Nálepku nekompromisního bouřliváka dostal Jaroslav Hutka ještě dávno předtím, než byl nucen opustit republiku. Možná je to už v genech, že se člověk narodí s takovým syndromem, který nejenže nesnese podlost, nespravedlnost, faleš, ale nutí člověka se proti nim bránit i za cenu ztrát. Třeba slovem, písničkou... I to jsou mocné a zřejmě i obávané zbraně, jak ukázala Jardova zkušenost, když jej v roce 1978 někdejší režim donutil vystěhovat se z republiky. Ale byl snad první emigrant, který se po sametovém kotrmelci zase vrátil zpět – stalo se tak 26.listopadu 1989. Podle Jardových slov to byl pohádkový návrat, protože ten den bylo prý na Letné snad milion lidí, a ti si s ním zazpívali jeho známou písničku o svobodě.
Jarda se narodil v poválečné době v secesní vile v Primavesi v Olomouci, což ale bylo jen první nakročení do života. Po deseti měsících totiž přišlo znárodnění, Jardovu otci byl zabaven obchod s nábytkem a o Vánocích 1952 celou rodinu přestěhovali vojáci na policejní stanici na Bouzov. Tam se malému Jardovi, jak s úsměvem vzpomíná, strašně líbilo, protože „na rozdíl od Afriky ti nejmladší členové rodiny dostávali tu největší péči“. Ostatně Jardovo dětství bylo plné stěhování, a to se s ním táhne vlastně celý život. A právě o životě a všem, co přináší, bude i naše dnešní rozmlouvání:
Čím jsi vlastně původně chtěl být?
Když mě zachvátila puberta, chtěl jsem být malířem. Odešel jsem to proto studovat do Prahy, ovšem díky Veitovi jsem se nestal malířem, ale písničkářem. Ve škole jsem sice projevil nadání, ale byl jsem už tehdy vzpurný , a to bolševik neodpouštěl.
Dalším krokem ve zpovědi by bylo asi zaměstnání...
No, to je poněkud blbý náznak toho, čemu by měl člověk obětovat život. Nikdy jsem nebyl zaměstnaný, protože na kraviny jsem neměl čas ani náladu. Proto jsem se skrze blázinec vyhnul i vojně. Prostě jsem deset let zpíval, koncertoval a psal písničky, až mě v roce 1978 díky v pořadí již čtvrtému trestnímu stíhání přemluvili k vystěhování, nebo že mě jinak zavřou.
Lituješ těch roků v emigraci?
Nelituji, stejně jako ničeho v životě. Ale opakovat bych to už nechtěl. Je to příliš dlouhý a nekonečně vyčerpávající boj o to, stát se zase sebou samým. Zvládl jsem to. V písničkářství jsem ale pokračoval, jsem paličatý a vytrvalý, tak jsem si ho nenechal vzít. Zpíval jsem holandsky – dokonce několik set koncertů všude po Holandsku, zpíval jsem i anglicky, měl jsem v Berlíně i dva koncerty německy.
Jaké byly tvé kontakty s českým exilem?
S tím jsem byl na štíru. Svobodná Evropa byla hnijící žumpa vystrašených redaktorů. V Holandsku jsem nějaké publikum měl, ale tyto okruhy časem mizí stejně jako tady. Čas je takový ten vítr, který zase zahladí všechny stopy v písku, které tam náš život obtiskl.
Vydal jsi v zahraničí nějaká alba?
Vydal jsem v Holandsku dvě desky. Písničky, které jsem tam napsal, jsou také na „samopalnickém“ CD s názvem Emigrace, ale to se téměř neprodává, protože Češi se prostě takových témat bojí.
Jak to myslíš?
Češi jsou izolovaní a chtějí v té izolaci zůstat. Teď mají v rámci Evropské unie jistotu, že jim nikdo neublíží, tak si té izolace užívají, že dokonce tolerují i kecy hnědnoucího prezidenta Klause, že sovětská okupace a členství v Unii by se snad daly srovnávat.
Byl pro tebe listopadový převrat osudovým znamením, otevřenými dveřmi?
Už jsem to tam dál nechtěl táhnout. Možná k tomu přispěl i docela nepříjemný rozvod s mou druhou ženou, že jsem za sebou spálil mosty a Holandsko jsem od návratu už nikdy nenavštívil. Přišel převrat, a tak jsem tu tíhu cizích jazyků, která se tak těžko zvedala, prostě pustil a vrátil se do Česka, kde zpívat umím.
Kolik písniček máš k dnešku vlastně na kontě?
Několik stovek, ale lidi a média zajímá jen pár z nich. V poslední době patří k oněm nejpopulárnějším ta o udavači z Těšína. Možná by se publiku líbily víc jiné písně, ale funguje tady taková zvrácenost, kterou komerce a média podporují a lidé jako ovce jdou raději za jakýmisi smradlavými mávátky.
Čím se zabývaly texty tvých písniček vzniklých před emigrací, v době emigrace a těch současných?
Pořád tím samým – životem... Písněmi žiju, a proto je píšu, protože je sám potřebuji slyšet. Otázka úspěchu je pro mne až ta druhá a u většiny písní dokonce žádná.
Zmínili jsme tu už píseň o svobodě, se kterou ses vrátil rovnou na Letnou...
Naštěstí jsem měl tuhle píseň, takže jsem mohl být v pravý čas na pravém místě. Prostě se to tak stalo... A blaží mne, že ji citoval i tehdejší francouzský prezident Francois Mitterrand.
Co jsi od sametového převratu očekával?
To samé, co ostatní. Že když padne sviňský režim, dobro nastane samo od sebe, že už je dobojováno... Přesto, že žijeme v nejlepší době, jsou kdy Česko v historii zažilo, dobojováno bohužel není a nikdy nebude!
Jak a kde dneska žiješ?
Bydlím v Praze, v bytě s vyhlídkou na dvojitou špici Emauz, takže se můžu zamýšlet třeba nad tím, jaká krása vznikne z bombardování, které se stane omylem. V současné době jsem zase rozvedenec s mladou Moravandou Magdalenou, takže základní nejistota je stále přítomná – a to je věčné mládí...
A co tvé děti?
Mám tři – Vavřincovi už je jedenačtyřicet, takže vlastně už dávno není dítětem. Klárka po maturitě odešla na edimburskou univerzitu studovat antickou historii, což jí trochu závidím. Patnáctiletá Eliška je pořád ještě na nejlepším osmiletém gymnáziu, jako byla Klárka, takže jim závidím oběma. Živím je, máme se rádi, ale žijeme každý po svém.
Kolik ti vlastně je?
Za chvíli mi bude pětašedesát a těším se na to, že budu jezdit zadarmo po Praze. Prý si ale na to mám koupit jakousi opencard. Nechám se chytit od revizora, a pak se budu soudit – protože zadarmo je přece zadarmo.
Sleduješ českou hudební scénu?
Jakýsi přehled o české hudební scéně jsem v emigraci měl, ale já nejsem na přehledy. Já prostě žiju svůj život a řeším jiné otázky. Dnešní hudební scénu vlastně ani neznám. Kdykoliv na ni narazím, dýchne na mne taková nuda, že to zase opustím. Touha zalíbit se mi prostě nic neříká.
Co tě na současnosti nejvíc štve?
Ta nekonečná česká potřeba si stěžovat a na něco nadávat. Tak dobře, jak se máme teď, jsme se nikdy neměli. Zase přijdou horší časy, ale teď je na chvíli dobře, tak je škoda si toho neužívat...
Kdybys měl neomezené možnosti, včetně vrácení času, co bys dělal?
Vzdělával bych se a cestoval, a pak bych o tom zpíval a doufal, že to má pro lidi nějakou cenu. A kdyby mé možnosti byly opravdu zcela neomezené, tak bych vrátil život těm, kteří o něj přišli násilně, aby měli možnost normálně dožít. A to je možná většina životů...
Hanka Hosnedlová, Music Open