|
HOŘKÝ DÉŠŤ
květen-srpen 1995
***
Dvacet let jsi za mě bojoval
říkal včera v hospodě český podnikatel
majitel dvou továren
a velmi mu záleželo
aby ON zaplatil i moje
a tím vděk za své SMYSLUPLNÉ dospívání
Bez vás by revoluce nebyla
škytnul
Třešňák Merta Hutka ukázali cestu…
Ale já uskočil do mlčení
abyste mě při svém vyřícení nepošlapali
neřekl jsem nahlas
Stali jsme se kolonií
pokračoval zuřivě
Koupili si tu i trh
Jsou nenažranější než já
a ani sprostotou se jim nevyrovnám
Teď bys měl za nás bojovat
za skutečně ČESKOU věc
co vlastně děláš?
Učím dceru prší prší
a pravá ruka už nechce hrát
tři prsty znehybněly
každý za jedno desetiletí
a po publiku
které ještě před přestávkou
přelétlo právě rozkvetlou louku
a při zdi
se pase na kopřivách daňového úřadu
se mi nestýská
A včera jsem se díval na kvetoucí jabloň
pět let po konci
který neoznačil začátek
a myslel na mraky
které nesou déšť od západu
hořký déšť…
***
Sedíme v jakémsi televizním programu
sami v místnosti před vteřinovou ručičkou
odtrženi od světa vlnami letícími vzduchem
Vidí nás kdokoliv
zády k nám
hlavou dolů
jedním okem od nádobí
a když se rozsvítí červená
žvástáme objednané řeči
že doba je a všechno dopadlo
a ve mně se probírá neznámá odvaha
vyhlédne z otevřených úst
zavěsí se na zuby
a neví kam se vrhnout
je hystericky osamocena
říkám jak je tato doba záludná
že za barevnými reklamami
a neporouchatelným televizním přístrojem
přikryt voňavkami
je proti nám veden nečistý zápas
kdy osvobozené peníze rozleptaly argument
rozžvýkaly srozumitelnost
udělaly z nás částečky
nezrušitelného celku makroekonomiky
a my krásní jak z holandské dózy na kávu
se bojíme podat důkaz o zmrzačenosti
mluvím
a všichni ze mne zvracejí
zadrhávám
režisér pouští scénickou hudbu
incipient mi kroutí ruce za záda
a osvětlovač kope do břicha
maskérka na mne vychrstne pikslu červené barvy
a redaktor děkuje dobrovolným dárcům
a já se zvedám ze židle
a na monitoru sleduji svou vraždu
jdu pěšky domů
a přízemním oknem jakéhosi bytu ještě zahlédnu
na cizí obrazovce
jak mi uřízli uši potom hlavu
a druhý den ve frontě u pokladny supermarketu
mě přeskočí
protože přece už nejsem
všichni to viděli
na vlastní televizní oči
a auto na ulici mě neporazí
projede mnou jako stínem
který nepochopitelně zůstal
po poraženém stromu
***
Měl vždy odvahu poťouchlosti
a strach stát se chráněným zvířetem
Dnes ve filcové hluchotě ochranky
je konečně chráněn
už bez odvahy
za bariérou hradních projevů
sám
v okázalých rozpacích
ráčkuje mravy
v příběhu sprosté moci
s nepokrytou hlavou
bezmocně mocný
pasuje australské pamětníky
podkarpatskými generály
s vesmírnými věru tiky
naivně hrané
vlastně zapomenuté
ABSURDITY
Za hradbou přátel
rozleptaných na úředníky
světoběžný jako emigrant
si už JAKO nevzpomíná na domov
když slyší mou otázku v rodném jazyce
v občanské výchově secesní učebny
se zazděnými dveřmi
lakuje nehty liberálním kurvám
chráněn od otázek i následovníků
pevný a slavný
pravoslavný
při obřadu otočený zády…
Pláči
s nohama zase v hlíně
a s revoluční slámou zpět na chodníku
pláči nad tou lží
které jsme tehdy VŠICHNI uvěřili
estrádě vlády národní spásy
které jsem předzpívával
až nezbyl žádný divák v sále
a jelikož ten poslední zhasíná
zhasl jsem
a zahlédl na zdi fotografii
ve starém rámu
kdy před všechny podobenky
zastrčili světlotisk dalšího prezidenta
kterého bezmyšlenkovitě
za zády levné známky olizuji
s nepoškozenou perforací
v nejistotě
jestli TAKTO ofrankované psaní dojde
***
Svět zase kvete
nevtíravě cudně
při pohledu z auta běžně
a moje padesátka udivena
že neumí napočítat do tolika let
se ve mně leká slepoty k jaru
Ale jak mohu stárnout
když jsem umřel po posledním slovu
v cizině
rozbit
rozprášen
slyšen zdálky
podoben možná zvonu
ale vzdálenému
se mě ŽIVÉHO
dnes večer ptala malá holčička
jestli ji OPRAVDU neprodám
a já bez plánu na zítřek
k padesátému výročí konce
té dosud nejdůkladnější války
ji nedám
ale co když umřu?
Nespolehlivost těla i světa
kterou ona už tuší
ale které se já za ni skutečně bojím
Němci prohráli válku
a my tady u Domažlic
těsně za hranicí
jsme k nim dneska jeli nakupovat
a já jim záviděl ten mír
devadesát tisíc znásilněných Němek při dobytí Berlína
třikrát tolik mrtvých Rusů
krutost vrácená krutostí
tehdy
dnes nízké ceny tvrdé měny v ALDI
a klid
a nejistá otázka malé Kláry
***
Nebe už není za oknem temné
a než rozmyslím další řádku
zesvětlá
budou lépe vidět květy na Míráku
tiché květy na každoročních keřích
než úplný den a crčení tramvaje
je odsune za spěch
ale ne dost velkoměstský
Znám to tady třicet let
kromě desetiletí
kdy jsem doma o nic nepřišel
ale není to nápadné
jsme na tom stejně
jen já jsem šťastnější
že žiju nečekaně dál
A v této chvíli už skutečně svítá
znamená to tedy že od nesvětla ke světlu
se to dá stihnout
stihnout slovy…?
***
Spal jsem tak dlouho
že se dopoledne unavilo
vycamralo všechen déšť
a umřelo do šedivého nedělního odpoledne
s nepotřebně širokými ulicemi
a nadměrnými chodníky
kde nedělní auto
a nedělní člověk
se studem motají
nevědí co s koly ani nohama
a oblohu tak nudí
že se motá taky
Vinohrady miluju
říkala mi dvacetiletá dívka
která polovinu života prožila ve Vídni a v Torontu
O Vinohradech jsem mívala emigrantské sny
proto jsme se vrátila
Otec zůstal v Rakousku
matka v Kanadě
jak na cestě kolem světa sebe ztráceli…
Objevil jsme tu platany
odpovídám
a přitom jsem tehdy kolem nich dvacet let chodil
a v Paříži se mi smáli
proč zrovna na Vinohradech…
Ty tu nerostou!
vykřikla rozhořčeně
to by pod nimi musely být kavárničky
a pak už jsme neměli o čem mluvit
ani mlčet…
***
Je to ve mně jako zeď
přes kterou nejde hodit žádnou další píseň
můj návrat
Šlo o svobodu
která se nedoufaně narodila
proto tak radostně
že se člověku chtělo být i ostatními
a slovo MY
přestalo být pro OKAMŽIK bezmocným mávátkem
v rukou jakékoliv vlády
Mám se dnes za to stydět a už o tom nemluvit
a svobodu měřit inflací
a volnost parlamentním uhdem
a nudit se nezábavnou estrádou
kterou inzerují cirkusovým poutačem
NÁVRAT DO EVROPY?
Andělé nebyli z nebe svrženi
a vyhnout se pohledu na ně
jde jen očima skloněnýma k zemi
kam ale padají jejich výkaly
na kterých se daří parazitním houbám kokakol
malborek kreditbank
a jestli šestsettrojky se jmenují teď béemvé
tak to je asi tak všechno
a jelikož básně
dnes už ani básníci po sobě nečtou
nevím jestli mám pokračovat…
Ale prý mi vydají knížku
s dotací ministerstva tygrova blahobytu
POPRVÉ ve skutečném nakladatelství
jehož název byl ale přes čtyřicet let tak směšný:
MLADÁ FRONTA
ale dnes už nesměšně nic neznamená
pouhý prázdný název
vyznávané a nevysmívané právní kontinuity
Ale měl bych být opatrný
protože neopatrnost byla chytrá předtím
kdy ještě nešlo až na prvním místě o peníze
v liberální pasti
na všechna volná zvířata
chodící svobodně neprůmyslovou krajinou
Ale pro to všechno nepláči
to už jsem oplakal v emigraci
a kdo mě tehdy slyšel
ťukal si s úsměvem na čelo
a chytře tvrdil
že jde o stesk zhýčkaného sloního mláděte
Už nepláči
ale teprve teď se mi stýská
až teď doma
v kruhu rodinné spokojenosti
se mi stýská za ty zaražené
ZA VŠECHNY
že se rozumně celý život báli
a teď jim nezbývá
než rozumně se bát dál…
***
Jsou dva dny po úplňku
Běžím v kruhu ulic
které jsou mi každodenním domovem
Zvíře vyběhne z doupěte
a šmejdí po potravě
a po znameních těch stejného druhu
a celé týdny a měsíce
nedolehne k němu zpráva
o kamenech v řece
a lese za horou
a o sluníčku
v neosvětleném prázdnu
skutečných zářících obrů
***
Ve filmové válce a s tisícovkou v ruce
lze střílet najisto
zamířit
vědět na co
a trefit se
jinak nikdy
Báseň a láska jsou vždy trefeny naslepo
kdy cílím a ještě nevím čím
a nevím jestli já
a zásah zůstává ve snu
za zavřeným víčkem plaché skutečnosti
která nedosáhnutelná
občas mrkne
otevře oči
a zeptá se nevěřícně:
říkals něco?
***
Žiju v Praze
a po pěti letech jsem tu možná už vžitý
a sleduji děvčata u vedlejšího stolu
veselá a samostatná
která hrají život že je to pravda
a co bylo
znají ze vzpomínek starších
ale ne všech
a abych viděl barevněji
dostal jsem skleničku starého porta
od Holanďana z Rotterdamu
který v této vinohradské hospodě obsluhuje
a snad kvůli tomu
že jsem mu holandsky prozradil
že jsem deset let žil v jeho čtvrti
a abych alespoň před ním svlékl tehdejší nahotu
chci teď myslet na skutečné město
na Prahu
ale nejde to
Všechno je znovu na vlně
protože čerstvé panstvo
se ještě nenasytilo
a nikdo neví kde se zastaví
a co nového z města udělají
a co starého zbude
jestli mě to město pak bude ještě chtít
anebo jestli to budu já kdo odmítne
***
Být akrobatem v hlavě kohosi druhého
to je psaní
a když se rozhlížím po této hlučné hospodě
tak prázdně obsazené do poslední židle
tak nepochybně tiché všemi těmi řečmi NAHLAS
nepropadám zmatku ani beznaději
jen si říkám
že nemusím spěchat
protože rychlost
jakou sami sobě ti lidé unikli
nedoženu ani bleskem soucitu
protože některé momentky se nedají zaostřit
pro tu rozmazanost alkoholu
za obrazem
***
Někde na VELKÉM okraji mého já
kam pro přílišnou hustotu sebe nedohlédnu
je takové stáří
že vodou ohlazený balvan z moře
vyloupnutý dnes z pohoří
kterým si obchodník s botami zdobí výlohu
je úplné mimino
a to pramoře
jehož jedinou kapku žiji
a z kterého se práší galaxie
a plavou v něm barevné rybičky velkých třesků
je domov
tak měkký
že jím propadám
neboť OPRAVDOVÁ měkkost je bezednost
ale obraz mizí v krocích děvčete
které jde ode dveří k mému stolu
a nese magnetofonové pásky
které před čtvrtstoletím
nahrál její otec
a já si z nich poslechnu
jak opravdově jsem tehdy zněl…
Mluvíme čtyři hodiny -
příliš dlouho na okamžik prohlédnutí
příliš krátce pro začátek příběhu
příliš mimo v našich rocích
neměřitelných okraji našeho já
kam pro přílišnou hustotu sebe nedohlédnem
kde skutečné stáří
si tak snadno
a nezapamatovatelně
dělá průhled do mého TEĎ
***
Dnes jsem se věnoval tělu
co ho mám
jako slepec psa
a ono mě skutečně vede
a vychází mi v největší ochotě vstříc
jako zvíře
které z lásky
aby mne nasytilo
vyvrhne obsah svého žaludku
a já nemohu odmítnout
protože by myslelo
že to nestačí
a ze zoufalé věrnosti
by pro mne
vyrvalo své srdce
***
Průhledem osvětlených dveří z kuchyně
padal do místnosti obraz krajiny
z kterého vystoupila kresba dívky
a s úsměvem modrých hor v dálce
se naze zeptala
co bych si přál
a já jsem odpověděl tak nešikovně
že mi donesla jen sklenici vody
na květiny
které jsem schovával za zády
Tu samou otázku
položila u vedlejšího stolu
a já se brodil dál neposečenou loukou
a vyčerpán se dovlekl k temnému lesu
abych celou noc poslouchal zvuky
divokých zvířat
která za dne mlčí…
***
Ze spánku jsem vyběhl
po světelných schodech
lemovaných krvavými sochami
a poslední věc mi uvízla v paměti
že jsem seděl nahý
na klíně tří stejně nahých žen
a bylo tam rukou
jako květin na louce
vedle nás tekla řeka
a za řekou se tyčily dávné stavby
zářivé barvami
a mně se chtělo smotat do skleněného vajíčka
na velkých modrých motýlích křídlech
jen mě lekala ta holandská vůně moře
a já si vší silou zkoušel vzpomenout
jestli ta hráz nade mnou je už dostavěná
a jestli slovo chleba
je dost srozumitelné
v tom městě
kam se jednou vrátím…
***
Byl ještě dítětem
v městě co není Francií
a já právě ztrácel dospělost
v městě které bylo Holandskem
Vstal prázdninově pozdě z kajuty
která mu u mne patřila
ale chyběla k ní loď
a říkal
táto
víš že vedle naší země
existuje ještě jedna
žijí tam zvířátka
a je JENOM dobrá
a víš kým jsem na té zemi?
KOMUNISTOU
vlastně králem
opravil se
a já po tolika neprospaných nocích
jsem konečně usnul
uklidněn
že až sfinga
mi znovu položí otázku
nebudu popraven
jenže ona už jen zádumčivě mlčí
neboť ji nenapadlo
jako mocí
budou vyhnance na poušti
bránit jejich vlastní děti
***
Znám už dost svůj čtverec
denně ho orám češu zkouším touhami
chodím po něm
nakupuji a plodím
a ta znalost
je mi domácky příjemná
občas ale bezudálostně nudí
a tak sedím na večírku čtverců
stejně male rozlehlých
mohli bychom si napovídat a to také děláme
a proto ten radostný smích
a pocit že se známe
a je to pořád totéž
že ze svého těla ani času nevystoupíme
mluvíme
ale ani dotekem se nepošimráme
to můžem jen se svými dětmi
na to je máme
a na to ony mají nás
a den zase minul
a vybavuji si už jen odpolední otázku Kláry
až budu velká
tak to vy budete už staří
a také umřete
a co se vlastně stane
když člověk umře?
mluvila od kuchyňského stolu malá holčička
Lidé se narodí znovu
řekl jsem
ale ti lidé už nebudeme my dva
jsem nedořekl
***
Tak vy teď píšete básně
zamumlal tlustý dobrosrdečný starožitník
Ale z čeho budete žít?
řekl jakoby k andělu
který se nad námi dusil cigaretovým kouřem
a nesledoval rozhovor
Hospoda byla hlučná
a já odpověděl polohlasem
že žít se dá JENOM básněmi
všechno ostatní je práce
Nerozuměl jsem dobře
omluvil se
a strčil mi ucho před ústa
a když jsem mu do něj plivl
pokýval zamyšleně hlavou
a řekl že je z řeznické rodiny
a že ti
co byli už za starého režimu
starožitníky
mají nedosažitelný náskok
Taky jsem už tehdy psal
říkám andělu
který nás zase začal sledovat
ale on položil prst na ústa
pak si zaťukal na čelo
a vyprskl smíchem…
***
Když je vášeň čistá a bez kontroly
ta mladá
je proudem
co se námi provalí zrádně nepovšimnut
Je povodní v moři
a ohňostrojem v jícnu sopky
Možná nějaké vyvrácené stromy
a zaplavené louky
vše snadno scelitelné
odpustitelné
a co zůstane?
Jen bolestivě vyčítavý osten
který trhá duši rukáv
že mělo jít o daleko víc
ale my zůstali jen korunními svědky
v epizodě kradené volnosti
A vášeň vědomá
je osamělost
v sále bez publika
mlčení v krajině
pod nebem plným hvězd
je hudbou
která nezadržitelným tichem
se šíří v neomezitelnosti prázdna
je radostí
kterou paměť už neumí vysypat
ze svého nepořádného šuplíku
***
Vzbudily mě rolničky hlavobolu
a později zoologická zahrada
která byla bezuzdně nudná
Tygr spal
slony jsme nenašli
slunce pražilo
maminky s dětmi byly jak z jedné fabriky
dali jsme si s Klárou zmrzlinu a kafe
sami dva
potom dvakrát lanovku
šedou husu s krátkým zobákem
malou dětskou tramvaj
a pak se táhli daleko za parkovištěm
na zdechlém okraji Prahy
Kouše papež?
zeptal se dětský hlásek ze zadního sedadla
když jsme přejížděli Vltavu
Už dva roky nám obrazovka doma neradí
co se životem
takže některé zprávy
dojdou dítěti
nepřekrouceně…
***
Vláda se opravdu snaží
říkal mi večer velvyslanec v rajčatech
Známe se dvacet let
a býval po převratu
o deset let mladší
Tedy je to osud
posmívám se
co dělá zvířátka mezi lidmi tak smutná
Nerozumím
odpověděl diplomaticky
Obrazovka je živější a ochočenější
Není potřeba ji zavírat za mříže
nepokouše nás
nepochčije
neuteče do lesa
nepotřebuje vyvenčit
miluje nás
vychází nám vstříc ve všem
věrně nás bude doma čekat
se svou dobře naklepanou kosou
a pokosí najednou miliony
kromě mne…
pokusil jsem se o vysvětlení
Ty tomu nerozumíš
rozpřáhnul se
a já jako v základní škole
když mluvil hodně starý pan učitel
jsem přestal poslouchat
***
Všechny nejistoty jsou stále zde
ale maluje si na nich malá holčička
své sluníčko s velkýma ušima
a šišatými paprsky
a já cítím dar
který na malých nohách
a CELOU duší
přestavuje moje půdorysy
do architektury snu
co se do skutečnosti nevbourává
ale nechává ji přicházet
tak samozřejmě
jako kdyby tady vždycky byla
Seděl jsem za stolem
pil kafe
a byl ZPÁTKY doma
Ale kdy jsem odešel?
Bylo to snad v jejím věku?
kdy paměť je ještě přítokem podvědomí
které nás pak nehlučně plní
řeka
o které si po PROBUZENÍ nic nepamatujeme
z které ale celý život
pijeme nedosažitelnými kořeny?
Vrátil jsem se domů
za malou holčičkou
která se na mne dnes dívala
nekonečně smutným pohledem
loučení…
***
Venku prší
déšť mokří létu stehna
která se letos ještě neprohřála
ani si nesvlékla
ze zimní městské punčochy
Je noc Je červen Den dětí
Den malých veselých těl
Zbavit se co nejrychleji těla
znamená se co nejrychleji znovu narodit
slyšel jsem před několika dny
V Tibetu příbuzní rozsekávají své mrtvé
sekerkami
aby je pak roznesli supové po horách
V Čechách zbavují těla popelářské firmy…
Venku prší a mrtvá
nezbavená těla v zemi vlhnou
Brání duši znovu se narodit
nebo ji před narozením CHRÁNÍ?
Chci pohřbít do hlíny
které jsem si za život málo užil
ale chci se zároveň vrátit hned
ještě mnohokrát se narodit
být malým veselým tělem
než umřu…
***
Snad aby se nám pod nohama
už brzy
utrhl koberec jistot
a duše se probudila
rušíme hranice
a měříme penězi
Penězi tak svobodnými
že ve svém vševyjádření
propustí jen protestantského boha
který se zaříká tolerancí malých písmen
pro VŠECHNA jména
A tak piju španělské víno
a chodím v italských botách
a osvobozuju se masovou výrobou
protože jen ta umí být skutečně levná
než nám všem začne přicházet draze
A až se neustálé vztahování trhů
temná erotika daní
rokenrol burzy
pirátství půjček
relativita jako poznaná nutnost
unaví
umřeme vymizením
protože žijeme rozmáznuti
po všech světových výrobnách
vyuzeni pohyby kursů
navoněni celními bariérami
a vzrušeni obrázky světových zpráv
bez souvislosti
pouštěných pod tepláky
pokecaného obýváku
Pravé události
v kosmu anebo ve vlastních buňkách
přenecháváme odborníkům
kteří tápou operačním sálem
nebo papežskými ložnicemi
a slepě
skrze satelity
nás vyvlastňují do statistických čáranic
Modla kolektivismu
tentokrát liberálního
se na mě ale ironicky kření
hejskovským úsměvem předsedy vlády
protože tady jsem už krátký
a lépe obehrán
přehlušen rušičkou svobody slova
umlčen tím
že mluvím…
***
My psi
co máme čich a kousací zuby
jsme se zaběhli
v troskách odešlého času
kde olizujem údy pohozených
a očicháváme zasuté vchody
které MOHLY někam vést
a unikla nám hyena současnosti
která loví děti
ponechané KONEČNĚ bez dozoru
a to co mě teď žene zpět
z katakomb vlastní ztracené minulosti
je pláč mláděte
bez obrany…
***
Je těžká doba
právě tou svobodou
tou lehkostí
kterou jsme nesvázáni
a nadlehčeni vším
co je přístupné
a možné je vše
až po tu zeď
kterou jsme označili
pro přehlednost našich volností
konec vesmíru
A naše svobody
zajištěné na dosah ruky
neprchají
neutečou
a nepustí nás…
***
Bílé žravé krávy postmoderny
se zlatými zvonci osvícených bank
přežvykující
naschvál bez obsahu
záměrně bez originality
soustředěně rozostřeny
s cílem vytvořit reklamní pískové duny tam
kde byly travnaté kopce
stíněné starými osamělými stromy
Jako by krev už dál netekla tělem
a oči tu byly kvůli latexovému nátěru
Granát prázdnoty
vybuchující výstavními síněmi
nečekajícími diváka
ale žárlící
protože postakademismus
sám sebou oprávněn
s dobrými kontakty ve vládě
by nepohrdl také DOBROVOLNÝM potleskem
Bílé krávy postmoderny
když sežraly všechnu trávu
žerou dál písek a kamení
zmačkané plechovky softdrinků
a střepy rozbitých láhví
na to umírají
velkoryse
v monumentálních plochách
pod čepicí zahradního trpaslíka
a mrtvoly
které na nás padají
by mohly zabít
a tím v nás objevit
postlidi
***
Žil jsem v podobenstvích
a viděl
co věci připomínají
Dnes vidím jen věci
Kam jsem tedy postoupil v čase
který jde pouze DOPŘEDU
prostorem
rozkládajícím se KAMKOLI?
Ztrácím příběh a vidím obraz
a ten se dál rozpadá v jednotlivosti
jako kalvínská paměť
ve vlámské renesanci
Láska mi připomínala svět
a nebyla jen slovem
které máme na jazyku
a nemůžem si ho právě vzpomenout
tak abychom nemlčeli
mluvíme o něčem jiném
a trvá to už tak dlouho
že až si někdo vzpomene
nebudeme vědět o čem mluví
a až někdo řekne slovo pravda
bude nám trapně
proč se na nás dívá tak důvěřivě
a nemluví jako my
slovy na jazyku
těsně před branou paměti
řečí ztracených podob
***
Trouchnivějící lesy hoří pomalým ohněm
který nepálí
ale zve k chůzi
a vrací k myšlenkám ještě beze slov
Můj rozklad hřeje
ty kteří mi naslouchají
a zve k chůzi
už několikáté desetiletí
mě však mění na popel…
***
Zapnul jsem kompjůtr
přiložil do ohně
a ještě si zapálím cigaretu
abych pochopil
že po období bezčasí
které na mne zaválo věčností
si kompjůtr na autobaterii
vzpomněl bez chyby
že je to jedenáct dní
co jsem ho zapnul naposledy
Bezčasí trvalo celých jedenáct dní
Jak je to dlouho!
Sedím na SVÉ louce ve Francii
A kompjůtr mezitím unavil baterii auta
a ta na mě začala pískat
ale Jupiter nalevo svítí stále
a až zajde za kamennou horu nade mnou
půjdu spát ke Kateřině
s ještě nenarozenou Eliškou
a ke Kláře
a bude mi nejasně z tolika zážitků času
a psaní slov do světelné mašinky
která si pamatuje
kolik dnů trvalo bezčasí…
***
Odjíždění
je jen osahávání velikosti
která se pod jménem NÁVRAT
rozprostírá na všechny strany
a každý povedený útěk
je jen vracením se
do dosud neotevřené místnosti
ve známém domě
Každým narozením
objevujem jen tento náš svět
a každá vzpoura
je jen přinášením ozdob
do domova
ve kterém jsme na chvíli usnuli
***
Básní je na světě dost
že už by stačily
na JEDNU celistvou odpověď
je jich dost
jen málo je jich hotových
a ty které hotové jsou
mluví nejzřetelněji
právě o NEHOTOVOSTI
***
Jsou teplé hlídací dny
které si nenechají utéct psaní
na papír nebo do kompjůtru
z obory hřejivého naplnění
prozářeného sluncem
které je tak blízko
že modrou barvou přetře celý vesmír nade mnou
a já vdechuji slunečný den
a šlapu zelenou trávu
a slyším stále zřetelnější řeči
čtyřletého děvčátka
které mi otevíráním prostoru lásky
přebarvuje další obzory
jako to blízké slunce
a štěstí se vznáší jako kolibřík
u svého předurčeného květu…
Teď je ovšem už noc
a nebe ale není jediná světlá záře
jak by to mělo být v případě nekonečna
Je většinou tmavé
a hvězd je řídce
protože světla VŠECH hvězd
k nám ještě nedolétla
a právě čekání na světlo hvězd
které by z NOČNÍ oblohy
udělaly jedinou zářící klenbu
nás nutí psát
protože ty hvězdy tam jsou
jen to jejich světlo se courá
a nás už nedostihuje
O kolik je naše smrt rychlejší
než světlo hvězd
kterými jednou celé noční nebe bude zářit
jako světelná tabule
bez popisu…
***
Jako Ludva z Brumova
ve svém chlapeckém oprávnění
já nechci přeskočit ZMĚNU
která se tak jasně naznačila
ale byla zasypána otráveným slovenským pískem
ze kterého jsme vyhrabali divný název Česko
hloupou novickou ve starých
ale opuštěných hranicích
Ta ZMĚNA tu byla
a já ji poznám podle toho
že neumřu v cizině
a to už je tak mnoho
že je to sotva k vyslovení…
Ludva má ale dál rád zdechlý folklor
a ve stádech létající sokoly
a ženy
ale Rushdieho pošle na moravskou zabíjačku
to aby polechtal koule předsedovi vlády
KONEČNĚ
když byl přece sám členem vládnoucí strany…
Ale ZMĚNA tu byla
takže slibuji malé dceři
na cestě jižní Francií
že až se vrátíme domů
ukážu jí kde bydleli komunisti
a kde bydlel Ludva
ta dávná průklepová láska
která sama sebou okouzlena
závratně krásně formuluje
takové hovadiny
***
V tom bezčasí
kdy bezmoc sáhla na dno duše
a nezřetelný šepot písně
připomínal katedrálu
jsme v sobě nahmatávali převahu ducha
a v opatrném sebeobdivu
jsme se necítili poníženi vším
co bylo za neprostupnou hranicí
A potkal jsem tam potom i ty
kteří nám záviděli tu MOŽNOST
žít jenom uvnitř
výsadu téměř klášterní
ale větší tím že nedobrovolnou
Ale to je pryč nenávratně
a blaničtí rytíři ekonomiky
zasypali vyhlídku i přes smrt reklamní agenturou
a postavili nás na konec fronty
čekatelů na úřední blahobyt
a poprvé se vracím nerad z ciziny
do blbákova
který je tak levně na prodej
že apatie se stala cenou
ťukanou denně
na pokladně dýchání
***
Dvacátá osmá sezóna skončila
na náměstí v Kladně
opuštěné vším
i kostelem se zabedněnými dveřmi
a závorou plevelu mezi schody
Byl jsem po roce kulhavé ruky v rozpacích
a teď doma je mi úzko
protože končí prázdno
Čechy načínají letopočet
je konec bezčasí i nadějí
a já mám přeskočit
ze své odplouvající lodě
na pevný břeh znovudějin
Minulé bitvy jsou ale stále nerozhodnuty
a přitom začínáme novou válku
která teprve rozhodne o té předtím
ve které byli pobiti všichni
i vítězové
***
Noc je rozřachtaná tikajícím budíkem
na starém statku
vyžraném až do kořene smyslu
chalupářskými ovcemi
v jejich ztuplém výběhu
z benzinového chlíva
a činžovních ulic
a pater NEDOTKNUTELNÉHO soukromí
podobných opancéřovaným bublinám
v hromadě špinavé pěny
Ale nad čím plakat
když pro fungování světa obětujeme život
se kterým si stejně nevíme rady
pro tu nudu jeho zachovávání
na přemnoženém parkovišti ojetých vozů
bez odjezdových cest
***
Když chce Holanďan říct nudný
řekne literární
a aniž kdy literaturu četl
říká čemu všichni rozumějí
všude v civilizovaném světě
tedy i ve znovu privatizované Praze
rozkrádané každého půlstoletí
do kapes jiných majitelů
Ale život beze smyslu
se nenaplní
regulovanou hrou na vlastníky
s pozorností odvedenou
do ornamentů účetnictví
Život beze smyslu je k ničemu
i s chytrým daňovým přiznáním
a stabilní měnou
Život beze smyslu
když chce říct nudný
tak velmi přesně
říká literární…
***
Je ticho a bezvětří
nad sebou vidím hvězdy
ty pod sebou nevidím
Skládací kompjůtr šumí možná mimozemsky
v tom tichu nehybného listí okolo
a já si připadám jako rostlina
která žije svůj život
POUZE žije
ani víc ani míň
a ví jasně i detailně
že součet je prázdno
základní prázdno
ke kterému nejde nic přidat
nic ubrat
protože je všezahrnující
ale ke kterému se přesto snažím přidat pár řádek
a to nejde
řádky zůstávají
jen řádky
zbavené neměřitelného
zbaveného vědění…
***
Byl den tichý do pastelových barev
rozehřátý silným sluncem
ve vlnité krajině
rozsvětlené zrajícími poli
potemnělé ostrovy plujících lesů
pod nátěrem modři
která i v malých Čechách
mluví o věčnosti
zřetelnější v krajích
kam za dva dny odjedeme
Ještě neznámá dcera už jede s námi
snící v akváriu matky
ztělesňující pradávné moře
na povrchu s běžnými starostmi
uvnitř tajemná a dokonalá
jako my všichni
kteří ale neumíme jinak
než být jen naživu
závislí na vzduchu
na vodě
na světle
na všem
a jak to zní pak nepřesvědčivě
říkat
že mám plány
a že chci…
|