|
LAVIČKA BLÁZNŮ
1985
***
Tedy sis našla komu říct
a zhmotnit mě do viny
pátrat v pihových znacích na mých zádech
pařížské rozhovory
a blití ze mě
s rozsudkem: on
kterého třeba milovat
kterému se třeba obětovat
od kterého není úniku
rozpadlá zkaženost neschopná lásky
sobec
manipulátor
to se píše i v Čechách
„…a musíš se rozhodnout, jestli takhle mohu dál žít…”
slova, která slyším dvanáct let
že už toužím nežít
a to všecko jen proto
že jsem chtěl žít?
Co jsem?
Mám nad sebou vyřknout rozsudek
za obvinění která vyprávíš jiným?
Básník polovzdělanců
slaboch a spáč se špatným vzděláním
a jediný jazyk
který mi pomáháš se naučit
je jazyk provinění
vyrvat si srdce a vytrhnout oči
jak to máš se mnou neutěšené
jak ti NECHCI A NEUMÍM rozumět
že já zrovna to mám být
kdo NECHCE A NEUMÍ…
Poprvé ležela v naší posteli cizí holka
ležela vedle mne
a ty teď nevíš jestli se máš vrátit domů
a sama jsi ji zvala
a já byl tak úzkostlivý
a nikdy tam žádnou nevzal
tam mohli ležet jen moji přátelé
„Nikdy jsem ti nelhala, a ty jenom lžeš!”
„Seš ke mně neupřímný!”
„A já jsem čistá, já nikdy, já nikdy…”
a tkalas divné pavučiny úsměvů
na obličejích kamarádů
„Ví to, neví, to je dobře, žes mu nic neřekla,”
a já nacházel svůj špinavý obraz
ve světle tvé čistoty
a tys mi psala nikdy neodeslané dopisy
a mluvilas
jako bych už dávno věděl co v nich stojí
„A proč se tváříš tak nechápavě?”
„Ty se nezměníš a neříkám to bez soucitu.”
„Ty už jsi jednou takový,”
a tvé věčné zklamání že jsem to jen já
a zase přehlížení ruin po každotýdenním zemětřesení
„Tak proč zase ztrácíš naději?”
„Ty se to stejně nikdy nenaučíš!”
„Přece má člověk právo říct, co cítí!”
a jen ty víš proč můžeš kdykoliv rozbíjet
všechny kusy nádobí v mé duši
„Ty už jsi zase smutný, s tebou se nedá žít.”
„Ublížils mi a zabíjíš mě teď svým psaním!”
„Kdybych to tušila, nevzala bych si tě!”
Kolik let už to je kdy nemám nikoho
ke komu bych promluvil?
„A já ti tak rozumím!”
„Já ti rozumím!”
ty jediný posluchač mé duše
ty jediný svět který mi ve vesmíru zbyl
„A ty bys stejně sem nepřijel, jsi příliš rozumný…”
ještě teď mi zní z telefonu
a emigranti si sednou do kuchyně
a budou ožírat mrtvolu
a jak ji znají!
dohromady už k ní skoro dvacet let čichali
a já budu celou noc cítit oprátku na krku
a trhání střev
a ta divná sladká touha po krvi
co odtéká z žíly
a má vina?
„Chtěla bych muže silného, který by mě i ovládal!”
a tedy proč ta slova o svobodě?
Mluv kým jsem!
jak to říkají hrdinové
kteří jsou rádi
že jsem se nic nedozvěděl
a taky jsem nerozhodný
a říkám nespěchej
a ty si budeš myslet že to byl jen strach
vždyť mě znáš
není ani stránka z mé duše
ve které bys už nelistovala
a tohle není báseň
tentokrát se bleje tady v Rotterdamu
neboť mi v žaludku moje samota klesla jako ublížení
Jakým právem?
před vámi čistými
tedy hoďte kamenem
a miřte na oči
a miřte na duši
a miřte na srdce
a miřte na život
ať je z něj smrt
„A teď o mrtvých už jen dobře.”
„Možná už byl i předtím mrtvý.”
„A kolik že udělal písniček, tak málo?” zeptá se Kees
„A na jazyku byl asi starý,” řekne Jaap
„A vůbec byl takový nepřesvědčivý,” řeknou jiní
„A bál se, utekl a byl pak z toho smutný.”
„A taky se trochu pomát, nebyl dost silný.”
„A není to tak špatný, co zpíval, ale málo poezie.”
„A nemluvil dost jasně.”
„A byl na holky,” budou si ti mužští v Paříži říkat
při svém legálně utajeném mrdu
a budou si to říkat v Praze a Curychu a Torontu
a Ženevě a Miláně
při všech těch svých legálně utajených mrdech
- on byl prostě na holky
a já jen budu prosit
abych se už nikdy nenarodil
ne sem mezi známé tváře!
Jak mi bylo šťastně z té představy!
Cítil jsem tvé leknutí a pak úlevu
popravčí četa nevinných
jako bych je neznal
mám říkat jejich jména a popisovat tváře?
a domyslet všechny ty posuňky
kterými se na mne spiklenecky obraceli
a ty hodíš taky
už teď svíráš kámen v ruce
a není první…
Z čeho myslíš že jsou hnisající rány?
ty co se nehojí
rozpad slov v ústech zpěváka
„A v sedmdesátých letech byl jako zjevení.”
„Jako by patřil do jiného času.”
tak nějak si to teď píšou v Praze
a já bych teď už jen škrtl slůvka JAKO BY
Co teď?
Jsem skutečně sám?
a není už žádná naděje
která by mi tiše šeptala
že tomu tak není
JSI SÁM!
odpovídá moje naděje
ale vzpomínej tehdy v šedesátém šestém
ta noc na Francouzské a sen o nebytí
a ta slunečnice v Olomouci za svítání
ty pouhé představy co jsou bolestivé
ten sníh co jiskřil křupal pod botou
ta svoboda a láska ke světu
chyť se toho: LÁSKA KE SVĚTU!
Moc věcí přece k životu nepotřebuješ
už ani tu kytaru
můžeš odejít do jiné země
a najdeš si řemeslo co se dělá rukama
máš ještě tak dvacet let
a zahoď všechno co bylo
a nepiš už
jsi z jiného času
čti a modeluj
a mluv jen tak
říkej co tě napadá
- že mluvím zase jako naděje?
že nejsem celá?
že mi nerozumíš?
vždyť jsi mi rozuměl vždycky
že jsi mě nosil už jenom kvůli ní?
tak počkej
a co ty touhy
co to tvoje noční běhání
co to tvé běsnění z ateliérové samoty
co to tvé uklidňování že všechno chce trpělivost
co ty tvé marné myšlenky na písně a básně
které jsi zabíjel germánskými slovíčky
co ty noci trhání střev
co ty fantazie zavlažování pouští
co ten příběh který se ti v hlavě už týdny odvíjí
to jezero mezi horami
kde je voda tak studená
že v ní nemohou žít ryby
dnes jsi vymyslel jak zahřát vodu sluncem
co to všechno je?
to všechno jsem já TVOJE naděje
zapomeň!
poslouchej jen mě SVOU naději
vždyť i to ticho za oknem není tak mrtvé
a právě proto chceš slyšet
kam půjdu až tebe opustím?
Půjdu s tebou!
Včera jsi se nad sebou také usmál mile
protože jsi chtěl umřít
a přeříkával sis slovo sebevražda
a cítil jsi to jako slast
ale taky jsi byl vzteklý
myslel na Boha
že ani on nemá právo ti dávat vinu!
a cítil jsi tu zvláštní svobodu
kterou získáváme když jsme zrazeni
na co jsi myslel?
co všechno s sebou člověk potřebuje
když už mu nezáleží na tom jak dlouho bude žít
když už je jasné že není JEDINÉ pouto
když i láska těch nejbližších je jen nedorozumění
JE JEN MŮJ ŽIVOT A TĚLO
tedy mohu svobodně volit
a sám se rozhodnout co je podlost
co jsou falešné oběti…
Až do roku 1969 jsem v malé kapsičce u kalhot
nenosil drobné ale žiletku
tři roky ji přendaval z kalhot do kalhot
a každé ráno se přesvědčoval že ji mám
a každé ráno mi byla symbolem svobody
a pak se nějak stalo
že tam dnes nosím drobné peníze
ale dodnes si na ni občas při malých mincích vzpomenu
jen nevím kdy mi tam odtud zmizela
to jsem se nějak zaplet do života
to jsem začal mít strach o ty které miluji
to jsem začal hledat lásku
tam někde se to stalo
ty holky s čistým svědomím
a denně vypranýma kalhotkama co už teď tak jasně prokázaly
že tys je hnal do nechtěné nevěry
ach jak hnusné je mrdat cizí muže
a na něj jsme tak strašně věřily
škoda že žijeme tak daleko od sebe
mohli by to být i ti samí mužští
a já bych pořád tak dráždivě platil za děvkaře
a za toho
kdo se nakonec ze všeho vymluví
a všichni vědí že přece kecá
vždyť musí mít každé ráno k snídani polívku
„A to já s ním také napřed věřila na ideál.”
„Ale toho nikdo nezmění.”
„On to bude mít s každou těžký.”
„Možná nějaká špinavá intelektuálka.”
„Ale on potřebuje také někoho, kdo mu uvaří.”
„Já už to nemohla vydržet, já šla pracovat.”
„To on ti všechno překroutil, to bylo jinak.”
„Ale na to se ho neptej, on se zase vymluví.”
„No a ty ženský, to už je prostě on.”
„Škoda, že jsi to tehdy nevěděla, to on i mou sestru.”
„To on na každou, to on je hned vedle sebe.”
„To s ním není žádná řeč, to je na něm hned vidět.”
„A teď tam měl taky jednu.”
„A po telefonu říkal, že mě miluje.”
„On je popletený, to už snad není ani z té emigrace.”
„Ale on byl takový vždycky.”
a hyeny se tahají o mrtvolu
a supové z ní tahají střeva
a krkavci do mrtvoly ještě nablejou
aby se podruhé nažrali
a já si teď nemohu vzpomenout
kdy jsem z kapsičky ztratil žiletku
Tedy se přestat dívat po věcech na stole
a nevzpomínat jaký příběh k nim patří
tady… a zde to končí
je pozdě
naděje je mrtvá
a od dveří mého života nevede žádná cesta dál
to okolí zde je skutečná cizina
a ten jazyk kterým píšu
je v ulici pod oknem nesrozumitelný
ale nejvíc těm odkud mi občas přicházejí dopisy
že jsem jejich jediný
a já neodpovídám
nevím co si mám o tom myslet
chtěl jsem být jejich
snažil jsem se o to v plnosti slova nezištnost
ale nejsem už nejsem
a srozumitelnost?
ta z času do kterého „jakoby” nepatřím…?
Můj život je přece samozřejmě odměna…
„A teď bych chtěla už konečně trochu samostatně žít!”
„A už ti nechci být tak blízko, jak to bývalo.”
„Musíme se udržet zdraví, máme už léta.”
Bude mě chtít zabít
A snad mi tak ulehčí rozhodnutí kdy
neboť KDYKOLIV je ten čas
ze kterého roste kořen svobody
ale ji z duše nevymažu přiznávám
a že jsme si spolu domlouvali holky a blízkost
a píli nezaváhání jednoho o druhém
ty plány co byly v beznaději tak nadějné
s celou tou zkamenělinou
vylisovanou do bláta politiky
až po jejích očích jsem byl schopen číst své řádky
celý život psané z bezmoci toho
kdo nepatří do času ve kterém žije
tedy když půjde ona
ať s ní jde také minulost
chci si dál nést jen rozpůlenou žiletku
Velká láska a velká naděje přicházejí jen jednou
a vzpomínat když není SKRZE koho?
Byla léta
prožitá pod omamující vášní žárlivosti
a mohou se mě ptát
jestli jsem trpěl a zažil nesvobodu do dna
odpovím zažil
zlá politika emigrace bída?
samá voda: LÁSKA
to nejsvinštější a nejkrutější v ženství
jak chápu proč je smrt ženského rodu
a i když jsem chabě vstával z mrtvých
vstal jsem vždycky
vždycky až podnes
žárlivost vyšlechtěná ve sklenicích strachu
a teď mi vyprávějte o pekle
mučení je jen jedna z cest ke smrti
ale milovat bohyni žárlivosti
na cestě do svobody
nemá přirovnání
a když budu psát o utrpení a bolesti
budu už vědět co ta slova znamenají
Pro lásku se oddat strachu
a pro lásku NEBÝT MILOVÁN
ty meze se začaly hlásit
neboť vše co bylo a mohlo být i nejvzdáleněji
považováno za toto mé já
bylo odevzdáno
obětováno
důkaz byl podán
a přesto láska která zůstávala
si přála být opětována
protože žádné JÁ už nepřežilo
„To bude chtít radikální řešení,”
slyším ještě tvé slovo v telefonu
Hranice je překročena
a ať z ní vyjde jakákoliv svoboda
a jakékoliv pohřbívání
podívej - nežila jsi se sochou
„Ty bys stejně neuměl nic pošetilého udělat!”
ale můžu zamávat zavražděné minulosti
na které všichni hodovali
a tak ať dál hodují
a Bůh ví že mám své odzpíváno
a psaní…?
Tělo mi teď chce něco oznámit bolestí srdce
nerozumím
vím že bolest umí nutit
stačí se poddat
jsme stejně jen chuchvalec masa a krve
a život je strašlivě plodný…
„Nevím, jestli můžu ještě jednou uvěřit.”
Tvůj včerejší a dnešní hlas v telefonu
svévolnost
„A když to tak cítím, přece se nebudu přetvařovat.”
a snad bys mě zabila kdybych nahlas vyzradil
že je prokleté že tě miluju
jako světlo života
a tichou vůni domova
kde se květy našeho smrtelného štěstí
zalévají zpěvem
a celá radost se smeká už jenom po letmém dotyku
Jsi cizí protože chceš
ale lásku
kterou jsem v tobě našel
neodejmeš
našel jsem v tobě to světlo
které možná pochází od Boha
ale skrze tebe na mne zasvítilo
a zůstává pro mne s tebou spojené
„Však ty si najdeš zase nějakou holku.”
stála jsi vedle mě nahá
navlékla si svou kurví podobu
a já podivně vzrušeně pocítil
že teď je ta příležitost jít s kurvou
snad jsem i vytahoval peníze
ale zasnění odpadlo když jsem se tě dotkl
a ty mi vyčítáš bič
který tebe samotnou švihá
a na zkaženost ukazuješ prstem rozkoše
není rafinovanějšího orgasmu než karatelství
a zbabělci ještě zvyšují rozkoš zaříznutím zvířete
máš strach to přiznat?
zatímco se opíjíš ječením
a pouštíš si napínavé horory svých strachů
a vyvaluješ se v temných kramářských písních nespavosti
s moralitami na konci
už nedosáhneš na moji lásku
a neuděláš z ní pařník pohrůžek
a podělíme se
mně svobodu a záda bez šestistrunných tetování
a ty si můžeš hledat cestu do papírových jistot
žitých morálkou s registračními čísly
a jestli se mi skutečnost stala snem
ze kterého se rozhodnu v jedné chvíli vzbudit
přece jen moje láska z tebe a v tobě
zbyde ve mně
a odchovanci licitovaných muzejních hodnot
netuší při své kapesní loupeži
že někteří noční chodci
nosí v peněžence jen zápisy astronomických dluhů
Nechávám po sobě padat slova
a už je nezvedám
Je noc
a mně se zazdálo že jsi vešla
odporně roztěkaná jako vždy
něco hledáš
bereš věci a zase je pokládáš
kabát házíš na zem
mluvíš nesouvisle a já znám to divadlo
tu touhu být v té chvíli znásilněna tak
abys prožila život
zase tě bolí neprožívání
nedostatek
který jde životem až přes hranici bolesti
bolesti z rozkoše a pominutí
posedlost hnát si bahno všemi otvory do břicha
a zároveň začít křik sirény
kvůli křídovému znamínku na nehýtku u nohy
Je toho všeho už dostatek na odkrojení
nůž vystrčil střenku pod prahem mého vlastního domu
a i když jsi mi nikdy nedala poznat co je to jistota
i když jsi mi zakázala bydlet v mém vlastním těle
i když jsi nepřiznala existenci mé duši
miluju tě
ach jak je to směšné a neuvěřitelné
takhle mluvit
ale věci jednoho dne končí
i hvězda padá jen jednou
rozhoduj se taky
svinsky kurevsky morálně anebo pro odchod
anebo si hraj na tu dětskou dramatizaci:
láska stařeček smrt a kláda
Je pondělí a je už odpoledne
telefonovala jsi že přijedeš
mluvilas cizím hlasem
měl jsem být zase v tvém tónu já ta zátěž?
ale tahle hra je u konce
po všech těch letech téhož
- mám sčítat všechna města NAŠICH BĚSŮ?
jak se to stalo normou našeho života
NASUPENÁ A VINÍK
který má zaplatit za to že stárneš
„Jak by to bylo snadnější,
kdybys byl jedním z těch obyčejných mužských.”
kdybych byl tedy tím Epiktetovým
OBYČEJNÝM ČLOVĚKEM
a je mi v této chvíli stydno
za všechny důkazy pokory
za stovky popsaných stran hnaných touhou po přiblížení
po přiblížení se tobě
a ty se jen trpitelsky zamračíš
že jsem zase pokazil TVÉ vánoce
„Kvůli tobě jsem i se ženskou vlezla do postele.”
„Co ještě chceš, která by to udělala?”
„A co nejvíc nesnáším, je, když mi lžeš.”
„Ale já jsem skutečně trpěla.”
„Já jsem celé noci z lásky k tobě nespala.”
„Já jsem byla odhodlaná ke všem obětem.”
„I tahle poslední léta jsem se rozhodla obětovat tobě.”
„Rozhodla jsem se na tebe zapomenout.”
věřím
a vím že to bylo i tak
že naše láska bývala silnější než saň civilizace
než ničení svobody útěkem k jistotám přiznání
a když říkám VRAŤ SE
neříkám to už s pokorou
a nemyslím to jako utěšení
myslím to jako pravdu i s tou cestou do neznáma
kudy vede skutečně láska
a zbytek jsou jen cesty v poušti
ta láska zde je a byla
tedy se vrať a vyzpovídej se z vlažnosti víry
„Jsem jenom obyčejná ženská.”
Obyčejný člověk je nula v číslu nic
a návod na zabití
Píšu
pořád píšu
podávám poctivě zprávu o nás
stále píšu
a vypadávají mi dveře z pantů
a po schůdkách strachu
a zavazování si očí
a zalévání si uší voskem
od sebe lidé odcházejí
po stupních líné touhy NEROZUMĚT
Nežádám už od tebe slova
počkám v parku
na té lavičce
kde po mně jednou blázen opakoval cviky
ty ses tomu tehdy smála
běželi jsme dál
čekám do svítání
než se země otočí
než tu naši stranu zase nastaví slunci
než ve vesmírné velikosti
zase nastane náš den
budu čekat vážně a naposledy
budu čekat
ale neukvapuj se
13. října 1985 |