VODA
Ponořuji se do vzpomínek. Jedno ucho mě tahá zpátky puštěnej magneťák. Jdu kolem řeky a je tma. Vzduch je čistej a tma není šedivá. Lucerny jsou ostré body ve tmě a nemají svatozář. Světla rozsazená po koberci města prosvětlují opláchnutý vzduch. Nalevo zeširoka šumí řeka a napravo křupou po písku lodičky přivázané ke břehu. Původně bílý. Po mém boku jde holka v červeném šusťáku, kdysi novém, a v ruce mám její červené paraplíčko. Tma. Mám dojem, že bych měl promluvit. Ta holka mě miluje. Dnes je to už odcizený. Smutek obrazu, kterej byl nějak a k zbláznění už na něj nezasvítí slunce.
Našli jsme se na mostě pod černejma sochama po jejím zoufalým dopise. Lilo. Svobodnej vítr do nás svobodně bušil, málem jsme se tiskli k zemi. Do kristusek mi šla voda jako na pobřeží skleněného moře plného písku. Nohy mám teď černé jako ty sochy, ale není to vidět. Nemohu se stále vžít do toho, že se pohybujem. Že jedna noha pomalu předhání druhou. Že je pod náma pevná zem. Pevná až k protinožcům a potom zase obloha, vesmír…
Na kopci nad náma svítí do šedozelené oblohy červená světýlka. Baráky jsou černý a lampy musej být zelený. Všechno se musí hýbat. Občas zazní pod lucernou červený prosvětlený paraplíčko. Nemusí už bejt otevřený. Občas cákanec z kaluže. Zase žlutý lampy. Paraple mě studí do rukou. Lodičky na břehu křupají o písek, křupají a to je klid a ticho. Chvílema cejtím ostrov za stromama (nemůžu se zbavit dojmu, že byl dovezenej z Afriky). Nad náma je vlhkej most a drnčí přes něj tramvaje. Šli jsme od jednoho mostu k druhýmu.
Holku vedle sebe cejtím zcela živočišně. Bílé tělo, bíle řezaná ňadra. Může to být vzdálený řeckýmu mramoru. Nemám ponětí, jestli přemejšlí. Tenhle moment mě vždycky děsí. Vypuštěný slova jako balóny vypráví o jakési krajině mozku. Dal jsem jí tehda kus času a kytku a je z toho pitomá vzpomínka. Čas běžel a slunce svítilo nad zaprášeným městem pořád v nepochopitelný výšce s mrakama jako s fotografickým popředím. Přijímám a oplácím, jako když šplouchá voda. Stavím v sobě svůj kraplakovej svět a jsem si zoufale jist, že ho nikdo neobjeví. Každou vteřinu vzniká a zaniká třeba milion světů… nespočitatelně, nezaznamenatelně. Lidi žijou sami pro sebe a blázni jsou nejbohatší. Lituji ty, ve kterých smrtí zaniká jen jeden svět. Všechno je nedokazatelný před jediným příchodem i po věčném odchodu kohokoli z nás. Můžem si akorát věřit a koukat si do očí a odhadovat vzdálenosti… (Náhodou se mě při chůzi dotkla a zase vidím tmu a mokro).
- V kolik máš bejt doma? -
- To už je jedno. Stejně jdu pozdě. S tím si nedělej hlavu. Taky jsem nemusela přijít vůbec.- Je to nezvládnutelný, když krásná holka mluví o sebevraždě. Couráme se vesmírem lidské společnosti a každý si na vlastní planetě porůznu rotuje se všema povodněma i čistým koupáním pod vopálenou láskou a to je teprv ta astronautika: vydávat se jeden k druhýmu. A lítalo se do vesmíru už před letopočtem. Nemám rád ty, co hulákaj ze svý buclatý planety o uspořádání hvězd a sami by se neodlepili od hlíny a pak nemám rád satelity. Ani si neuvědomujem, kolik je bílých míst. Krásná holka a sebevražda. Kdo bude financovat tak obtížnou výpravu? Nebe?
Stála po kolena ve Vltavě, zarostlá do kamennýho břehu pod vodou a viděla větve stromů nad hladinou, které už se nikdy nesetkaj. A viděla vodu, která se nikdy nezastaví. A viděla světla pořád se rodící na vodě. Seděl jsem na bobku na břehu za ní a pokuřoval a všechno bylo bílé od páry. Za každým tím velikým stromem na Kampě muselo bejt schovanejch alespoň sto zoufalejch holek a měsíc si na to svítil, aby to byla pravda. Starý kamenný zdi a mokrý břehy a noc a měsíc ve mně zůstávaj a všechno se to leskne těma nezastavitelnejma světlama na vodě.
1966