KORYTA KRVE

Atelier (1983-4)
Lavička bláznů (1985)
Koryta krve (1987)
Galície (1988)
Hořký déšť (1995, verze B)
Cesta k prameni (1995)

CESTA K PRAMENI

srpen 1995

***

Než jsem vstoupil hradbou porostu
recituje J. Hutka do nikým neudržovaného lesa
zahlédl jsem na konci louky
velkého červeného hada
který svým klidným plazením
ještě neodvyklým plavbě
otevíral zarostlý vstup
a dodával mi odvahy
protože jsem šel se strachem i otázkou
Člověk se rodí nehotový
jako embryo klokana
a než se prodere krajinou až do kapsy zániku
musí se naučit žít
Ale v tak krátkém čase a bez průvodce?
Naši učitelé nám nepomohou
také jen dál poznávají
tak jako už děti učí jedno druhé
a rodiče z dětí skládají zkoušky
aby postoupili z jednoho týdne do druhého
aby i skrze vnuky jen dále dospívali…

Vešel jsem tedy
a šel nezřetelnou pěšinou kterou jsem znal
ke vzdálenému místu
kde jsem už byl
ale poprvé jsem šel sám
Díky jiným lidem žijeme a dospíváme
díky jazyku se umíme loučit
ale jen SAMI potkáváme krajinu
která je vždy příběhem času
jinak špatně čitelného
příběhem vyprávěným zřetelně
už jen na těžko přístupných místech
Jinde člověk svými poli a městy
příběh zkracuje a zjasňuje
a uzavírá ho svou malebnou pointou hladu
a roztahuje zbytečně rychlým pohybem po silnicích
kreslících všemi směry otazníky
po smyslu našeho vpádu do souvislosti
tak dávné a přesto čerstvé
že jen vědomá bezcílnost
zaslechne melodii prostorem tažených tónů
v taktech vzdálených přes geologické věty

Lezl jsem přes malé skály vypadlé z boku kopce
a přes ležící kmeny stromů
prorostlých hnilobou a novými kořeny
a díval se pozorně na vše pohozené a samorostlé
a každý ten obraz svou plností vylučoval náhodu
kterou kultivovanost zdánlivě odhaluje

Ještě chvíli jsem sledoval tok říčky La Sorgue
jejíž voda je v této výšce stále pitná
a tlačí do kamenného koryta dostatečnou silou
že balvan po balvanu obléká do bílých košil pěnění
Ale lidé příliš dobře vědí o jejích březích
zkracují je a zjasňují svou malebnou pointou hladu
takže původní věta je téměř nečitelná
a já si chtěl oddechnout od pouhých tušení

Prodíral jsem se v letním horku
recituje J. Hutka poznatelném ale jen oslnivými penízky
které propadly hustými korunami stromů
a došel jsem k přítoku říčky
k potoku
jehož jméno neznám a neptám se po něm
jako se neptám
kde byly hranice této Francie
když kraj se zvedal z mořského dna
a potůček zatížil kamenný hřbet tak
že nechal růst kopcům
prchajícím úporně do výšky od jeho toku
tak těžkého svou skromností
že ho žádná síla už z kamenného údolí nevyzvedne
neboť tečení
právě pro vlastnost vody
kterou je něžnost
znamená NEZASTAVITELNOST

Voda tu ale protéká mezi kameny jen tolik a tak pomalu
že ani vesnické vodovodní potrubí
by to nepovažovalo za důležité zmiňovat
přesto odplavená údolní masa
svými posledními kameny v úzkém korytě
pláče bezmoc proti přesile
takové přesile
že hora se nestačí na rozloučenou
ani zachytit svých poražených lavin

Šel jsem obtížně korytem vzhůru
a to všechno jsem VĚDĚL
PROTO jsem tu šel
zranitelnější než rozplavované hory kolem
ale v té CHVÍLI mocnější
neboť jsem dokázal co ony nedokázaly
šel jsem PROTI proudu
se kterým ony odcházely

Ale nebyl jsem dost daleko
Přecházel jsem ještě náznak cesty
která před léty koryto křížila brodem
když VYNUCENÁ skromnost
napršela lidi jako vodu
do těžko přístupných míst
kam kromě větru a smrti nepřicházel nikdo
a svůdná cesta snadné komunikace
lidi ještě nesplavila
do pohodlnějších hnízd
kde je život LIDŠTĚJŠÍ
ale tenký jak stín na tabulce skleníku
Zahlédl jsem v divokých stromech zbytek domu
ještě kamenného
jehož stěnou lidský stín sice nepropadne
ale na nerovném povrchu také nedokáže být pravdivým
pouze mu pokrytecky závidíme zřetelnost

Stoupal jsem po kamenech dál a výš
recituje J. Hutka a ohýbal se pod větvemi stromů a křovin
a tělo se dostávalo do vyklonění
jako vrstvy hnětených skalnatých plátů
vystupujících z tlusté zemské kry pode mnou

Šel jsem dlouho
Okolí bylo stále méně poddajné
až se najednou vzepřelo v soutěsku
kde i ta nejzarytější motyka
ztratí půdu pod kopáním
kde potok slavnostně v terasách
vymaloval plavé tvary do skály
člověkem už nedotknuté
a rozvinul se jasný zápis stáří
ale tak svěžího
že mládí usvědčí z únavy
a jen vědomá bezcílnost
zaslechne melodii prostorem tažených tónů
v taktech vzdálených přes geologické věty

Byl jsem u cíle
Vylezl jsem na kamenné schodiště
strmící nade mnou
podobné padajícím mrakům
modelovaným z JEDNOHO kusu skály
které prostým přikývnutím
potvrdilo mé tušení
že PŮVOD zážitků
které nás naléhavě vyvolávají k životu
protékajících údolím pohlaví
leží v čase jako elektřina
probíjející zkratem přítomného okamžiku
Vzrušením zahlédáme
v temném zrcadle
skloněném k propasti
délku času
která JINAK není dohlédnutelná

Svlékl jsem se donaha
a lehl si do jedné vany ve skále
oddávna hloubené
v taktu geologické věty odcházející
klesající měkce kamenným hřbetem
který byl kdysi dnem v moři
pod hladinou konce VŠECH toků
teď zvednutých k pramenu
aby KONEC celou svou zkušeností
tryskal v ZAČÁTKU
aby čistota byla též vědomostí

Pohlédl jsem na nahé tělo
zlomené vodní hladinou do jiné perspektivy
a NEUDIVILO mne
jak jeho tvary
se podobají tvarům v kameni
Jsme stejně staří
a naše LIDSKÉ prohlubování a odcházení
je totožné s ODCHÁZEJÍCÍM kamenem
ve kterém teď ležím
pod stále stejným sluncem
Nahý člověk
NEPŘERUŠENÁ souvislost
zatemňovaná jen oslněním strachu z konce

Vrátil jsem se na louku za ženou a dítětem
a červený had už nechal otevřeno
a zkrácený tok říčky nemlčel
a okolí
zjasněné malebnou pointou hladu
nepřekrylo daleký výhled
do PŮVODNÍ krajiny
když se těhotná žena převlékla
a zapálila ohníček
na kterém pekla TĚLO zvířátka
které jsme měli k večeři
ve chvíli
kdy se na nebi první rozsvítil Jupiter
a po něm pouze ty hvězdy
jejichž světlo k nám už dolétlo…