Ahoj Hanko, píšeš, že abys neplýtvala svým a mým časem, tak mi nebudeš
pokládat otázky, ale vytvoříš jakousi kostru, jak bych se měl vyjádřit.
Takže můj věk je za chvíli šedesát pět a těším se na to jezdit zadarmo
po Praze, ale prý si na to mám koupit jakýsi opencard. Nechám se
chytit od revizora a pak budu se soudit, protože zadarmo je přece zadarmo.
A jelikož bydlím s oknem na dvojitou špici Emauz, můžu se zamýšlet nad
tím, jaká krása vznikne z bombardování, které se stane omylem.
Jinak
děti mám tři, ale Vavřincovi už je čtyřicet jedna, tak není dítě a
Klárka, která teď po matuře odešla do Edimburku studovat na univerzitu
antickou historii, už je také velká. Závidím jí a patnáctiletá Eliška je ještě
pořád na tom nejlepším osmiletém gymnáziu, co byla také Klárka, a tak
závidím oběma. Živím je, máme se rádi, ale žijeme si každý po svém, já
teď jako zase rozvedenec žiju s mladou moravandou Magdalenou, takže základní životní
nejistota je stále přítomna a to je to věčné mládí.
Jo a samozřejmě
jsem jsem se narodil v secesní vile Primavesi v Olomouci,
ale nic mi to nebylo platné, po desíti měsících přišlo znárodnění,
tátovi obchod s nábytkem sebrali a o vánocích 1952 nás vojáci
vystěhovali na policejní stanici na Bouzov, kde se mně strašně líbilo,
protože na rozdíl od Afriky u nás ti nejmladší členové rodiny
dostávají tu největší péči. Dětství pak bylo plné stěhování a to se
táhne po celý život a když začala puberta, tak jsem chtěl být malířem,
šel jsem na to studovat do Prahy, ale díky Veitovi jsem se stal
písničkářem. Ve škole jsem byl sice nadaný, ale vzpurný a to bolševik
neodpouštěl.
Další bod píšeš zaměstnání... no to je nějak blbý náznak
toho, čemu by měl člověk obětovat život. Nikdy jsem nebyl zaměstnán,
protože na kraviny jsem neměl čas ani náladu, proto jsem se skrze
blázinec vyhnul i vojně. Prostě jsem deset let zpíval a koncertoval
a psal písničky, až mě v roce 1978 skrze v pořadí čtvrté trestní
stíhání přemluvili k vystěhování, že mě jinak zavřou.
Emigrace
nelituji, jako ničeho v životě, ale opakovat bych už to nechtěl. Je to
příliš dlouhý a nekonečně vyčerpávající boj o to stát se zase sebou
samým. Zvládl jsem to, zpíval jsem holandsky, dokonce několik set
koncertů všude po Holandsku, zpíval jsem i anglicky a měl jsem v
Berlíně i dva koncerty německy, ale přišel převrat a tak jsem tu tíhu
cizích jazyků, která se tak těžko zvedala, prostě pustil a vrátil se
do Česka, kde zpívat umím. Byl jsem první emigrant, který prorazil
hranici, bylo to 26. listopadu 1989 a to byl návrat, byl pohádkový, protože
ten den bylo na Letné prý milion lidí a ti si se mnou zazpívali tu mou
píseň o svobodě, kterou citoval i francouzský prezident François
Mitterrand. Jo jo, prostě se to tak stalo, naštěstí jsem měl tu
píseň, takže jsem mohl být v pravý čas na pravém místě. A ptáš
se, co jsem očekával? To samé co ostatní, že když padne svinský režim,
že dobro nastane samo od sebe, že už je dobojováno. Přestože žijeme v
nejlepší době, jakou kdy v historii Česko zažilo, halt dobojováno není
a nebude, nikdy. No a v emigraci jsem samozřejmě pokračoval v
písničkaření, jsem paličatý i vytrvalý, tak jsem si nenechal
písničkářství vzít, i když s českým exilem jsem byl na štíru a
Svobodná Evropa byla hnijící žumpa vystrašených redaktorů. Ale v
Holandsku jsem nějaké publikum měl, vydal jsem tam dvě desky, ale já
už jsem to nechtěl dál táhnout. Možná to nakonec způsobil i docela
nepříjemný rozvod s mou druhou ženou, že jsem prostě za sebou spálil
mosty a Holandsko jsem od návratu už nikdy nenavštívil. Ale písničky,
které jsem tam napsal jsou na samopalnickém CD Emigrace, ale to se
téměř neprodává, protože Češi se takových témat bojí. Jsou izolovaní a
chtějí v té izolaci zůstat a teď když mají v rámci Evropské unie
jistotu, že jim nikdo neublíží, tak si té izolace užívají, že dokonce
tolerují i kecy hnědnoucího prezidenta Klause, že sovětské okupace a členství v
Evropské unii by se snad dalo srovnávat...
jo jo, měl jsem v Holandsku
nějaký posluchačský okruh, ale tyto okruhy mizí stejně jako tady. Čas
je takový ten vítr, který zase srovná ty stopy v písku, kterými je náš
život. Písniček mám několik stovek, ale lidi a média zajímá jenom pár
a ta o udavači s Těšína poslední dobou patří k těm nejpopulárnějším.
Možná by se publiku jiné písně líbily více, ale je zde zvrácenost,
kterou komerce a média podporují a lidé jako ovce jdou raději za
jakými smradlavými mávatky. Ano, měl jsem v emigraci jakýsi přehled o české
hudební scéně, ale já nejsem na přehledy, já prostě žiju život a řeším
jiné otázky a dnešní hudební scénu ani neznám, kdykoliv na ni
narazím, tak na mne dýchne taková nuda, že to zase opustím. Touha
zalíbit se mi nic neříká. A čím se zabývaly texty mých písniček před
odchodem do emigrace a čím v emigraci a čím nyní? Je to pořád to samé:
životem. Písněmi žiju, proto je píšu a otázka úspěchu je pro mne až
druhá a u většiny písní dokonce žádná. Písně píšu, protože je sám
potřebuji slyšet.
A co mě štve na současnosti? Ta nekonečná česká
potřeba si stěžovat a nadávat. Prostě tak dobře, jak se máme teď, jsme
se nikdy neměli, tak je škoda si toho neužívat. Zase přijdou horší
časy, ale teď se máme na chvíli dobře.
A kdybych měl neomezené
možnosti? Vzdělával bych se a cestoval a pak bych o tom zpíval a
doufal, že to má pro lidi cenu. A kdybych měl skutečně neomezené
možnosti, tak bych vrátil život lidem, kteří o něj přišli násilně, aby
měli možnost normálně dožít a to je možná většina životů....
13. října 2011