Doba hájení a šance možná končí rozhovor - autorizovaný text Na jaké hudbě jste vyrůstal před tím, než jste začal psát své první písničky a kdy to mimochodem přesně bylo? Já mám pocit, že na žádné. V dětství a později jsem měl rád Voskovce a Wericha, vím, že mě oslovil v pubertě rock and roll a pak nová muzika, jako Beatles a všechno to nové, co šlo s tím v šedesátých letech, ale beru to spíš jako automatickou kulisu času. Nic jsem nevyhledával, bral to, co přišlo samo. Mě oslovovalo výtvarné umění. A k písničkaření jsem přišel, že jsem chtěl sdělovat "velké" myšlenky a písničky byla cesta, jak být také u toho. První písničku jsme s Veitem napsali o vánocích 1966. Jmenovala se Hospodskej a hraju ji dodnes. V prvních letech jste vystupoval hlavně ve dvojici, ať už s Vladimírem Veitem, Petrem Kalandrou, Hvězdoněm Cígnerem nebo Vlastou Třešňákem. Vyhovovalo Vám, že jste se o „výdej energie“ na koncertech mohl podělit? V tom věku mluvit o výdeji energie asi nejde mluvit. Člověk jí má až moc. Ale tím, že jsem se nepovažoval za muzikanta ani zpěváka, jen textaře, tak jsem chtěl hrát s muzikanty a zpěváky. Hrát jsem chtěl,abych byl u toho, ale představoval jsem si jen jakousi doprovodnou kytaru. Čas se tak nádherně otevíral svobodě, že jsem chtěl být mezi lidmi a to jde nejlépe koncertováním. Ale bral jsem to jako provizorium. Návštěvu v zajímavém světě, který se právě rodil. Plán jsem měl, že za nějakou dobu se vrátím do své krajiny a to byla grafika, malířina a tak. Když Kalandra někdy koncem roku 1968 nečekaně s rodiči zmizel do Afriky, tak jsem se najednou musel stát zpěvákem. A bylo to. S Třešňákem to byl básnický experiment, velmi jsem ho obdivoval a on mne, ale padlo to na tom, že jsem ho tlačil do nějaké kázně a tak se vzbouřil. S Hvězdoněm to byl úlet do úplně jiného písničkářského světa, ale to už byl rok 1970, kdy jsme byli všichni definitivně v okupované zemi a nebylo návratu zpět, ale ani cesty dopředu. V tom celonárodním ztroskotání to bylo celkem zoufalé sebezachraňování. V tom roce, kdy mnoho lidí emigrovalo a za nimi se zase neprodyšně zavřely hranice, všechny organizace byly zrušeny, kluby přestaly fungovat, to byl čas strašné samoty v přeplněné Praze. Každý byl v tu chvíli sám. Jak jste vnímal nástup normalizace v roce 1969, kdy začalo koncertů ubývat? Byl jste u rozjezdu Tyjátru písničkářů a Šafránu, spojovaného zpočátku rovněž s Divadlem Ateliér. Byla to svého druhu sebeobrana? To nebylo zase tak jednoduché. Rusové v první fázi okupaci zpackali. Sice první den zajali naši pitomou vládu a odvezli si ji do Moskvy, ale obyvatelé se zachovali úžasně a také media. Rusové nenašli ani vysílání rádia, ani televize ani tiskárny, prostě nic. A ještě ke všemu v zemi, kde se během jedné chvíle sundaly všechny ukazatele a cedule a názvy, zabloudili. To byl moment, kterého šlo využít. Rusové museli vládu vrátit, ale ta bohužel zradila. Udělala tajné dohody, aby si zahránila krky a místo sebe předhodili okupantům národ. Dubček se předvedl jako vystrašený mamlásek. Rychlý pád do propasti ale velmi pozdržela oběť Palacha a Zajíce a první půlka 1969 bylo nadějné nalezení druhé svobody. Ale jen do podzimu, kdy se objevil Husák. Tam to teprve začalo. Celý rok před tím od srpna do srpna byl velmi dramatický a také nadějný. Jenže Češi tradičně mají politiky buď zcela neschopné nebo svině. A pád do propasti normalizace je tedy až rok 1970. A samozřejmě Tyjátr písničkářů v roce 1971 a Šafrán v roce 1972 byla sebeobrana, pokus o přežití. Proč u Šafránu nedošlo na původní představu širšího spektra hudebních žánrů, rozkročených od folku až k rocku? Když jsme Šafrán se Zuzanou Michnovou zakládali, tak tento plán byl, měl jsem jen jegrační podmínku, že tam nebude Merta ani Třešňák, protože jsme se na konci Tyjátru písničkářů pohádali. Ale to, jak nakonec bude Šafrán vypadat rozhodl čas a možnosti. My, co jsme byli jen s kytarou, jsme byli volní a svobodní, protože jsme mohli hrát všude, třeba ve sklepě u svíčky bez elektřiny. To u kapel nešlo. Proto se to zhroutilo. Oni byli pro nás omezením, my pro ně nebezpečím. My jsme se samozřejmě mohli objevit v jejich světě a na jejich pódiích, ale oni za námi tak moc nemohli. Ale když to šlo, tak jsme spolupracovali dobře. V roce 1975 se nám podařilo obsadit klub Tesly v Čáslavské ulici, většinou dvakrát týdně a tam jsme zvaly i kapely. I Michal Kocáb tam s námi vystupoval, ale to byla vyjímečná situace. A pak taky hrálo roli, že naše zpívání bylo postaveno na textech, které jsme si nenechali cenzurovat. Na muzice až v druhé řadě. Kapely tuto svobodu nemohly mít, protože byly závislé na agentuře. Moravské lidové balady jste díky Sušilově sbírce objevil už koncem 60. let a první supraphonský singl Milý s milou/Václavek vrah vyšel v roce 1970. Obstaral folklór po nějaký čas pro různé „hlídače slov“ mimikry? Ano i ne. Pro mne objevení původní a skutečně lidové písně byl velký objev, objev lidového hlubokého existencionalismu, který pozdější obrozenecké přiblblé vlastenectví nepřežil. Sušil svou sbírku ukončil 1858. To začínal zuřivý český nacionalismus, takže tato nejbohatší naše sbírka propadla "protože nevyjadřovala historii národa". Já tedy objevil cosi jiného než to, čemu se říká folklór, který dodnes považuji za pouhý vlastenecký kýč. Ale pro mnoho pořadatelů, kteří potřebovali na povolování nějakou kouzelnou větičku, jsem nabízel název Hovory k folkloru, což byla i částečně pravda, ale trochu jiná, než si představoval bolševik. Jednou mi estébák při výslechu řekl báječnou větu: "Když zpíváte ty lidové písně vy, tak jsou také protistátní." Ale ty balady, které jsem zarytě zpíval, zpočátku publikum vůbec nechtělo. Teprve až vyšla deska Stůj břízo zelená, tak se to prorazilo. Vaše první dvě supraphonská alba Stůj, břízo zelená a Vandrovali hudci vyšla už v době, kdy se Šafrán začínal těšit pozornosti StB. V časech plánovaného hospodářství to ale k vydání trvalo běžně celý rok, takže překvapí, že prošli „Hudci“. Jak si to vysvětlujete? S Hudcema to bylo opravdu napínavé. Estébáci už o mně věděli od roku 1975, ale spíš mě považovali za jakousi pokoutní špínu, které bude snadné se zbavit. Naše publikum neudávalo a mou existenci zjistili náhodou. Ten osudný koncert byl 7. února 1975 v loutkovém divadle v Chocni. Jakýsi soudruh Štangler, vedoucí Domu odborů, se před koncertem schoval mezi loutky, vyposlechl si koncert a ještě v noci to šel na policajty udat. Podařilo se mu sehnat nahrávku, estébáci se zděsili a hned mi nasadili paragraf Hanobení hlavy státu, rasy, národa a přesvědčení. Ale než to dotáhli do konce, stal se 8. května 1975 Husák prezidentem a udělil amnestii která shodou okolností padla i na mne. Já o tom ale nevěděl. Bylo to z pekla štěstí. V Hradci Králové tedy už o mně věděli, pozvolna začli komunikovat i s Prahou, ale netušili, že spolupracuji se Supraphonem. Asi by je to ani nenapadlo. Začali ale pozvolna tušit, že možná moje koncertování jde dál než do Chocně. Pak je ve spisu uveden termínovaný plán, jak se toho o mně dozvědět víc. Jeden bod byl za mnou někoho poslat a přišel Karel Srp a já mu v plné důvěře řekl, že Hudci jsou na spadnutí a deska Šafránu také. Hned běželi do Supraphonu, Hudci už byli vyskladněni, takže zachráněni, Šafrán v nákladu 20 tisíc právě vyroben, tak šel do stoupy. Ale Hudce jsem trochu popohnal. Věděl jsem, že je naspěch. S panem Nečasem z brněnského rádia jsem domluvil velmi rychle živý koncert v Brně a na Supraphonu jsem dohodl, že oni vezmou živou nahrávku a že za to ručí brněnský rozhlas. To se stalo v rekordně rychlém čase a stihlo se to. Byla to nádhera, ale byl to také konec. Mezi Vaše tandemy patří i duo s Radimem Hladíkem, které mělo s odmlkami vlastně nejdelší trvání. Kdy jste se dali dohromady a jaký byl Váš vztah k Blue Effectu? Už v Aktualitách Melodie č. 12 v roce 1969 se objevila tajemná poznámka, že Blue Effect medituje se svým Maharashim Hutkou“... Snad na začátku roku 1969 se dal dohromady Blue Effect, ale měli program hotový jen na jednu půlku a tak hledali předskokana a já byl tehdy populární, tak za mnou přišel jejich basák Kozel, jestli bych to nevzal. Vzal jsem to a bylo to docela dobrodružství. Domluvy byly rychlé, tisk plakátů pomalý, tak jsem na plakátech nebyl a publikum bylo vždy zaskočeno, že se jim na jevišti na zahájení neobjevil big beat, ale ukecanej vlasáč s kytarou. V jiné době by to neprošlo, ale tou okupací byli lidé tak zaskočeni, že byli ochotni poslouchat i vážné texty a vážné řeči. To byl půlrok, kdy já byl naladěný mysticky, takže jsme se s Hladíkem rychle zkamarádili, po koncertech jsme vždycku u něj doma vyvolávali duchy. A mlel jsem o józe a vůbec, takže mě požádali, jestli bych neudělal texty na jejich první LP. Texty jsem napsal, desku jsem nazval Meditace, oni to nahráli a pak jsem v létě odjel na tři měsíce na Moravu k dědovi zabývat se Sušilovou sbírkou. Když jsem se vrátil, tak texty přepatlal Zdeněk Rytíř, původní hotové nahrávky smazali, ale můj název Meditace si nechali. Byl to hnusný podraz, protože mně nikdo nic neoznámil. Hladík mi později říkal, že Mišíkovi, který to nazpíval, se to nelíbilo, tak to nechal smazat. No jo, byli jsme mladí a začínala nebezpečná doba, ale než to smazali, mohli udělat kopii. Texty se mi také nezachovaly, tak ani nemůžu pochopit, že to bylo třeba fakt blbé. Ale v muzice je to jako v politice, podrazy k ní bohužel patří. Jak to bylo s Vašimi texty pro Blue Effect, tedy tehdy už dočasně Modrý efekt? Texty Svitanie a Za krokem žen se objevily ve dvou skladbách na albech Svitanie a Svět hledačů. Když vyšlo druhé, žil jste už v Nizozemsku. Nebyl pseudonym Daniel Macík, odvozený z dívčího jména Vaší druhé manželky v mužském rodě, příliš riskantní? To neposoudím, ale klukům se ten nápad se jménem autora líbil. Na Slovensku ale moje jméno nevadilo. Tam byla zase podmínka, že to musí být buď anglicky nebo slovensky, v žádném případě česky. Tak jsme Svítání s Fedorem Frešem překládali do slovenštiny na Svitanie. Psal jsem to pro Leška Semelku, ale po těch dvou textech jsem ztratil zájem. Nejsem natolik profesionál, abych chtěl nebo uměl se vejít do jakékoliv muziky. Seděli jsme u toho s Leškem a ten mi většinu slov "vrátil", že na ten tón nebo na tamten nemůže buď íííí nebo ááá nebo ééé, takže těma dvěma textama spolupráce skončila. Váš vztah k undergroundu byl (eufemicky řečeno) rezervovaný a stejně to měla i druhá strana. Jak to, že jste v roce 1977 vystoupil na III. festivalu druhé kultury? Souviselo to o rok později s Vaší účastí na albu Zakázaní zpěváci druhé kultury, kde jste se objevil mj. ve společnosti Charlieho Soukupa a Svatopluka Karáska? Moje vystoupení na tom III. festivalu druhé kultury byl omyl. I Marty Kubišové. Jeli jsme se tam podívat k Havlovi na Hrádeček ze zvědavosti, ani jsem si nebral kytaru. Byl jsem jen divákem. Ale dali mi kytaru, ať taky něco zahraju a tak se to stalo. Deska Zakázaní zpěváci druhé kultury byla zase záležitost spíš šafránská, dal ji dohromady Jirka Pallas za pomoci švédských maoistů a hokejistů a Soukupa a Karáska jsme tam pozvali. Mně se ale ten název moc nelíbil. Nebyli jsme zádná druhá kultura, ale ta první, skutečná. Druhá kultura byla ta vystrašená a služebná pod paraplem bolševiků. Na tomhle albu jste také doprovázel Martu Kubišovou v pěti baladách ze Sušilovy sbírky, tedy v netypické poloze. Jak se Vám ji k tomu podařilo přemluvit a pomáhal jste s výběrem? Nebyl čas nad něčím přemýšlet, spěchalo to, přijel chlapík ze Švédska s magneťákem a nahraný pásek pak v pytlích s hokejkama museli propašovat švédští hokejisti zpět do Švédska. V Praze bylo právě mistrovství světa v hokeji. S Martou jsem se kamarádil, chtěli jsme ji tam mít, ale ona neměla repertoár, nevystupovala, nesměla. Tak jsem jí navrhnul moravské balady a stačila se jich naučit jen pět. Taky byla úvaha udělat jednu celou desku jen s ní a mou kytarou. Určitě by to byla dobrá deska, i když jsme všechno natáčeli i mne v kuchyni. Jenže nebyl čas a další problém byl, že některé další balady se nepodařilo nahrát, protože se u nich vždycky Marta rozbrečela. Ještě dříve jste se stal signatářem Charty 77, od čehož prý její autoři zrazovali zvláště písničkáře z Šafránu s ohledem na pravděpodobný zákaz vystupování. Vás ale měla StB „rozpracovaného“, bral jste podpis jako záležitost svědomí s tím, že už nemáte co ztratit? Na jaře 1978 jste už jako (estébáckým newspeakem) „Zpolitizovaná kriminálně závadná osoba“ neměl jinou alternativu než podat žádost o vystěhování... Chartu mi dal číst Havel ještě o vánocích 1976, ale požádal mě ať to nepodepisuju, že podpisů mají dost a jelikož s Třešňákem ještě hrajeme, tak oni budou podepisovat, my hrát a "takhle toho bolševika obklíčíme". Třešňák už měl podepsáno, tak jsme ještě jeho podpis pálili v mých kamnech. Na podzim 1977, po tom nejsilnějším půlroku mého hrání, byl už naprostý konec, tak jsem to podepsal. Už jsem byl zakázaný a tím pádem bolševika už neobličoval. A po těch neuvěřitelně aktivních dvou letech nastal divně mrtvý čas čekání na soud, trestní spis ležel u prokurátora a v té atmosféře mě žena Daniela přemluvila ať přistoupím na vystěhování a zabrzdím úvahy, že se nechám zavřít. Nevěděl jsem do čeho jdu, poprvé za hranicemi bez jakékoliv znalosti cizího jazyka. Pět let mě to rozhodnutí mrzelo, dnes jsem rád. Emigrace je také jakousi formou trestu, ale nakonec obohatí, v Česku ale odcizí. Od devatenáctého století je to cítěno jako zrada. První dvě autorská alba Pravděpodobné vzdálenosti a Minulost mává nám Vám vydal už Jiří Pallas ve Švédsku v Šafránu 78. V jakém nákladu se přibližnš tahle exilová alba lisovala? Vůbec nemám tušení, ale ty náklady byly malinké a emigrantům se to špatně prodávalo. Většina z nich byli ekonomičtí a tak k tomu neměli vztah. A já jsem si to s celou českou emigrantskou obcí rozlil v roce 1979 fejetonem Požár v bazaru. Zastal jsem se v něm sudetských Němců jako rovnoprávných obyvatel českého království. Takže jsem si pak několik let, do roku 1985, česky nezahrál. V Americe zase posbírali moje desky Pravděpodobné vzdálenosti a demonstrativně je poslali Jirkovi Pallasovi zpět. Prostě něco jako zrádce národa v Chotěboři. Ještě v Rotterdamu jste si v 80. letech založil vydavatelství Fosil, doma po návratu, když opadla polistopadová euforie, se z Fosilu stala číslovaná řada nahrávek Vašeho dalšího vlastního vydavatelství Samopal. Zjistil jste už v Nizozemsku, že písničky s názorem většinou nebývají masové zboží? To bylo divné zjištění, protože doma jsem vycházel z toho, že kvalitní věci by oslovovaly většinu, když by k tomu měla přístup. V Holandsku jsem v šoku zjistil to, co už taky víme teď i tady. Většinu zajímají pitomosti nebo nic. Když jsem měl v Holandsku dostatečný holandský repertoár, hledal jsem ve svobodné zemi vydavatele na desku a nenašel. Jeden vydavatel mi řekl upřímně: "to je příliš kvalitní, to nebude nikoho zajímat.." Tak jsem si půjčil prachy a vydal to vlastním nákladem a s distribucema to bylo to samé. Tak jsem to prodával na holandských koncertech. Těch jsem měl na štěstí dost a nakonec jsem těch tisíc kousků prodal. Svoboda sama o sobě z lidí ještě neudělá uvědomnělé lidi, kteří se snaží prožít život kvalitně. Musí se sami snažit a nemusí to být vždycky snadné, ale stojí to za to. Ale dá se to zase ztratit. Jako demokracie. Je třeba ji udržovat a žít ji a hájit ji, aby se nevytratila. Bohatí a mocní lidovládu nemilují. O emigraci jste se v souvislosti se sebevraždou Vašeho bývalého spoluhráče Hvězdoně Cígnera ještě se zkraje 90. let vyjádřil, že je to „těžká věc“. Když si s Vámi 25. listopadu 1989 dobrá polovina lidí na Letenské pláni pobrukovala Náměšť, cítil jste jistou satisfakce? Tedy pokud je ten pocit na papír vůbec přenosný... Hvězdoňova smrt byla absurdita a v emigraci nebyla zase tak vyjímečná. Emigrace je těžká a osamělá cesta, která nikdy nedojde úplného naplnění. A takový pohádkový písničkářský návrat domů byl samozřejmě zázrak, ale stal se časem zase pohádkou a to dost vzdálenou. Češi raději prožívají mrzutosti. A satisfakci jsem necítil. Byl jsem velmi rád, že jsem doma, s tím už jsem vůbec nepočítal, ale tušil jsem, že to nebude lehké a taky nebylo. Jak vnímáte vývoj v České republice za posledních sedmadvacet let? To je tak komplikovaná otázka, že nevím, jestli jde zodpovědět. Všichni jsme měli na začátku falešná očekávání a pak falešná zklamání. Jsme příliš mladičký a nezralý národ ve státě, který se ukazoval za celou svou kratičkou existenci zcela nestabilní. Neuměli jsme si poradit, tak jsme doufali v jakousi milost shora, jak za Josefa II. Ta sice přišla tím, že nás Západ vzal k sobě jako sobě rovného, ale neumíme to uchopit, přijmout to a tak žijeme sebepřeceňováním a zároveň sebelítostí. Ale tato doba hájení a šance možná končí a může to s námi dopadnout špatně, že se staneme skutečně tím, čím jsme, prostě nedospělou společností, která si volí narcistického Klause a vulgárního náfuku Zemana a chamtivého oligarchu Babiše a ovládá nás strach z přespoláků a z toho, že by došlo pivo a vepřové. Idea Evropské Unie je blbostí národních států narušena a jsme na rozcestí. Klidně teď můžeme po právu padnout na východ a zůstat tam. Mám mnoho kritických písní z minula i současnosti o nás a naší povaze, ty ale budou jednou vystaveny v muzeu, teď nikoho nezajímají. Současnost nám zcela uniká, ale pokud se chceme vrátit o čtyřicet let zpět, stačí pustit rádio. Méně se ví o Vaší dětské tvorbě, na CD vyšla v posledních deseti letech písničková alba Zvířátka a Bílý slon, ale dříve jste přispíval i do Mateřídoušky a v letech 1976-77 Vám dokonce vyšly texty ve dvou leporelech v nakladatelství Panorama. Psal jste původně některé z těchhle písniček nebo říkadel pro vlastní děti? Já mám celý život děti a ty tomu pomáhají, ty to ze mne tahají. Teď jsem zvědavý, co ze mne dostane ta ještě malinká Theodora a těším se na to. Za vydavatelskou renesancí folku v posledních letech stojí Galén, který Vám tenhle měsíc mimo jiné vydá nové album V rozpitých barvách, poslední, které ještě stačil natočit Váš dlouholetý spoluhráč Radim Hladík. Můžete tuhle dubnovou novinku čtenářům trochu přiblížit? Je to skutečně novinka, protože se tam objevují pouze nové písně, je to nová kapitola mého písničkaření a víceméně ji nikdo nečeká. Za posledních jedenáct let jsme s Láďou Veitem napsali víc písní než v sedmdesátých letech. Může to být bomba nebo taky propadák. Je to svobodná deska a Hladíkův experiment. Vstup do nové krajiny. Pokud bude deska samonosná a svou silou se stane známou, může to být událost. Ale nemusí. Není nikdo, kdo by masíroval trh a neveze se na žádném pop-podnikatelkém proudu. Takže si jí taky nemusí nikdo všimnout, ale je mi to jedno. Prostě je tady a mám z ní radost a budu žít a psát dál, jako dosud. Rock & All, Pavel Víšek, 15. 3. 2017