Zastavili jsme se rovnou pod sluncem. Tak a jsme konečně tady. Sundali jsme batohy SVĚDOMÍ a věděli, že tady začíná život.
  Cestou sem jsme prošli ulici ZÁVISTI, kde byl na náměstíčku shluk lidí a všichni se vzájemně drželi za krky, až jim lezly mozky z úst, a ty mozky se všem koukal z do kapes, jestli náhodou někdo nemá něco, co by mohlo být PRIVILEGIUM k pohodlnějšímu klouzání na kluzišti UPLATNĚNÍ. Když náhodou z kapsy někomu něco vypadlo, kradli to nohama, na kterejch měli nespočetně malejch ručiček, co držely břitvy a špendlíky a žiletky a sekaly jimi po sobě. Mnoho těch ručiček také leželo mrtvých na zemi. Nás si nikdo nevšiml, protože jsme nesli svůj majetek v šuplících pohledů.
  Dostali jsem žízeň. Šli jsme se napít do hospody K POHRDÁNÍ.
  Sedělo se na trůnech z kočičího zlata a místo piva se čepovaly DŮVODY. Každej si svůj nápoj schoval pod kloboukem, a když se chtěl napít, tak se všichni k němu otočili a ze svých trůnů mu plivali do úst. Dali jsme si dva galony vody a zaplatili úsměvem. Všichni se po nás otočili a zatočili kličkama, takže jejich křesla vyjela o dva metry výš, aby bylo vidět na ceduli: Vodu pijí jenom žáby.
  Vyšli jsme na ulici a tam kvetl růžovej strom a na něm v kleci uvázanej za nožičku zpíval ptáček a okolo bylo několik lidí v řízách a po řadě tahali za špagátek a ptáček zpíval víc, nebo míň, nebo přiškrceně, nebo otevřeně. U stromu byla uvázaná nahatá ženská, která měla na krku ceduli Múza. Kolem se pohybovalo několik lidí v šedejch pláštích a z růžových pijáků motali kytičky a napichovali je do koruny toho stromu a z povzdálí se dívala skupinka vousatých mužů, kteří drželi v rukou několikery brýle a zkoušeli si je na očích a říkali? „V hnědé je zpěv zajímavější,” nebo: „S takovým taháním nikam nedojde,” nebo: „Tenhle styl nemá budoucnost,” nebo: „Takhle to už dělali impresionisté.” Pak se prodral ke špagátku jeden tlusťoch a zatáhl, až ptáčka z bidýlka stáhl. Ptáčkovi vylezl ze zobáčku jazyk a kritici vykřikli: „Konečně přišel Někdo,” ale tlouštíkovi z ruky vytrhl špagátek mužík, který mu zabodl do zad nůž s výkřikem: „Já o tom věděl dřív! On mě pouze kopíroval! Já tvořím pro lidi nového věku!” Ostatní začali jásat, vzali muže, který měl kapsy plné nožů, na ramena, a odnesli ho ke skále, odkud ho shodili se sborovým výkřikem: Genius. Na skále byl vyryt nápis NESMRTELNÍ a všichni závistivě hleděli, jak muž padá do údolí a rozbíjí si hlavu a tělo o balvany, a pokyvovali se slovy: „Nemá obdoby,” a velmi záviděli. Znovu se vrhli zpátky ke stromu a znovu se pokoušeli z ptáčka něco dostat.
  My zatím přišli k velké budově, kde nad dveřmi byl vytesán kamenný kříž. Uvnitř klečela spousta lidí, všichni plakali a vykřikovali vzrušením. Vpředu na vyvýšeném místě visel na kříži nějaký muž, pomalu umíral a tekla mu z rukou, nohou a hrudi krev. V obličeji měl UTRPENÍ a plakal a občas sebou zmítal, jako by se chtěl utrhnout. Tu k němu vždy přistoupili lidé v bílých hábitech vyzdobených výšivkami a omráčili ho zlatým žezlem a vykřikli: „To je on! Přišel nás svým utrpením vykoupit! Plačte nad ním a modlete se k němu!” Lidé štkali a vykřikovali a plazili se po zemi. Člověk na kříži měl ústa ovázaná šátkem, kde bylo napsáno: Věř, protože to je neuvěřitelné! Na těle měl ten člověk vytetováno: Bůh je láska! a ještě několik hesel, a ti lidé v krásných oděvech porůznu ukazovali zlatými ukazovátky na nápisy a hřímali je na lidi a lidi se strachy svíjeli.
  Šli jsme dál, až jsme přišli na velikou zelenou louku. Stála tam řada mladých hochů a několik desítek metrů od nich ležel v trávě člověk s puškou a jednoho po druhém odstřeloval. Kolem běhali starší muži s přísnými obličeji a řvali: „Umíráte za vlast!, umíráte za svobodu! Mladí muži s porozuměním padali do zelené trávy a na jejich místa nastupovali hned jiní, kteří předtím prošli skupinou lidí, držících různé přístroje, kterými zjišťovali, jestli jsou ti mladí muži dokonale zdrávi a jestli tedy mají právo být zastřeleni. Když se tam někdo objevil s berlemi nebo tuberkulózou, byl postaven na vyvýšené místo a zdravými lidmi byl bouřlivě vysmíván a nadávali mu do kriplů a ubožáků a mladík většinou plakal, protože nebyl přijat K BOJI ZA COKOLIV. Ještě tam pak stála skupina starých mužů, kteří vrhali kostky a komu padlo nejvíc, vykřikl: „Vyhrál jsem válku!” a pak šla hra zase dokola a byla podmalována střelbou.
  Šli jsme po té velké louce dál. Slunce se blížilo k obzoru a obloha rudě hořela. Tráva začala fialovět a chladnout. Lehli jsme si a chtěli usnout, ale slyšeli jsme jakési šoupání a vrzání a rány jakoby bičem. Nedaleko od nás byla vyhrabána obrovská jáma, na jejímž dně usilovně pracovala skupina lidí, a také tam běhalo mezi nimi několik lépe oblečených s mnoha papíry v rukou a ti měli na čele napsáno ÚČETNÍ. A ti jednoho po druhém vypláceli bičem. Pak někdo udeřil do kolejnice a práce ustala. Každý pustil, to co měl právě v ruce a šel s nataženou dlaní k dřevěné boudě, která měla na vývěsním štítu napsáno: VOLNÝ ČAS. Uvnitř seděli muži mezi hromadami knih a rokovali a dumali, až se jim kouřilo z uší a z očí jim koukala ZNALOST a podezřívavě se rozhlížela po okolí. Po určité době rokování něco napsali na papírek a poslali k okénku, kudy to tlustá žena podávala mužům, kteří ještě před chvílí pracovali v jámě. Na papírku bylo rozepsáno, kdo má jít na pohybující se obrázky na plátně a kdo na pohybující se lidi na pódiu. Na obou místech se ukazovala práce, kterou lidé přes den dělali a lidé byli nadšeni, že jejich práce byla dokonalá a pohledná. Mnozí se ale mohli jít prohánět na takové zaoblené štěrkové dráhy nebo do velkých tělocvičen, a když nastala úplná tma, šel každý ke své posteli, kterou měl ohrazenou velkými potištěnými papíry. Lidé byli vděčni a v těch velkých tělocvičnách a na kulatých drahách bylo napsáno TRÉNINK a z tlampačů se neustále ozývalo příjemné vysvětlování, že díky sportu může člověk lépe pracovat. Lidé byli šťastni. Nad jámou byla hromada hlíny, a na té zase seděla hromada jiných, velmi tlustých lidí a ti tu hlínu, v místech, kde byla nejtučněji propocená, pojídali a mezitím vždy ukazovali palcem směrem nahoru a nebo dolů, a když se na ně nikdo nedíval, spokojeně se usmívali.
  Sebrali jsme se a šli po té velikánské zelené louce tam, kde ještě na čáře obzoru bylo trochu purpurové barvy, a pak jsme si lehli do trávy a usnuli. Bylo ticho a vál pomalý vítr, který si pro sebe někdo zamilovaně zpíval.
  Probudil nás křik. Slunce už bylo na vrcholu. Kousek od nás plakalo několik malých dětí, protože je ženy v bílých zástěrách tloukly holemi. Pokaždé, když ženy přestaly a bylo chvíli ticho, rozhlédly se děti kolem a začaly zase říkat otázky. Ženy v bílých zástěrách se zvedly od pletení a zase dětem nabily, a ty chvíle ticha se stále a stále protahovaly. Tam, kde bylo ticho nepřerušované, seděly v lavicích už starší děti, ani nedutaly a dívaly se před sebe tupě a člověk čelem k nim jim odpovídal na otázky, na které se ptaly ty malé děti úplně na okraji. Nikdo neposlouchal. Pokaždé, když se učitel otočil, aby to zapsal bíle na černou tabuli, děti po něm plivly a zase seděly jakoby nic a muž se zlobil a vykřikoval: „Život a naučí a grázlové a vojna a rodiče a výprask a navěky blbí!” Děti neposlouchaly a vždy čekaly na okamžik, kdy se muž otočí, aby po něm mohly plivnout.
  Zvedli jsme se a šli a šli a šli a ještě jsme viděli mnoho věcí, ale nezastavovali jsme se, pouze někdy, abychom se zeptali na směr ke slunci, a to se na nás lidé vždy pátravě dívali a potom utekli. Báli se nás a ti lépe oblečení házeli kamením, ale nikdy se do nás netrefili a často jsme zaslechli: „Ke slunci, to známe, to se hezky říká, ale něco pořádnýho, och šibenice, och kriminál, och mládež, och, och, och,” a pokaždé říkali totéž, protože to tak měli napsané na manžetách mezi jinými důležitými větami, které patřily k jejich postavení. Nám se ale nezdálo, že to myslí opravdu. A také jsme nebyli vůbec mladí, protože jsme měli vousy a vlasy až na zem. Byly nám vidět akorát oči a občas, když zafoukal vítr, tak se odkryla část nahého těla, a to se všichni odvraceli a říkali fuj anebo: „To jsou mi ale novoty,” ale ono to bylo všechno hrozně staré, protože my jsme staří stejně jako to všechno okolo a pamatujeme zemi, kdy byli lidi ještě opicemi a právě od té doby se neholíme a nestříháme, a když jdeme, tak ještě mnoho kilometrů za námi se táhnou vlasy a vousy.
  Nevím, koho to vlastně napadlo prvního, že dnes půjdeme ke slunci, a šli jsme skoro tři dny a přes hory a řeky a už to vypadalo, že nikam nedojdeme, že se to všechno pouze opakuje, že chodíme dokola, ale pak jsme dorazili. Sedli jsme si pod slunce a udělali z paprsků polívku a přitáhli všechny ty vlasy a vousy, co se za náma táhly a vyvařili je a najedli se k prasknutí. Potom jsme už jenom seděli v kruhu a chodili po sobě pohledy a hladili se jimi a nemysleli jsme, protože nemáme mozek a nemluvili jsme, protože nemáme ústa. Jenom se díváme a jenom nám rostou vlasy a vousy. Slunce se smálo a povídalo, že od nás neodejde, a tak tu sedíme všichni dodnes.

1966