Venku se stmívalo, když jsem se vzbudil. Věděl jsem, že přijde noc. Moje NOC. Jsem ve svém pokoji a když budu chtít, tak odtud dnes nevylezu. Můžu se dívat do noci, jak začíná dělat svět snesitelnější. Půl života můžu prožít snesitelnýho.
  Ležel jsem a přemýšlel nad sebou. Jednou se ale ožením, jednou budu mít děti… a kde bude moje NOC? Budu se muset stát člověkem dne. Budu dospělý a samostatný a budu se muset činit. Budu se muset rozhodnout co činím a činím je DEN. Noc je duše, noc je myšlenka, noc je člověk sám uvnitř, ale když vystoupí a udělá čin, nastane den.
  STÁVÁ SE PRAVDOU.
  Stává se člověkem dne a každý se musí stát v jedné chvíli člověkem dne. Šedivého, větrného, krásného, slunečného, deštivého, jakéhokoliv, ale DNE. Musí udělat čin, aby na sebe viděl. Aby poznal, kým je, aby se mohl o sobě dozvědět. Aby mohl cítit, zda je jeho život dobrý, zda je k něčemu, zda se neztratil mezi králíkama. Zda bude otrokem nebo člověkem. Člověkem… Vyjít po cestě pravdy, nechat rozednít noc. Stát se člověkem… Jak kouzelné ve světě a jak dusivé v pustině.
  Vstal jsem z postele a šel se podívat na stmívající se dvůr. Večer se ke dvorkům ohnul, pohladil je, objal je a ukonejšil, zahrál v nich na strunu hmatatelného ticha na rozhraní dne a noci, kouzlo ticha na rozhraní myšlenky a činu, dívky a ženy, muže a obchcávače. ŠERO. Ano, zažíval jsem v sobě šero. Je šero noci jako svítání? Poválím se v blátě, nebo vyjdu na světlo jako člověk, jako slunce, které svítí, hřeje, oživí a udělá svět dobrý a uvidí, že svět je dobrej? Jako muž. Bůh. Na začátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pak tak nesličná a pustá a tma byla nad propastí a Duch boží se vznášel nad vodami. Tehdy řekl Bůh: „Budiž světlo!” I bylo světlo a viděl, že BYLO DOBRÉ, i oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo DNEM a tmu nazval NOCÍ. I byl večer a bylo jitro, den první. I Bůh musel zakončit svou NOC, oddělit světlo od tmy a stát se dnem. Učinit a vidět, co učinil a VIDĚL, ŽE JE TO DOBRÉ!
  Díval jsem se na dvorky, jak se pozvolna ztrácejí ve tmě a kolem nich začínala zářit okna. Později začnou okna řídnout, umírat a s postupující nocí jich zůstane jen několik. A rozsvícené okno v hluboké noci je veliké tajemství.
  Okno svítí a ty víš, že za ním něco je. Kdybych mohl nahlédnout do jejich nocí, mohl bych říci, zda se v tom našem šeru stmívá, nebo jitří. Vidím rozsvícená okna nad dvorky, jak do začínající tmy vyhlížejí svými žlutými obdélníky a čím větší je tma, tím více září a já mám velikou naději. Jestli naděje pochází z přírody, jestli má její sílu, bude stačit, když se jí nebudeme bránit a ona nás pohltí a kdo má naději, ten i ve světě prokletém je schopen zahlédnout klíčky nového světa, který v koutku jeho dvorku raší. Pochopí tajemství svítících oken. Takový člověk nemůže svoji naději rozprostřít do dnů a činů a svět, v který věří, začne tvořit. Začne jednat podle své víry, a tím i naděje se stává skutečností. Naděje není čekání a doufání na lepší příští, ale uvěření v lepší nový svět, ve svět jako domov člověka. Zaslechnutí rákosové flétny svobody kdesi na okraji dne. Vědění, že ten svět je možný.
  NADĚJE JE UDĚLAT TAKOVÝ ČIN, JAKOBY TEN SVĚT TADY BYL.
  A nevznikne nový svět, pokud napřed nevznikne v mém srdci a naděje je most, po kterým skutečnost srdce vejde do skutečnosti lidí. A skutečnost lidí nejsou ulice a domy a krajina. Toto není a nikdy nebyl svět hmoty, ale svět různých tvrdostí srdce. Neexistuje svět hmoty. Existuje jen svět, který vidím a vidím tolik, kolik umím vidět srdcem. A svět nezlepšíme, dokud nezlepšíme srdce. A není třeba tahat klíčky nového světa ze země. Stačí jim dát větší prostor, učinit je dobrou půdou a květina vyroste sama. Vyroste ve mně i na mně jako pocit svobody… A proto je svoboda, a proto je krása. Sbalí mě. Nejde jí poručit a nejde jí vládnout. Jde ji jen nechat vyrůst. Otevřít dveře. Udělat v sobě prostor pro svět a ve světě udělat prostor pro člověka. Svoboda vyroste sama.
  Nemohu uvěřit, že mě tyhle myšlenky napadají a už nikoho jinýho. Že všichni mimo mě jsou tupí, bez naděje a úcty. Vlastně nemohu uvěřit, že žijí v tomhle světě. Chodíme vedle sebe a pasujeme se na obechcávače. Zní to neuvěřitelně. Mohli bychom přece vedle sebe žít jako dvorky. Každej jinej, každej svou zeď, do každýho je ze všech oken vidět a každý patří k nějakému domu, kde se odehrává život. Má své místo, je neopakovatelný a jeho nejbližší na něj mohou vyjít. Žije pod nohama, ale patří k lidem. Je oddělen, ale ne izolován. Na zemi má hranice, ale nad sebou nekonečno se sluncem, měsícem a hvězdami. Ale když na něj vyjdeš, je špinavý, zaprášený, neútulný, bez života, a vlastně - co to povídám? Má svou zeď a je do něj vidět… co to povídám? Vždyť má tlustý zdi a ničemu se na něm nedaří! Ta trocha zeleně, co se urodí, se na betonu nerozšíří. Každej do něj čumí, každej do něj může plivnout! Lidi na něj vytřepávaj prach a vyhazujou smetí! Vždyť mně se dvorky líbí svým smutkem a svou bezvýchodností, protože se v nich poznávám! Vždyť je to náš život! Každý jsme si postavili zeď a vidíme sice na sebe, ale nevidíme do sebe, a ti z horních pater nás užívají. Jim patříme a nikdo cizí k nám nesmí. Každý dvorek má svou hradbu činžáků svého bloku. Jsem z toho pomatenej. Dvorky. Mám je rád, ale jsou děsně smutný! Ano, je nutný vyjít z kruhu dvorků. Bože!
  Venku už byla černá tma a já stál u okna. Pořád překážel květinový stolek. Měl jsem na sobě trenýrky a tričko, jak jsem si šel lehnout. Poodešel jsem od okna a sedl si na židli. Všechno se mi hroutí. Kde je můj zázračnej balkón a kdo mě z něj shodil? Balkón svět. Je mi osumnáct a nevím, jestli je to dobré nebo ne. Myslím na krásné a nakonec se z toho vyklube škaredé. Včera Blanka, předevčírem Eva, dneska průser s SSM a teď tma. TMA NAD DVORKY. Nevím, co si mám z toho vybrat. Šel bych si sednout do kuchyně, ale bojím se, že tam někdo přijde. Když rozsvítím, může někdo přijít sem.
  Nakonec jsem se oblíkl a šel do kuchyně. Bylo zhasnuto. Asi se dívají na televizi. Rozsvítil jsem a díval se přiblble na ledničku a pokoušel se v sobě vyškrabat nějakou myšlenku, ale všechno se zdálo jako sen, sen s náladou lidí, kteří jdou ráno do práce. Ale pro mě přece začínal večer, kdy jsem možnost vstoupit do sebe měl a najednou jsem ze sebe vystoupil!
  Přišla matka a nesla prázdné talíře. Jedli při televizi.
  „Nazdar, Jendo, vypadáš pobledle.”
  „Je mi nanic.”
  „Stalo se něco?”
  „Všechno a nic. Všechno je takový divný. Taky mě chtějí do SSM.”
  „A ty nechceš?”
  „Já vím, že mě budeš přemlouvat taky. Jasně, že vím, že o nic nejde, že na tom nezáleží, že je tam každej a co já vím. Ale mně se tam nechce. Zejtra to mám říct a mám z toho náladu pod psa.”
  „Tak tam nechoď.”
  Všechno jsem čekal, ale tak jednoduchou odpověď od matky ne.
  „Ale bude průser. Všichni tam jsou. Já jedinej ze třídy tam nebudu,” začal jsem se nesmyslně bránit.
  „No a co? Třída není žádná společnost. Scházíte se kvůli vzdělání. Ty si žiješ svůj život, tak dělej věci, o kterých víš, že tě neudělají nešťastným. Jestli si budeš muset trochu tíž vydělávat na chleba? To je zdání. Budeš dělat pro obživu, ale nebudeš dělat otroka jako ostatní. A jestli se nedostaneš na vysokou? Prosím tě, to už dávno nejsou vysoký školy. Jsou to JEJICH školy. Nějak to protlučem. Ani ten gympl nemusíš dodělávat.”
  Díval jsem se na matku s údivem. Vím, že je dobrá. Když odcházela z knihovny, tak s ředitelem zametla, že to určitě dodnes nezapomněl a co mu řekla, si za rámeček nedá. Nemusela odcházet, ale věděla, proč to dělá. Měla ve své práci cíl a když ten se ztratil, pochopila, že je lepší odejít, ne pro lásku k věci, tu věc kazit a mít pocit, že hlavně že je člověk u toho, že by mohl přijít někdo horší. Ať přijde! Kdyby lidi dělali všechno jenom do té doby, kdy vědí, že je to dobré, a potom, když už nemůžou, nelhali si a šli od válu, tak by se žádní darebáci nemohli dostat k lizu. Ten bordel udržují naživu ti tak zvaní dobráci, kteří prý věc tak milují a nemůžou ji opustit, i když pak už musejí dělat tu svinskou práci. Jen ať ty lumpy k tomu pustí! Ani den to trvat nebude a všechno se sesype. To je jako ona rodičovská odpovědnost k dětem, kdy se rodiče charakterem zkurví a omlouvají to tím, že mají rodinu a nutí i děti se ničit a přesvědčují je, že je to v jejich prospěch a tak podporují co nenávidí a děti, které milují, pokazí. A PROTO není naděje.
  Matka si sedla naproti ke stolu a dívala se mi do očí. Hrozně jsem se styděl, protože jsem měl v hlavě ještě včerejšek. Pak spustila.
  „Jendo, jsi citlivý kluk. Jdeš životem a zkoušíš si ho a pak jeden den uděláš dobrou věc a druhý den špatnou. Teď na tom ještě moc nezáleží. Osaháváš život a tak sáhneš i na něco nesprávnýho. Každý tak musí, aby mohl rozpoznat a mohl se stávat spravedlivým. Židi mají takové podobenství o zničení Sodomy. Znáš to?”
  „Ano, myslím, že ano.”
  „Jejich Bůh tam říká, že když najde v Sodomě pět spravedlivých, tak město zachová. Nenašel a město zničil. Jen Lotovi řekl, aby odešel. Aby odešel a neotáčel se. Je to podobenství. Jak bych ti to vysvětlila? Zbabělý člověk si připadá sám a má pocit, že naráží jenom na zlo. Vidí svět z perspektivy otroka a otroctví je mu odměnou. Kdybys ty žil takový život, byla bych nešťastná, že jsem tě přivedla na svět. Víš, jako matka ti už nemůžu pomoci, ale mohu ti dát víru, že má cenu snažit se jít. Dát ti radu jako Lotovi, abys odešel.”
  „Ale mami, to je útěk, a to je přeci zbabělé. Odejít od světa - kam? Co by to mělo za cenu žít jako utečenec?”
  „Ty mi nerozumíš. Počkej. To je podobenství. Já ti neříkám, abys utekl, ale abys měl odvahu zůstat. Zůstat v životě a NEŠEL s nimi. Nezůstal v Sodomě. Ubránil se.”
  „Já ti zase nerozumím.”
  „Proto jsem odešla z knihovny. Z práce, kterou jsem měla ráda a mohla jsem ji dělat dobře. Dnes dělám v bufetu, ale nemusím se před sebou stydět. Zůstávám v sobě svobodná a lituji toho blbce ředitele, že toho malého drába a otroka velikých nul nahoře dělá. Myslela jsem, že v knihovně mohu hájit vzdělanost, které si vážím, protože tou se stáváme lidmi, ale nešlo to. Udělali z toho skladiště potištěného papíru a co je vzdělanost bez ducha a bez člověka? Stala bych se skladnicí.”
  „Odešla jsi, ale jsi nešťastná. Žiješ v cizině a musíš prodávat chlebíčky. Nezlob se, nemyslím to zle, ale tak to je.”
  „O to, že jsem nešťastná, tolik nejde. Byla jsem tam kvůli tomu, čemu jsem věřila. Proto jsem odešla. Odešla jsem s tím, co oni VYHODILI.”
  „Já vím. Ničej kulturu a vzdělanost. Mají moc a my jen holé ruce. Jsou v přesile.”
  „Ale svobodná vzdělanost se neztrácí tím, že ji vyženou z budov, domů, paláců, ústavů nebo knihoven. Svět je tam, kde je DUCH, a když DUCH odešel do ústraní, tak s ním odešel i svět. To znamená, že svět si našel jiné místo a my se za ním musíme vydat. I do bídy. Ten chaos, který se snaží oni předvádět jako svět, ten zmizí a nic z něj nezůstane jako se stalo tolikrát. Když van Gogh odešel malovat na vesnici, odešlo s ním i malířství a malířské salóny, kterých byla Paříž plná se rozpadly a zmizely. Skončily jako Sodoma, protože mezi nimi nebylo spravedlivých. Zde je smysl toho podobenství. Svět, kde není spravedlnosti, se rozpadne, tak, jako se zřítí most bez pilířů. Takový svět ztratí schopnost se uchovat, protože si uřezal kořeny. A ani zbraně nemohou pomoct tam, kde srdce neví proč bojovat. Řím byl poražen pro slabost ducha. Řecko taky, tak i Cortéz porazil Aztéky. Hradby samy sebe neochrání a úřední aparát se nestane záchrannou lodí když v horách začne tát sníh a potoky se rozvodní.”
  „Ano, to chápu, ale sebere nás to s sebou.”
  „Počkej, až všechno dořeknu. Svět jsou dějiny ducha a ne dějiny prázdnoty, vyprahlosti, nucení, zákazů, násilí, otroctví a to, kam tě zvou, tam už jsou problémy vykopány a studny zasypány. Kdybys tam šel, ocitl by ses jednoho dne v poušti, ale už ji nezachráníš. Duch v tichosti odešel na jiné místo neboť byl překřičen. Můžeš jít bez výčitek ke zdravé vegetaci, která začíná někde bujet. Ty ji najdeš ale drábové už ne. Jsou ke své poušti přikováni a začínají být zrovna tak vyprahlí. A v jednom okamžiku se všeobecně zjistí, že starý svět není, že zmizel. Stádo nic nepochopí, zvedne se a půjde hledat jinou pastvu a všichni se budou divit, že si nevšimli, že svět se posunul na jiné místo. Nikdo nepřizná, že tehdy mlčel, že se bál o kůži a někdo mu vyfouk duši. Že duch byl s několika slabými a chudými vyhnán. Svět je stav ducha, nikoli sbírka pravidel a DUCH nemůže být řetězem přikován. Je nezávislý. Běž, kde je duch, kde je život a vykašli se na mrtvoly. Běž a neotáčej se. To znamená zůstaň takový, jaký jsi, a braň si sebe, neboť máš život před sebou.”
  „Rozumím. Lot svým odchodem zůstal.”
  „Jistě. Zůstal ve světě spravedlivých, ve světě, který bude zachován. Zůstal věrný svému srdci. Poušť začíná tam, kde se začíná drolit srdce.”
  Vysypala to jasně, klidně, čistě. Seděl jsem, nedutal a miloval ji. Nestala se v mých očích pouze ženskou, stala se dnes i mojí matkou, tvorem, který mě porodil, ale člověkem, který mě přivedl na svět a uvědomil si dosah toho. Koukal jsem na ni jako na zjevení a taky v tu chvíli zjevením byla. Možná to bylo u ní čiré zoufalství a pocit, že už není co ztratit. A našla v sobě proto odvahu mě skutečně milovat. Nikoliv mi přát světské výhody jako privilegium pro nejbližšího příbuzného. Milovat. PROTO ŘÍCT PRAVDU.
  „To je moc krásný, cos mi řekla, a je mi hrozně hloupý říct, že ti za to děkuju, ale moc, moc mi to pomohlo.”
  „Řekla jsem to tak, jak to cítím, a ty si to přebereš.”
  Byla ztichlá, možná sama sebou překvapená, možná, že v této chvíli také ona se dozvěděla o sobě kus pravdy. Vystoupila z kruhu, neboť vykonala čin.
  „Mami, já bych se šel trochu projít. Nebude ti to vadit?”
  „Běž. Já taky mám ještě nějakou práci, však víš. Jsme pohromadě.”
  Vyšel jsem na ulici. Bylo tři čtvrtě na deset, byl čistý vzduch a příjemně. Bylo mi dobře. Už dumat nebudu. Všechno bylo jasný. Tak jako slunce vychází z temné hory, dítě z temna matky, tak já vyjdu z TEMNA NOCI, vyběhnu ze svého dvorku na ulici a do světa. Vyjdu do dne. A není tajemství tajného balkónu, odkud je čarovný výhled, ale je to rozednění a to je skutečná moc a síla, to je naděje a to je nový svět. Světlo. Světlo oken nad našimi dvorky, světlo několika bdících, světlo, které svítí pro noční chodce, světlo lidí, kteří nejsou za nimi vidět, světlo, které pohasne, až zazní rákosová píšťalka a vyjde slunce. Můj život, moje oči a moje srdce. A moje nasranost.
  Rozhlédl jsem se po prázdné a pusté ulici a uvědomil si, že jsou dvě prázdnoty. Pustá prázdnota místa, které lidi opustili, a zvoucí prázdnota místa, na které se vrátí. Ano. Každá prázdnota je stále dvojí a rozhodujeme se o ní svým srdcem.
  Zašel jsem k telefonní budce a vytočil číslo. Ozval se holčičí hlas. - „Eva? Tady Honza Horák, jestli ti to něco říká. Čekám na tebe od oběda před vaším barákem a ty ne a ne vyjít. Jasně. Však jim něco řekneš. Tak dobrý. Čekám dole.”