V krátké době otiskly LN dva protichůdné názory. Prvním byl článek Masarykova cihla, ve kterém se písničkář Jaroslav Hutka zamýšlí nad defetismem a smířlivostí s porážkou v naší novodobé historii a klade T. G. Masaryka za vzor statečnosti a odhodlání bránit svobodu. V LN 29. 5. Hutku opravuje senátor Petr Pithart v oslavném článku s názvem Václav je pro nás živoucí symbol.
  V mnohém s P. Pithartem souhlasím, mám svatováclavskou tradici v úctě. A toužím, stejně jako P. Pithart, po porozumění s našimi sousedy na západě. Svatý Václav však tvoří jen část duchovní tradice naší státnosti!
  Jestliže Karel IV., vynikající panovník, klečí před sv. Václavem, jak to ukazuje goblén v aule Karolina, je to v pořádku. Ale Jiří z Poděbrad, kterého mám za největšího státníka našich dějin, musel spojit válečnickou odvahu s moudrostí a láskou k míru, aby uchránil náboženskou svobodu ve své zemi. Tehdy mu už korouhev sv. Václava nepomáhala. A T. G. Masaryk, který kladl Ježíše nad Cézara, neváhal zmobilizovat 80 000 dobrovolníků - legionářů a nadchnout je pro myšlenku boje za demokratickou republiku.
  Jak J. Hutka, tak i P. Pithart se ve svých článcích dopouštějí některých nepřesností či neúplností. Ale jestliže dnes, pod palbou vnitřní a zejména zahraniční kritiky naší národní povahy, pokládám ústupky násilí za hrubou chybu, pak říkám: Hutka, ne Pithart.

  Vojtěch Zikmund, Praha
  (LN 1. 6. 2000)