Lidé se sbíhali zdaleka. Podle propočtů měl Ikarus právě teď a právě tady spadnout. A lidé mluvili tak strašně hloupě, 6e to byla i urážka pro hlínu a hlína se vztekala, že vzrůstá právě takovými lidmi, a kdyby TEHDY něco řekla, tak se snad dalo zařídit, aby nebyli z ní a neumírali a dalo se taky zařídit, aby se na nich nezkoušela ta podivnost svobodného rozhodování a svobodné lži a svobodného uvěření lži. TEHDY se to dělalo ze vtipu, protože nikdo nevěřil, že je to možné. Svobodné uvěření lži. Tehdy ale přece to slunce vypadalo úplně jinak. Teď, když vyleze, tak rozezní budíky a do hospody se jde teprve až zmizí. Je to zatracený a je to jenom kvůli tomu, že titěrná a směšná kulička, když letí okolo o něco větší kuličky co sama svítí, tak se motá a nechává se osvětlovat stále kolem dokola a my na tom kolotoči tomu říkáme noc a den, ale když jeden jenom trochu poodejde, tak není žádnej den a noc, jenom se to točí a letí. Ale jde to těžko říct, protože nikdo neví o pevným bodu, podle kterýho by se mohlo měřit. Je teda taky možný, že ta kulička stojí a VŠECHNO se pohybuje. Že ta kulička je opravdu pevným bodem ve vesmíru a nikdo to neví, protože každýmu se zdá, že přece i ten Měsíc ji musí vychylovat. Ale všem to bylo stejně fuk. Čekali jen, až ten Ikarus spadne. Protože to se stane konečně NĚCO a nikdo nemusí k tomu nic udělat, ani zaplatit, protože to by bylo nehumánní, kdyby se na to vybíralo vstupný. Snad jenom jako sbírka na VESNIČKY, a to by bylo zase vznešený, na to každej rád přispěje, protože tady je nezvratná jistota, že je to vysoce lidské. Je to strašně kladné, a přitom to má ještě větší cenu než odpustky. Člověk se stává hned lepší a stává se lepší s celkem. Nějakým způsobem jsou pak všichni lepší a všichni na sebe mohou dlouze kývat a říkat TAK TAK TAK, toto se velmi zasluhuje o civilizaci a všichni lidé se cítí rázem cennými. Pomohli přírodě, která zlovolně a tak pitomě opatřila lidi ROZKOŠÍ, že se to mnohdy neobejde bez toho, aby se narodily děti. PŘÍRODA JE STRAŠNĚ PITOMÁ! Je dobře, že je ty děti kam dát.
  Nějak to trvá dlouho, než ten Ikarus spadne. Ale stojí to za to čekat. Říkali, že je jisté, že spadne. Je to krásné, že se rozhodl. Že se rozhodl spadnout, protože tím dělá něco pro lidi, pro nás. Oč my budeme větší, když budeme mít svého Ikara. Jsme velicí, lidstvo je veliké, bude mít další VELIKOU TRAGÉDII a to je veliké. Jsme dokonalí, my lidé, protože se můžeme stávat ještě dokonalejšími. Jsme velcí, protože stále máme možnost se stát ještě většími. On dělá něco velikého, dělá VELKÝ NEPOVEDENÝ POKUS, TEN BLÁZEN, A MY JSME BOHATÍ. Jenom aby se mu to opravdu nepovedlo. Jak bychom my tady vypadali? Jaká by to byla pro nás strašná pohana, kdyby se mu to povedlo. Nebyla by to jen pohana, ale ZRADA, zrada na lidstvu. Bylo by to podlé vydírání, kdyby nespadnul. Jsme si všichni rovni, jsme lidé a je vznešené, že člověk jako my se rozhodne letět ke slunci. Všichni máme ideu dostihnout slunce, ale víme, že je to nemožné. Přece není možné doletět na slunce. To se může pokusit jenom blázen a teď se podíváme, jak to s takovými dopadne. To je moc bláznivej nápad pokusit se doletět ke slunci, to je potřeštěná makovice, kterou to napadne k němu doletět. Patří mu to, ALE CO KDYŽ NESPADNE? Už to trvá poněkud dlouho. To by byla zrada. A nejen na lidstvu, ale i na hodnotách. To by byl Babylon, to by bylo zmatení hodnot a jazyků a to si nesmí takový cvok dovolit, takový hřích na lidstvu. Jak bychom vypadali? Komu by to prospělo? Jenom jeho egoistickým a sobeckým a vychloubačným choutkám. Chce snad popřít, že jsme si všichni rovni? Chce tuto věčnou pravdu smazat tím, že by se vrátil jako vítěz a snad by nečekal, že bychom to oslavovali? Přece ho nemůžem oslavovat za to, že letěl ukázat, že je lepší, že my všichni jsme pitomci. Bylo by to zavrženíhodné. Ale Ikarus je moudrý. On určitě spadne. Je vzdělaný a patří k nám, miluje své bližní jako sebe sama a tak jako jemu by nebylo milé, kdyby na něj někdo plival, tak určitě nebude plivat na nás. Že riskuje, to je přece jeho dobrovolná věc a jeho soukromá věc a to nám přece nechce vyčítat, to jsme nechtěli, a pokud dělá něco sám proti sobě,, my nemáme právo mu v tom bránit. Je svobodný a má volbu rozhodnutí. Ale má taky odpovědnost. Odpovědnost jako člověk. Má odpovědnost za celek, a pokud miluje nás, tak nám to dokáže svou nezištností a skromností a ne tím, že by na úkor nás všech, našeho BLAHA a naší cti, prosazoval a usiloval jen o své cíle, které by ve svých důsledcích byly hanebné a ponižující.
  Lidé stáli ve velkém množství na velké planině, ale nedívali se nahoru, protože svítilo slunce. Nelze se do slunce dívat, aniž bychom oslepli. A tak stáli a dívali se po sobě a ani už mnoho nemluvili, protože to všechno příliš dlouho trvalo a tak o tom přemýšleli. Ale nechtěli zas domů, dokud někdo k tomu nedá rozumné vysvětlení. K tomu odchodu. Protože kdyby spadl potom, až by byli doma, tak by si museli vyčítat nezájem o svého bližního. Ale na druhé straně, pokud se mu to povede a nespadne, tak čekají marně a vypadalo by to, jako by mu to přáli a to přece není hezké přát někomu smrt a čekat na ni. Alespoň tehdy ne, pokud se to alespoň nedá zapřít před sebou samým nějakou takovou prozíravostí, že VŽDYŤ JSEM TO ČEKAL, ŽE SPADNE!
  Už to trvalo dlouho. Moc dlouho to trvalo a v náladě davu se začalo schylovat k bouři. Jednotlivec by mohl nepozorován odejít, ale dav musí najít viníka za to zbytečné čekání. Ne že on dav by byl špatný, ale že se někdo pokusil s ním manipulovat, jak se mu zachtělo. Někdo se pokusil udělat něco v jeho neprospěch a to je urážka lidu a lidství a to se musí ztrestat. Lidství je posvátné.
  Říkali té budově Radnice, a to proto, že se tam ti zvolení stále radili. Na věži Radnice stál všemi viděn muž v černém a zíral do očazeného dalekohledu, aby ho slunce neoslepilo. A byl tedy jediný, který se pod sluncem díval na slunce a kdo také viděl Ikarovo vítězství. IKARUS PŘISTÁL. Ten idiot to dokázal! Ten psychopat a sobec. Hvězdář se otočil k matematikovi, který měl místo pohledu počítadlo, a špitnul: PŘISTÁL! Zděšeně na sebe zírali a potom zavolali vrchního Raditele, toho, který psal na sochu BLAHO LIDU své rady, takže ON nikdy nepřikazoval, to přikazovalo BLAHO LIDU. Lidé to četli na SOŠE. Vrchní Raditel byl první po SOŠE a vědělo se o něm, že je neomylný, protože SOCHA je vševědoucí, a kdyby on se zmýlil, tak ona by ho opravila. Ale nikdy to neudělala a ona sama na své tabuli provolala, že Prvnímu muži po SOŠE uděluje neomylnost, ale také existuje SOCHOU stvořená relativita a že skoro všechno je relativní až na SOCHU a na PRVNÍHO po SOŠE a že nejvyšší zákon je BLAHO LIDU a nikdo ze smrtelníků nezná jeho velikost. Ta je nezměrná a víc se napoprvé na tabuli nevešlo a na dopsání nebyl čas, protože všechno bylo na začátku, protože, když se tabule smazala, aby se mohlo pokračovat v SOŠNÉ ÚSTAVĚ (všichni tvrdili, že si to zapamatovali, že se to už může smazat, aby bylo místo na další), tak nastaly konkrétní a přednější úkoly. Právě totiž vzlétl Ikarus a tak bylo potřeba na TABULI napsat kam spadne, a když se to napsalo, tak tam všichni běželi a neviděli hvězdářovo zděšení. Ikarus nespadnul a NESPADNE a to vše ohrožovalo BLAHO LIDU. V tomto momentě nikdo nesměl myslet na sebe, všechno sobectví muselo jít stranou a muselo se nezištně myslet na BLAHO LIDU a obětovat mu všechny síly, protože šlo o VŠECHNO. Kdyby nebylo BLAHA LIDU, nebylo by pak už ničeho a to by byl konec světa a možná i vesmíru (hlína zase zuřila), protože jako takový by přestal mít opodstatnění a tato odpovědnost za VŠE byla na PRVNÍM po SOŠE. PRVNÍ napsal na tabuli: MATEMATIK ZRADIL LID - IKARUS SPADL DO MOŘE! Frustrovaný lid, který se přihnal k Radnici, začal jásat, protože vše bylo zachráněno. Matematik byl veřejně ukamenován, hvězdář pro vlastizradu zastřelen a dalekohled byl rozšrotován jako nástroj rozvraceče.
  Všichni věděli, že svět byl zachráněn a Ikarus že se obětoval pro BLAHO LIDU a byla to velkolepá oběť a byla sepsána kniha o velikosti lidského DUCHA A TOUHY v nedosažitelné. Ale je zde DŮKAZ, že toho nelze skutečně dosáhnout. Ikarus obětoval nezištně svůj život tomuto a zachránil tím mnoho lidských životů. Teď už každý věděl, že je to NEMOŽNÉ, a tak mohl toužit každý po čem chtěl a to bylo humánní, protože byl každý veliký a rovný Ikarovi, tím se dokazovalo zároveň, že jsme si všichni rovni. Ale ON byl ten HRDINA, on byl náš SPASITEL, protože ukázal lidem cestu, ale svou obětí je zároveň napomenul k rozumu a tak se stali všichni velkolepí a přitom rozumní. Ikarus otevřel lidem dveře moudrosti a dal VŠEM požehnání moudrosti. Je zakladatelem humanismu BLAHA LIDU a je zároveň zakladatel všeho pokrokového. Bez něj by nebylo pokroku a mnoho lidí by obětovalo zbytečně život cestou ke Slunci. Je vyvolený, je SYNEM OBECNÉHO BLAHA…
  Jednoho dne přišla na náměstí povědomá postava, která připomínala Ikara. Všichni ho poznali, ale zároveň všichni věděli, že je JEHO DVOJNÍKEM. Ikarus začal nadšeně a se září v očích vykřikovat, ŽE BYL NA SLUNCI! DOKÁZAL JSEM TO! shlukli se kolem něho a začali na něj křičet, že se rouhá. ROUHÁ SE! Rouhá se nejvyšší památce nejsvětlejšího muže lidstva. Uráží svými řečmi SYNA BLAHA LIDU. Je posedlý zlým duchem a patří na hranici a hranice vzplála s rouhačem. Jen vítr slyšel v praskotu ohně slova: PŘIŠEL JSEM MEZI VÁS A VY JSTE MĚ NEPOZNALI a tohle si vítr dobře zapamatoval. Jinak to neslyšel nikdo a všichni věděli, že se stala vůle BLAHA LIDU a všichni říkali děj se vůle TVÁ a dali díkuvzdání PRAVÉMU Ikarovi: hodili květiny do moře a ty do něj padaly, tak jako spadl on. A všichni VĚDĚLI, že se stali většími a VĚDĚLI komu za to vděčí. Ikarus se stal skutečným a jediným zástupcem BLAHA LIDU na Zemi. Pouze skrz něj docházíme BLAHA LIDU. AŤ ŽIJE JEDINÝ A PRAVÝ IKARUS volali lidé a hranice se pomalu rozpadávala a hlína zuřila, že k tomu tehdy něco neřekla a slunce zapadalo a lidé šli domů a byl večer dne PRVNÍHO roku Jedna a začínala slavná epocha, kdy BLAHO LIDU zvítězilo na zemi.

1966