Český fejeton je na Západě mrzák, neboť mu zde chybí vše to, co je české: potutelnost, nekonečný zápas s vlastním svědomím, melancholie z přibližující se smrti a potom ona náchylnost k hravosti, která vznikla, když jedinec i dav byli zbaveni možnosti ovlivnit realitu kolem. Na Západě je na literaturu políčena past v podobě technicky fungující demokracie: že totiž lze ovlivnit. Takže literát se odvrátí od potutelnosti i hravosti a soustředí se na cíl. Výsledkem je, že Západ je plný svobodných, necenzurovaných hlasů, které nikdo neposlouchá. Ekonomicky nepolepšitelný i neporanitelný Východ naslouchá s úzkostí a nervozitou každému svobodou zavánějícímu pípnutí, kdežto Západ, ekonomicky fungující a zranitelný, kašle na hurónský řev volnomyšlenkářů.
  Slunce svítilo a vzduch byl svěží, když jsme vyjeli směrem na Hekelingen, což je vesnice kousek za Rotterdamem. Krajina tímto směrem je podvod, neboť to všechno skutečně ještě nedávno leželo bahnitě po vodou, pak to obehnali hrázemi, a kam se nevyplatilo stavět průmyslové obludy, postavili krávy, a teď přemýšlejí, co s mlíkem a máslem, které krávový průmysl nadprodukuje. My s Danou ale přemýšleli, jak nezabloudit, neboť jeden ze způsobů, jak malou zemi opticky zvětšit, je co nevíc zkomplikovat orientaci. V jedné maringotkové vesničce, která sem sice byla na kolech dovezena, ale hned postavena na špalky, kde ale vozy mají také okna přes celou stěnu, okna vyzdobená vším tím, co může dobře odvádět pozornost od toho, co je za nimi, nám jeden chlapec poradil, že na konci silnice musíme doprava. Sto metrů dál nám řekl jeho bratr, že doleva. Už nevím, který směr jsme vzali, ale vlezli jsme ještě do mnoha domů, než jsme Henka skutečně našli.
  Henk je zpupně vypadající čtyřicátník, kterého jsem potkal loni, když jsem se šel podívat, jak rotterdamský kulturní odbor organizuje dvouletý kurs pro básníky. Učitel básníků říkal, že sice byl v Praze, ale nic si už nepamatoval, protože měl depresi z toho, že tam všichni mluvili česky. Byl šťastný, že se mohl po čtrnácti dnech vrátit domů. Učitelé básníků se mají vždycky kam vracet. Já už se nevrátil. Henk ale o mně četl v novinách, tak mě pozval, jestli bych mu nezahrál na vernisáži jeho první výstavy v kravíně, který tvoří druhou část domku, který mu místní národní výbor v Hekelingenu pronajal. Krávy už tam nebyly, zato to bylo plné Henkova umění, ale hodnotit to nebudu, neboť umění je zde chápáno jako striktně privátní záležitost. Pouze bych snad dodal, že objekty umění měly svá jména a cenovky.
  „Potřeboval bych něco prodat,” říkal Henk. „Žiju už léta jenom z podpory a to víš, žena, dva dospělí syni, to není snadné.” Díval jsem se úzkými okny kravína ven na louku a na zapadající slunce nad dobře střeženými naftovými giganty, které zásobují Evropu benzínem v nezřetelné cenové politice svobodného podnikání bezkonkurenčního monopolu, a rozuměl moc dobře, co Henk myslí.
  „Studoval jsi umění někde na škole?”
  „Jo, v den Haagu na akademii,” odpověděl. Znám víc lidí, co to prodělalo. V Čechách se tomu říká Lidová škola umění.
  „To je dobrá škola. Máš tam možnost pracovat s materiály a jsou tam odborníci, kteří ti vždycky poradí, jak dál,” dodal Henk a já neříkal, jak se dá malé území opticky zvětšovat zmatením orientace. Přišlo pár vesničanů a přátel, donášeli kytice a stavěli je mezi abstraktní objekty se složitou orientací, a když jsme s Danou udělali kravínem poslední kolečko, shodli jsme se, že návštěvníci jsou s výstavou květin docela spokojeni. Jeden mladý vlasatý mystik s mertovskýma očima říkal Daně, že už češtinu slyšel, že mu jedna Češka na lodi do Anglie česky šeptala do ucha básničku, a já, abych zahnal prudký nával stesku, si nechal vyprávět od rotterdamského děvčete, jak byla členkou maoistického spolku: „Myslete na Prahu.” Pak jsem si sedl na židli, vzal kytaru a začal mluvit, abych zkomplikoval orientaci na malém území toho, co si představili pod slovy na pozvánce - „český zpěvák”. Holandský překlad písně „Tady domov mám” uvedl návštěvníky do rozpaků a přespolním intelektuálům nasadil na tváře výraz blahé nepřítomnosti. Následující série písní, napsaných mou holandštinou a mou angličtinou, uvrhla všechny naslouchající do srdečné rozradostněnosti a pokusů připojit se zpěvem a závěrečná komplikovaná a předlouhá píseň o Holandsku v německém překladu nastěhovala do kravína chrámovou atmosféru. Já se uklonil a chvíli trvalo, než se lidi pohnuli, než řekli první slovo. Všem bylo moc podivně v rozsáhlém prostoru bez orientačních značek a já si nechal mlčky zajít ironickou myšlenku o svobodných obyvatelích prvního světa. Setmělo se. Polovina návštěvníků šla domů. A jelikož v kravíně nebyla elektřina, byly doneseny svíčky a já jsem byl požádán, abych ještě zahrál. To se natáhlo. Já hrál a klábosil, tak jak už to dělám patnáct let, tentokrát v nepořádné gramatice s cizineckým akcentem, ale obeznámenější se životem také na opačném svahu týchž Krušných hor.
  Půlnoc se přehoupla a my přešli do prostoru pronajatého umělcově rodině k bydlení. Dana se mohla k smrti uchechtat vyprávění Francouze Koka, který v pomatené masabobholandštině popisoval, jak byl během svého osmnáctiletého pobytu v Holandsku už osmkrát vypovězen, vyvezen a zase se vrátil, aby zde stejně nebyl úředně jako umělec uznán.
  „Ale nemysli si, ve Francii není vůbec žádná svoboda,” zlobil se.
  „A to je právě to, co na vás Francouzích obdivuju, že vás odněkud osmkrát vyhoděj, a vy se tam stejně vrátíte.” Koko kejval nadšeně hlavou a nám bylo příjemně v tomto prvním světě, který se nezabývá druhým smyslem. Henkova Aneke vyprávěla, jak přišla v sedmnácti do jiného stavu a to byl takový skandál, že nesměla do kostela a farář je přišel oddat domů, a můj příběh o Holanďanovi z jihu, který má ve skříni na půdě tajně televizi, neboť jinak by ho vesnice vyštípala pro bezbožnost, se jim nezdál divný, měli hned pohotově množství příkladů ze svých vlastních vesnic.
  „A co se dělo v šedesátým osmým v Amsterdamu, Paříži a Praze, to jsem se dozvěděla teprve nedávno. Tehdá jsem neměla čas. Školky nebyly, soukmenovkyně mě zavrhly, a ostatní se na mě dívali přes prsty. Deset let se mi slilo v jeden okamžik vychovávání dětí a samoty. Henk musel chodit vydělávat peníze, nikdo nám nepomohl, a když už začalo být všechno v pořádku a Henk měl svůj podnik a dvě auta, nemohl najednou dál a začal s uměním. Tak žijeme teď tady, na podpoře, mně je už pomalu čtyřicet, a kdybych měla říct, co jsem ze života měla, nevím, co povědět.” Podívala se na Henka a nepoznal jsem, jestli to byl obdiv nebo výčitka. Henk se ale měl v tu chvíli k Daně, z té jediné nevyzařovala hořkost, kterou jsem byl v této chvíli ze všech stran zasypán odměnou za mé potutelné a hravé vystoupení. Holanďani si totiž jinak nesmějí stěžovat, což pro nás cizince trochu mate význam slova protestantství.
  Jelikož Dana a já jsem byli jediní Češi v přeplněné místnosti, tak jsme se jediní opili. Všichni jsme si ale slíbili, že se musíme ještě znovu potkat, a jen dvěma z nás bylo jasné, že k tomu stejně nedojde. Cestou domů jsme zase zabloudili a místo od jihu jsme dojeli do Rotterdamu od severu. Ulice města, jako každé noci, byly mrtvolně tiché a prázdné a velká okna domů byla vyzdobena vším tím, co může dobře odvádět pozornost od toho, co je za nimi.

7. září 1983