ČTVRTEK

  Když jsem se vzbudil, vzpomněl jsem si na dívčí košilky. Jemné, zahřáté spánkem, lehce svlečené, pohozené na zemi nebo na židli, zastlané, obalující, tisknoucí se na ňadra, na celé tělo. Košilky. Ležel jsem a myslel na dívčí košilky. Pak jsem otočil hlavu na bok a díval se do obdélníku okna. Je špinavé, ale v tom lomeném světle, které dopadá ze dvorku, je něžné, zamodralé a zarůžovělé. Ležel jsem a bylo ticho. Už konečně vnímám ticho jako něco, co neruší.
  Potraviny a věci, které jsem přerovnal ke zdi, vypadají též jako namalované. Židle oživeny šatstvem, které jsem po nich rozházel, boty převrácené. Už mě neděsí muž, který odnesl plechovku. Je zjevením anděla. Nic neví, ale když by se ponořil, tak jako smrt ho ponoří, dozví se.
  Včera jsem popsal ještě několik papírů a nakonec je spálil v koutě. Psal jsem s utkvělou myšlenkou na nájemníky, s pocitem, že to budou číst jenom oni. Nasnídám se a ještě si lehnu a začnu den znovu.
  Usnul jsem. Teď může být poledne. Myslím na tebe. Potkal jsem tě před několika lety ve chvíli, kdy jsem se rozpadal. Každým slovem, které jsi mi řekla, jsem se stával jasnější, tělesnější. Vzpomínáš na hotel, ve kterém jsme se potkali? Noci s lahvemi červeného vína, setkání, o kterém jsme se dohodli, že je náhodné. Za týden každý vyjdeme po vlastní cestě.
  Venku je modro. Mlíko, které jsem si koupil, mi v lahvi zkyslo. Před chvílí jsem ho z poloviny vypil a udělalo se mi nevolno. Jsem sám se svým nevolnem. Nedonutí mě být závislý na jiných?
  Namažu si chleba a udělám čaj. Málo jím. Už mi zbývá jenom něco přes tři dny.
  Cvičil jsem. Procvičil jsem si celé tělo. Tělu to prospělo, ale duše… co duše? Tělo je také zázrak.
  Musel jsem otevřít okno. Když jsem cvičil, začal jsem se dusit. Zametl jsem a uklidil. Namočil jsem hadr, který nájemníci dávají na okno a prolezl všechny kouty. Vyměnil jsem několik kbelíků. Všechno tu voní po mytí. Svět je vzdálený.
  Mám ještě vymáčené ruce a představuji si louku pozdního léta. Suchá, vysoká tráva, stvoly tvrdé a dají se jednoduše zlomit. V dálce borový les a rybník. Pamatuješ, jak jsme se milovali v poledne uprostřed té louky? Ležel jsem na zádech a díval se se zakloněnou hlavou na bílé chuchvalce mraků na modrém nebi. Tys měla zavřené oči, chvílemi ses usmívala a chvílemi jako bys cítila bolest. Dávala jsi mi ruce na prsa, abych ti je stisknul, šeptala jsi prsa, prsa!, ale já jsem ruce rozpřáhl a ty sis je tiskla sama.
  Klečela jsi nade mnou, držela mi kolena a tlačila na ně ňadra vší silou. Na kůži se ti lesknul pot. Já už neměl sílu. Zavřela jsi oči a vedla ses sama. Nad námi plula bílá mračna.
  Leželi jsme pak vedle sebe, potili se v horkém slunci a pak se šli koupat do rybníka. Skákala jsi ze stavidla nahá. Slunce se na vlnách špinavě třpytilo a bylo těžké letní dusno. Říkalas, že skákat nahá do vody zpevňuje prsa. Potom jsme plavali doprostřed rybníka, kde bylo vody nad pás. Osahávali jsme se a chtěla ses znovu milovat. Natekla mi voda do očí, začal jsem se třást zimou. Lehli jsme si na břeh a za chvíli se zase pekli horkem. Dívali jsme se na dvě malé vážky na stéble. Jedna tam seděla a druhá na ni nalétla. Spojily si zadečky a začly se strašně napínat. Vážka nahoře udělala most a úplně se zvrátila vzad. Dotkly se hlavami a vzniklo modré srdíčko, které se pomalu pohybovalo. Tys seděla na dece opřená o jednu ruku a dívala se a já tě hladil. Usmívala ses na mne a na modré vážky. Lehla sis na záda, zavřela oči a přikryla si je rukou. Občas ti naskočila husí kůže, občas se ti kůže vyhladila a potom jsi tiše řekla: Miláčku.
  Hladil jsem tě v klíně a rozhlížel se po rybníku, po listech křovisek, které visely nad vodou a byly prosvětlovány sluncem, které se odráželo od hladiny. Bylo to tiché a šťastné. Potom jsme si vařili na kamínkách, co jsem udělal před polorozbořeným barákem, a nízko nad domem přeletěl čáp. Říkalas, že bys chtěla mimino.
  Nedávno jsi také říkala, že bys chtěla mimino. To že člověku neutíká, to že člověk může vlastnit. Že nechceš mít toulavé pejsky, kteří se chodí domů jen najíst. Chceš pejska, který je věrný a pořád na dvoře, je šťasten, když vidí pána a hlídá dům.
  Jednou jsem jel autem někde po severních Čechách a ze zatáčky zahlédl stavení bez plotu, kolem kterého běhala krásná zlatá kolie a radostně štěkala. Záviděl jsem jí. Že má domek, že má pána. Sen o klidném vesnickém životě plném něhy a pevného citu, pevné práce a pevného užitku. Hlína, vítr, ticho a samota. Co s tím? Do všeho pevného a tichého se vloupali. Svůj domov a svůj klid můžu uhájit jen pohybem, touláním, ztrátou a nechtěním ničeho.
  Žili jsme v polorozbořeném domě mezi rybníky a žil bych tam navěky, ale šlo to jen měsíc. Nejde koupit dům a žít v něm. Už tě mají. Drží tě za ten dům a nemusí tě držet za ruce. Chytí tě za dům, za děti, za peníze, za lásku, chytí tě za prostor, který potřebuješ.
  Máme jen sebe navzájem. Tomu zatím nejde vzít půdu pod nohama, střecha nad hlavou, vodu na plynutí a vzduch na dýchání, ale jsme si najednou na obtíž. Trápíme se a dusíme a nemáme sebe kam složit.
  Zapomněl jsem vypnout petrolejový vařič. Vyvařil vodu a rozžhavil hrneček. Zalil jsem hrneček vodou z kýblu, jako záchod. Zasyčelo to. Jak je krásné mít jen několik věcí a pozorovat jejich život.
  Venku je teplo. Otevřel jsem úplně okno a dřepnul do něj. Za zády mám svou místnost. S tím nepočítali! Seděl jsem a nadechoval svěží vzduch. Zaslechl jsem vzdálené skřípání tramvají a jakési hukoty. Asi auta nebo letadlo. Vlezl jsem zpět a přivřel okno. Nechci nic slyšet.
  Jsi pro mě šňůrou obrázků. Udělám z nich růženec a budu se každý den modlit jeden obrázek, až se mi v ruce a mysli ohladí jako korálek a bude se na něm měkce odrážet světlo.
  První korálek bude týden v hotelu. Tvé barevné podprsenky, červené víno a popelník, který jsem vyhodil z okna, tvá ústa, kterými jsi mě tak něžně milovala, tvůj pot na kůži a smích. Mé usnutí v tvém náručí a probuzení se do ticha a do tvých otevřených očí. Trička, která jsme kupovali na náměstí před hotelem u toulavého prodavače, který nám vyprávěl o dálnicích ve Švýcarsku, že tam v nejrychlejším proudu jezdí nahá holka mezi dvěma hochy.
  Další korálek bude výlet do skal na severu. Vylezli jsme k patě jedné pískovcové homole a tys nechtěla dál. Stála jsi přitisknuta u pískovcové stěny, škrábala jsi do ní, plakala a prosila, abych tě miloval. Najednou se pod námi objevili staří manželé. On vyprávěl, jak byl zajatý v Rusku. Říkal, že jsi krásná, že viděl v zajetí také krásné ženy a ty se za kousek chleba milovaly s každým a kdekoli, a ty nejkrásnější si krásu uchovaly.
  Potom další obrázek, jak jsme byli na našem prvním Silvestru u atomového vědce a přišli tam na chvíli dva manželé v džínových soupravách z Hongkongu s vyšitými zlatými a stříbrnými tygry a draky. Když jsi je viděla, tak jsi začla všechno nenávidět a vypila jsi najednou láhev červeného vína. Nadávalas mi, kam jsem tě dovedl, vyčítalas mi, chtěla jsi běžet pryč, utopit se, zabít, cokoliv, cokoliv, jenom pryč, a já si nevěděl rady a zahrál jsem divadlo, že omdlívám, že to nesnesu. Začal jsem se sesouvat a ty jsi z toho děsu začala o mne pečovat. Podpírala jsi mě a utěšovala, a když jsme došli domů, tak jsem tě miloval a řekl ti, že to byla komedie. Byl jsem v tobě a ty ses se mnou začala prát a křičelas, že mě nenávidíš, že myslím jenom na sebe, že jsem sobec, že se musíš zabít, že jsou všichni sobci a ať tě pustím. Já tě držel a v tu chvíli znásilňoval. Ty jsi plakala a rozškrábala mi záda, hrudník a obličej a bila jsi mě a já tě pod sebou pevně držel, mstil se ti za ten výstup a smál se a už to vypadalo, že zešílíš. Začala jsi převracet oči, popadat dech, dusit se a zajíkat. Já se lekl a chtěl toho nechat, ale ty jsi mě něžně zachytila za boky a držela, uklidnila se a řekla mi, že jsi poprvé prožila to, že ženská má také vrchol.
  Držela jsi mě a nechtěla pustit a šeptala jsi mi, že se z toho musí narodit dítě. Cítila jsi vystříknutí, já viděl tvůj úsměv a svůj rozškrábaný hrudník. Potom jsi plakala celou dobu, co jsi měla měsíčky a říkala, že Bůh je nespravedlivý, protože z toho mělo být dítě, protože by bylo dobré a mělo dobrý život.
  Potom výlet do města na východ. Do Bratislavy. Bydleli jsme ve vile, kterou si pronajala skupina studentů. Nechtěla jsi mě nechat v noci spát a hádala se mnou. Když jsem naléhal, abys mi vysvětlila, co ti vlastně je, tak jsi reagovala, že to jsem celý já, jenom samé rozumaření a chytání za slovíčko, a zatím jsem pustý a prázdný. Ráno jsi utekla.
  Já usnul a říkal si, že se z toho dostaneš, ale vrátila ses, abych s tebou šel. Zavedla jsi mě do obchodu, kde sis koupila nůž. Že si probodneš srdce. Já měl žízeň a sucho v ústech a přemlouval tě a tys na mne křičela, ať tě nechám. Utíkala jsi po ulici mezi lidmi a já za tebou. Strčil jsem tě do jednoho baráku a z rozpačitosti zfackoval. Zvedala jsi ruce a chránila si obličej a já ti poroučel dávat je dolů a pokaždé ti dal facku. Vedle nás stála nějaká paní a tiše se slovensky ptala, jestli nepotřebujeme vodu. Na tebe se dívala chápavě a na mne se usmála. Tys plakala a chtěla jít potom po ulici přede mnou. Pak jsme leželi na trávě nad cestou, někde na periférii, hned vedle nějakého kostela, kterému urazili věž, aby nebyla vyšší než památník Rudé armádě. Prosilas, abych tě miloval. Kousek od našich hlav si hrály malé děti a nevšímaly si nás. Když jsme už tiše leželi, přešla kolem křičící třída školních dětí.
  Potom jsme se vraceli vlakem domů a tys říkala, že odjedeš do Anglie, abys tam zajistila život, a já přijedu za tebou, že tady nemůžeme žít. Všechno jsi měla vyřízené. Studijní zájezd. Já tě přemluvil, abys to nedělala, i když chvíli před tím jsem věřil, že to bude nejlepší cesta, jak se tě zbavit. Do kupé svítilo jarní zapadající slunce, prosvětlovalo ještě tenké čerstvé listí stromů, které se míhaly za oknem. Prosvětlovalo i trávu na loukách, že vypadala, že je skleněná. Dva dny na to jsi na vlak nešla. Seděli jsme rozpačitě v kavárně. Mlčeli jsme několik hodin a zapomněli zaplatit. Vrchní nám to za měsíc připomněl. Říkal, že od nás nechtěl peníze, protože jsme vypadali tak smutně. Že by nezchudl, kdyby mu jednou dva hosté nezaplatili.
  Potom jsi skákala do rybníka nahá, ty dvě modré vážky, milování na louce. Zůstala jsi na ní ležet a opalovala se, já se vrátil do domu a díval se z okna a viděl, že ti chodí čáp kolem hlavy. Myslel jsem, že ho vidíš také. Ty jsi spala. Zapomněla jsi tam deku a já v noci pro ni šel, ale padla mlha, která měla hladinu jako rybník, mlha, která se nalila do měkké prohlubně louky. Svítil velký a jasný měsíc, ale vypadal nezvykle daleko. Já do mlhy vstoupil, byla mi napřed po pás, potom po krk, a potom až nad hlavu a nic jsem neviděl. Myslel jsem, že deku najdu, že ji nahmatám, a najednou jsem slyšel dupání a strašný křik a štěky. Křik se rozdvojil v nedalekém lese a ozýval se dutě a s ozvěnou. Byli to srnci? Já měl zvířecí strach o život a nevěděl, kde je dopředu a kde je zpět. Vyskočil jsem a hlava se mi objevila nad mlhou a byl jsem otočen směrem k našemu zbořeništi. Tys zatím našla několik žlutých, červených a modrých fixů a pomalovala sis celé tělo a uvítala mě zmalovaná jako divoška. Řehtala ses a tak dlouho naléhala, až jsem se svlékl, vzrušila jsi mě a namalovala mi kroužky. Milovali jsme se a ty ses z ničeho nic vyděsila, odtrhla se ode mne, křičela, že je to otrávené, že umřeš a nebudeš moci mít nikdy děti, že strašlivě onemocníš. Šli jsme nazí k rybníku, byla tma, drhli jsme se navzájem mýdlem a pak se milovali ve vodě. Lechtaly mě proudy vody na břiše. Hvězdy nad námi byly jasné. Došli jsme do poloviny rybníka, ty jsi měla nohy omotány kolem mne a já tebou jako přídí korábu rozrážel vodu. Když jsme se vrátili, viděli jsme ve světle svíček, že to zůstalo. Trvalo týden, než jsme to ze sebe smyli.
  Jednou jsme usnuli každý s nohama u obličeje druhého a přišla paní, co jí to patřilo. Spali jsme nepřikrytí a ona se strašně smála a ty ses urazila. Druhý den večer jsme se opili a tys té paní říkala, ať se nechá mnou svést a ty se budeš smát taky. Musel jsem zakročit, protože ta paní to začla brát vážně, a ty ses smála, až to bylo trapné. V noci jsi mi šeptala, že bys beze mne nemohla žít a kdyby si ta paní něco začala, tak bys ji zabila nožem, který sis připravila vedle na stůl. Já když ráno vstal, tak jsem nůž na stole viděl.
  Je noc. Otevřel jsem úplně okno své místnosti a zase si do něj dřepnul. Neslyšel jsem už žádné zvuky. Zahlédl jsem hvězdy. Mají pomalý rytmus, a proto jsou jisté. Život je jen jiskra. Žijeme ve světě elektrických vln, vědy, komunikace a pokročilé historie, denně se na přelidněné planetě potkáváme ale zůstáváme osamoceni a opuštěni, ztroskotáni a nepochopeni, a už ani nevěříme, že si můžeme pomoci.
  Je mi divně těžko. Jak se asi cítí lidé před popravou? Trest smrti už není trest. Je pro pozůstalé. Je to likvidace. Společnost znamená přijmout všechny lidi jako živé. Mezi těmi, kteří neumějí žít s vědomím smyslu života, je vrstva těch, kteří jsou dříve nebo později vtaženi do mlýnu rozsudku smrti, a je rozhodnuto o jejich zabití. Zabíjí se ze msty a šílenství. Vyšší důvod je život udržet.
  Je noc a přemýšlím, jak je těm v celách smrti. Cítím tíhu, která už nemá nic společného se zločinem. Je to jen tíha cesty nikam, cesta násilí, a nelze zpytovat ani svědomí, ani myslet na nápravu, ani si něco vyčítat. Už je jen to, co člověka čeká, a čeká ho neúčastná vražda. Přijde zaměstnanec, který se živí zabíjením lidí. Setkáme se jako lidi, kteří se neznají. Setkáme se a on mě při tom setkání zabije.
  Sedím nad svým stolem jako vesnický učitel nad sešity svých žáků a cítím, co to znamená být odsouzen k smrti. Jak to mám pochopit? Znásilnili nás a my už se nebráníme, vydáváme se jím napospas a jen doufáme, že oni uvidí výsledek svého díla a zděsí se.
  Je noc a já čekám. Cítím, že ve mně pulzuje teplá krev a v srdci se mi zmítá touha, ale jsem zde. Žít, to je řada dnů, které jdou za sebou a vstupují mi do duše a do srdce, a o ty dny budu připraven lidmi, kteří smysl dnů ani nehledají.