GENERACI Generaci Město Hradčany Slyšel jsem, že policie stříhá Křídla Práce Máj Sebevrah Za vlasy Beatový koncert Stříhání

HRADČANY Královský Hrad s krajkovím klasicistních oken dnes v něm bydlí náš pan prezident republiky Tisíce cizinců a stovky Čechů a přesto, že je všední den na nádvoří to vypadá jako by byl Hrad napaden termity valí se jich proudy těch slepců s kravatama, co nosej místo očí objektivy svých foťáků Kdo z nich si všimne, že z chrliče naproti kape voda že ten chrlič brečí protože mu sochař z otevřené tlamy sebral řev a dal ohlávku Boha Kdo si všimne že by ty kapky mohly dělat čas a to všechno si zamíchá ve fantazii a pak si uraženě vzpomene na peklo kde duše svázané řemeny třeští oči nad svou bezmocí Peklo stejně musí někde existovat nebo kam by to všechno šlo? ale stejně se asi rozplynem v zemi - podvědomě spočítám všechny hříchy a jsem blaženej svou velikostí protože peklo nad nimi pláče... Na Vikárce je dnes prázdno. Taky je dopoledne a všední den. Servírky stojí opřeny o středověké dveře a chechtají se Kdo mi dal takové oči, že v jejich ústech vidím PŘIROZENÍ? S tou vadou jsem se jistě nenarodil - chňapají s nimi po vzduchu a vystrkují břicha Ploužím se smutně dál Koukám, že se mi na džínách prošoupala nová díra taková usměvavá policajt si mě nenávistně a opovržlivě měří vadí mu mé dlouhé vlasy (je za tu nenávist placený) a vyspělý stát policii nutně potřebuje... - Teď se na mé vlasy lačně vrhnul pohledem a po hrstech je vyškubává Zastavil jsem se před chrámem svatého Víta. Jak jsou lidé maličtí proti tomu všemu a přesto domejšlivost zaneřádila vesmír a každý hledá ten nejlepší pohled jak si chrám vyfotit jak nejlépe učinit té domýšlivosti zadost zajmout ho do té bedničky, která se mu blbě houpe na krku podmanit si ho vlastníma rukama a doma nad ním vládnout a onanovat se s ním před známejma mít ho na malém papírku bezmocného, nevyčítajícího, nezpovídajícího... a fantastickou prostorou proudí svazky paprsků oltáře, sochy a obrazy spolu tiše rozmlouvají neznámou řečí: Jednu větu za sto let... Zpovědnice se vyčítavě dívá do příliš velkých oken tmavé, studené lavice meditují nad všemi varhaními koncerty, co zde kdy byly a vůbec jim ty lidi nevadí Ignorují je jako prach a špínu, co se každé ráno vynáší Tolik mě mrzí, že jsem pouze člověkem velkoryse rozhazuji ruce ruce jak spráskaní psi mi plácly o nohy a z těla mi pomalu odchází chuť žít