Pokaždé, když začínám psát, mám v hlavě prázdno. Dívám se na papír, pak napíšu první odstavec a přijde nejistota. Na stránce je slabý čaj, beztvarost, vršení slov a vnucování se. Čas běží, slov ani myšlenek nepřibývá a hladová tlama Reflexu se přibližuje, aby schramstla další čtyři stránky fejetonu, rozžvejkala je do sazby, rozeslala na všechny strany a strčila je tento týden lidem před oči. Statisíce v nejrozmanitějších situacích si přečtou první řádku a já se už teď mohu propadnout studem. Okénkem slov do mne nahlédnou, a pokud jim neukážu, co se jim líbí, zatáhnou záclonku stránky a podívají se jinam. Kdybych si byl jist, kde se ve mně ta pohledná věc nachází, ukazoval bych ji stále, ale sám do své duše také nevidím. Číhám jen za papírem…
  „Na co myslíš?” ptá se mě Kateřina, když vidí, že jsem začal zevlovat a odstrčil psací stroj.
  „Na peepshow. Na to v Holešovicích.”
  „Jak jsi mě nechal stát před tím autobusem a vlez dovnitř sám?”
  „Měli tam příliš malé okénko. Dva by se tam vedle sebe nevešli.”
  Katka se zasmála, zvedla se a šla do vedlejší místnosti mandlovat plínky.
  Do holešovické tržnice chodíme s Katkou občas kupovat zkameněliny. Je tam takový malý stánek. Na jaře jsme tam byli zase, a když jsme procházeli zbytkem trhu, narazili jsme na autobus se začerněnými okny a nad tím cedule, že je to nahatá podívaná za dvacet korun. Nechal jsem neomaleně těhotnou Katku před autobusem a vlezl dovnitř. Vytáhl jsem dvacetikorunu a ze šera autobusu se ozval hlas:
  „Pane Hutka, já mám vaše písničky rád. Pro vás je to zadarmo.”
  Začervenal jsem se, ale v tom polotemnu to nebylo vidět. Chlap mě zavedl k zaklapnutému okénku. Zatáhl za špagátek, okénko se zvedlo a já viděl pod sebou na podlaze sedět nahou holku. Podívala se nepřítomně na mne a začala se převracet. Neudržel jsem úsměv a děvče po mě pohoršeně hodilo okem. Chlap držel zvednutou destičku protekčně dlouho a holce došel repertoár, tak začala improvizovat. Usmíval jsem se už na plné kolo. Je to užitečné zařízení. V kapse jsem měl trilobita, který kdysi z prázdna vešel do bytí a tak zkameněl a před sebou živé ženské tělo, kterým od počátku našich věků vylézáme do života.
  „Nemohl by ses podívat na Kláru?” volá Kateřina z vedlejší místnosti. Kláře jsou čtyři týdny a žádostivě čekám na okamžik, kdy si mě přestane plést se skříní. Vstávám od stroje. Je tu málo místa. Odstrkuji opatrně žehlicí prkno, přirážím ho k televizi a prodírám se kolem skládací konstrukce plné vypraného dospělého prádla. V miniaturní předsíni zakopávám o bednu s kojeneckou vodou Oázou a vrážím do kytary. Vcházím do druhé místnosti. Klára brečí a Kateřina se nešťastně dívá od mandlu na svém psacím stole. Zamotal se jí do něj ručník. Zvedám plačící Kláru z kolíbky a točím se s ní na místě. Napíná se mi v náručí a zase se dívá kamsi mimo mě.
  „Uměl bys ten ručník vytáhnout?” ptá se Kateřina. Mezi námi stojí další konstrukce, tentokrát plná sušících se plínek, zaklíněná mezi skříní a knihovnou. Pokládám Kláru na naši postel, odšoupávám opatrně vratkou konstrukci a vysvobozuji Kateřinu. Prochází uvolněnou uličkou, bere Kláru a utěšuje ji. Protáhnu se k mandlu a začínám tahat za ručník.
  „Usnula,” říká Kateřina a sedá si ke stolu v kuchyni, na jehož zabarikádovaném konci mám psací stroj.
  „Jestli si chceš zapálit, tak můžeš. Zavřela jsem vedle dveře.” Balím si cigaretu a snažím se nezapomenout myšlenku o pozitivnosti moderní civilizace. Připadám si ale jako v holandském zátiší z doby založení jejich republiky. Věci ožívají a lidé zmrtví, ztraceni zvráceně demokraticky mezi tím, co je obklopuje. Jsem tu také ztracen mezi krámy, zmrtven, jen dým, který stoupá z mojí cigarety, se pohybuje a tak upozorňuje sám na sebe.
  Tuhle kuchyňskou místnost máme osvětlenou několika malými ostrými lampičkami v koutech. Svými světly z různých stran dávají věcem plastiku a změkčují stíny. Jsou vidět květiny, krásné kameny, dužnaté sukulenty svezené z různých částí Evropy, pračka, na stole neuklizený květák a hromádka zelených paprik, pak hrnce, hromádka mušlí, krabice od tabáku, knihy, hrníčky, lahve a košíčky, na zemi bílá popelnice na plínky, sporák, telefon, gramofon s kazeťákem, přede mnou dnešní pošta a namodralý kouř z první cigarety. V přihrádkách knihovny až ke stropu jsou vidět turecké cetky z rotterdamského trhu, šišky z Austrálie, opička z Kalifornie, větvička s uschlými citrony letos ze Španělska a hromady novin a časopisů a televize puštěná beze zvuku. Přímý přenos. Z balkonu odchází Tigrid a prezident začíná vyprávět cosi davu na Václavském náměstí. Je to vstřícná demonstrace kvůli Slovákům. Češi skandují Ať žijí Slováci. Stáčím pohled na věnec sušených feferónů z Budapešti. Přijela tam tehdy ještě za nesvobody na můj koncert půltisícovka lidí. Neváhali a ožili. Teď je kolem nás svobodné holandské zátiší. Lidé zmrtvěli a věci ožily.
  „Mně už je jedno, kde budeme bydlet. Brala bych dnes i panelák za Prahou,” říká Kateřina odevzdaně. „Klára za chvíli poleze a my se tady z toho zblázníme.”
  „Jednou budeme mít dům,” říkám nepřesvědčivě.
  Ve Frankfurtu bývalo peepshow s kabinkami v kruhu kolem holky. Některé holky byly krásné. Lehaly si na točící se podnos a tam se rozcapeně tři minuty převracely jako bramborák na plotně. Za marku se na minutu zvedla záclonka a já viděl do mnoha mužských tváří v kruhu za dalšími okénky. Ani mě neregistrovali. To, co nám ukazovala holka sice nebylo tajné ani tajemné, ale bylo to napínavé. Tajné a tajemné byly tváře chlapíků vyrovnané za sklem. Vězeli na okraji nekonečna a se soustředěnou fascinací sledovali pramen vlastního života.
  „Myslíš, že budeme moct jet v létě na jih? Kláře už bude deset měsíců,” vyrušila mě Kateřina a sedla si zase ke stolu.
  „Určitě pojedem a budeme zase sbírat fosily a já půjdu se sekyrkou na dříví a budeme mít ohníček a koupíme si chobotnici a mušle a pojedeme všude tam, kde se cítíme doma. A nikdo tam nebude říkat depresivní slova jako Mikloško, Čarnogurský a špecifíky…” Zarazil jsem se. Dva roky žiju už zase v Praze a málem jsem podlehl pocitu, že ten svět, ve kterém jsem dvanáct let bydlel, zanikl. Ale náhorní rovina Larzac nad Millau je tam dál a stále se z ní zázračně sjíždí dolů a dolů do zvedajících se hor a kopců. Zvláštní kraj plný kaňonů a jeskyní a šedivých homolí z měkké břidlice, ze kterých každý rok prudké deště smyjí veškerý porost. Člověk po nich šplhá, klopýtá, boří se a nachází deštěm odhalené zkameněliny, které se po sto miliónech letech zase vrací mezi živé. Svlékané prvohory ukazují pramen našeho života. A jaké stále nesvlečené prahory my tady prožíváme a který jarní déšť odplaví bláto, aby i nás vrátil do života?

24. listopadu 1991