Stál jsem opřenej o zídku, kterou končí Hradčanské náměstí. Pod ní se vysypaly baráky Malé Strany s komínama, jak se mi o nich zdálo. Kostel svatýho Mikuláše vypadal, že je z barevné cukrářské vaty. Praha za řekou se leskla jako rozsypané sklo nabouraného auta na asfaltové silnici. Kdykoliv mohlo přes ni cokoliv přefičet a nevím, jestli bych litoval. Hledal jsem náš barák, ale nebyl vidět. Bylo to moc daleko. Našel jsem jenom špičku věže svatýho Štěpána. Tam někde to je a celou tu dálku jsem ušel pěšky. Když se dívám, jak jsou kroky krátký a jak je to daleko, tak se mi to zdá nemožný, ale asi člověk dokáže víc, než by věřil. Chce to nasměrovat a jít. Jako rok. Je strašně dlouhej a člověk ho prožije, ani neví jak. Ten poslední vyloženě uběhl. Žil jsem v něm každej den, ale nikde to není vidět. A tady za jeden den jsem ušel pěknej kus cesty. Cesta je něco odněkud někam a ne motání na fleku. Rok tady. Buď někam vede anebo ho ušlapem jako zelí v sudu a zbude po něm jenom nakyslo Kdybych měl cíl nebo směr, třeba kdybych za rok sbalil každej den jednu holku, tak by to bylo třistašedesát holek. To číslo mě omráčilo. Ani si nedovedu představit, kolik tři sta pětašedesát lidí dohromady je. A ještě ke všemu holek. Hergot, ten rok je dlouhej! Kdyby dny za něco stály, tak by stačilo žít jeden rok a člověk by prožil všechno. Někdo žije sedmdesát let a nic. Já žiju už osmnáct let a nic. Ale kdybych se rozhodl, že už tedy jenom rok, žádná budoucnost, roček, dělal bych, co chci a co považuji za správný a určitě by to mělo větší cenu, než těch sedumdesát s věčným strachem. Celej život na cosi čekat a pak čekat na smrt. Mělo by jít rozhodnout se - jeden rok a dost, ale naplno. Lidi nemyslej na to, že tu jsou dočasně, že jsou jenom na pár let. Zdá se jim, že jsou tu na věčnost, ale žádná není. Budoucnost je krematorium. Mám jenom tenhle život. Ten, kdo sakra ví, že je to jenom na chvíli, se jednoho dne vyleká a řekne si: “Houby, jsem tu jen jednou a tak ať to stojí za to. Co můžu ztratit?” A jde do toho. Ale takovéhle lidi žádnej režim nepotřebuje. Křesťanské instituce člověka zneschopňovaly, pořád jim mlátily do palice peklo nebo očistec, strašily ho budoucností a bolševik v tom pokračuje. Taky mluví pořád o budoucnosti a přítomnost mizí. Ta je mu dobrá jen na řešení minulosti nebo budoucnosti. Ale co z toho může vzniknout, z toho, když přítomnost vymažeme? Nic nevznikne. Výsledek je ten, že pár lidí se má skvěle a zbytek otročí a lže, aby se na to nepřišlo. Lže se vyděračsky o budoucnosti dětí a lidstva a o společné odpovědnosti za budoucnost. Chce se to do člověka vecpat všema dírama a člověk je tak zpitomělej, že na svůj život úplně zapomene a začne kalkulovat a už je pasován na přechcávače a jeho hodnota je dána vejškou jeho přechcávání. A život je ztracenej. Jasně, všichni jsou naživu a mají právo žít. Jasně. Těžko hájit písničku, když ji neměl nikdo možnost složit, těžko dokazovat, že tu mohla bejt. Jak dokázat, že nemá nikdo možnost žít, když jsou všichni naživu? Třeba by k tomu, aby se lidi napřímili, bylo potřeba, aby každej věděl den svý smrti. Aby si uvědomil, že život je jenom jeden a jen jedenkrát. Každej by měl svůj poslední den, věděl by v kolikati. Jednou jsme o tom mluvili s klukama ve škole. Všichni se shodli, že by to bylo hrozný. Pitomci. Já bych to chtěl vědět. A chtěl bych, aby to věděl každej. Zpočátku by to byl nezvyk, ale člověk by si časem zvykl. Jako na všechno. O tom, že máme jenom pět prstů a dvě nohy, už se nekušní, protože jsme si zvykli. Ale nic normálního to není, je to zvyk. Každá představa je nadnesená, ale když se věc stane, tak se člověk podle toho zařídí. Každej by věděl, kdy umře, pěkně by se nachystal a neměl by planý naděje, že je ještě dost času, že se to třeba za deset let změní. Věděl by, že se ho to netýká, že on má VLASTNÍ DEN, a když ho to bací, že má SVŮJ ŽIVOT a jediná možnost je život do poslední kapky využít. K mladejm by to bylo trochu krutý, ale daleko méně, než když z nich osud dělá blbce, když si naplánujou život a ono to s nima v pětadvaceti praští. Kdo by znal den svý smrti, ten by se určitě neflákal a neohýbal, protože by věděl, že to má houby cenu kazit si těch několik let. Šok by byl poslední den, kdy všechno uzavřel, s každým se rozloučil a všechno zkusil, se mu řeklo, že to byla mejlka, že to má ještě za pět let. To by muselo být skvělý. Z ničeho nic pět let prázdnin. Ale to by se vlastně dít nemohlo, protože by pak každej počítal, že se to ještě někam natáhne a začal by taktizovat a byli bychom tam, kde teď. Ne. Nejlepší by bylo říct si dobrovolně, že jenom rok a víc nechci. Ale ono je potřeba zachovat lidi, mít děti a tak. To by byl rok života málo. Jak tedy zařídit, aby si lidi uvědomili, co je život za věc? Vzděláním, uměním? To se dá lehce zmanipulovat, ale třeba by stačilo, aby v devatenácti, když už není úplně blbej, dostal rok prázdnin. Rok života naplno. V tu dobu by na něj nikdo nesměl. Byl by to jeho rok. Stát by mu dával pár stovek na měsíc a žij si jak chceš. Můžeš cokoliv a seš chráněnej a hlavně nemáš žádný povinnosti a celej rok se tě nebude nikdo ptát cos dělal včera a když bys proved volovinu, tak by se to nikam nepsalo. Bylo by možno vyzkoušet si život na svý kůži a zjistit, proč je něco tak a ne jinak. A hlavně se naučit nabírat život po celejch náručích. Žádný srabácký příštipkaření. Štve mě, že na tom posraným Západě asi takový věci nejsou. Když někdo chce. Vždyť je to hrozný! Kdybych se třeba rozhodl, že chci být malířem, ale že nechci na akademii anebo by mě nevzali jako Zrzavýho a učil bych se několik let sám, tak jako to všichni malíři dělali, tak mě po šesti tejdnech zavřou za příživnictví a nic nenadělám. Kdo spočítá, kolik lidí v mejch letech si šlo na rok sednout, protože se dostali do zmatku a nevěděli kudy kam a nemohli pochopit, proč mají někam nastoupit za vejplatu, měli taky rok naplno, ale zničenej a na celým životě stín. Sám jich několik znám. Kdo je vlastně příživník? Kolik tisíc úředníků by muselo jít z fleku do lochu a to nejen za příživnictví, ale za zničení života ostatním. A celá armáda. Ať mi nikdo neříká, že ten zákon o příživnictví byl udělán kvůli několika šupákům, aby byli ochráněni bezúhonní občané. Kvůli několika hajzlům, kteří se živěj všelijak, musí všichni, kdo by chtěli něco dělat, bejt v háji. Už to vidím, van Gogh sedí v kriminále vedle Rembrandta a nadávají, protože jim tam barvy samozřejmě nepovolej. Budou je tam převychovávat až je život přestane bavit a skočej z mostu anebo si najdou nějakej džob, nějakou ulejvárnu jako brácha a budou chlastat po hospodách a nikdo se nedozví, že to jsou oni. Nemohou to dokázat, protože neměli možnost nic dělat, protože zákon jim možnost vzal a oni musí držet hubu, protože u nás jsou zákony povinně dobrý. Nikoliv právo na práci, ale povinnost ke službě a šmitec.
  Když se dívám na svou perspektivu, nevím. Jsem na gymplu, protože jsem nevěděl, kam bych šel a do učení nebo makat se mi nechtělo. Za dva roky vyjdu a pokud nepůjdu na vysokou, tak musím na vojnu. Na jakou vysokou jít? Chtěl bych jen tak žít a přemejšlet. Když bych neměl na co, tak bych si našel nějakou práci a když by mě přestala bavit, tak bych šel jinam a kašlu na to, že bych tím kazil státu plánování. Co je to stát? Úřad, kterej by měl lidem umožnit, aby se jim pěkně žilo, a pokud on se mnou zachází jak s užitkovým zvířetem a kašle na mě, tak co já? Lidi nežijou kvůli plánování, ale plánovat se má kvůli lidem. Plán není Bůh. Má bejt na zjednodušení komplikací, ale to by ho nesměli dělat lumpové. Chtěl bych zkusit všechno možný. Potkávat lidi a pěkně mezi nimi žít. Ale to je v prdeli. A na vysokou by mě stejně nevzali, protože nejsem v SSM a otec není ve straně. Tedy musím na vojnu a to je na zabití. Pokusím se tomu vyhnout, ale jak? Jít na deset let k horníkům nebo k zedníkům, nebo si uhnat nějakou nevyléčitelnou chorobu? Ale to už se stávám jedním z těch, kteří se pokoušejí přechcávat. Už nežiju svůj život. Už mi zbývají pouze dvě možnosti. Buď mě chytěj nebo to projde. Dvě možnosti, ale nestojím ani o jednu. Chtěl bych mít čas si všechno rozmyslet, vyzkoušet si několik věcí a pak se pustit do toho, co jsem vybral Ale to mohu odepsat. Jsem nevolník a poddanej nějakejm zákonům, jakýchsi pravidel hry, která mě nezajímá. Jsem otrok s výběhem od Šumavy k Tatrám, ale je to výběh po hřišti, kde na každejch pěti metrech stojí rozhodčí s obuškem. To, že jsem člověk a chtěl bych se potkat s někým dobrým, to, že bych chtěl dělat něco dobrýho, ale tak, abych to mohl mít rád, to přechcávače nezajímá. Dokonce si myslím, že kdyby mě odhalili, že mě ušlapou, protože bych je mohl usvědčit. Když budou všichni stejní, tak není měřítka, nevznikne prostor a život bude vypadat, že je normální. Přechcávači jsou stejní všichni a tím pádem není žádnej. Ale když by jeden přestal být jako oni, postavil se zpříma a ONI SE BY SE O TOM DOZVĚDĚLI, tak jsou usvědčeni. Musí zrudnout a hnát toho člověka kamením. Až ho doženou, tak ho přibijou na kříž a napíšou mu nad hlavu EJHLE, KRÁL a budou se chechtat, jak ho přechcali. Až to bude hodně blbý a on bude dost dlouho mrtvý, tak kleknou na kolena a budou hulákat, že to byl prorok, a budou se k němu modlit: “Promiň nám nehodným, že jsi trpěl za hříchy naše a my jsme tě nepoznali,” a tím ho přechčijou podruhý. A přitom on trpěl ne za žádný hříchy. On se rozhodl bejt normální a žít pěknej život kde se mají lidi rádi, a jen si šel na procházku po krajině a tím všechny nasral. Ne že by se ukázal. Úplně se na ně vybod a žil si tak, jak myslel, že je to správný. A lidi uviděli sami sebe v jeho zrcadle. Došlo jim kým jsou, vzali kámen a do zrcadla třískli. Kašlu na to někoho spasit, snad by uvěřili jedině spasitelé, kteří umějí dát přes hubu někomu, kdo sužuje. Ale to není spása, to by mělo bejt samozřejmý. Chci žít svůj pěknej život a jestli taky někomu něco dobrýho přinese, fajn, ale napřed to musí být můj život, protože tak jedině poznám, že je dobrej. Když budu život obětovat někomu jinému, tak jeho život možná zničím a budou zničeny dva. Můj a jeho. Dostal jsem život do svých rukou a mám nad ním povinnost hospodaření a ne abych se vymlouval a lenošil tím, že to budu dávat z přesvědčení, že je to neomylně dobrý. Ať si každej svůj život nese. Ať má odpovědnost a ať ho taky hezky prožije, když si něco prošvihne! Ty oběti, to jsou přechcávačky. Katolický řeči, že máme mít rádi všechny sračky, protože sami jsme z dopuštění toho nad námi svázaného všichni sračky. Kdepak! Nenávidím přechcávače. A když si to sami zvorali, tak ať vorají dál, ale mě ať proboha pustí jinam. Žijte si jak chcete, ale mě nechte bejt. Přicházím s dobrou vůlí, ale chleba za šutráky dávat nebudu. Na oběť nevěřím. Něco jinýho je zasáhnout, když se děje svinstvo. Ale to se neobžtěžuju, to se peru o sebe samýho. Když nechám svinstvo bejt, tak pomáhám možnosti, aby mě potkalo taky s jistotou, že se mě taky nikdo nezastane. Nejde žít jenom se sebou anebo se jenom obětovat. Skutečnej život nikdo neprožije na pustým ostrově. Dobrej život mohu prožít pouze s lidma, ale něco mi v tom nehraje. To by znamenalo, že nemohu říct: “Žijte si jak chcete!” Musím říct: “Žijte si jak chcete, ale nezapomeňte, že tu jsem já a chci taky žít jak chci.” Teda je třeba se s lidma dohodnout. Ale jak? Rádio, televize a noviny jsou pod karabáčem a umělci buď říkají předepsané fráze anebo jim zavřou hubu. To znamená, že národ mezi sebou se domluvit nemůže a že já se nemohu domluvit s lidma. Život ale nemůže existovat bez možnosti se domluvit mezi sebou. To je zabití lidí zaživa. A to je přece důkaz, že to mocipáni nemyslej s lidma dobře. Že nemaj lidi rádi, že jsou pro ně lidi dobří jen jako otroci. S úsměvem na rtech o tom velkohubě lžou a ani trochu se nestydí.
  Přešla mě hrůza. Vždyť takoví lidi mohou klidně vraždit a ani jim to nepřijde. I sobě zalžou. Vždyť jsme všichni ve velkým nebezpečí a kdo ví, co se tady někde děje!!! Uveřejnit se může jenom to, co oni schválí, to znamená, že nikdo nemůže kontrolovat, co se děje, nikdo se to nemusí dozvědět, tedy nikdo si nemůže být jist životem. Bože, kde jsem se to ocitl?
  Díval jsem se na Prahu a snažil jsem se tyhle myšlenky rychle zapomenout. Je to tak hrozný, že se mi to zdá neuvěřitelný. Udělalo se mi blbě a pusto a připadal jsem si málem jako něco smradlavýho. Přece jenom nejde nadávat a dívat se nečinně. Ale co činit? A s kým se domluvit? Koho se zeptat?
  Díval jsem se na Prahu a snažil se soustředit jenom na ni. Jistě jsem vypadal pokojně, jak jsem byl loktama opřenej o zídku a svítilo sluníčko a nikdo by neuhád, co se mi honí hlavou za myšlenky u sídla našich králů. Díval jsem se pokojně na Prahu a všechno vypadalo pokojně, tak, jako celá česká země vypadala pokojně, ale kdo ví, co v ní zraje. Ano, lidi se mezi sebou nemohou domluvit, ale tím pádem nejde už mnoho let zjistit, co v lidech je a k čemu zrají. Tyhle myšlenky mohou napadat jenom mne. To, na co myslím, jsou věci, které jsou vidět a každej má oči.
  Díval jsem se na Prahu a říkal si, že ji mám rád, ale sere mě, že to volá do nebe. Sere mě tím, že Praha je minulost. Několik kostí vypreparovaných v době Karlova mostu a jiných památek, vystavených na odiv cizincům a vesničanům. Jen několik očištěných a vypreparovaných kostí a mezi nima plíseň. Praha je minulost, a možná proto ji mám rád, protože lze do ní utýct. Utekl jsem na chvíli do chráněné kamenné rezervace nadýchat se čerstvého vzduchu, než zase půjdu domů, domů… a je hloupý říct do Prahy. Vrátím se domů, do plísně. Město Plíseň, dříve Praha. Kde začíná a kde končí? Kdekoliv.
  Rozhlédl jsem se po těch pár lidech, kteří se dívali dolů na pražské kosti. Jednou loni, na začátku prázdnin jsem nešel spát a rozhodl jsem se, že se podívám na rozednění nad Prahou, ale trochu jsem to prošvih. Došel jsem na Karlův most, když bylo slunce už na obzoru. Nepočítal jsem, že to jde tak rychle. Napřed jsem byl okouzlenej, že všechno bylo osvětlený z druhý strany, ale pak na mě dolehlo něco jiného. Šel jsem od Karlova mostu až sem nahoru na Hradčanské náměstí a nepotkal jsem člověka! Čtyři hodiny ráno, krásný žlutý italský slunce a já jediný to viděl. Já jediný z milionu obyvatel.Věřil jsem, že si to musím zapamatovat, protože jeden den ze života Prahy by mohl zmizet. Nikdo živý by ho v paměti nenesl. Kolik takových dnů mohlo být? Mně se to podařilo jednou za život, udělat tohle, tak všechny ty dny budou zapamatovány a možná trochu ožije tato ohlodaná kostra krásného a důstojného mamuta. Jak pokrokový se mi zdá Starý Egypt, který měl několik svých lidí v každým městě, kteří každé ráno slunce vítali, dívali se na ně a měli ho v úctě. Každý východ slunce nad jejich domovem byl viděn, prožit a oslaven. Měli své lidi a při jejich výrobě ta takzvaná nadhodnota musela být mizivá. Dělali z ruky do huby, ale slunce nad domovem vítali každý den. My máme nadhodnotu, ale na slunce serem. Kultura s nadhodnotou nemá nic společného. Pro kulturu je potřebná nadhodnota, tak jako k dojení mléka je potřeba kráva. Prohlížel jsem si lidi, kteří na Prahu shora pohlíželi a pak si řekl, že tihle by slunce nevítali. To byli volové. Jen tak mírně čuměli.