PODZIM JE TADY:

Psaní fejetonu v Čechách
Návrat domů
Reon
Přidělení vlajky
Noc na Dobříši
První čtenář
Trosečníkův den
Prezidentův fosil
Werichův hrob
Náměstí a pyramida
Budoucnost
Zrození zpěváka
Okénka
Údolí cihel
Tání
Mláďata
Ráčci
Norové v Praze
Staré nahrávky
Poďoch a Kačenka
Eisnerova cena
Rybičky
Podzim je tady (1)
Jelcinova ruka
Kormidelníci a sadisti
Podzim je tady (2)

***

Festival se konal (1973)

  MLÁĎATA

  Telefonoval mi Hulec z Divadelních novin, že kdysi cosi mého přepisoval a kopie pak ručně šířil a teď že má na to noviny. Slíbil jsem mu tedy cosi a rozsvítil obrazovku. Obdélníček kurzoru na mě nervózně mrká a já přemýšlím, jaké to bylo psát tehdy, kdy se to ještě rozdávalo ručně. Vlastně snadné. Stačila jen trocha drzosti a pak už to šlo samo, vymýšlím si lež. A člověka to bavilo a bylo snadné poznat, kdo je nepřítel, vymýšlím si další lež. A mělo to smysl. Ale jaký? Je to dávno. To jsme ještě měli malé děti, batolata. Teď už jsou z nich pěkná, zvědavá mláďata.
  Na Čechy udeřila začátkem letošního léta vedra a drogové mafie. Vedra odešla a mafie zůstaly. V květnu se snížily ceny heroinu o sedmdesát procent a mláďata se stávají snadným a trvalým zákazníkem. Co se stane, až se drogoví baroni rozhodnou ceny zase zvýšit? Mláďata začnou shánět prachy. A my pořád ještě věříme na svou šťastnou českou kartu. Předseda vlády se svou křišťálovou namyšleností se přehrabuje v hromadách zlatého písku na své rozsáhlé poušti makroekonomiky a do zpětného zrcátka se nepodívá, i kdyby zčernaly všechny prachy světa. Prezident ztracený v nekonečných chodbách Pražského hradu si ve stínu baldachýnu tiše píše své etické projevy a ty si pak nahlas předčítá hlušině vzdáleného světa. V blízkém světě buranský parlament v malostranských palácích pečlivě studuje svou poslední výplatní pásku. A člověk propadá známé bezmoci. Na mláďata nikdo nemyslí. Kromě těch hyen.
  „A co říkáte vývoji u nás v České republice?” ptal jsem se před měsícem v Bergenu v Norsku jednoho významného norského ekonoma, vedle kterého mě posadili na hostině v královském paláci. Otázku jsem položil tónem, který nezavazoval ke zdvořilé odpovědi.
  „Upřímně řečeno, nevím,” začal rozšafně a nahlas. Okolní stolovníci se po něm se zájmem ohlédli a on pokračoval: „Nemám váš vývoj čím měřit. Čísla, která říká vaše vláda a vaše statistika, mě jako ekonoma neuspokojují, protože nevím, z čeho pocházejí a jak se k nim došlo. Z nich stav vaší ekonomiky odhadnout nedokážu, a když tyto velmi mlhavé informace srovnám s ještě mlhavějšími informacemi z vašeho minulého režimu, tak to je snad lepší se rovnou obrátit na kartářku. Ta váš vývoj odhadne lépe. Já jsem pouze vědec,” ukončil to legrací. Různonárodní spolujedlíci se zasmáli. Baštili jsme dál maso v omáčce obložené vařenou zeleninou s livrejovou obsluhou za zády a mně to nedalo.
  „A co byste dělal, kdybyste se stal předsedou naší vlády?”
  Ekonom si látkovým ubrouskem filmově utřel pusu, rozhlédl se po publiku a zakroutil nevěřícně hlavou. Od stropu to zářilo oslnivě a křišťálově.
  „To není otázka, ale čalendž a trochu solidní odpověď bych mohl dát až za několik hodin,” začal okamžitě souvislý projev. „Teď bych řekl jen jednu věc, a to jako ekonom. Snažil bych se zachovat veškerou specifičnost vaší země a této specifičnosti bych přizpůsobil celou ekonomickou strukturu…” a já už ho dále nesledoval. Že by se u nás měla teorie přizpůsobit skutečnosti? To česká cesta není. Česká cesta vede sluneční krajinou nafoukaných keců, i kdyby hučela černá noc a v ní řádila sněhová smršť s dělostřeleckým cvičením. A mláďata umírají. Já vím už o několika. Napíchali si toho do sebe moc.
  Před pěti lety jsme byli všichni nafetovaní ideou svobody a nic jiného pro tu chvíli neexistovalo. Mláďátkům bylo sotva přes deset a divila se, co se to s námi děje. A my jim nadšeně vyprávěli, že se stalo to, na co jsme celý život čekali. Stali jsme se konečně svobodnými. A mláďata obdivovala nás i ta naše šedesátá léta. Za čtvrt roku ale svoboda v nás vyšuměla, my zapškli a stali se znovu ekonomickými skuhraly. Ale to už ti, co chtějí křesnout ze života první jiskru, cosi zahlédli. Líbila se jim naše nedávná nafetovanost a naše dávná šedesátá léta a nelíbí se jim náš dnešek. Tak si dneška nevšímají a chtějí fetovat naše tehdejší opojení a nabídka omamných volností se jim přihnala pod nos raketovou rychlostí.
  „To, co ve Francii trvalo dvacet let, je tady za rok,” říkal mi policajt, šéf antidrogové brigády. Šel jsem se ho zeptat, jestli je to tak špatné, jak si myslím. „Je to ještě horší,” odpověděl.
  „Ale prodávat tyhle jedy se přece rovná loupežné vraždě. Pouze s rozdílem, že vražděný umírá pomalu a svému vrahovi nosí peníze sám,” říkám. Policajt jen souhlasně pokyvuje. Ale on zákony nedělá, on jen hájí ty, co tu jsou.
  Heroin je oslňující jed, který když vstoupí do těla mláděte, stane se v něm okamžitě nepostradatelným. A mládě si ho poprvé koupí ze zvědavosti a z touhy po tom našem obrázku svobody. A koupí si ho, protože je k dostání. A protože se cítí samo a námi opuštěno, a protože je zbrusu nově hrdé. Mláďata ovšem také ráda očuchávají neznámé věci. My ale myslíme na jejich budoucnost. Aby se měli lépe než my. Alespoň. Tak jim dáváme alespoň volnost. Volnost, ne svobodu. Svoboda umí nastat jen pod zákonem.

1. října 1994