Zazvonil jsem. Dveře vypadaly jak do advokátní kanceláře. Nevím, proč mi tak připadaly. V životě jsem v žádné nebyl, ale ta nevinnost, solidnost a taky umělost. Zašlost bývalé solidnosti, která pronásleduje celou Prahu. Jakoby obyvatelé měli město opustit a už ho nechávají být, už se o něj nezajímají. Možná, že ho opustili a jenom dnes se pro něco vrátili. Ale asi ne. Musely by být jiné výrazy v očích a ve tváři. Člověk, který se pro něco vrací, má pohled čímsi neurčitý. Dívá se po věci, pro kterou se vrátil. Ale oni to obhlížejí jako náklad lodi, která vyplouvá. Jenom se dívají, jestli tam něco svýho nezapomněli. Pohled na věci, které odplouvají a ve kterých opravdu nic nezapomněli, ale ty věci tady pořád jsou. Opil se kapitán. Nezbývá, než čekat, až vystřízliví. Tak se dívají.
  Zazvonil jsem ještě jednou. Nic se nepohnulo. Možná to odpadlo a Láďa mi nepřišel říct. To bych měl pěkně zkažené narozeniny. Vlastně mi na nich nezáleží. Jsou nesmyslné, ale něčím tady jsou. Je mi osmnáct a jako bych se dozvěděl rozsudek, který taky mohl znít MILOST. Byl důvod k určité naději, ale neznělo to dobrovolně. Tak těch osumnáct cítím. Celou dobu jsem si lhal, jako se lže všude okolo a každej v koutku duše věří, že bude nějakým živým soudem omilostněn, až jeden po druhým uslyší DOŽIVOTNĚ a tak s doživotím žijeme vedle sebe. Slyšel jsem, že v Americe jsou celkem volné kriminály. Vězni mají fotbalová hřiště, bazény, dostávají časopisy a mohou mít svoje rádio. To nic není! Máme lepší! Máme výběh po celé republice a každej svou malinkou celu s klíčem zevnitř. Mnoho mladých musí sice bydlet ještě v celách rodičů, ale můžeme si kupovat alkohol a můžem i vlastnit auto. Číst co chcem nemůžem a mluvit taky ne, ale kriminály už jsou takový. Jenom nevím, za co jsme zavřeni. Snad tady původně byl nějakej kriminál, kdysi před staletími a děti jejich dětí, které se tehdy rodily ho zapomněly zrušit. Už dávno nežije nikdo z odsouzených, kteří zde seděli podle zákona tehdejšího práva. Nebo je to nový pokus o kriminál, kde je člověk zavřen za to, co teprve provede a každej jednoho dne sám sebe přistihne, začne přemýšlet o vině a trestu a vyřkne si rozsudek a přijme kriminál za svůj. Přijme a uzná jeho pravidla a bude hlídat, aby se podle nich chovali i jiní. Pravoslavné Rusko! Poblilo se tady křesťanské šílenství, které vrávoravě věří, že na světě je hřích, a pak teprv přijdu já. Že vina je dřív, než se narodím, a přitom je už dávno vykoupená a smytá, ale trest musím trpět. Možná, že jsem blbej, že to nechápu, ale připadá mi to pouze jako perfektní buzerační systém. Nějakou odpovědnost za předky nesu. Jsem jejich výsledkem, ale to je ta odpovědnost. Ale jejich viny nenesu. To je jejich věc. Já začínám znovu. Celé lidstvo by muselo spáchat sebevraždu, kdyby mělo nýst a odpykávat viny předků. Jestli ale někdo chce, prosím, ale já jsem nic nezavinil. Narodil jsem se čistej a nahatej a nikomu tenhle kriminál neodkejvu. Se mnou ať se nepočítá! Třeba mi vládne nějakej Bůh, co já vím? Kdyby to bylo nevyhnutelný se to dozvědět, tak mi to asi řekne. Ale jestli mi někdo takový vládne, tak určitě ne skrz zástupce, co se tady narodil s nahou prdelí a bude mi jeho jménem vyhrožovat. Pokud Bůh je, tak si to se mnou vyřídí sám a nebude k tomu potřebovat nějakýho mudrlanta, kterej má pod palcem hejno bachařů… Zástupci Boha na zemi, zástupci lidu ve vejškách… Neomylní, s touhou vše rozhodovat.
  Zaslechl jsem vzdálené otevření a najednou se otevřely dveře přede mnou. Mají dvojité dveře. Skvělé! Proto jsem nemohl nic zaslechnout. Ve dveřích stál kluk v ponožkách. Byl pěknej a nehodil se do advokátních dveří.
  „Jdeš dovnitř?”
  „Jo. Zpozdil jsem se,” a ukázal jsem na tašku s vínem. Hoch zmizel a nechal dveře otevřené. Vstoupil jsem. Předsíň byla dlouhá a zleva na jejím konci vycházelo světlo z nějakých otevřených dveří. Táhl se odtamtud kouř a zněla špatně reprodukovaná hudba. Asi mají puštěnej magneťák. Zul jsem se u hromady bot a v ponožkách šel ke světlu. Zahlédl jsem se v předsíňovém zrcadle a trochu jsem se narovnal protože jsem šel shrbený.
  Vlezl jsem dovnitř a rozhlédl se. Byla to veliká místnost, nejmíň pětadvacet čtverečních metrů. Nahoře lustr z pergamenovejch kornoutů s malovanejma bažantama a zajícema, strašně zaprášenej nebo tak zašlej stářím. Svítil příjemně žlutě. Pod lustrem byl černý stůl bez ubrusu. Veliký a masivní. Ubrus asi schovali, aby se mu nic nestalo. Na stole flašky, popelníky, sklenice a nějaký krámy. Proti mně dvě okna do ulice a mezi nima stolek s televizí. Na ní magneťák, kterej hrál. Vlevo v koutě pohovka, vedle dveře a v druhým koutě starý velký kamna. Po mý pravici stolek, kde seděly dvě holky, potom velká knihovna a pod okny stolek s květinami. Velký obrazy v těžkých rámech, koberec přes celou místnost a zahulíno. Stál jsem ve dveřích a očima hledal Láďu. Seděl na gauči a nějakýmu klukovi něco vysvětloval a hrozně rozkládal rukama. Pak mě zahlédl a zavolal:
  „Nazdar, Honzo. Žes vůbec přišel. Je to tu bezva,” a otočil se zase k hochovi. Šel jsem ke stolu, vytáhl flašky, postavil je na stůl a hadrovou tašku položil k nim. U stolu seděly tři holky a kluk, co mi otevřel. Mezi černou a zrzavou holkou byla volná židle. Na rohu. Trochu vystrčená, jako by ji někdo odšoupl, když vstával. Ten blbec Láďa mě mohl představit alespoň někomu. Ale zřejmě jsou tu už dlouho a pijí a to je zase blbý někoho představovat. Musím si odpykat, že jsem přišel pozdě.
  „To je daň za pozdní příchod,” povídám směrem k flaškám, který jsem položil na stůl. Obešel jsem na druhou stranu, kolem černovlasé holku a sedl si na vystrčenou židli. Holky si trochu odsedly a tím jsem byl vpuštěn. Malý zvířecí obřad přijímání do doupěte.
  „Jsem Honza a chodím pouze pozdě,” představil jsem se. Ta černovlasá mi podala ruku jako když podá rybu.
  „Jitka. Těší mě.” Šmarjá, to bude kráva. Pak se představili ostatní. Napravo Hanka, vedle ní Richard a šikmo naproti mně Ilona. Zakrývala pohled na Láďu. Richard seděl taky na rohu, mezi Hankou a Ilonou. Stůl jsme obklopovali ze tří stran, jako vosy shnilou švestku. Byl osvětlený a ošklivý tou spoustou krámů na něm. Nikomu to nepřišlo. Byli tu dlouho a věcí na stole přibývalo postupně, nepozorovaně rostly, což mohlo dělat zdání normálu. Harmonie zvyku. Mně, čerstvému hostu, to připadalo ošklivé. Dostal jsem od Jitky skleničku. Budu muset rychle pít, ať doženu zpoždění.
  „Zdržel jsem se doma, protože mám narozeniny, tak jsem musel s našima trochu posedět.”
  „Gratuluju. Já už narozeniny měla,” a Jitka mi zase podala ruku jak čerstvě chcíplou a vlhkou rybu. Prsa měla ohnutý dolů a v půli podebraný podprsenkou a přiléhavý černý triko a černý kalhoty. Úplně černá kráva. Černě namalovaný oči a trochu si šlapala na jazyk. Už mi bylo jasný, proč byla židle volná.
  Hanka: „To máš dobrý rodiče. Mě by naši nepustili.” Viděl jsem na ni ze strany. Měla malý prsa a svetřík přes hlavu, takže se nedalo odhadnout, jestli má podprsenku.
  Já: „Naši se už vycvičili na starším bráchovi a poznali, že je to jedno.”
  Hanka: „Já mám starší sestru, ale mám to horší než ona. Ona si může chodit kam chce.”
  Richard: „Možná proto, že je starší. A potom, ty to s nima neumíš. Minule sis to zavinila sama.”
  Hanka: „Přece si nemůžu tak blbě vymejšlet jako ona.”
  Ilona: „Mě naši taky nechávaj bejt. Říkají, jak si to zařídím, takový to budu mít.”
  Jitka: „To červený je od tebe?”
  Já: „Jo. Vždyť pijete červený.”
  Jitka: „Já se jen ptám.”
  Ilona: „Kolik ti je?”
  Já: „Osumnáct. Už můžu na pivo.”
  Ilona: „To mně bude za dva roky.” Byla zrzavá nebo měděná, nebo jak se těm chemikáliím říká. Měla pěknou ofinu a pod ušima rovně zastřižený vlasy, ale očima a tím, jak vypadala, mi připomínala malýho hlodavce. Nějakýho špatnýho. Asi lasičku. Koukala, jako by chtěla z čehokoliv uhryznout, a úsměv měla jako drápek. Řekl bych, že otec bude lékař a matka sympatická ženská, která pořád vypadá dobře. Ji asi udělala ze společenského mravu. Určitě byla jedináček. Nevím, proč mi to tak připadalo, ale vypadala na takovou sviňku, že si myslím, že to jinak bejt nemohlo. Hanka byla taky zrzavá, ale sama od sebe kudrnatá. Hezky se usmívala. S tou by se dalo mluvit. Jmenovala se sice jako ségra, ale nevadí. Umím si jméno od člověka odmyslet. Patřila však k Richardovi. To je smůla, že na mejdanech slušná holka vždycky s někým přijde a volný jsou akorát krávy, který nikoho nesbalily a taky se o něco pokusej.
  „Seš ještě šestnáctiletá kozička,” povídal Richard Iloně oznamovacím tónem, ze kterého měla být cítit převaha.
  „Ty starej kozle,” poddanským hlasem odpověděla a praštila ho pěstičkou do ramene: „Jsme s Hankou stejně starý.”
  Richard: „Seš o dva měsíce mladší a to v tvým věku je jako pět let.”
  Ilona: „Nebude ti, Hanko, vadit, když Ríšovi ublížím?”
  Hanka: „Když se ti to podaří. Má ode mě tvrdý výcvik.”
  Richard: „Jen pojďte obě a uvidíme.” Ilona se na něj vrhla a bylo v tom trochu víc. Richard ji začal lechtat a v tom nic víc nebylo. Chtěl jen předvést svoji převahu. Byl to pěkně udělanej hoch, trochu vystříhanej, s pohyby dobrýho kovboje. Nesexuální pěknost hrdiny z umělé hmoty. No ale byl sympatickej. Trochu těmhle hochům závidím i když jsou možná volové. Ale tváří se jako vyslanci lepšího světa, kam by člověk rád nakouk, ale kdo ví, jestli ten svět existuje. Hanka seděla a smála se.
  „Jenom jí nenadělej modřiny. Víš, že říkala, že ji otec prohlíží.”
  „Ty seš blbá, Hanko. To jsem říkala jenom tobě,” a prala se s ním dál.
  „Nechceš pomoct?” toužila přihřát svou kašičku Jitka. Ta kráva si chtěla sáhnout na mužskýho.
  „Však já na něj stačím sama,” a málem se převrátila i s židlí. Richard vstal, otočil se, chytil ji zezadu kolem břicha a zvedl nad zem.
  „A jaká seš? Dělej něco!” Ilona se snažila rozepnout mu ruce od sebe, vypáčit prst nebo palec a volala: „Hanko, ať mě pustí!”
  „Jenom ji pořádně zmáčkni,” odpověděla Hanka. Všichni tři se tomu smáli. Jitka hledala záminku, jak se do toho zaplíst, ale bylo to přes stůl. Ilona dělala, že nemůže popadnout dech. Zdvořile jsem se usmíval a snažil se pít. Po tom lepidle, co donesla matka, to bylo bez chuti, a tak jsem jenom lokal.
  Rozhlížel jsem se po místnosti. Už mi nepřipadala tak rozházená. Na kanapi v koutě se pořád bavil Láďa s malým přitloustlým klukem. Hoch měl podlouhlý obličej, kulatý čelo, koutky a tenký krátký vlasy. Seděl se sepnutýma rukama a v nich zaklesnutý koleno a Láďa kolem něj šermoval rukama a hoch kejval. Poslouchal, ale bylo z něj cítit, že kvůli tomu sem nešel. Poslouchal, jakoby čekal, až Láďa domluví. Otočil jsem se do druhýho kouta ke stolku, nad kterým zářila jako svatozář vysoká stojací lampa, taky z nějakýho pergamenu. U něj seděly dvě starší holky. Počítám tak pětadvacítky. Bavily se a upíjely víno. Vypadaly, že mají důstojný starosti, a zároveň jako otevřený dveře, jenom do nich vlízt. To už byly ženský. Nikoho si nevšímaly, jenom tak vážně mluvily.
  „Honzo, chceš ještě nalejt?” zeptala se Jitka
  „No jasně. Díky.” Ta kráva se bude snažit na mě lepit.
  „Chodíš někam do školy?” pokračovala v řeči. Po mé pravici se už pošťuchovali všichni tři.
  „Na gympl s Láďou.”
  „Já chodím na zdravotku. Je to hrozný.”
  „Ségra taky chodí na zdravotní.”
  „Jak se jmenuje?”
  „To nebudeš znát. Hanka Horáková.”
  „Tu znám. Chodí o třídu vejš. Tu zná celá škola.” Do prdele! Tolik zdravotních škol je a tahle kráva chodí na tu samou co ségra. Doufám, že jí nic neřekne. Co by si o mně myslela? Znát se s takovou krávou.
  „Jak to, že ji zná celá škola?”
  „Nenechá si nic líbit a pokaždý na ni čeká před školou nějakej kluk a někteří jezdí i autem. Všichni jí záviděj.” No hergot, slepice, a dnes byla blbá, že to dál nešlo. Možná, že je hezká, soudě podle toho, jak jsem za ní šel. Možná existují dva světy. Ten rodinnej, kde to má člověk prošvihnutý, kde může ze sebe vydat jenom takový chlebový vejškrabky. Nemůže se blejsknout, protože je všechno uhmataný a známý, že to člověka nebaví. Potom je venek, kde se může postavit na svý nohy. Tam může zářit, bejt takovej, jakým chce bejt. Vyjde z kruhu. Je zvláštní, že se o Hance se dovídám od týhle kozy. Ale do Hanky bych to stejně neřekl.
  „A od koho si nenechá nic líbit?”
  „Od kantorů. Hned to každýmu nasolí nazpátek, ale žádnej na ni nemůže. Ona si umí všechno vyhádat.”
  „Odkud to víš?”
  „Holky to říkaly. Hanka je dobrá.”
  „Já vím,” řekl jsem znalecky, ale věděl jsem houby.
  Ilona: „Honzo, nemůžeš mi dát Spartu?” Už se neprali. Richard si rukou uhlazoval vlasy. Podal jsem jí přes stůl Spartu a usmál se. Je asi mrcha, ale vypadá líp než ta ulepená Jitka.
  „Čí je to tady kvartýr?” ptal jsem se Ilony. Odpověděla Jitka: „Můj a ségry. Naši jsou na dovolený,” a ukázala do kouta na tu udělanější. Vůbec si nebyla se ségrou podobná. Tamto byla holka, jak má bejt. Jediná měla sukni a tmavý punčochy. Kaštanový vlasy měla svázaný vzadu a obličej a tělo jakoby ještě domodelovaný dodatečně. Jakoby, když už byla hotová, ještě na ni tu a tam domodeloval bouličku. Její kamarádka byla hubená blondýna s rovnýma vlasama a v pěšince jí odrůstaly tmavý konečky. Ale ségra byla ženská. Všechny ostatní byly nějak zpotvořený. Hanka byla sice sympatická, ale zase nebyla moc ženská a představa, že má něco s Richardem, ji odsunula do pozadí.
  „Jak se ségra jmenuje?”
  „Blanka. A ta její kamarádka Jarmila.” Jitka byla přesně typ, od kterého se člověk všecko doví. Umí sice říct jen to, co ví, zato řekne všecko. Byla by skvělá průvodkyně po drogérii. Uměla by říkat, že vpravo vidíte mejdlo a vlevo kartáčky na zuby.
  A co ségra dělá?”
  „Je na fildě.” To slovo se jí hodilo do huby jako briketa. Dělal jsem, že přesně nechápu, co má na mysli, abych ji donutil říct to pořádně. Začínal jsem být přiopilej a dráždilo mě, že vedle ní musím sedět. Jediný, co na ní bylo hezký, byla její ségra.
  „Na filozofii,” opravila se. Znovu jsem se otočil. Pěkná. Velice pěkná. A stoupla v ceně. Holka s filozofií a ještě k tomu udělaná, to je něco jako královna ze Sáby.
  „To je bezvadný.”
  „Jsou to spolužačky.” Pouze bylo nestylový, co tu dělá s náma, když jsou tu takový obyčejňáci. Jasně, byla tu doma. Ke stolu přišel Láďa.
  „Mohu si nalejt?” a nalíval z flašky, kterou jsem dones. Blekotal: „Dobrý, Honzo, ne? Jak jste to doma oslavili?”
  „Znáš to. Rodina mě pohladila.” Nemohl jsem se zbavit dojmu, že je škoda, že Blanka sedí za mými zády. Je sice děsně starší, ale byla to jediný, na co se dá koukat.
  Já: „Co tam v koutě rozkládáš rukama?”
  Láďa: „Vyprávím o čundru. Dej mi Spartu.”
  „Kdo tady má Spartu?” ozvalo se za mnou. Otočím se a Blanka se na mě dívala.
  „Já. Chceš taky?” Podal jsem Láďovi, zvedl se a šel nabídnout Blance. Nabíd jsem i tý blondýnce. Vzala si a byla tam i volná židle, taková proutěná.
  „Já si k vám na chvíli přisednu.”
  „Jak máš Sparty, tak si potřebnej. To pryč ani nechoď. No, ale moc jich nemáš,” mluvila ke mně Blanka s úsměvem. Až mě zabrnělo v chodidlech a v břiše.
  „Mám ještě jedny v tašce.”
  „Tak je tam nech. Budou se hodit.” Tak za Sparty mám bezvadnej výhled.
  „Tys přišel pozdě, že jo,” a při tom JO Blanka bezvadně našpulila pusu.
  „Měl jsem narozeniny. Musel jsem se zdržet doma.”
  „A kolik ti bylo?” zase tu pusu při BYLO našpulila. Měla hezkou pusu.
  „Osumnáct,” a nevěděl jsem, jestli to mám říkat se studem nebo s pýchou. Bylo to dost, ale na holky málo. Jsem pro ně ještě kluk.
  „Ach, Jarmilo, kde jsou ty časy?” a znělo to jako posměšek nebo melancholie, ale to ACH bylo jako vzpomínka na něco krásnýho a neslušnýho. Sledoval jsem její rty jako by byly na obličeji samostatným tvorem.
  „A kolik je tobě?” Říká se, že tyhle otázky jsou nevhodný, ale nikdy jsem nepochopil proč. Přesto jsem znejistěl.
  „Dvacet čtyři a rozumu na třináct.” - Jako matce, když se v ní stala ta chemie. Díval jsem se na ni skoro jako na bohyni. Takováhle holka a klidně už v ní může být počátek mě samotnýho. Zdálo se mi to kouzelný a byl jsem přiopilej.
  „To jsou bezvadný léta. Až mně bude tolik, tak mně budou moct vlízt všichni na záda.”
  „To si myslíš. Je to ještě horší. Radši bych byla mladší a seděla tady jako kačenka,” kejvla ke stolu k holkám, „a dívala se na kluka jako na boha.”
  Cítil jsem to jako poklonu a hlavně jsem byl daleko od těch kačenek, jak je nazvala.
  „Ty seš na gymplu?” ptala se Jarmila.
  „Jo, mám na to léta.”
  Jarmila: „Aha. Ty seš spolužák toho dlouhána?”
  „Ládi.”
  Jarmila: „To je jedno. Štve mě.” A to jsem cítil jako druhou poklonu. Jak rázem může být člověk pozdvihnut ze šedivého bláta.
  „On je docela dobrej. Jen trochu ukecanej.”
  Jarmila: „No, trochu!”
  „Ty ho znáš nějak líp?”
  Jarmila: „Ne. Je známej její ségry, ale než jsi přišel, tak vedl přednášku o tom, kde všude byl. Chudák. Ve východním Německu.”
  „Jarmila teď vyprávěla o Francii.”
  „Jaký to tam je?”
  „Perfektní. To se nikomu nezdálo. Kam se za nima hrabem! To se musí vidět. Když jsem se vracela, tak mi bylo, jako bych se vracela na popraviště.”
  „Proč jsi tam nezůstala?”
  „A co naši a škola?”
  „To já bych se nevracel. Mě to tady štve.”
  „A byls někde venku?”
  „Nebyl, ale hodně lidí mi vyprávělo.”
  „To se vyprávět nedá. To je svět proti tý naší vesnici! Jenom se divím, že na Václaváku ještě není hromada hnoje.”
  Chvíli jsme nadávali. Vyprávěly taky o jejich škole, že kdo není v SSM, tak je odepsanej, a jak kantor, když není ve straně, že je na tom bledě, a dokonce i svazáci o něm mohou rozhodovat. Bordel jako v Číně, jako u nás ve škole, ale o to horší, že na vysoký jsou už lidi velký, a to není sranda. To jde přece o život. Jak to pochopit a nemít strach? Kdo mi zaručí, že mě na půdě někdo nepodřeže jako v Kafkovi, když dospělí tak blbnou? Že to neudělá zítra, za hodinu, kdykoliv, a koho se dovolávat? Dětí? Dějin? Morálky? Otec by vtipkoval, že jim za to určitě nestojím. Ale doufat v náhodu? To je pokrejvačská metafyzika. A nemyslet na to? Když jde o život. Bordel zla a zlo bordelu. Všechno, všude a kdekoliv v této zemi. Člověka to mrzí vyprávět a poslouchat a na všem nataženej prezervativ pořádku a kázně. Co bude, až se protrhne?
  Pili jsme. Blanka do temna mých myšlenek vstoupila jako usmiřovač. Jak byla udělaná, jak se uměla podívat jakoby zprostředka hlavy, že to zatahalo až za plíce. Takováhle ženská, to je úplnej vesmír a nekonečno. Vstoupit jí pod kůži, tak je tam namačkanej jeden Brahms vedle druhýho.
  Po půlnoci se všechno zvedlo a zůstal jsem jenom já a Láďa. Byli jsme dost opilí. Láďa držel u stolu Jitku kolem ramen a volnou rukou zase rozkládal. Magneťák hrál. My s Blankou jsme pořád seděli u stolečku a já měl pocit povznesenosti nad Láďou i nad tou krávou Jitkou, ale přece jenom byl Láďa spolužák a byli jsme trochu jako staří pardálové. Pak Blanka řekla, že bychom si mohli udělat kafe a sednout si k ní do pokoje. Měla ženskej pokoj. Přesně tak, jak bych si ho představoval. Zápaďácký plakáty Beatles a ani jednoho našeho zpěváka. Měla i gramofon a bylo tu zlatě. Zatáhla strakatý závěsy, přitáhla malý stoleček ke kanapi, kde jsme si sedli. Všude knížky. Rozsvítila malý světlo na stole, kde měla horu sešitů a byl to stůl ke studování, jakej bych chtěl. Povídali jsme si o knížkách a o všem. Kanape se bořilo a za chvíli mě bolela záda, ale seděl jsem zpříma. Donesla s sebou ještě půl flašky červenýho. Pak se položila, dala si pod hlavu polštář, aby ji zeď netlačila. Já si sedl šikmo, takže jsem na ni viděl a nebolely mě záda. Přes přivřený dveře světlý skříně byla přehozená podprsenka. Jak Blanka ležela s hlavou vyvrácenou o zeď a nechávala si ode mne podávat flašku, protože říkala, že ze sklenice se jí blbě pije, tak jsem se zase nemohl zbavit myšlenky na matku. Hergot! A bráchu počala v sedumnácti, když ho měla v osumnácti. Sedumnáct je teď ségře. No to už nemůže být pannou. Blance se vyhrnula sukně hodně nad kolena a ležela jí na stehnech, na všech těch obloučcích kolem břicha. Světle modrá sukně, co dělá pěkný tvary. Tmavý punčochy se ve světle, namířeným do stolu, úplně ztrácely. Jenom bylo vidět, že má kolena kousek od sebe. Vzal jsem si polštář a lehl si vedle ní a dal si popelník na břicho. V čele válendy byl plakát Beatles. Típla cigáro do popelníku na mém břiše a chytila mě za rukáv, pak za ruku. Stiskl jsem ji a nějak mi to připomnělo Evu. Pootočila se ke mně. Položil jsem popelník vedle sebe. Bylo jí jako tehdy matce. Ústa měla měkká a byl bych se v nich utopil. Jako dítě, když stoupne bosou nohou do teplého bláta. Sáhla mi na kalhoty. Úplně mě zamrazilo. Začal jsem ji omakávat na prsech. To byla ženská. Kam se hrabou všechny, co jsem potkal. A perfektně se vyznala, nedošlo k žádnýmu trapasu. Sama se svlíkla a než jsem se svlíkl já, vytáhla z peřiňáku peřiny a ustlala. Nechala rozsvíceno. Při světle jsem to ještě nedělal. Jak jsme se objímali, svoje nahý těla, tak jsem si říkal, že přesně tohle je svoboda. Cítil jsem na sobě její prsa, jak se mi rozmáčkla do hrudníku. Jak je nahota čistá. Jak veliké prostory vznikají, čím blíž se k sobě lidi přimáčknou a jde jen o milimetřík šatů a svolení k objetí.
  Hrozně se na mě tiskla a pak se pode mnou rozprostřela a připomnělo mi to - jednou jsem viděl v televizi, jak se stádo oveček rozeběhlo na všechny strany, protože filmovali z helikoptéry, která se snesla úplně nízko nad ně. Jako čerstvý ubrus na hospodském stole. Tak se pode mnou prostřela a když jsem do ní vniknul, tak se celá zavlnila a zasténala. O tom jsem jenom četl, že ženský při tom sténají. Byl jsem rád, že jsem trochu opilý, protože jsem nebyl tak hrozně vzrušenej a vydržel jsem dlouho. Vzdychala a sténala a škrábala mě nehtama a měla zavřený oči, a jak jsem se díval na výraz v jejím obličeji, tak mi připadala naprosto cizí, úplně někde jinde a to mi lahodilo. Vládnul jsem. To bych měl domyslet, jestli vzrušení z vlády nesouvisí s tím, že ovládaní jsou cizí a vládce se s nimi neztotožňuje. Vládne. Stává se jakousi představou sebe, která ho vzrušuje protože cítí, že zachovává otisky své síly. Svého bodnutí.
  Milovali jsme se. Napadlo mě, jestli bere nějaký prášky, ale bylo mě blbý se jí zeptat, a tak, když to na mě přišlo, tak jsem s tím skončil na prostěradle. Ležela pode mnou a já na ní. Díval jsem se na světlý dřevo jejího stolku, jak se na něm vlní dýha, a cítil jsem ji pod sebou a byl jsem těžký a bezvládný. Byla taky úplně ztěžklá.
  „Dej mi trochu napít.” Posadil jsem se na kraj postele, zvedl prošívanou deku, která propadla škvírou pod stolkem. Hodil jsem ji na postel a cíp si dal přes nohy. Zdálo se mi nevkusný sedět tady jenom tak. Nalil jsem do sklenice a podal jí. Opřela se o loket, jedno prso se tíhou pěkně vytvarovalo a druhé jí leželo na hrudníku. Měl jsem děsnou chuť si sáhnout, ale styděl jsem se. Byla přece jenom starší.
  „Co ti vedle tam dělají?”
  „Nevím,” odpověděl jsem a zapálil si.
  „Zapal mi taky.” Zapálil jsem, vzal deku a přikryl nás. Celou stranou těla jsem ji cítil. Takhle stará byla matka a nešlo mi to do hlavy. Jak je to se životem jednoduchý! Jaký je to nedorozumění, když by z toho mělo vzniknout něco jako já! Vůbec se mi to nezdálo možný. Ona byla pořád opřená o loket a cítil jsem její prso na rameni a když se sehnula přese mě odklepnout, tak mě tím prsem polechtala a bylo pěkně plné. Pak si lehla vedle mne. Položila mi ruku na břicho a sjela na pohlaví. Úplně mě to vzrušilo. Posadil jsem se, abych mohl típnout cigaretu a ona pořád držela. Pak si lehla na mě a trvalo to strašně dlouho. Já měl ruce volné, a tak jsem na ni sahal jak jsem chtěl a mohl si ji prohlížet. Nádhera! Chvíli jsem si představoval, že ženská jsem já a že ona vniká do mne, a kdybych se nestyděl, tak bych určitě začal taky sténat. To byl pocit, jako když je člověk přimáčknut úplně na dno a celej vyšplouchne po něčem hebkým do stropu. Tohleto pohlavní vzrušování muselo vzniknout z bolesti, protože mělo k bolesti tak blízko. Bylo tak intenzivní, ale milimetr před bolestí se zastavilo a změnilo se v cosi, co bodlo až v hlavě. Jako když člověk sjede zadkem po zemi do studenýho potoka a když potok bolavě, studeně a přitom krásně člověka ošplouchne, tak zase o píď uhne a člověk se do něj zase po zadku sešoupne a voda pokaždý vyšplouchne po zádech až k hlavě.
  Všechno mi to připomínalo všelijaké zážitky z vody a bylo v tom přitom něco z drsnosti kamenů, který o sebe třaskají. Pak jsem cítil, že to na mě zase jde, prohnul jsem se jako luk, abych pod ní proklouz. Málem vykřikla, sjela dolů a vzala mi ho do pusy. V ten moment jsem byl celej z rosolu a zmizel v ní, jako když se voda náhle vypustí z umyvadla. Zavřel jsem oči a ztratil se v čemsi teplým, vlhkým a určitě to bylo krásný i ošklivý, jako narození dítěte. Ani nevím, jestli jsem byl v ten moment zticha, ale vůbec na tom nezáleželo. Celého mě vypila a zůstal jsem ležet jako bez krve. Ležel jsem tiše, ona mi tiše broukala, pak mě pustila a lehla si. Mlčeli jsme a já si zase vzpomněl na matku a bylo mi to tak nepříjemné, že jsem si připadal jako vyvrženec. Je hezké nebo škaredé, co chlap a ženská spolu dělají? Chtělo se mi domů, někam na ulici se mi chtělo a styděl jsem se za to. Ale co. Nakonec jsem mužskej a sbalil jsem perfektní ženskou. Vlastně ona sbalila mě a bylo to tak jak jsem si vždycky přál.
  Ležela vedle mne a chvílemi polknula. Pokaždý mě zamrazilo. Jsem mužskej, ona je ženská. Sbalila mě. Akorát nevím, jestli se mi to opravdu líbí. Bylo to, jak jsem si představoval, a přitom trochu jinak. Zase polknula.
  „Chceš trochu vína?”
  „Dej mi.”
  Vylil jsem zbytek vína do sklenice a podal jí. Zase se opřela o loket a napila se. Už to bylo lepší.
  „Asi pudu.”
  „Jak myslíš.”
  „Musím ráno do školy.”
  Protáhla se na posteli jako kočka a celým tělem se mě dotkla.
  „Jak myslíš.”
  „Oblíkl jsem se. Byla přikrytá a kouřila.
  „Nech mi tady pár cigaret.” Vytáhl jsem čtyři a dal je na stůl. Zase jsem si připadal jako kluk. Byla přece jenom starší. Zapálil jsem si taky a přemejšlel, jestli ji mám dát pusu, když už jdu, ale připadalo mi to blbý. Tak jsem řekl ahoj a šel. Vlezl jsem vedle pro tašku. Na kanapi zašustila peřina, jako když se někdo přikrejvá. Láďa tu zůstal taky! Hned mi bylo líp, protože se mi vybavila představa, jak si o tom budeme zejtra vyprávět a najednou jsem viděl, že nebude o čem. Dobrý. To se nám povedlo, sbalili jsme holky.
  Našel jsem si v předsíni boty a vyšel na ulici. Začínalo svítat. To budou tak čtyři. Šel jsem rychle. Bylo chladno a já cítil pobolívání. Brzy jsem na to zapomněl. Šel jsem Vinohradskou dolů. Nikde ani noha. Když jsem přišel k baráku, tak jsem si vzpomněl na Evu. Jakoby na mě vyšplouchlo něco ze včerejška. Dnešek se mi zdál neuvěřitelnej a včerejšek jako za tlustým sklem. Jako v nemocnici na oddělení nakažlivých chorob, kde je možno se s někým domluvit jenom posuňkem. Země jako by popojela pod nohama a něco mi sevřelo plíce.