Rozhovor pro VOKNOVINY Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých "mániček" oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, mimo celé serie archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V rozpitých barvách, kde představil tucet nových písní, zabývajících se poněkud vážnějšími tématy, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba Nepůjdu do nebe je jedinou výjimkou) a jinotaje se poněkud vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající důvody současného stavu v nedávné i dávné české minulosti. To jsou důvody, pro které stálo za to se Jardy zeptat na to, kde našel novou inspiraci, jak vidí dnešní svět očima citlivého básníka, jehož postoje jsou pevné a neměnné. A není to moc pěkný pohled ... Dneska je ti 70 let. Je v tobě pořád kus rebela, jako před ... pardon ... těmi 50, 40 lety? Já myslím, že jsem se nezměnil, i když já se za rebela nepokládám. Hledám pozitivní, smysluplné a klidné věci, ty mě zajímají, ale problém je, že při takové cestě nevyhnutelně narážíš na překážky a ty nelze akceptovat. Jako třeba politiku těch, kteří ji používají jen na udržení vlastní moci a chtějí se zmocnit i tvého života. A okamžitě jsi v konfliktu a ani nevíš jak. A couvnout se nedá. Nechci se pouštět do rozborů aktuální politické situace, ale můžeš srovnat pocity písničkáře v socialismu, t.j. do tvé emigrace a v (pseudo)kapitalismu, jaký nám vládne tady a teď? Za bolševika ten strach, šeď a chudoba a uvěznění za ostnatým drátem na hranicích bylo přítomno každou vteřinu, nebylo úniku, ale věděl jsi jistě, že je to blbej režim. Skutečné viníky jsi neznal. Na zdi visel obrázek Husáka, ale kdo byl dál ve vládě, kdo byli ti krajští tajemníci, to tě ani nemohlo zajímat. Byli skryti a ty jsi narážel pouze na ty malé blbce, kteří udávali, otravovali, kádrovali v tom nejbližším okolí. Nebylo úniku. Dnes únik je a svou osobní svobodu máš, takovou, co jsi tehdy neměl. Můžeš si tělesně užívat od těch nejnemravnějších věcí po ty nejvíc nebesky blažené, třeba vstoupit do kláštera nebo do jakékoliv komuny, vždycky k sobě a svým touhám najdeš odpovídající společenství i třeba tím, že trčíš v té své facebookové bublině. Nakonec i kolem Vokna máte svou partu a těm mocným je zcela ukradené, co si tam píšete. Tato osobní ani spolková svoboda neexistovala a byla většinou hodnocena jako trestná činnost. Všichni byli chudí, i ti nejvyšší komunisti, ale ti byli izolovaní pro tebe vzdáleně a nedosažitelně, člověk o nich nic nevěděl. Dnes se s tím kapitalismem, kdy je téměř všechno zjistitelné, objevilo a nabubřelo obrovské bohatství. A peníze se tváří, že jsou samy o sobě svobodou. Všechno stojí peníze a ty peníze tady jsou, ale rozdělila si je parta lidí, která tím získala nepředstavitelnou moc a možnosti a pozvolna kolem nás obyčejných utahuje novou smyčku toho "my a oni". Ale všechno je barevnější a zřetelnější, ale komplikovanější než dřív, zrádné, nepřehledné a bezcitné. Nebezpečí čucháš, ale je kluzké jako had a špatně se uchopí. Já si mohu zpívat, co chci, pouze to buď nikoho nezajímá a zpívám jen pro ty nejbližší, nebo by to třeba oslovilo víc lidí, ale nedozvědí se to. Neuslyší to v rádiu ani v televizi, svoje desky nedostanu do obchodů, které mají exkluzivní smlouvy s popíkovými podnikateli, takže pak působím jako nějaký neúspěšný zahořklík . Když se nepřizpůsobím rozdaným kartám, zůstávám se svou svobodou v izolaci. Dnešní bezmoc je „svobodně“ bezvýchodná. A z toho také žádná solidarita otřesených nevzniká. Srovnávat minulý a současný režim je bludné. Dnes je jiné nebezpečí, jiná forma závislosti…ale zároveň svobodni jsme. Někde píšeš, že "vzpoura je sebevražda". Přesto v tobě, zdá se, je onen genom vzpoury stále silně přítomen. Myslíš, že je přítomen i v nějaké další části společnosti, anebo ho vymazala obchodní centra a televizní seriály? Strach je v Česku mocnější než ideály a komerce je virus rozežírající osobnost k nepoznání. A je tu stále přítomná ta strašná česká schopnost se přizpůsobit všemu a zároveň okamžitě hledat soukromé cestičky, jak si to ulehčit. To se Češi ale nenaučili až za Husáka, tak se chovali už za Císaře pána. Ovšem vede to do otroctví, pokrytecké vychcanosti a naprosté lhostejnosti k věcem veřejným. Jak to, že pod sociálně demokratickou vládou je takové množství "sociálně vyloučených" žijících v neřešitelných dluzích pod hranicí bídy a přitom tak náramně kvete obchod s chudobou? To je výsledek lhostejnosti a jakéhosi malosobectví obyvatelstva a propagandy, že ti chudáci žijící z dávek se mají jako prasata v žitě. Tragická msta dějin je, že nejhůře jsou na tom lidé na územích, ze kterých byli vyhnáni německy mluvící spoluobčani, kdysi patřící rovnocenně do stejného království jako my. Corona regni Bohemiae. Vlastně až do nedávna. Do roku 1918. Ti tu na návštěvě nebyli. Sociálnímu vyloučení se dá také říkat apartheid a ten se nám vymstí. Na nové desce V rozpitých barvách mi přijde, že sis našel nová témata: Sudety, ekologie, nikdy nenapravené křivdy z padesátých let... Bylo to těžké hledání? Téma Sudet mám v sobě od dětství. Babička byla Němka, ale jelikož dědeček byl vlastenec a přihlásil ji jaksi automaticky k Čechům, tak ji nevyhnali. Ale všechny její příbuzné ano. Byli to vesničané, žijící staletí na těch samých místech, a když mi v dětství matka vyprávěla o všech svých milých sestřenicích a bratrancích, kteří museli narukovat na začátku války a padli okamžitě v Rusku, bylo to teskné. A tetičky a strýcové, jejichž vesnice zmizely nebo byly zarostlé lesem. Při sbírání hub jsme naráželi na ruiny a máma vyprávěla příběh těch lidí, ke kterým bychom šli na návštěvu, na koláč a kafe a hned se dozvíš, čím návštěvy hostili a co která ta tetka uměla péci a co jí nešlo a která byla hádavá a která usměvavá… Prostě živé příběhy "mojí" rodiny a ty vidíš už jen rozvrat a prázdnotu. To se tě dotkne, chytí tě to za srdce. Pro mě takzvané Sudety je kraj, odkud byli vyhnáni normální lidé a ty politické kecy okolo cítím jen jako propagandistickou lež. A ta padesátá léta? Jelikož otec měl před čtyřicátým osmým obchod s nábytkem, který mu samozřejmě i s naším domem sebrali, tak nás ještě o vánocích 1952 vystěhovali vojáci na policejní stanici na Bouzov, kde jsme dva roky bydleli. Mně bylo pět. V tu dobu bylo také čtvrt milionu lidí ve vězeních a pracovních táborech. To přece potřebuji jako písničkář vyjádřit, protože to vím. To, že mě nesledují média a čeští hudební kritici prožívají jen světové hvězdy ve velkém světě angličtiny, mě sice občas zamrzí, ale vlastně je mi to fuk. Žiju v malé zemi a tomu odpovídají mé možnosti uplatnění. Sám novou inspiraci nazýváš "znovuzrozením". Mně to přijde jako další možná cesta hledání rezonujících témat, která číhala ukrytá hluboko ve společenské "nepaměti". Myslíš si, že umění může změnit něco ve společnosti? Není to boj s větrnými mlýny, to "trápení se" se s hledáním nových témat? Samozřejmě člověk si chce u lidí ověřit smysl a obsah toho, co dělá. Šuplík není dobrým zrcadlem, ale fakticky to dělám pro nalezení svého smyslu ve světě a smyslu světa pro mne a sdílením to získává na jakési nezvážitelné hodnotě. Ale nemyslím si, že umění může změnit společnost. Umí zřetelně reflektovat změnu, která ve společnosti už nastala a není ještě vidět, vyslovit ji, najít ji, ale pohybem té změny kupředu být asi nemůže. Ovšem popis a odhalování té měnící se skutečnosti může být tak strhující, že to pak vypadá, že umění je tím inspirátorem. Ovšem může být úspěšnou brzdou úpadku, pamětí hodnotnějších časů, udržením smysluplnosti, připomenutím odcházejících hodnot a zde umělci ocitají i v ohrožení života. Je to nějak srovnatelné s tvou osobní situací, kdy na tebe StB hledala záminku k uvěznění a tlačila na tebe v rámci Akce Asanace tak silně, až ses rozhodl k emigraci? Jistě a to co jsem dělal právě bylo tou brzdou úpadku. Narodil jsem v rodině a zemi, která měla zanikající velkou kulturní minulost a i když jsem skládal na chápání náročné písně, našel jsem publikum, které to chápalo, kterému se po něčem takovém stýskalo. Nás tisíciletý evropský vývoj nejde během tři ztracených generací zlikvidovat. Mám teď na mysli i nacistickou okupaci. A hlupáci zaměstnaní diktaturou, jako bylo StB, měli za to, že stačí zlikvidovat nebo vyhnat jedince. Jedinec je zranitelný, toho může totalita zabít nebo vyhnat, nezničí ale to, z čeho vyrostl. To jen dusí, umrtvuje a zde je kultura asi jedinou obranou. Pečlivě se staráš o své fosilní archivy (a čest vydavatelství Galén, že do toho jde s tebou!), myslíš, že to má smysl nejen pro tebe? Máš nějaké zpětné vazby, ohlasy? Galén naštěstí mého Fosila začíná přebírat v profesionální formě a za to jsem velmi vděčný. Když si člověk dělá všechno sám, tak všechno tak trochu trpí. A smysl pro mne to má a i pro mnoho lidí, pro které jsem byl kdysi těmi písničkami jakýmsi ostrovem svobody. Ale nearchivuji jen sběratelsky. Je ve mne stále zarputilá víra, že v tom hodnota je i pro budoucnost, takže nechci přerušit souvislost, i když jsem dnes jen někde na okraji společenského vědomí. Popularita ale není měřítko kvality a smyslu umění. A v neprobuzeném Česku je popularita stejně jen výsledek podnikání a investic. Emigrace a devadesátá léta mě udělala neviditelným, neexistujícím, nevhodným do popkšeftu. Vypadl ze své společnosti a pak zde z medií. Ale na obojí už jsem si zvykl a tak hledím spíš do budoucnosti a více se soustředím na nové věci než jejich uplatnění. A zabývám se tím naplno, protože mi to také stačí na uživení. Baví mě tvůj pohled na "slušné Čechy"? Myslíš, že důvod tvého nepříliš laskavého pohledu je v komunistické minulosti, anebo je to prostě naše "národní povaha", která se projevila třeba i v exilu? Přece jen můžeš srovnávat s jinými národy… Ano, stále jsme ve většině takovými vystrašenými maloobčany, kteří se bojí přespoláků a nových myšlenek. Ale to začíná už za Marie Therezie a synka Josefa druhého. Tehdy tu bylo "zbytkové" česky mluvící obyvatelstvo přivázané k půdě, anebo k nízké službě ve městech. Pravděpodobně trauma Třicetileté války z nich pak udělalo katolíky katoličtější, než byli sami katolíci a příšerně konzervativní. A náhle shora udělené, tedy nevybojované svobody, byly nesrozumitelné a nevítané a vedly k podivnému semknutí jen kolem jazyka bez zájmu o další věci. Ty nové svobody způsobily strach a nejistotu, to nakonec známe sami ze současna. Jasně, tehdy nebyli vůdci a inteligence, Češi neměli šlechtu, tak si v sobě udělali poněkud buranskou hradbu proti "cizotě" kolem sebe a vrhli se do čehosi, čemu dnes říkáme Jazyková odluka. Ale byla to i politická odluka. Je to obsaženo i v tom pitomém sousloví Národ sobě. I v otázce Kde domov můj? A obrození není nový pohled na svět, ale zase jen defenzíva a hledání společného nepřítele. Otevřený svět a nějaké velké politické vize byly obrozencům ukradeny, matlali se pouze v minulosti a v jejím vylepšování. Objevuje se jediná významná figura, strhující Masaryk, schopný využít zmatku války a z nuly vykouzlit jakési Československo. Hranice vytvořil násilně a slepil dohromady několik národů. Ovšem jen na necelých dvacet let. Pak se to zase rozpadá, podléháme Němcům, pak Rusům, mění se územní celistvost, dostáváme se do zmatků identity a pro některé jazykové skupiny to bylo jen neštěstí. Výsledek je současná Česká republika pořád s tím samým vystrašeným obyvatelstvem a zase přidělenou a nevybojovanou svobodou. A jak v této souvislosti vidíš úlohu Václava Havla, toho „Havlíčka Havla“ z tvé písně? Je pravdou, že nechtěl, abys tu písničku hrál, protože si myslel, že ho v ní až přespříliš vyzdvihuješ? Havel byl nečekané zjevení, politický meteor, který nás otevřel světu a svět ho pochopil a dodnes chápe jako významnou osobu. To, že je doma vysmívaný je naše malonárodní blbost. Nebo neschopnost ho ubránit před agresivní pomlouvačnou propagandou lokálních českých zbohatlických stavů. Tehdy v roce 1977, když se vrátil z prvního vězení a já mu u něj doma zahrál Havlíčku Havle, tak se sice rozzářil, ale zastyděl při poslední sloce. Měl pocit, že to vězení nezvládl a že si nezaslouží takovou pochvalu. Když se pak později vrátil z dlouhého vězení a já mu telefonoval z Holandska, tak mi s tou jeho hřejivou ironií řekl: „Jardo, teď už můžeš tu poslední sloku hrát“ Vypuštěno vydavatelem: Jak by asi dnes reagoval na současnou situaci, zejména hru s kartou „uprchlické vlny“? Nejspíš jako ta dnes největší a nejschopnější evropská politička, Angela Merkel. Pomohl by jim. Rozdal by si to s tím českým absurdním strachem z uprchlíků a islámu. Ten malý strach, který vede k volbě mizerných populistických politiků, jako Klause, Zemana a teď asi i Babiše. Sebevražedný přihlouplý strach z Evropské Unie, která nám pomáhá a drží nás nad vodou a ve skutečné národní nezávislosti. Co je důvodem tvého nečekaného rozchodu s dlouholetým autorem melodií k tvým textům, Vladimírem Veitem? Po tolika letech... On je to rozchod nerozchod. To není poprvé, akorát teď už máme léta a je otázka, jestli se dožijeme dalšího znovusetkání. Já už to akceptoval a udělal jsem si na dva texty svou muziku a budu v tom pokračovat. Když jsem se před jedenácti lety probral k psaní nových věcí, tak mě to tak zahltilo, že jsem neměl sílu ještě přemýšlet nad muzikou. Tak jsem se pokusil zeptat Veita, jestli by se tomu nechtěl věnovat. Ten byl na tom v tu dobu velmi mizerně a tak ho to nadchlo a devět let spolupráce fungovala skvěle. Poslal jsem mu text a on mi ho vrátil nazpívaný s muzikou. Ale v tom putinovském návratu k diktatuře se objevila ona neuvěřitelná situace válečných uprchlíků, která byla překroucena v nebezpečí terorismu. Terorismus všichni diktátoři používají jako výtah k moci. Hitlerovi Reichstag také zapálili teroristi, takže si nechal přidelit okamžitě všechny pravomoci, aby „zachránil“ zemi a lid. Takhle přišel k absolutní moci i Putin a teď i Erdogan. A v Evropě a Americe se snaží další. A Láďa Veit je takový ten malý český gaučový rasista a hlasatel heslovitých „pravicových“ pravd, postavených na senzačních odhaleních, Churchilových bonmotech a hospodském brblání. A já když viděl tu umělou smršť politicky dirigované nenávisti k běžencům, tak jsem se začal zabývat prvním tisíciletím. Čtvrté století jako agresivní a násilnický nástup mocichtivých a netolerantních křesťanských církví, krvavý boj Svaté trojice proti ariánskému jednobožství a pak v sedmém století nástup islámu, jeho moderny a osvícenosti, které pozvedlo náš primitivní raný středovek do kultury na cestě k renesanci. A tohle moje pátrání v historii ho rozzuřilo a napsal mi, že se mnou končí, že hájím náboženství horší než komunismus a nacismus. Já pouze zjistil, že judaismus, křesťanství a islám jsou větve toho samého stromu. Islámští radikálové nemají o islámu a Koránu šajnu, tak jako mnohé křesťanské party neměly ponětí o křesťanské lásce. Je to směšné, ale dělení teroristickou propagandou prochází dnes celou Evropou a Amerikou a dost často přáteli i rodinami. To není problém islámu, ale naší vlastní civilizace a frustrace z ní. Myslíš, že k tomuto názoru jsi dospěl i díky svým častým návštěvám Indie? Ovlivnila tě nějak? To určitě ne. Skutečně mě ovlivnila emigrace a díky ní pozvolná schopnost přijímat informace v několika jazycích. Indie je pro mne trochu jako jezdit na chalupu. Letos jsem tam jel už šestou zimu. Samozřejmě zkušenost to je, ale spíš prohloubila obavu z možných diktatur zde. Indickým předsedou vlády je teď agresivní hinduistický nacionalista Módy a rozhoduje nečekaně a krutě. V listopadu zrušil přes noc platnost tisícovek a pětistovek. 84% hodnoty bankovek přestalo platit. Prý kvůli korupci. To byla katastrofa z dálky podobná měnové reformě v roce 1953, ovšem pro miliardu a půl lidí. Velká loupež bez natištěných nových bankovek. Až do března jsem obcházel většinou prázdná bankomaty, abych zaplatil nájem a dal si jídlo v hospodě. Ale ty se ptáš asi na mystiku. Ta by zapracovala před padesáti lety. Teď je mi tam dobře fyzicky a tím, že jsem cizinec a nemusí mě trápit policejní stát se svou zkorumpovaností a naprostou sociální lhostejností, tak si tam kupuju nádherný čas na práci v teple a na slunci. Ale jezdím jen do jedné křesťanské vesnice k té samé domácí. Cestování po Indii mě začalo tížit právě tím pohledem na tu strašně nespravedlivou společnost. A zvedlo mi to obdiv a úctu k Evropě. Inspirovalo tě něčím undergroundové společenství, do kterého jsi se chtě nechtě v polovině sedmdesátých let zařadil? Jo, napsal jsem písničku: Odsoudili Plastika. Ale jinak asi ne. Já jsem víc individualista, nejsem zabydlen v žádné partě, žiju a tvořím na vlastní pěst, ale není to, že bych se chtěl izolovat. Prostě to je povaha. Pro mne je inspirace příroda, historie a hlavně emoce uvnitř. Nemám ani žádné vzory. Vyprávíš, že Tvoje vystoupení na III. festivalu druhé kultury bylo spíše omylem, shodou náhod. Přesto tehdy došlo k prolnutí těch světů. Myslíš, že nějaké - ať už umělecké, anebo přátelské - vazby zůstaly platné dodnes Náhoda to byla, ale všichni jsme v tu dobu už natlačeni do jednoho společenství a to pojítko přece jen byl Václav Havel. Jo a vazby zůstaly, i když každej si dnes jedeme po své cestě. Ale ať chceme nebo ne, jsme tou novou situací zase tlačeni do jedné vrstvy, jsme zase všichni tak jaksi za dveřmi... Velmi mě zaujal Tvůj názor, že tehdy byla druhá kultura vlastně kulturou první, že "druhá kultura byla ta vystrašená a služebná pod paraplem bolševiků". Nikdy mě takový pohled nenapadl, i když zní naprosto logicky... Jo, několikrát jsem to tehdy vytkl Magorovi, ať nezdůrazňuje pořád to, že jsme druhá kultura. My jsme prostě tou naší svobodností byli první a to ostatní byla nějaké polokultura, ti byli druzí. Ale on už to tak zavedl a není to tak zásadní. Ale stejně bych to tak cítil i dnes. I dnes jsme my tou první kulturou... Opravdu i dneska?? Určitě. Jsem nezávislý a to, že nejsem obchodně úspěšný v tom nehraje roli. Na to téma už jsem napsal v Holandsku píseň Obchodníci s krví...svobodu si nekoupíš a ani nevykoupíš, je potřeba ji žít. To znamená i bránit. Těžký na tom je, že to musíš bránit 24 hodin denně a to většinu lidí nebaví a takže zase leze nějakému hadu do tlamy. Stačí si pustit seriál nebo Radiožurnál… Narozeniny jsi oslavil ve velkém stylu v divadel Semafor s mnoha hosty a tvými uměleckými souputníky. Jaký z toho máš pocit? To bylo strašně milé, ale s panem vydavatelem Houdkem jsme podcenili zájem lidí. Dali jsme to "skromě" do Semaforu, kam se vejde 180 lidí. To z obavy, aby nám nebylo trapně z poloprázdného sálu. Ale než jsme to stačili oznámit, bylo vyprodáno a tak bylo po propagaci. Asi to mohlo být pro daleko větší publikum, ale stejně to bylo moc fajn, jen bych tomu neříkal „ve velkém stylu.“ Pokusíme se ještě o něco podobného ke konci roku, to budu padesát let na jevišti.' Lehce infantilní dotaz: co ty tvoje dlouhé vlasy? Jsou pro tebe nějakým symbolem? Jsem mánička pořád i s tím, co k tomu patří. Byla to mírumilovná, ale přece jen vzpoura a u té stále zůstávám. Díky za rozhovor. Dlouhým vlasům a vzpouře zdar! Vladimír "Lábus" Drápal Voknoviny 13, červen 2017