* * * Nemám na koho bych v této písni myslel myslím na podivný vítr který je nehybný a letí skrze něj zem a stromy Stojím strnule jak vítr skrze který vše pádí nehybný vítr kterým fičí město jménem Závrať Země mi zabraňuje padnout tam kam mě táhne táhne mě ke svému středu ale postavila mi do cesty sebe samu a můj život Gravitace mě poutá k životu život mě poutá ke slovům slova mě poutají k touze touha mě poutá k lásce láska mě poutá k naději a naděje mě poutá zase k zemi... * * * Mluvím k tomu, kdo má dost času na život a na ostatní mu už nezbývá krasojezdci na špičce okamžiku který má dost trpělivosti nad slovy a počká na nepojmenovatelno za nimi Není to určeno tomu, kdo se chce dozvědět ale kdo pochyboval kdo to nikdy neuslyší Tato slova jsem našel pohozená v mozku nechal je tam neznámý autor všech autorů je to svitek, který nevznikl je to zastírání světla jen zabírání místa v čase mluvím, aby řeč nestála aby někdo pod hlukem bez soucitu poznal ticho které nikdo nikdy nikomu nevěnuje není nože na odkrajování ticha ani váhy je jen pokus o zabalení nezabalitelného jediný pevný bod ve vesmíru je naděje Pravdivé je, že vyřčené není vyřčené a to je stezka, která se žádné stezce nepodobá a po ní se blížíme k sobě blížíme se k tomu od čeho jsme se nikdy nevzdálili existuje jen nevědomost a možnost se dozvědět nevědomost nás mine protože světlo které nikdo nerozžal také nikdo nezhasíná jsme ve světle světlem a stíníme si strachem všechno půjčené se zase vrátí zůstává jen život a ne věci po kterých se život tak neohrabaně plazí Bereme bohatství jako by nám je někdo vracel a co získáme si vracíme sami ani krátké ani dlouhé jen hra nepojmenovatelného v nepojmenovatelném * * * Kdo říká, že je přes city, mluví nepřesně Kdo říká, že je přes rozum, pouze se domnívá cítí, že myslí a myslí, že cítí. Kdo vymyslel že cit a rozum NEJSOU totéž? Říkáš slova, za která ti tleskají a ty přitom chceš aby netleskali ale aby žili jinak Nerozumím událostem pouze vidím že přišly tak jako já jsem přišel na svět aniž bych o to žádal a není to zbytečné... * * * Ta kterou hledám po ulicích a před spaní na ni myslím vím že je to jen má touha k zalknutí velká potřeba lásky jak se o tom špatně mluví a jak je přitom obvyklé vyslovovat slovo LÁSKA Lidé si zvykli a jak si zvykli ztratila se kdo chce vydělat peníze udělá písničku o lásce a slovo dívka je také zaprášené zmizelo pod nánosem odřeli je zpěváci kdo chce vydělat peníze udělá písničku... Beru slovo dívka a láska a stírám z nich prach a začínám znovu ale být textařem je ponižující být básníkem je domýšlivé být divákem je ostudné é být dítětem je velké umění když je člověku už přes dvacet... * * * Odkud a kam mě vláčíš touho? Seješ, stále seješ a tvé ovoce sklízí včerejší smutek chceš vše a nic tě neuspokojí jsi koněm naděje i trestu který táhne povoz myšlenek nikdy se nezastavíš nikam nesměřuješ. Jak vypadá má touha dnes? Má modré oči a krátkou sukni jde břichem nahoru jak hlad po koupání chůze po schodech vybraného hotelu a smutek nad tím že jsem člověk. Nesu touhu v náručí a je jí tam smutno. Samota úsměvu v natřískaném sále. Pán na ulici už tři hodiny vytrvale a umíněně vykřikuje -večerník- Zní to do hotelového okna jak výčitka. Přepočítávám, kolik mi zbývá na večeři. Mám stát na pódiu a lidem něco říkat chtějí se bavit co chci já? Chci být šťastný a chci se o to s někým dělit jde to z pódia? Jsem svlečený před nebesy nic se neutají * * * Je mi líto nechat nepovšimnutý zážitek krásy Oč je šťastný moment větší když se o něj člověk podělí Představa radosti zázrak že kdesi uvnitř se probouzí štěstí jen odrazem malého zážitku Zapomínáme si říkat hezká slova Zapomínáme se usmát Zapomínáme si podat ruku Otevři se pokladnice skrytá pod srdcem otevři se slovem které se vysloví jednou za život a možná ani to ne Kdo slyší slovo radost a raduje se ten je svoboden kdo slyší smutek a vzpomene na polibky které nebyly doručeny je na prahu krásy kdo slyší krása a usměje se ten ví a kdo neví ať popojde * * * Přemýšlím, jak je možné, že mě napadlo, že jsem jak je možné, že tebe napadlo totéž jak je možné přemýšlet a proč jeden z tvorů se sám nazval člověk V šedém rosolu mozku cosi přeskočilo a teď mě to nutí ten jev obdivovat obdiv se probudil k obdivu sebe sama vyskakují kdesi ve mně slova a řadí se v údivu tak že popisují sebe sama jako cosi zázračného Podáváme si svědectví o našich snech které považujeme za skutečnost pravíme, že někdo něco umí a zapomínáme, že má možnost umět tu si nezvolil, to by neuměl to aby čas měl náplň a důvod ke chvíli a vybíráme si ze sebe jak z čarovného kufru omyly, pudy, vlohy jsme sobě půjčeni půjčujeme si sny a oblékáme dojmy jedna vlnka narazí do druhé ale moře v hlouby je klidné a když je na zemi hurikán neznamená to, že ve vesmíru je průvan a člověk smysl druhému člověku nedokáže snad kdo doufá se mýlí méně Nechápu alkoholiky a důvod mého psaní nechápu hlídače, špehy a domovnice nechápu sebe a bližního nechápu kritiky a sběratele starožitností nechápu čas a vzdálenost mám úctu k těm kteří dokáží milovat a usmívají se nechápu život a modlím se k němu jako k zázraku modlitba je přiznání malosti mé písně jsou modlitbami mám soustrast s politiky mám soustrast s těmi, kdo se chodí bavit mám soustrast s těmi co pijí pro opilství mám soustrast s malíři, kteří malují pro peníze mám soustrast se zpěvákáky jejichž touhu lze vyjádřit honorářem ale nejsem soudce jenom v šedém rosolu cosi přeskočilo a prsty zapisují slova věřím, že lidé k sobě mají blízko ale vidím, že se tváří jinak a jen málo lidí se po prohlédnutí nevrací k omylu ale co je nekonečné, to se tím nezmenší a co má možnost být nekonečné má bohatě na vybranou * * * Nic není mladé nebo staré jsou jen věci unavené, líné nijaké a bez chuti nebo jasné, svěží, čisté radostné a opravdové hmota nemá stáří má jen proměnu a ta je věčná duše nemá stáří milujeme ji a nenávidíme v ženě v muži v dítěti nikoliv půl metráků hmoty ale co to maso představuje a v jakém stavu je duše * * * Napjatá strunka života rozeznívá tóny okolí saháš po okolí a struna se povoluje a ty říkáš, že už to není jak za mládí Vesmír je ale od počátku stejný a mé psaní? nemysli si, že když se zhasne že je tma že když se rozsvítí že je světlo Světlo a tma s viděním nesouvisejí oči nemáme na to, abychom viděli ale aby nás pletly a ony nás pletou a díky očím nevidíme a stále se to zhoršuje... Až celý svět bude vzdělán a všechny pole obdělána nebude už místo pro člověka * * * za branou pěti smylů se skrývá malá hrací skřínka a dobrý záchvěv větru ji rozehraje ať je to úsměv slovo barva nebo malá vzpomínka Jak dlouho se mlží nálady než myšlenka dostane tvar jak dlouho člověk hledá otázky než se ta poslední stane i odpovědí * * * Stín se plazí po zemi pozvolna se polovina země na které jsem otáčí ke žhavé kouli vychází slunce je zase den ale to se jen točí země den a noc, den a noc stále dokola říkáš stálá změna přesto je navždy polovina země ve stínu a jako anděl naděje o které se předem nikdy nejde přesvědčit je stále přítomná melodie toho že nechápu jen žasnu, že jsem žasnu nad závratností a úprkem života poslouchej stín se plazí po zemi takhle život kráčí ke smrti říkám ke smrti protože nevím jestli je to konec jen se čas od času tmou prodrápe úplněk jako anděl naděje čas od času nad tu věčně temnou polovinu a odráží světlo slunce z druhé strany aby byla naděje ozařuje jedna polovina navždy ve tmě občas úplněk občas smrt smrt která nesvítí svým světlem zhasíná ale přesto ozařuje měsíc svítí sluncem aby tma věděla, že má naději smrt ozařuje ty co jdou ve tmě aby měli naději kdo má duši ve tmě učí se od smrti tu píseň o životě... Lidé, co mají rozum stojí ve světle a pro světlo nevidí Kdo má duši nerozumí a světlo vidí jen skrze to zrcadlo do kterého už se ti před námi dávno zadívali a nemohou odtrhnout oči kolik bylo těch kteří stáli v tom úhlu že neviděli kolem sebe ale to co stojí za tmou neříkám nad tmou protože kde je nad? Lidé, co mají rozum si při takových otázkách zacpávají uši * * * Jednou mi říkala mladičká dívka, že by chtěla dostat veliký dar. Byla mladá a to je štěstí, o kterém člověk neví. Byla krásná, jako každá mladá dívka. Nechtěla chlapce, styděla se zamilovat. Zdálo se jí to málo. Byla mladá. Chodil jsem nočním městem pod vesmírem a přemýšlel, jak jí to přání vyplnit. Mohu jí ukázat hvězdy a naučit se dívat do řeky. Je to dar? Dar musí být věc od člověka. Byla mladá a čistá, příroda se jí zdála mrtvá a proto se také bála být šťastná. Vzal jsem bílý papír, ještě nepopsaný a dal jí ho. Podívala se na něj a říkala: to je přece zázračné zrcadlo z pohádky a jak se na něj dívám, zrcadlí toho tolik....a s prázdnem okolo je to stejné? * * * Mé tělo a moje milá duše kýmsi stvořeni mámou narozeni podivně jste se objevily průvodci v mém životě zranitelní ochránci nedávejte mi víc bolesti než je nutno a ty, kterého tak málo znám a říkám ti "já" protože nevím, jak ti říct jinak víš, kde jsem byl před tím a kam půjdu pak? Někde to v sobě přece musím vědět i to, jestli Bůh má dech jestli tomu dechu neříkáme láska a dnům nedokončené a okamžikům nedocítěné a životu naznačený a čas nazveme poctivý a člověk má jméno ustupující a "já" znamená nepolapitelný a vzdálenost má jméno otázka a neukojení hory přenáší a dokonalost je jen v lidské snaze... Zora vycházela dnes před sluncem voňavý vzduch před úsvitem na konci léta na obzoru krásné a průhledné nebe den jako by pohlazením uspával noc a já si cestou domů říkal že láska je veliká odměna ano to jsem měl celou dobu na mysli (1971) * * * Místnost se stišila jakoby výzvou jdoucí zevnitř nějakou chutí po sdělení po uplatnění času stišila se opakovanou výzvou abych otevřel oči V tom zadívání se měla nalézat i odpověď pletou se do toho ale zcela lidské pocity otázka jestli v člověku který se stále zpytuje je možná upřímnost? Odpověď se nalézá už v otázce nesmírný zmatek věcí které se stále dozvídám situace kdy prvním divákem je vždy autor * * * Snad by mělo stačit se jen podívat jenom jednou uslyšet a člověk by měl pochopit a možná to tak i je. Jak dlouhé může být chápání proti našemu nekonečnu? Říkám NAŠEMU. Kolik je světelných let proti slovu co teď píšu a je jaksi suchoparské. Jakýsi idiot vykřikl z hlediště: hele, vole, filozof a pravda je jen jedna a máme ji oba. Já ho pokládám za pitomce a on mě za náfuku Nevypiju patnáct piv za večer a pravda se snáší nad námi dvěma se svou laskavostí a s mizivou částí skutečnosti kterou vidíme slova plynou a zůstávají z nich jen barvy nevysvětlitelné barvy * * * Díval jsem se, jak vychází slunce jak oranžově osvětluje zelené mraky jak tmavé modré nebe přechází ke světlejšímu a všechno jako by směřovalo do kulaté ohnivé pece. Nejtmavší modrá nad hlavou zprůzračněla a když jsem pohlédl přímo do slunečního kotouče tak v mých očích potemněl. Z tolika světla se mi zatmělo v očích vzduch byl čistý a chladný stromy šuměly a já měl pocit čistoty a svobody Došel jsem domů a když jsem si na rádiu začal ladit hudbu s úlekem jsem si uvědomil kolika hlasy je nebe zaplněné * * * Já malý člověk, já stvořen, já rozumný daň času, jeho proclení od jednoho dne ke druhému se probouzím a usínám odvíjím niť marnosti na své špulce nepravděpodbnost toho, že jsem byl nemluvně a cucal mlíko holce která je mojí mámou i ona byla nemluvně znal jsem babičku a pamatuji na její pohřeb Byl jsem prvňáčkem teď usilovně žiji a jsem kluk a pro syna budu táta a pro vnuka budu dědeček a pak jen shoda jmen Dějí se věci ty pak zapadnou a dějí se jiné Příšerné války a pak jsou z nich už jen data v dějepisu a blbé filmy Lámou se charaktery a lidé nespí a je to stále totéž a jen někdo si všimne že dnes ta ulice nějak voní a že k milování stačí se taky jenom dívat * * * Navykl jsem si na tento svět na sluníčko, déšť, mraky a vítr stromy a trávu na své přátele a davy na ulicích na knížky a písničky na spánek a jídlo navykl jsem si na fyzikální poučky na dějiny a nekonečmo nade mnou podávám lidem ruce a prohlížím si hezké tváře zvykl jsem si i na vědomí, že tělo umře ale kam půjdu já? Každý den jsem blíž světu i rozloučení * * * Nedívej se na slunce jako na vynález moderní doby nedívej se na květiny jako na vynález botaniků nedívej se na zvířata jako na majetek ředitele zoo Písek nevynalezli štěrkaři a lásku nepovolují úřady a voda není majetkem vodárny i když ti ji prodávají jako by byla jejich * * * Sedím za tmy před svítáním na velkém dvoře a v černém plátně oblohy je proříznut oslnivý srpek měsíce a tisícem otvorů probleskuje tisíce hvězd Vše tak velkoryse provedeno a přitom nicotné Touha mě honila celou noc ulicemi a měla podobu ženy Teď teprve chápu že jsem se nehnal za ženou ale kamsi za životem co nejdál od smrti ale potkal jsem muže s tělem rváče a dostal jsem strach Mezi lidmi nejsou propasti Blízkost je na dosah ruky Jsme spojeni jak nádoby ale hladinu v nás všech stejně vysoko plní nepochopení