PLECHOVKA:

pondělí
úterý
středa
čtvrtek
pátek
sobota
neděle
pondělí

  PONDĚLÍ

  Jednu věc jsem ti zatajil dokonale. Tuto místnost, do které jsem odešel, ve které teď sedím a píšu. Ostatní tajnosti znáš. Ze studu jsem vždy mluvil o něčem jiném, ale duše tajnosti se vznášela nad námi, obklopovala nás. Viděli jsme ji, mlčeli jsme o ní. Nemohli jsme žít, abychom se nedozvídali, abychom jeden druhému neřekli vše. Milovali jsme se. Objevovaly se pak věci, které nám zatemňovaly oči. Věděli jsme, že se staly. Ale nemluvili jsme o nich. Snad abychom je nepřekroutili, snad abychom jim nevzali jejich zjevení. Možná jsme se báli přiznat, že jsme to skutečně my, my dva. S odvahou se člověk nerodí. Nikdo nás ji ale nenaučil. Jenom jsme tu byli naživu.
  Nevěřím, že život je pro něco užitečného. Pohlcuje a rozleptává. Unikáme, abychom se zotavili, než nás zase pohltí. Jak strašné slovo, a jak mu rozumím. Nenávidím ho a toužím po něm. Padnout do temnoty a být s ní sblížen, být jí stisknut, být pohlcen. Narodit se zpět. Moci milovat. To měl být náš příběh, ale byly mu uřezány nohy, hlava i ruce. Zbylé tělo vrazili zpět do našeho života, a tím se ho. zmocnili. Lze se vzepřít? Ty z nemožnosti pohybu si chceš ublížit, protože tě bolí nebýt ponořena v radosti. Proto rozdíráš místo, na kterém se nejúžeji dotýkáme. A já? Sedím v této místnosti, kterou jsem ti zatajil, a píšu.
  Šel jsem mrtvým nočním městem a byl rozhodnut žít bez tebe, být připraven o tvé světlo a dýchat dál sám. Dýchat sám ve světě, kde největší požitek mocných je stahovat mrtvoly. Šel jsem do společnosti opilých lidí. Sledoval jsem úpěnlivě minutu za minutou a čas se zpomaloval. Cítil jsem, jak trpíš, že nejsem s tebou, jak tě bolí strach a nejistota. Vydržel jsem to do dvou hodin, a potom běžel domů a v duchu se s tebou hádal, abych překřičel stud a zhnusení samého nad sebou.
  Spala jsi. Na stole jsem našel vyčítavý vzkaz. Přirovnávala ses k zakletému stromu, vyčítalas mi, že ti beru dny a hodiny života, že strach a představy z tebe dělají už někoho jiného, že nevíš, co si se mnou počít, když ve strachu na mne myslíš a zdá se ti, že já na tebe zapomínám. Bylo ti těžko. I mně. Vzala sis prášky na spaní a neodtáhla se, když jsem se k tobě přimáčkl, když jsem tě pohladil po ňadrech.
  Ráno svítilo slunce. Chodil jsem po bytě za tebou jak pejsek a tys mlčela. Pak ses rozkřičela. Já se snažil cosi poníženě vysvětlovat a tys říkala, že máš rande, že už na mne nemyslíš. Díval jsem se, jak stojíš nahá před umyvadlem a myješ si tělo. Byl jsem v sobě studený a s úlevou si říkal, že se vidíme naposledy.
  Donesla sis k umyvadlu oblečení, o kterém víš, že ti nejvíc sluší, a to jsi pomalu oblékala. V duchu jsem se ti posmíval a doufal, že už brzy vypadneš a nevrátíš se. Nenáviděl jsem tě. Mlčela jsi. Začla sis malovat obličej. Nikdy se nemaluješ. Stál jsem za tebou a ty ses malovala tak, abych viděl.
  Líčila ses, pak jsi řekla sbohem a odešla. Svlékl jsem se a umýval si také celé tělo. Vzal jsem si tvou žínku a namydlil se, pozoroval se v zrcadle a představoval si, že jsem tebou a posmíval se ti, mluvil nahlas a nahý se vracel do druhé místnosti. Z okna přes ulici se na mne díval stařec. Začal jsem se kroutit, tančil jsem a dělal dědkovi divadlo. Bože, jak jsme nesvobodní! Zavřel jsem okno, zatáhl záclony, oblékl se a vyšel studeným a jasným předjarním sluncem mezi domy Malé Strany.
  Přešel jsem řeku. Slunce si brousilo studené paprsky o starou omítku a měklo v prohýbaných střechách. Prohnutí oblouku domovních dveří, která jsem míjel, šišatá zeď, malá okna a křivé uličky byly pokaždé větou. Barvy omítek upřesňovaly významy a zakončení štítů se stávalo interpunkcí v gramatice starodávného města. Když jsem zahlédl ženu, která otevřela okno a zmizela zpět v temnu místnosti, šeptal jsem, že lze milovat čistě i bez lásky i bez známosti i se škraboškou na tváři, a možná i bez tváře, když si necháme oči a celé vědomí vlejeme do nich.
  Uličky a baráky jsou křivé. Duše donutila hmotu vytvarovat se do neopakovatelnosti našich životů. Životy odešly a domy zůstaly. Je dům záznam pomíjivosti? Čím blíže našemu století, tím více se přizpůsobujeme hmotě a začínáme jí sloužit. Duše se vměstnává do účelnosti. Seděl jsem v Malostranské kavárně, pil víno a zahlédl tě nečekaně, jak jdeš kolem. Nebyla jsi s nikým. Vyběhl jsem ven. Měla jsi popelavou tvář a nechtělas se mnou mluvit. Šla jsi pomalu nahoru. Než jsi zašla za roh, zaváhalas, ohlédla se a já ti zamával.
  Seděl jsem u okna kavárny a podle jakéhosi smyslu čekal, až půjdeš dolů. Pozoroval jsem myče oken. Myl zvenku mé okno. Byl závratně blízko, jen několik centimetrů ode mne. Silný, zdravý muž, husté vlnité vlasy. Obličej vyrovnaného člověka. Myl okno pomalu a důkladně, namáčel je špinavým hadrem, vodu pak setřel gumovou stěrkou a čistým hadrem je vyleštil. Ani jednou se na mne nepodíval. Byl soustředěn na svou činnost a na jakousi unavenou myšlenku v sobě. Sám s úzkostí, pro kterou nemáme pojmenování.
  Okno myl důkladně, jako by tím zároveň cosi v sobě utěšoval, zahlazoval a nacházel. Vede tichou samomluvu se svým domovem, do kterého není návratu. Pochopili jsme pozdě, že jsme se narodili na zkonfiskovaném území. Jsme si na určitou dobu pohybujícími se zrcadly, a když se proti sobě postavíme, tušíme, že tím vzniká obraz fantastické hloubky, ale nedohlédneme ji, protože je zrcadlením dvou prázden.
  Zahlédl jsem tě. Kráčelas přes náměstí dolů. Vzal jsem si kabát a šel za tebou. V Mostecké ulici jsi šla jednou nohou po chodníku a druhou po vozovce, tak jako chodívají děti, když mají dobrou náladu. Nemělas dobrou náladu. Dohnal jsem tě a šel těsně za tebou také jednou nohou po chodníku a druhou po ulici a sladil svůj krok s tvým. Téměř jsem se na tebe nalepil, tak jak to také dělají děti. Dotknul jsem se tě nechtě kolenem. Ty ses se smíchem otočila a hned zvážněla. Objal jsem tě.
  Tuto místnost mám asi rok. Chodil jsem sem za modravým, měkkým a lomeným světlem, které sem dopadá špinavým oknem ze dvorku. Chodil jsem se jen dívat a postát. Místnost byla pustá, vlhké fleky na stěnách. Nechal jsem všechno být. Neměl jsem odvahu zasáhnout. Pouze jsem tu kouřil, zašlapoval vajgly a odkopával je do kouta, a pak zase odešel. Nedokázal jsem ani snít o tom, že si to tu zařídím. Taková tu byla špína, takový byl kal ve mně. Stačilo mi vědomí, že mám místnost.
  Za několik měsíců, co mi to tu na slovo úředníka začalo patřit, jsem našel v koutě na délku položené dvě matrace a pochopil jsem, že tu někdo souloží nebo se miluje. Možná bych jim odpustil, kdyby mi tu nechali lístek, že se mohu dívat. Nikdy jsem neviděl dva lidi se milovat. Byl jsem uražen, že mi tu nenechali lístek. A byl jsem uražen, že mají stejný klíč. Zamykal jsem svou místnost. Možná jsou krásní. Nevím. Znal jsem je pouze podle matrací položených na délku. Kouřili. Chodil jsem kolem postele a odkopával vajgly. Pak se zde objevil popelník z prázdné konzervy. Objevila se tu i svíčka. Bývali tu i v noci a nad oknem se objevily dva hřebíky. Něčím to zakrývali.
  Hlídala jsi mě, a tak jsem se stačil zde jen zastavovat. Jen letmo a přes den. Tehdy jsem si nebyl ještě jist, že to před tebou utajím jako smrt.
  Je tu ještě předsíňka a záchod. V předsíňce je starý pavlačový kohoutek a umyvadlo z litiny s ornamentem na okrajích. Voda natéká rychleji než odtéká. Záchod byl zašlý, měl mísu bez prkýnka a bednička na splachování tam nebyla. Záchod jsem do dnešního pondělka nepoužil. Je tam tma. Do předsíňky padá světlo zasklenou výplní nade dveřmi. Elektřina tu není, nejsou tu hodiny a já neměl sílu zajít na nějaký ten elektrický úřad. Začli sem chodit oni.
  Dlouho zde zůstaly jen matrace, popelník, bednička, pak deka a svíčka. Potom se objevily dvě židle. Nesedl jsem na žádnou. Pak se objevil i stůl. Hnědý, se starým rozpraskaným nátěrem. Se šuplíčkem. Neotevřel jsem jej. Na stole ležely noviny. Vzal jsem je, zapálil a hodil do kouta. Očoudili kousek zdi. Nevětral jsem. Doufal jsem ucítit něco z jejich těl. Vždy, když jsem vešel, cítil jsem jakýsi pach, ale když jsem chvíli nadechoval, tak jsem už necítil nic.
  Objevil se tu i kbelík. Začli chodit na záchod a zalévali to vodou. Odkud brali k tomu všemu sílu?
  Napřed stával kbelík vedle hajzlmísy prázdný. Později ho pokaždé, když odešli, naplnili. Možná to byla výzva nebo nabídka úsluhy. Vylil jsem ho. Příště byl zase plný. Donesli i prkýnko a přidrátovali ho k míse. Nenáviděl jsem je.
  Stál jsem při jedné návštěvě v předsíňce a padalo na mne v tom šeru jakési ticho. Vybavila se mi vzpomínka z dětství, jak jsem spadl do betonového bazénku s vodou. Sušili mě v bílé osušce s modrými květy a já si hrál s pohlavím, až mě matka plácla přes ruku. To bylo první upozornění.
  Stál jsem v předsíňce, padalo na mne ticho a najednou jsem zaslechl za dveřmi šustot. Skočil jsem ke dveřím a prudce je otevřel. Nikdo za nimi nebyl. Nechal jsem dveře otevřené a běžel po ulici k Újezdu. Ne proto, že by byla naděje, že někoho zahlédnu, ale z jakési mágie, z potřeby zaříkávání a dělání kruhu, ze zmatku jeskynního člověka posedlého strachem před neovladatelným živlem.
  Vracel jsem se nakonec pomalým krokem od Malostranského náměstí, prošel chodbou na dvorek a chtěl vejít. Dveře byly ale zavřené! Uvnitř byli ti dva, co plní kýbl vodou. Chtěl jsem zakřičet, ale zadrhl se mi hlas. To bylo jediné setkání s nimi. Setkání se zavřenými dveřmi. Horké a ztopořené mužské pohlaví a horký ženský otvor, laskavá studánka, ke které se nakláníme, abychom v jejím zrcadlení zahlédli svou tvář - to přede mnou zavřelo dveře. Možná jsem mohl vejít a dívat se, možná by byli rádi, možná to tak chtěli a možná byly dveře jen přivřené…
  Před chvílí jsem si ukrojil chleba, namazal paštikou z konzervy, nakrájel na něj cibuli a položil na stůl. Nemám hlad. Na dvorku je ticho. Znám z tohoto domu jenom jednu starou babku. Mám pocit, že tu bydlí jenom ona a já se svou místností, kterou půjčuji proti své vůli neznámým milencům.
  Koupil jsem si jídlo a pití, aby mi vydrželo do příštího pondělka. Postavil jsem to kolem zdí. Koupil jsem si i petrolejový vařič. Bylo v tom cosi posvátného. Vešel jsem do obchodu a koupil si vařič. Díval jsem se na pokladní a prodavačky a přešla mě závrat z toho, že nikdy nevejdu do jejich života, že se nedozvím boží melodii, kterou pocítíme při prvním dotyku, a potom zbývá už jen člověk. Hnusný, ustaraný, závislý a smrtelný. Když umře, ani se neotřesem, ani se to nedozvíme, ani nebudeme s tou možností počítat.
  Koupil jsem si žlutý měděný vařič a věděl, že na něm budu vařit zlatý, žlutý a měděný čaj. Těšil jsem se. Nebudeš u toho, nebudeš vědět, jak mi chutná, nebudeš se ptát, jestli mi chutná, a já nebudu muset odpovídat. Věci se zjevují jako zázraky, a jak se po nich začneme ptát, zázrak v nich zakážeme.
  Čas běží. Stmívá se. Za chvíli rozsvítím svíčky a natáhnu na okno deku. Lhostejně božsky, tak lhostejně, aby se ve mně mohlo objevit to, co nevyslovím, co hledám a o čem se mi zdálo, že s tebou nikdy nenaleznu.
  Už skoro nevidím. Lehnu si na chvíli na ty matrace a dám jim jiný smysl.
  Ležel jsem a nejsem schopen si uvědomit, jestli jsem usnul. Myslel jsem na všechno. Ležel jsem na holých matracích, nerozbalený spacák na židli. Je tu zima. Prochladl jsem. Zatoužil jsem po našich peřinách, po tvém úsměvu, po tvém teple a po čistotě. Představil jsem si cestu domů. Vyjdu po schodech a zazvoním. Co děláš? Myslíš na mne s nenávistí a prázdnotou? Neumím si to představit.
  Třesu se. Na stole svítí svíčky. Možná tě už nikdy neuvidím. Nikdy!
  Byl krásný zimní slunečný den. Sníh zahlazoval nerovnosti horských kopců a zdobil stromy slávou vody, která dokáže téci po zemi i padat z nebe. Celý den jsme chodili po venku, až nám zima rozehřála tváře. Večer jsme si sedli s přáteli, u kterých jsme byli na návštěvě v jejich velikém venkovském domě. Po nevímjak dlouhé době jsi začala do našeho hovoru vpadat jedovatě a zamotávat se do zmatku. Neměl jsem na to náladu. Vstala jsi a odešla. Za chvíli jsi vešla obutá a v nezapnutém kožichu, ve tváři nepřítomný a pomatený výraz a chtěla jsi peníze na vlak. Přátelé to považovali za vtip. Nejbližší nádraží bylo téměř deset kilometrů. Vytáhla jsi mě na chodbu a hádala se se mnou, sykavým šepotem jsi mě častovala slovy jako hlupák, sobec, osel a necita. Zkusil jsem na tebe mluvit tvrdě a chytil tě za ruku. Na tos čekala. Potřebovala ses vyškubnout a konečně jsi měla příležitost. Vyběhla jsi ven.
  Běžel jsem za tebou jen ve svetru, jen jsem si stačil nazout boty. Doběhl jsem tě až za zatáčkou. Okolo byla kopcovitá krajina bez domů. Ve svitu úplňku bylo vše stříbřitě bílé a já měl zlost. Chytil jsem tě za rameno. Ty ses chechtala. Začalas říkat jakési posměšky. Jakoby zdálky jsem se díval na tvou tvář osvětlenou měsícem a říkal si, že jsi krásná a studená jako socha, a dal jsem ti vší silou facku. Upadla jsi do sněhu. Zvedl jsem tě a dal jsem ti další facku, znovu tě zvednul, a teprve při třetí jsi zaštkala. Bolest tě probudila a vrátila k vědomí. Chvíli jsi ječela, že to je konec, že to mi nikdy neodpustíš, že nevíš, proč se mnou žiješ, že je to všechno jenom neštěstí, a teprve další facka tě rozplakala zcela. Bylo mi pustě a prázdně. Ležela jsi ve sněhu a plakala.
  Rozhlížel jsem se po zasněžené krajině a cítil se uboze. Něžně jsem tě zvedl. Obličej jsi měla od sněhu, opřela ses o mě, plakala jsi a hladila mě po tváři. Objal jsem tě a líbal, stíral ti slzy a sníh, a ty ses nedokázala podívat se mi do očí. Chytilas mě kolem pasu a vedla starostlivě zpět a říkala, že musím do tepla. Strkalas mě mezi lidi, ať se bavím, že si půjdeš lehnout a počkáš na mne, ale ať přijdu, až si to budu opravdu přát. Že počkáš, i kdybys měla čekat do smrti.
Přišel jsem ráno. Byl jsem unavený a přiopilý. Když jsem lezl k tobě pod přikrývku, zamručela jsi a odstrčila mě. Posunul jsem se ke zdi a chtěl zhasnout lampičku. Otočila ses, otevřela oči, krásně ses na mne usmála, zašeptala miláčku a usnula. Zhasnul jsem, ale usnul, až když venku svítalo. Vzbudil jsem se odpoledne a sešel dolů, kde ses smála a žertovala a srdečně mě vítala, a celý večer a celou noc ses mně věnovala, že jsem měl pocit, že jsi ta nejkrásnější a nejzázračnější žena.
  Bolí mě od psaní ruka. Budu mít dost papíru? Musím psát drobnějším písmem. Kdy mě naposledy napadla myšlenka o mém rukopisu? Někdy ve dvaceti a potom už celých deset let ne. Co jsem ta léta dělal? Co jsem dělal do dvaceti a co do teď? Žil jsem, protože to nešlo jinak. Věci a události přicházely, já se jich účastnil.
  Nad městem je noc a po celé zeměkouli mnoho svítících měst. Kdybychom si uvědomili, že jsme malí, dokázali bychom být štastni. Vidíme to a nejsme s tím spokojeni. Lásko! Pamatuješ si všechna něžná jména, která jsme si říkali? Je mně do breku. Jak dokážeš být hloupá! V duchu ti pokaždé nadávám, když večer potřebuji klid a ticho a ty přijdeš:
  „Jdu spát,” řekneš, a já vím, že musím mlčet, že nesmím říct ani běž, ani nechoď, protože obojí bys mi vyčetla.
  „Jdu spát,” říkáš vyzývavě a ve mně se vaří vztek bezmoci. Potom vstaneš a řekneš, že jsi nešťastná, že bys chtěla někam pryč, do ciziny nebo alespoň jinam.
  „Jdi spát,” řeknu a cítím, že to byla chyba.
  „Ty si myslíš, že se věci dají řešit, že mě povalíš na postel, anebo že se povalím do spánku? Prosím tě!”
  „Tak si pojď vyjet.”
  „Ale vždyť to neumíš. S tebou to nejde. Ani nevím, jestli tě miluju.”
  Cítím ponížení a snažím se tě utěšovat. Sloužím ti. Konečně si připadáš důležitá a ze sebelítosti mě zbaběle děsíš slovy, že se rozejdeme. A přitom by stačilo se jen usmát, třeba i nuceně, protože co když všechno děláme nuceně? I to, co chceme. Bože! Všechno tiché, na co jsem v sobě věřil, mizí, a já se rozmazávám na tvém obličeji.
  Venku je noc a já jsem zubožený. Tento pokrytecký svět zuboženost přiznat nechce. Jak je jednoduché v temnu, ve kterém žijeme, se naprosto mýlit!
  Půjdu spát. První noc v mém exilu, v mém posledním přístavu, v mém prvním a posledním součtu.