Nuceně vysídlováni nebyli jen sedláci Okresní soud v Olomouci 3. 9. 2018 Nuceně vysídlováni nebyli jen sedláci – vztahuje se rehabilitace za násilné vystěhování i na Jaroslava Hutku? České soudy v poslední době rehabilitovaly řadu sedláků a jejich rodinných příslušníků, kteří byli počátkem 50. let nuceně vysídleni ze svých statků. (Viz přehled níže.) Jenže násilně nebyli vystěhováváni jen sedláci. Například Miloslav Hutka (1912-1986) měl v Olomouci rodinný dům, kde bydlel a měl zde i obchod s nábytkem. V roce 1949 mu byl obchod znárodněn a v roce 1952 byl z domu vystěhován, a to s celou rodinou: manželkou Hildegardou (1917-2007), dcerou Miloslavou (nar. 1938, nyní provdanou Opletalovou) a syny Lubomírem (1941-2002) a Jaroslavem (nar. 1947). Akce proběhla rychle. Před dům Hutkových přijelo vojenské vozidlo s asi sedmi vojáky. Ti jim pomohli naložit jejich věci na nákladní automobil a odvezli je do obce Bouzov (vzdálené cca 40 km) na místní policejní stanici, kde byla pětičlenné rodině vyčleněna jedna místnost s malou kuchyňkou; suchý záchod byl na chodbě. Otec Miloslav byl následně bezpečnostními orgány zařazen do seznamu BL („bývalých lidí“) v kategorii I., kam patřili „bývalí představitelé velkoburžoazie“ a rovněž „jejich rodinní příslušníci, mají-li nepřátelský poměr k lidově demokratickému zřízení“. Syn Jaroslav byl později, v 70. letech, perzekuován kvůli své písňové tvorbě. Na základě nálezů Ústavního soudu byl nedávno rehabilitován. (Viz nálezy ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 a ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12; dostupné na www.usoud.cz.) Nyní navrhuje, aby jeho účast na soudní rehabilitaci byla vyslovena i vzhledem k násilnému vystěhování. Okresní soud v Olomouci projedná návrh ve veřejném zasedání, které předsedkyně senátu JUDr. Michaela Burešová nařídila na pondělí 3. září 2018 ve 12:45 hodin do soudní budovy na třídě Svobody 16, č. dv. 4. (Soudní jednání se tak bude konat necelých 200 metrů od místa, kde Hutkovi kdysi bydleli – Pavelčákova č. 14.) Pravomocná rozhodnutí soudů, jimiž byla vyslovena účast na soudní rehabilitaci násilně vysídlených sedláků a členů jejich rodin: - Okresního soudu Hodonín ze dne 21. 10. 2016 č.j. 15 Nt 1350/2016-27 ve věci Milana Hlobílka; 21. 3. 2017 č.j. 15 Nt 1351/2017-38 ve věci Metoděje Hlobílka; 12. 9. 2017 č.j. 15 Nt 1250/2017-11 ve věci Antonína Hlobílka ml., Antonína Hlobílka st. a Anny Hlobílkové. - Okresního soudu Jičín ze dne 22. 2. 2016 č.j. 25 Nt 1601/2014-30 ve věci tehdy nezletilého Václava Šedivého ml.; 6. 6. 2016 č.j. 25 Nt 2201/2016-10 ve věci Marty Šedivé; 6. 6. 2016 č.j. 25 Nt 2202/2016-10 ve věci tehdy nezletilého Vladimíra Šedivého; 21. 11. 2016 sp. zn. 25 Nt 2203/2016 ve znění usnesení Krajského soudu Hradec Králové ze dne 31. 1. 2017 č.j. 12 To 15/2017-46 ve věci Václava Šedivého st.; 21. 11. 2016 č.j. 25 Nt 2205/2016-41 ve znění usnesení Krajského soudu Hradec Králové ze dne 31. 1. 2017 č.j. 12 To 14/2017-57 ve věci Anny a Josefa Šedivých. - Okresního soudu Kolín ze dne 1. 6. 2017 č.j. 24 Nt 7001/2017-39 ve věci Marie Tordové; 19. 10. 2017 č.j. 24 Nt 7003/2017-20 ve věci Jaroslava Píši st; 14. 12. 2017 č.j. 24 Nt 7006/2017-6 ve věci tehdy nezletilého Jaroslava Píši ml.; 26. 4. 2018 č.j. 24 Nt 7005/2017-21 ve věci tehdy nezletilé Marie Píšové. 23. 8. 2018 zapsal: L. Müller Dne 26.09.2018 v 17:10 opletalova.mila napsal(a): Dobrý den, velmi se omlouvám za zpoždění, se kterým posílám toto vyjádření. Jsem většinou mimo Olomouc, kde není signál . Snažím se to napravit. V době vystěhování jsem měla 14 roků, prostřední bratr Lubomír měl 11 a Jaroslav 5 roků. Moje maminka měla 35 roků, kdy každý předpokládá, že bude šťastný uprostřed rodiny, kterou vybudoval. Moje maminka následkem těchto událostí zcela zešedivěla. Spoustou věcí nás rodiče nechtěli zatěžovat, ale v mém věku jsem dost věcí vnímala. 22. prosince 1952 přijelo vojenské nákladní auto (možná 2) naložili náš nábytek a zavezli nás na Bouzov č. 84, kde pro 5 lidí byl jeden pokoj a malá kuchyň, suchý WC, v kuchyni jediné umývadlo a malá spíž, do které zvenku lezly myši. Vím, že několik dní před tím maminka plakala tak předpokládám, že to bylo následkem oznámení o vystěhování. Snažila se to nějak vyřešit nebo zrušit, ale bezvýsledně. Na Štědrý den přišli 2 muži v šedých kabátech nám oznámit, že se musíme stěhovat dál. My děti jsme právě strojli vánoční stromek a maminka dělala vánočku a úplně se složila. Tatínek byl v práci v Olomouci. Ti muži, když viděli situaci, zůstali beze slova, po chvilce odešli. Snad jim došla zrůdnost situace, že jako "nebezpečné režimu" vystěhovali maminku a 3 děti. A teď nastaly existenční problémy. V Olomouci jsme bydleli v domě s ústředním topením a proto jsme neměli tzv.uhelný list, bez kterého jsme nedostali koupit uhlí - v prosinci to byl vážný problém. Místní nám půjčil trošku uhlí, především my, děti, jsme s pytly chodily na šišky, které se večer spálily a ráno nanovo. Až dědeček pomohl částečně vyřešit situaci a dovezl fůrku dřeva. Další problém byly peníze. Museli jsme žít na 2 strany - tatínek pracoval v Olomouci, měl nízký plat a jezdil jen na neděli, bydlel u svých rodičů a maminka byla s malým Jaroslavem doma. Když sehnala práci v Litovli (dojíždění cca 50 min. ráno v 6,10 hod. a vracela se odpoledne.) Neměla peníze na pořádné teplé boty a omrzly jí nohy. Měli jsme opravdu bídu. Až pozděli jsem pochopila maminčinu statečnost, s jakou řešila situaci. Na maso jsme neměli peníze, tak jsme mívali v neděli pro 5 lidí 1/2 kg konzervu lanch meatu, který byl nejlevnější. Především jsme měli bramborová jídla. Dodnes dobře nechápu. jak to dělala.Na jaře založila zahrádku, sehnala několik kuřat a králíky na mladé, ale ty dlouho nepřežily, protože v kůlně asi byla nějaká infekce. Ale i tak to nebylo snadné. V novém školním roce jsem začala jezdit do Olomouce do školy a Jaroslav nastoupil do 1. třídy. Když jsme se trošku vzpamatovali, v květnu 1953 přišla další pohroma - měnová reforma a my jsme neměli ani na osobu ty 300,- Kčs k výměně. Rodiče mých rodičů nám nemohli pomoci. Tatínkovi rodiče měli společný důchod Kčs 320,- , maminčiny rodiče už nehospodařili, byli na výměně a také sotva vycházeli s tím, co dostávali.Když jsem potřebovala peníze na šaty, musela jsem si je vydělat trháním třešní. Do tanečních jsem měla šaty přešité po babičce, kabát po mamince, šikovně přešité .Obě byly o hodně menší než já. Ale tehdy nebyly všeobecně tak vysoké nároky jako teď, takže to prošlo. Všichni jsme byli skromnější. Když tatínek po rozsáhlé korespondenci dostal souhlas, že se můžeme po 2 letech vrátit do Olomouce, nedostali jsme byt, i když tatínek psal na různé instituce, na krajský národní výbor i na prezidentskou kancelář, na byt jsme neměli dostatečný počet "bodů", i když jsme bydleli v rodinném domku u tatínkových rodičů v pokoji a kuchyni, ze které jsme měli pokojík a kuchyň ve sklepě. Dědeček s babičkou bydleli v malém pokojíčku. Nastala anabáze vyměňování bytů, abychom bydleli trošku přijatelně. Nakonec babička po smrti dědečka prodala rodinný domek, nastěhovala se do bývalé dílny a my získali byt. Byly to skutečně zlé doby a obdivuji hlavně maminku, jak vše dokázala řešit a zvládat. Se srdečným pozdravem Miloslava Opletalová, roz. Hutková Odesílatel: Jaroslav Hutka Příjemce: Lubomír Müller Předmět: Bývalí lidé Datum: 3. července 2018, 20:41:19 Vážený pane Müller, tady je tedy dokument ÚDV k vystěhování naší rodiny. Našel jsem teď ještě náhodou pár kopií dopisů, které psal otec, aby nám dovolili se vrátit do Olomouce. Jsou poněkud zmuchlané, ale snad se mi je podaří nějak čitelně oskenovat, ale tento dokument je možná dostatečný k žádosti o odškodnění, o které jste mluvil. Tohle je kopie, kterou dostala moje sestra, já jsem se vrátil teprve dnes z Moravy, oznámení je ještě na poště a mohu ho tam ještě pár dní nechat ležet, pokud by se Vám zdálo, že by byl potřeba ještě nějaký čas na vyjádření, to je možné jen do tří dnů od obdržení. Možná by bylo asi vhodné kopie těch kopií otcových dopisů poslat tomu kapitánu Hajdovi... lépe jsem to okopírovat neuměl... srdečně Jaroslav Hutka