HRA

  Největším kriminálem člověka je čas. A čas, to je záležitost lidského mozku, schopnost si zapamatovat, a tak si tvořit fikci plynutí času podle Země a Slunce. Nejkrásnějším projevem svobody člověka je štěstí a radost a ta nemá s časem nic společného, ta buď je nebo není.
  Svoboda nemá budoucnost ani minulost, ta má pouze čas přítomný nebo žádný. Ale tahle myšlenka by se tomu pánovi na vedlejší lavičce, co vypadá jako profesor, určitě zdála podivná, protože je podezřele jasná a jednoduchá. Určitě má dojem, že s tak velkými pojmy nelze tak bezproblémově zacházet. Ale co je to odpovědnost? Pouze dohoda o povinnosti. On si jistě jako malé dítě neuměl hrát. V parku se začíná šeřit a profesor se má k odchodu. Dětské hřiště přede mnou je prázdné, protože je zima a zima dětskému hřišti nepřeje. Chodil jsem se sem v létě často koukat, jak si děti hrají a bavilo mě si představovat, jak budou vypadat, až budou dospělí. Občas si taky dospělé představuji na tomto hřišti a v obou směrech mi to jde. Rád si hraju… (teď je pauza, protože se rozhlížím po parku, myslím na věci, které se sem nehoděj, protahuju se, šťourám se v zubech a je mi zima na ruce)…
  Napadá mi, co asi dělají děti, když nemůžou na hřiště? Asi si hrajou, že jo? Co jinýho? Dítěti hru nikdo nevezme. To si hraje už tím, že kouká. Hra je pro něj štěstím a děti bejvaj šťastný a pošetilý. To jen sobci kazej hru. Potřebujou ukázat, že si hrajou líp a nejpůvabněji a nejmoudřeji a nejkrásněji (že, mami), a jde jim pouze o osobní úspěch a ne o radost. Chtějí být populární a bláhově si myslí, že je to učiní šťastnými. Kdepak. Štěstí je v nás a ne v našem okolí, a taky, kam by se schovalo? A jak bychom ho do sebe pozřeli? S knedlíkama? Je uvnitř a hra je umění, jak ho v sobě ukrýt. Sice se s ním nemůžeme chlubit, ale zase nám ho nikdo nevezme. A tak, až budu mít jednou dítě, tak je zavedu na tohle hřiště a podívám se, jaký bude, až bude veliké (veliké dítě).
  Zvedám se a kráčím nahatým parkem domů a hraju si hru dospělejch, hru s myšlenkama.
  Myšlení je svátek, kdy chcem, aby takový bylo. Je osvobozující. Nepřináší štěstí, naopak myšlení je štěstí. To je radost! To je hra? My totiž můžem, my máme moc. Každý v sobě nosí vesmír, pokud ovšem nemá šedý zákal materialismu. Nevím, jaký je úděl člověka na této zemi, ale jeho chtění je udělat velké věci. Ale co je opravdu veliké? Být králem? - to je proti Bohu málo. Vlastnit celý vesmír a vládnout mu - to je veliké. A ten vesmír můžu najít v sobě a je veliké umění vlastnit ho a vládnout mu, a kdo to dokáže, dokáže největší věc na světě. To je tak veliké, že je to nekonečné.
  Svět kolem sebe můžu nanejvýš spravovat a sloužit mu - ať v dobrém či zlém. Jo. Zničit život není těžké, ale stvořit jej, to je pro mnohé problém, řek bych neřešitelný, jestli o něm vůbec vědí. Ale to snad jo. To jsou ti, co chtějí být mocnými a mít opravdu moc.
  Lidské cítění je takové, jaký je člověk. Dobrému plyne z rukou dobro a naopak. Když si někdo ale myslí, že tvoří pro lidstvo to největší dobro a začne ho vnucovat, tak vnucuje zlo. Zlato se mu v ruce promění v písek. Dobro, to je být svobodný a umožňovat svobodu druhým. Svoboda nejde vnutit, ale skutečná svoboda taky nejde vzít, je možné člověka pouze zabít. Svoboda je majetek daný ti věčností a taky s ním na věčnost odejdeš a nikdo nemá tu moc ti ho vzít, to můžeš jedině ty sám. No jo. Být svoboden, to znamená být šťasten, to znamená být. Jak tak občas koukám na to dětské hřiště, již tam je možný poznat, kdo je svobodnej a pro koho je život kriminálem. Kdo dovede mít radost ze hry… kdo dovede mít radost z myšlení. Jak tak koukám kolem sebe (už jsem došel na ulici), vidím spoustu „velkých dětí” a jen málo šťastnejch. Takovejch těch malejch harantů, co se v koutě pytlíčkujou s kuličkama a pochopitelně se tomu usmívaj, no a co?
  Až jednou dám svýmu dítěti domácí vězení, dám mu taky od něj klíče, ale ono neuteče, bude si s nima akorát cinkat, takže nebude zavřené! Lidi! Tak. A teď do mne vrazil nějakej chlap a pokřikoval něco o vlasatejch blbcích. Lidi jsou pány sama sebe. Stále se to potvrzuje. A tak si jdu a hraju si tím, že se koukám a hraju si s myšlenkama a nikam nejdu…
  …taky kam bych šel…

Zítřek, 29. ledna 1969