Vzbudil mě budík. Spal jsem ztěžka. Tvrdě a nemohl jsem pochopit, kde jsem. Kůži po těle jako pokrčenej šustivej papír. Znovu jsem si uvědomil drnčící budík a polil mě vztek a nenávist, ale nevím k čemu. Kdybych si na sebe nedával pozor, tak bych určitě vypěnil. Matka sem dala budík než šla do práce. Ségra už byla pryč, protože to má do školy dál. Otec, pokud nemá ranní, bude ještě klidně spát. Kdyby nebyl první den školy, tak bych určitě spal dál s pocitem ať mi všichni vlezou na záda.
  Rychle jsem vyskočil a běžel do koupelny dát si studenou sprchu. Rychle něco udělat, to je jediná možnost, jak sám sebe zlomit, a stát se mechanicky se pohybující osobou, která musí dělat to, co přikáže. Stát se hromadou pulzujících svalů a šlach. Možná proto se u nás pracuje tak krutě od rána, aby byli lidi nuceni vstát na poslední chvíli. Aby museli fofrovat, neměli čas myslet na zhovadilost všeho, aby se jim před očima vylila čirá nenávist, kterou na prvního člověka v tramvaji a v autobuse hodí. Několikrát se mi podařilo jet ranní tramvají, ale překvapilo mě, že se lidi moc nehádají a neřvou. Jsou slabí, sedí tupě, hledí, jakoby vstali z hrobu. Čumějí prázdně, podřimují, všechno má chvat, účelnost, ta běží bez zdržování šedě a prázdně. Naskládají se do tramvají nebo do autobusů a drží jak ovce před porážkou. Hádají se až potom. Nejvíc, když se vracejí domů. To na sebe vyjedou, vylejou si vztek, vypěněj. Už mají barvu, už jedou domů a to jim dává trochu hrdosti a mají právo se hádat. Musí sebe obhájit, musí zařvat:
  „JSEM TU!” Musí někoho kousnout a kopnout, aby se vědělo, že jsou naživu. Ráno se pohádají nanejvýš s opilcem, který se v tu dobu místo do práce jde prospat. Každej opilec má chuť přímo škodolibou posmívat se státu, který vede stát se špatným výrobním prostředkem. Je to hloupá škodolibost. Zítra půjde on taky a posmívá se sám sobě. Prodal vnímavost za malinkou výhodu, že dnes nemusí. Ale zítra bude muset. Bude uklidněn tím, že si vyhodil z kopýtka a bude čekat a ztrácet dlouhý týdny pro opakování této výhody, tohoto posměvačského okamžiku, nablití na sebe sama. Týdny nežije a čeká na jeden kratičký okamžik, na noční ohňostroj a ranní posměšek. Odreagování se a neškodná rebelie. Pusto a pusto. Ranní tramvaje, plné bezkrevných, výrobních prostředků, které své životy zhodnocují výší hodinové mzdy. Vězni, kteří jedou do lágrů. Chtějí přežít bez zranění, protože cíl jejich cesty je stát se nikým a to je zraňující. Teprve cestou zpět se stávají kýmsi, ale vztekle, bez úlevy, bez naděje.
  Studená voda mě napřímila, ale tupost nezmizela. Uvařil jsem si kafe, zalil vřelou vodou a pak dolil studenou, abych to mohl líp pít. Ve stoje jsem kávu vyzunkl, sebral tašku a zapálenou cigaretu a napůl šel a napůl pokulhával. Chodím do školy pěšky a mám to vyměřený na minuty. Blok baráků není ráno blokem baráků, ale minutou, kterou mi trvá, než ho přejdu. Když si zapálím před naším barákem, tak mi cigareta vyjde akorát před vrata školy. Dnes jsem dokouřil v půli cesty a zapálil jsem si novou a mrzelo mě to, protože mi zůstane vajgl, kterej mi zasmradí celou krabičku.
  Když jsem docházel ke škole, tak jsem si uvědomil, na jaký hovadiny myslím a nadával jsem si, jak mě ta kocovinová blbost opanovala. Ve škole mě to probudilo. Vládnul tam slavností chaos a pocit nového. Nakonec jsem si vynadal podruhý, protože jsem tomu pocitu, zase z blbosti, podlehl. Asi jsem byl ještě opilej. Byla to samozřejmě šaškárna. Seděli jsme v řadách za sebou jako v autobuse, který nejel nikam, protože řidič seděl proti směru jízdy. Seděli jsme v útvaru proti třídní, dívali se nepřítomně a poslouchali hovadský proslov ředitele ze školního rozhlasu. Představoval jsem si toho malého, zlého pitomce, jak stojí v telefonní budce školního rozhlasu a čte do kulatého předmětu, kterému se říká mikrofon, žvásty, kterým nevěří, ale pomocí kterých může ve škole buzerovat a pomocí kterých může být buzerován zase on. Nic z toho, co říkal, nesouviselo s ničím, co by nás zajímalo a nebo s tím proč chodíme do školy. Většina z nás ani neví proč. Snad proto, že je to menší zlo, než ostatní zla. Někteří jsou zde proto, že se domnívají, že se dostanou na vysokou. To jsou ti, kteří vědí, na kterou by chtěli jít, ale myslím, že se tam nedostanou, protože pocházejí ze slušných rodin. Pokud jejich rodiče někoho nepodmažou, tak se tam nedostanou, protože nebudou mít potřebný body za původ. To je jedna z největších prasáren režimu, že nebere člověka jako jednotlivce, nezávislého a samostatného, odlišného od svých rodičů. Tak se stává absurdita, že když je fotr ožrala a musí proto dělat v uhelnejch skladech a je největší hovado pod sluncem, tak za tenhle dělnickej stav jeho děti dostanou ty posraný body. A když má někdo tátu doktora, tak se může jít oběsit nebo může otce nenávidět za to, že mu pokazil budoucnost tím, že je inteligent. Je inteligent a rod je tím jaksi nespolehlivej, protože by se nemusel klanět až k zemi oné pozlacené lopatě, kterou se pořád mává nad našimi hlavami a které se klaní několik vypasených kněží s hvězdičkou na kabátě. Zacházet by s ní samozřejmě neuměli. Proto musí bejt pozlacená. A kdo se nepokoří před touhle mystikou bezvěrectví, nevkusu, nevážnosti a prosťáčství, tuposti a násilí, ten ztratí poslední špetku vlády nad svým osudem. Pokud nebude nějakým Solženicynem, kterého na Západě znají jménem, kterého se zastanou, který je pak POUZE izolován od možnosti se uplatnit, setkávat se s lidmi a slušným způsobem si vydělávat peníze, tak tento „neznámý, pokorný” padá do sraček. Podlehne záhubě, protože se stal vyhnancem ve vlastním domově. Ztracencem a ztroskotancem. Nepoznává své okolí a okolí nepoznává jeho. Všichni tiše sledují s pocitem malinké úlevy, že to tentokrát nepostihlo je, ale může to postihnout kohokoliv. Prvního a posledního a obojí se utají a obojí se stane. Všechny nás to nese do pověr dávného pohanství a strachem před nenadálou pohromou. Proto se vyvinula celá řada obětí a modliteb nevypočitatelnému božstvu v podobě vylepování plakátů, chození na schůze, odebírání novin, navštěvování volebních obvodů, poklonkování blbcům a naprostého mlčení ve strachu, do koho blesk Perunův třískne. I když někdo něco provede omylem, tak se sveze. Omyl není dovolen. Je pouze dovoleno vejít se do nikdy nepsané, ale povinné normy a protože je to norma nepsaná, ale jaksi vyprovokovaná mystikou násilí, tak nikdo neví, nakolik v ní je a nakolik se od ní liší a tak jediné co všichni vědí, je, že jsou napadnutelní, protože žijí. Starozákonní neštěstí, že život je životem. Tragická křesťanská víra v prvotní hřích, dotažená do absurdity atomového věku a proto z pověry a hrůzy před tragédií se malují posvátné značky na každou prdel. Milióny hesel, nápisů a značek, které jsou pouze svědectvím hrůzy a mají smysl ochranných amuletů. Samozřejmě, že je to znevážení odznáčků, ale to kněžím nevadí. Místo mystiky noci si ničeho nevážej a dávaj si dokonce pilnej pozor, aby si někdo něčeho nevážil, aby nepřilnul, aby nenašel svoji oázu klidu. A všechen ten hnůj je ohražen trvalou a neproniknutelnou skořápkou lži, lží tak nehoráznou, že člověka ochromí. Je to kolosální náboženství neúcty. Povinné a opěvované.
  A blbec ředitel do školního rozhlasu lhal a lhal, konal a šířil píčoviny. Ještě před šesti lety dělal školníka. Pak se naučil onen slovník materialistické teologie a navíc byl ochoten udělat několik špinavostí, a za to je odměněn vládou. Ve své blbosti bude za tuto mu udělenou moc natolik vděčen, že bude ochoten kdykoliv spáchat jakoukoliv další špinavost. S touhle kreaturou samozřejmě žádná možnost domluvy není. Nic nepochopí a taky co by chápal? Vládne, protože vládnou oni, ti, co nenávidí svět, ve kterém je člověk. Vidí jen vládnoucí a ovládané. Nejhnusnější a nejprimitivnější vidění. Třídy a škatule a magie výrobních prostředků. Považují za svatou povinnost zničit svět člověka a ve své blbosti nikdy nepochopí, že tím taky zničí sebe. Podobá se to chorobě, která chce zničit organismus a myslí na jiný věci a nemyslí na to, co se stane, až organismus umře. Já tak nějak v sobě věřím, že ta nejhlubší podstata všech chorob souvisí s otužováním a nutí organismus být silnější. Jestli je to pravda, tak naše choroba skončí. Nikdo by do té doby nezažil takovej mejdan patnácti miliónů zachráněnejch duší.
  Ředitel pořád kecal. Už padesát minut. Všichni, i kantorka seděli a dívali se nepřítomným pohledem, kdy nikomu nelze dokázat, že neposlouchá. Nejhorší je, že o to taky jde. Umlčet člověka, otrávit, znechutit. Když se jim to podaří, tak budou už pouze dávat pozor, aby nenastala mezera v přísunu toho, co tak každýho znechutí. Tak se dá vládnout stamiliónům a stačí být pouze ve střehu, že se tu a tam neobjeví trocha chuti a zájmu. To nutno hned podchytit a poblejt něčím novým, takovým, jako byl ředitelův projev. Nebo věc povolit za nesplnitelných podmínek. Tak se stalo, že u nás nikdo beatovou hudbu nezakázal, ale přesto zmizela. Začalo to nenápadně. Nesměly být anglické názvy skupin - jinak si to, chlapci, hrejte! Akorát nesmíte dopustit, aby lidi při vašich koncertech něco provedli, jinak byste samozřejmě nemohli hrát. To chápete? Publikum pochopilo a začalo se chovat slušně. No tak, chlapci, zamyslete se, vystupujete před lidmi, jste jejich vzorem, musíte se pěkně oblékat a zpívat česky, ale jenom schválený texty, chápete? Aby to mělo hodnotu a aby vám lidi rozuměli. Muzikanti a publikum pochopili a učinili. No tak, chlapci, když už jste hudebníky, chodili jste do nějaké hudební školy? Znáte noty? Čtete noviny? Jaké máte politické názory? Umíte zpívat něco jiného? Pojďte, my vás vyzkoušíme a pak si zase můžete klidně brát svůj honorář. A byly velké rekvalifikace. Přezkoušeli a zbuzerovali všechno od Gotta po Valdaufa. Každej se musel poklonit komisi ignorantů a kde je muzika? Všechno je v pořádku, všechno vypadá, že je to tak, jak si všichni toužebně přáli. Vrchnost dokonce i na dotazy odpovídá. Na ty povolené. Zeptat se, proč si vlastně publikum nemůže samo vybírat hudebníky, je nerealistické. Tak jsme mohli mít školní kapelu a nemáme nic. Kluky přestalo bavit to hrozné papírování a průkazování, prošení a vysvětlování. Jakoby zabloudili do zakázaného pásma a teď museli idiotovi strážnému vysvětlovat, že nejsou ani vyzvědači ani provokatéři. Strážný má ale povinnost věřit pouze tomu, že nepřítel ho chce zneškodnit a tak pro jistotu zastřelí i houbaře. Kreténi! A ředitel pořád kecá.
  Láďa seděl přede mnou jako loni. Bylo to fajn, neboť jsem se mohl za ním bezvadně schovávat. Zaťukal jsem mu na záda a řekl šeptem:
  „V kolik hodin jsi přišel domů?”
  Zůstal otočený dopředu, jen si dal ruku před ksicht, aby se zvuk otočil dozadu a zašeptal: „Hovno, šel jsem rovnou do školy.”
  „A co vaši?”
  „Myslím, že si toho ani nevšimli. Mám pokoj za kuchyní a tam nikdy nepřijdou.”
  „Jaký to bylo?”
  „Normálka. Ale tys to vymňouk!”
  „Vole, naprostý blaženství.”
  „Kolik?”
  „Čeho kolik?”
  „Čísel.”
  „Nevím. Nepočítal jsem to.”
  Kantorka se vynořila ze svého nepřítomného výrazu a podívala se na nás dozadu. Schoval jsem se za Láďu a zašeptal mu do zátylku:
  „Piča stará. To ten rok zase bude vypadat s touhle krávou. Ať si nasere za ucho. Ať si zlomí koleno v zátylku. Ať jí kozy zmodrají jak monokl. Ať má prdel na zámek, když má hubu na hovno,” a Láďa se rozkuckal. Položil hlavu na lavici, zakryl si ksicht loktem a řehtal se.
  „Nováčku, čemu se směješ?” zaječela stará panna.
  Láďa se posadil zpříma.
  „Nesměju se. Jenom jsem se zakuckal.”
  „Ať otěhotní a porodí třídní knihu. Ať si ji spletou s popelnicí a vylejou do její hlavy zkaženej švestkovej kompot.”
  Láďa se zase položil na lavici. Soused mě kopl.
  „Horáku, co je Nováčkovi?” skřehotala.
  „Je mu blbě. Je po chřipce,” odpověděl jsem.
  „Virus rum,” řekl kdosi.
  Láďa se posadil zpříma. Já spustil zpěvným šeptem: „Ať jí vyleze, ó Bože, z huby žába a žábu ať políbíme a bude z ní princezna a ta ať nám políbí prdel.”
  Láďa vyprsknul a ohnal se po mně.
  „Nováčku, jdi se projít po chodbě a ty ho, Horáku, nech. Takhle stejně nebudete moci sedět.. Nedělá to dobrotu.”
  Láďa se zvednul a klátil se spokojeně ke dveřím. Půjde na záchod a zapálí si.
  „On je opravdu po nemoci. Možná za dveřmi omdlí,” řekl jsem vážně. Láďa mi ode dveří pohrozil pěstí a vypadl.
  „Příliš o něj, Horáku, pečuješ. Raději poslouchej soudruha ředitele. Pak mi řekneš, o čem soudruh ředitel hovořil,” skřehotala kráva Havelková, se kterou jsem tak rád vedl dialog z lavice. Naprosto jsem se v tom nedokázal ovládnout. Tak mi šla na nervy.
  „Ale teď jsem neslyšel. Ztratil jsem souvislost.” Ve třídě se pár lidí zachechtalo.
  „Soudružko učitelko, ať se nesmějí, zase jsem nerozuměl.” Třída se zase zasmála. Už to byla bezvadná hra. Bezmocně jsem rozhodil ruce:
  „Ať jsou ticho. Neslyším!”
  „Horáku, už nejsme ve škole prvního stupně, kde se oslovuje soudružko učitelko. Zde říkáme soudružko profesorko,” a přihlouple se usmála, jako by mě přistihla při kolosální hlouposti, kterou mi tímto promíjí. Viděl jsem, že ji to nesere. Třída se chechtala.
  „Paní profesorko, ať se mi nesmějí. Prostě jsem se spletl.”
  „Už jsi dost starý, abys věděl, že soudruh ředitel si přeje, abyste oslovovali učitelský sbor soudružko,” skřehotala bába a třída se chechtala blbosti, kterou řekla.
  „Jak to, učitelský sbor?” ptal jsem se s vážnou tváří.
  „Horáku, nedělej ze sebe hlupáka.”
  „Soudružko, ale já teď vůbec neslyším soudruha ředitele.” To už jsem nevydržel a zkřivil na ni ksicht.
  „Horáku, ty jsi ještě někde na prázdninách v lese a zapomněl jsi, že dnes začala škola.” Třída se rozřehtala a kantorka se vítězně usmála, věříc, že je tak vtipná, že rozesmála třídu.
  „Košnerová, řekni Horákovi, že začala škola,” rozvíjela Havelková dál svůj humor.
  Košnerová se ke mně otočila z první lavice a volala: „Horáku, dnes začala škola!”
  „Ať na mě Košnerová nekřičí. Neslyším pana ředitele. Jak mám potom studovat, když na mě Košnerová při hodině křičí?” Jirka Boháč, co seděl za mnou, polohlasem imitujícím Košnerovou řekl:
  „Horáku, dnes počala Košnerová zdola!” a všechny zadní lavice zařvaly smíchy. Bába skřehotala:
  „Žáci, jste neukáznění. Takhle bychom nebyli přátelé,” a vtom se ozvalo „Konec hlášení” a v ampliónu to zachrastilo.
  „No a teď nevím, o čem se mluvilo,” a jeden blbec z druhýho kouta prohodil: „Že Horák je Fučík.”
  „Soudružko učitelko, oni mi nadávají. Říkali, že jsem Fučík.” Třída se řehtala a Láďa se vrátil ze záchodu. Havelková vzala několik spolužáků, aby donesli učebnice. Měli jsme všichni dobrou náladu a já si říkal, že je to přece jen dobré chodit do školy. Držíme pohromadě a školu přechčijeme. Byl bych v ten okamžik ochoten rozmýšlet nad tím, jestli to přechcávání přece nějakej smysl nemá, ale chuť a nálada mě přešly, když byly rozdány učebnice, napsán rozvrh na tabuli a Havelková přešla k poslednímu bodu.
  „Soudruh ředitel nám včera na poradě říkal, že ještě několik žáků naší školy není ve Svazu mládeže. Dal nám, třídním učitelům, za úkol, ať to vyřešíme a pohovoříme si se žáky. Zjistila jsem, že z naší třídy nejsou ve Svazu čtyři. Habán, Horák, Nováček a Plesník. Donesla jsem přihlášky. Pojďte si pro ně.” Všichni tři klackovsky vstali a loudavě se táhli ke katedře. Já zůstal sedět jako opařený. Co je to za svinstvo?
  „Ještě jedna mi tu zbyla. Horáku, pojď sem.”
  „Paní profesorko, já si to musím rozmyslet.”
  „Nic si, Horáku, nerozmýšlej a pojď si pro přihlášku. Radím ti dobře. Je to dobrovolné.”
  Soused do mě kopl: „Jdi tam, vole.”
  Láďa se otočil: „Ser na to. Je to jenom papír.”
  „Košnerová, doneste Horákovi přihlášku, když si pro ni nemůže jít.” Košnerová mi ji položila na lavici a šla si sednout zpět. Boháč špitnul: „Nedělej ze sebe Fučíka. Podepiš to a ser na ně. Je to fuk.”
  Strčil jsem přihlášku do tašky a mlčel. Jasně, že je to hovadina. O nic nejde. Je to jenom papír. Je to ďábelský úpis, za kterej mám dostat výhody, na který mám právo automaticky. Jasně, že když tam jsou všichni, že to už nemá žádnou hodnotu, ale mě to sere. Co je komu do mě? To není jen přihláška, jak si všichni myslej. To je potvrzení, že jsem ochoten se ohnout, že jsem ještě předposranej, že jsem ochoten mlčet a hledět si svýho. Když tam nepůjdu, poštvu si na sebe vlčáky, označím se a moji vrstevníci se ode mne odtáhnou, protože oni se upsali. Udělalo se mi blbě. Cítil jsem najednou veškerou kocovinu a náladu pod psa.
  Parta, co spolu chodíme, šla na kafe do Valdeku, ale já šel domů. Pustý, prázdný, zmatený, vzteklý, bezmocný jsem si říkal, že tak asi vypadá ponížení, a přitom je to tak jednoduchý. Možná z toho dělám vědu. Hloupě si vorám život, ale co je to za život, když ho musím podpírat takovýma poklonkama? Šel jsem po ulici a všechny nenáviděl. Všechny. Musím dělat scény, pouze jsem si představoval, že na ně řvu odněkud z balkónu:
  „Vy sračky! Zavinili jste to! Kurvíte mi život! Všichni jste tím vinni. Ženete mě uprostřed stáda. Za nic nemůžu!” A lidi šli, šli si po svým a ulice vypadala normálně. Dokonce svítilo slunce. Všechno fungovalo a nikde nebyla vidět hrůza. Lidi vypadali zdravě a normálně a mě obešel děs, že tyhle lidi, že tento život, že tento lidskej svět, kterej nemám moc rád, ale žiju v něm a prožil jsem v něm už osmnáct let, že se ho zříkám, že bych ho vlastně měl opustit, být vyvržen. ŽE SE ZŘÍKÁM ŽIVOTA, PROTOŽE CHCI ŽÍT.
  Asi na mě šly zmatené myšlenky. Snad to nejsou všichni obchcávači, možná, že opravdu musím, možná, že je to opravdu jediná možnost.
  Došel jsem domů. Lehl jsem si, cítil se ospalý, unavený a prázdný a hned jsem usnul.