčku a Radim byl opravdu nedostižná hvězda hrající nekonečně složitá sóla s kytarou hozenou na zádech. Člověk už nikdy nepopíše, jaký rozlet to v tu dobu pro nás všechny znamenalo. Právě sólová kytara vyprávěla generační epos svobody a Radim byl jedním z jeho největších vypravěčů. Bylo to omamné, stejně jako tehdejší naděje. Skutečný a jediný zbývající nepřítel byl blbý český měšťák v tlačence bolševického režimu. Radim mluvil kytarou jako nikdo jiný a bylo jasné, že mluví o vzdoru a svobodě, a přitom se pořád usmíval.
Radim zůstal sluníčkářem dodnes, i v tom současném významu. Toto nádherné slovo má dnes posměšný obsah, možná postposměšný postobsah. Ale to zase přejde, sluníčko bude dál na nebi svítit a vrátí se také do slov a názvů. Ovšem je dobré k tomu všemu doříct, že politika byla pro Radima stejně důležitá jako hudba a většina našich rozhovorů se nesla na této vlně. Ve středu 13. listopadu 2002 jsem napsal do svého na koleně tištěného sešitku Samopal revue článeček pod názvem Stárnoucí komedianti.

Stárnoucí komedianti
Dnes jsme hráli s Hladíkem ve Dvoře Králové. Začínalo se až skoro o půl desáté večer. Bylo to v rozsáhlé ošoupané hospodě s velkým pódiem, kde se za bolševika děly jakési odborářské schůze. Nemám rád tyhle pozdní začátky, protože dělám dlouhá představení a lidé jsou pak unaveni, a při tak pozdním začátku v hospodě hrozí, že už budou někteří diváci opilí a představení pokazí.
Jeli jsme tam dvě hodiny temnotou zimního času po mokré, klikaté a nezřetelné silnici, plné větrem oškubaného listí. Chvíli jsem spal, chvíli jsme mluvili o české politice a současných volbách a náladu jsme měli mizernou po všech stránkách.
Vchod do hospody byl blátivý, silnice před vchodem plná děr a kaluží a všechno působilo nepřátelsky. Prostě zase celý tenhleten nejistý komediantský život od štace ke štaci, a to s tou naší blížící se šedesátkou na člověka padne únava. Měl jsem pocit, že na mě leze chřipka, a Radim vyprávěl, že se teď bude měnit zákon o proplácení nemocenského pojištění.
„Nechal sis někdy proplatit nemocenskou?“ zeptal jsem se. Radim se zamyslel a nemohl si vzpomenout. Já taky ne. Kdyby stát postavil svou ekonomiku na takových drobných, sebevykořisťujících podnikatelích, tak by se nemocenskými dávkami vůbec nemusel zabývat.
Začali jsme hrát a já se cítil unavený. Měl jsem pocit, že ze sebe nevyzpívám jediný tón a první sloky zázračné balady o Svatém Davidu mě bolely v krku. Lidi kolem stolů, na které jsem viděl z výšky, seděli tiše a začali se mnou trošičku a velmi nevtíravě zpívat. S tím jsem v té své náladě nepočítal. Zpozorněl jsem a opakování slok jsem nechal už jen na nich, a ono to zafungovalo.
Jelikož s Hladíkem hraju už desetiletí, tak velmi dobře cítím, kdy „pouze“ hraje, a kdy i on svou hrou zpozorní. Začal lidem do sálu kytarou odpovídat také.
Když jsme došli k baladě o Svatém Lukášovi, bylo jasné, že to bude představení, pro které člověk žije. Únava zmizela, a já jsem pak už písně nezpíval, ale maloval, a z Hladíkovy kytary padaly také už jen barvy. Skončili jsme dlouho po půlnoci, a i když jsme schytali poněkud nižší honorář, než bylo domluveno, byli jsme oba spokojeni.
Koncert je obřad, je to podivné prapohanské obětování smyslu naší existence, a když se podaří, dá se zase žít dál.

V rozpitých barvách
Nejsem si jist tím, jak moc jsem Radimovi ublížil, že jsem se v padesáti dostal do krize marnosti a rozhodl se, že končím s celým svým minulým životem a že si budu hledat ještě nějaký další smysl života. Mám za to, že to v první chvíli prožil jako zradu. Těch sedm let po převratu, co jsme hráli jenom spolu a měli plné sezóny, byl spokojený a jednou mi Radim dokonce řekl, že takhle by šlo hrát až do penze.
„Ale to bude až za patnáct let,“ odpověděl jsem nervózně. „Víš, jak rychle to uběhne,“ odtušil spokojeně smířeně. Prostě byl s naším hraním spokojený. Já byl ve zmatku a nespokojen. Sice jsem předtím přemluvil jeho ženu Zlatu, ať nám dělá agenturu, a ona se do toho pustila nadšeně a profesionálně, ale cosi ve mně drhlo. A přitom jsme měli všechno příjemně doma. Fungovalo to a nemohlo to být lepší. Neměli jsme žádné zkoušky, byly to svobodné koncerty, kdy Radim měl volnost improvizace a mimo naše koncerty si spokojeně seděl doma v oblíbeném županu, brnkal na kytaru s jakoukoliv muzikou, kterou zrovna poslouchal, sledoval zprávy, měl předplacené všechny noviny a četl je. Nemohl jsem získat lepší přehled českého tisku než od něj, já – posluchač anglického BBC. A už nikdy nechtěl mít znovu kapelu. Říkal, že to by znamenalo zase něco jako vlézt do politiky se vší špínou, co k ní přináleží. Najednou jsem ho nechal v padesáti na holičkách a on se nerad musel vrátit do svého světa. Mám za to, že to bylo pro něj dobře, alespoň doufám.
V sedmdesátých letech jsme společně hrávali často, dokonce kolem roku 1975 neměl kapelu celou sezónu, tak jsme vystupovali jenom spolu a nebál se toho. Ten rok jsem měl své první trestní stíhání: urážka hlavy státu, rasy, národa a přesvědčení. A potkal jsem první disidenty. Když pak Radim už kapelu měl, tak stejně většinou hráli v Polsku, tehdy by řada kapel bez Polska zřejmě ani nepřežila.
Když jsem byl v emigraci, tak jsme spolu nekomunikovali. Vrátil jsem se nečekaně 25. listopadu 1989 a stal se na chvíli hvězdou. Radim byl na tom tehdy s muzikou celkem mizerně. Přišla nová doba a kapelu rozpustil. Když jsem mu pár měsíců po svém návratu řekl, zda by si se mnou někdy nechtěl zahrát, dostavil se už na můj další koncert, a tak to zůstalo až do mé padesátky. Než proběhla, měli jsme poslední koncert v Přelouči. Já měl postarší Ford Tranzit, a když jsme do něj po koncertu nasedali, ulomil se při startování Radimovi klíč. Bylo to divné znamení téměř neřešitelné situace. Už ani nevím, jak se nám podařilo odjet, ale Radim byl schopen opravit všechno.
Asi půl roku předtím jsem koupil rozpadávající se statek v malé vesničce na Domažlicku a pokusil se se svými malinkými, milovanými pozdními dcerkami v milé rodince odstěhovat se na venkov a začít něco nového. Jako starý blázen jsem samozřejmě jen znovu objevil, že to nefunguje. I roztříštěný život je jen jeden a uniknout z něj se nepodaří. Čím rychleji člověk sám před sebou utíká, tím intenzivněji a osaměleji sám sebe potkává. Po roce a půl jsem se rozpačitě vrátil na scénu. Občas jsme si s Radimem zase zahráli, ale už to mířilo nějak do ztracena. Nezlobil se. Velmi dobře chápal, co se ve mně děje, i on bojoval se svou zapadající hvězdou. Oba jsme stárli a já byl zoufalý z ustrnutí a neschopnosti psát další písně. Žvejkal jsem dokola starou slámu, věnoval se archivování a Fosilu, tedy vyhrabávání sebe sama jako zkameněliny. Radim byl jediný kolega, se kterým jsme společně nenapsali žádnou písničku. Dával jsem mu celou dobu všelijaké texty, ale on byl bohatý na melodie pro kytaru, ne pro slova.

Nokia 9300
V roce 2005 jsem se v sobě probral a začal zase psát. Napřed literaturu před literaturou, to znamená deník. Nejsem si ale úplně jist, jestli z hluboké vnitřní potřeby nebo prostě proto, že se objevil úžasný kapesní psací stroj jménem Nokia 9300. Ukecal jsem jednoho boháče, ať mi ho koupí. Tehdy stál pětadvacet tisíc. Začal jsem psát v dřevníku na chalupě mezi štípáním dřeva. Vznikal mi plnokrevný deník jako partner v zemi bludné politiky a pozvolna zapomínaného, kdysi vzpurného písničkáře.
V roce 2006 se do toho začal mísit strach, že s šedesátkou přijde ještě horší krize existence než v padesátce. Hystericky jsem se snažil vrátit k svému dávnému cíli – malování. Nakoupil jsem si barvy, stojany a štětce a s jedenáctiletou dcerou Eliškou jsem na celé léto odjel na chalupu, abych začal malovat. Jako všechny moje děti i Eliška mi byla skvělým partnerem. V ničem mi nebránila, byla jen zvědavá, co z toho malování vyleze. Já chtěl navázat na svoje poslední, na akvarelovou krajinomalbu... hmm, ale nepřekonal jsem stud sám před sebou, že to bude blbé. A v tom opravdu otřesném traumatu, že to nezvládnu, že nenajdu ani sílu ty barvy vyndat z krabice, jsem najednou začal obrazy psát. Krajinomalebné texty. Díval jsem se do mobilu a měl jsem v něm jednoho dne napsané Sudety. Že bych tu řeku mlčení konečně přeplaval? Že by se protrhla hráz Bludného Holanďana ve mně? Napsal jsem mnoho dalších textů, které na této desce nejsou. I první dětské, Ještěr a kamion a Lauru, právě pro Elišku.
Bylo to ale nejisté probouzení z dlouhého mrtvolného snu mého návratu z emigrace domů. Návratu, který mě divně zakopal do hrobu už definovaného osudu i tvorby. Byla to vzpoura i revoluce ve mně. Netušil jsem, že šedesátka bude nový začátek života, jak v tvorbě, v lásce, tak v cestování do Asie, ať to zní jakkoliv kýčovitě. Dokonce mi znovu začaly růst vlasy. Jen jsem si v tom novém vytrysknutí slova nevěděl rady, jak s muzikou. Oslovil jsem celoživotního kolegu Vladimíra Veita, který mne v roce 1966 přitáhl k písničkářství. Byl před šedesátkou také trochu ztracený. Moje texty zvedl jako výzvu a pustil se do toho s plným nasazením. Dodnes jsem ještě nezpracoval všechny písně, které jsme od té doby napsali. Je skladatelem všech melodií na této desce. Samozřejmě k povaze naší padesátileté spolupráce patří, že on ty „moje“ písně nezpívá. I když to umí. Ani jeden z nás nezvládáme dostatečně noty, takže všechny písně mi posílá nazpívané v MP3 jen se zápisem akordů. Já to poslouchám, a až to pochopím, tak to hraju, ale úplně jinak, než on by si představoval. Padesát let jsme spolu autorsky propojeni, ale fakt je, že si vlastně vůbec nerozumíme a máme časy tvrdých rozchodů kvůli politickým kravinám a rozpačitých znovusetkání. Pokud existuje něco jako nepřátelská symbióza, tak to je naše společná a hluboce smysluplná spolupráce.

Říčka Sorgue
V létě roku 2007 jsem odjel do jižní Francie na „svou“ v přírodě ztracenou louku u říčky Sorgue. To místo jsem objevil v emigraci v roce 1985. Za dva týdny jsem tam napsal 37 písňových textů a přesvědčil se, že to probuzení, ta revoluce v duši, je pravda, že hráz se skutečně provalila. Vše jsem psal do té nokie, kterou mám dodnes.
Pátek 27. července byl obzvlášť plodný. Textem Böhmen und Mähren jsem začal ráno u říčky. Vylezl jsem ze svého bydlíku, uvařil si čínskou polívku, pak přelil horkou vodou instantní kafe a sešoupal se i s kafem po příkrém břehu k celkem dravému proudu. Měl jsem na mysli padesátá léta a Böhmen und Mähren vzniklo jako úvod. Nějak navíc. Tak jsem se pustil ještě do Ztraceného příběhu padesátých let a dokončil ho také.
V poledne jsem vylezl z chladu stínu stromů opravdu vyčerpaný na prosluněnou louku a lehl si na ni. Po nebi běžely bachraté mraky. Larzac je sice na jihu Francie, ale je to náhorní rovina pro ovečky a zkameněliny. Když mrak zakryl slunce, otevřel jsem oči a sledoval modré nebe s obrovskými bílými koráby. Někde na okraji mysli byl naštvaný stín nedávno objevené zprávy „o služební cestě pramene“ vyslaného do Vídně za zájmovými osobami Karlem Krylem a Pavlem Kohoutem. Že písničkář, který se mi vyznal, že jsem byl jeho učitelem a příkladem, spolupracoval dva roky s StB, mě sice otrávilo, ale ani moc nevzrušovalo. Bylo pouze trapné, jak to zatloukal, ale nic se nevědělo jistě. Jeho spisy se ztratily a nebylo ještě jasné, jak rozumět archivům. Přerušil jsem s ním koncertování a kontakty, dál jsem to neřešil. Chápu, že to byla pro mnoho lidí těžká doba a každý byl jen člověk, který chtěl žít a přežít, a vzpoura byla sebevražedná, což mohu jen potvrdit. Mně ale bylo líto Karla Kryla. Kluka, kterého jsem znal od šedesátých let, a jelikož byl malej, měřil snad jen metr šedesát, byl velmi zranitelný a pořád v obranné pozici. Všichni jsme věděli, že je ve Svobodné Evropě nešťastný a cítí se nesvobodně, ale kvůli existenční nejistotě exulanta nemá odvahu ji opustit. On to ale nikomu z nás nepřiznal a byl ochotný se i hádat. V létě 1989, když byl Nohavica s Pepou Streichlem ve Vídni, tak mu Karel otevřel srdce. Ulevil si, přiznal se k té naději ztraceného domova za nepřístupnými kopečky. A teď jsem se o jeho skrývané nespokojenosti dočetl v estébácké zprávě. To bylo hnusné a dotklo se mě to velmi.
Jistě, režim za pár měsíců padl a tato informace nikomu neublížila. Kryl už byl teď mrtvý a naštěstí se to nikdy nedozvěděl. Mne to ale štvalo. A jak jsem se tak koukal na ty mraky nad Larzacem, napadlo mě: „Udavač z Těšína, koncert mu začíná...“ A jelikož se mi Nohavicovy písně zdály vždycky poněkud kýčovité, tak jsem to dopsal v kýčovitém duchu. Ale vyřizoval jsem si tím jen svoje soukromé účty s kolegou písničkářem, který zradil naše společenství. Ve špagetových kovbojkách si to kluci kovbojové také vyřizují mezi sebou. Je to cosi jako otázka cti. Že tím narazím na monumentální celonárodní postkomunistický komplex českého udavačství, jsem nečekal. Dokonce předseda vlády musel odpovídat na to, co na tu písničku říká. V tom měla ta píseň možná nějakou společenskou hodnotu, pro mne však znamenala katastrofu ztráty publika. Musel jsem tu píseň donekonečna vysvětlovat a ten, koho se to týkalo, z toho vykličkoval. Já jdu za bezcharakterního. To odpovídá době, kdy si kolektivní vědomí odmítlo připustit, že je jakási stupnice hodnot toho, jak se dívat na minulost. Začali jsme se skrze postmodernu blížit k dnešnímu světu postpravdy. A teď v tom už jedeme naplno. Píseň z prosluněné louky dávno nehraju a na této desce samozřejmě není. Ale je tam Böhmen und Mähren, kterou jsem napsal tentýž den, a ta možná o něčem takovém vypovídá. Večer jsem pak ještě napsal veselý text písně Tygr a bagr.

Nové písně
Písně na této desce jsou z mého znovuzrození v čase už dalších generací. Konečně jsou na světě ve smysluplné podobě. V čase, kdy se o mně už učí na školách. Jak má chápat nová generace, že ještě žiju? V každém případě není důvod věřit, že ze mne vypadne ještě něco smysluplného pro současný svět. V emigraci v Holandsku jsem si uvědomil, že moderní doba je strhující konzerva ohňostroje barev, která má svou nudu a izolaci, ze které nás vytrhne pouze větší hledání bohatství v sobě samých, ne v tom atraktivním, vnucujícím se okolí.
Během let svého probuzení po šedesátce jsem u říčky Sorgue napsal i Cadaqués, Listopad, Nepůjdu do nebe, na chalupě na Domažlicku pak teskné písně Postavy noci a Podkovy zimy. To jsou sice různé a důležité kapitoly mých let, ale dají se probrat později. Teď jen reaguji na to, kde se pro veřejnost můj písničkářský příběh přerušil, umřel nebo se občas objevil v pozornosti médií jen zmateně.
Výběr písní na společnou desku s Radimem Hladíkem jsem sice měl hotový už před třemi lety, ale jemu se to tehdy zdálo temné. On byl opravdu sluníčkář a temných věcí se sice nebál, ale byly pro něj mučící. O život bojoval pozitivní silou a některé z mých existenciálních, jakkoliv pravděpodobných vzdáleností nesl těžce. Jak čas běžel, pořadí nových písní se měnilo a to, co teď na desce máme, je vlastně náhodný výběr na poslední chvíli. Úsměv sochy jsem napsal v Laosu. Sklenici vody, kterou jsme nakonec vyřadili, stejně jako Obrázek z lásky, před lety v Indii. V Indii vznikly také texty Moře, Rozpité barvy a Letní bouře. Duhová bublina se narodila v Praze v hospodě U Suchý dásně.
Chci ještě smeknout před „níťaři“. S Honzou Hrubým se známe celý život, ale nikdy jsme spolu nehráli. Tak jsem byl rád, když ho Radim přizval. I on byl přímo nadšený, že se konečně pracovně setkáváme. Jsme s Honzou oba z těsta stejné generace a stejného vidění. S Petrem Přibylem jsme se viděli poprvé a hned jsme si porozuměli. Je to „frakoun“, hraje v Národním divadle, má svůj kvartet a nejvyšší možné akademické vzdělání. Existuje pro něj jen jedna hudba, která má ovšem dvě tváře: dobrou, nebo špatnou. Ta dobrá nezná žádné příkopy. Petr umí hrát operu i big beat, a mám radost, že hrál i se mnou.
Přeju vám hluboký zážitek z rozpaků, které možná v první chvíli s touto deskou prožijete...

Jaroslav Hutka