Vstoupili jsme na most a nevěděli jsme nic. Až teprve za jeho branou, kde jsme zaplatili mýtné svým narozením, jsme otevřeli oči a začali všechno vidět v jasnějších obrysech. Svět vystupoval z mlhy a začali jsme rozeznávat věci a lidi a taky jsme zjistili čas a dobu, ve které žijem a to bylo největší poznání. Dozvěděli jsme se, co všechno je za náma a v čem teď jsme a jenom jsme doufali, že nás už nečeká to, co je za náma. Takové je halt mládí, a proto je mládí dobré.
  Procházeli jsme různým podnebím, které buď zlepšovalo, nebo zhoršovalo viditelnost. Mnoho lidí nám zavazovalo oči a říkalo, co je dobré a co je špatné a když jsme sundali z očí ty pásky a rozfoukali mraky myšlenkama, skoro jako bychom poznávali, že tu a tam nějaký kolemjdoucí strašně chce, abychom ho viděli, abychom věděli, že jde kolem, že existuje, že máme uznávat jeho krásu a jeho přesvědčení. Začalo to už ve škole, kdy nám učitelé říkali, že jsou vševědoucí, ale jednoho dne jsme položili otázku a najednou bylo ticho a tu jsme zase viděli jasně.
  Politikové nás v novinách poučovali o životě a o smyslu života a obětování se, ale jednoho dne jsme začali žít a poznávali lásku a city a hlad a čas a krásu a samotu a najednou politikové mlčeli a byli hloupí a nevědomí, ale pořád mocní na fyzickou bolest, kterou rozdávali. Ale my jsme byli svobodní a oni už nemohli nám brát myšlenky z hlavy. Teprve až později jsem v nich rozeznal naše sluhy a za to se mi rádi mstili. Říkali, že jsem nepřítel státu, nemiluji zemi ve které žiji, své budoucí děti, své rodiče, hlavu země, ale to byla jenom slova. Přesvědčení se nedá počítat na staletí, ani tahat do noci lásky a do chvíle soumraku, anebo do ranního mytí. Když člověk vidí, tak není zákona, který by mu ubližoval, ale najednou jsou všechny na to, aby chránily jeho bytí a jeho svobodu očí a myšlenky.
  Nejapné myšlenky a všelijaké pozice při milování jsou zajisté protistátní. Člověk je souzen jenom napohled a taky jen napohled pro společnost žije. Pan předseda vlády víc dýchá a tráví a víc jí, než vede národ. Ten pomník je postaven jen z očí, které se na něj dívají. Každej máme v sobě svý zcela nestátnický slabosti a proto je státník nejvíc okradený. Ten snad ani nesmí chápat, co se v něm děje, možná, že už na své soukromí zapomněl, možná, že už před patnácti lety umřel a my se koukáme pouze na pohyblivej model člověka, kterej má představovat každýho z nás, ale nikdo by nesouhlasil s tím, abychom si byli podobni. Nesmí mít naše vlastnosti a vady. Jak bychom k tomu přišli, že naším představitelem a vladařem je člověk nedokonalý jako my. To by nám málo sloužil. Obratně si představujem jeho podobu na obloze. Schválně vzhlížíme na oblohu, protože kolem nás je všechno strašně všední. Přejeme si vědět velké věci,
  Potkal jsem nějaké lidi, kteří povídali naoko spoustu řečí, povídali krásné řeči a malovali vše v krásných barvách, ale najednou jsem mezi jejich řádky vyčet, že myslet si po svém je náramný přepych a přepych oni neuznávají. A že vůbec myslet svým mozkem je špatné a odsouzeníhodné a škodlivé a protispolečenské a protistátní a hlavně mrhání potřebnou energií, která by šla využít lépe. Bylo tady už přece tolik lidí, že všechno vymysleli a určili a měli dokonce na to trojici, někdy čtveřici nebo vlčici. Říkali neptej se a věř. To říkali všichni vždycky a byli vševědoucí. A žij podle toho, jak to vymysleli, protože to je to nejlepší. A jestli nesouhlasíš, tak dostaneš facku. Ptát se můžeš, ale stejně musíš věřit a tak na co se ptát a tak jsem se koukal kolem sebe a ti okolo se už opravdu neptali a skoro jsem měl pocit, že ani nevěřili a když věřili, tak jenom pro sebe a hlavně se to báli říct vykladačům. Ti by jim jejich víru ukradli a otesali a vrátili v podobě pomníku.
  Potom jsem viděl hodně těch se zářícími oky na obou stranách, jak se hlásej a tlučou po uších ty neposlušné a přitom měli úplně promaštěnou kapsu. Měli mastnou kapsu a to jim dělalo potěšení. Nebyli to ale šťastní lidé. Koukal jsem se v jejich domě na obraz a byl takovej skutečnej. Byl na něm namalován život. Chtěl jsem se podívat na název a místo něj jsem našel cedulku: To, co je tady namalováno, vůbec nevidíte, protože to není a nemůže být, protože to není pravda, takže to není ani namalováno, takže ten obraz ani neexistuje. A jak jsem se koukal kolem sebe, všichni to vzali na vědomí, a nikdo ten obraz nebral v úvahu a všichni se hnali za čímsi, co bylo namalováno na obraze -POVINNOST-, kde dole místo názvu bylo napsáno -Krásné-. A pod tímto obrazem byla spousta podpisů a petic, že se s tím ztotožňují a že za tím plně stojí a že nezměněj své mínění ani po létě, ani po březnu, ani po lednu. Hned vedle toho bylo výplatní středisko, ze kterého tekly peníze, valily se a proudily. U obrazu života nebyl vůbec nikdo a celej obraz byl tak obyčejnej a normální a skutečnej, že se to člověku právem zdálo až nemožný a nepravdivý. Bylo to tak pravdivý, že to vypadalo, že to až nebyla pravda. Bylo to jen tak a úplně nesmyslně. Žádnej záměr ani program, prostě nic. Pravda. To bylo neuvěřitelný a taky tomu nikdo nevěřil. Bodejť. Copak něco takovýho existuje? Takhle peklo. To jo. Život, to je peklo a člověk si odpočine až v hrobě. Ale ti lidé jako by neumírali. Snad ani na to neměli čas. A když někdo umřel, tak ani neměl čas to na sobě poznat. Tak to byli zaměstnaní lidé…

1967