zpět  

  Mluvit o lidovém nebo primitivním umění tohoto území s jistotou je drzost. Důkladnější svědectví se nezachovalo a těch pár střípků minulosti, které máme k přemýšlení, si interpretujme jen tím, jací jsme dnes. Ale přitom je jasné, že bychom nebyli nikdy tím, čím jsme dnes, bez toho, čím jsme "byli" celou historii. Poněvadž se však příliš ve svém současném životě nevyznáme, hledáme dávné klíče, které by nám smysl naší existence otevřely. Takže jsme vždy vzrušeni tím, co sahá kamsi do dávna a je nezávislé na civilizaci. Primitivní umění. Ale jakou máme jistotu, že se nám dostalo pod ruku ryzí, nepřekroucené těmi, kteří se před námi romanticky vydali za jeho objevováním?
  Pověsti i písně, které vyprávěly o tom, co se stalo, byly dřív, než je někdo zapsal. Ve starověku písmo nebylo, ale lidé už mluvili a zpívali. A možná i tehdy měly ty příběhy tu samou funkci jako dnes: díky znalosti toho, co se stalo včera, se lépe vyznat v tom, co se děje dnes. Jak vzrušivé by bylo mít nahrávky toho, co "jsme" jako lidstvo zpívali a říkali před třemi či třiceti tisíci lety! Jenže my nemáme ani pořádnou představu o tom, jak vypadalo primitivní umění před třemi sty lety na našem vlastním už celkem gramotném území.

SUŠILOVA SBÍRKA

  Nejsem na tom tak, že bych byl schopen o Sušilovi a jeho době napsat studii. Napřed mě oslovila jeho sbírka, a z ní samé mi později vyvstalo několik vážných historických podezření. Sušilovu sbírku jsem "objevil" náhodou sto let po jeho smrti. Objevil, přestože v mé době už byla řádně vydaná a dostupná. Absurdně jsem se stal prvním zpěvákem, který písně z této sbírky začal zpívat.
  Ovšem Sušilova sbírka je obrovské shrnutí materiálu, nikoliv zpěvník k okamžitému použití. Je v ní vždy jen prostý notový zápis a často jen střípky textů, jak si je ještě někdo pamatoval. Celá sbírka se skládá z dvou a půl tisíce jasnějších a méně jasných písní.
  Zdá se, že i Sušil přišel pět minut po dvanácté. Zachytil sice monumentální, ale přece jen už mizející tehdejší vesnickou kulturu. Později už věděl velmi dobře, co hledá, ale se smutkem sám několikrát konstatoval, že už je pozdě.

VÁCLAVEK A SMETANA

  Tlustosbírku, kterou jsem dostal ve svých dvacetijedna letech do ruky, začal před válkou znovu kriticky sestavovat levicový intelektuál Bedřich Václavek. Šel po slově, jeho kolega Robert Smetana po muzice. Sbírka vyšla poprvé za války v roce 1941. Václavek byl potom zatčen a zemřel 5. března 1943 ve sběrném táboře v Osvětimi.
  Mám čtvrté vydání sbírky z roku 1951, ve kterém Robert Smetana s Jaroslavou Václavkovou píšou: "Vydavatelé… obnovovali důležitou moravskou písňovou památku, která byla už dlouho nedostupná a plně si zasluhovala kritického obnovení…" Naposledy to totiž vydal Sušil sám v roce 1859. U vlastenců s tím nepochodil, protože ty zajímalo něco jiného. Je to velmi srozumitelné z tehdejší Sušilovy předmluvy:
  "Národní písně slovanské za doby poslední hojně pěstovatelů z nejedné příčiny nalezly. S jedné strany líbeznost, prostota a svěžest samorostlých těch kvítků zajala duše těch, jejichžto zrakové na nich spočinuli: s druhé strany viděly se písně ty čarodějným klíčem býti, jimž tajnice povahy národa se otvírá a mnohostranně se nazírati dává. I tyto, jež vydáváme, písně obojí ráz ten do sebe mají, a ač bohužel nemůžeme říci, že jsou odrazem historie národa našeho, aneb že jsou chrámem posvátného vědění, vědomí a věření jeho, přece se v nich co v prozračitém křišťálu soukromý život národní obráží, dolování v nich pro starožití není zhola nevýnosno a vzduch nad nimi se vznáší, jímž duše blahodějně osvěžuje se."
  Tento první odstavec je obranný. Okolo Sušila neotravoval jen romantický snobismus, ale přímo zuřil český nacionalismus, takže jako možné předejití agresivní kritiky ze strany vlastenců zde Sušil píše ono: "…ač bohužel nemůžeme říci, že jsou (písně) odrazem historie národa našeho, aneb že jsou chrámem posvátného vědění, vědomí a věření jeho, přece se v nich co v prozračitém křišťálu soukromý život národní obráží,.." a zde je také vysvětlení, proč tato sbírka na osmdesát let zapadla, přesně v onom období toho největšího "národního" vzepětí, které bylo korunováno v roce 1918 založením multinárodního "českého" státu, který se fakticky během sedmdesáti let třikrát rozpadl a způsobil utrpení a pomatení tolika národnostním menšinám. Ty písně prostě nevyjadřovaly "historii, vědění, vědomí a věření národa", o které obrozencům politicky šlo.

BÁNĚ MORAVSKÉ

  Sušil začal sbírat lidové písně roku 1824 na popud Františka Čelakovského, "…neb nějakých písní z Moravy pro všeslovanskou sbírku svoji dovolával se". Z toho ale nic nebylo, takže Sušil si to shrnul v roce 1835 v první svou sbírku: "Uznav potřebu takového sbírání, vydal jsem se v prázdných od studií dobách v práci tu, a ačkoliv do dalejších přes nejbližší okolí svého rodiště okresů podati se nemoha, přece za čtyři léta dosti značnou sbírku písní národních sebral jsem."
  Zajímavý je i první odstavec z přemluvy k této sbírce z roku 1835: "O ceně těchto písní národních… zde pronášeti úsudek se nám zdá býti zbytečné: neboť bychom opakovati museli, co už jiní o podobných písních řekli. To však každý rád uzná, že ovšem ne ozdobami, jakými mnohý básník po mnohém študium své plody okrasuje, nýbrž nelíčenou prostosrdečností chvály nabývají. Sbírka ta nepodobá se nákladné zahradě, do které by zběhlý zahradník z dalekých končin světa divy přírody snášel, je důvtipně pořádal a se mnohým uměním choval: než podáváme kytku polních kvítek, jak je sama pouhá příroda mezi zpěvu milovným lidem naším vyvedla. I polní kvítko často libou vůní a lesknoucími se barvami znatelův obdiv vynutí, a bez chlubnosti Čech i Moravan písně národní své mohou po boku stavěti písněm podobným národu kteréhokoli."
  Kromě náznaku ironie, kterou cítím vůči ozdobám, "jakými mnohý básník po mnohém študium své plody okrasuje," je zde obrana, že sbírka se nepodobá "nákladné zahradě, do které by zběhlý zahradník z dalekých končin světa divy přírody snášel." Je to jednoduché a prosté a není třeba se za to před nikým ve světě stydět, říká Sušil.
  I když se v roce 1835 ještě nebránil proti českým nacionalistům, už je cítit, že je mu jasno v tom, co nasbíral a v čem je toho smysl.
  Sušil chodil po Moravě, Opavsku a Těšínsku, "ve kterémžto okres řeči české jazyku polskému neustoupá", a po severním Rakousku, ve kterém "se mu vidělo slovanských osad, …anyť v nejužším svazku se všemi v Moravě stojí. Samozřejmo pak jest, že uherského Slovenska při sbírání moravských národních písní k účelům svojim potáhnouti nemohl." To by zase vadilo maďarským vlastencům. Jen náznak toho, že by tam žilo obyvatelstvo, které má nějaké slovanské vazby, byl politicky ošidný.
  Sušil si samozřejmě uvědomil, že ta práce je tak obsáhlá, že ji sám není schopen zvládnout, a tak si v určitou chvíli k tomu vzal pomocníky.
  "Nejpruv se domýšlel, že s prospěchem bude několik pomocníků, aby dílo tím lépe se dařilo a tím spíše konce došlo, sobě přidružiti. I svěřil část práce těm, jenž přirozeně za svým postavením k ní určeni býti se zdáli, učitelům totiž venkovským, té jsa náděje, že se všelijak jemu propůjčí, aby sbírka dokonalou a všestrannou se stala. Skutečně ho nemálo takových částečných sbírek došlo, z nichž některých při druhém vydání svazku léta 1840 v Brně vydaném, ač některé se zdráháním, použil. Když se ale při pozdějším vlastním sbírání přesvědčil, že dotčení pomahatelé ani dost šetrně a správně, ani dosti věrně sobě nepočínají, upustil od posavádného způsobu a pomocníkům výhost dav, sám v práci tu se uvázal. Ovocem mnoholetého, krušného a mozolnatého v báněch moravské národní poesie dolování jest sbírka tato."

HARMONIE A SVOBODA

  Zde patří Sušilovi ta největší poklona ze všech, a pomník k tomu. Když jsem se tou sbírkou poprvé prozpíval, začal jsem pátrat po dalších a objevil sbírky Františka Bartoše, který je o generaci mladší. Jeho sbírky jsou obsáhlejší. Ale proti hudebnosti Sušilovy sbírky jsou téměř erbenovsky placaté. Najmul si totiž mraky všelijakých učitelů a jiných pomocníků a zde platí ono Sušilovo: "že dotčení pomahatelé ani dost šetrně a správně, ani dosti věrně sobě nepočínají."
  Řekové nám odkázali dvanáct "půltónů" do oktávy, ze kterých my Evropané vybereme jen sedm a vytvoříme si stupnici, ve které pak běží nápěv, a z ní se také vyberou tóny do harmonie. Devatenácté století už bylo plné nástrojové muziky, harmonie byla rozvinutá, a to měli učitelé v uchu. Takže když jim vesničan zazpíval píseň, často falešně a často ve čtvrttónech, které zněly učitelům také falešně, tak si melodii prostě posunuli tak, jak byli zvyklí. Melodické zvláštnosti slyšeli jako chyby. Tohle udělali Sušilovi pomocníci, tak jim dal vale. Ale jelikož už měl texty, tak věděl, na co se vyptávat, a pátral po melodiích znovu.
  Samozřejmě jediná a nejsprávnější metoda by byla ty písně nahrávat, jenže to tehdy nějak nešlo a Sušil měl k zápisu pouze dvanáct půltónů, vlastně jedenáct, dvanáctý už je zase oktáva. A tak někdy mívám nad zápisy jeho melodií pocit, že "vím" ten problém, na kterou stranu půltónu některé čtvrttóny přiřadit. Udělal to úctyhodně citlivě.
  Když se natáčela deska Stůj břízo zelená (1973), byl dnešní bluesman a úředník českého rozhlasu Jan Spálený hudebním režisérem v Supraphonu. Nahrávka erotické písně KOVÁ SYNEK, KOVÁ VRATA se mi z koncertu nelíbila, tak jsem se rozhodl ji udělat ještě jednou ve studiu, ale "normálně", tedy s nezpěváky. Vyšli jsme do Jungmannovy ulice, ve které bylo tehdejší studio Mozarteum, a na ulici sebrali asi dvacet lidí, ať si jdou zazpívat na desku.
  Zpívalo se bez nástroje, jen jsem to "kolemjdoucím" předzpíval. Spustili jsme nahrávání, které Jan Spálený najednou přerušil a okřikl mě, ať si rozmyslím, jestli zpívám velkou nebo malou tercii. To znamená, jestli je to v moll nebo v dur. Já mu řekl, že je mi to jedno, že zpívám písničku a ať si vybere on. On se vytočil a řekl, že za takovou nahrávku nebere odpovědnost, že nepodepíše nahrávací protokol, a odešel. My to tedy natočili v klidu bez jeho profesionálního hudebního dohledu.
  Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl před pár lety, když jsem slyšel v noci na anglickém BBC půlhodinový pořad o balkánské lidové hudbě. Fascinovaný redaktor vyprávěl, jak tamní houslisti nehrají ani v moll ani dur, ale mají to naladěno přesně na ten čtvrttón mezi malou a velkou tercií.
  K zápisu melodií Sušil píše: "Neméně melodie tak převzaty jsou, jak původně zpívány byly: vidí-li se tudy ta neb ona od obyčejného způsobu odchodna, to jediné lidu či zpěvákovi tomu, z jehož úst nápěv napsán jest, přičítati dlužno."
  Devatenácté století vědělo naprosto jistě, jak věci jsou, a nebylo mu zatěžko cokoliv opravit. A zde je Sušil osobou téměř z Marsu. Janáček pak daleko později k tomu svou autoritou dodal, že jelikož lidoví zpěváci stupnic neznali, tak jich ani nepoužívali.
  Tato Janáčkova věta mě osvobodila od problému, jaké dát k těm písním akordy. Mnohokrát jsem o tom mluvil s Radimem Hladíkem. Myslím, že to byla zrovna píseň Svatý Lukáš, na kterou, když jsem mu ji poprvé zahrál, řekl: "Ty máš štěstí, že nerozumíš harmonii." Dojemná je ještě Sušilova věta o tom, jak rychlá či pomalá píseň je: "Tempo se povahou písně určuje."

JAK TOMU ROZUMÍM JÁ

  Jelikož se v Sušilově sbírce jedná o písně "vokální", má přednost slovní sdělení. Texty zde mají hlavní význam. Tak jsem to ale bral už od začátku, kdy jsem nevěděl, že písně se dělí na vokální a instrumentální. Ale časem jsem to pochopil ještě o kousek dál. Zde se jedná o velkou literaturu, které si žádný literární vědec dosud nevšiml. O obsahu těchto textů nikdo nikdy žádnou literární studii nenapsal. Byl jsem požádán, abych letos (2002) přednášel jeden semestr o lidových baladách na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Pro mne to bylo zajímavé a poučné, ale když jsem si nechal na závěr od studentů napsat třístránkovou seminární práci, se smutkem jsem konstatoval, že nepochopili, co mám na mysli. Pedagogická práce je zřejmě náročnější, než jsem si myslel.

PÍSNĚ NA TÉTO DESCE

  6. prosince 2002 jsem v tomto bookletu o sestavování této desky napsal: "Nejedná se o předem promyšlený záměr." Tato slova platí jak o celém mém Samopalu, tak o této desce, kterou teď částečně měním.
  Celý "projekt" Samopal jsem začal někdy v roce 1996 dělat s pocitem, že se vlastně jedná o omyl a že to časem stejně převezme nějaký vydavatel. Takže jsem plánoval chaoticky a na krátký čas. Neměl jsem také k dispozici dost archivního materiálu a byl jsem naivní. A strašně nerad si i dnes přiznávám, že vydávání mých písní je a zůstane mou vlastní zátěží. Takže dnes, když jsem v tom zašel nevratně daleko, se snažím opravovat chyby. Z této desky jsem tedy vyjmul pět písní (SAMOVRAHYNĚ, KOUPIL JSEM SI POLE, HRAJTE ŽE MI HRAJTE, KDO TO CHODÍ, DIVOKÁ KAČENKA) a nechám je na desce DUŠE A TĚLO, se kterou jsem původně vůbec nepočítal. Její příběh nechám do jejího bookletu. Místo těchto písní jsem sem dal tři písně, (MARJÁNKA, HERCEG A KATEŘINA, VÁCKAVEK VRAH), které zbyly z nahrávání desky pro Levné knihy na jaře roku 2004.

  O písni ADAM A EVA (od Ratiboře) jsem už psal v Samopal-revui č. 8, kterou tuto desku uvádím "na trh". Tato balada neprožívá biblický příběh, ale řeší současný filosofický problém. Adam zde není Evou sveden. Rozhoduje se sám a svobodně ke "zhřešení", když se smutkem vidí, jak Eva dopadla.

  SVATÝ LUKÁŠ (původ neuveden) je jeden z těch velkých baladických monumentů. Ve velmi podivné melodii se odehrává zvláštní příběh. Malíř Lukáš maluje Pannu Marii a neumí si s tím poradit, tak u toho usne. A teprve v té chvíli obraz vznikne. Pro mě je v tom zároveň symbolika toho, že dílo nemůže vzniknou jen tak z plného vědomí, hrají v tom roli ještě jiné věci. Pak se obraz naloží a vezou ho na kopeček, aby ho vystavili proti sluníčku. I když se jedná o svatého Lukáše a Pannu Marii, tahle akce zase tak moc křesťanská není. Na cestě nastane drama. Jsou přepadeni zbojníky, kteří mají prastarou zásadu: co můžeš, urvi, co nemůžeš, zkurvi. Chtějí krást, ale jelikož jim obraz na nic není, tak ho chtějí alespoň zničit. Jeden zkamení, druhý zdřevění a třetí, když to vidí, začne zbaběle chválit Boha, že ten obraz neporanil. Obraz boží nakonec na ten kopeček dovezou a vystaví ho zcela pohansky sluníčku.

  Balada LAZAR A BOHÁČ (původ neuveden) je popisná, téměř moralizující balada, ovšem zase s překvapivým závěrem. Místo jasného a očekávaného poučení o tom, jak se nedostat do pekla, se objeví závěr: netřeba nic vzkazovat, každý ví, jak se spravovat. Píseň půvabně počítá s tím, že člověk není ovce, že se rozhoduje sám.

  SVATÝ VALENTÝN (od Příbora) je legenda pošetilá. Krásný chlapík je zděšen z toho, že po něm jedou holky, a tak prosí Boha, aby ho udělal ošklivým. Bůh vyhoví a udělá z něj kněze(!), který dostane strašný vřed, který s ním začne házet po kostele, od oltáře až ke stěně. Valentýn se holkám zhnusí. Spokojený Valentýn zase žádá Boha, když už má od těch holek pokoj, aby mu jeho krásu vrátil. Bůh mu to zase vyplní a ještě z něj udělá léčitele. Proč by měl být ale Valentýn patronem zamilovaných, balada neřeší.

  SESTRA (od Ivančic) je přímo exploze událostí. Nechci zde přeceňovat mystickou myšlenku, která mě napadla při prvním čtení, že člověk nachází ve chvíli, když přestává hledat.
  Dcera krále je ukradena a prodána do služby v hospodě. Bratra, který ji hledá, služebná zaujme a s hospodskou ukuje pikle, jak se jí zmocnit. Když po ní vyjede, zjistí, že ona je ta jeho sestra, kterou sedm let hledal a z koně neslézal. Nalezl ji, teprve když z koně slezl.
  Zpívávali jsme to v roce 1969 s Třešňákem a někdy to zabralo i půl hodiny, protože mezi slokami jsme velmi zeširoka žvanili o tom, co se vlastně s tím textem děje, takže si nejsem jist, jestli jsem ten úplný závěr písně, od momentu, kdy panimáma omdlívá, nezmanipuloval. Ale je také možné, že jsem tento konec našel v nějaké úplně jiné sbírce a dávno zapomněl, ve které.
  V první verzi v Sušilovi ta píseň končí tím, že rytíř, který svou sestru zachránil, se ptá matky, co by dala, kdyby zase dceru měla. Ta by dala všechno zboží. Rytíř odpovídá: Nedávej všechno zboží, podívej se do dveří. V další verzi od Olomouce to ale končí: Šenkýřka šla za bránu, rytíř jí uťal hlavu. Konce poněkud rozlišné, a teď babo raď. Sušil sám se snažil písně jaksi "rekonstruovat" podle verzí i útržků, jak je od lidí slyšel. Václavek se Smetanou odhadují, že tato obsáhlá sbírka je asi jen třetina toho, co ve skutečnosti posbíral. Ještě ke všemu písně, které na Moravě našel a které se zároveň objevily v Erbenově sbírce, Sušil ze své sbírky vyřadil. (Tvrdil, že našel všechny.) Znamená to, že Sušil ze své sbírky vyřadil vše "české"? Jsem přesvědčen, že přes všechnu svou neuvěřitelnou sběratelskou poctivost a skvělý hudební sluch přece jen chtěl spíše sbírat ony písně "vokální". Pokud to tak je, tak ještě jednou klobouk dolů, a to by asi i vysvětlovalo kardinální neúspěch, který se svou sbírkou měl.
  Je nutno si uvědomit, že celý svůj život prožil v době, kdy největší úspěch a popularitu zaznamenávaly zfalšované Rukopisy. Ty nejvíce odpovídaly náladě a požadavku doby.

  MARJÁNKA (od Telče) - Na tuhle píseň jsem měl políčeno desetiletí, melodie mi občas i zněla v hlavě, ale nezpíval jsem ji, protože i já jsem prodělal jakýsi vývoj ve vztahu k Sušinově sbírce. Napřed jsem hledal ony existencionální písně (SMRT, STARALA SE MÁTI MÁ, ŽÁRLIVEC…) nebo ty, které se mi zdály absurdní (SVATÝ VAVŘÍN, PACHOLEK A DĚVEČKA, VÁCLAVEK VRAH…) a pozvolna jsem objevoval a akceptoval i ty ostatní. A MARJÁNKA je šťastná erotická píseň a dozrál jsem k ní teprve nedávno.

  Vražda proutníka MICHÁLKA (z Nové Vsi) je popsána bez posuzování viny. On sám je ten jediný, který to bere tak, že si tu svou smrt zasloužil. Podobně jako v písni ADAM A EVA se jedná o svobodného člověka, který velmi dobře ví, co dělá, a tedy i chápe, když mu to neprojde.

  Píseň MILÝ S MILOU (od Zábřehu z Rovenska) jsme už nahráli v roce 1970 s Hvězdoněm Cignerem u Supraphonu. Hvězdoň k tomu napsal doprovod pro kvartet. Je to příběh shakespearovský, Romeo a Julie. Jak se toto téma dostalo do lidové balady, těžko spekulovat. Ví se, že v Čechách "lidová píseň" reaguje na oficiální kulturu velmi bystře už od osmnáctého století a v devatenáctém století se možná stává jen jejím zjednodušeným zrcadlem. Václavek se Smetanou v doslovu k Sušilově sbírce z roku 1941 píšou: "Je-li česká píseň ve svém ryze hudebním hávu typickou lidovou kulturou odvozenou od kultury umělé, zachovává nám moravská sbírka Sušilova… vzácný kulturní výtvor předcivilizační anebo předvzdělanostní, který uchovává ve své skladbě i ve své živé formě zcela jiný řád, než jaký vytvořila ve svém staletém vývoji hudba umělá." Dále pokračují, že k nějakému matlání s umělou kulturou tam samozřejmě docházelo, ale není to tak jednoznačné, jak tomu bylo s českou lidovou písní.

  Velikou baladickou píseň HERCEG A KATEŘINA (od Strážnice) jsem si už do své hovorové češtiny převedl v sedmdesátých letech, ale nějak jsem nevěděl, jak do ní, tak jsem to nechával ležet a teprve před pár lety se mi ta píseň vyloupla v celé své kráse a od té doby ji zpívám téměř na každém koncertu. A když jsem teď nahlédl zase do sbírky, jestli je tam uvedeno místo, odkud píseň pochází, s překvapením jsem zjistil, že Herceg je tam Heršeg. No, měnit už to nebudu, už jsem si zvykl na Hercega.

  VÁCLAVEK VRAH (původ neuveden) je jednou z těch písní, kvůli kterým jsem u Sušilovy sbírky zůstal. Vybral jsem si ji hned do prvního repertoáru v roce 1969, když jsem na tři měsíce s touto sbírkou odjel na Moravu k dědovi do jedné vesnice na konci světa. Napřed mě tato píseň zaujala odvážností tématu a celkově absurdním vývojem děje, který má docela smysl pro černý humor. Teprve později mi došlo, že to je naprosto klasické téma konfliktu matky a syna o to, jestli ten syn může mít svou vlastní holku. A děj se mi nakonec vyloupl jako téměř antické tragické drama.
  Je to příběh dominantní matky a hysterického syna, který znovu přišel s tím, že by chtěl holku, že by se chtěl ženit. Matka zareaguje tak, že ho vyrazí z domu a úplně slyším její jekot, když synovi vrazí do ruky ještě meč: "Když si myslíš, že seš chlap, tak táhni a postarej se o sebe sám a tady máš meč a ukaž, jakej seš chlap!" Tohle mu říká s nadhledem, protože ví, že se jí vrátí, že ho bude mít zase na večeři zpět. Jistě se to nestalo poprvé. Václavek to ví také, ví, že není schopen matce oponovat, že potřebuje pomoc. V hysterickém záchvatu někoho zabije, ale možná také proto, že v tom podvědomě tuší záchranu před návratem k matce. Je chycen a uvězněn a v této chvíli s jakousi úlevou matce vzkazuje, že tedy na tu její večeři nepřijde. A aby si svého vítězství nad matkou užil, tak si ještě poroučí, jaké oblečení mu má donést, v kterém bude chodit a ve kterém bude viset. Matka kovářka je tedy poražena a on se může odevzdat své milé, ovšem na oprátce. A zde teprve sehrají holubi onu definitivní Václavkovu tragédii, když ho ožerou tak, že po něm zůstane jen kostra, tedy nic, co by jeho milou mohlo potěšit.

  VERBOVALI JANKA (ze sbírky F. Bartoše) není třeba příliš komentovat. Hoch byl vzat násilím na vojnu, utekl z ní zpět za svou holkou, a za to se věšelo. Tenhle fakt je jasný, píseň ho ani nezmenšuje, ani nezdůrazňuje. A díky této téměř absolutní zdrženlivosti v komentování se objevuje celá absurdita té situace. Tahle píseň je dokonalou básnickou zkratkou, a přitom tak nenápadnou, že si člověk ani nevšimne, jak málo slov bylo použito k tak velikému sdělení.
  Texty jsem převedl z různých moravských nářečí do něčeho, co se mi zdá jako moje hovorová čeština.

      Jaroslav Hutka 18. ledna 2006

zpět