|
ATELIÉR
1983-1984
***
Jako staré stromy
je jazyk vrostlý do vlastního údolí
a ani jarní nezastavitelná zeleň
ani podzimní barevné umírání
ani zimní vichrové lámání větví
ani těhotné ticho léta
nevtiskne kořenům zprávu
o nezakotvenosti mraků
Slova se nevztahují k člověku
stejně jako skála nepřidržuje ptáka v letu
ale přesto když si v zoufalství otevíráme žíly
krvácíme jazykem
a samota má na zatlučených dveřích štítek
NENALEZENÍ SLOVA
(11. října 1983)
***
Jak nebezpečná je myšlenka
že moc může mít lidskou tvář!
Co všechno musíme z lidské tváře vyoperovat
aby začala s mocí ladit
Čím vším člověk musí přestat být
aby dokázal ve světě polidštěné moci být šťastný
Ale už je pozdě na výkřik
přece víme
že šťastní dělají nešťastné věci
a chodí na vrávoravých nohou
a rozumí písni za rozbřesku dne
a jsou hluší když se volá
klid klid klid
teď myslete na zdraví
NE NA SEBE
myslete na budoucnost
která bude pro VŠECHNY…
***
Tak jako každý den ráno
nuda pohne spícím městem
vzbudí ho
je ráno
které už bylo
a lidé ani dnes nebudou plakat za mrtvými
a lekat se budoucnosti právě narozených
neboť TITO lidé vědí kam jdou
a půjdou tam bez nucení
bez paniky
nic nehrozí
na všechny díry v duši už máme plomby
a není důvod ke stesku
cesty jsou postavené
je jen třeba se jich držet
a střízlivý člověk se ze světa nepobleje
máme svobodu
a dohodli jsme si pravidla hry
ve kterých nikdo neprohraje
a tak obrazy básně a píča
přestaly být nebezpečné
neboť vše už je na přístupných místech
a za přístupné ceny
a že pořád ještě někde lidé nesmyslně umírají
i to přestane
rozum zvítězí
a nezdravá slova budou zdravě pochopena
neboť i knihu je třeba zavřít ve správný okamžik
neboť jsou příběhy
které nekončí pěkně
ale to jen proto
že stále existují cestující
kteří nastupují do vlaku bez lístku
a nevědí kde přestupovat
a neumějí vystoupit teprve až vlak zastaví
a pokud je stáří nevyhnutelné
a smrt nikam nevede
je třeba se s tím smířit
vždyť dnes je svět
za rozumné ceny
dosažitelný
a obrazy básně
a píča
jsou pro každého
***
Vteřiny si mohou urazit ruce
jen aby se nezastavily
a svým nepřetržitým aplausem
mě nenechaly vyslovit
že na tebe čekám
mlčím
a čekání mi klouže pod nohama
a místo abych ti padl do přivítání
propadám neokřídleným pochybnostem
proč jsi se zdržela
Kůže se mi drobí na těle
a připomíná termín konce
kdy to čím se objímáme
zasypou nebo spálí
a kde budeme my dva?
Otvírám druhé pivo
abych se ve svém ateliéru přesvědčil
že stále visím na výrobních značkách
bez kterých nemohu fyzicky přežít
a o kterých jsem ale přesvědčen
že životu zabraňují
neboť vyplňují prostor
a tím ho zmenšují
Rozhodit ruce kolem sebe!
říkal ti učitel čínského dýchání
a ty sis pro svobodný prostor
nestačila všimnout kdo vedle tebe stojí…
Toužíme se vrátit do stavu před narozením
abychom konečně mohli být spolu
ale to nejde
žijeme v tomto konečnu
a musíme
jsme donuceni mávat rukama o prostor
a tím ho zmenšovat
tlouci
a nedívat se kolem sebe
***
Jsem ještě na cestě
zatímco ostatní spí
v bezbolestné mdlobě
spáčů beze snů
ale jestli najdu kámen
švihnu vám ho do okna
a pokud i ty už máte nerozbitná
a dávno odhlučněná
spěte dál
až vás jednoho dne vzbudí stanné právo
a vše
co jste dobrovolně vzdali
vás udeří
a uslyšíte
jak vojáci zatloukají vaše dveře
a v té chvíli jen bolest
vás postaví zpříma
a poběžíte nazí v dešti
v dešti z olova
abyste alespoň na vteřinu ochutnali
jak chutná svoboda |