Bylo u nás velké vzrušení. Kateřina vyhrála překladatelskou Eisnerovu cenu. Druhou cenu. První nebyla udělena. Dívám se nedůvěřivě do dopisu.
  „Co je to za komisi, která nedává první ceny?” podivuju se. Katka mě neposlouchá. Čte si dopis ještě jednou dokola a pak ještě jednou. Tento první rok se cena dává za překlad ještě nepřeloženého textu od Franze Kafky.
  „Já už vím, jak to bude s tou první cenou,” řekl jsem po chvíli. „Komise věděla, že Kafka uměl česky, tedy první místo museli rezervovat jemu. Logicky. A ještě ušetřili dvacet tisíc.”
  Uběhly dva týdny a blížil se den předání. Katka si na to půjčila od kamarádky šaty a nakonec jí z toho bylo špatně od žaludku, v noci se budila a třásly se jí ruce, když si ráno malovala oči. Jsou lidé, kteří úspěch považují za cosi slavnostního a mají z něj trému. V Čechách jsou ale v menšině.
  Dům Centra Franze Kafky je naproti pražskému orloji a akorát cinkaly tři, když jsme vcházeli. Sedli jsme si ke kulatému stolečku. Místnost byla plná kulatých stolečků. U stropu, pod vydutými látkami, viselo pár zhaslých divadelních reflektorů a u centrálního stolečku sedělo několik starších lidí. Před sebou měli mikrofony. Koukali jsme všichni tiše po sobě a cítil jsem, jak od vedlejšího stolku padly oči starého oplzlého fotografa NA MNE. Vstal a s fotografickou nestoudností zamířil zblízka aparát. Dívali jsme se s Kateřinou křečovitě mimo a já přemýšlel, kdy už konečně nějakého fotografa udeřím. Chvíli stál, pak ztratil trpělivost a mlaskl. Na nás. Udiveně jsme se na něj podívali a on zmáčkl spoušť. Mně se z něho zvedl žaludek, ale paní Železná už začala uvádět akci. První promluvil pan profesor Stich o Pavlu Eisnerovi. Šlo vyrozumět, že Eisner byl slavná osobnost, kterou dnes už dokonce i jazykovědci začínají uznávat. A že toho napsal mnoho, možná zbytečně mnoho. A ne všechno bylo správně, a pan profesor promluvil o dvou Eisnerových omylech. Že u Máchy právem praporce plápolaly a meč byl ocelivý. Pak se pan profesor Hausenblas rozhovořil o tom, že během sta let došlo k mnoha překladům Nerudovy malostranské povídky z Pohořelce. Šalda o ní řekl, že ze všech českých byla do té doby nejerotičtější. A jeden její překlad byl i Eisnerův. Na to promluvil hezky česky německý bohemista Kurt Krolop. Vypadal hezky bohémsky.
  „Takhle jsem prožila několik let života,” pošeptala mi Katka, devítiletá nedokončená studentka bohemistiky v Čechách a slavistiky v Německu.
  Hodina a půl uběhla a byla přestávka a novináři a fotografové, kteří přišli na předání, šli domů a pozůstalým bylo nabídnuto v předsíňce kafe z pumpovacích bandasek. Okolo byla výstava Kafkových rodinných fotografií. Ten by byl rád. Připadal by si jako doma. Já si připadal jako v Rotterdamu. A když jsem si hodil cukr do kelímku, tak jsem nenašel žádné míchátko. Jak se dostat do té horké černé tekutiny za cukrem? Tak jsem míchal otevřeným kapesním nožem, co mi kdysi daroval holandský domácí Direk. Špička nože dřela o dno z umělé hmoty. Direk mi jednou vyprávěl, že umělce chápe. Že je úplně prožívá. Že když sedí ve vlaku a vlak zatočí, on jede rovně. Kateřinu pořád ještě nikdo neoslovil. Na něco slavnostního už mnoho naděje nezbývalo.
  Hned po přestávce herec Ornest oznámil, že má sraz se synem, kterému má dát peníze. Tedy by ten text přečetl už teď. Četl od svého stolečku a četl nevalně. Potom paní překladatelka Linhartová dovedně promluvila, že čeština a němčina nejsou tytéž jazyky a že překládání má své problémy. Domluvila do ztracena a v té chvíli se zapletlo do hovoru ještě několik žen z komise, došlo k trochu chaotické situaci, kdy jsem se po komsi ohlédl, a najednou vidím, že Kateřina už stojí před naším stolečkem a dostává kytku a dvě brožurky. V jedné jsme pak na Staromáku objevili nepopsanou obálku s deseti tisíci uvnitř.
  Tedy cena byla předána a pan Čermák, který text vybral, řekl, že překládat dokonale neumí nikdo, ani on, a asi v deseti bodech ukázal, co se mu na vítězném překladu nezdá. Ale špatně to prý nebylo. A to byl konec.
  Čeští vzdělanci jsou opancéřované, nemotorné, ale dobře vybavené lodě, schopné samostatné plavby. Schopné tedy JEN samostatné plavby. V konvojích a souvislostech plavat neumějí a okolní svět nevidí. Kdyby ale takoví nebyli, tak by byli přes těch pět temných desetiletí k dnešku nedoplavali. Každý plave sám a cítí svou archimedovskou tíhu. Kolik ponoří, tolik vytlačí. Takže když se sešli, aby předali jedné Kateřině cenu, moc si Kateřiny nevšímali. A nedali první cenu, i když předtím požádali německou ambasádu, aby jim peníze na tu první cenu darovala. Teď prý budou žádat, aby jim je nechala.
  Několik takových akcí jsem zažil v Holandsku. Tam literární vzdělanci plují také v obrněných lodích podivínů, ale to zase proto, že jsou společnosti lhostejní. Umím si představit, jak se takové ceny předávají v Německu, Francii a Anglii. Jen v kalvínském Holandsku to dopadá stejně jako v Praze. Vítěz musí okusit, co to je dostat se do žánru, ve kterém se každý, kdo v něm vyhraje, stane druhým. Písemnictví je řehole. Buďme tedy druzí. Všichni.

9. února 1995