|
KORYTA KRVE
1987
***
Ve větvích i kořenech krevního oběhu
obaleného citlivou kůží
sedím já sám
a kdybych se toho denně neděsil
řekl bych
že ve složitém větvoví žil
naplněných až k prasknutí krví
sedím
visím
k nenahmatání osaměle
a přece tak přítomně
ohlušen despotickým dusotem srdce
kterému znalci říkají pumpa
(A zdá se že v mém těle
je dnes už všechno vyměnitelné
všechno kromě mě samotného)
Zastavili jsme v jakémsi městečku v jižní Francii
a já v horku místo kupování bílého chleba
šel přes ulici do baru pít kafe
neboť jsem se zase cítil k prasknutí plný krve
a chtěl odehnat otázku:
odkud se ta krev bere?
Odkud přitekla až do mě?
Z matky?
Z otce?
Z předků?
Kde začíná to koryto krve
na jehož konci teď vytékám já?
Ten den jsem sbíral zkamenělé ulity
ze zvedlého dna dávného moře…
přitéká moje krev odtud?
Na polední ulici bylo vedro
nahnané mezi domy řadami zavřených okenic
a vedle mne u baru seděli podle řeči Portugalci
stejně plní krve
jako já
jako arabské kožené vaky na vodu v poušti
a já posedle věděl
že v nich teče moje krev
můžeme přece měnit!
Měnit krev!
Položil jsem na stůl papír a začal psát báseň
KORYTA KRVE
Verše hrůzy a zděšení se sypaly pod sebe
verše o lidech plných krve
o lidech
kteří jsou koryty krve
pradávné
nezastavitelné
valící se našimi těly
nezadržitelně
z dávna mimo srovnání
do budoucnosti mimo popis
krve valící se skrze miliony těl
skrze nás pokrevně příbuzné…
Jeli jsme stále jižněji
prášili jsme už na kaktusy v příkopu jižního Španělska
a ve spáncích mi bušila krev
cítil jsem krev
myslel jsem na krev
přidával k básni verš po verši
až po okamžik
kdy jsme si cestou spěšně lehli na pláž
žlutý cákanec slunce
stékal po putnách do modrosti moře
a moře se nezbarvilo ani nevznítilo
slunce hořelo jen v odlitku těla
zamáčknutého do slevačské formy žhavého písku
a dívali jsme se na bílou skálu
kde jacísi lidé z našeho auta
v rychlosti ukradli několik věcí
a odjeli s nimi
zmizeli
Leželi jsme nazí
auto stálo vysoko na skále v houfu aut tak
ABYCHOM NA NĚJ VIDĚLI
Horký cákanec poledního slunce nad hlavou
a jen my si všimli ikarovské události
v galaxii soukromé tragédie
jen my pochopili její ironii
Dravci i hyeny mívají málo štěstí s lovem
Co udělají s kufrem českých knih
a co s mou rozepsanou básní?
Zůstalo po ní bušení ve spáncích
Verše které odnesli si už nevybavím
Jak podivné:
chtěl zloděj poezii v neznámém jazyce?
Co mi to připomíná?
Zloděj
totožný s okrádaným v korytu krve
svázán v něm a zamotán
tekoucí ke mně a ode mě
krev
pijeme z ní vědomí
modeluje nám tvar našeho těla
barvíme jí otvor po ráně
a na nezaměnitelné skále naší dočasnosti
si krev hrubě přivlastňujeme
pumpujeme
a bez ohledu na slepá ramena
krev teče dál
bez ohledu na felčary války
jedy a nemoci
krev se námi valí do času
o kterém my nebudeme vědět
Mocný živote!
zajištěný jen sám pro sebe
hyeny našeho vědomí z tebe násilím berou
rozbíjejí zámky
a otevírají všechna tajemství
kradou z tebe radost i nenávist
vyhrabávají lásku
vědomí z tebe čerpá samo sebe
přiživuje se na proudící krvi
stále proudící krvi
krvi
píšeme básně
za které nás vyhánějí z domovů
za které nám pouštějí žilou
za které nás obdivují tam
kam máme vstup zakázaný
kati a jejich oběti
všechno je to jen tekoucí krev
vždy dobrá a nevšímavá k našim nedobrotám
a my duší přikováni ke slovům
píšeme a čteme
ale jen tak dlouho pokud smíme být tím korytem
a každé z našich koryt končí hnilobou
a vypráší se prachem
přesto
krev teče dál a nic
nic
nic ji nezastaví
ani po mé
ani po naší smrti
Živote pro sebe zařízený
stále žijící
stále se rodící
valící se dál svou radostnou krví
zas dalším meandrem svého koryta
nedbalého k mé nechuti umírat…
***
Všude kam přijdu jsou lidé
Jak chápat význam toho opakování?
Mouchy nedělají pro svou obranu nic
udržují se jen proudem neustálého množení
brání se rozením
Velká zvířata se brání silou
Člověk dělá obojí…
a to má lidstvo tolik duší nazbyt
pro tolik těl?
Duše uskladněné v ženských vaječnících
a v miliardách spermií
plivaných kdykoliv kamkoliv
anebo je duše tak mocně přítomna
že ji můžeme popouštět jako vodu
z kohoutku plánovaného rodičovství
jako dobytek
který vodíme na rození…
Nebo se rodí jen život
a duše vzniká postupně
zdlouhavě
a skutečně jen v některých z nás…?
Přestal bych věřit i v Boha
pokud by po takové otázce byla naděje i na odpověď!
A ta slova
co teď píšu
jsou pro duši
nebo pro tělo omozkované vědomím?
Nebo je psaní pouhý boj proti samotě
a hledání přijmutí u vlastní smečky?
Jdu k smrti a stále ještě
mohu způsobit nové zrození
ale ne už svoje
A pro člověka
jdoucího teď po vzdálené silnici tam v údolí
jsem bod
bod stále se opakujícího všudypřítomného člověka
bránícího se silou i množením
Jako by ho tedy napadlo
toho nejspíš Francouze tam dole
že jsem to já
to donekonečna se opakující já
stále aktuální
stále se opakující
jak voda z kohoutku
stále upouštěné
***
Černomodré ostnaté housenky žerou kopřivy
žerou je rychle jako zelí
Všechno se dovídám pozdě
a na nepravém místě
Kdybych tohle už věděl z dětství
mohl jsem se dnes na kopřivy nedívat
zde v srdci Burgundska
bych si všímal jiných věcí…
Včera k večeru v polích
se mi zamodralo před očima
a z vlčích máků začervenalo
Neznal jsem ty barvy
nikdy předtím jsem je neviděl
jen zkurveně kdysi cosi zahlíd
v komunistické poezii
v té zbabělé
v té dnešní
která se ze strachu chytá barev plevele
a ženských prsou
a zamlčuje násilí
a rozmotává chrpové koberce
beznaději pod nohy
***
Všechno je příliš daleko
anebo příliš blízko
Buď stěny hned okolo
nebo obzor až na konci světa
Chybí to mezi tím
krajina
do které lze vejít
kterou se mohu od blízkého
ke vzdálenému
pohybovat
Chybí život nežitý v samotě
***
Narodil jsem se v tichém domě
odkud dítě vyhnala smečka znárodnění
která roztrhala otcovu hokynářskou srnu
tedy transport
a ryzí dětství na vesnici
bída
kulhavý návrat do města
a mazlení se s póvlem periferie
bída
a první jasná známost s holkou provizornosti
která mě od dětství vede
a od puberty s ní spávám
barevné kaňky na papíře
budu malířem
korálkové studentství
a vzpoura ve sklenici žluklé školy
budu básníkem
a políčím si jenom na pravdu
a napnu ji na skřipci šesti strun
a korytem provizoria
jsem se vyřítil za lidským srdcem
a ten obrázek nikdy nezapomenu
naivní malba
poprvé vyhlídka na domov
láska
ale tank beznožák mi chrápe pod oknem
a žádným mlasknutím nepřestane
ulice a města najednou beze jména…
Rusové v Praze!
A patnáct milionů vykloubení už nikdo nezahojí
ani nezasádruje
tedy se prozpívávat blátem ke třicítce
ne pro píseň
ale pro trnutí páteře
nehledání poezie
na tu sere pes a veršují jen zrádci
psal jsem už jen aby mi bylo jasné
že jsem nezradil
a kritici
si mohou v zrcadle
prohlížet svou vlastní díru do prdele
Vzpíral jsem denně jen tíhu
až to přehlušil krákavec emigrace
přikovaný na druhý konec policejního řetězu
a najednou samota
samota ve strakatém hrnci na míchání barev
Paříž New York Londýn
angličtina holandština němčina
a nekonečný buranov s pozlacenými komíny
a rotterdamské drolení půdy pod nohama
a provizornost
jasná známost
každé ráno pumpuje do duše depresi
a každý rok jižní Francie jako prázdniny na Moravě
pouze nerozumím hanácky
a co říkáš francouzské politice?
ptali se mě v Dijonu
Máte tu skály a potoky odpovídám
ale zatajil jsem louku
kde zápasí Jakub
s vlastní bolestí
***
Jako básník už neuzraju
Minul jsem se štěpením i počasím
chybějí mi barvy slov
chybí mi nepřítel vydavatel
který by moje splašky
vychrstl do kanálu čtenářů
anebo do jejich očí
a ve vazbě politiky
disidentské emigrantské
jsem se odmítl stát jedním z potištěných listů
teď už mě tady do žádné vazby neodvedou
a k nikomu se namyšleně neotočím papírovým hřbetem
a těžká archa Prahy
mizí v nekonečných zákeřných vodách Východu
a k čemu básnit
když má smysl jen otřásat…
***
Nepamatuji si jména
takže lehce ztrácím orientaci
a půl osvětleného světa je mi nepřístupným
temným nepojmenovaným
Jména - to je současnost
a mně bez paměti je v ní obstarožně -
každé trávě
každému šutru dali lidé jméno
a z kapitoly slovníku
svět ovládají a přivlastňují
ale na dotyky už se jmen nedostalo
na sklony těla a pohyby očí
a už vůbec ne na lásku
tam zůstáváme všichni zarytě němí
beze slov
a bez paměti
ztraceni
jako já ve světě s těmi jmény
která znám
která znám jen já
ta která si já pamatuji
a kterým nikdo nerozumí
***
Okolní zdi mi dřou z duše jakési vzpomínání
ale tady jsem přece nikdy nebyl…
Co je to za vzpomínku?
Tamten ořech kamenná zeď plevel
a tlumené světlo s ostrými hranami statku
v kamenných kopcích Larzacu
kde už několikátý den přespáváme
Jsou to jen nástroje paměti?
Vzpomínám na chvíli
která ještě nemá obraz
na začátek
ale ještě ne život?
Oblečená žena - vzpomínka na nahotu
nahá žena - vzpomínka na nebytí?
***
Je před deštěm
mouchy mají zkoušky smyčců
a cosi říká
že někdy nerozeznáš spánek od smrti
Psi spí a dětem se motá kamenná dlažba pod nohama…
Jak jsou ty kvádry lehké!
Krb v kamenném domě
si čmouhami sazí snaží připamatovat
že jsou i okamžiky žáru -
žár zmizí čerň zůstane
Slezla jsi z půdy
a přes nános rýmy
jsi položila blbou otázku
Odpovídám vyhýbavou zdvořilostí
Žít ve dvou dlouho -
jak se to podobá položivotu polorostlin
a žít sám?
Mít všechno i nic
v žilnatých barvách dobrodružství i opuštěnosti
Takhle máme jistotu
žulovou jistotu vzájemného polobdění
kterým se zeširoka
rozkládá hřích nudy
a otrávenosti
***
Voda rozřeže horu
a neztupí se
a člověk by ji tady
v kamenitém údolí
považoval za něžnou
a ochočenou
potok
jak opatrně protéká větvemi keřů
i mýma rukama -
nejněžnější dotyk je voda
Prší
a my jsme jeli na jih za sluncem
Jsem nespokojen se svým osudem
Jsem ale sotva deset procent nespokojenosti
zbytek je voda
která rozřezává horu
a kterou v sobě barvím do krvava -
moje nespokojenost
je jen nedostatek úžasu
Žít a nežasnout
je to život?
***
Jediný výbuch je slunce
jako ty
ale pro mne tak často za mrakem
dostupné na jiném konci světa
ale chtěl bych
aby mi konečně
dalo pod sebe můj vlastní stín
pevný a zřetelný
jako mi ho občas dáváš ty
dnes ale prší
a já si svůj život nezávidím
a netěším se na žádné ze slov
která řekneš
Řeč jediný výbuch
dnes daleko za mrakem
dostupný na jiném konci světa
***
Rostlinstvo
si napřed udělalo atmosféru
potom zvířata
a nakonec lidi
Budou žně
říkají lidé
budeme sklízet…
Pečují o nás
ale často smrdí
říkají rostliny o lidech
***
Jsou věci
které jsou pořád
takže o nich nevíš
Nevíš o přitažlivosti
Pak ještě štěstí
ale není
takže si uvědomuješ
jeho nepřítomnost
Prohlubeň ve štěstí je člověk
nebo díra po něm?
A štěstí?
Není to vlastně dotyk s tím
co je tu pořád
že o tom už nevíš:
tvé vlastní bytí?
***
Rozhozené kostky
ještě v pohybu
některé napůl převrácené
dopadávající
a někam svým hozením mířící
a přitom zvolna kámen po kameni
po staletí
rozhozená
města jižní Francie
zastavená lidskou rukou
Kámen po kameni
nehybné průchoďáky generací
pevné tak
že jediné co jimi dokáže vát
je život
život
který je svým tichým vanutím
kamenně zakotvil
***
Všechno co spí jsem já
a všechno co pracuje v mém spánku
je tělo
Tělo fungující a nepochopitelné
zařazené do pradávné zákonitosti
moje tělo
tvoje tělo
má svůj pevný program
a má svůj pevný zánik
ale co se stane s námi?
S námi bez programu?
Je mi z toho úzko:
hledat chápání
a být přitom sám
tou největší nepochopitelností
***
Dopadá-li do místnosti málo světla
vidím světlo
vidím odkud svítí
jsem jím oslněn…
Dopadá-li do místnosti dostatek světla
vidím místnost
Jsem-li šťasten plánuji
a počítám věci kolem sebe
Je-li mi úzko
jako bych v oslnivé škvíře
zahlédl cosi božího
světlo
každou bolestí se přibližuje
a pak se mi daří i zpívat
Jsou tedy písně odlesky bolesti
odlesky světla které oslňuje
protože sedíme ve tmě?
A vy v osvětlených Čechách
vy šťastní
kteří vyháníte zpěváky
a chamtivě počítáte kameny
na poušti své vlády
až se vám potemní
píseň půjde proti vám
vy bábovky bez úzkosti
vy zubaté huby beze slov
***
Když kámen kameni zabraňuje v pádu
vidíme zeď
zeď
zastavený pád kamenů
pád odložený někam do budoucnosti
Promyšlený odklad pádu se jmenuje dům
Kolik síly potřebujeme
abychom zadrželi
na chvíli života
střechu nad hlavou
která leží protože padá
pád
se prodírá shora
jak voda děravým mrakem
stále připraveným naplnit sebe sama
a my mu povolujeme
tolik dnů a let nemilujeme
a mnozí
jako by celý život nebyli připraveni k lásce
a my dva?
se jen rozpadáme
***
Zrcadlo mi říká cosi jiného
než pohledy kolemjdoucích
Bonžůr
Nevím co bych odpověděl
tedy opakuji totéž
V Praze prý i děti zpívají mé písně
a mně tady v horách
mezi těmi
kteří jsou doma jen na jednom místě
je líto i šlapat po kamení
a touha být obejmut ženskými stehny
uskakuje s nejistotou
která se jmenuje:
KOLIK MI TO VLASTNĚ UŽ JE?
Kamenná planina s odvážnými stromy
krčícími se za ošlehanými balvany
zítra odcházím
a ty ve mně
kterému nepřesně říkám já
zůstaneš bez odpovědi
Jak zněla ta otázka odevšad?
Kam jdu?
Tak se ptají ti co zůstávají
Já zůstávám v odcházení…
Kam jdete vy ve svém trvání na tomto místě?
Jsem slabý mezi silnými
nepřikrčen za ošlehanými balvany
Pojďte se mnou
tam dopředu a stále nikam…
Kolik zůstane z vaší síly
a jistoty bez otázek?
***
Spíš na tmavé půdě francouzského statku
kde okna jsou tak malá
že oslepují jinak běžným denním světlem
Spíš pro zdraví
Neumřeš na zápal plic
máme ještě pár týdnů
pro žbluňkání potoka
s vodou čistší
než chcanky andělů
a ponoření do vody moře
slanější
než kunda blondýnky
s kavkazským copem
kunda moře
která porodila život
Spíš
Nafoukaná a sladká
čistá a slaná
valící kupy mléčných hoven
mezi mne a svět
ve kterém se mi chce také občas žít
***
Po čtrnácti letech zase kniha básní
Tehdy z únavy
klíčem pluhu
jsem otvíral temnou hlínu skončené lásky
denně ve Valdeku na náměstí Míru
v Praze
dnes ze strachu před vymizením
denně po cestě jižní Francií
Ale krajina ruší
je jaksi známá
pořád mi připomíná něco z doby před emigrací
píšu
protože jsi slíbila že to přeložíš
DO HOLANDŠTINY
třeba se k tomu vzbudíš
ale může takhle vznikat poezie?
Píšu
a nejen kvůli překládání
se vyhýbám poetickým obrazům
vyhýbám se
protože mě ruší v pohledu na život
jako mě tak často na obrazech ruší rámy
i když vím
že bez rámu prodám obraz za sotva poloviční cenu
a zbytek se rozmázne soutiskem překladu
ale neprodávám
píšu
i když není komu
je jen strach před vymizením
tím blednutím zpět do nepopsaného papíru
píšu dál
pro překlad
pro cizince
kteří i kdyby uměli číst nahlas
to nepřečtou
tento můj život
napsaná slova
vytrácejí se
zpět
do bělosti nepopsaného papíru
***
Jsou ženy
které dojdou orgasmu i při znásilnění
a později už jen při znásilnění
a říkají svým přítelkyním:
z lásky je to také jenom soulož
ale nezábavná
jen služba tomu kdo tě miluje
a to si vždycky připadám jako kurva
ale znásilnění
jak vzácně pekelná cesta do nebe!
Tam to byl život
říkám
kdežto tady na Západě
jen jaksi nezábavná služba
a když už mě nikdo nevidí
pláču
že mě donutili toužit po utrpení
a milovat bolest
já prorok z Východu
kterému se přestaly zdát varovné sny…
Had vraždy žere vlastní ocas
v začarovaném kruhu
a vlastníci znárodněného národa
jsou na tom jen o to lépe
že se nechávají znásilňovat
v mramorových schůzovnách
A kdo má z toho vlastně prospěch?
zeptá se logicky holandská hlava
a já odpovídám
že jsou situace
ze kterých nemá prospěch nikdo
kdy znuděný násilník
je do omrzení žádán o další znásilnění
jako o milost
Tedy bude válka?
ptá se dál holandská hlava logicky
Nebude
Ti co se nechávají znásilňovat pohodlně
ti neválčí…
Tedy je to tam stejné jako tady?
ptá se dál
logicky…
***
Den už si zase vyvrací kotník
na schodišti noci
vystupuje výše
vstupuje do temnot
snad aby tam potkal duši
zaklesnutou v prostorném neprůhlednu
ožívají jen při pohledu na to
co se alespoň podobá pohybu lásky…
pohybu lásky
Proč stavěli kolem mne město
ze kterého se mi nedaří až do morku kostí odejít
proč ho stavěli když nemilovali?
A čemu ze života rozumějí?
Co vidí?
když nežasnou
když chtějí jen kamenět jistotou
pevnou jistotou
bez pohybu a lásky
pohybu lásky
***
Teď to ještě jde
je světlo
a naděje není stmíváním setřena
je světlo
a lidé okolo se skutečně tváří
že ještě dnes před setměním
konečně
přestanou být tak nepřítomni
a řeknou:
ano
jaksi to bylo do této chvíle beze smyslu
ale my víme
že to co voní
to je život
dnes v noci se i my staneme tou vůní
neboj se
dnešní den skončí jinak
probouzíme se
a ty přestaneš mít na obličeji tu bolest
která nás dosud děsila a odpuzovala…
Teď to ještě jde
a za chvíli se začne stmívat
a lidé
lidé
to jediné co mám na světě
řeknou…
***
Nevcházel jsem abyste se zvedli
a odešli
Je moje samota tak nápadná
že naráží do vašich duší
jako poslední otázka po životě?
Bojíte se?
Ale já opravdu nevcházel abych vás zahnal
Dávno jsem odpustil
Chtěl jsem se na vás jen zblízka podívat
neboť vás miluji všechny
vy neznámí a přece naživu
že to stále připomíná zázrak
vy žijící tak marně a bez otázky
líbí se mi dívat se na vás
a na chvíli zapomenout
zapomenout na to
co ještě nebylo vzpomenuto:
dotyk
A jen hrůza
že duše se tak unavila
že už si nevzpomíná na dotyk tak mocný
že kvůli němu kdysi vytrysklo
slovo LÁSKA
***
Vlastníš její prsa
a všechny chloupky na pysku
co se usmívá odshora dolů
a jí je z toho tak slastně
že si celá lehla do výkladní skříně
tvého pístového hokynářství
jehož klíč nosíš svěšeně stále s sebou
a odemykáš jen jako důkaz velkého vlastnictví
které ji dělá šťastnou
a to už se nedívám
protože dávno nesnáším pohled do řeznictví
a pokud chci ještě někam vstupovat
jsou to řeky s nezastavěnými břehy
a skály nepodpírané berlami schodů
a vstupovat do ženy?
Ach ty přátelské návštěvy
srdečné a bezmyšlenkovité…
Jsou tedy vzácnější náhrobky
než mnohý život?
Či kremace vydá konečně nějaký žár
či většina písní je dobrých jen proto
že až dozní
konečně slyšíme ticho
které teprv vysloví to
od čeho zpěv odváděl pozornost?
***
Psát o životě jednoduše a prostě
psát o skutečném životě…
Takto psát
nebo lhát vyjde nastejno
Jednoduchý a prostý život -
kdo ho žil?
Utrpení anebo povrchnost
jsou naše životy
a psát jednoduše a prostě
znamená přidávat jen další barvy kýči
a být neodpustitelně nevěrný naději
naději na okamžik
kdy utrpení je přerušeno
okamžik
kdy míra naší marnosti
ztratí dno
a úsměv se stává dosažitelný
úsměv
jednoduchý a prostý
***
Kdo při měření mých básní zjistil
že jsou příliš dlouhé
naměřil také
že mé pohlaví je příliš krátké
na všechny ty ženské láhve
při chůzi otočené hrdlem dolů
prázdnota uprostřed
na které se žena přesto pevně točí jako na hrazdě
nohy nahoru
nohy dolů
a jsou tedy duše o tolik mělčí
že mnoho slov při ponoření jim činí bolest?
Je to příjemné
říkalas mi
když je skutečně dlouhý
a velký jako u koně
Věřím tomu
a také proto se mi básně tak topoří
tak rostou
tak vybíhají
neboť hledají duše
které pojmou přinejmenším tolik
co to běžné
to nejběžnější
ženské otevření
***
Kamkoliv žena vejde je doma
Stačí že pokyne
a už je vlastněna
Narodil jsem se do ciziny
ženy mi nekynou
neboť nosím na obličeji cosi
co je leká
Neumím zvedat bič
a klást otázky
kterými vyplníme čas tak pevně
že zbudou jen takty
od jedné tělesné lásky ke druhé
Uchopit někoho za ruku
mi dá víc úsilí
než jinému postavit dům
A pohladit po tváři?
Kolik světů plných bohů
se toho účastní!
***
A kdy už se začne konečně
v tvých básních něco dít?
ptal se
Nezačne
Jsou jen tím prostorem
který dobýváme po události
jsou odkrýváním
nikoliv pohybem
jsou tichem
které nastane
když akrobati skončí své číslo
a publikum se vytratí
tím okamžikem ticha
než se objeví dělníci
a začnou bourat manéž
***
Odešel jsem z rozvaleného mramorového lomu
do dobře fungující pískovny
Cesta z Čech do Rotterdamu
trvala autem po silnici dva dny
a dnes
po téměř deseti letech
začínám mít naději
že snad už brzo do Rotterdamu dorazím i já
že přibydu
že už tu brzo budu
že už se budu moci probudit ve své posteli
umýt se po cestě
převléci se do čistého
podívat se do zrcadla
konečně se tam spatřit
a s úlevou na sebe promluvit:
TEDY JSI PŘIJEL
Deset let jsem tady na tebe čekal
ale vidím že cesta nebyla snadná
snad ti šlo i o život
ale o tom později
chceš si odpočinout?
Nejsme bohatí
ale na hosty jsme připraveni
podívej se do ledničky
žiju z podpory
ale lednička je pořád plná
dobře to není důležité
i o tom můžeme mluvit později
naučili mě myslet praktičtěji
a tak mě to někdy plete
promiň
ale k našemu tématu:
CHCEŠ ZPÁTKY TOTO TĚLO?
Trochu jsem ho těch deset let zanedbával
ale živil a myl jsem ho celkem pečlivě
to je zde docela snadné
Máš ještě stále o tohle tělo zájem?
DEJ MI HO!
odpovídáš
Po všem co jsem cestou prožil
už mi tak nezáleží na tom jak vypadá
dokonce mi ani nebude vadit že je zdravé
dej mi ho
ať už tu konečně jsem
ať mám zase nohy
Domov je vzpomínání
ale jen chůze
a já chci být zase konečně doma
Jak se ti to tělo podařilo ušetřit?
Odpoutání přece vede k útratě…
***
Nebudu zapírat
že jediné co bylo pro mne přehledné
byl zmatek
a z neutuchajícího nočního ohňostroje otázek
zůstala jen jediná:
Žije ještě moje tělo?
A pokud žije
Jak to udělat abych žil s ním?
A duše?
ta JENOM bolela
bolela tak že se mi zdálo
že se i zanítilo místo
kde se duše stává tělem
místo
kde tělo začíná hořet
a duše vyhasínat
to spojení
které nelze zapomenout
protože ho hlídá bolest
Tedy si teď koupit obrázek nahé ženy
nebo napsat další píseň?
Píseň lze psát jen na partiturách duší
které naslouchají
a její slova jsou jen opsaným tušením těch
kteří píseň potřebují
Píseň nelze psát pro sebe
pro sebe si člověk koupí
jen fotografii nahé ženy
ale ani to není snadné
Není snadné si kupovat nahé podobenky
neboť na nich není jen žena
koupíš si i podobenku člověka
podobenku sebe
a zase odhaluješ místo
kde tělo začíná hořet a duše vyhasíná
a zase jen bolest
bolest vždycky bdělá
tě zavede na místo
které nejde zapomenout
a bolest tě probudí
probudí tě písní
***
ROTTERDAM
město proti mé vůli
a přesto setrvávám
a mám už sny o místech
které se bráním znát jménem
Jsme příbuzní
Mne začali bombardovat o třicet let později
také ne tak mnoho jak tvrdím
to ta vichřice všechno vypálila
ale bombardují dále
ještě nepřestali
a oba se dnes můžeme chlubit
pláněmi trosek
kterých přibývá do desítek pater
stěhují sochy
stěhují ulice
evakuují kanály
jen kořeny se nestěhují
neboť už nejsou
a lokální večírek nejapných básníků
probíhá i ve mně
škobrtá nedoučenými slovíčky tří cizích jazyků
ale žiji
a má vzpoura je nezajímá
odmítá až k umlčení si zvyknout
tak jako ty se odmítáš podobat městu
a v tom je pro nás naděje
že se spolu zase setkáme
na už zcela nepodobném místě
a rozeznáme konečně cosi jasně
naši ztracenost
dál už nevyvratitelnou
jako cesta
která má na veselém praporu
ponuré heslo: ODCHOD
Začnou si nás plést
ale nebudeme nikomu chybět
a na můj hrob kdesi v nepodobném místě
napíšou nečitelným jazykem
v tomto těle dožil a smířen umřel
dnes už neznámý Rotterdam
***
Patřil jsi k Praze
jako dláždění
jako řeka
nedovedl jsem si Prahu bez tebe
dál představit
napsal mi člověk z Kanady
Když jsi odešel
přestala být Praha Prahou
bylo v ní prázdno
vytratila se duše
odešel jsem tedy také
Učil jsem se kompjútry
a teď meju s jedním Číňanem
v Torontu nádobí
zpívám mu tvé písně
a on začíná chápat Prahu…
Jsem v Rotterdamu
odpovídám
duši mám s sebou
ale nevidím ji
ztratilo se tělo
které jí půjčovalo údy
a Praha zůstala za hranicí zlého snu
který se mi nebude znovu zdát
a už nepláču
na slzy je také třeba síly |