ÚTERÝ

  Vzbudil jsem se, jako bych vyklouzl z něžného objetí. První pocit je blahá úleva. Začínám svůj druhý den. Nemusím nic dělat, nikam chodit a mohu na tento papír napsat cokoliv. Je můj. Nad svým papírem jsem svobodný.
  Asi hodinu jsem seděl nad papírem, zakřiknut tím, že mohu psát cokoliv. Hlavou mi běžely myšlenky, převalovaly se, množily a ztrácely, a já se dostal do zmatku. Psát. Vydat se do bezcílna, které životu neodporuje, ale také neposluhuje.
  Čekala jsi na mne v rybí hospodě. Seděla jsi u baru. Dívala ses cize, když jsem přišel.
  „Jdeš zase pozdě”, zasykla jsi. Jakýsi chlap ti sahal na zadek a na stehna. Ani jsi ho neokřikla. Hrála sis na bezmocnou. Chlap byl opilý. Celá hospoda byla opilá. Přisedl jsem si, ale chlap toho nenechal a já najednou cítil bezmoc, která se vznášela lokálem. Na stolech ležely tlusté červené ubrusy nasáklé prachem a pokecané. Širokými okny přes celou stěnu byl výhled do průchodu a do bufetu naproti. Byli jsme zde jako v akváriu, pluli jsme tu a vznášeli se, ale lidé z průchodu se na nás nedívali. Pouze šli oběma směry.
  Na druhém konci barového pultu se hádal vrchní s nějakým hochem. Ten opile a šťastně křičel, že se mu narodilo dítě, že všichni jsou svině, ale on má syna. Okřikovali ho, ať drží hubu. U stolu v koutě seděli tři floutci a pošklebovali se mu. Něco na chlapce křikli a on se na ně s plačtivým výkřikem vrhnul. Hoši vstali a postavili si ho na parket. Bili ho. Nikdo nezakročil, nikdo se nezvedl a nešel chlapci na pomoc. Nikdo v průchodu se nezastavil, aby se alespoň podíval přes sklo na hospodský výjev. Chlapci tekla z obličeje krev. Narodil se mu syn. Padal na zem. Zvedali si ho. Bili ho bez vášně, jen pro krutost a jeho bezmoc. Už jen padal do ran jak hadrový panák. I my jsme se jen dívali, jako by to ani nebyla skutečnost. Opilý chlap tě zapomněl osahávat a ty jsi zapoměla na svou nasupenost. Otočila ses ke mně:
  „Budem jíst tady? Prý tu dobře vaří.”
  „Já bych šel jinam.”
  „Ale už dlouho jsme neměli rybu. Pořád mě nutíš jíst maso a to je těžké do žaludku.” Chlapec ležel bezvládně na zemi, hejsci si sedli zase zpět ke stolu a vrchní odtáhl chlapce k baru, posadil ho na zemi, opřel o zeď a zatřepal s ním. Chlapec otevřel podlité oči a z pusy mu vytekla krvavá slina. Zvedl se mi žaludek. Tys k tomu seděla zády a okřikla mě:
  „Nedívej se pořád na něj a poslouchej co říkám.”
  „Opravdu tu dobře vařej.”
  „S tebou nemá cenu mluvit! Mám hlad.” Šli jsme nakonec jinam, ale ty jsi už nejedla.
  Sedím a dívám se špinavým oknem na dvorek a zdá se mi, jako bych viděl ticho. Uvařil jsem si čaj. Nový vařič to tu zasmrděl, jak se z něj cosi v prvním ohni vypalovalo. Umyl jsem se celý v předsíňce a naplnil na záchodě kbelík vodou. Zapomněl jsem ručník, mýdlo a kartáček na zuby. Mohl bych si to všechno někde za rohem koupit. Jak daleko jsem vlastně odešel? Jsem ve středu města i světa, ve kterém nechci žít, ale dokud nevyjdu, tak je můj odchod pravdou. A každým dalším dnem se stává čímsi, co už nepůjde vyvrátit, i když mě odsud odvedou.
  Sežvýkal jsem kus chleba. Ukusoval jsem přímo z pecnu. Mám dva pecny. Šel jsem dvakrát s nákupními taškami. Piji hodně sladký čaj a cigareta k němu chutná. Včera jsem byl překouřený. Chleba jsem sežvýkal proto, abych si vyčistil zuby. Proč to píšu?
  Píšu proto, protože zaznamenávat je nadějné. Jako by se to stávalo více pravdou. Zaznamenávat. Snad i mluvím proto, aby život byl víc skutečností. Vyslovením určuji hranici prázdnu, které nás obklopuje. Vyslovením se stávám pákou světa.
  Dlouho, snad hodinu jsem se procházel po místnosti. Cítím ji už jako svoji. Zdá se mi veliká. Z okna je vidět na betonový dvorek. Stojí na něm špinavý klepáč. Špinavé je tu ale všechno. V koutě dvorka je zapomenutá plechovka od motorového oleje. Nikdo na klepáči koberce neklepe. Už vím, co mi připomněl pocit úlevy při probuzení. Když jsem se první ráno probudil v cele. Bylo to čisté a jasné, nevyslovitelné, a přitom tak konkrétní. Jako bych se právě narodil a ještě chvíli si v sobě držel teplo, z kterého jsem vyšel.
  Nebyla jsi doma, když pro mne přišli. Šla jsi právě do obchodu pro rohlíky a zeleninu a mě nenapadlo, že bych ti měl nechat vzkaz, když jsem s nimi odcházel. Odcházel jsem bez podezření a odcházel jsem hned. Jak dlouho už jsem na ně čekal? A nebylo to samozřejmé, že přišli? Chovali se samozřejmě a já se tak choval taky. Nevěděl jsem do té chvíle nic o světě věznic, vyšetřoven a soudů. Znal jsem jen šedivost světa a svůj denní rytmus.
  Zrovna jsem se myl, když přišli. Bylo svěží ráno, zazvonili, otevřel jsem a řekl moment. Obul jsem si rychle boty a šli jsme po schodech dolů a tam jsme tě potkali. Dívala ses udiveně a uraženě.
  „Kam jdeš?”
  „Tady s těmi pány. Chtějí se mnou mluvit.”
  „To je policie?”
  „Vlastně nevím. Zapomněl jsem se zeptat.”
  „Chceme si s vaším mužem jenom pohovořit. Hned vám ho vrátíme.”
  „Ještě nesnídal. A vzal sis kartáček na zuby a pastu?”
  „Ale paní, my vám ho hned vrátíme. Vy o něj máte nějaký strach.”
  „Nasnídat se může, nebo ne?”
  „Samozřejmě. Pokud bude chtít. Jednodušší by bylo kdyby šel hned. O to dřív se vrátí.”
  „To auto venku je vaše?”
  „Jistě. To auto venku je naše. Pěkně vašeho manžela svezeme.”
  „A co mu chcete?”
  „Nevím, co mu soudruzi chtějí. Pouze jsem pro vašeho manžela přišel.”
  „Pojď se nasnídat. Pánové jistě mají dost času. Když se manžel nenasnídá, tak se necítí dobře. Máte něco proti tomu?”
  „Když si to manžel bude přát, prosím. Jsme přece lidi, ale jak jsem říkal. O to později se vrátí.”
  Policajt čekal v předsíni a my zatím kousali svěží zeleninu a dělali si legraci z obludy, která vyrostla jenom k hltavému požírání našich srdcí, a snad tou veselostí jsou naše srdce pružná, takže je obluda neprokousne. Ale udělá jizvu.
  Bylo mi veselo. Bylo mi veselo, že jsi byla u toho, bylo mi veselo, žes mě pro tu chvíli svou přesilou chránila. Policajt před tebou couvl a já byl dítětem. Nevěděl jsem o jezeru strachu, do kterého mě ponoří a oni zase nevěděli, že na druhém břehu, který ze svého místa nemohou dohlédnout, je skála, o kterou se nakonec opřu s jistotou, ve kterou bych nikdy nedoufal.
  „Máte ženu jako řemen,” říkal policista v autě.
  „Horší, kdyby byla unylá,” odpověděl jsem na mužskou otázku.
  „Obzvlášť v posteli,” rozchechtal se řidič na plné kolo.
  Mlčel jsem. Zavedli mě do kanceláře a začal se mnou hovořit muž, který mě přivedl. Mluvil panovačně. Seděl tam ještě mladík. Vyčetl jsem muži, že ti lhal, že neví, co mi chtějí.
  „Ženskejm nemá cenu takové věci vysvětlovat, a promiňte, ono jí do toho nic není. Vy jste se mě neptal, a tak jsem neměl povinnost odpovídat.”
  „A kdybych se vás zeptal?”
  Místo odpovědi pokračoval v hovoru, který se ničeho netýkal, jen tak se převaloval, ale cítil jsem, že mě varuje, že mi vyhrožuje, že mi domlouvá. Je na mně, abych pochopil. Mlel, že všechno je v lidech a ne v systému. Lidi je správné kritizovat, ale systém ne, protože je to nejlepší systém na světě. A na každého dojde. Oni samozřejmě ještě nemají dost času.a lidí, ale na každého dojde. Připadal jsem si zalit do těsta.
  „A proč jste mě sem pozvali? Provedl jsem něco?”
  „Jen jsme si chtěli s vámi pohovořit a poznat vás. Prý píšete?”
  „Ne příliš.”
  „O čem?”
  „O různých věcech. Co mě napadne.”
  „Vy mi nevěříte?”
  „Proč bych vám neměl věřit?”
  „Že odpovídáte vyhýbavě. Jako byste něco tajil.”
  „Neodpovídám vyhýbavě.”
  „Tak o čem píšete?”
  „Říkám: o různých věcech. O pocitech, o náladách, o lidech.”
  „Tedy o tom nechcete mluvit. Dobře. To je vaše právo, ale uvědomte si, jaké na vás padá světlo. Jste proti budování.”
  „Samozřejmě, že nejsem,” řekl jsem a lekl se sám sebe.
  „Dělejte, jak myslíte. Jste mladý inteligentní člověk, a toho si my vážíme, ale abyste se nespálil.”
  „Nevím, o čem mluvíte.”
  „Víte moc dobře. Jenom si hrajete na naivního. Ale když tedy chcete, tak toho necháme, ale něco vám povím. Vy mi potom řeknete, jestli jste rozuměl.”
  „Jistě, ale stále příliš nechápu.”
  „Ale no tak. To už jste říkal. Jste inteligentní, že? A my jsme jenom fízlové, blbí fízlové, že?”
  Díval jsem se na toho cizince a myslel si přesně to, co říkal. Ach, ano. Jen studna smrti zůstala neporušena, ale nemáme o tuto vodu zájem. Smrt bereme jako hmyz, na který jednou někdo vymyslí postřik. Řeč krvácí do koryta pravděpodobnosti a my se divíme, že umíráme mlčením.
  „Tak tedy poslouchejte. Všechno je v lidech. Rozumíte? Já také, když přijdu do servisu, aby mi spravili auto, a nepustím v bráně tři kila, tak se na mne ani nepodívají. Korupce tomu říkáte, že? Když chci něco na chatu, musím podplatit, když chci maso, musím podmáznout řezníka. Všude musím podplácet, ale na všechny dojde. Už se chystají opatření, aby se lidi nemohli obohacovat na úkor společnosti a budování. Aby se nemohli přiživovat. Na každého dojde. Ale to je naše věc, a ne vaše. Vaše povinnost je psát, aby to společnost mohla přijmout a neškodilo jí to.”
  „Píšu podle svého svědomí.”
  „Svědomí je hezká věc, ale je tu ještě zájem společnosti, a ten musíte respektovat, nebo skončíte špatně.” „Nejde mi ani o kariéru, ani abych se tím živil.”
  „Ale mohl byste. Mohl byste mít pěkný byt a nemusel bydlet v podnájmu, mohl byste mít auto, nemuseli bychom vás vodit na pohovory a nemusel byste si dělat dluhy.”
  „Psát lze jen podle svědomí.”
  „A kde vám to vytisknou?”
  „Třeba nikde, ale to by nebylo v dějinách poprvé.”
  „Nepočítejte s převratem. Leda až budete pod fialkama, a to vám může být jedno, ne? Nezdá se vám to jako ztracený život?”
  „Myslíte, že nemá cenu snažit se poctivě?”
  „To ano. Poctivě v každém případě, ale ne ve službách nepřátel. To byste mohl chodit od redakce k redakci, a nikde by vám to nevzali. A víte proč? Protože se nás bojí! Však tomu rozumíte, ne? A co naděláte?”
  „Hlavně se nechci připojovat k nemorálnosti, a to, co mi tady říkáte, se mi vůbec nelíbí.”
  „Ale nebijeme vás a nemučíme hlady, že? Nebudete o nás takové věci vyprávět? A že se vám nelíbí, co říkám? Nám se nelíbí, co říkáte vy. Někdo rád vdolky, jinej holky. Někdo myslí na svůj prospěch, a někdo zase hájí zájmy společnosti, a tak si vyberte.”
  „Já bych asi šel. To nemá cenu.”
  „Jak myslíte.” Zapálil si cigaretu a dlouze se na mne díval. Pak se zvednul.
  „Počkejte tady.” Odešel.
  Rozumím slovům. Naučili mě to. Injekce vzdělání se vstřikuje v bezmocném dětství, ale jen proto, aby v dospělosti člověk rozeznal, že povinný cíl je lež. Ukáže se výhled do krajiny pravdy, ale jakmile jsou nohy dost silné, aby vykročily, zabouchnou se dveře a zazdí okna. Bohatě prostřená tabule, od níž tě odtáhnou ve chvíli, kdy vztáhneš ruku po ovoci.
  Do kanceláře vešel asi šedesátiletý muž s nosem vraženým do obličeje. Nesl v ruce jakési papíry, položil je na protější stůl a v chůzi říkal:
  „Prý se vám u nás nelíbí?”
  „Moc ne.”
  „Víte, co to je?” ukazoval papíry a měnil výraz.
  „Nevím.”
  „Tak se podívejte,” začal křičet. „My už vás všech máme dost. Už se s váma patlat nebudeme. Nemáme čas vysedávat a mazlit se. Buď budete vypovídat, anebo půjdete dolů,” a ukázal palcem jako Caesar v cirku. „A pobudete si tu měsíce a ještě rád zaklepete na dveře cely a povíte nám všechno, co budeme chtít slyšet.”
  „Tohle je vydírání!”
  Říkejte tomu jak chcete! Teď jste tady. A ty to vyplň!” otočil se k mladíkovi. „Odebrat cigarety. Je nutné zostřené vězení, a vy si to rozmyslíte. Zítra to z vás pojede jako po másle!” Odešel.
  „Tak vidíte. Měl jste být rozumný. Já vám to říkal.”
  „Jsem zavřený?”
  „Snad jste to tak chtěl, ne? Soudruzi se na vás zlobí.”
  „Říkal jste ženě, že mě přivezete zpět.”
  „Já tady nerozhoduji. Já bych to samozřejmě řešil jinak. Já soudruhům říkal, že by s vámi šlo mluvit po dobrém, ale oni mají dojem, že jste neupřímný.”
  Psát a mít naději, že tím vstupuji do duše člověka. Svoboda neznámého dává prostor ke vzniku myšlenky. Začly první sluneční dny. Ulice byly po zimě šedivě špinavé, stromy holé a tráva vypadala jen jako uschlé, slaměné bláto a já začal cítit úzkost. Čisté a ještě studené nebe polilo bílým slunečním světlem ošuntělou Prahu. Ztrácíme se. Není možno ani zavolat, ani tiše zašeptat tenoučké sbohem.
  Začlo jaro a já se doma budil zpěvem ptáků, který leká a mrazí svým nezájmem o bolest, která nás zahlcuje. Vzbudil jsem se leknutím a díval se do modrajícího rámu okna. Všechno se ve mně chvělo. Oblékl jsem se a vyběhl ven. Měl jsem slabé nohy a lidé a auta na ulicích byly jako vzdálený nepatřičný sen. Doběhl jsem na Staré Město. Lidé ospale a nepřítomně vycházeli z domů a kamsi směřovali. Nesou si svou klec. Narodili se proto, aby se stali cizinci.
  Točila se mi hlava, motaly nohy a šel jsem krokem uprchlíka, který se vrátil domů, ale nikoho už nenašel. Vydal jsem se zpět přes Karlův most. Nad špičkami věží Starého Města prosvítalo vlhkým oparem slunce jako oslňující rozmlžený flek. Kameny mostu a dlažba byly vlhké, jakoby zpocené hrůzou, a já se cítil strnulý, tiše sledující smrt města, smrt řeky a nákazu, která se zde v podobě lidí rozmohla. Kráčel jsem kolem domů, které zapomněly svůj původ. Mému městu podřezali žíly. Leží jako mrtvý kůň. Zdálky se může zdát, že po nás otáčí oči, ale zblízka vidíme, že se v důlcích hýbe jen spletenec červů.
  Šel jsem Nerudovou ulicí vzhůru, jako bych šlapal po nahotě. Každý dům tu vyprávěl příběh o lidech. Každé místo tu pláče o záchranu, a já mohu okolo pouze jít a snažit se nezapomenout.
  Ztrácíme se. Jsme už jen zvířaty s přiděleným chlévem a žlabem a naše ruce nám nepatří. Mezivrstva peněz rozpouští každý čin a parchantí možnosti. Kdyby každému patřilo to, k čemu je najat, věci by zas našly svůj smysl. Zůstává nám už jen hrníček, peřina, knihy, myšlenky…
  Na konci Nerudovy ulice, dál na levé straně domy končí a navazuje zídka. Díval jsem se přes ni na Petřín. Patří krása tomu, kdo ji neumí zachránit a uchovat?
  Zabočil jsem po asfaltové cestě do sadů. Nade mnou strměla budova Strahovského kláštera. Sedl jsem si na nepohodlnou lavičku a díval se do údolí města. Kolem přešel starý pán se psem a velkou rudou skvrnou na tváři. Ta skvrna mu v tom světle na tváři světélkovala. Nedíval se ani na rašící stromy, ani na důstojné umírání starodávného města, ani na psa. Minul mě a já cítil, že zrovna tak mine jeho historie, které je jediným pamětníkem a kterou nemá komu předat. Jen potřeby psa dávají starcovým dnům smysl.
  Díval jsem se na Prahu a zněla mi jako hudební kompozice. Každá maličkost navazovala na další detail, střecha se lomila ve zvláštním úhlu k jiné střeše, komíny byly rozhozeny v radostném řádu a dominanty Hradčan a svatého Mikuláše se zastavily v prostoru jako akord. Město pode mnou leželo, jako by hudba rozhodla sebe vytesat do kamene.
  Vstal jsem a pustil se petřínským svahem vzhůru a zase cítil úzkost. Příroda okolo slyšela mocnou výzvu k růstu a já pocítil úzkost ze smrti. Kam se životem? Přežil jsem stěhování duší a jsem cizincem zahleděným do sebe a minulosti. Ale jak si zapamatovat život takový, jaký byl, když si z něho nejsilněji pamatuji jeho vraždu?
  Mezi uschlým listím a starou trávou pod mohutnými stromy se bělaly květy sasanek a na všech místech se ze země vyplazovaly svěží zelené jazýčky. V hlíně začíná jaro a v duši se sychravě schyluje k zimě.
  Svah končil mohutnými stromy a přede mnou se objevil zanedbalý ovocný sad, uzavřený Hladovou zdí. Za zdí je udržovaný park a zde, z vnitřní strany, nepořádek. Jako by zeď symbolizovala, čemu se bráníme a co hájíme. Ze stromů, kterými jsem vyšel, vyhlédal kříž, na kterém byl ukřižován plechový a rezavý obraz Krista. Zde, mezi křovím a kopřivami, končila jeho tisíciletá pout od Středozemního moře.
  Slunce teple hřálo. Byl jsem ospalý a unavený. Sad byl plný roští. Kolem křoví, podél hradby, byla vyšlapaná cestička. Šel jsem po ní. Stále jsem se zastavoval, jako bych se nové zeleně lekal. Na některých místech se na loňské suché trávě ještě třpytily kapky rosy. Sedl jsem si, kde vybělené loňské nesekané trávy bylo nejvíc. Odspodu prostupovala vlhkost. Sundal jsem si kabát a položil ho pod sebe. Slunce hřálo. Svlékl jsem šaty a lehl si na ně, zavřel oči a nechal se nahý hladit teplým jarním sluncem. Byl jsem na pokraji usínání, cítil slunce na těle, mnoho měsíců ukrývaném v temnotě místností a šatů. Zdálo se mi, že jsem zlatobílou soškou, která se vznáší ke slunci, která se vznesla tak vysoko, že už nemůže zahlédnout odkud vzlétla a letí modrým a teplým prostorem ke zlatému slunci. Pálivá únava v kůži a ve svalech se rozpouštěla a já přijímal světlo, abych snad i sám nakonec začal zářit.
  Prudce jsem otevřel oči a zvednul hlavu. Po trávě běžel pes a po mojí pěšince kráčel stařec s rudou skvrnou na tváři. Nepohnul očima, ani výrazem. Neviděl mne. Nechtěl mě vidět.
  Otočil jsem se na břicho, položil hlavu na lokty a zblízka se díval na rašící trávu. Prolézala loňským uschlým porostem, který když si odžil svůj rok, stal se živnou půdou. Smrt, která zanechává užitek.
  Zahlédl jsem pod slámou a zelenými travinami žluté kolečko podbělu, který svůj květ otevřel dřív, než vylezl na povrch. Udělal jsem mu místo a rozhrnul kolem něj trávu. Byla ještě vlhká od rosy a připadalo mi to ženské a intimní, že jsem se musel položit na bok, abych si nerozmáčkl své vzrušení. Podepřel jsem si hlavu a díval se do křoví, které ještě nebylo obaleno listím, a tak skrze ně dopadal můj pohled na vlhké kvádry středověké hradby. Bylo už dusno. Posadil jsem se. Ze strašné dálky sem zalétl protivný zvuk policejní houkačky, která ujížděla někde Prahou tam dole. Jak jsem se zaostřil na její zvuk, uslyšel jsem ptáky. Zpívali hlasitěji. Houkačka zmizela a ptačí křik, který naplňoval veškerý vzduch, zde zůstal. Naslouchal jsem švitoření a do něho se ozvala zvonkohra Lorety.
  Slunce svítilo, zvonky hrály lahodnou melodii a do toho skřípali ptáci. Z jedné strany velké stromy a z druhé křoví a středověká zeď. Šel jsem nahý mezi křoviska a natrhal kytičku sasanek, utrhl několik podbělů a jakýchsi žlutých voskových kvítků a svázal je stéblem suché trávy. Stoupl jsem si obličejem ke slunci, držel kytičku před sebou, zavřel oči a cítil se svatě a slavnostně.
  Sestupoval jsem svahem Petřína zpět. Kabát jsem nechal rozepnutý a kytičku si dal do kapsy. Šel jsem přes Pohořelec na Hradčanské náměstí a kulisy starých fasád, které se mi zdály ráno jen jako falešná maska, se mi jevily tajemněji. Jako by chtěly naznačil, že tajemství, které je v jejich stěnách a stavbách skryto, není mrtvo. Pokladna města si svůj poklad udrží a jeho krásu jednoho dne vydá. Duch, který je zde zaklet, se jen skrývá hlouběji a minulá smrt bude pomocí budoucímu životu.
  Udělal jsem si už potřetí čaj, snědl půlku sekané, popsal mnoho papírů, cítím se unaveně, a venku je pořád světlo. Možná jsem vstal příliš brzy. Nevím kolik je hodin. Tlačí mě židle a je zde takové divné ticho. Musím sundat vzkaz nájemníkům. Mohl by je urazit.
  Otevřel jsem dveře a našel tím samým špendlíkem připíchnutý jiný vzkaz: „Je nám líto, pane, že se zlobíte,” a namalované srdíčko. Dělali si ze mne legraci? Sedím tady a cítím, jak se události nezadržitelně vyvíjejí.
  Dívám se na ženské písmo na lístku. Jak asi vypadá? Brní mě z toho celé tělo a je mi stydno za to, co jsem jí napsal a co ona nezadržitelně odnesla. Ale možná on. Jsou přece dva.
  Konečně se stmívá. Myslím na tebe. Vidím tě stát na obzoru vedle osamělého stromu a ani mi nemáváš. Vlají ti vlasy. Jsi malá dívčí postava vedle osamělého stromu a já kamsi mizím. Stmívá se a musíš to také cítit. Strach, nepochopení, neznámo.
  Na papír, který plním slovy, mi dopadá světlo dvou svíček a ruka a pero vrhají dvojitý stín, jehož hrot ukazuje na slova, která píšu.
  Sundal jsem deku z okna a dal tam svíčku. Místnost je plná matných lesků, jemných a teplých, jako ze starého obrazu. Místnost působí měkce a blízce, jako by se nahota plamínku rozběhla po předmětech.