Jaroslav Hutka (1947) patří k nejznámějším českým folkovým písničkářům. Kvůli pronásledování komunistickým režimem emigroval v roce 1978 na Západ, během revolučních listopadových dnů v roce 1989 se vrátil do Československa, stal se jednou z tváří revoluce a angažoval se i v prezidentské kampani Václava Havla. Letos v dubnu oslaví 77. narozeniny.
V rozhovoru se mimo jiné ptáme:
- Jak Hutka s odstupem vnímá text písně Miloš a Zubatá a co říká o seznámení s Milošem Zemanem?
- Nelituje některých svých ostrých vyjádření na adresu Nohavici, Zemana či Babiše?
- Jak dostal pokutu za dlouhé vlasy a jak vzpomíná na emigraci a návrat do Československa?
- A proč byl podle něj Karel Kryl naivní?
Jak vnímáte označení, že jste legendou a otcem českého folku? Lichotí vám?
Občas je to dobrý pocit, protože taková slova znamenají, že se asi něco povedlo. To neznamená, že jindy nepřichází skepse, že člověk neudělal všechno, co měl. Ještě však nekončím, takže se mi podobná označení zdají spíš úsměvná.
Ano, sedmdesátá léta se mi písničkářsky vydařila, později jsem však emigroval a zažíval dva pocity – prvních pět let to bylo zejména zklamání a pochybnosti, jestli jsem neudělal chybu, pak jsem si sice zvykl, ale bylo mi jasné, že tam navždy budu cizincem.
Stal jste se už i učební látkou ve škole.
To se mi nelíbí, je to fakt blbý pocit. Bylo zvláštní, když se o mně učila moje dcera. Pokud se totiž o někom učí ve škole, znamená to, že je mrtvý. Minule mi kamarád vyprávěl, že zval dceru na můj koncert, aby se o mně něco dozvěděla. Její reakce byla – a ten Hutka pořád žije?
Domů z emigrace jste se vrátil 25. listopadu 1989, tedy v revolučních dnech. Stál jste na tribunách vedle Václava Havla a na vaše koncerty chodily masy lidí. Asi bylo příjemné zjistit, že lidé na vás za více než desetiletí nezapomněli.
Přiznám se, že s návratem domů jsem už nepočítal. Žil jsem v Nizozemsku, později v Německu, v obou zemích jsem už měl svůj repertoár. Vůči Gorbačovovým změnám jsem byl skeptický; říkal jsem si, že jsou to pořád přece jen Rusové – těm se nikdy nedá věřit.
Naštěstí tomu bylo jinak. Kamarád mi koupil letenku z Kolína nad Rýnem do Prahy, kde mě úředníci nechali trčet pět hodin, než mě nakonec pustili. Netušil jsem, že se právě chystá velká demonstrace na Letné. A najednou jsem byl na tribuně před milionem lidí. Mrzlo, bylo minus 17 stupňů Celsia, ale na hřejivý pocit, že jsem najednou doma, že obrovský dav skanduje mé jméno, nikdy nezapomenu. Jako bych se podruhé narodil.
Zahrál jsem tam písničku, která tehdy přesně vyjadřovala, co jsme všichni cítili. Většina lidí ji znala, ačkoli nemohla tušit její příběh. Vždycky je krásné, když se nějaká píseň stane všeobecným majetkem a autora nechá někde v koutě.
Mluvíme o písni Náměšť.
Ano. Napsal jsem ji v roce 1973 na festival v Náměšti na Hané, který nám soudruzi zakázali. Byly to temné časy normalizace, neměli jsme naději, že se něco změní. V roce 1975 se o mě začala zajímat StB. Do té doby nás písničkáře nikdo neudal.
Po revoluci jsem si spis s názvem Akce Zpěvák prostudoval a zjistil, že šlo vždycky o udání z druhé ruky. Estébáci tomu proto dlouho nerozuměli. V této oblasti je později zorientoval až šéf Jazzové sekce Karel Srp.
Ten vás za tato obvinění žaloval, ale soud rozhodl, že se mu nemusíte omlouvat.
Nemusím, neboť prokázaně udával nejen mě, ale i jiné.
Vaše otevřenost, absence diplomacie a ostré vyjadřování vůči mnoha lidem, kteří selhali, vám přineslo mnoho nepřátel. Občas jsem si sám říkal – potřebuje to ten Hutka? Protože vy máte dar napadat modly mnoha lidí, jako Karel Gott, Jaromír Nohavica, Miloš Zeman a další.
Na jedné straně je to moje tvrdohlavost, že zlu se nemá ustupovat, jinak si člověk nemůže vážit sám sebe. V dětství jsem od bolševiků zažil, jak naši rodinu vystěhovali, jak jsme dva roky byli hlášeni na policejní stanici na Bouzově. Přesto jsme neuhnuli. Jinými slovy, zjistili jsme, že se dají přežít i krajní situace.
Na druhé straně jsem byl od roku 1966 písničkářem. Byly to časy, které naznačovaly, že spějeme ke svobodě, pravdivosti, že budeme první poválečná generace, která si už nebude lhát. Když takto začínáte, zůstane to ve vás. V kombinaci s tvrdohlavostí to způsobí, že nedokážete tolerovat faleš, udávání, lži, ubližování jiným. Jednoduše mi to nedalo se neozývat.
Jste třikrát rozveden, už dlouho žijete s partnerkou Magdalénou. Co vám na to říká ona? Nechce, abyste se alespoň občas kousl do jazyka?
Jasně že s některými mými veřejnými vyjádřeními či písničkami Magdaléna není spokojena. Má pocit, že bych měl vystupovat jinak. Logicky, protože na veřejnosti se vždy stanou populárními právě písně, které se vyjadřují k politice či udavačům, zatímco jiné, hlubší zůstávají jakoby skryté.
Když jsem složil skladbu Miloš a Zubatá o Zemanovi, Magdaléna fakt neměla radost. Já jsem měl naopak radost, že jsem po prvních pěti letech jeho prezidentování lidem mohl ukázat, co je zač.
A ti lidé si ho opět zvolili.
Ale člověk nemůže být lhostejný. Nakonec ta píseň rozčílila tolik lidí, že reagoval i samotný Zeman.
Dokonce i jeho mluvčí Jiří Ovčáček vám vzkázal, že jste si podepsal svůj ortel.
Když na nějakou písničku reagují politici, je to trapné. Žil jsem na Západě, umělci si tam z politiků střílejí běžně, ale ti si toho nevšímají, protože by se přede všemi ztrapnili.
Jak už jsem řekl – máte dar vytáčet lidi. Udělal jste to i v emigraci. Tehdy jste měl možnost koncertovat pro krajany v Evropě i Americe, ale napsal jste fejeton Požár v bazaru a emigranty jste tak naštval, že vám vystoupení zrušili. A tedy i příjmy.
Když člověk žije v nesvobodě a odejde na Západ, má jistou představu o tom, co znamená svoboda. Najednou jsem viděl, že emigranti sice žijí ve svobodném světě, ale samotná svoboda je nezajímá, je pro ně méně důležitá. Vnímali ji jako samozřejmou, necítili potřebu se jí zabývat. Často se naopak zabývali historickými lžemi, které mě vytáčely.
Ano, když jsem to zkritizoval ve zmíněném fejetonu, asi pět let jsem si česky nezahrál. Potom však rostla nová generace, která věci vnímala jinak. Takže jsem měl najednou dost koncertů, dokonce jsem se dostal i do Austrálie, kterou mi předtím škrtli. Řeknu to i jinak – buď je člověk pravdivý, nebo je nikým, jen beztvarou hmotou.
Během emigrace jste kritizoval různé krajanské dopisy i rádio Svobodná Evropa. Prý v nich panovala cenzura. V Československu lidé ten pocit neměli.
Vždyť i já jsem byl naivní a šokován, že tam opravdu panuje cenzura. Vytáčelo mě to, protože v textech, které jsem tam posílal, mi škrtali věci, měnili pasáže, tedy obsah. Šlo zejména o texty, ve kterých jsem kritizoval naši emigrantskou komunitu. A když se mi to nelíbilo, přestali mít zájem. Nerozuměli mému argumentu, že jako autor zodpovídám za každé slovo a obsah mi nemohou jen tak měnit.
Podobný problém jsem měl i s holandským občanstvím – na pohovor si mě zavolali ne po pěti, ale až po šesti letech. Ptal jsem se na důvod, a protože tamní úředníci zásadně nelžou, dotyčný pán mi řekl, že to je kvůli některým mým kritickým článkům o Nizozemsku v tamních novinách. Omluvil se mi s tím, že si prostě mysleli, že ještě nejsem docela Nizozemec.
Pokuta za vlasatého syna
V roce 1966 vás začali honit policisté kvůli dlouhým vlasům. Váš táta dokonce musel kvůli vašim vlasům zaplatit pokutu.
To je pravda. My dlouhovlasí jsme nesměli nastoupit do autobusů, trolejbusů, tramvají ani vlaků. Když jsem pak otci na nádraží v Olomouci pomáhal s kufry, musel zaplatit pokutu za vlasatého syna. Za znečištění stanice.
Potom vás kvůli zpěvu lidových písní obvinili z hanobení národa a rasy, aniž byste o tom věděl. Následně vám prezident Husák udělil amnestii. Opět, aniž byste o tom věděl. Nakonec vás stíhali za neoprávněné podnikání. Komunisté si dali udělat posudek, jestli jste opravdu umělec; vyšlo jim, že ne, a tak usoudili, že jste všechny honoráře bral neoprávněně. Stále však nerozumím tomu, čím jste komunisty tak štval. Textům písní nemohli rozumět, na to byli příliš hloupí.
Rozčilovalo je právě to, že ničemu nerozuměli, že mi nemohli nic dokázat. Když jsme v roce 1972 vytvořili neoficiální seskupení folkových písničkářů Šafrán, dohodli jsme se, že vystoupení si nebudeme organizovat my, ale samo publikum. S kytarou totiž můžete vystupovat v Lucerně, ale i ve sklepě ledajakého rodinného domu, ve školní třídě, kdekoliv.
Rozjely se tedy koncerty, ale komunisté o nich neměli žádné informace. Když zjistili, jak jim to protéká mezi prsty, zuřili. Přestože mi vzali i diář, ve kterém jsem měl zapsaná vystoupení, nic nenašli, protože starší stránky jsem vždy vytrhal. Každý rok jsme přitom hráli možná sto koncertů.
Jak si to lidé sdělovali?
To je právě to – komunikovali mezi sebou. Jeden věděl o druhém, ten o dalších, a tak se to nabalovalo. Potom už stačilo vylepit jeden plakát se zavádějícím názvem, například Hovory o lidové písni, připsat tam mé jméno a všichni zainteresovaní už věděli, o co ve skutečnosti jde. A nezainteresovaní nad tím mávli rukou, že je to nějaká hloupost.
Komické bylo, že komunisté vám dovolili nahrát dvě desky, ale když jste se v soutěži Zlatý slavík umístil na čtvrtém místě, promptně změnili pravidla a hlasovat šlo jen pro umělce, kteří prošli oficiálními přehrávkami před komisí.
Je zajímavé, že to víte. Bylo to komické, nesmyslné, ale nijak mě to nepřekvapilo. Nechat na tak vysokém místě člověka, který pobuřoval režim, přestože se vlastně ničím vážným neprovinil, nemohli. Když už po revoluci ta soutěž zanikla a následně se obnovila, pátral jsem, jestli tam to pravidlo nezůstalo. Bohužel se mi to nepodařilo zjistit, ale bylo by zábavné, kdyby ten zákaz stále platil.
Emigroval jste, protože komunisté vám dali na výběr – vězení, nebo odchod ze země.
Původně jsem nepočítal s tím, že emigruji. Přemluvila mě až tehdejší manželka Daniela. Můj trestní spis byl hotov, měl 500 stran, kopii mám dodnes doma, hrozilo mi vězení za nedovolené podnikání. Pochopil jsem, že to myslí vážně, a tak jsme odešli.
Komunisté šli nejprve po kapele The Plastic People of the Universe, poté chtěli řešit naše seskupení Šafrán, ale jelikož se vynořila Charta 77, vyměnili to. A následně jsme už byli na řadě já a Vlasta Třešňák.
S Danielou jste se nakonec rozvedli. Hrálo v tom roli i to, že vy jste najednou v emigraci padl dolů? Neuměl jste holandsky, ona však uměla anglicky a ihned se uplatnila.
Jasně že to tomu pomohlo. Já jsem byl najednou nikdo a ona nastoupila na univerzitu. Rozdíly mezi námi se začaly stupňovat, ale vydrželi jsme spolu ještě deset let. Bylo to těžké, protože samotná emigrace je velkou psychickou zátěží. Když se pak začne hroutit i vztah…
První rok jsem emigraci považoval za strašlivou chybu. Přemýšlel jsem, jestli jsem raději neměl zvolit vězení, neboť všechno, co jsem vybudoval, jsem svým odchodem i zničil. Dnes jsem však za tu zkušenost rád, domluvím se třemi jazyky a viděl jsem svět.
V Nizozemsku jste sice měl člověka, který vaše české texty solidně přeložil do holandštiny, dokonce jste je zpíval bez akcentu, vydal jste i desku a kazetu v holandštině, ale přece jen – být písničkářem v zemi, kde nemáte šanci naplno nasát tamní mentalitu, je náročné. Navíc vás nikdo neznal.
Karel Kryl mi vyčítal, že neumím rýmovat. Faktem bylo, že na rýmech mi až tak nezáleželo. Zajímal mě obsah. A ten se dal v pohodě přeložit stejně jako staré moravské balady, které také nejsou stavěné na rýmech. Učinil tak jeden přítel – profesor holandštiny. Najednou jsem tedy měl padesát písní v holandštině.
To by mě zajímalo, jak jste měl přeložený text Stůj břízo zelená.
Neuvěříte tomu, ale kvůli krásnému českému písmenu ř jsem publikum naučil ten často se opakující verš v písničce zpívat česky.
Tak zkusme jinou píseň – Havlíčku, Havle. Mimochodem, kvůli ní jste se v roce 1977 dostal do cely předběžného zadržení za výtržnictví.
O překlad této písně jsem ani neusiloval, protože je založena na slovní hříčce. I Holanďané sice znají zdrobněliny, ale jsou postaveny na jiném základě. Navíc, k této písni publikum musí znát i historii, čili vědět, kdo byl Havlíček a kdo byl Havel.
Uživili jste se v Nizozemsku jen písničkářstvím?
Šanci stát se známým zpěvákem jsem neměl, ale uživil jsem se. Pomáhala mi také organizace Amnesty International, která je tam velmi populární a má pobočku snad v každé vesnici. Právě ona mi dohazovala spoustu koncertů po vesnicích.
Pro domácí jsem byl jakési zjevení z východního světa, a protože jsem jim byl schopen v holandštině vysvětlit kontexty jednotlivých písní, bavilo je to.
Proč jste se v roce 1988 přesunul do Německa? V Nizozemsku jste již byl aklimatizován.
Nebyl. Nezvykl jsem si na to protestantské kalvínské prostředí, neuměl jsem ho docenit. Chyběla tomu romantika, dokonce ani staří lidé nerozuměli, jak je možné, že mám písničku, ve které jsou rýmy a zároveň to celé dává smysl. To, co se u nás učí děti na prvním stupni základní školy, že báseň může mít rýmy i smysl, jako by jim chybělo.
I ten profesor holandštiny mi pořád říkal – musíš brát každý koncert, protože to publikum bude možná poprvé a zároveň naposledy slyšet poezii. Nizozemsko je prostě příliš praktická země, zatímco Němci jsou romantici. Navíc jsou mentálně bližší Čechům.
Na kontě máte zřejmě 300 až 350 písní. V rádiích se z nich hrálo možná pět. Je to frustrující?
Za bolševika jsem rádio neposlouchal, po revoluci jsem si naivně myslel, že nás tam budou hrát. Nehrají však dokonce ani Karla Kryla, který je písničkářsky akceptovatelnější. Jeho písně jsou rýmované, nejsou nekonečně dlouhé ani komplikované. Naopak, když jeho písně zazpívá kdosi jiný, tak je hrají.
Například Daniel Landa.
Přesně tak. V Nizozemsku fungoval alternativní kanál se širokým publikem, kde poměrně často hrávali i mé věci. U nás nic takového není, rádia mě zařazovala možná půl roku po návratu z emigrace, když jsem hrával velké koncerty.
Že nás nehrají mainstreamová rádia, tomu rozumím, ale že neexistuje rádio, kde by vedle jiné alternativy dávali prostor písničkářům, nerozumím.
Rezonuje v Česku řádění slovenské Ficovy vlády s cílem ochránit sebe a své kumpány před trestními stíháními, soudy a vězením? Mám na mysli snižování trestů i zkracování promlčecích lhůt.
Jednoznačně jsme to zde zaznamenali, protože nám to připomíná časy, kdy Václav Klaus velmi nespravedlivě rozděloval bohatství, čímž si vůči sobě mnohé zavázal, a vytvořil si tak mocenské zázemí. Později udělil největším majetkovým zločincům amnestii. Na kontě má dokonce i takzvanou opoziční smlouvu, která garantovala, že loupežníci se nebudou vzájemně bít, ale dělit se o kořist. No a ještě máme i jistého Andreje Babiše…
Berte jej jako jeden ze slovenských nekvalitních vývozních artiklů.
Dnes je to velký český vlastenec. Ale ačkoli se také snažil jakkoli oškubat demokracii, nepodařilo se mu to. Český systém je zjevně stabilnější a odolnější než ten slovenský. Na Slovensku se nyní dějí věci, které útočí na samotnou podstatu demokracie.
Když už jste zmínil opoziční smlouvu, kterou v roce 1998 uzavřeli Klaus se Zemanem, tedy ODS a ČSSD, napadlo mě, jak se Miloš Zeman po revoluci velmi snažil potykat si s vámi. Když jste pak právě tuto smlouvu kritizoval, najednou vás neznal.
Osobně nedokážu pochopit, jak mi někdo, kdo se sám dožadoval tykání, najednou může začít vykat jen proto, že mám jiný názor. Doslova se mi během revoluce vnucoval, snažil se o to na každé demonstraci, na každém pódiu či balkoně. Popisoval mi, že jsme se prý poznali už v sedmdesátých letech, ale přestože jsem si to nepamatoval, akceptoval jsem to.
Vždy mi však byl mimořádně nesympatický, protože už tehdy lhal. Tolikrát jsem ho na veřejnosti přistihl při lži, že jiné slovo než lhář mě u něj ani nenapadá. Tady musím říci, že pokud si ho Češi dvakrát zvolili prezidentem, mají fakt mizerný politický vkus.
Řekněme, že to udělají jednou, ale když pak vidí, že je obyčejný ožrala, který se sprostě vyjadřuje a v kampani bezostyšně lže nejdříve o Sudetech, pak o uprchlících, tak si ho opět zvolí?
Nevadí, dnes máme dobrého prezidenta Petra Pavla a jsem spokojen. V dobách, kdy nedaleko zuří válka, je dobré mít v čele země vojáka a generála, který má ve věcech jasno, a ne slizké lidí jako Klaus či Zeman. Pro mě je to úleva.
V písničce o Zemanovi Miloš a Zubatá, která má fakt drsný text, mimo jiné zpíváte: „Sprosťák a ožrala blemci blemt, tlučhuba, vidlák a chvástal, vždyť to byl náš český prezident, arcibiskup Duka zalkal, Miloš je zhroucen a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, a na Hradě zmatek nastal.“ Nenapadlo vás, že už jdete za hranu?
Původní verze byla ještě tvrdší, některé věci jsem zjemnil. Když to vyšlo ven, měl jsem poštu zahlcenou urážkami. Už to nebyly jen politické urážky, ale i řeči o tom, že neumím rýmovat, že nejsem žádný básník, ať někam zalezu a podobně.
Asi po třech týdnech se to však dostalo i k normálním lidem, kteří mi najednou začali psát, že to konečně o Zemanovi někdo řekl nahlas. Dokonce mi lidé děkovali i v ulicích.
A zda zpětně nelituji? Vůbec, neboť politická korektnost mě nezajímá. Nevidím důvod, proč nekritizovat vrchnost, pokud si to zaslouží. A politici si musí uvědomit, že stále máme svobodu slova.
Překvapilo mě, když jste v nějakých rozhovorech vzpomínal na Karla Kryla s tím, že údajně vzhlížel k republikánovi a extremistovi Miroslavu Sládkovi nebo k bývalému šéfovi slovenské SNS Jánu Slotovi. Nahlodává to obraz, který o tomto skvělém písničkáři máme.
Bohužel to tak bylo. Když jsme se potkali v televizi v Brně, vysloveně jsem mu říkal, že Sládek i Slota jsou „náckové“, že s takovými by vůbec neměl sympatizovat. Karlův problém spočíval v tom, že tím, že byl malý, tak stál o každé přátelství.
Když mu primátor Žiliny slíbil, že mu pomůže s občanstvím, když kolem něj kroužil Sládek, lichotilo mu to. Jeho písničky se totiž daly zneužít. Krásnými příklady jsou Daniel Landa nebo zpěvák xenofobní skupiny Ortel. Oba si Kryla půjčili k prosazování nacionalistických hloupostí.
Karel byl prostě dobrý člověk, který ale často nechápal souvislosti. Už ve Svobodné Evropě začal poměrně hodně pít, po revoluci se kamarádil s podivnými lidmi jako Zeman, k tomu byl velmi zaťatý a nedůvěřivý. V hospodě jsem si nejednou všiml, že lidé si z něj utahují, a když na to konečně přišel, příšerně se urazil a začal nadávat. Uměl být velmi hysterický.
Mimochodem, Krylovi jsem už během emigrace opakovaně říkal, ať odejde ze Svobodné Evropy. Vysvětloval jsem mu, že ho tam nemají rádi, že ho ponižují, vždyť z něj udělali sportovního redaktora. Z Kryla, který byl naprosto nesportovní typ, který neměl ani řidičský průkaz, protože se bál aut.
Čili skvělý člověk, ale trochu naivní?
Nechtěl jsem to takhle říct, ale je to pravda. Není pochyb, že to byl velmi nadaný člověk. Byl dobrák, ale strašně naivní. Aby ho lidé přijímali, byl ochoten podat ruku každému. Zároveň vím, že kdyby mu někdo vytkl naivitu, velmi by ho tím rozzlobil. On sám se totiž považoval za racionálního, vzdělaného a intelektuálního. Například neuměl latinsky, ale rád citoval latinské výroky.
Jednu věc jsem u něj nikdy nepochopil – že nedokázal přijmout tu obrovskou lásku od lidí, kterou doma našel po návratu z emigrace. Lidé ho milovali, ale on se stále cítil nedoceněný, nepřijatý. O to víc se snažil vystupovat, ale když to takhle táhnete rok s tím, že po každém koncertu jdete do hospody, může vás to zdravotně zničit.
Slyšel jsem, že Kryl byl zejména zklamaný. Prý ho revolucionáři využili, ale pak na něj rychle zapomněli.
Nevím o tom, že by Kryl chtěl nějakou funkci, například ministerskou. Vím, že ji chtěl například Vladimír Merta. Celkově zde však po revoluci panovala nálada, že emigrantům funkce nedáváme, neboť jim nemůžeme věřit.
Zjistil jsem to i já, když jsem se snažil kamarádovi, porevolučnímu ministrovi zahraničí Jiřímu Dienstbierovi, poradit nějaké informace o Západě. Dal mi najevo, že nějaký hlupák a emigrant mu nebude radit.
Václava Havla před smrtí mrzely jen dvě věci – že místo Dienstbiera tam neprosadil Karla Schwarzenberga, který by přesně věděl, co dělat, a že nepřispěl k zákazu komunistické strany.
Písničkou, kterou jste si výrazně pomohl, ale zároveň i nejvíc ublížil, je asi Udavač z Těšína. Vznikla v roce 2007 jako reakce na to, že písničkář Jaromír Nohavica spolupracoval s StB. Cituji z jejího textu: „Jak je ten udavač krásný, jak velký je umělec, výraz má zřetelně jasný, dnes nám zpívá zbabělec… ‚ zatlouká, zatlouká a tím mě dojal.“
Po návratu z emigrace jsem měl s Nohavicou dva velké koncerty. Potom jsem se od různých badatelů dozvěděl, že něco někomu podepsal, a tak jsem odmítl stát s ním na jednom pódiu. Nevadilo mi to, Nohavica se stejně vždy choval povýšeně, namyšleně.
Tu písničku jsem napsal ve Francii a s velmi dobrou náladou. Napadl mě verš „udavač z Těšína, koncert mu začíná“. A bylo to právě kvůli Karlu Krylovi. V roce 2005 se totiž objevily tři dokumenty o Nohavicovi včetně toho, jak se v roce 1989 setkal ve Vídni s Krylem. Pověřili ho tím estébáci. A Nohavica pak v hlášení prozradil všechny informace, se kterými se mu Kryl svěřil. Strašně mě to vytočilo. To se přece nedělá.
Nohavica trpí poruchou charakteru. Je to obyčejné prase, udavač a zároveň zbabělec. Když jsem udělal tu píseň, říkal jsem si – on mi přece musí odpovědět. Buď mi dá po tlamě, nebo mě bude žalovat. Právě proto jsem si zálohoval všechny papíry, které dokumentují jeho spolupráci s estébáky. Chtěl jsem mít jistotu, že se neztratí.
Reagoval?
Ne, nijak. Přemysl Houda však v knize Nohavica a (jeho) naše malá válka píše, že se mi Nohavica pokoušel odpovědět třikrát, ale ani jednou to nezveřejnil. Netušil jsem také, že moje píseň se dotkne celého národa, že svůj názor na ni bude donucen říci dokonce i předseda vlády.
Nohavica se mohl za donášení omluvit; nikdo z nás neví, čím ho vydírali. A lidé rychle zapomínají, odpustili by mu to podobně jako mnoha jiným. On však místo toho přitvrdil – začal psát i xenofobní texty a v roce 2018 přijal medaili od Putina: minimálně čtyři roky poté, co bylo jasné, že jde o válečného zločince. A nezměnil pohled ani po 24. únoru 2022, kdy Rusko napadlo celou Ukrajinu.
Podle mých informací estébáci Nohavicu moc netrápili, nevydírali. To spíš on se jim chtěl zalíbit, aby zůstal na pódiích. Jisté je, že se dva roky každý měsíc setkával se svým řídícím agentem. Naposledy tak učinil 20. listopadu 1989, tedy tři dny po začátku revoluce. Vždyť to zní až šíleně.
V písničce Ukrajina jste naložil i Putinovi. Cituji: „Putin, ta krysa bez morálky, bludný balvan na planetě, kremelská lež, sprostota války, šílenec sevřen v samotě, bitvu už prohrál, neví o tom, nepomůže mu ani atom, směšný vrah v trapné nahotě.“ Jak vznikla?
První verze textu vznikla ještě v roce 2014, kdy Rusové zahájili válku na Ukrajině. Zůstal však nedokončený, otevřený. Moje partnerka Magdaléna pak přemluvila Štěpána Raka, který má kořeny na Ukrajině, aby vytvořil melodii. Udělal nádhernou, ale píseň odpočívala.
Před 24. únorem 2022 jsem nevěřil, že by Putin opravdu šel do velké války. Naivně jsem si myslel, že Rusko se spokojí s Krymem, vědomo si toho, že Západ Ukrajině nepomůže získat ho zpět. Předpokládal jsem také, že na Donbasu nadlouho vznikne válečná zóna.
Po začátku podlé a odporné invaze jsem však písničku rychle dokončil a nahrál. O Ukrajině jsem pak napsal ještě další tři písně. Rusové nesmí vyhrát, jinak čeká katastrofa nás všechny. Ruské tanky si pamatuji ještě z roku 1968, měl jsem je přímo před barákem. Nechci si to zopakovat.
Proto oceňuji hrdiny z Ukrajiny, jak to zvládají a jak z Rusů udělali totální hlupáky. Po dvou letech mají možná 20 procent Ukrajiny. A Západ by měl Ukrajině pomáhat mnohem víc. Bohužel, pokud volby v USA vyhraje podvodník Trump, čekají nás špatné časy.
Občas to od svých kritiků schytáváte za to, že se prý písničkami o Putinovi, Nohavicovi a Zemanovi či kritikou Gotta pouze zviditelňujete, neboť o vás není zájem, zatímco je obdivují masy; že po revoluci lidé chodili spíše na Havla než na vás, že jste vlastně takový zatrpklý a zakomplexovaný dědeček.
Ano, prý co bych za to dal, kdyby na mě chodilo tolik lidí jako na Nohavicu a podobně. Moje odpověď zní – nic bych za to nedal. Za cenu, jakou akceptovali Gott nebo Nohavica, mi to fakt nestojí. Ano, koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let jsem zažil i časy, kdy jsem se měl problém uživit, poznal jsem i hlad, ale i v tom hladovění bylo alespoň něco čistého.
Zabýval jsem se také jógou, a tak mám rád, když se život bere s nadhledem, s jistou posvátností. Snažil jsem se usmívat, vědom si toho, že se to dá přežít, že přece jen se už neděje to, co s Židy během války. Byli jsme sice pronásledováni bolševikem, ale v tom, že jsme dokázali kráčet svou cestou, bylo i něco velkého.
Na začátku jsem písně netvořil pro publikum, ale pro sebe. Když se přidali i lidé, byla v tom sice velká radost, ale zejména to, že si uchovávám svou morální existenci.
Jistěže jsem pro odlehčení vystoupení napsal i pár písní, které lze označit za kraviny, ale nemyslím si, že bych se některou z nich zaprodal. Například píseň Kamna byla jistou dobu prohlášena za nejvíce protistátní písničku. Důvod? Komunisté, blbci, nechápali humor.
Vrátím se k otázce – ano, pro lidi jsem méně zajímavý než ti, které jste zmiňoval. Ale pořád koncertuji, tvořím, živím se hudbou. A vždy jsem uživil svou rodinu, svých šest dětí, z nichž pět se narodilo po revoluci. Nezávidím jiným velké sály, spíše mi je některých líto kvůli jejich morálce či charakteru.
Věci jsou, jak mají být
Máte tři malé děti s Magdalénou, se kterou jste se v šedesáti seznámili v městské hromadné dopravě v Ostravě. Vám bude v dubnu 77 let, jí je o 36 méně. Přemýšlíte někdy, že než ty děti vyrostou, vy už tady zřejmě nebudete?
Jasně, že nad tím často přemýšlím. Šli jsme do toho i s tímto vědomím, neboť Magdaléna už byla ve věku, kdy chtěla mít děti. Nevím, jestli je to egoistické. Vím, že Magdaléna to má těžké, protože například nedokážu ráno vstávat a mnoho věcí zůstává na ní.
Když jsem se rozhodoval, jestli do toho jít, právě jsem četl životopis Tolkiena. Ve třech letech mu umřel otec, v jedenácti mu zemřela matka a on zůstal mezi přísnými katolíky. Nakonec se stal úspěšným člověkem, profesorem i autorem knih.
Nechci to zlehčovat, ale kolik sirotků je nyní na Ukrajině i v Rusku? Celá historie je o tom, že otcové se ztrácejí. Já také zemřu, akorát nevím, jestli za rok, nebo za deset let. Jsem přesvědčen, že mé děti to zvládnou.
Mám je velmi rád, jsou mezi námi nádherné vztahy, ačkoli je jasné, že už s nimi nedokážu běhat nebo hrát fotbal. Snažím se jim to vynahrazovat jinak. Například je všude bereme s sebou, rozhodně je nenecháváme doma s chůvičkou. Snad nám to vydrží ještě dlouho.
Co chystáte?
Poslední album jsem vydal minulé léto, chystám další s celou kapelou, písně už jsou. Cédečka se však už příliš neprodávají. Důležitější jsou koncerty, na ně ovšem chodí zejména starší generace. Mladším totiž nemám kde předvést, co dělám. Nechci si však stěžovat, nehladovíme; věci jsou, jak mají být.
Jaroslav Hutka (1947)
Narodil se v Olomouci. Patří k nejznámějším českým folkovým písničkářům. Hudbě se věnuje od roku 1966. V sedmdesátých letech minulého století jej začal pronásledovat komunistický režim, stal se signatářem Charty 77, hrozilo mu vězení za neoprávněné podnikání. V roce 1978 emigroval do Nizozemska.
V roce 1988 se přestěhoval do Německa, během revolučních listopadových dnů v roce 1989 se vrátil do Československa. Stal se jednou z tváří revoluce v Česku, angažoval se v prezidentské kampani Václava Havla. Kromě hudby se věnoval také publicistice. Vydal spoustu alb, dodnes tvoří a koncertuje. Žije v Praze.
11. dubna 2024, Karol Sudor, Deník N