SOBOTA

  Jako by bylo nutné se pořád vracet! Snad to má naznačit, že snažení jsou kruhy. Člověk vyběhne a ať projde jakoukoli cestou, stejně se vrátí. To, od čeho ve zmatku utíká, se stává nakonec cílem. Kam se hnout? Ta otázka leží na životě jako hořkost. Neustálý pocit provizoria, které vstoupí do všech míst v duši. Nuda, bezdůvodnost, nesmyslnost, nechuť se o něco zajímat, marnost pod tvrdým nátěrem služebného konzumentství. Závist, neposlušnost, otrávenost a nechuť něco začít a dokončit.
  Jsem dřevěná loutka s vybledlým kostýmem a začernalou tváří. Suchý, dřevěný a bezmocný. Zarostlý do země, ze které nevstanu. Třese se mi ruka. Barvy jsou neexistující sen. To, že bude zítřek, jsem jen četl. Jaká budoucnost? Je nějaké světlo? Lidé se rozptylují, aby neviděli. Křičí a hlučí, aby překřičeli strašlivé ticho smrti, a když umírají, křičí znovu, aby si nevzpomněli, že okolí myslí jen na to, jak co nejrychleji uklidit mrtvolu. Překřikujeme hranici bytí a nebytí. Jak hloupé.
  Drobím se, jako se drobí tyhle stránky. Je jich už kopec. Co je v nich? Temno. Nerodíme se ze světla. Na světlo na malou chvíli přicházíme. Touha žít je jen touha vyhlédnout ze své temnoty. Jak nenávidím jména, ty temné stíny na nepojmenovatelné skutečnosti, začouzená skla, kterými se díváme na stále nové a rodící se naděje. Kterými je zaklínáme do neřešitelné historické šedivosti, Čechy, Evropa, Německo, Anglie, Josef, Jana, Tichý oceán…
  Stál jsem v předsíni a držel ruku na klice. Chtěl jsem se držet něčeho pevného, něčeho, co někam vede. Je to trapné. Nevyjdu odsud.
  Lidé mi vyprávějí o světě, co na něm všechno je, ale jako by mi oznamovali krádež. Křičíš často ze spaní a já tvůj křik slyším, ale ty nikdy neslyšíš můj křik, který nepřestává. Křik, že jsem byl okraden. Nechtěl jsem tě opouštět. Nikdy nebudu mít nic, ale chci mít alespoň otevřenou náruč.
  Po světě jsou vrazi. Sedí ve světlých místnostech, čtou noviny a kupují si cigarety. Určují míru slušného oblečení a slušného myšlení. Určují míru mé bezmoci. Nevidí mě, a když mě zahlédnou, tak na mne ukážou. Jsem svázán, odveden a zabit. Chtěl bych je oslovit, podat jim ruku. Vidím mrtvou rybu, oni ji nevidí, a přesto ji zabili oni a ne já. Proč vidím zabité a oni jen svůj blahobyt?
  Dnešek do mne vstupuje jako dýka. Lidé jedí prasečí maso a prasata lidské. Stisk. Jak je nutné se přitisknout! Pamatuji si to dobře. Ples v jakémsi městečku. Parta opilých mladíků křičí u stolu písničky a dává najevo hudbě, že mají svůj hlas. Také křičím. Hudbě je to lhostejné, jen několik starších lidí nás mírně okřikuje. Ona celou dobu tančí kousek od našeho stolu. Podmalované oči, jako by chtěla naznačit, jak širokou ránu bych musel udělat, abych je vyřízl. Žlutou, průhlednou halenku, pod ní už nic a pár volánků pod krkem. Tančí, má zdviženou ruku, vidím profil jejího ňadra a oči, které se stále otáčejí po mně.
  Hudba už nehraje, lidé odcházejí, my zůstáváme a pořád křičíme. Sedím na lavici u kraje stolu, přichází ke mně, posunu se, sedne si vedle mne.
  „Máš kde spát?” ptá se.
  „Nevím.”
  „Jsem tu v podnájmu a jsou tam dvě postele.”
  „Půjdu s tebou.”
  Sedí, přihlouple se usmívá, pomalovaná a hubená, čekající a otevřená. Někdo šeptá: „Je mrduchtivá.” „Já vím,” odpovídám. Tato bohyně je z mé krajiny. Poznala, že chci být pozřen, pohlcen, že nic jiného nechci.
  Šel s námi nezván ještě jeden chlapec. Chtěl se kamarádit. Držel jsem se jí v podpaží a klouzaly mi nohy po sněhu. On pořád vyprávěl vtipy a já ho nenáviděl a chtěl ho shodit z mostku do zamrzlé říčky. Držel jsem se jí a přemýšlel, jak jí vymrzají nohy od kotníků, jak se chlad vlévá ke kolenům.
  Oba jsme mlčeli a nesmáli se a on pořád říkal vtipy. Rozložila gauč, který stál pod oknem. Měla přikrývku a kožišinu. On si vlezl pod kožišinu na zem. Velkým oknem dopadalo světlo dopoledního slunce. Nastavoval jsem slunci zavřené oči a ona nastavovala mým rukám vychladlá prsa a horké břicho, rovné a něžné. On stále mluvil. Bylo nám horko a neposlouchali jsme.
  Je iluze, že mluvení pojí. Jsou pouze chvíle, které přicházejí z neznáma a ty pojí, nikoli, že jsme si řekli nějaké příhody. Tím jen odvádíme pozornost, rozptylujem se a ztrácíme soustředění. Rozumíme si jen těmi chvílemi.
  Sundal jsem jí kalhotky, svlékl jsem se. Chlapec přestal vtipkovat a dělal, že spí. Najednou zpod kožišiny vyskočil, začal se prudce oblékat a hystericky drmolil, že se už vyspal, že musí jít. Bylo denní světlo. Zdál se šílený. Pochopil, že zabloudil, že je ztracen ve své samomluvě. Propadnul zmatku, rychle se oblékl a vyběhl ven.
  Položil jsem se na ni, otevřela se mi a říkala ne ne a já slyšel ano ano. Zavřela oči, dala hlavu na bok a měla výraz bolesti. Zavolal jsem na ni, přivolal ji zpět a usmíval se. Otevřela oči. Bylo to pokrytectví a málem jsme se také propadli do nedorozumění. Zavřel jsem oči, a když jsem je otevřel, měla hlavu zase otočenou na stranu, tvářila se bolestně a říkala krásné, krásné.
  Byl jsem dítě a slunce, které mi svítilo do obličeje, jsi byla ty. Zněla mi v hlavě jakási píseň a jakési zvuky z jiného prostoru. Usínala s rybníčkem na břiše. Chvíli se na to dívala, potom řekla: „krásné” a usnula. Usnul jsem vedle ní. Probudili jsme se pozdě, vstali a nebylo kam jít. Nic jsme si neřekli. Nejde říct nic většího než to, o čem jsme celou dobu mlčeli.
  Bolí mě ruka. Všechno se někam ztrácí. V noci mě napadla pochybnost o mým nájemnících. Pokouším se číst osud dvou lidí podle předmětů, které jsem po nich nacházel. Co když jsem si vyložil předměty špatně a vžil se do nepravdivého příběhu? Co když i předměty mého vlastního života čtu špatně a dozvídám se nepravdu? Co když čtu špatně i tebe?
  Svou myslí spojujeme předměty a události v celek. Kdyby ale měly věci skutečný příběh, tak by se nemohly přece tak lehce rozpadat ve své jednotlivosti. Chceme dávat věcem obsah pojmenováním a nečekáme v mlčení, až nás tak naléhavě osloví, že jejich jméno vyřkneme při náhlém nočním probuzení. Zakrýváme skutečnost překotným jménem a z jiného místa na nás skutečnost nepojmenovatelně udeří.
  Bylo léto. Šli jsme spolu do jakéhosi hradu, ve kterém zcela zbytečně ukazovali hrací strojky. Nesmělo se dotýkat a muselo se jít pořád za dívkou, která provázela kupu turistů. Šel jsem za ní. Drželas mě za ruku. Pak jsme vyšli z hradu a šli k jezírku, kde byly labutě. Pluly po vodě a každá plula ještě zrcadlovitě sama pod sebou. Zaťukal jsem na zem a labutě zatočily k nám. Dal jsem před sebe několik kousků rohlíku, labutě vylezly z vody a neohrabaně a nedůstojně hltaly. Seděli jsme na trávě a smáli se a přišla průvodkyně, sedla si vedle mne a smála se také.
  Labutě už neměly co polykat. Stály hloupě před námi, dívaly se na nás hlavou otočenou na stranu, a potom tetkovským, houpavým a neohrabaným krokem se vracely k vodě. Nalehly na vodu, každá pod sebou zrcadlový obraz sebe a všechny tři odplouvaly a už se po nás neohlédly. Zvedli jsme se beze slova a odcházeli. Průvodkyně zůstala sedět a ve mně se cosi bortilo a jako bych zaslechl ozvěnu mlčení. Mlčení o velkém slovu.
  Svět by nemusel být bludiště, kdyby nebylo vrahů. Jdeme s výrazem, že je nevidíme, a když nám podrazí nohy, tak se mračíme na sebe, jako bychom si to udělali sami. Dokázali bychom změřit šířku rozpřáhnuté náruče, ale objímáme se, aby nám vrazi ruce neurazili. Cítíme se před nimi bezpečnější, když spolu děláme co nejužší klubíčko. Tiskneme se k sobě, až to bolí, a tvrdíme, že je to proto, že chceme být sobě blízko. Chceme být jen co nejmenší a tajně doufáme, že nás nůž mine a že nás neodtrhnou.
  Naděje se zmenšuje. Jsou zde a čistí zemi. Naše existence se jim zdá politováníhodným omylem. Schováváme se, ale jsme jeden po druhém nalézáni. Jsme zasypáváni, umíráme zaživa a jsou lidé, kteří si to filmují a píší o tom, aby snad jasněji znali svůj vlastní konec. Vrah bude vítězem! Vždy, když vstoupíme do jeho domu, třeba i ozbrojeni, bude vítězem. Je třeba ho donutit, aby překročil práh našeho domu, aby v něm spáchal sebevraždu.
  Je stále den. Zlostně se dívám po okně, kdy už konečně zhasne. Ať už to světlo táhne do prdele! Čekám na noc a jsem netrpělivý. Nemám stání, běhám po místnosti a nevím, jak ukrátit čas. Čas toho svinského světla. Čekám na noc. Zabít den! Zabít světlo!
  Milujte se! Říkám si to po hláskách a vím, že v tom slově je jenom výsměch, výsměch, na který jsem už tolikrát naletěl.
  Ať už zmizí průhledný hnus dne a světla! Ty sluneční chcanky, které do mé místnosti neumí stříkat po paprscích, jenom téct jako do kanálu, a já nemohu ani zakrýt ústa. Světlo mi pochcalo rty, mám osvětlené ruce, na papír dopadá to šedivé, chcankové světlo. Kosti a maso. Hroby. Vykopávky kolem kostela, řez hlínou a z každé trčí kost. Muž jde okolo a surově říká, odkud která kost je, která je od dítěte, a jako by mluvil o mně. A já cítil potřebu noci, potřebu zabránit chlapovi, aby tahal kosti z výkopu. Světlo jsou sprosté chcanky, kterými nás čas přechcal a chechtá se tomu, co nám dal - životu.
  Mám tělo z čehosi trapně přechodného a proměnlivého. Bože, být tak z něčeho, co není pomíjivé! Vzpomínáš, tehdy v tom starém vojenském městě? V poledne jsem vyšel z domu se podívat na morový sloup se sochami, o kterých mám od dětství pocit, že nikdy neumřou, že tam budou, i když jim někdo urazí hlavu, i když je vyhodí do povětří. Jejich podstata je kámen. Jaká je naše podstata?
  Jak jsem se na morový sloup díval, připomněl mi čuráka navěky ztopořeného do nebe a okolo chodilo tolik ženskejch, a žádnou to nenapadlo. Šly okolo a nevěděly, že v nich a ne v kamenech hlodá rozpad a drolení, že všechno, co mají a nakládají s tím tak rozumně, nikam nedonesou. A morový sloup bude pořád stát proti nebi a nebe se k němu bude sklánět, nalézat na něj, ošoustávat ho tím věčným vanutím větru a deštíčkama a milovat sluníčkem. Lidi šli okolo, čuměli jak idioti s idiotskejma myšlenkama a nemysleli ani na věčnost, ani na pomíjivost, ani na Boha, ani na šoustání, ani na čisté, ani na temné. Tak jsem se opil.
  Byl už večer a světla byla protivná do očí. Byl jsem ospalý. Přepadala mě mystika opilce, že v tomto městě je jistě krásná nešťastnice, která nechce dnes usínat sama, a byli bychom šťastni oba, ale jak ji potkat, jak jí dát vědět? V té chvíli jsem urputně nenáviděl tyto dny a tuto politiku, protože co jiného udělalo, že se nemáme kde setkávat? Moci tak jít někam dál, někam jinam! Je tolik sněhových plání, kde je sníh neušlapaný, kde bych mohl jít a vidět před sebou neohraničenou plochu a za sebou nekonečnou řadu tápot. Ohlížel bych se jen proto, abych se přesvědčil, že za mnou stopy zůstávají. Skončí za mnou. Padnu po hubě do sněhu a předběhnu je o celou délku svého těla a přede mnou bude pořád nekonečná pláň života.
  Nepotřebuji být nesmrtelný. Potřebuji jen vědět, že mi ty svině život nemarní, oni, kvůli kterým život tak obezřetně obcházíme z hodně velké vzdálenosti. Vymysleli mrzácký svět s mrzáckým násilím. A ty vojenský kolony! Přijeli, aby zatočili s našimi životy. Dali nám přes čumák a teď tu bloumají, aby snad byli blíž. Války jsou dobyvačné.
  Vracel jsem se. Jediné, co jsem si uvědomoval zřetelněji, bylo to, jak ze sebe všechno vyhazuji a co nejde vyhodit, to se snažím zasout. Nevědět, nepamatovat si, neuvědomovat si. Všechny věci mého okolí jsou namířeny proti životu a přitom se jich musím držet, abych život zachoval.
  Před deseti lety jsem tu také šel. Hlavu plnou beatniků, plný strachu a sebelásky. Dnes tu do tmy a špíny rudě svítí hvězdy a u průjezdů postávají policisté mé generace. Před deseti lety jsem z nich měl strach a nenáviděl je, protože byli o generaci starší a byli symbolem starého světa. Dnes jsou to chlapci mého věku a symbolem starého světa jsem tu já.
  Lidé jsou unavení. Ze lži, z marnosti, z komedie a z poznání, že pohyb může znamenat cestu k horšímu. Kde je národ, který začal tak svobodně a nadějně štěbetat, zvědavě a radostně vykukovat ze svých doupat, a potom, když přijely armády, psal humorné plakáty, kolem kterých se tanky zoufale motaly a hystericky hledaly nepřítele, aby si na něm ověřily, že nejsou jen obludným snem, ale opravdovým opancéřovaným poslem smrti a ničení? Kde jsou ti lidé, kteří popsali silnice, ohrady, domy a mosty a sundali během hodiny po celé zemi všechny cedule a nápisy a dokázali neuvěřitelné - trhli touto zemí pod nohama miliónové armády, jako se dá trhnout papírem, na kterém leží těžký popelník. Prudce a rázně. Popelník zůstane stát na svém místě, ale papír pod ním zmizí. Armáda se ocitla v prázdnu a její vůdcové zabloudili. Nedokázali v tu chvíli nic. Zázračný týden. Kde jsou ti lidé? Spí. Spí v tuto chvíli a spí v tomto čase. Jsou zalezlí do svých bytů a do svých duší. Nikdy jsem před tím na ně nemyslel, až v tom zázračném týdnu jsem si sáhnul. Zjevili se a zase zmizeli a mně je, jako bych včas nepochopil. Zůstal jsem trčet a oni mi uvízli v duši.
  Čas se proměnil, ulice vybledly, vychladly a staly se kamennými úvozy, kterými v noci kráčím tak, abych z nich co nejrychleji zmizel. Město vypadá jako nakaženo morem, odkud před chvílí byly odtáhnuty mrtvoly a ještě to tu páchne po vápně a karbolu. A na ošuntělosti a mrtvolnosti temných a vychladlých domů je množství barevných transparentů, jakýchsi zapomenutých reklam na nějaký pro každého výhodný doprodej, který se měl uskutečnit, ale nějak k tomu nedošlo.
  Lze jít a transparenty nevidět, ale když zvednu hlavu, čtu zprávu o neodčinitelném bezpráví. Psáno cynickým, komerčním aranžérským písmem a má to účel plakátů, nalepených na výlohu, aby do ní nebylo vidět, neboť se k novému prodeji ve výloze instalují nástroje násilí. Děsivé, a přitom se jedná pouze o amatérský, rozostřený a podexponovaný film, na jehož promítání se nikdo nedostavil.
  Šel jsem nocí a viděl jednu tu škatulkovou divizi cizích vojáků projíždět městem, mrtvým a vyprázdněným. Jsou vinni! Toho, že jsem byl opilý, že jsem se k tobě nechtěl vrátit, že někde usínala holka, která se chtěla milovat. Mohl jsem puknout vzteky, protože jak tak jeli kolem, pochopil jsem, že s námi se nepočítá. Jsme strategickou nulou, kolečkem na mapě a bác, třísk, bim! Rozbít, roztřískat, rozšvihat, rozmasakrovat. Cizinci zabijáci.
  Opil jsem se. Před deseti lety jsem si řekl, že se nikdy neopiju. Před deseti lety jsem sobě vládl. Dnes už se jenom bráním. A ten morový sloup! Jak trčí! Celou noc šoustá do oblohy, až se narodí den. Den po celé zeměkouli, tisíc kilometrů do šířky a tisíc kilometrů vzhůru. Ve zralosti už s nimi nelze žít v míru. Naučit se rytmus, který vyžadují, naučit se ho tak automaticky, že si ho už ani neuvědomuji, a skrze to věřím, že mi mohou být ukradeni.
  Bylo den před vánocemi. Na podnájmu jsem byl sám a zoufale tě potřeboval. Obešel jsem několik vedlejších hospod. Hledal jsem tě a snesl se na mne smutek. Jednoduchý a čistý. Žádné potácení se, běhání, blbnutí, šílení. Smutek veliký a nekonečný jak astronomické nebe, zrovna tak zdánlivě rozumný. Smutek, že zabít se v tu chvíli by byla také pošetilost.
  Zamkl jsem se do koupelny, pustil vodu z obou kohoutků. Napustil jsem si plnou vanu, drhnul se a vyměňoval vodu tak dlouho, až byla průzračná, ale připadal jsem si čím dál špinavější. Vzal jsem si žiletku, namydlil se a mimo vlasy si oholil celé tělo. Znovu jsem vypustil vanu a znovu seděl v průzračné vodě. Celou dobu jsem s tebou polohlasem hovořil. Řekl jsem ti vše.
  Vyšel jsem čistý, osušil se a prohlížel se v zrcadle na stěně. Díval jsem se na nohy a připadaly mi mramorové. Díval jsem se na pohlaví a připadalo mi dětsky nevinné. Měl jsem v hlavě tebe, zradu, pokání a smutek. Díval jsem se na sebe z profilu a moje vlastní čistota mě vzrušila, vzrušila mě tak, že jsem v koupelně sám sebe miloval. Očisťovalo mě to, cítil jsem se zralý a čistý, nezávislý a nesený životem jako člověk svobodný. Ach, ty iluze!
  Pálily mě pořezané nohy, ale nepálila mě žádná vina a žádný smutek, cítil jsem se svatý a byla to chvíle, kdy jsem mluvil s něčím vyšším, ne slovy, ale láskou. Vyrval jsem jim své tělo zpět.
  Jak jsme zranitelní! Stále jsi nešla domů. Věřil jsem ti v té chvíli? Už nevím. Šel jsem jinou krajinou, byl nešťasten, že nejsi doma, ale byl jsem rád, že jsem sám, že si mohu položit otázku. Kdo jsem? Otázka jiná, když se ptám světa, když se ptám sebe a když se ptám tebe. Od tebe znám dvě odpovědi. Jedna je, že se uvidím jako ten, koho bezvýhradně miluješ a zachraňuješ, druhá odpověď je agresivní a vzteklá. Začneš na mne mluvit spisovně a zle, vyčítáš mi a ponižuješ mne, ale všechno proto, že jsem v té chvíli nahlas vyslovil skutečnost, která se v tobě bezradně a drásavě převaluje.
  Kdo jsem? Dívám se na dny, které žiji, a snažím se v nich vidět nápověď. Byl podzim. Vzal jsem si dalekohled a s pocitem provinění se šel dívat cizím lidem do bytu. Měl jsem strašnou potřebu vidět, jak se lidé milují, jak to vypadá, jak to dělají, už konečně se podívat do centra vesmíru a zjistit, proč se točí. Šel jsem od místa k místu, hledal, odkud by bylo vidět, lezl jsem po zvadlé trávě do svahů, vloupával se na dvory, díval se z horních pater schodišť do protějších domů. Byla noc a měl jsem strach. Potkal jsem málo lidí a mnoho oken svítilo, ale nikde se lidé nemilovali. Vylezl jsem na vyšehradské hradby, protože se mi zdálo, že před nimi nebudou lidé zatahovat okna. Šel jsem kolem hřbitova. Jak je hloupé před tolika mrtvými činit pošetilosti! Ale možná, že jenom takové pošetilosti mají cenu, protože budoucnost, to je ten hřbitov.
  V jednom okně jsem viděl asi třicetiletou ženu. Seděla v lenošce zabalená do deky s obličejem otočeným k oknu. Byla sama a z její tváře vyzařoval smutek svaté. Dalekohled mi ji přitáhl téměř na dosah ruky. Lekl jsem se. Byl v tom klid zoufalství, které neodešlo, ale zemřelo uvnitř. Smutná tvář v rámu okna. Chtěl jsem k ní promluvit. Určitě byla slova, která bychom si řekli - ne, to není pravda. Naše osudy jsou neřešitelné!
  Prožil jsem zřetelně sen o městě, ve kterém žijí lidé, ale ani jednoho nepotkáš. Ale kdyby se mě někdo v té chvíli ptal, proč žijeme, stejně bych odpověděl - pro mne! Protože chci vidět!
  Ležel jsem už. Svíčky byly zhasnuté a uslyšel jsem podivné zvuky, jako by se někdo kradl dvorkem k oknu mé místnosti. Dostal jsem strach, který ochrnuje tělo. Tu do mne vstoupil nový, strašný a zároveň blízký pocit. Bránit se! Nůž je na stole! Mohu se bránit i židlí! Prudce jsem se posadil, vysoukal nohy ze spacáku, klekl si a zatajil dech. Odhadoval jsem vzdálenost ke stolu a napjatě poslouchal. Rázem ve mě napětí povolilo. Prší. Na dvorek dopadají s jemným šelestem kapky deště. Vlahého utišujícího deště. Celý týden nepršelo.
  Vstal jsem, otevřel okno a naslouchal blízkému a jasnému šumění. Zvuk deště ve mně utišoval všechny bolesti, jako by mi dobrý démon podal neviditelnou ruku a dal znamení, že nejsem zapomenut.
  Zaposlouchával jsem se do šumění a nakonec znělo už jenom jako čirý déšť, který dopadá na můj dvorek. Já se cítil chlapcem, který klečí u okna, který je spokojen, který důvěřivě otevírá oči na vše, co k němu přichází.
  Ještě jsem chvíli poslouchal a nakonec si na zvuk zvykl a přestal ho vnímat. Zvedl jsem se, zapálil svíčky, natáhl si kalhoty a sedl si za stůl. Zapálil jsem si a je mi dobře. Pěkně je na světě.
  Dívám se na poslední větu a zdá se mi neuvěřitelná. Pěkně je na světě!
  Prší a je teplá noc. Svíčky svítí jasně a zlatě. Moji nájemníci sem nechodili za nemravností, ale za láskou. Pokoušeli si zde zařídit domov, který nemají. Zde si našli své hnízdo a jistě bývali šťastni. I oni měli svou místnost, kde unikli světu do lásky a ticha. Jak bych je rád někdy potkal! Mám je rád. Nenáviděl jsem je pro nenávist ke svému vlastnímu zatracení. Ze svého gheta nejsme schopni zasáhnout skutečného viníka, tak nenávidíme sebe a sobě blízké, stejně zatracené. Napíšu jim na stěnu nad matraci pozdrav - Buďte šťastni!
  Venku se déšť utišuje. Jako by mi dával znamení, že i já mám jít spát. Půjdu. Lásko, jak jsem ti blízko!