Sedmdesátník padesát let na scéně
Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.
To vše mne přivedlo k tomu, abych se Jaroslava zeptal, kde našel novou inspiraci, jak vidí dnešní svět očima citlivého básníka, jehož postoje jsou pevné a neměnné. A není to moc pěkný pohled.
Je ti sedmdesát let. Je v tobě pořád kus rebela jako před těmi čtyřiceti, padesáti lety?
Já myslím, že jsem se nezměnil, i když já se za rebela nepokládám. Hledám pozitivní, smysluplné a klidné věci, ty mě zajímají, ale problém je, že při takové cestě nevyhnutelně narážíš na překážky, a ty nelze akceptovat. Jako třeba politiku těch, kteří ji používají jen na udržení vlastní moci a chtějí se zmocnit i tvého života. A okamžitě jsi v konfliktu, a ani nevíš jak. A couvnout se nedá.
Nechci se pouštět do rozborů aktuální politické situace, ale můžeš srovnat pocity písničkáře v socialismu, tj. do tvé emigrace, a v (pseudo)kapitalismu, jaký nám vládne tady a teď?
Za bolševika ten strach, šeď a chudoba a uvěznění za ostnatým drátem na hranicích bylo přítomno každou vteřinu, nebylo úniku, ale věděl jsi jistě, že je to blbej režim. Skutečné viníky jsi neznal. Na zdi visel obrázek Husáka, ale kdo byl dál ve vládě, kdo byli ti krajští tajemníci, to tě ani nemohlo zajímat. Byli skryti a ty jsi narážel pouze na ty malé blbce, kteří udávali, otravovali, kádrovali v tom nejbližším okolí. Nebylo úniku. Dnes únik je a svou osobní svobodu máš, takovou, jakou jsi tehdy neměl. Můžeš si tělesně užívat od těch nejnemravnějších věcí po ty nejvíc nebesky blažené, třeba vstoupit do kláštera nebo do jakékoliv komunity, vždycky k sobě a svým touhám najdeš odpovídající společenství i třeba tím, že trčíš v té své facebookové bublině. Tato osobní ani spolková svoboda neexistovala a byla většinou hodnocena jako trestná činnost. Všichni byli chudí, i ti nejvyšší komunisti, ale ti byli izolovaní pro tebe vzdáleně a nedosažitelně, člověk o nich nic nevěděl. Dnes se s kapitalismem, kdy je téměř všechno zjistitelné, objevilo a nabubřelo obrovské bohatství. A peníze se tváří, že jsou samy o sobě svobodou. Všechno stojí peníze a ty peníze tady jsou, ale rozdělila si je parta lidí, která tím získala nepředstavitelnou moc a možnosti a pozvolna kolem nás obyčejných utahuje novou smyčku toho „my a oni“. Ale všechno je barevnější a zřetelnější, ale komplikovanější než dřív, zrádné, nepřehledné a bezcitné. Nebezpečí čucháš, ale je kluzké jako had a špatně se uchopí. Já si mohu zpívat, co chci, pouze to buď nikoho nezajímá a zpívám jen pro ty nejbližší, nebo by to třeba oslovilo víc lidí, ale nedozvědí se to. Neuslyší to v rádiu ani v televizi; svoje desky nedostanu do obchodů, které mají exkluzivní smlouvy s „popíkovými“ podnikateli, takže pak působím jako nějaký neúspěšný zahořklík. Když se nepřizpůsobím rozdaným kartám, zůstávám se svou svobodou v izolaci. Dnešní bezmoc je „svobodně“ bezvýchodná. A z toho také žádná solidarita otřesených nevzniká. Srovnávat minulý a současný režim je bludné. Dnes je jiné nebezpečí, jiná forma závislosti… ale zároveň svobodni jsme.
Někde píšeš, že „vzpoura je sebevražda“. Přesto v tobě, zdá se, je onen gen vzpoury stále silně přítomen. Myslíš, že je přítomen i v nějaké další části společnosti, anebo ho vymazala obchodní centra a televizní seriály?
Strach je v Česku mocnější než ideály a komerce je virus rozežírající osobnost k nepoznání. A je tu stále ta strašná česká schopnost se přizpůsobit všemu a zároveň okamžitě hledat soukromé cestičky, jak si to ulehčit. To se Češi ale nenaučili až za Husáka, tak se chovali už za císaře pána. Ovšem vede to do otroctví, pokrytecké vychcanosti a naprosté lhostejnosti k věcem veřejným. Jak to, že za sociálnědemokratické vlády je takové množství „sociálně vyloučených“, žijících v neřešitelných dluzích pod hranicí bídy, a přitom tak náramně kvete obchod s chudobou? To je výsledek lhostejnosti a jakéhosi sobectví obyvatelstva a propagandy, že ti chudáci žijící z dávek se mají jako prasata v žitě. Tragická msta dějin je, že nejhůře jsou na tom lidé na územích, ze kterých byli vyhnáni německy mluvící spoluobčané, kdysi patřící rovnocenně do stejného království jako my, to jest Corona regni Bohemiae. Vlastně až donedávna. Do roku 1918. Ti tu na návštěvě nebyli. Sociálnímu vyloučení se dá také říkat apartheid, a ten se nám vymstí.
Na nové desce V ROZPITÝCH BARVÁCH mi přijde, že sis našel nová témata: Sudety, ekologie, nikdy nenapravené křivdy z padesátých let… Bylo to těžké hledání?
Téma Sudet mám v sobě od dětství. Babička byla Němka, ale jelikož dědeček byl vlastenec a přihlásil ji jaksi automaticky k Čechům, tak ji nevyhnali. Ale všechny její příbuzné ano. Byli to vesničané, žijící staletí na těch samých místech, a když mi v dětství matka vyprávěla o všech svých milých sestřenicích a o bratrancích, kteří museli narukovat na začátku války a padli okamžitě v Rusku, bylo to teskné. A o tetičkách a strýcích, jejichž vesnice zmizely nebo zarostly lesem. Při sbírání hub jsme naráželi na ruiny a máma vyprávěla příběh těch lidí, ke kterým bychom šli na návštěvu, na koláč a kafe. A hned jsem se dozvěděl, čím návštěvy hostili, a co která ta tetka uměla péci a co jí nešlo, a která byla hádavá a která usměvavá… Prostě živé příběhy mé rodiny, a ty vidíš už jen rozvrat a prázdnotu. To se tě dotkne, chytí tě to za srdce. Pro mě takzvané Sudety je kraj, odkud byli vyhnáni normální lidé, a ty politické kecy okolo cítím jen jako propagandistickou lež. A padesátá léta? Jelikož otec měl před čtyřicátým osmým obchod s nábytkem, který mu samozřejmě i s naším domem sebrali, tak nás o Vánocích roku 1952 vystěhovali vojáci na policejní stanici na Bouzov, kde jsme dva roky bydleli. Mně bylo pět. V tu dobu bylo také čtvrt milionu lidí ve vězeních a pracovních táborech. To přece potřebuji jako písničkář vyjádřit, protože to vím. To, že mě nesledují média a čeští hudební kritici prožívají jen světové hvězdy ve velkém světě angličtiny, mě sice občas zamrzí, ale vlastně je mi to fuk. Žiju v malé zemi a tomu odpovídají mé možnosti uplatnění.
Sám novou inspiraci nazýváš „znovuzrozením“. Mně to přijde jako další možná cesta hledání rezonujících témat, která číhala ukrytá hluboko ve společenské „nepaměti“. Myslíš si, že umění může změnit něco ve společnosti? Není to boj s větrnými mlýny, to „trápení se“ s hledáním nových témat?
Samozřejmě, člověk si chce u lidí ověřit smysl a obsah toho, co dělá. Šuplík není dobrým zrcadlem, ale fakticky to dělám pro nalezení svého smyslu ve světě a smyslu světa pro mne a sdílením to získává na jakési nezvážitelné hodnotě. Ale nemyslím si, že umění může změnit společnost. Umí zřetelně reflektovat změnu, která ve společnosti už nastala a není ještě vidět, vyslovit ji, najít ji, ale pohybem té změny kupředu být asi nemůže. Ovšem popis a odhalování té měnící se skutečnosti může být tak strhující, že to pak vypadá, že umění je tím inspirátorem. Ovšem může být úspěšnou brzdou úpadku, pamětí hodnotnějších časů, udržením smysluplnosti, připomenutím odcházejících hodnot; a zde se umělci ocitají i v ohrožení života.
Je to nějak srovnatelné s tvou osobní situací, kdy na tebe StB hledala záminku k uvěznění a tlačila na tebe v rámci akce Asanace tak silně, až ses rozhodl k emigraci?
Jistě, a to, co jsem dělal, právě bylo tou brzdou úpadku. Narodil jsem v rodině a zemi, která měla zanikající velkou kulturní minulost, a i když jsem skládal písně náročné na chápání, našel jsem publikum, které to chápalo, kterému se po něčem takovém stýskalo. Náš tisíciletý evropský vývoj nejde během tři ztracených generací zlikvidovat. Mám teď na mysli i nacistickou okupaci. A hlupáci zaměstnaní diktaturou, jako byla StB, měli za to, že stačí zlikvidovat nebo vyhnat jedince. Jedinec je zranitelný, toho může totalita zabít nebo vyhnat, nezničí ale to, z čeho vyrostl. To jen dusí, umrtvuje, a při tom je kultura asi jedinou obranou.
Pečlivě se staráš o své fosilní archivy (čest vydavatelství Galén, že do toho jde s tebou!), myslíš, že to má smysl nejen pro tebe? Máš nějaké zpětné vazby, ohlasy?
Galén naštěstí mého Fosila začíná přebírat v profesionální formě, za to jsem velmi vděčný. Když si člověk dělá všechno sám, tak všechno tak trochu trpí. A smysl pro mne to má, a i pro mnoho lidí, pro které jsem byl kdysi těmi písničkami jakýmsi ostrovem svobody. Ale nearchivuji jen sběratelsky. Je ve mně stále zarputilá víra, že v tom hodnota je i pro budoucnost, takže nechci přerušit souvislost, i když jsem dnes jen někde na okraji společenského vědomí. Popularita ale není měřítko kvality a smyslu umění. A v neprobuzeném Česku je popularita stejně jen výsledek podnikání a investic. Emigrace a devadesátá léta mě udělala neviditelným, neexistujícím, nevhodným do popkšeftu. Vypadl jsem ze své společnosti, a tady pak z médií. Ale na obojí jsem si zvykl a hledím spíš do budoucnosti a více se soustřeďuji na nové věci než na jejich uplatnění. A zabývám se tím naplno, protože mi to také stačí na uživení.
Baví mě tvůj pohled na „slušné Čechy“. Myslíš, že důvod tvého nepříliš laskavého pohledu je v komunistické minulosti, anebo je to prostě naše „národní povaha“, která se projevila třeba i v exilu? Přece jen můžeš srovnávat s jinými národy…
Ano, stále jsme ve většině takovými vystrašenými „maloobčany“, kteří se bojí „přespoláků“ a nových myšlenek. Ale to začíná už za Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Tehdy tu bylo „zbytkové“ česky mluvící obyvatelstvo přivázané k půdě, anebo k nízké službě ve městech. Pravděpodobně trauma třicetileté války z nich pak udělalo katolíky katoličtější, než byli sami katolíci, a příšerně konzervativní. A náhle shora udělené, tedy nevybojované svobody byly nesrozumitelné a nevítané a vedly k podivnému semknutí jen kolem jazyka bez zájmu o další věci. Ty nové svobody způsobily strach a nejistotu, to nakonec známe sami ze současnosti. Jasně, tehdy nebyli vůdci a inteligence, Češi neměli šlechtu, tak si v sobě udělali poněkud buranskou hradbu proti „cizotě“ kolem sebe a vrhli se do čehosi, čemu dnes říkáme jazyková odluka. Ale byla to i politická odluka. Je to obsaženo i v tom pitomém sousloví Národ sobě. I v otázce Kde domov můj? A obrození není nový pohled na svět, ale zase jen defenziva a hledání společného nepřítele. Otevřený svět a nějaké velké politické vize byly obrozencům ukradeny, matlali se pouze v minulosti a v jejím vylepšování. Objevuje se jediná významná figura, strhující Masaryk, schopný využít zmatku války a z nuly vykouzlit jakési Československo. Hranice vytvořil násilně a slepil dohromady několik národů. Ovšem jen na necelých dvacet let. Pak se to zase rozpadá, podléháme Němcům, pak Rusům, mění se územní celistvost, dostáváme se do zmatků identity a pro některé jazykové skupiny to bylo jen neštěstí. Výsledek je současná Česká republika pořád s tím samým vystrašeným obyvatelstvem a zase přidělenou a nevybojovanou svobodou.
A jak v této souvislosti vidíš úlohu Václava Havla, toho „Havlíčka Havla“ z tvé písně? Je pravda, že nechtěl, abys tu písničku hrál, protože si myslel, že ho v ní až přespříliš vyzdvihuješ?
Havel byl nečekané zjevení, politický meteor, který nás otevřel světu, a svět ho pochopil a dodnes chápe jako významnou osobnost. To, že je doma vysmívaný, je naše malonárodní blbost. Nebo neschopnost ho ubránit před agresivní pomlouvačnou propagandou lokálních českých zbohatlických stavů. Tehdy v roce 1977, když se vrátil z prvního vězení a já mu u něj doma zahrál HAVLÍČKU HAVLE, tak se sice rozzářil, ale zastyděl při poslední sloce. Měl pocit, že to vězení nezvládl a že si nezaslouží takovou pochvalu. Když se pak později vrátil z dlouhého vězení a já mu telefonoval z Holandska, tak mi s tou jeho hřejivou ironií řekl: „Jardo, teď už můžeš tu poslední sloku hrát.“
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017.