|
Média v Babišově pracovním táboře I.
„Tisk referuje o situaci světa, kterou předtím sám vytvořil... Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.“ (Karl Kraus) Chtěl jsem se tu kriticky věnovat „nezávislé“ publicistice Lidových novin, neboť jsem zvědavý, jak dlouho tam ti cca čtyři zbylí slušní a kdysi nezávislí vydrží hrát pro agenta Bureše trapnou roli stále děravějšího fíkového listu. A zda, nevymění-li svůj fíkový list včas za list „fejkový“, buď sami odejdou (Jiří Peňás) nebo budou odejiti (Jan Rejžek). Ale o tom všem příště, protože mezitím mi do mého meditování o médiích drze vplula Hutkova „nactiutrhačná“ píseň o našem lžiprezidentovi – Miloš a Zubatá. Chci se tedy nejdřív věnovat jí, potažmo některým reakcím na ni.
Pavlač pana Schneidera
Neznám od něj z poslední doby jedinou stať, jež by nebyla skrytou či zjevnou apologií lžipolitiky zmíněných pánů. Přesto mě jeho inkvizitorské věty o tom, že „Hutka vystupuje stále dál, aniž by si povšiml, že jeho kariéra již dávno skončila“, že jeho píseň je „dlažební kostka, kterou se dláždí kanály“ (???), věty, dikcí, slovníkem i nemotornou metaforikou připomínající slovník tzv. Anticharty, u bývalého chartisty přinejmenším překvapují. Jestliže polovině voličů a většině médií nevadí, že mají v čele státu demokratickými soudy 2x černé na bílém oštemplovaného lháře, neschopného se za své lži omluvit, zato schopného po pijatice u spřátelených ruských soudruhů se takřka v přímém přenosu motat ožralý na mol nad korunovačními klenoty, jestliže jim a panu Schneiderovi to nevadí, budiž. Ale nemůže nikdo té druhé polovině, které to vadí a vždy vadit bude, upírat právo na vulgaritu reagovat vulgaritou. Zvláště, když je Hutkova „utrápená vulgarita“ (J. Schneider) pořád nepoměrně „slušnější a vkusnější než její model“ (J. Hutka). Nicméně Schneiderův shora navoněný splašek, jakkoli odporný a zákeřný, je ještě málem brilantním esejem ve srovnání s tím, co vyplodila dáma (a z božího dopuštění léta zastupitelka) jménem Jana Zwyrtek Hamplová na svém blogu téhož dne 6. 8. 2018.
Pavlač paní Hamplové
Už název jejího slohového cvičení ze zvláštní školy by se dal tesat: „Hutka na dně aneb Když nemá bývalý zpěvák co zpívat a jíst“. Ano, jíst! Hutkova píseň je špatná, protože nemá co jíst. Železná logika. Je-li toto expertka na vzdělanostní projekty, chraň nás pánbu před budoucími vzdělanci! Pro paní Janu Zwyrtek Hamplovou (podle vzoru Maryša Lízal Vávrová – nebo Maryša Vávra Lízalová?) Hutka žádný zpěvák nikdy nebyl a není. A když, tak maximálně na úrovni „leckterého zpěváka country na regionálním festivalu“. Hamplová „sdílí“ myšlenku Milošova intelektuálního bodyguarda Schneidera: Hutka nepochopil, že už dávno skončil. „Dodnes nepochopil, že plná náměstí po Listopadu měl ne proto, že dobře zpíval, ale že tam ti lidé přišli kvůli úplně jiným jménům...“ On jen k „tehdejšímu tepotu doby“ (bravo, Jano, píšu Vám jedničku z marxleninské hantýrky) „tak trochu zpíval a hrál na kytaru“. To je celé – ona to musí dobře vědět, „protože také na těch náměstích stávala“ - a sledovala tam tepot doby. Milá Jano, až se trochu dovzděláte, zjistíte, jak olbřímí jste napsala koninu, stokrát urážlivější než celá Hutkova píseň. Hutka tam v Listopadu jen „tak trochu“ nebrnkal v tepotu doby na kytaru, Hutka se od konce šedesátých let až do svého násilného vyštvání z republiky v rámci StB akce Asanace jako jeden z mála zpěváků nepodřídil normalizaci, navzdory zákazům, výslechům a šikanám estébáků si hrál – podobně jako Merta, Veit, Kalandra a Třešňák - to své. A to „jeho“ nebylo, při Vašem vzdělání, žádné „country“, nýbrž ryzí, drsná, neumělá, často rýmově kostrbatá lidová baladičnost. A taky syrová, hořká, kousavá satira na zparchantělý režim (Litvínov, Náměšť atd.). Té na nějakém rafinovaném rýmu, aliteraci či jiné nohavicovské zdobnosti věru nezáleželo – šlo vždy o občanský postoj a přímočarou pravdu (a o tu jde i v jeho písňové ptákovině o Milošovi). Zatímco Vy jste objevila revoltu a Hutkovo „pravdomluvné slovo“ až v davu na náměstích, když Vás to nic nestálo – a chorobný lhář Zeman dokonce drze tvrdil, že byl 17. listopadu osobně na Národní – Hutka byl už dávno předtím kvůli svým písním neustále jednou nohou v kriminále. Tak jako Havlíček, tak jako Hašler (mám na mysli jeho neumělou, obhroublou satirickou notu, která ho stála nakonec život). Myslím, že byste se měla panu Hutkovi omluvit. Ale jelikož Vaším vzorem je zřejmě předobraz jeho písně, vzdávám se naděje, že se tak kdy stane... Aktuálně.cz, Vladimír Just, 9. 8. 2018 Média v Babišově pracovním táboře II. „Tisk referuje o situaci světa, kterou předtím sám vytvořil... Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.“ (Karl Kraus) Víc než všechny možné Aeronety, Sputniky a další propagandistická tykadla Kremlu, o jejichž vlivu ve veřejném prostoru dnes už nikdo soudný nepochybuje, jsou myslím nebezpečná úplně jiná média. Totiž ta, jež dlouhodobě předstírají serióznost a nezávislost, a přitom jim téměř z každé stránky (nebo mediálního výstupu) čouhá z naleštěných bot sláma závislosti. Registrujeme v nich drobné, milimetrové posuny od svobodného názoru k autocenzuře, od odvahy jít proti většinovému názoru k opatrnému populismu, od nezávislosti k servilitě. A to jak směrem „nahoru“ (např. k prezidentovi, zejména však k šéfovi prosperující firmy zvané Česká republika a k jeho mediálním bodyguardům), tak směrem „dolů“ (podbízení se většinovému, předtím ovšem většině vnucenému názoru – viz např. panický strach z virtuální, u nás neexistující migrace, neboť jak známo vystrašeným se lépe vládne). Existuje tu jedno novější agresivní médium, které své dryáčnictví schovalo pod korektní „parlamentní“ slupku a přesto ho můžeme zařadit po bok zmíněným proruským webům. A vedle toho tu máme tradiční, vzorově seriózní médium, jež má heslo nezávislosti přímo v podtitulu („Nezávislý deník založený 1893“), a přesto pod současným aktivistickým šéfredaktorem se pomalu ale jistě mění v noviny firemní. A tak obě navenek maximálně rozdílná média, to „dryáčnické“ i to „seriózní“, mají překvapivě mnoho společného.
Parlamentní simulacrum
Na devět z deseti standardně protizápadních, extrémistických příspěvků, často z per sympatizantů bývalého režimu, spolupracovníků StB, normalizačních kolaborantů či v Moskvě proškolených „amerických“ politologů připadá v průměru jeden názor z opačného tábora. Obrazně řečeno, na deset Ovčáčků, Bestů, Zbořilů, Klausů ml., Schneiderů, Petrů Žantovských, Radimů Panenků, Svatopluků Otavů či Terez Spencerových připadne jeden Halík. Názor demokratického „žida ve skříni“ je pak předhozen účelově sestavené smečce zdivočelých respondentů „anket“ (ať už jde o názor Miroslava Kalouska na kontraproduktivnost a zločinnost divokého odsunu nebo o názor profesora Halíka na uprchlíky a křesťanskou etiku, okamžitě takový názor rozcupuje třeba pětičlenná mordparta z Okamurovy extrémistické strany, doplněná komunisty nynějšími i bývalými, od Konečné, jindy Semelové až ke Kellerovi). Nu, není divu. Vždyť zástupce šéfredaktora, místo mediálně nepopsaného bílého koně jménem Marek Bláha zřejmě i faktický šéfredaktor PL - totiž dvorní Zemanův novinář Radim Panenka (Tato země je naše; Dokážeme si vládnout sami) - byl sám členem zakázané fašizoidní Národní strany. Celou tuto pokřivenou imitaci české mediální scény pak PL vydávají za „vrchol plurality“.
Parlamentní Lidovky?
Zatímco proruská hvězda Parlamentních listů Jan Schneider svůj názor na vliv ruských webů v českém veřejného prostoru shrnuje do sloganu „Ruskem straší podplacení dementi“ (PL 13. 8. 2018), v LN bývá Schneider opatrnější. Aby prokázal slouhovskou příslušnost k Babišově mediální ochrance, rozcupuje jako „pomatený“ nález slovenského Ústavního soudu i Ústavu paměti národa ve věci nikoli „údajného“, ale skutečného (máme-li věřit archivním pramenům, nikoli dodatečným blábolům fízlů) agenta Bureše (LN 17. 10. 2017). I v dalších článcích se sníží ke kolovrátku svého chlebodárce a označí věcná zjištění slovenských historiků za „Cílenou a komplexní kampaň“ (LN 18. 2. 2018). V jiné sérii článků zase papouškováním slovníku ruské propagandy pro změnu rozmetá – je přece český bezpečnostní expert, tak musí být chytřejší než britská tajná služba - „falešnou“ ruskou stopu v kauze novičok („Festival trapnosti kolem novičoku“, „Fake story novičoku“ aj.). Pak se zalekne, že jako bodyguard opomněl chránit vedle Andreje a Vladimíra Vladimíroviče i třetí sloup své svaté trojice, totiž prezidenta, a tak verbální municí převzatou z Rudého práva odpálí protizemanovský morytát Jaroslava Hutky. Schneider došel tak daleko, že dnes je putinovštější než Putin. Popírá i to, co gosudar sám dodatečně veřejně přiznal - přítomnost ruských vojáků v ukrajinském konfliktu, konkrétně v přísně utajené přípravě anexe Krymu. Hybridní války („zelení mužíci“) jsou pro něj hoax. Navázat s takovýmto názorovým extrémistou pravidelnou spolupráci je dalším symptomem sbližování Lidovek s Parlamentními listy. Kdyby byly LN opravdu nezávislým médiem a nikoli náběhem na firemní noviny (mluvím zde zatím o sílícím trendu, nikoli, doufám, o finálním stavu), čekal bych, že se na stejné ploše fundovaně vymezí vůči podobným extrémistickým postojům jednou Schneidera, jindy Pavla Matochy, otce i syna Lékových, nepřítele Evropy Stephena K. Bannona, orbánovského novináře Pétera G. Fehéra nebo Dukova mediálního mluvčího Ronalda Němce, jemuž divadelní hra, kterou nikdy neviděl, „bere možnost svobodně vykonávat svou víru a účastnit se bohoslužeb“. Tuto funkci (ale i funkci následného fackovacího panáka, známou z PL) zatím přebírají snad jen občasní externisté (Halík). Jinak jsem svědkem, že se ti cca čtyři (pět?) zbylí slušní stálí přispěvatelé, jedni z nejlepších u nás, polemice s těmito postoji preventivně vyhýbají, hledajíce zoufale zástupné terče, jména a témata. Ale o těch až příště. Aktuálně.cz, Vladimír Just, 16. 8. 2018 Média v Babišově pracovním táboře III. „Tisk referuje o situaci světa, kterou předtím sám vytvořil... Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.“ (Karl Kraus) Jako malý zázrak na mě před časem působil návrat Jiřího Hanáka, co do stylu i bystrosti úsudku nedostižného polistopadového publicisty, do jeho „rodných“ Lidovek. Kupoval jsem často sobotní vydání kvůli němu (a taky kvůli Orientaci, i když tam panuje spíš střídavě oblačno, místy přeháňky, bouřky jen v podobě bezpečně vzdáleného hromování). A tak zatímco jsem se tu 2x brodil v novinářských pomejích, závěrem chci ukázat pozvolný sesun od nezávislosti k novinám povýtce firemním na těch nejlepších.
Kritické simulacrum
Ale například to, jak se nedávno Zvěřina s Tománkem hned třikrát v jednom čísle vrhli na předvolebního firemního konkurenta Bělobrádka krzevá jeho kandidaturu do Senátu (včetně babišovské dehonestace jeho významu) nebo to, jak v tomtéž srpnovém čísle Léko junior s dojemnou snaživostí kadeta Bieglera ve stylu „pan premiér přece jasně řekl“ obhajuje Babišův kotrmelcový postoj k H-Systému, svědčí spíš pro první variantu. Na rozdíl od nich nepředpojatý Hanák netrpí těžkou Angelofóbií (jako třeba Petráček, Léko, Macháček, Schneider). A nevyrábí „fejky“. Takové, jaký se nejnověji objevil i v jinak znamenité úvaze Petry Procházkové o většinových postojích Rusů, proti nimž prý stálo na náměstí jen „Sedm statečných“ (tento dávný novinářský blaf, urážlivý k tomu osmému, používal donedávna i náš lžiprezident). Nebo když Tomáš Tománek otevře celostránkovou analýzu o „Slušných lidech“ zprávou z Rádia Jerevan: „Skupina dvou desítek svalovců v modrých trikách nakráčela na jeviště“, aby prý přerušila „hru, v níž Ježíš znásilňuje muslimku“, za což je „řada diváků přímo na místě vypískala“, LN 31. 5.). Jako oběť té zvukové agrese (dodnes mám zalehlé bubínky) konstatuji, že nepískali slušní diváci, ale právě „Slušní lidé“ (plus jejich „nábožné“ soudružky v civilu). V úhrnu celkem třicet tajně propašovaných fotbalových píšťalek, a to po nekonečně dlouhé, mučivé minuty. To celé, včetně následného „nakráčení“, se událo zhruba dvě hodiny předtím, než údajný Ježíš, o němž hra vůbec není, „znásilňoval“ údajnou muslimku. Ale zpět k Hanákovi. Ten mluví i o provaze v domě oběšencově: „Babiše politika se bojím. K jeho kolébce se asi nedostala sudička demokracie a politického rozmyslu“. Nechce, aby se pan Andrej stal „malým českým caříkem“. A vzápětí demonstruje svůj kriticismus na dvou příkladech: když pan Andrej zlehčoval plagiátorství paní Malé a když chtěl vést sám ministerstvo spravedlnosti (LN 14. 7.). Safra, to je odvaha, a v Babišových novinách!, řekne si čtenář, jenž si nevšimne, že jde o prohřešky už odstraněné a bagatelní. Bagatelní vzhledem k meritu vládní krize, jímž byla nikoli neochota demokratů vládnout s ANO (mantra komentátorů LN), ale samotná osoba trestně stíhaného podnikatele, dle slovenských archivních pramenů agenta StB a nadto berlusconiovsky obžerného vlastníka relevantních médií. A právě tyto věci vzápětí tentýž Hanák obhajuje. Vázací akt agenta – jen „situační zprávy“(!) - podepsal prý každý, kdo jezdil do ciziny (no fuj pane Jiří, tomuto „fejku“ snad nevěříte ani sám, a jestli ano, pak vám to vyvrátím sám na sobě, kterého bolševik výjimečně 2x za život úředně pustil jako náhradníka na zahraniční divadelní festival; psal jsem zprávy z cesty, ale žádným agentem jsem se proto nestal). A v kauze Čapí hnízdo ctí zase Hanák presumpci neviny, věc ovšem u nejmocnějšího muže v zemi ve slušných krajích neslušná: všude tam by trestně stíhaný šibal dočasně poodstoupil do vyřešení případu. Tady z Hanáka slyšíme už tiše vrčet stranický kolovrátek made in ANO. Připomíná mi to někdejší „perestrojkové“ psaní do stranického tisku: když nebudete soudruzi napadat vedoucí úlohu strany, „vstup vojsk“ a naše spojenectví se SSSR, můžete si svobodně kritizovat cokoli. O tom, že nejde o náhodu, nýbrž o trend, svědčí i Hanákovo Poslední slovo ze 4. srpna. Nejprve záslužně odliší migranta od uprchlíka a odvážně vyhlásí, že uprchlík, na rozdíl od migranta, má právo na azyl: „Uprchlíky bychom proto měli přijímat!“ Už proto, abychom smazali obraz Česka jako Vaška na kupce hnoje, který práská bičem a křičí, že nepřijmeme ani jednoho uprchlíka (Hanákova oblíbená metafora). Už už se radujeme, komentátor se pochlapil, jenže on vzápětí udělá cimrmanovský úkrok stranou a psí hlavu servilně přesadí z hlavy pana Andreje, který právě v těch dnech práská tímtéž zahnojeným bičem doma i v Evropě, na hlavu Milana Chovance. Tedy opět, jako u Kalouska, zbabělé kopání do poraženého: „Mravy kritiky jsou vpravdě psí. Vyštěkne pouze na toho, na koho vrčí právě obecenstvo“ (F. X. Šalda).
Epilog: mlčení slušných
To je ale úplná bagatela proti tomu, že všichni autoři Posledního slova – ale i dalších pravidelných rubrik - snad s jedinou chabou výjimkou opatrné zmínečky Putnovy, nechali projít bez povšimnutí sprostý vyhazov jejich kolegy Jana Rejžka. Všem přece muselo být jasné, že to nebyly bolševické argumenty šéfredaktorovy, ani už pětatřicet let notoricky známý neurvale přímočarý slovník Rejžkův, ale jeho názory, pro které byl z firmy vyobcován. Takovéto opatrné mlčení slušných je vždycky a všude začátkem konce. P. S.: Netýká se to jen LN – stejný sesun vidíme i u veřejnoprávních médií, která mlčením přechází jak odchody i zákazy slušných a nepohodlných, tak pozvolné pronikání a tím i etablování názorových extrémistů z Parlamentních listů do éteru (Petr Žantovský, Best, Robejšek, Schneider). A to dokonce v případě rozhlasu nabídkou vlastních autorských relací (Den pro Petra Žantovského). Kde tato „parlamentizace“ českých médií skončí? Pořád ještě doufám, že titulek mých úvah bude možné číst vždy jen jako nadsázku... Aktuálně.cz, Vladimír Just, 21. 8. 2018 |