GENERACI Generaci Město Hradčany Slyšel jsem, že policie stříhá Křídla Práce Máj Sebevrah Za vlasy Beatový koncert Stříhání

MÁJ Na rozhraní šílenství jsem se dal do měření obou polovin světa V každé kape čas jinak ale v obou to končí smrtí smrtí s nekonečně prostydlými kostmi bez kyslíku a prostoru v krajině Nic a beru v úvahu prezidentské lóže a atentáty a blázince se záchody, kde se nemůžeš zavřít a kriminál, kde ti stejně vzpomínky neukradnou a šibenici, jako poslední připomínku budoucna a kolébku, jako první připomínku smrti a prosluněnou louku, kde je čas placatej jako když ležíš na posteli nebo miluješ a najednou se proměníš v nesmrtelnýho mloka v mokré kovové jeskyni, kde z krápníků kape čas a pod modrou kůží ti světélkuje elektřina a potom mám ještě na mysli pokreslené šutry ve vězeňské zdi a absolutní hudbu těch šutrů a nepředstavitelně vysokých zdí a hudbu, která pořád umírá která je hudbou jenom proto, aby umírala vlastně samo umírání je hudba a ještě mám na mysli pomalovaný asfaltový silnice od dětí a jejich stavebnice a kostky a jejich šíleně smrtelný slunce a pak je tady on a ona oba s vlasatou duší a s údivem, proč holkám taky nerostou fousy oba odsouzeni špinavá pěna na okraji desinfikovanosti a ona brečí kvůli tomu měsíci, co jí ho vzali ve škole protože ji naučili číst, takže mohla číst všechno a rozumnět napsaným slovům hovno, prdel a preservativ a on to měl vždycky jenom do rána a potom už nic přes den jen jeho řev Z měsíce visej pendlovky a posunují ho směrem za obzor v očích proskakuje indukovaná elektřina zděšení a těm dvoum nezáleží, jestli se na zítřek vyspí a je jim putna, jestli padá hvězda a nebo je to družice a jemu se otírá rez mříží o nos a ona cítí vlhkej mech a vědí jenom že ještě dnes existují s tím kolohnátským tělem a nad hlavou se jim vznášejí plamínky jejich dušiček a tma si brečí po svém mezi hvězdama nahoře a pak už jsou červánky pár zbytečnejch slov a pak rány, jako když se střílí kačeny a kdosi, kdo neměl moc zamezit jeho narození ho potřeboval ze světa odstranit a slunce už svítí naplno a ona si cupitá se svejma uplakanejma vlasama domů a pánbů dělá na nebi rozcvičku a pak už nemá co dělat, tak jenom kouká Na kopečku je rozpadávající se šibenice a sedí na ní vrána. Nevěšelo se tam už sto let Není to potřeba, jsou jiné metody V kruhu okolo dřepí lidi se staženými kalhoty a dělají potřebu a nade vším trychtýř nekonečna Z břehu jezera je poznat že brzo bude léto a že neděle brzo skončí Po vodě se prohánějí dvě lodičky a lidi se smyslem pro poezii je nazvali Vilém a Jarmila Dnes už je svět zase placatej a točí se jenom na zlatým penízku a pak je zase noc a po lese chodí něčí neviditelné boty ale musely být celý den na slunci protože oslepují ale je vlahé ticho a cvrčci cvrkaj a hvězdy jenom svítěj a komáři mile bzučej a opilej kdosi se vrací do stanu a je klidná, modrá, průsvitná noc a kousek ode mne se čas od času vynoří něco, co vypadá jako hřbet veliké ryby JENŽE RYBÁM NEROSTOU DLOUHÉ VLASY! a tak jenom koukám a už nemám žádný slova a vlastně brečím protože je to taky mý žití a v hlavě mám pusto a na čele připlácnutej zločin