Před patnácti lety v Holandsku jsem napsal: „Český fejeton je na Západě mrzák, neboť mu zde chybí vše to, co je české: potutelnost, nekonečný zápas s vlastním svědomím, melancholie z přibližující se smrti a potom ona náchylnost k hravosti, která vznikla, když jedinec i dav byli zbaveni možnosti ovlivnit realitu kolem.” Teď v Praze přemýšlím, jak jsem to myslel. Kam se podělo to, co jsem tehdy pojmenovával české, a co je ten český fejeton. Byla už noc, nevlídno a já ještě běžel přes Mírák do ateliéru. V Ibsence na chodníku stála opilecky nerozhodná skupina lidí.
  „Ahoj, Jardo. Teď bys mohl už konečně začít psát fejetony pro nás. Neříkej, že se nestydíš psát do Práva,” ozvala se ze skupiny Petruška. Hospoda Paseka zavírala, já akorát uspal Kláru a šel ještě pokračovat v nekonečném stříhání koncertů ze sedmdesátých let.
  „Do vládních novin nepíšu a vy už stejně fejetony netisknete. Do třiceti řádek se fejeton nevejde. Ani do šedesáti. To je tak na jednu zředěnou úvahu.”
  „My už dávno nejsme provládní,” nadurdila se Petruška. Před čtrnácti dny nastoupila do Lidových novin a to mělo být zárukou. „A dnes už není čas na ukecané fejetony,” pokračovala. „Dones mi cokoliv a já ti z toho udělám dvě strany a uvidíš, že to bude lepší. Psát umíš a je škoda, že ti nic nevychází.”
  „Škoda je, že všechny noviny, kromě Práva, fejeton zrušily. U vás jsem se dva měsíce tahal o zveřejnění fejetonu, pak jste mi oznámili, že jste ho ztratili, a v Literárkách mi zase Vladimír Just řekl, že mě tisknout nebudou, protože píšu příliš nadčasově. Je to stejné jako v exilových novinách. Vy si prostě musíte pořád hrát na cenzory,” řekl jsem přátelským tónem. Neuveřejněny zůstaly Staré nahrávky a Poďoch a kačenka.
  „Ty tomu tak, Jaroušku, rozumíš,” odpověděla Petruška mateřsky smířlivě.
  S Petruškou jsme kamarádi čtvrt století. V dřevních dobách disentu opisovala neohroženě vše a bylo jí teď líto, že jsem nepochopil, že dnes je to už jinak.
  Tenhle rozhovor se odehrál asi před půl rokem, když ještě nadutý a prázdný Klaus mlžil bez odporu obrysy všeho, co má v životě smysl. Svým přehlíživým úsměvem rozmázl k nerozeznání i majetek kdysi stoprocentně znárodněné země. Kromě pláče by si člověk mohl ještě recitovat:

Kde je ta voda?
Krávy ji vypily
Kde jsou ty krávy?
Páni je snědli
Kde jsou ti páni?
Mezi námi
Policií nestíháni

  Teď sice Klaus padl, ale možná jen na chvíli. Prázdnota českého ducha ho bude volat zpět a on to ví, takže ve chvíli pádu začal okamžitě organizovat svůj návrat. Beztvářné obyvatelstvo je ovladatelné i malou bandou loupežníků. O tom je celá lidská historie. Uvidíme, jak moc se letos v Česku bude opakovat.
  Od převratu mám sice fejetonů už zase na knížku, ale jelikož jsem na ně neměl odezvy, tak ani nevím, jestli vůbec fejetony píšu. Češi od převratu k fejetonům mlčí a noviny k nim nemají důvěru. Smrdí jakýmsi disidentstvím či nerudovstvím, se kterým si teď nikdo neví rady. Česká duše více toužila po majetku než po svobodě a touha po majetku nastoluje špatné vládce, jak jsme si všimli. Když se více toužilo po svobodě, psaly se fejetony lépe. Na ty samizdatové, přepisované na stroji, bylo reakcí nejvíc. Lidé měli za to, že alespoň čtením dělají krůček, a bylo vzrušivé fejetony přepisovat a roznášet je dál. Čtenářů bylo sice na počet málo, ale jejich prožitek byl tak intenzívní, že jsem měl zrcadlo toho, co píšu. Později v emigraci byly reakce řídké, ale o to vzteklejší. Emigranti měli pocit, že nemám psát to, co ode mne četli. Po návratu jsem se o svém psaní nedozvěděl nic. Možná píšu jen jakési dopisy pro budoucnost. V chaotickém a mladočeském liberalismu je svoboda slova úsměvná záležitost. Je myšlena pro chudé, ale funguje to. Nový český zchudlík nečte, pouze s úžasem sleduje své ponížení. Až se probere, tak se začne bránit a možná svobodu začne považovat za původce všeho zla...
  Tato knížka fejetonů má několikaleté díry. Nikdo mi psaní nezakazoval, ale nikam se nehodilo. Propadli jsme přehlíživosti a domýšlivosti vítězů a v této pozitivní jednomyslnosti se na moje fejetony nenašla trhlina, a já jsem si tedy psal deníky a jezdil po koncertech zahřívat deprimované mimopražské publikum... a zazněl telefon.
  „Co děláš?”
  „Píšu úvod k té naší knížce.”
  „Hele, moc se s tím neser,” povídá Jura Bis bodře. „Kamil chce mít ty fejetony příští týden na pultech.” S Bisákem a Kamilem jsme právě založili vydavatelství Fosil.
  „Já se s tím píšu.”
  „Hlavně tam ale nezapomeň uvést, že tohle je začátek velkého projektu, že hned po té knížce začnou vycházet ty tvý cédéčka.”
  „Já ten úvod míním jako fejeton a nevím, jak do toho nacpat reklamu.”
  „Vole,” pokračoval Jura s pochopením, „nějak snad musíš oznámit, že ty tvý fosilní cédéčka už konečně začnou vycházet.”
  „Dobře, ale řekneš to ty.”
  „To mám zařvat doma do světlíku?”
  „Vlastně jsi to už řekl,” pověděl jsem vychytrale.
  „Co jsem řekl?”
  „Že ty cédéčka začnou příští měsíc vycházet. Stačí?” Jura se na mobilním konci telefonu zamyšleně odmlčel.
  Český fejeton v Čechách přerstane být mrzák, až mu nebude chybět vše, co je české. potutelnost, nekonečný zápas s vlastním svědomím, melancholie z přibližující se smrti a potom ona náchylnost k hravosti, která vznikla, když jedinec i dav byli zbaveni možnosti ovlivnit realitu kolem. Důvod k hravosti už tu zase je.

6. ledna 1998