Darmoděj a Nohavica v Darmosvětě
Můj Darmoděj/ vagabund osudů a lásek/ černé zlo/ jed má pod jazykem – tak nějak si můžeme představit, že vypadal Nohavicův řídící orgán, tedy lidově: "estébák". Obyčejný Darmoděj.
Přesné obrysy spolupráce či nespolupráce populárního písničkáře a tajné policie neznáme. Ale tušíme, že jeho Darmoděj (tedy "estébák") zas tak obyčejný nebyl. Už proto, že oba spolu dokázali vyžít v tom někdejším neobyčejném (čti: nenormálním) Darmosvětě.
V tom Darmosvětě, o kterém si myslíme, že už je dávno pryč. Je to obrovský omyl, jehož hloubku jsme možná stále ještě neprohlédli. Svět, který nás obklopuje, totiž je, co se týká mnoha jeho nespravedlností, pouhým pokračováním toho předchozího.
Někde nahoře v tajuplnu ukrytí Darmodějové se smějí našemu patlání a tápání v minulosti a hledání viníků v našich vlastních řadách. Oni sami si totiž stejně jako před dvaceti lety užívají čím dál exkluzivnější anonymity.
Pokud bude třeba, sestoupí z pohodlných nebes a dosvědčí, že ten či onen herec nebo písničkář s nimi spolupracoval nebo nespolupracoval (je jim to vlastně jedno), či dokonce, že si jeho zprávy sami vymýšleli.
Soud bude neveřejný, a tak si budeme muset domýšlet, o co v jednání šlo (dělali jsme to ostatně celou komunistickou éru, tak to zvládneme). A nakonec bude dotyčný soudně očištěn a ukáže se, že na Západ jel na obyčejné umělecké turné.
Cesta do Vídně, za železnou oponu, kam jel například na koncertní turné Nohavica, byla přece v osmdesátých letech docela běžná. Nebo ne?
Smutek i zmatek z minulosti
Pochopitelný smutek a nepochopitelný zmatek jsou pravidelnými průvodci na našich výletech do nedávné minulosti. Znovu se překvapivě dozvídáme o těch a těch umělcích, že se zapletli s tajnou policií, a pak zase, že asi ne.
Jako bychom zapomínali, že na umělce se tajní policisté zaměřovali od samotných počátků tajné policie (Vzpomínáte: co víte o Sabinově zradě?).
Případ "Nohavicovy zrady"
Možná tajné policii u umělců ani nešlo o zpravodajské informace, jako spíš o kontrolu, pocit moci, převahy a samotnou možnost si tyto vlivné osobnosti zavázat. Ostatně často to nemohlo být tak těžké. Herec, přijde-li o angažmá, přestává být hercem.
Totéž se týká písničkáře či zpěváka. Méně poddajní bývají spisovatelé – ti však mohou psát do šuplíku, na aplaus si počkají (ostatně trpělivost bývá zhusta tradiční součástí jejich umělecké osobnosti).
Případ "Nohavicovy zrady" je však případem teprve čekajícím na své důkladné probádání a zpracování. Můžeme ho brát jako jeden případ z mnoha, který zase skončí v soudní síni jako ty před ním.
Můžeme být také zvědaví, co to udělá s jeho popularitou. A nakolik zasáhne jeho obdivovatele a posluchače. Můžeme k němu přistoupit i očima Nohavicovýma: očima vědoucího autora, který si v životě nejednou sáhl až na dno.
Nyní na něm tedy možná stane znovu: může to být pro něj umělecká či lidská výzva k hodně opožděnému vypořádání se s Darmosvětem.
Ale můžeme k případu přistoupit ještě úplně jinak: jako k příležitosti na rozkrytí toho opravdového zla, všech Darmodějů, na pochopení způsobu, jakým tajná policie pracovala, jak si paradoxně zavazovala geniálního umělce, který v písních dával ostatním lidem naději na jiný (lepší) život ve svobodné zemi.
Umělce, který možná mohl jít i jinou cestou, podobnou třeba té Krylově či Hutkově. Že se na ni nevydal, bylo třeba výsledkem dobré práce tajné policie. Klobouk dolů před nimi, Darmoději.
Nohavica přiznal spolupráci s StB
Dlouholeté spekulace se potvrdily. Písničkář Jaromír Nohavica byl spolupracovníkem komunistické StB. Po letech mlčení to přiznal v týdeníku Respekt.
Už od doby vydání tzv. Cibulkových seznamů se řešila oprávněnost Nohavicova uvedení mezi spolupracovníky Státní bezpečnosti. Jeho svazek se totiž v prvních dnech po sametové revoluci podařilo StB společně s tisíci dalších skartovat.
Odborníci, kteří se zabývají rekonstrukcí estébácké sítě na základě jiné dokumentace než samotných svazků, se nedávno podařilo nalézt v archivu někdejší Krajské správy StB v Ostravě sedmistránkový fragment Nohavicova spisu. Písničkář nesl krycí jméno Mirek, v dokumentech je označován jako "pramen".
V záznamu Nohavica vypovídá o své návštěvě ve Vídni v létě roku 1989, o setkání s Karlem Krylem, Pavlem Kohoutem a dalšími osobnostmi českého kulturního exilu. Odborníci se nicméně shodují, že písničkář nepodal StB žádné informace, které by nevěděla, nebo které by kohokoli mohly poškodit.
"Když mi zavolali, abych přišel a popovídal si s nimi, měl jsem pocit, že to vybalancuju. Že to nějak ustojím, tak jako do té doby celý svůj život," řekl Respektu Nohavica. "Nenapadlo mě, že jsem se pustil na území, které do smrti nebudu moci opustit, že je to daleko silnější než já."
Spíš než důkaz závažného morálního selhání je ale nalezení části Nohavicova svazku další ilustrací tragických lidských příběhů, které režíroval zrůdný minulý režim. Nohavicovou chybou nicméně bylo, že dlouhá léta o svých kontaktech s StB mlčel.
"Nohavica je formát, osobnost, jediné, co mi vadí - že nepromluvil o své minulosti," napsal o něm například jeden z "postižených" Karel Kryl.
"Musím se otevřít," říká dnes na základě listinných svědectví písničkář. "Chci se pokusit všechno vysvětlit sobě i těm, kteří mě mají rádi."
Co se StB dozvěděla od Nohavici
Jaromír Nohavica byl na přelomu července a srpna roku 1989 ve Vídni. Po návratu napsala StB o této jeho návštěvě hlášení, jehož část přetiskujeme.
Pobyt v zahraničí byl již předem zajištěn prostřednictvím Českého ústavu v zahraničí v Praze, a to na základě pozvání Krajanského spolku ve Vídni. Celou záležitost zařizoval bývalý čs. občan Jan Brabenec...
O Karlu Krylovi
Druhý den se pramen (Nohavica) sešel s Karlem Krylem. Rozhovor se týkal poměrů v redakci SE. Kryl uvedl, že Rádio SE ovládají lidé z emigrace z let 1948-1968, kteří nemají zájem o nějaké sbližování mezi národy, ale snaží se nadále vyvolávat nepřátelství.
Na svou obhajobu uvedl, že již několikrát připravil pořad bez politického podtextu, avšak jeho nadřízeným mu nebyl schválen. Uvedl, že v roce 1975 byl z redakce SE propuštěn a po znovupřijetí v roce 1976 do nedávné doby nebylo pro něj oficiálně místo redaktora, což oficiálně vykonával. V současné době pracuje jako redaktor sportovní a kulturní redakce. Kromě jména Tigrid neuvedl žádná jména svých spolupracovníků a nadřízených.
Z obsahu rozhovorů vyplynulo, že s prací v redakci Rádia SE není spokojen. Přesto, že v emigraci žije téměř 20 let /emigroval v září 1969/, nepřijal NSR státní občanství a žije tam jako bezdomovec. Jeho finanční poměry nebudou asi moc dobré, nevlastní automobil a má údajně velmi skromně zařízen dvoupokojový byt v Mnichově. V průběhu pramenova setkání s jmenovaným pramen zjistil, že se jedná o bázlivého člověka, který si své komplexy /je malý, drobný/ kompenzuje různými výpady, avšak při odporu se hned stáhne.
O Pavlu Kohoutovi
V ranních hodinách odvezl Brabenec pramene k návštěvě Pavla Kohouta. Pavel Kohout byl sám doma. Jeho byt se nachází v těsné blízkosti vídeňského hradu. Jedná se o tříposchoďový byt v činžovním domě. Interiér je velmi přepychově zařízen, vlastní rozsáhlou sbírku obrazů, rovněž od čs. emigrantů. Ze vzájemného rozhovoru nebylo zřejmé, jak rozsáhlé styky Pavel Kohout udržuje na prominenty čs. opozice v zahraničí.
O Janu Brabencovi
Je zřejmé, že Brabenec udržuje kontakty jak s rakouským ministrem zahraničních věcí, kde je údajně na sekretariátě zaměstnána bývalá čs. občanka, tak s pracovníky čs. velvyslanectví ve Vídni, pro které rovněž zajišťuje kulturní vystoupení našich umělců koncertujících ve Vídni.