zpět  
  Původní booklet:

  Mluvit o lidovém nebo primitivním umění s jistotou je drzost. Svědectví se nezachovalo a těch pár střípků, které máme k přemýšlení, si interpretujme jen tím, jací jsme dnes. Ale přitom je jasné, že bychom nebyli nikdy tím, čím jsme dnes, bez toho, čím jsme "byli" celou historii. Ale jelikož se příliš ve svém životě nevyznáme, tak stále hledáme dávné klíče ke smyslu naší současné existence. Takže jsme vzrušeni tím, co sahá kamsi do dávna a co je nezávislé na civilizaci. A to je právě primitivní umění. Ale jakou máme jistotu, že se nám dostane pod ruku to ryzí umění, nezmršené těmi, kteří se vydali za jeho objevováním?
  Pověsti i písně, které vyprávěly o tom, co se stalo dříve, byly už tehdy, než je někdo začal zapisovat. Teď mám na mysli starověk. Písmo ještě neexistovalo, ale lidé už mluvili a zpívali. A možná i tehdy měly ty příběhy tu samou funkci jako dnes: díky vědění toho, co se stalo včera, se lépe vyznat v tom, co se děje se mnou dnes. Jak vzrušivé by bylo mít nahrávky toho, co "jsme" jako lidstvo zpívali a mluvili před třemi či třiceti tisíci lety! Jenže my nemáme ani pořádnou představu o tom, jak vypadalo primitivní umění před třemi sty lety na našem vlastním území.

SUŠILOVA SBÍRKA

  Nejsem na tom tak, že bych byl schopen o Sušilovi a jeho době napsat studii. Napřed mě oslovila jeho sbírka, a z ní samé mi později vyvstalo několik vážných historických otázek. Sbírku jsem objevil náhodou sto let po jeho smrti. Absurdně jsem se stal prvním zpěvákem, který tyto písně začal zpívat. Chytily mě a nedalo mi to je nezpívat.
  Ovšem Sušilova sbírka je obrovské shrnutí materiálu, nikoliv zpěvník k okamžitému použití. Je v ní vždy jen prostý notový zápis a často jen střípky textů, jak si je ještě někdo zapamatoval, ale už vlastně nevěděl, jak to bylo celé. Celá sbírka se dělí asi na dva a půl tisíce jasnějších a méně jasnějších titulů.
  Zdá se, že i Sušil přišel pět minut po dvanácté. Sice zachytil monumentální, ale přece jen už mizející vesnickou kulturu. Později už sice věděl velmi dobře, co hledá, ale se smutkem sám několikrát konstatoval, že už je pozdě.

VÁCLAVEK A SMETANA

  Tlustoknihu, kterou jsem dostal ve svých jednadvaceti letech do ruky, začal před válkou sestavovat komunistický intelektuál Bedřich Václavek. Šel po slově, Robert Smetana po muzice. Sbírka vyšla poprvé za války v roce 1941. Václavek byl potom zatčen a zemřel 5. března 1943 v koncentráku v Osvětimi.
  Mám čtvrté vydání sbírky z roku 1951, ve kterém Robert Smetana s Jaroslavou Václavkovou píšou: "Vydavatelé… obnovovali důležitou moravskou písňovou památku, která byla už dlouho nedostupná a plně si zasluhovala kritického obnovení…" Naposledy to totiž vydal Sušil sám v roce 1859 a šmytec. U vlastenců s tím nepochodil, protože ty zajímalo něco jiného. Je to velmi srozumitelné z tehdejší Sušilovy předmluvy:
  "Národní písně slovanské za doby poslední hojně pěstovatelů z nejedné příčiny nalezly. S jedné strany líbeznost, prostota a svěžest samorostlých těch kvítků zajala duše těch, jejichžto zrakové na nich spočinuli: s druhé strany viděly se písně ty čarodějným klíčem býti, jimž tajnice povahy národa se otvírá a mnohostranně se nazírati dává. I tyto, jež vydáváme, písně obojí ráz ten do sebe mají, a ač bohužel nemůžeme říci, že jsou odrazem historie národa našeho, aneb že jsou chrámem posvátného vědění, vědomí a věření jeho, přece se v nich co v prozračitém křišťálu soukromý život národní obráží, dolování v nich pro starožití není zhola nevýnosno a vzduch nad nimi se vznáší, jímž duše blahodějně osvěžuje se."
  Tento první odstavec je obranný. Okolo Sušila neotravoval jen romantický snobismus, ale přímo zuřil český nacionalismus, takže jako možné předejití agresivní kritiky ze strany vlastenců zde Sušil píše ono: "…ač bohužel nemůžeme říci, že jsou (písně) odrazem historie národa našeho, aneb že jsou chrámem posvátného vědění, vědomí a věření jeho, přece se v nich co v prozračitém křišťálu soukromý život národní obráží…" a zde je také vysvětlení, proč tato sbírka na osmdesát let zapadla, přesně v onom období toho největšího "národního" vzepětí, které bylo korunováno založením multinárodního "českého" státu, který se fakticky během sedmdesáti let třikrát rozpadl a způsobil utrpení a pomatení tolika národnostním menšinám. Ty písně nevyjadřovaly "historii, vědění, vědomí a věření národa".

BÁNĚ MORAVSKÉ

  Sušil začal sbírat lidové písně roku 1824 na popud Františka Čelakovského, "…neb nějakých písní z Moravy pro všeslovanskou sbírku svoji dovolával se." Z toho ale nic nebylo, takže Sušil si to shrnul v roce 1835 v první svou sbírku: "Uznav potřebu takového sbírání, vydal jsem se v prázdných od studií dobách v práci tu, a ačkoliv do dalejších přes nejbližší okolí svého rodiště okresů podati se nemoha, přece za čtyři léta dosti značnou sbírku písní národních sebral jsem."
  Zajímavý je i první odstavec z přemluvy k této sbírce z roku 1835: "O ceně těchto písní národních… zde pronášeti úsudek se nám zdá býti zbytečné: neboť bychom opakovati museli, co už jiní o podobných písních řekli. To však každý rád uzná, že ovšem ne ozdobami, jakými mnohý básník po mnohém študium své plody okrasuje, nýbrž nelíčenou prostosrdečností chvály nabývají. Sbírka ta nepodobá se nákladné zahradě, do které by zběhlý zahradník z dalekých končin světa divy přírody snášel, je důvtipně pořádal a se mnohým uměním choval: než podáváme kytku polních kvítek, jak je sama pouhá příroda mezi zpěvu milovným lidem naším vyvedla. I polní kvítko často libou vůní a lesknoucími se barvami znatelův obdiv vynutí, a bez chlubnosti Čech i Moravan písně národní své mohou po boku stavěti písněm podobným národu kteréhokoli."
  Kromě náznaku ironie, kterou cítím vůči ozdobám, "jakými mnohý básník po mnohém študium své plody okrasuje," je zde obrana, že sbírka se nepodobá "nákladné zahradě, do které by zběhlý zahradník z dalekých končin světa divy přírody snášel." Je to jednoduché a prosté a není třeba se za to před nikým ve světě stydět, říká Sušil.
  I když se v roce 1835 ještě nebránil proti českým nacionalistům, už je cítit, že je mu jasno v tom, co nasbíral a v čem je toho smysl.
  Sušil chodil po Moravě, Opavsku a Těšínsku, "ve kterémžto okres řeči české jazyku polskému neustoupá" a po severním Rakousku, ve kterém "se mu vidělo slovanských osad, …anyť v nejužším svazku se všemi v Moravě stojí. Samozřejmo pak jest, že uherského Slovenska při sbírání moravských národních písní k účelům svojim potáhnouti nemohl." To by zase vadilo maďarským vlastencům. Jen náznak toho, že by tam žilo obyvatelstvo, které má nějaké slovanské vazby, byl politicky ošidný.
  Sušil si samozřejmně uvědomil, že ta práce je tak obsáhlá, že ji sám není schopen zvládnout, a tak si v určitou chvíli k tomu vzal pomocníky. Dojemné je, že svědectví o této své špatné zkušenosti píše v onikacím tvaru jednotného čísla:
  "Nejpruv se domýšlel, že s prospěchem bude několik pomocníků, aby dílo tím lépe se dařilo a tím spíše konce došlo, sobě přidružiti. I svěřil část práce těm, jenž přirozeně za svým postavením k ní určeni býti se zdáli, učitelům totiž venkovským, té jsa náděje, že se všelijak jemu propůjčí, aby sbírka dokonalou a všestrannou se stala. Skutečně ho nemálo takových částečných sbírek došlo, z nichž některých při druhém vydání svazku léta 1840 v Brně vydaném, ač některé se zdráháním, použil. Když se ale při pozdějším vlastním sbírání přesvědčil, že dotčení pomahatelé ani dost šetrně a správně, ani dosti věrně sobě nepočínají, upustil od posavádného způsobu a pomocníkům výhost dav, sám v práci tu se uvázal. Ovocem mnoholetého, krušného a mozolnatého v báněch moravské národní poesie dolování jest sbírka tato."

HARMONIE A SVOBODA

  Zde patří Sušilovi ta největší poklona ze všech, a pomník k tomu. Když jsem se tou sbírkou poprvé prozpíval, začal jsem pátrat po dalších a objevil sbírky Františka Bartoše, který je o generaci mladší. Jeho sbírky jsou obsáhlejší. Ale proti hudebnosti Sušilovy sbírky jsou téměř erbenovsky placaté. Najmul si totiž mraky všelijakých učitelů a jiných pomocníků a zde platí ono Sušilovo: "že dotčení pomahatelé ani dost šetrně a správně, ani dosti věrně sobě nepočínají."
  Řekové nám odkázali dvanáct "půltónů" do oktávy, ze kterých vybereme jen sedm a vytvoříme stupnici. V té běží nápěv a z ní se také vyberou tóny do harmonie. Devatenácté století už bylo plné nástrojové muziky, harmonie byla rozvinutá, a to měli učitelé v uchu. Takže když jim vesničan zazpíval, často falešně, často ve čtvrttónech, tak si ty melodie prostě posunuli tam, na co byli zvyklí. Melodické zvláštnosti slyšeli jako chyby. Tohle udělali Sušilovi pomocníci, takže je zrušil, ale jelikož už měl texty, tak věděl, na co se vyptávat a pátral po melodiích znovu.
  Samozřejmě jediná a nejsprávnější metoda by byla ty písně nahrávat, jenže to nějak halt tehdy nešlo a Sušil měl k zápisu rozpětí pouze dvanácti půltónů. Takže pro něj byl často velký problém, na kterou stranu některé čtvrttóny přiřadit. Udělal to úctyhodně citlivě.
  Když se natáčela deska Stůj břízo zelená (1973), byl dnešní bluesman Jan Spálený hudebním režisérem v Supraphonu. Nahrávka erotické písně KOVÁ SYNEK, KOVÁ VRATA se mi z koncertu nelíbila, tak jsem se rozhodl ji udělat ještě jednou ve studiu, ale "normálně". Vyšli jsme do Jungmannovy ulice, ve které bylo tehdejší studio, a na ulici sebrali asi dvacet lidí, ať si jdou zazpívat na desku.
  Zpívalo se bez nástroje, jen jsem to "kolemjdoucím" předzpíval. Spustili jsme nahrávání, které Honza Spálený najednou přerušil a okřikl mě, ať si rozmyslím, jestli zpívám velkou nebo malou tercii. To znamená, jestli je to v moll nebo v dur. Já mu řekl, že je mi to jedno, že zpívám písničku a ať si vybere. On se vytočil a řekl, že za takovou nahrávku nebere odpovědnost a odešel. My to tedy natočili bez něj a je to na desce.
  Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl před pár lety, když jsem slyšel v noci na anglickém BBC půlhodinový pořad o balkánské lidové hudbě. Fascinovaný redaktor vyprávěl, jak tamní houslisti nehrají ani v moll ani dur, ale mají to naladěno přesně na čtvrttón mezi malou a velkou tercií.
  K zápisu melodií Sušil píše: "Neméně melodie tak převzaty jsou, jak původně zpívány byly: vidí-li se tudy ta neb ona od obyčejného způsobu odchodna, to jediné lidu či zpěvákovi tomu, z jehož úst nápěv napsán jest, přičítati dlužno."
  Devatenácté století vědělo naprosto jistě, jak věci jsou a nebylo mu zatěžko cokoliv opravit. A zde je Sušil osobou téměř z Marsu. Janáček pak daleko později k tomu autoritativně dodal, že jelikož lidoví zpěváci stupnic neznali, tak jich ani nepoužívali.
  Tato věta mě osvobodila od problému, jaké dát těm písním akordy. Mnohokrát jsem o tom mluvil s Hladíkem. Myslím, že to byla zrovna píseň Svatý Lukáš. Když jsem mu ji poprvé zahrál, řekl: "Ty máš štěstí, že nerozumíš harmonii." Dojemná je ještě Sušilova věta o tom, jak rychlá, či pomalá píseň je: "Tempo se povahou písně určuje." Nakonec, jak jinak?

JAK TOMU ROZUMÍM JÁ

  Jelikož se v Sušilově sbírce jedná o písně "vokální", má přednost slovní sdělení. Texty zde mají hlavní význam. Tak jsem to ale bral už od začátku, kdy jsem nevěděl, že písně se dělí na vokální a instrumentální. Ale časem jsem to pochopil ještě o kousek dál. Zde se jedná o velkou literaturu, které si žádný literární vědec dosud nevšiml. O obsahu těchto textů nikdo nikdy žádnou literární studii nenapsal. Byl jsem požádán, abych letos přednášel jeden semestr o lidových baladách na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Pro mne to bylo zajímavé a poučné, ale když jsem si nechal na závěr od žáků napsat třístránkovou seminární práci, se smutkem jsem konstatoval, že to nepochopili. Pedagogická práce je zřejmě náročnější, než jsem si myslel.

PÍSNĚ NA TÉTO DESCE

  Nejedná se o předem promyšlený záměr. Jsou to nahrávky, které vznikly v různých časech a dostaly se nakonec ke mně. Napřed jsem měl naději, že se mi sejde dostatek materiálu k tomu, aby se mi podařilo oddělit od sebe písně "posvátné" od písní "světských", tedy něco jako legendy od balad. To se nepodařilo, tedy jsem za sebe zařadil to, co se mi sešlo a podle pocitové logiky to prostřídal. Ale nakonec to obojímu prospělo. Škatulkování je vždy problém. Jsem spokojen, jak to na této desce je. Nakonec mi ani nic jiného nezbývá.
  O písni ADAM A EVA (od Ratiboře), jsem už psal v Samopal-revui č. 8, kterou tuto desku uvádím "na trh". Tato balada neprožívá biblický příběh, ale řeší současný filosofický problém. Adam zde není Evou sveden. Rozhoduje se sám a svobodně ke "zhřešení", když se smutkem vidí, jak Eva dopadla.
  Název písně SAMOVRAHYNĚ (od Rousínova ze Slavíkovic), je Sušilův a nechal jsem ho tak, i když je poněkud necitlivý. Píseň je "zápis" ze soudního procesu. Syneček je obžalován, že zabil panenku. On se brání, že ji nezabil, že se jen "díval". Jednoduchý, existenciální text. Problém viny neřeší, pouze ho kafkovsky rozprostře.
  Tuhle píseň jsem chtěl strašně zpívat, ale nedokázal jsem k té melodii vymyslet žádné akordy, tak jsem asi měsíc vymýšlel a učil se na kytaru jakýsi způsob doprovodných melodií. Zřejmě jsem v tu chvíli došel k vrcholu svého hráčského umění a jsem moc rád, že se zachovala kvalitní nahrávka, která pochází z roku 1976.
  Vražda proutníka MICHÁLKA (z Nové Vsi), je popsaná také bez posuzování viny. On sám je ten jediný, který to bere tak, že si tu svou smrt zasloužil. Podobně jako v písni ADAM A EVA se jedná o svobodného člověka, který velmi dobře ví, co dělá, a tedy i chápe, když mu to neprojde.
  SVATÝ LUKÁŠ (původ neuveden), je jeden z těch velkých baladických monumentů. Ve velmi podivné melodii se odehrává zvláštní příběh. Malíř Lukáš maluje Pannu Marii a neumí si s tím poradit, tak u toho usne. A teprve v té chvíli obraz vznikne. Pro mě je v tom zároveň symbolika toho, že dílo nemůže vzniknou jen tak z plného vědomí, hrají v tom ještě jiné věci. Pak se obraz naloží a vezou ho na kopeček, aby ho vystavili proti sluníčku. I když se jedná o svatého Lukáše a Pannu Marii, tahle akce zase tak moc křesťanská není. Na cestě nastane drama. Jsou přepadeni zbojníky, kteří mají prastarou zásadu: co můžeš, urvi, co nemůžeš, zkurvi. Chtějí krást, ale jelikož jim obraz na nic není, tak ho chtějí alespoň zničit. Jeden zkamení, druhý zdřevění a třetí, když to vidí, tak začne zbaběle chválit Boha, že ten obraz neporanil. Obraz boží nakonec na ten kopeček dovezou a vystaví ho zcela pohansky sluníčku.
  Píseň KOUPIL JSEM SI POLE (se sbírky F. Bartoše), je chytřejší, než se na první pohled zdá. Kapitalismus založili piráti a zbojníci, zdá se. V Rotterdamu jsem bydlel deset let ve čtvrti Delfshaven, kde se narodil největší holandský pirát Piet Hein. Byl úspěšný, tak byl jmenován admirálem, a Holanďani jsou na něj dodnes pyšní, že vymyslel burzu. Pro úspěšné pirátství potřeboval aandelen, jak se dodnes říká akciím na burze. Lidé do něj investovali, on si za to pořídil bezvadnou výbavu a když se vrátil z úspěšného lupu, tak akcionáře podělil podle míry jejich investice. Vydal jim dividendy.
  Zbojnická píseň KOUPIL JSEM SI POLE vyslovuje základní kapitalistický ekonomický zákon o nejmenší investici a největším zisku. Někdo si "koupí" pole, dá si ho zorat podle svojí vůle. Pak si ho oseje, když měsíček zajde. Prostě tam ve tmě číhá.

  Osel jsem ho osel
  Krejcary pěťáky
  Ony mi vyrostly
  Tolary dukáty

  Zainvestoval pár pěťáků do "výrobního nástroje", a když se dařilo, ulovil člověka se vším, co s sebou vezl. Profitoval. Další sloka logicky začíná tím, že se stavějí šibeničky.
  HRAJTE, ŽE MI HRAJTE (se sbírky F. Bartoše), je zase zbojnická píseň velmi realisticky popisující, jak to zlodějství vlastně probíhalo. Mám jí bohužel také už na cédéčku ZBOJNÍK A VOZKA (Fosil 16), ale dávám ji sem z toho samého důvodu jako předešlou píseň. Prostě jsem netušil, že tak hezká nahrávka existuje.
  SVATÝ VALENTÝN (od Příbora), je legenda pošetilá. Krásný chlapík je zděšen z toho, že po něm jdou holky a tak prosí Boha, aby ho udělal ošklivým. Bůh vyhoví a udělá z něj kněze, který dostane strašný vřed, který s ním začne házet po kostele, od oltáře až ke stěně. Valentýn se holkám zhnusí. Spokojený Valentýn ale zase žádá Boha, když už má od těch holek pokoj, aby mu jeho krásu vrátil. Bůh mu to zase vyplní a ještě z něj udělá léčitele. Proč by měl být ale Valentýn patronem zamilovaných, balada neřeší.
  Píseň MILÝ S MILOU (od Zábřehu z Rovenska), jsme už nahráli v roce 1970 s Hvězdoněm Cignerem u Supraphonu. Hvězdoň k tomu napsal doprovod pro kvartet. Je to příběh shakespearovský, Romeo a Julie. Jak se toto téma dostalo do lidové balady, těžko spekulovat. Ví se, že v Čechách "lidová píseň" reaguje na oficiální kulturu velmi bystře už od osmnáctého století a v devatenáctém století se možná stává jen jejím zjednodušeným zrcadlem. Václavek se Smetanou v doslovu k Sušilově sbírce z roku 1941 píšou: "Je-li česká píseň ve svém ryze hudebním hávu typickou lidovou kulturou odvozenou od kultury umělé, zachovává nám moravská sbírka Sušilova… vzácný kulturní výtvor předcivilizační anebo předvzdělanostní, který uchovává ve své skladbě i ve své živé formě zcela jiný řád, než jaký vytvořila ve svém staletém vývoji hudba umělá." Dále pokračují, že k nějakému matlání s umělou kulturou tam samozřejmě docházelo, ale není to tak jednoznačné, jak tomu bylo s českou lidovou písní.
  Balada LAZAR A BOHÁČ (původ neuveden), je popisná, téměř moralizující balada, ovšem zase s překvapivým závěrem. Místo jasného a očekávaného poučení o tom, jak se nedostat do pekla, se objeví závěr: netřeba nic vzkazovat, každý ví, jak se spravovat. Počítá s tím, že člověk není ovce, že se rozhoduje sám. Tím to rezonuje s písní ADAM A EVA a se SAMOVRAHYNÍ. Někde na pozadí je to zároveň balada o víně.
  SESTRA (od Ivančic), je přímo exploze událostí. Nechci zde přeceňovat mystickou myšlenku, která mě napadla při prvním čtení, že člověk nachází ve chvíli, když přestává hledat.
  Dcera krále je ukradena a prodána do služby v hospodě. Bratra, který ji hledá, služebná zaujme a s hospodskou ukuje pikle, jak ji ošukat. Když po ní vyjede, zjistí, že ona je ta jeho sestra, kterou sedm let hledal a z koně neslézal. Nalezl ji teprve, když z koně slezl. Ráno bylo sice hospodské všechno jasné, ale nakonec o děvečku přišla a ještě musela cálovat.
  Zpívávali jsme to v roce 1969 s Třešňákem a někdy to zabralo i půl hodiny, protože mezi slokama jsme velmi zeširoka žvanili o tom, co se vlastně s tím textem děje, takže si nejsem jist, jestli jsem ten úplný závěr písně tehdy nezmanipuloval. Od momentu, kdy panimáma omdlívá. Ale je také možné, že jsem tento konec našel v nějaké úplně jiné sbírce a dávno zapomněl ve které.
  V první verzi v Sušilovi ta píseň končí: Nedávej všechno zboží, podívej se do dveří. V další verzi od Olomouce to končí: Šenkýřka šla za bránu, rytíř jí uťal hlavu. Sušil sám se snažil písně jaksi "rekonstruovat" podle verzí i útržků, jak je od lidí slyšel. Václavek se Smetanou odhadují, že tato obsáhlá sbírka je asi jen třetina toho, co ve skutečnosti posbíral. Ještě ke všemu všechny písně, které na Moravě našel a které se zároveň objevily v Erbenově sbírce, Sušil ze své sbírky vyřadil. (Tvrdil, že našel všechny.) To na druhé straně také znamená, že Sušil ze své sbírky vyřadil vše "české". Jsem přesvědčen, že přes všechnu svou neuvěřitelnou sběratelskou poctivost přece jen chtěl spíše sbírat ony písně "vokální", které si šly vývojem primitivního umění. Pokud to tak je, tak ještě jednou klobouk dolů, a to by asi i vysvětlovalo kardinální neúspěch, který se svou sbírkou měl.
  Je nutno si uvědomit, že celý svůj život prožil v době, kdy největší úspěch a popularitu zaznamenávaly zfalšované Rukopisy. Ty nejvíce odpovídaly náladě a požadavku doby.
  Píseň KDO TO CHODÍ (od Krumlova z Vedrovic), je na pokryteckou morálku devatenáctého století neuvěřitelně odvážná. Poeticky je sice malinko okořeněna kramářskou písní, která stavěla na efektních obrazech a jasných moralitách, jako to dělá pokleslé umění dodnes, to nemusím divákům komerčních televizí příliš vysvětlovat, ale přece jen v ní je jádro čehosi, co Sušil považoval za nutné do své sbírky dát. Kramářské písně Sušil do sbírky nezařazoval. V této písni vítězí manželská láska nad mateřským pudem. Život občas takovou situaci přinese.
  Píseň DIVOKÁ KAČENKA (z Nové Vsi a Osvětinam), jsem textově zkombinoval ještě z verze z Francovy Lhoty. Je to malinko moje kompilace, ale stojím si za ní. Je zde analogická balada PACHOLEK A DĚVEČKA, kterou jsem dal na desku STůJ BŘÍZO ZELENÁ. Sušil dal této písni název NEZACHOVALÁ. V roce 1990 jsme hráli tuto píseň s Hladíkem ve věznici v Pardubicích. To bylo po velké Havlově amnestii. Věznice byla prázdná, zůstalo tam jen 52 vrahyň, které před námi seděly v civilu, okolo seděl bachařský a soudnický establišment. Pří této písni jedna vrahyně ze sálu vypálila a o přestávce mi jiná vrahyně, když chtěla můj podpis, vysvětlila, že to byl "její" příběh.
  VERBOVALI JANKA (se sbírky F.Bartoše), není třeba příliš komentovat. Hoch byl vzat násilím na vojnu, utekl z ní zpět za svou holkou a za to se věšelo. Tenhle fakt je jasný, píseň ho ani nezmenšuje ani nezdůrazňuje. A díky této téměř absolutní zdrženlivosti v komentování se objevuje celá absurdita té situace. Tahle píseň je dokonalou básnickou zkratkou a přitom tak nenápadnou, že si člověk ani nevšimne, jak málo slov bylo použito k tak velikému sdělení.
  Texty jsem převedl z různých moravských nářečí do něčeho, co se mi zdá jako hovorová čeština, která mi jde do huby. Přeju příjemné poslouchání při čtvrté celistvé desce, kterou jsme z moravských balad s Hladíkem během třech desetiletí udělali.

  Jaroslav Hutka - 6. prosince 2002

zpět