Je dopoledne. Sedím v kuchyni a dívám se na dvorky. Mám je rád a náš se mi obzvlášť líbí i když jsem si na něm nikdy nehrál a nerad na něj chodím. Zblízka je špinavý. Ale když se na něj dívám shora, moc se mi líbí. Má svý nálady, svý vůně a svý hradby. Půdorys celýho prostoru mezi baráky je šosatý a všelijak se zakousává do každýho domu a plocha je rozdělena cihlovými omítnutými zídkami, možná, že ty se mi nejvíc líbí. Je v nich cosi něžného i masivního. Tlusté zdi, po kterých by mohly běhat děti. Byly by to krásné hranice, kde místo drátů, střílen a pozorovatelen, místo země nikoho, rozdělovalo by nás dětské hřiště a podle báboviček a prolejzaček by se poznalo, kde jedna země končí a začíná druhá. Na takovém světě by nebylo ostuda žít. To by byl skutečnej mír. Ne ten dnešní, kdy z obou stran navozili kanóny a všelijaký zabíjecí harampádí, namířili je proti sobě a říkaj tomu mír. To je jako svoboda pod kulometem.
  Na dvorcích se nic nehýbalo a tlusté zdi jim dodávaly důstojnosti. Každý patří jednomu baráku, je do něj jeden vchod a to je taky jediný východ. Dvorek je poddanská země, kterou barák užívá a vládne. Patří baráku a nikdo cizí nemá právo ho užívat, dokonce ani na něj vstoupit. Při nejhorším je možné se tvářit, že tam něco hledám, ale na dvorech to nejde. To je taková věc pod sukničkou činžáku, kam mohou jen místní. Tím je činžák noblesní, protože má svého sluhu, otrokyni ke své potřebě. Slovo otrok má dnes nádech příšernosti, ale asi to nebylo tak těžké, když o otrokyních vzniklo tolik básniček a být dobrým byla čest. Asi to závisí podle civilizovanosti pána. Jakej činžák, takovej dvorek.
  Činžáky jsou vlastně škaredé a je z nich cítit, proč se tak jmenují. Kapala z nich činže a to je jistější než obdělávat pole. Vynáší za každého počasí. Hejbou se životem, hnijí a kvetou, někdo je vlastní jako kus vlastního já, ale přitom mají smysl pole, které nese. Proto jsou činžáky škaredý, ale proto je možný je mít rád…
  Paneláky nenávidím. Jsou králíkárnama, odchovnama otroků, líhněma. Pomníky moderního světa, kde byli zrušeni páni, takže otrokama jsou vlastně všichni. Praktické a účelné výrobny lidí. Tak jako dnešní zemědělci, pitomci, říkají, že vyrobili tolik a tolik tun masa, nikoliv že maso vyrostlo na jejich zvířatech. Oni zvíře zrušili. Vyrábějí maso a zvíře je nutný odpad. Zrovna tak paneláky. V nich se vyrábí pracovní síla. Člověk je jenom průvodní jev, odpad nezbytný k výrobě pracovní síly a kdyby to šlo, šlo by to i bez něj. Kdyby! Ale činžáky, kdepak! To je ještě starý způsob zemědělství. Drsného, hořkého, bez ale a ne, ale zvířata v něm mají ještě svá jména. Činžák měl živit jednoho pana domácího jako pole živilo svého majitele a o moc víc se po něm nežádalo. Žádná odbočka superzávodu! A kdyby bylo deset činžáků k nepoznání, dvorek by byl vždycky originál. Betonová zahrádka pro kočku a nějaký prádýlko. Dvorek, na něm pár šop, no to už je vrchol dokonalosti! Poslední ostrůvky světa, který byl ještě pro člověka. Patří do světa parních válců a lodních šroubů, kdy člověk vynalézal a obětoval se pro svoji slávu a pro svoje jméno. Dnes stojí v lajně oboru. Ale i do činžáků se vkrádá paneláková hrůza. „Dům vlastní, zavírá a otvírá OPBH.” Co to je? Jakou to má duši, jakej nos a jakej důvod k životu? Místodržící. Drží místo, na kterém nikdo nesedí. Místo majitele máme místodržícího, kterému je fuk, nad čím vládne. Je najat za odměnu. To by mělo být napsáno i na našich hranicích, aby se cizinci nedivili: Stát vlastní, zavírá a otvírá OPBH, onen podivný mechanismus s kdykoliv zaměnitelnými lidmi dole i nahoře.
  Díval jsem se na dvorky. Všechny jsem je znal a snad proto jsem je měl rád. Něco mám rád do té doby, dokud to neobjevuji, něco mám rád, teprve, až to znám.
  Ohřál jsem si polívku, co uvařila matka, pak jsem si udělal kafe a zapálil k němu cigaretu. Měla chuť jako poslední dny prázdnin. Strašně chutnala a strašně ubývala. Bylo mi jako dvorkům. Vlhko a chladno, jako by ke mně sluníčko nesmělo. Pořád ve stínu. Beton a masivní zídky okolo, plísně a občas travička v koutě. Ale přece jen svůj prostor, svoje plocha, svoje možnost, své příslušenství. Jeden jediný východ, který je zároveň vchodem do kutlochu lidského hnízda a pak teprve někam na ulici, kde jsou cesty od něčeho k něčemu. Taky se mi zdá, že víc patří k nějakému činžáku, než k nějaké cestě.
  Asi bych si měl všechno zapisovat. Tolik myšlenek, co už mě napadlo a možná se už nikdy nevynoří. Před rokem jsem si několik dní psal a nedávno jsem na ten sešit narazil a zdálo se mi neuvěřitelné, že jsou to moje myšlenky, že jsem myslel na něco takového. Ale proč psát? Měl bych strach to někomu půjčit. A ten někdo by měl strach to číst. Za obojí je možný průser. Vyhazov ze školy nebo z práce. Podivná země, kde se trestá za myšlenky, místo aby se odměňovalo. Pro koho tento stát je? Když není pro myslící? Nejspíš pro blby, pro munici a pro OPBH. Je to strašné místo, kde žiju. Rakev. Vidím tento národ jako nešťastně umírajícího člověka, který si sám pomoci nemůže a nikdo jiný mu nepomůže. Jeho tělo je prolezlé červy, kteří tloustnou. Co se stane, až zemře? Někteří červi pomřou a s nimi i ostatní, co se promění v hnusný létající hmyz a budou další mrtvolou. Nebo je národ žena, která umírá při porodu a dítě ji nemůže pohřbít a tak někam leze, dospěje a stane se mužem bez rodičů a minulosti. Ale kde je muž, co dítě udělal? Zabili ho? Zabili ho v osmatřicátém, v osmašedesátém! Zabili ho, protože se nebránil, protože se nemohl bránit, protože věřil, že ho nechají alespoň trochu žít. Muži ho zranili a nechali bez pomoci, napospas červům a ti dnes lezou z novin, televize, z rozhlasu, z úřadů, odevšad.
  Na stole přede mnou ležel Mladý svět s prsatou zpěvačkou. Prostitutka na prostitučním plátku. Pindy, pindy. Takové jsou všechny časopisy a celej národ. Pročervavěli. Dělat, jako by se nechumelilo. V tom jsou mistry. Chovat se, jako by bylo všechno v pořádku. Nakonec se každej zhroutí, ale honem odnese všechny věci z pódia, aby nemusel ukázat prstem. Ze slušnosti! Aby, když celej život hraje roli, že je všechno v pořádku, nakonec nemusel ukázat, že vůbec nic v pořádku nebylo. Že je to všechno jeden velikej bordel.
  Hrozně závidím těm, kteří jsou na svůj národ hrdí. Někdy, abych si nepřipadal blbě, tvrdím, že je to druh zaostalosti, ale není. Je to možnost, jak být ve světě ztracen. Jako otec, jako děda, každej jinak, každej na svým poli, ale každý se nakonec dostává do toho samýho sklepa, odkud není vidět východ, ani nelze pochopit, jak se tam jeden dostal. Člověk je ve svém domě ale ztratil v něm domov. A co jiného je ztracenec? To není ten, kdo se přistěhoval a nemůže se chytit. To je ten, který stojí na místě zničeného domova. Nebloudil, a přece neví kudy dál. Ví, že je doma, ale jeho doma to už není. Zabloudila mu hlína pod nohama. Jako strom v povodni, který jediný odolal a teď nemůže sám sebe pochopit, neboť rostl v souvislosti. Ta mu dala tvar, sklon, způsob růstu a teď se ztratila. Zachoval se jako slovo ze zapomenutého jazyka. Ztracenec.
  Odpoledne přišel domů brácha Karel. Jméno jako každej hospodskej. Snad proto rád vysedává v hospodě a chlastá jako kráva. Vylít kvůli tomu z vejšky. Z třetího ročníku, ale říká, že to je ono. Nechat se vyhodit, protože ho to nebavilo, mu prý připadalo ponižující. Odejít že mu připadalo na nic, neměl odvahu. Tak se nechal vyhodit kvůli pití. To je pochopitelné a bere se to jako zásah nadpřirozené síly. Též bytelná zastíračka. Též jako docílit dojmu, že je všechno v pořádku. Dělá v podniku, kde se přešoupávají věci z jednoho skladiště do druhého. Od vany až po hřebíky. Má ten podivnej referentskej úkol, že nikdo nekontroluje, kolik udělá, a kdy je v práci. Říká, že funkce byla stvořena uměleckým nadáním ředitelství a on tento umělecký projev nesmí ohrozit. Přechcal zákon o příživnictví a má pocit převahy nad vrchností, protože on je poddaný, ale on ve skutečnosti poddaný není. Ale to je blbý názor, protože vrchnost neví, že vrchnost není a dokud jí to nedá nikdo najevo a nebo ji neshodí po hubě se schodů a nezačne si činit po své vůli, tak vrchností zůstane a brácha, aniž ví, zůstává poddaným, protože nic nedělá proti tomu, aby vrchnost nebyla. Pouze fixluje v rámci pravidel, která vrchnost stvořila. Plní její vůli, a to, že ji plní blbě, je spíš průser. Obechcával ji a ona obechcala jeho. Pořád dokola. Všechno funguje, všechno běží a přitom každý, kdo se zastaví, se nemůže vynadivit. Všechno funguje, ale ve skutečnosti nic fungovat nemůže. Všichni teda mají pocit, že žijí v zázraku a že na nich vůbec nezáleží. Ano. Vcelku je o člověka postaráno, od narození až po krchov. Když to nechá na zázraku. Stačí, když bude někam docházet. Ani nemusí příliš poctivě, stačí, když se naučí tvářit, že je všechno v pořádku. Kdo umí, tomu existence teče bez velkých problémů. Tu a tam si najde trochu místečka pro sebe, jen tak, mimo hru. Něco šlohne, někoho přechčije, někdy si zanadává, něco přestoupí, ale všechno tak, že se to nevidí, že se na nic nepřijde. V rámci předpokládané a plánované chyby. Pohodlné otroctví s možností čas od času si za křovím zahřešit, a když vylezeš, zase kráčíš po pěkné cestičce, která vede do řiti. Nemůžem si vybrat mezi prokletím vzdoru a zázračnou cestou do prdele. Ale česká forma je ze vzdoru se nechat do prdele táhnout a tvářit se spokojeně. Vykřiknout: Do prdele! a naslouchat, co oni na to. Česká otázka.
  Brácha štrachal v ledničce a po spíži a tu a tam něco sežral. Ani ne z hladu, ale aby se přesvědčil, že je tady pořád doma. Když může jen tak trochu štrachat a vypadnout.
  „Naši včera chlastali. Co?” díval se na prázdnou láhev, která zůstala na stole.
  „Ségra taky. Přišla po půlnoci a strašně se snažila, aby na ní nebylo nic poznat. Pečlivě skládala věty a blekotala něco o tom, jak někde u kamarádky čuměla na televizi a její rodiče něco slavili a neměli hodiny. Naprosto průhledná pitomost a naši jí nic neřekli.”
  „Asi byla někde na mejdanu a někdo ji ohnul.”
  „Ty myslíš, že už není panna?”
  „Vole, viděl jsi někdy sedumnáctiletou pannu?”
  „Sere mě tak, že by klidně mohla bejt.”
  Brácha žvejkal rajče a už potřetí očumoval ledničku.
  „Tak jí řekni, že bys jí rád sáhnul po píči a uvidíš, jak začne hejkat jak dobře vytopená lokomotiva. Já myslím, že už bude nejmíň pět let po záběhu.”
  „Koukám, že seš v prasárnách čím dál svalnatější. To postihne každýho, kdo chodí domů už jen vylizovat ledničky?” Ale stejně mě zaujala představa, že ségra má kundičku jako ostatní holky. Mrzí mě, kolik věcí se člověk nedozví na vlastní oči. Ani ne, že by ty věci mohly bejt jiný než ostatní, ale že by zapadly mezi ty, které člověk nepotká. A o to tady jde. Ségra mě nikdy nevzrušovala, až na tu blbost tenkrát na ulici a tam jsem si mohl perfektně uvědomit, že mě vůbec nevzrušuje. Ale prostě bych chtěl některé věci zažít v její kůži. Takhle se známe jako sourozenci a kdejakou kozu budu znát líp a ke kdejaké krávě budu slušnější. Jako by to byl nenapravitelnej omyl. Já ji znám jako špatně povedenýho bráchu.
  „A kde vlastně je?”
  „Když jsem vstal, byla už v tahu. Možná se šla koupat. Zůstal tady akorát hrnek od čaje.”
  „Tak to ožralá nebyla, když ráno mohla čaj. Já bych se poblil. Ráno si dám pivo a pak zajdu na kakao.”
  „A to se nepobliješ.”
  „Vole.” Brácha si sedl na stůl a vzal do ruky Mladej svět.
  „Kurva, to sou dudy! Za ty by ve Strakonicích dali kopec zlata. To je ta kráva, co zpívá, že má strýčka v daleký cizině a že tam dře bídu a jak se nechal ošidit propagandou?”
  „Jo. Strakonickej dudák.”
  „Aha. Pro ty dudy. Tu kdybys rozepnul, tak abys utíkal, nebo tě zavalí.”
  „Otce taky zaujala.”
  „Ten to má v pracovní náplni. Zavrtá do kdejaké díry.”
  „Mluvil o kozách.”
  „To je od něj špinavá propaganda. Jde o díru. Proč myslíš, že tahle zpívá o propagandě. Potřebuje ucpat díru.”
  „Snad hubu, ne?”
  „Ne, ne. Hubu ne. Po hubě. Ale ucpat díru. Se podívej.”
  „Ty seš nějakej nadrženej. Přijela k tvý starý rudá armáda, že ti nedala?”
  „Vole, horší průser, už dva měsíce nepřijela. Jestli je v tom, tak abych začal zdravit předsedu eróhá, aby mi to vzali do první třídy. To by byla pěkná loď.”
  „Myslím, že by to bylo šťastnější, kdyby se to do školy nedostalo.”
  „Jo a mohlo by to být nakonec inteligentní a co by si to počalo?”
  „Kdyby to byla holka, tak by si počít mohla.”
  „A kdyby to byl kluk, tak by si mohl počít jinde.”
  „Tak co se zlobíš? Možností jako blbec.”
  „Blbec možností. Loď.” Listoval si v časopise a chvíli četl Tržiště senzací.
  „Je v tom tak vyprahlo, že du na pivo. Pudeš taky?”
  „Třeba.”
  Šli jsme po ulici a byla akorát doba, kdy jdou lidi z práce. Frmol a tupost. Spěchali. Snad šli za něčím, co by je mohlo začít bavit. Koukal jsem po holkách, ale nebylo jich. Svět zaplnily mrdny. Jako by mimo povinnost docházet do zaměstnání byl jediný smysl jejich života mrdat. Všechny tak koukaly a všechny tak vypadaly. Já to slovo nemám rád a nikdy ho neříkám, to jenom, když vidím takový baby. Nic lepšího o nich nelze říct. Ty, co jsou líp oblečený, ty souložej. Zrovna tak ošklivý slovo, ale vyjadřuje jiný druh jebání. Mužský mi připadaj nedůležitý. Jsou jenom na to, aby buzerovali nebo byli buzerováni, ale jinak žijí ve tmě. Jsou škaredí a nepamatuji se, že by se mně mužskej na ulici líbil.
  Došli jsme na Karlák a šli kousek parkem. Okolo byla sice zeleň, ale byl slyšet děsnej rambajz.
  „To je bordel,” povídal jsem před sebe.
  „Už třicet let,” povídá brácha. „Jestli se to už někdy neposere, tak se poseru já.”
  „To musíš pořád myslet na politiku?”
  „Vole, už nemůžu myslet na nic jinýho. Politika je loď. Vono to do tebe jednoho dne vleze, ani nevíš kudy, skočí ti to do prdele, jako daimón knížete Šterenhocha a teď v tobě sedí. Nic nenaděláš. Nenaděláš nic proti ničemu. A kdyby tě něco napadlo, tak tě zavřou a vostatní na tebe budou koukat jak na vola a zůstaneš v tom sám. Loď. Jsme zkurvenci a patří nám to.”
  Šli jsme Spálenou ulicí a už jenom to, jak jsem koukal na míjející lidi, mi vyplachovalo mozek. Auta jela, lidi pospíchali, ulice tekla jako špinavá řeka, jako kanál. Špína, nechuť, smrad, kravál, spěch, hnus. Jedna špína se valí druhou a nepoznáš, kde začíná a kde končí. Vypadá to jako jediný špinavý výtok, ale žádná jednota v tom není. Špína není názor. To je to, co zbyde, když se všechny názory zvrtačej. Co okamžitě vznikne, když se přestaneme zajímat. Vznikla, když se člověk poprvé na něco vysral. Možná ten druhý, co to šel uklidit. založil kulturu.
  Jako by to lidé tušili. Ulice, cesta z jednoho místa k druhému, se stala dráhou k útěku. Z obou stran na obě strany. Ulicím bych navrhoval jméno úprknice.
  V bráchovi vězel daimon a měl náladu jako vždycky. Trochu marnosti, trochu naděje, že mě napadne myšlenka, že uvidím hezkou holku a nad vším pocit lítosti, že bez těch, které míjíme, mohu klidně být. Pocit, jako když se člověk dozví, že byla zničena vzácná věc. Sice marná, ale ještě marnější a zoufalejší, že i ji někdo zničil. A tak tu žijeme, lidi vedle sebe, marně nad svou marností a přitom si můžeme být ještě ukradeni. Pošlapaný, kdysi barevný koberec, který někdo táhne po omlácených schodech do smetí.
  Brácha to vzal přes Národní, a tak mi bylo jasný, že ho to táhne k Vejvodům. Karel. To jméno tak smrdí hospodou. Nikdy jsem ho neměl moc rád, ale nikdy se nestalo, že bych ho nesnášel. Byl citlivej, žil si po svým a byl tak úměrně nespolehlivej, že jsem měl vždy víru, že je na něj spoleh. Na vojně nebyl, a tak splňoval moji víru a pravidlo, že kdo byl na vojně, musí být darebák, protože slušnej člověk by to nepřežil. Byl o sedm let starší, a to vylučovalo hloupý sourozenecký půtky, jaký mám s Hankou. Byl silnější než my oba dohromady a tím měl od dětství respekt soudce, a on ve své převaze neměl nikdy potřebu dělat podtrhy. Byl svůj. Na vysokou šel ve slušnejch letech, a když to tam začalo smrdět, byl rád, že se mu podařilo vypadnout. Dnes se na vysokoškoláky dívá jako na ubohé cizince ze země, kde vládnou šílenci. Snaží se šílencům všemožně vyjít vstříc a bláhově věří, že tím se jich zbaví. Jednou říkal: „Loď! Dát ruce do klády. Každej tě mlátí přes hubu a ty máš poslušně ruce na lavici, až z tebe vychovají zrovna takový hovado, který se těší, že jednou taky bude moci někoho mlátit přes hubu a ten bude muset držet ruce na lavici.”
  Vypadá to, že je pořád nad věcí. Možná, že nad vším opravdu je, alespoň tolik, že to stačí, aby se nedostal pod to. Možná poletuje jako pingpongový míček na vrcholu svýho přechcávání. Až se ta fontánka porouchá, padne k zemi a šlápne na něj medvěd. Poslední dobou chytil do slovníku slova jako: kurva, piča, hovno a celý ten vějíř slov, který veřejně zmrzačený nebudou a zůstávají nadále soukromým majetkem lidu, vějíř, kterým se snaží zahánět smrady venku. Zaklínadla, o kterých nositelé věří, že dokážou držet ďábla kousek od těla. Slova, která jsou signálem krachu. Člověk jimi zalepí průduchy zvenčí a zapomene, že tím zalepil i průduchy ven. Co říkal o Hance, bylo hrozný. Ani si nedovedu představit, že to opravdu řekl. Před jinými by to neřekl. My se známe a já tak trochu na něj nahlížím zevnitř a chápu ho. Rodina má taky svou duši a svůj pohled zevnitř a potkává se v činech, které by před jinýma neudělala. Co je vlastně pravda? Co si myslím, jsou jenom myšlenky, ale teprve kterou z nich provedu, ta se stává pravdou. Činem oznamují a zajišťují pravdu. Nebo pohybem a pravda se utluče jako máslo z mlíka. Kdybych pouze myslel a nic nedělal, tak časem budu mít v sobě chaos. Činěním si myšlenky třídím a stávají se myšlenkami mými. I toho nejslušnějšího člověka napadne prasárna, ale když ji neudělá, tak ji vůbec nemusí považovat za pravdu o sobě. To jen zasmrdělo ulicí, kterou šel. Za to, že cítím smrad, když to poznám a pokusím se proti tomu něco dělat. Utýct nebo vyvětrat. Tak i pravda o rodině. Každej kruh se realizuje tím, co se dostává mimo něj a takovej se stává. I když budu tím nejlepším a nikdo o tom nebude vědět a ani se to v budoucnosti nedozví, tak to není pravda. Nevyšel jsem ze svýho kruhu, nesvítilo slunce, proto padl na zem můj stín. Nevytvaroval jsem se, zůstal jsem jenom možností. Nejsem na světě. A čin je umět se trefit do situace, která je pokaždé jiná. Měnící se věc v měnícím se prostředí. Letící pták nad řekou, který pustil plkanec. Dopadl, kam dopadlo jeho svědectví o jeho existenci. Mění se a pohybuje i ten, který vydává pravdu o tom, kam pravda dopadá a ptačinec pravdy, to jsou stopky, které zmáčkneme, fotka svědectví, vztah. Pravda je to, co vzejde z kruhu a je z různých míst viděna stejně a jako stejná. A ty kruhy, to se týká i národů. Proto se u nás vždycky dělá takový poprask kvůli zahraničí. Když se venku o nás něco prošvihne, tak se panstvo může zbláznit a hlavně se snaží, abychom se o tom my sami nedozvěděli, protože bychom mohli zjistit kým jsme a třeba se podle toho zařídit. My to sice víme, ale nebylo to vysloveno a tak to zůstává v zamlženém pološeru. Nerozsvítilo se světlo, aby naše oči viděly. Slovo volně vyslovené a volně slyšené svědčí o úkazech, které jsou a ne o tom, jak by si někdo přál, aby to bylo. Aby zastínil slunce a rozestavil reflektory, protože se mu nelíbí, kam dopadají stíny. To zřejmě nejde. Jde jen všem dát pásky na oči. Každej sice tajně koukne, ale nemůže se domluvit a tak běháme stále v kruhu slepé báby. Můžem jednat jen jako slepci. Každý sám za sebe. A nejde o to, že můžu říct cokoliv, ale že můžu říct, co si přeji. Hlavně ovšem, že člověk má právo slyšet a přebrat si podle svýho a z toho si udělat obrázek o sobě a o světě. Libovolný dotyk huby s uchem. A pokud to nebude řečeno a napsáno v knížce, aby se člověk k tomu mohl beze studu a strachu dostat, tak do té doby pravda neexistuje a člověk by se měl bát o život. Někdo mu o něj ukládá a nechce říct o co jde. Cenzura je strašná urážka, nejen autorů, ale publika a lidu. Je mu dáno najevo, že je tak blbej, že si sám neumí vybrat. Urážka lidí, že jsou stádem slepejch hovad, který kdyby táhli za jedním bejkem, tak se zřítěj do propasti. Pravda není život, ale jeho podpis. Potvrzení, že existuje a jak vypadá. A když na něj pěkně vidíme, tak s ním můžeme i něco dělat. A to je svoboda. Houby, poznaná nutnost! Svoboda je možnost činu na světle s otevřenýma očima. Možnost shody mezi mou hlavou a světem. Poznávám jen míru. A když se se světem nedohodnu, když není možné najít míru shody, tak svobodnej nejsem. Když najdu míru, když vznikne prostor svobody, mohu začít a s životem něco udělat. A život je to, co dokážu ve skutečnosti vytěžit a když se to zkurví, tak vznikne místo života kriminál. To je potom ta poznaná nutnost: dobrovolně seď v cele, čum do zdi a čekej na přísun žrádla! To je velikej zločin, ale kam mám žalovat? Těžko si stěžovat bachařovi, že jsem v kriminále a těžko spolutonoucího prosit o záchranu. A tak se děsím, že pravda o našem životě je vyslovena mimo náš rámec, za hranicemi a my jen tiše věříme, že bude vyslovena v našem domově, že se rozsvítí a my budeme smět otevřít oči. A když halt nejsme společenstvím, ale musíme být jednohlasnou bytostí, trak hranice naší bytosti jsou hranicemi naší země. Tím pádem jediná realizace sebe sama je za nimi. Pravda je realizace, ale i poznání, kým se stávám a jakej jsem. Dřív jsem si myslel, že naši jsou pitomí, že se kvůli venku rozčilují, že jim to může být ukradený, protože to na jejich postavení a vejplatách nic nemůže měnit. Ale asi jo. Jednak to, co učiním ovlivňuje mne samotného sebepoznáním, a za druhý, věci, který činím jsou ty, které činit musím, protože takový jsem a mohu se takový spatřit. A oni se bojej uvěřit tomu, že jsou lumpové, když si hrají na bodré strejce, kteří se jenom chtějí mít dobře a dělá jim fajn někoho buzerovat a to, že si to nezasloužej, honěj falešnejma kanálama.
  Asi mi tyhle myšlenky přinesla fízlárna Na Perštýně, kolem které jsme šli. Naše státní bezpečnostní pravda.
  U výlohy bazaru vedle Vejvodových stál Josef Brkan. Vždycky, když jsem se snažil představit si, co to jméno obsahuje, tak jsem pokaždé uviděl jeho. Sedělo mu, jako by mu ho dali dodatečně, až když zjistili, co je zač. Nebo se rozhodl, že když už to jméno má, tak se do něj za těch dvaadvacet let musí stůj co stůj vtělit. Fousy jako Adam od Effela, trochu usměvavý, trochu snob, trochu fajn. Člověk, co napůl vesluje a napůl se nechá nést. Typ, co nikdy nespáchá sebevraždu, ale také nikoho nepřechčije. A ta druhá neschopnost se u Čecha rovná vyjímečnému nadání. Učitelka dějin kdysi ukázala národu slovo v dějinném slabikáři: PŘEŽÍT. Nedávali jsme pozor a slyšeli: PŘECHCAT!
  Když tu Brkan stojí, tak to znamená, že v lokále není nikdo známej. Sám si ke stolu nesedne. Vydrží tak dlouho, dokud nenarazí na známého a s ním pak vydrží do zavírací hodiny.
  „Těbůh,” vybafnul Karel. „Koukám, že když se u vás kurvy přestěhovaly do vyšších pater, tak aby rohy nezely prázdnotou, musí na nich postávat Josef. Deš na škopík?”
  „Jen tady tak postávám, vevnitř nikdo není.”
  „A kdyby si k tobě přisednul teplej, tak by tě mohl přemluvit.”
  „Jo. Nedalo by mi to a přefiknul bych ho.”