NEDĚLE
Měl bych začít všechno po sobě číst a přemýšlet o tom. Uchopit se do hrsti, prožít narození v sobě samém a teprve pak vstoupit na práh. Co je svoboda bez poznání své neopakovatelnosti? Co je svoboda bez pochopení a uchopení sebe? Ach, Bože. Sotva jsem se začal rodit, už si musím vzpomenout, že je to poslední den. Vstoupil jsem na práh, pro který oni vraždí. Jistě. Kdyby neměli moc, byli by jen směšnými hlupáky.
Začal jsem uklízet. Otevřel jsem okno, všechno zametl a umyl. Zbytek jídla a věcí jsem přestěhoval do předsíňky a co šlo vyhodit, hodil jsem do záchodu nebo spálil v koutě. Složil jsem matrace, bedničku a spacák dal na ně. Utřel jsem stůl a židle, všechno porovnal a uspořádal. Opláchl jsem i dveře. Voní to tu po vodě, po čisté vodě, jako když se vymáchá prádlo. Porovnal jsem na stole cigarety, potom si v klidu stoupnul vedle stolu a začal rozjímat. Zavřel jsem oči a plul v průzračné a čisté barvě. Bylo to tiché a kdesi v srdci jsem odříkával modlitbu za život, modlitbu, ve které je tolik slz, ale také tolik jasu a naděje.
Modlil jsem se za tebe. Modlil jsem se, abych všechno přežil. Aby svět našel více odvahy a světla. Modlil jsem se, abychom my lidé byli schopni se postavit proti té strašné přesile vrahů. Modlil jsem se za ně, aby se jednoho dne podívali z okna a uviděli, že po ulici jde dítě a švihá proutkem, a pocítili to jako otázku a zhnusil se jim jejich život.
Modlil jsem se za tebe. Usmívala ses, byla jsi osvětlená jemným žlutým světlem a měla jsi sepnuté ruce. Potom sis položila ruce na prsa, hladila si je, zavřelas oči a pohled obrátila dovnitř. Hladila sis boky a pas, zvedla jsi ruce nad hlavu a pomalu jsi jimi kroužila. Viděl jsem, jak se vlní tvá záda, jak se vlní paže, pas, boky a dlouhé vláčné nohy. Vlnila ses jako proud padající vody. Možná jsi to už nebyla ty, ale padající jiskřivá voda, mocnost vody padající za slunečního světla, proud vody, do kterého je tak svobodno se dívat a tak nesvobodno padnout.
Potom se objevila matka. Dívala se na mne starostlivě a bázlivě, pohledem toho, který život umí dát, ale neumí ho uchránit, neumí ho pochopit, pouze milovat. Plakal jsem. Plakal jsem nahlas z bezmoci pomstít život, který jí zničili, který od mládí znamená bídu, strach, nejistotu, práci a šedivost, na kterém měla podíl jen utrpením a službou. Dokážu někdy spasit její minulost, ke které nejde nic přidat, pouze ji snad osvítit šťastnou hvězdou na konci? Dosáhnu někdy na tu hvězdu, abych ji matce podal? Zahlédl jsem otce. Díval se mimo mne. Nerozuměl mi a nechtěl mě pochopit, zaklet do své bezmoci a mlčenlivé důvěry v konečnou spravedlnost. Matka stála vedle něho, dívala se na mne a tys vytančila nahá z její postavy a točila ses a měnila se zase v mocný a krásný proud, co padá z mohutných skal, ze kterého se na mne dívaly matčiny oči.
Potom se objevila řada osob, vycházejících ze starodávné ulice, plné barevných a ošuntělých dveří. Nikdy jsem ty lidi neviděl. Pohlédli na mne jako na cosi mrtvého a odcházeli. Letěl jsem krajinou nad žlutým polem, kolem mne pluly lesy a v dáli se zvedaly nízké osamocené kopce, zahalené na úpatí do modři. Jako když se přes sebe udělají dvě fotografie, objevila se hnusná veliká fabrika a přes ni obraz výkladní skříně plné bot, hesel a fotografií. Pod výkladem se lesklo několik mincí a otlučených dětských kuliček a zdálo se mi, že jsem tam zahlédl i provázek.
Jednou jsem se díval, jak se večer svlékáš. Chtěl jsem prožít okamžik mezi oblečením a nahotou. Nahota nemá přechod. Zjeví se náhle a celá. Položil jsem tě na postel, jako bych tě kladl do květin. Mělas zavřené oči, bylas tichá a pokorná. Držel jsem tě za kolena a seděl nad tebou na patách. Místo, kterým přicházíme na svět, lidé používají jako nadávku, krádež, zneužití a ovládání. Jak pak mohou ctít a chápat život, když nejvzácnější a nejtajnější berou jako počátek hnusu a hříchu?
Díval jsem se a zdálo se mi, že v ten okamžik nejsi ženou, ale katedrálovým oknem, kterým se dívám do zaslíbené země. Jemně jsem ti líbal cestičku, po které se smím odebrat a jako bych pil tajemství a měl se ponořit ještě hlouběji, protože posvátnost toho, že zde vzniká život, byla mocná.
Položil jsem se na tebe a chtěl se propadnout, nechat se obalit teplem, které nosíš v sobě jako tibetský svitek pradávné modlitby, kterým je třeba otáčet, aby stále promlouval k nezjevitelnému. Vnikal jsem do tebe, jako když vlna omývá břeh a zjemňuje pobřežní písek, aby se do něj mohla zabořit nožička malého dítěte. Bylas mi lodí, která mě vezla a já plachtil, držel jsem svými dlaněmi tvé dlaně, rozpřáhl je do šířky, vznášel se, všechno se ve mně začlo zvedat a já nevykřikl do té dálky, do které jsem letěl, pouze mi v hrdle dálka zaskřípala, odrazil jsem se do ní a potemněl do blaženství, v kterém člověk mizí slovům i paměti a mysl se o něm dozví až ve chvíli návratu.
Jsem srdce místnosti. Sžil jsem se s ní, jsem jejím pohonem a smyslem, jsem jejím vládcem a ona je mi prostorem, ve kterém se poznávám. Stal jsem se jejím duchem, ale ona mi dala tělo, ve kterém mohu žít, které mohu vlastnit, na které se mohu spolehnout. Kéž by mohl být celý svět mým tělem!
Díval jsem se na okno a říkal si, že okno je podaná ruka. Jím vstupuje svět do místnosti a jím vystupuje místnost do světa. Okno se podobá slovu. Slovem můžeme vyslovit lásku, která je schopna udělat svět tělem všech lidí. Dívám se od stolu do okna a napadá mě pevný. Jako bych to slovo cítil hmotně - pevný. Pohlazení jako od tebe. Už ses vzbudila?
Jednou na podzim jsem šel brzy ráno kolem Ohře. Nad řekou se vznášela pára, která prosakovala větvovím divoce rostoucích stromů. Stromy žloutly a opadávaly. Mlha a pára se skrze ně vlévala do geometrie drátů a sloupů chmelnice, nad kterou byly vidět sopky Českého středohoří. Cesta se podle řeky vinula tak, jak jí hlína a břeh přikázal. Asi dvacet metrů ode mne vyběhl zlatý bažant. Já se zastavil na koberci, který popadal lístek po lístku z veliké vrby nade mnou. Stříbrná šeď převrácených lístků na červené hlíně světélkovala a vypadalo to jako spousta nakupených lodiček v toku hroudovaté cesty. Zastavil jsem se a nadechl klid a ráno. Koberec pode mnou blikal a okolí bylo změkčeno bělavou párou. Vstoupil jsem oroseným obrázkem do ticha ranního podzimního rozjímání přírody, vyzdobené barvami podzimu. Cupitající strakatý bažant mi připadal jako slovo vyřknuté náhodným chlapcem v šatech starověku, který vystoupil na vyvýšené místo u cesty a pro kolemjdoucí vyslovil slovo láska. Pocítil zajiskření doby začátku letopočtu, nikdy se nedozvěděl o Kristu a budoucích křesťanech, zapadl a zmizel jako milióny jiných chlapců, kteří pocítili jiskru doby a neuvědoměle ji vyslovili.
Bažant běžel a svým pohybem mi ztělesňoval smysl mlčícího okolí. Okolí, které si napjatě nese znak v přírodní duši, a v té chvíli se musí něco pohnout, aby význam byl vysloven. Chlapec vystoupí z cesty na kámen a my podle zvláštní barvy v hlase a výrazu obličeje poznáme, co jsme tušili, a byli na prahu vyslovení, ale první to udělala duše nejcitlivější. Tak se mi zjevilo slovo plnost. Pocítil jsem ve zlatavém pohybu bažanta onu shodu mezi naplněním zevnitř i zvnějšku, uvolnilo se ve mně napětí, jako když ponoříme vak naplněný vodou do vody a obal přestane uzavírat a stane se jen poddajným předělem mezi stejnými tekutinami. Tlaky se vyrovnaly a tenká blána obalu se stala jen dotykem toho vyrovnání. A tím dotykem jsem v té chvíli byl.
Vrací se mi jedna srpnová noc. Ty jsi už spala, já pil a přemýšlel. Byli jsme u řeky a loučili se s létem. Vyšel jsem ven do tmy a chtěl jít kolem řeky někam dál. Bylo bezvětří. Stromy se nepohnuly a zregulovaná řeka šuměla monotónní zpěv cizoty. Teče rovinou, jí vytvořenou rovinou už tolik miliónů let, že není možné, aby vzala na vědomí existenci lidí a jejich jepičí civilizaci. Aby se k ní prodral název, který ji lidé dali, aby pocítila ve svém trvání můj vteřinový život. Odnáší hory, a tak co se mnou? Přikázali jsme jí břehy. Dokážeme na tom trvat ještě dalších sto tisíc let? Ani toho by si ještě nemusela všimnout.
Chtěl jsem jít podle řeky. Za řekou bydlí cikáni. Byla noc a já dostal strach. Představou se mi pohnul rudý šátek a blýskavý nůž.
Zůstal jsem stát. Podíval jsem se na hvězdy. Jejich zpráva k nám letí tak dlouho, že i pro vývoj našeho saveckého druhu je nesmyslná, neboť se dotýká času, kdy ještě savci neexistovali. Toto studené světlo je starší, děsivě starší než vnuknutí teplokrevným myším, skrývajícím se v děrách, že budou úspěšnější než tehdejší obrnění, všežraví veleještěři.
Slyšel jsem šumět řeku a viděl hvězdy a jediná moc, které jsem byl schopen, byla moc uvědomění si marnosti, kdy vůči hvězdám a řece můj život není ani v kontrastu, ani v opozici. Je ničím. I když dáme dohromady všechny naše životy, stále nebudou ničím zaznamenatelným vůči hvězdám a řece. Jedinou moc, kterou máme, je moc vědomí, vědomí zprostředkovaného našimi posuvnými a nestálými smysly.
Stál jsem pod blednoucími hvězdami a opakoval si dokola, že jsem na mezi uvědomování si svého uvědomování a vůbec jsem už nechápal, jaká slova říkám. Vrátil jsem se, abych si uvařil kafe. Ty jsi spala, mouchy se začaly vzbouzet a protivně bzučely. Slyšel jsem venku, skrze stěny dřevěné boudy, kokrhat kohouta a pocítil naše životy jako dvě samoty, které o co víc se prolínají, o to víc slepnou.
Vyšel jsem znovu ven. Bylo ticho počínajícího ranního šera, snového a mléčně křišťálového. Modré obláčky cigaretového kouře mi neviditelný vítr pomalu odnášel od úst. Tráva byla pomáčená rosou a zřetelně temně zelená. Nad zahradou i řekou bylo ticho, nábožné ticho svobody vyznání, kdy věci si byly samy pro sebe a světla bylo jen tolik, že ani nespojovalo, ani neoddělovalo. Cosi velmi jemného se ve mně zachvělo. Nekonečno svým oddělením prázdna od tvaru naznačuje, že tvar je víc? Zdálo se mi, že tak, jak já naslouchám řece, řeka teď naslouchá mně. Jsem člověk. Stav, který dává našemu životu smysl a velikost, je úžas. V tom nemůžeme být poníženi a nahrazeni.
Světla přibývalo, v dálce zazněl vlak a za plotem zavrčelo auto. Je bolestné přistihnout se ve strachu. Ve strachu z iracionálna, kterému říkáme stát. Soubor dohod, povah, záměrů, přesil a pohybů, které se chovají podle klíče, který nemá nikdo v ruce. Stát jako zlovůle. Připomněl mi to zvuk motoru a bylo mi, jako by mne vláčeli nahého po náměstí, dotáhli ke kanálu, všichni tleskali a oni mi rozšlápli hlavu.
Stál jsem venku. Ty jsi spala a já cítil, že mi vstupuje do těla bázeň. Nezadržitelně jako nemoc, bázeň o vše, bázeň z poznání, že je o co se bát. Kdyby šlo volat o pomoc, zavolal bych. Pokusil bych se vysvětlovat, vysvětlit i to, že je potřeba volat a že je potřeba slyšet a něco učinit. Slova přenesou to, co nepřenese ani nejhrdinnější srdce. Musím vykřiknout!
Díval jsem se na rosu a na jasné světlo, které už bylo konkrétní a svítilo jako posměšek: Prorazíš hlavou zeď?
Vyšel jsem ze zahrady a šel kolem chmelnic, kukuřičnými poli, blíž ke kopcům, které se mi pod nohami mírně zvedaly. Viděl jsem zralé švestky a zanedbaná pole. Podzimní barvy začaly mávat nebi jako pozdrav smrti, která má přijít shůry, a ne ze země. Odbočil jsem z cesty a stoupal po mezích, přecházel pole a políčka nepožatá, čerstvě požatá a už zoraná. Padala na mne únava. Vyšplhal jsem na jednu mez, lehl si do trávy a díval se na vlnitou loučku pod sebou. Vlny přecházely v daleký výhled do krajiny. Svítilo na mne ranní slunce, díval jsem se přivřenýma očima do něj a ptal se, proč mám s krajinou spojenou představu koní a zpěvu na loukách, ženských krojů,. temného pohybu pod hlínou a jasného větrného slova nad hlavou. Usnul jsem, jako bych byl zalit do skla.
Vzbudil jsem se zpocený a omámený. Krajina byla zamlžená horkem. Vzbouzel jsem se ze snu, který ze mne hlína vysála. Bylo mi divně a tupě a zaslechl jsem jako z jiného světa jasné hlasy. Probral jsem se zvířecím trhnutím v hrudi, zvedl hlavu a podíval se z břehu vysoké meze dolů na svažující se louku, plnou vysoké a suché trávy. Viděl jsem asi dvacet metrů pod sebou chlapce a děvče, jak se oblékají. Ještě jsem zahlédl nahá záda sedící dívky, jak je přikrylo tričko a jak si pohybem, který jsem zezadu neviděl plasticky, natáhla kalhoty. Chlapec stál a měl rozepnutou košili. Připadali mi tak svobodní! Chvíli ještě vedle sebe seděli, kouřili, usmívali se, občas se sebe dotkli, pak se zvedli a odešli.
Seběhl jsem z meze dolů a chtěl si prohlédnout uválené místo v trávě, chtěl si na ně lehnout a přičichnout k němu, ale zbaběle jsem se zarazil, z dálky a obloukem jsem je obešel a šel k tobě krokem zbytečného a slepého člověka.
Vrátil jsem se. Chtěla sis hrát, bylas veselá a necitlivá a já věděl, že jen míjení je to, o čem bych ti mohl upřímně vyprávět, kdybych se rozhodl a naučil tomu umění říkat pravdu.
Zdá se, že se na dvorku bude stmívat. Jsem udiven vším, co píšu. Měl bych mlčet. Místnost je zasutá mnoha stropy nade mnou. Už delší dobu si opakuji slova: svaté okno, svaté okno, svaté okno, a nechápu proč.
Díval jsem se na strop. Strop drží nad každým, kdo pod ním žije. Dům slouží každému, kdo ho užívá. Technika slouží tomu, kdo ji uchopí. V předmětech není morálky. Jejich vlastnost je použitelnost. Neptají se mě, kým jsem, a nezkoumají mě. Když se podvolím předmětům, najdu v nich cíl. Dostanu se do úrovně účelnosti a mohu se libovolně zařadit. Vše je potom zaměnitelné, nedrásající, nezávazné a fungující, beztvářné a člověku nebezpečné.
Je noc. Vlny strachu probíhají tělem. Plamínky svíček se chvějí. Bojím se. Klepou se mi ruce a ze strachu nenávidím i slovo člověk. Tento papír je továrně vyroben. Jak rád bych se ho držel, vrostl do něj, zmizel a nebyl v něm k nalezení. Špatnost lidí ne vždy vzniká v jejich duších, ale přesto jsou trestáni a věci dopadají špatně. Jak je možné, že byly, jsou a budou lidé mučeni a zabíjeni jen pro něčí blahobyt?
Přemýšlel jsem často o tom, jestli alespoň na smrtelné posteli se ti vypovím. To je pozdě. Člověk zbaběle řekne svou špatnost, nechá se odnést smrtí a živí zůstanou i ožehnuti. Měl bych ti říct už dnes, že byly chvíle, kdy jsi mi byla lhostejná, kdy jsem na tebe nemyslel, kdy jsem tě proklínal, kdy jsem tě nenáviděl, kdy jsem před tebou zatajil nos mezi očima - ach, nemá to smysl. Věřil jsem na svobodu, kterou jsem nepotkal, a nebudu ti tuto štafetu předávat.
Jeli jsme na Moravu. Měl jsem půjčené auto a řekli jsme si, že ujedeme nemožnosti pohybu. Vyjížděli jsme za prudkého a čistého jarního deště. Silnice byla chvílemi suchá a chvílemi jsme projížděli hustým pršením. Krajina už měla svěží zeleň a i když byl den, všechna auta v tom aprílovém počasí svítila. Podobalo se to slavnosti a vůbec nevadilo, že byla poháněna výbušnými motory. Na cestě jsem sledoval krajinu a chtěl o ní s tebou mluvit. Není to krajina ani slavná, ani rajská. Je mlčící a pokorná, zamilovaná do baroka, kterého jsme jí dost nedopřáli, je nepřátelská k novinářské češtině a staromilsky čekající na jazyk plný archaismů, aby se v něm teprve poznala. Při stmívání si bázlivě, jemně a nízko nad obzorem maluje zamodralé proužky, ve kterých si poznamenává sen o čistotě a úctě a nám nepochopitelné pradávnosti, která ji učila jazyk barevnosti a širokosti.
Pomalu se stmívalo a tys vyprávěla, že si koupíme dům s velkou koupelnou, že budeme mít mnoho dětí a samé holčičky a že všechny budou mít kudrnaté vlásky a já nebudu smět dát žádné pohlavek, protože holčičky jsou něžné a mají malé kundičky a nesmí se pohlavkovat.
Pomalu se stmívalo. Ty ses chtěla milovat. Hladil jsem tě po noze a tys mi brala ruku a já ji musel vyškubávat, abych mohl řadit rychlosti. Krajina byla už vlnitější a plná všech odstínů modří a obloha jako by místy zapomněla na obzor a rozmázla se přes něj až do hlíny. Aut jezdilo málo a jejich světla se zdála proti modrému stmívání teple žlutá. Rozepla sis kalhoty a strkala mi ruku za ně a já jednou půlí duše byl ponořen v hřejivém vlhku a druhou půli dřel o hrbolatý asfalt. Občas jsem tě zahlédl, jak máš zavřené oči.
Setmělo se zcela a vjížděli jsme do kopců. Silnice se stále točila a já musel řadit a řídit oběma rukama a tys žárlivě hlídala každý rovnější úsek cesty, abys mi mohla ruku vzít. Sundala sis kalhoty a seděla do pasu nahá. Potom byl dlouhý a rovný kopec, já jel pomalu a třel ti ten vlhký výstupek, ty sis protáhla ruku ze spodu a tlačila mi prsty dovnitř, mlela jsi sebou a říkala změněným hlasem: „Ty mě dostaneš do nebe… já tě miluju… miláčku… ty mě i při jízdě autem dostaneš do nebe… lásko… nikdy nechci jinýho… nikdy tě neopustím…” Cítil jsem hebkost tvých nohou, jemnost kůže a mokrost. Pak jsi mi držela ruku nepohnutě u sebe a říkala: „Už tam jsem… krásné… krásné… miláčku…”
Silnice pomalu a rovně stoupala, až jsme dojeli na vrchol. Začly zatáčky. Jel jsem pomalu a díval se před sebe jako by pohledem dovnitř, pohledem na kousíček rozsvětleného nedozírného temna, jímž jsem.
Neřekl jsem ti, že krajinu znám, že je to krajina mého dětství, že z toho zapomenutého a kamenitého kraje je moje matka. Zde jsem poprvé zahlédl sílu, kterou umí kořeny uchopit kámen a žít z něj. Zde jsem viděl náraz souhvězdí o temný les a barevné květiny přežívající v příkopě, které ale byly válečnými bubeníky postupující pěchoty života. Zde jsem pochopil nesmlouvavost, kterou se strom urve zemské přitažlivosti a nastaví útočně svou špici proti nebi. Zde jsem se v úžasu zastavil nad skalní propastí, kterou kamenným masivem prorazil něžně bublající potůček a poprvé zapochyboval o správnosti chápání slov síla a slabost. Zde jsem viděl býka na krávě, narození telátka a stavbu domu. Zde jsem viděl krádež polí a to, jak pole ukradené začne vzdorně potit kámen. Zvedl jsem kámen a našel na něm otisk milióny let starého živočicha a rozesmál se, když jsem zaslechl ze vzdáleného vesnického tlampače pochodovou hudbu a jakási slova o historické chvíli.
Zahnul jsem ze silnice na polní cestu. Po ní bych dojel do vesnice, kde jsem poprvé poznal na svých nejbližších, co je ponížení. Zastavil jsem ještě mezi lesy, a vzdal se ti, nechal se svléci a milovat. Chvěly se ve mně i kosti, jako by poznaly svou hmotou blízkost toho, z čeho byly vyrostlé a daly duši svolení, aby se stala nespoutanou radostí. Posadil jsem si tě na klín a vnikl do tebe, hladil a tiskl ti boky, vyhrnul tričko a hladil prsa, jako bych do nich chtěl vetřít rodnost krajiny, která do mne zaklela abecedu, ze které sestavuji svá slova. Aniž jsi tušila, položila jsi ňadra skrze mé ruce do hlíny, která byla pod námi. Všechno vonělo po milování, auto stálo v tichu a mlze lesa, orosila se nám zevnitř okýnka a já cítil v těle mrazení a pálení, jako by se mi sama podstata bytí vrazila pod žebra a sevřela mozek.
Pálilo mě napětí a tys v tom malinkém autě křičela prvotní píseň písní, hrdelní melodii lásky, která, když kdysi dávno zazněla ženě v hrdle, oznámila, že vstoupíme do světa písně, že přejdeme řeku mlčení a vystoupíme do světa člověka.
Byl jsem v tobě a nebylo mi, že bych měl v tobě zmizet, ale spíš se roztrhnout. Jako bys ty vystříkla do mne. Vystoupil jsem z tebe a porodila jsi mě, abych pocítil, jak silnou potřebu má nekonečno směrem k existenci. Neohraničitelno do mne vešlo, abych pocítil výbuch, který svým rozpětím od osy těla kůži neprorazí, jen o ni při své explozi zavadí jako o strunu, aby se tělo rozechvělo jako mistrovský nástroj.
Seděli jsem od pasu dolů nazí a ty ses usmívala. Vystoupil jsem ven z auta, oblékl se a šel, až se mi auto ztratilo ve tmě a mlze. Sedl jsem si na vlhkou trávu a viděl se, jak zde chodím po malých dětských nohou, viděl jsem horké žně, cítil vůni suchého a pokoseného obilí, vůni koní, cítil na rtech otisk kamenného džbánku, ve kterém nosili na pole jablečné víno, slyšel zpěv žen, které vázaly snopy a stavěly je k sobě do vyrovnaných řad panáků a horní snop, podle jakéhosi pradávného zvyku, dávali vždy jedním směrem.
Pole, dnes už zalesněná, byla rozdělena na pruhy, které po staletí nezměnily tvar. Ale každým rokem proměňovaly svou plodinou barvu a oznamovaly, že domov není kdykoliv zaměnitelný prostor, ale vlastnictví těch polí. Nahé slunce a nahá noc, déšť, vítr, hlína a ruce. Ruce, které když se sklonily k zemi, nepoznal jsi, kde končí kůže a kde začíná hlína. Nenalezl jsi nikdy hranici, kde už hlína byla životem a kde život znovu hlínou. Divoká, kopcovatá krajina, kde se pole prudce plazila nahoru a dolů a člověk na nich sklízel více kamení než úrody a obojí sklizeň zaléval potem. Práce zde nebyla útěchou, ani vykoupením, ale zápasem, na kterém člověk vykřesal svou hrdost, jejíž jiskra svítila v písních, které se zde ještě donedávna zpívaly. Dnes je zde ticho. Nemohou zpívat ústa patřící k hlavě, které vrah odsekl tělo. Zde nanejvýš může vzduchem zazpívat kámen, který někdo zvedne a mrští jím po vetřelci, ale není ruky, která by kámen uchopila. Zde umí sevřít kámen pouze kořeny.
Vystoupila jsi z auta a donesla dvě zapálené cigarety. Sedla sis vedle mne a přitiskla se, jako bychom byli sami v cizím a neznámém kraji. Bylo ticho a kouř cigaret zůstával před našimi ústy. Nic se nepohnulo.
Tvým dotykem a mrtvým tichem okolo na mne sáhnul skrze zem nedaleký hřbitov bez kostela, který beze zdi otevřeně a naze je položen na vrchu holého kopce. Snad ti, kteří ho založili, mysleli více na blízkost Bohu než na hloubku země a zatracení. Možná pocítili, že tak jako kopec končí vrcholem, nikoliv úpatím a klesáním, že stejná je cesta života. Na tom hřbitově leží ti, ze kterých pocházím, a chci ležet jednou s nimi v tom strašném rozkladném objetí hnijících těl. Být v dotyku a zpětném prolínání s těmi, ze kterých jsem vzešel. Zpět sloučit to, co bylo zrozením odděleno.
Od země šel chlad a z tvého těla teplo. Seděl jsem zklidněn. Tělem jde spojit a navázat, co se na duši roztrhlo. Otevíral jsem už ústa, abych prozradil hlínu a své kosti, když v tom začal z vesnice štěkat pes. Trhla jsi sebou a chytla ses mě. V hrobovém tichu zněl štěkost strašidelně, jako by se celý les otřásal, a mně bylo, že na mne vykřikla sama temnota země: mlč, nic jí neříkej!
Pán podsvětí je pes a strážce mlčení šakal. Štěkot zněl dutě, hrozivě a bezmocně. Jsem z těch, kteří přešli řeku mlčení a vystoupili na břehu slova. Není nás mnoho. Naše srdce umí padnout do temnoty a vynést z ní černý drahokam na sluneční světlo a vykoupit tím tento život z prokletí. Jsme bytostmi, které umí oddělit temnotu slovem. A co už bylo temnotě vyrváno, zachová slovo těm, kteří z temna teprve vystupují a vystupovat budou. Ale v této chvíli jsem mlčel.
Sedli jsme do auta a jeli dál. Nemluvili jsme, ale v duši jsme nebyli tiší. Zpívaly v nás mocné hlasy a já znovu ve své místnosti tu píseň slyším.