GENERACI Generaci Město Hradčany Slyšel jsem, že policie stříhá Křídla Práce Máj Sebevrah Za vlasy Beatový koncert Stříhání

SEBEVRAH Jen málo času zbývá do konce. Probudil jsem se na nemocniční posteli pár minut před smrtí za chvíli už to tělo nezvládne a dá duši volnost ať si letí Někdo to má za padesát let já za pár minut a jsme na tom oba stejně - snad já líp už mě nic nemate a nezdržuje Nevyplňuji čas zbytečnostmi Neláká mě víno, nebo holky ani knihy jen konec má svou důležitost ale zase ne tak velkou Jen v těchto okamžicích mohu říct, že si uvědomuji, že žiji Člověk vlastně žije dohromady snad pár minut Skonám v míru a někdo třeba druhou noc nespí kvůli ztracené pětikoruně Už dva dny nežije a přesto stárne stárnutí není závislé na délce žití Venku je tma a listy kaštanů si šeptají milostná vyznání Sestřička plete ve svém kamrlíku a cinká jehlicemi a zní to jako cinknutí bohoslužebného náčiní při mši intimní cinknutí v nesmírné prostoře kostela II Týden jsem byl v bezvědomí ten dlouhý obvaz tmy mě oddělil od normálního žití Kdy žiji ze dne na den Kdy pětkrát denně jím Kdy si myslím, že musím toho hodně udělat abych měl splněnou povinnost vůči Světu vůči Lidem vůči Sobě Kdy zaháním duchy šeredných představ Kdy se chci řádně vyspat na druhý den Kdy zapomenu na přítomnost Smrti Jak je vzdálen ten svět Ten kde jezdí auta a drnčí tramvaje šumí proud lidských kroků Kde se topíš ve vodopádu lidských řečí Kde už z jeho hukotu lidé tak ohluchli že neslyší, jak za nimi po mokrém písečku chodí Smrt tiše a každý umírá v půli slova A všichni se nenávidí a litují a milují a zesměšňují... Je mi nevolno z toho světa, kde se každý žene posunuje a motá a vlastně je mi to jedno Tam to venku je motor na sluneční paprsky šedý od prachu civilizace III Rozsvítil jsem si malou noční lampičku a světlo mě oslepilo Tohle jsem už někde viděl Tohle jsem už před něčím cítil ale nějak jsem neměl čas si toho všimnout možná, že jsem také nechtěl strašně jsem pospíchal Ano, bylo to na Rembrandtově autoportrétu kdy se malíř o půlnoci hrozně lekl své samoty... a zrovna tak teď celý svět spí a náš dráb POKROK si také vyspává Svět je unavenej po celodenní zbytečné práci politikové usnuli můza byla uložena za skříňí její příživníci to zapíjejí červeným vínem I ta nejkrásnější ženská se musí jednou vyspat a bejt bezmocná popustit všechny opratě a filosofům je to fuk ti spí spravedlivým spánkem... IV Má lampička, která osvětluje kousek koberce a kousek vařící se postele je v tomto momentu jediná na světě Já budu dnes ten tisícátý a už bude splněn boží plán... Teď usnula i sestra a za chvíle to všechno začne už se mě dotkla ta nervozita před úsvitem NAPOSLED! Ráno budou lékaři konstatovat smrt sebevrah a snob! Když jsem spolikal těch třicet prášků strašně jsem se zděsil: prý před smrtí se promítne celý život a já chtěl umřít mladý kůže se mi zrosila a začal se na ní objevovat pot (snad to byl ten smrtelnej) Vyběh jsem z baráku s obrovským balvanem v žaludku Na nohou jsem měl olověné boty a za sebou táhnul žebřiňák Smrti až po okraj naložený lebkami Nějaký šílenec namaloval žitné pole už jsem neviděl nic jiného než ten obraz začal jsem se chvět a do uší se mi vevalila burácející hudba Ohluchl jsem z toho obrazu žlutý nůž se mi zabodl do srdce a já vykrvácel (...ten pán co hlídá obrazy a dává pozor, aby nechodil nikdo moc hlasitě se zděsil toho, jaké dá padající tělo ránu v prosluněných a tichých sálech plných umění a pohody...) Tak ještě chvíli budu sedět tady v tom smradu nemocnice ve vařící se posteli a vzpomínat, jak voní pomeranč V Venku zazpíval rozespalým hlasem první pták Někdo nastartoval první auto Do nemocničního pokoje vstupuje bledá zář a nebe mi posílá zlaté penízky na oči světlo lampičky začíná blednout a slabě se usmívat Jen ještě trošku jsem si vzpomněl na rodiče na přátele na jednu dívku (už jí nebudu povídat o šťavnatosti podzimu) (bláznit nad její ženskostí) Čím více se rozednívá, tím více mě ubývá ve vzduchu jsou napnuty stříbrné struny a růžoví andělé něžně hrají z tónů si staví schody do nebe Už svítí slunce naplno a mě je jen kousek Někdo otevřel dveře a vstoupil a ten poslední kousek odnesl průvan oknem ven . . . . .