Bylo to začátkem ledna. Navštívili jsme moji mámu naposledy v nemocnici a po poledni vyjeli z Olomouce zpět do Prahy. Svítilo slunce a vlnitý hanácký kraj byl v záhybech svého pomalého rytmu zasněžený. Prkenná dálnice také. Na nízkém slunci tálo. Většina země byla však ve stínu. Jsme severskou zemí.
  Máma před několika dny ztratila vědomí, spadla a narazila si páteř. Už jí bude brzo osmdesát. Život je pro ni pohyb a ona se teď nemůže hýbat. Život je možná nezničitelný, ale jeho tělo je křehké. Máma nadávala. To bylo dobré znamení. Nejvíc na mladé sestřičky.
  Sestřičky mluvily hanácky. Zní mi to v uchu pěkně, ale napodobit bych to už neuměl. Odešel jsem do Prahy v patnácti. Dnes se ví, že do patnácti se dá zapomenout dokonce i mateřský jazyk.
  „Ty nic nevíš,” řekla najednou tříletá Klára ze zadního sedadla. „Zeptej se mě, co je to bílý, co leží tam venku,” vymyslela si hru.
  „Kláro, co je to bílý venku?” zeptala se Kateřina.
  „To je sníh,” poučovala.
  Klára má pražský přízvuk. Je přízvuk projev konkrétního místa? Identita? Díky emigraci si to myslím. Ale naučí se ho jen děti. Ivan Hartl v Londýně bedlivě hlídal svůj český přízvuk v angličtině. Považoval ho za to poslední, co mu ještě z jeho identity zbývalo. Po patnácti se už žádný nový jazyk nestane mateřským a končí i schopnost naučit se opravdu nějaký další přízvuk.
  „Ty nic nevíš,” pokračovala Klára. „Zeptej se mě, co to svítí na nebi.”
  „Kláro, já nic nevím. Co to svítí na nebi?” zeptal jsem se zase já.
  „To je sluníčko,” a než jsme dojeli do Prostějova, tak jsme se dozvěděli, jak vypadá dům a les a po čem jede auto. Nic jsme nevěděli. V Prostějově usnula.
  Tři, to už je na život hodně. Celé to začíná v jednom roce. Objeví se „já” a „udělám to sám” a zasvítí hrdost a urážlivost a v té chvíli je člověk na světě. Tu svou Osudovou už má hotovou, a teď se bude desetiletí učit její noty, aby ji zapsal. A zapíše ji svým přízvukem. Aby ji pak slyšel. Své písně slyšíme ušima těch druhých.
  Dítě. Světlo zasvítí a pak se uzavře do hlubokých vod podvědomí. To, co já teď vidím na Kláře, zmizí přede mnou i před ní - zmizí to v ní. Měl bych umět jí o tom jednou podat svědectví. Až se začne ptát. Začalas odpověďmi, řeknu a ona se začne vyptávat na ty odpovědi a já si už nebudu pamatovat. Nic nevím.
  Život jde kupředu v míjení. Klára se v jedné chvíli se mnou sejde, se mnou dnešním, ale já nebudu smět čekat. Nezůstanu na dosah. Budu daleko od ní a hluboko v ní. V Izraeli je kolem Betléma několik vesnic, kde se prý přízvuk zachoval dva tisíce let. Tamtou jejich hanáčtinou prý mluvil Kristus. Zvláštní. Ten Kristus pro každého musel mít v řeči přízvuk nějakého konkrétního místa. Neexistoval jazyk bez přízvuku a neexistuje dodnes. Pouze ty malé přízvuky se ztrácejí v těch velkých. A teprve od minulého století začínají ty nadlokální, národní přízvuky. Anebo možná začínají až s vynálezem rádia.
  Večer jsme si s Klárou v koupelně čistili zuby. „Čisti, čisti, komunisti,” je náš slogan. Jí se líbí a neví nic a mně se to skrze to její nic očišťuje.
  „A medvínek musí k doktorovi, protože bolí celej,” uzavřela čištění zubů.
  Jeden saniťák, který si mě archivuje, mi dal za novinové výstřižky o mně pytel obvazů a náplastí. Tak jsme medvínka celého zavázali. Pak šla Klára s Katkou spát. Pustil jsem si anglické zprávy s přízvukem BBC a rozhodoval se, co budu ještě dělat, a vtom mě to napadlo. Kdyby nám teď někdo Kláru ukradl, bude za chvilku patřit jinému a já se stanu jen stínem v jejím podvědomí. Zapomene na mě. Mámu také. Jaká vznešená mocnost v ní ji chrání i na těch našich plebejských Vinohradech? Rodiče jsou zaměnitelní. Je to tak pro ni jistější. Ale kým jsem tedy já? Kým jsem pro vesmír a kým pro ni?
  „Slepice papají housenky, že?” řekla Klára druhý den u snídaně. „A v bříšku se jim potom narodí motýli,” dodala. Venku svítilo nízké slunce na protější vysoký barák, který býval Valdekem. Když jsem kdysi navštívil v Paříži Kunderu, mluvil brněnsky. Vůbec jsem nebyl schopen se soustředit na to, co říká. Později jsem ho slyšel v televizi mluvit francouzsky. Mluvil s moravským přízvukem.
  „Kluci mají taky kačenku, že?” pokračovala to ráno Klára.
  „To, co mají kluci, není kačenka,” odpověděl jsem,
  „Ale poďoch přece je taková kačenka,” bránila se Klára.
  Kousl jsem se do rtu a tvářil se neutrálně. O dva dny později za mnou vlezla do koupelny, když jsem se sprchoval.
  „No, to je ten poďoch, jak jsme o něm mluvili,” ukazovala prstem. Kde to pěkné slovo vzala? Katka obvolala všechny kamarádky s dětmi, se kterými se Klára v poslední době potkala. To slovo od nich nemá. Prý ne. Ale co my o dětech víme? Zasvítí a pak zmizí v sobě a nic už neprozradí. Spolknou se, aby se staly námi. Motýly v žaludku. Motýly s přízvukem.

7. února 1995