PÁTEK

  Měl jsem v noci sen a probuzení byl návrat ze svobodného a vzdušného prostoru. Vrátil jsem se z krásné skutečnosti do stísněného snu o místnosti s oknem na dvorek.
  Ve snu jsme šli po strmé zelené louce, plné barevných květů, kolem starých, rozkvetlých jabloní. Blížili jsme se k velkému vesnickému domu v horách, který patří našemu příteli. Čekal nás celý v modrém, vítal nás úsměvem a seděl na červené pohovce, která byla potažena látkou se vzory zlatých secesních květů. Seděl tak, že od pasu dolů byl do pohovky vrostlý. Jeho místnost měla nízký a malovaný strop, jakoby z pravoslavných ikon.
  Pak mám zážitek žlutého a jemného světla, kterým jsme od domu tiše odcházeli po klikaté a dlouhé cestě, která se podobala pískovým cestám, klikatícím se od pohádkového hradu. Vedla vysokým, temně zeleným starým smrkovým lesem. Šlo nás několik. Také dvě sestry, obě andělské a vzrušivé. V první části snu jsme vešli se sestrami do zahradní chatičky s jednou místností, kde žily s rodiči, a zamotalo se to. Mělo to logiku, kterou teď po probuzení nějak nechápu. Ale ráno jsem vyšel na zahradu s tou krásnější. Šli jsme kolem rybníčku, který znám z dětství. Strýc z něj jednou vytáhl velkého kapra. S tou krásnější jsme se drželi za ruce a všichni nám přáli. Modlili se k nám.
  V jednom zákrutu pískové silnice, kterou jsme šli od domu našeho přítele, byla skála a v ní jeskyně. Už jsme ji minuli, když jsem se ohlédl. Nebyla to skála, ale kvádry zprohýbaných kamenů. Vrátil jsem se a usilovně čichal k oprýskanému kamennému sloupu, který podpíral vchod, a volal jsem: Vždyť je to kostel! Pamatuji si tu zvláštní kostelní vůni bez vůně, jakoby vdechování svatozáře. Vešli jsme dírou ve skále a vstoupili do místnosti, která vypadala jako poničená a zchátralá přední místnost sudetského kostela. Vlevo byl vchod do kamenného sálu s nízkým stropem, podpíraným hranatými a hrubými sloupy, jdoucími za sebou v pravidelných řadách. Ve stěně byl vyloupnutý kvádr, velký jako stojící muž. Ve výši mé hlavy byla do prohlubně vlisována lebka člověka s čelistí na stranu. V čelisti bylo několik zlatých zubů. Lebka byla vtěsnána tak, jako by byla mozaikou. Od ní, směrem k mým nohám, byl natažen dlouhý, černěhnědý zřásněný plášť a tam odtud, kde mělo být podpaží, trčela kytara krkem napřed. Prohlížel jsem čelist a zlaté zuby v ní, a potom jsem se zeptal, jestli skládal písně. Odpověděl z kamenné zdi, že složil dvě a jedna z nich měla název Šestnáct krát šestnáct.
  Šli jsme kryptou dál a sedli si na druhém, světlejším konci k baru, jaký bývá v hotelech, kde za zády cítíš prostor. Na pultě byly zasklené skříně jako v cukrárnách. V nich lidské kosti. Něco jsme pili a ta krásnější ze sester se o mne opírala, hladila mne, usmívala se na mne a pak hledala v peněžence peníze, aby zaplatila a tím mne poctila. Cítil jsem její teplý a jemný dotyk. Byla krásná, jako z vody zrozená, a všechno jsem prožil tak, jako by se to dělo v tobě. Jako bys byla velikým akváriem s průzračnou vodou, ve kterém pluji jako barevná rybička. V tobě jsem vstoupil do skalního chrámu a v tobě jsem potkal krásnější ze sester, v tobě jsem ji miloval a představoval si její čistou nahotu a v tobě přestala působit surovost zemské přitažlivosti. Stála za mnou, měla položenou hlavu na má záda a znělo to ve mně něžností dospívání a otevřeností lidí, kteří se nestydí lásky.
  Popsal jsem sen a jako by ze mne odešel. Ale nedokázal jsem ho popsat celý. Měl bych něco sníst.
  Ohřál jsem si vodu na čaj, a když začala vařit, vypnul jsem ji. Mám teď zkalené vědomí, jako se zkalí zlatý a průzračný čaj mlékem. Vše je mi v této místnosti cizí a ve špatných proporcích. Menší nebo větší, nevím, ale zcela jiné, než aby se to do mne vešlo. Jsem obr a země je maličké zrníčko, na kterém nerozpoznávám život, anebo jsem tak malý, že nejsem schopen pochopit ani velikost tohodle stolu.
  Přirazil jsem stůl až k oknu a potom ho dal na opačnou stranu. Postavil jsem ho předníma nohama na matrace. Několik věcí se z něj skutálelo na zem a já si k němu sedl tak, že jsem měl na matracích bosá chodidla. Spacák jsem odkopl. Potom jsem táhl stůl do předsíňky, převrátil přitom židli a v polovině cesty jsem ho nechal být. Zvedl jsem židli, vzal ji na záchod, sedl si na mísu a položil na židli své papíry. Čmáral jsem, ale nenapsal ani slovo. Nakonec jsem papír roztrhal a hodil do mísy. Šila se mnou nespokojenost a nervozita a chuť něco rozbít.
  Nechal jsem židli v šeru záchoda, otevřel okno, svlékl se do naha, vzrušil se, držel se pevně v pěsti a běhal okolo místnosti. Nahota mě uvrhla do ještě větší uvězněnosti a kdyby to šlo, začal bych ze sebe svlékat i kůži.
  Zadýchal jsem se, vylezl na stůl, dupal po něm, jako bych si přál se probořit. Zběsile jsem si hladil tělo, lýtka, stehna, zadek, břicho. Napnul jsem svaly na břiše a tloukl se do něj pěstmi. Potom jsem zkřížil ruce na prsou, chytil se za ramena a zhluboka, se zavřenýma očima, dýchal. Za chvíli mi naskočila husí kůže. Vzrušení opadlo. Slezl jsem a bylo mi zima. Šel jsem do předsíně, pustil vodu a začal se celý máčet a třít si tělo mokrými dlaněmi. Strašně jsem nacákal.
  Jsem tu sám. Zaposlouchal jsem se do zvuku, který vydává voda, když dopadá na hladinu. Byl to měkký a zároveň jasný, nevyjádřitelný zvuk. Měl náladu sociálních básní ze začátku století. Voda je objektivní. Po miliardy let bude vydávat vždy stejný zvuk při dopadu na hladinu. Tedy pokud bude zachován týž poměr plynů v ovzduší, kterým se zvuk šíří. Relativita zdánlivě absolutního úkonu mě zarazila. Začala mi být zima a došlo mi, že nemám nic na utření. Tak jsem vlezl do spacáku. Klepal jsem se, a potom mě začalo obalovat teplo. Bylo mi vedro, jako bych byl zpocený. Ležel jsem dlouho, hlava mi vypnula, ale neusnul jsem. Byl jsem svěží, uvolněný a zahřívaný.
  Ležel jsem nehnutě na zádech, s hlavou otočenou na stranu, a díval se do okna. Je to staré okno, rozdělené na šest stejných dílů, překrojeno jednou svisle a dvakrát vodorovně jakoby dvojitým křížem. Začlo se mi jevit v mém pohledu neskutečně bílé a jásavé. Jako prapor nebo monstrance, kterou nesou děti na procesí. Bílá monstrance s dvojitým tmavohnědým křížem. Vstupovalo mi do očí jako zář.
  Zavřel jsem oči. Na víčkách se mi dvojitý okenní kříž obtiskl negativně a já se vžíval do vesnické slavnostní nálady. Všichni v krojích, farář v černém, ministranti v krajkách, voní kadidlo a ženy zpívají vysokými a pevnými hlasy. V půli písně se přidávají i ostatní, jsou písní uchopeni a všechna těla zní slavnostními zvuky. Slunce svítí nedělně do pradávného jarního svátku, nikdo se necítí ani ženou ani mužem, duše i těla prostupuje vše naplňující svěžest ducha, který se naučil hovořit zřetelným hlasem vesnického života. Bohatství a chudoba jsou setřeny, hádky, záště a nevěry neexistují, mrtví, živí a ještě nenarození jsou naplněni jásáním a zelené stráně nad vesnicí jako by se chtěly sesout a zahalit lidi do zelených věnců slavnosti. Cesty vedoucí k vesnici jsou červené, kostelík, obehnaný hřbitovní zdí, svítí do dálky žlutě, vysoko nad vším je blankytná klenba nebe obydleného anděly. Nebe je modré okno do nekonečna a jeho jas a sláva se vejde do čtyř malinkých očí dvou chlapečků v krajkách, kteří monstranci s dvojitým křížem nesou.
  Bylo mi zvláštně a zdálo se cosi nablízku. Jemné, němé a božské. Kdosi blízký a neviděný mi dýchnul do obličeje pradávnost světla a vzpomínky. Otevřel jsem oči a slyšel ze dvorku zpěv ptáků. Na okno vyskočila mourovaná kočka. Opatrně strkala čumák dovnitř, něžná a božská. Zarazila se, dívala se na mne, a pak si rychle začla lízat zadní packu a zase se na mne podívala. Byla jako zjevení ducha něžného, nezávislého a veselého. Jako by se Bůh zasmál. Kočka si přikrčeně sedla, dívala se na mne a já cítil svou nahotu ve spacáku také jako svátost.
  „Kolik je hodin?” Kočka zvedla uši a nepohnula se.
  Pět dní jsem nepromluvil a hlas mi zněl jako hudba sfér.
  „Je to jedno, že, paničko,” pokračoval jsem s úsměvem.
  Kočička seděla tiše v okně, najednou se otočila, mihnul se flekatý zadek a ocas a už jsem ji neviděl.
  Byl to znak a já byl na stopě ho přečíst. Už jsem byl na pokraji vyslovit, co mi bylo sděleno, ale uhnul jsem pohledem ke stěně, kde se povalovaly věci. Poloprázdná láhev kyselého mléka, několikery sušenky, konzervy, načatý druhý bochník chleba, taška, kterou jsem ještě nevyložil a ve které byly už ztvrdlé rohlíky. Díval jsem se na krámy a věděl, že znak, který se objevil, už nepřečtu.
  Oblékl jsem se. Šatstvo bylo smradlavé od cigaret a vlhka. Zapálil jsem si a chodil po místnosti, a potom si sedl nad papír. Už nejsem jako vesnický učitel, ale jako srdce zvonu. Zvon je místnost a já v ní zním.
  Jednou navštívím tvé město s tebou. Byl jsem tam před osmi lety. Chodil jsem, cosi hledal a cítil jsem se něčemu strašně blízko a netušil, že v tom městě žiješ už svůj sedmnáctý rok.
  Chodil jsem kolem řeky. Byl to slavný den, říjnový den cizí revoluce v našem listopadu. Proto jsme si ho pamatovali a shodli se, že jsi ten den chodila po druhém břehu. Dívali jsme se na řeku oba ze své strany a sebe neviděli. Řeka nás rozdělovala, aby nás jednoho dne spojila. Ponořili jsme se do života, ponořili jsme se do sebe. Vstoupili jsme do stejné řeky každý z jiného břehu a uprostřed proudu se potkali.
  Spal jsem tehdy v tvém městě u nějakého chlapce. Už nevím proč a jak jsem se tam dostal. Celou noc jsme mluvili o životě. Byl zbabělý. Ani už nevím, jak se jmenoval. Ráno jsem vyšel do polí. Zvlněná sopečná krajina uhlazená obděláváním. Žádné lesy, jenom pole, smutná a mrtvá krajina. Byl pozdní podzim. Toho dne ulehl Saturn na mého Urana v manželském domě.
  Vzduch řezal do tváří, nebe bylo modré, modré jako naděje, a slunce bílé jako smrt starého Japonce. Šel jsem po zorané vlnité pláni. Vypadala jako vlny prahorního moře, které zkamenělo, aby se objevil malý člověk zkaženého srdce a dítě nevinných očí.
  Pole vypadalo jako velké vlny s povrchem ohlazeným lidským hladem a rozrytým pluhem a nikde žádný strom. Slunce bílé, nebe modré a černí havrani. Kráčel jsem tudy jako smrtelná schránka na nezhasitelný ohýnek života. Šel jsem a vpravo pode mnou se za vlnami v dálce objevil hrdý, upjatý gotický kostel, jistě kdysi div kraje, dnes pozvolna zasypávaný škatulemi domů. Pole, slunce, nebe, havrani, kostel a člověk. Zní to jako akord.
  Došel jsem k malé kapličce v polích. Pod oprýskanou žlutou prosvítala oprýskaná modrá. Ve výklenku zůstaly stát dvě ulomené kamenné bosé nohy, postava snad zmizela v jiném čase.
  Stál jsem před kapličkou jako před vějířem. Foukal ostrý vítr a u paty kapličky se zelenala tráva okrášlená bílými jehličkami jinovatky. Balil jsem se před větrem do kožichu, který mi z modré beraní kůže ušila máma. Na kapličku svítilo slunce, jako by na ni chtělo zazvonit. Nahý šípkový keř byl ozdoben granáty červených plodů. Vzal jsem si dva do úst. Šel jsem dál po hluboce zorané hlíně, která vždy na vrcholku byla zmrzlá.
  Sloupy vysokého napětí bzučely o tom, k čemu všemu bude elektřina zneužita, a novostavby, ke kterým jsem se blížil, se pyšnily tím, kam jednou lidstvo uvězní. Přede mnou se zvedl černý mrak havranů jako temná výstraha. Krákali proti vysokánskému nebi, ale pod vším jsem cítil klid věčného setrvání, propast ticha, do které se drobíme a padáme. Kopce v dálce nevypadaly jako poslušné hřbety oveček, které jsou ochotny nést náš náklad a nechat si stříhat porost svého kožichu. Byly zaťatými pěstmi sopek, výhrůžkou, která jednou udeří. Nás to ale mine. Bude pozdě. Nebudeme. Udeří jen živlem do živlu.
  Vešel jsem mezi polohotové novostavby a cítil znovu Prahory. Návrat oblud, mýtický návrat bestií, které teď ujídaly z opuštěného a polorozbořeného světa malých domečků, snad cikánských, snad dělnických. Malé domečky, rezavá polootevřená zahradní vrátka, která už nikdo nezavře, pouze vyvrátí. Obešel jsem vrátka a vešel do zahrádky místy, kde býval plot. Nalevo sklepení, kterému sebrali domek, z vedlejšího domku vzali teprve přední stěnu. Uvnitř strop mi byl k hlavě, všechno malinké a titěrné, rezavá kamna s rezavou rourou ještě ve zdi, na stěnách špinavé obdélníky po sejmutých obrázcích a kočka s kotětem v tlamě, která utíkala po padlém trámu kamsi na propadlou půdičku.
  Nade mnou se tyčily pyšně a nabubřele mohutné stěny novostaveb, duněly nedělním ranním tichem pýchou nad zašlápnutou duší dušičkou. Zastavil jsem se, abych místo vstřebal do sebe, protože už bylo obklíčeno stojícími bagry, které čekaly jen na zítřek. Okolo mých nohou byla rozházená prkýnka. Každého se dotkla ruka jakéhosi drobného stavitele. Rozbité sklo, nahnuté střechy, rumiště a v něm pahýl drobné šlechtěné jabloně.
  V mrazivém vzduchu nebyla žádná vůně, žádný zápach. Hygienický pohřeb předmětů, které budou jedinou chvílí umlčeny ve vyprávění svých nekonečně drobných příběhů, které ještě zoufale volaly po lidech, ale ti už byli vyoperováni a naloženi do lihu novostaveb. Kolotoč vzniku, zrání a hniloba, surovost počátku a podzimní půvab umírání. Milióny let přicházení a kratičké zavolání sbohem.
  Než jsem došel k řece, šel jsem kolem parcel s rozestavěnými vilkami. Štěkal na mne pes, tak jsem sešel z cesty do pole plného hlubokých brázd a šel po velkých vlhkých hroudách, které se pod nohou bortily. Zastavil jsem se pro pohled na mohutný strom v dáli, mocný a neučesaný, na který architekti ve svých doupatech také chystali atentát za pokřiku, že my lidé se svými vězeňskými celami máme větší právo. Pes běžel za mnou. Šel jsem pomalu, abych ho nevylekal, a tak se vrátil.
  Došel jsem na louku a otřel zablácené boty o trávu. Nebyla to louka, ale obrovský travnatý kruh obehnaný starými stromy. Nikde ani člověka. Stoupnul jsem si doprostřed a podíval se do obličeje nekonečného nebe. Malý člověk v kruhu starých stromů, a nikdo mi nepoložil otázku, co tady dělám, abych alespoň tím, že bych nedokázal odpovědět, dal část odpovědi. Točil jsem se dokola s hlavou zvrácenou, koruny stromů nade mnou tančily a padal na mne smutek a prázdno, děs a pocit, že se mi už nikdy nepodaří otevřít ústa. Zatočil jsem k aleji a došel k řece. Cosi mi v duši šeptalo: řeka, řeka, podívej řeka.
  Nevěděl jsem, že v té chvíli chodíš po druhém břehu. Cítil jsem z řeky cosi pradávného a vážného. Nikomu se nepodaří ji zastavit. To je její klid a pomalý pohyb, jistý si svou silou a cílem. Kéž by duch a řeka si byli podobni!
  Šel jsem podél řeky kolem betonové pevnůstky, která nikoho nebránila. Tato země se nebránila. Jsem syn této země, neumím řešit, neumím se bránit, přistupuji na jakékoliv cizí řešení a pouze se pokouším nezměnit svou tvář. Tvář, která ničemu nepatří.
  Přešel jsem mostek přes jakési mrtvé rameno a došel do parku. Byl zase z velikých a starých stromů. Prošel kolem mne pán se psem a pes se po mně dlouho ohlížel, jako by si říkal: něco hledá, jistě něco hledá, ještě nikdy jsem tu nepotkal člověka, který něco hledá. To je on. Něco hledá.
  Došel jsem na opuštěné dětské hřiště, kde válečnické kurvy postavily vykuchanou stříbrnou stíhačku, jako hračku na prolézání. Pohodili dětem kus své hanebnosti, snad aby děti přičichly, a už jim nepřipadlo těžké násilnit. Je marné říkat, že cena takové stíhačky je stejná jako hračky dětí tohodle města na sto let.
  Kousek dál pálil stařec v hubertusu se stařenou v zástěrových montérkách roští. Hromadu velkých a malých větví nakladli kolem kmenu silné a vysoké břízy, zapálili je a přihazovali vidlemi seno a slámu. Oheň na dálku sálal a vypadalo to, jako by ohniví ptáci létali v kruhu kolem čarodějky, která je pro potěšení starců a stařen upalována. Hořela jí už kůra.
  „A kdyby spadla, ona už je stejně suchá, podívejte.”
  „Kdepak, nemůže spadnout. Sotva se jí očoudí kůra. Hlavně aby nám nechytla ta hromada.”
  „To je horko, že se to nedá vydržet.”
  Oba se vzdalovali od ohně a zakrývali si kostnatými dlaněmi obličej, nabírali na vidle suché větve a seno a oheň se plazil po bříze nahoru.
  „Já už dávno říkal, že je suchá.”
  „To se nedá vydržet, jak to pálí.”
  „Jenom aby nám nechytla.”
  „Kdepak. Ta chytit nemůže.”
  Poodcházel jsem a viděl, že bříza už plápolá do poloviny a ještě z větší dálky jsem zahlédl, že hoří skoro celá. Už jsem se neotočil. Tys chodila, Lásko, po druhém břehu, neviděla jsi, co jsem viděl já, a já zase nechápal, co znamená to, co jsem viděl.
  Dopsal jsem a zůstal bez hnutí. Každou napsanou řádkou se vzdaluji. Každou řádkou se nacházím. Jsem unavený.
  Až do setmění jsem chodil a díval se po místnosti a snažil se každý předmět pojmout do paměti. Mé vlastnictví je moje paměť, ta zázračná schopnost udržet, co nezadržitelně míjí. Čas spolknul nás a my svou pamětí polykáme čas s věcmi, které drží.
  Stmívá se a jako by se po mně natahovala ruka. Bojím se. Bojím se ztratit tebe a bojím se všeho, co přijde. Možná mě zabijí. Ach, snad se to už nedělá. Ale proč ne? Jsou pořád ti samí.
  Svléknul jsem se znovu do naha a chvíli chodil ve světle svíček a díval se na své ploché břicho, na pohlaví a na stehna. Na stole leží vzkaz mých nájemníků. Vzal jsem ho, zapálil a hodil do kouta. Neshořel celý. Část, co ležela na zemi, se jenom očoudila. Oblékl jsem se a je mi zima. Zhasnu svíčky. Dnes už psát nebudu. Budu se jen dívat na svíčku postavenou do okna a budu se snažit všechno pochopit. Chybíš mi. Chybí mi tvé zrcadlo. Chybí mi jakékoliv zrcadlo. Rozpadám se.