PONDĚLÍ

  Dlouho jsem nespal. Je ještě noc. Zapálil jsem svíčky. Dnes je pracovní den. Pracovní pro katy a ty, kteří odvádějí nevinné lidi. Může to dopadnout jinak? Skryl jsem se do pasti?
  Chodil jsem po místnosti. Bylo mi zoufale. V jedné chvíli začalo okno pozvolna, téměř neznatelně modrat. Světlem. Světlem slunce. Vystupujeme ze stínu. Jako každé ráno. Napadlo mě slovo naděje. Když se dívám na modrající okno, tak něžně osvětlené svíčkou v mé místnosti, cítím, že naděje existuje. V naší skutečnosti je průrva pro naději a zázrak. Dívám se na modrající okno a naději cítím.
  Vybavuje se mi město na Jižní Moravě. Seděli jsme ve starém domě, který náš přítel přebudovával. Jeho žena byla těhotná. On vyprávěl o výsleších na policii, které s ním vedou pokaždé, když má návštěvu. Příliš jsem nerozuměl a nemohl se ubránit dojmu, že něco provedl, že by to jinak nebylo možné. Jsme všichni tak důvěřiví? Snad je to pro budoucnost nadějné, ale v přítomnosti ty, na které bezpráví sáhne, to žene do vyhnanství. Daleko máme ke svobodě. Když dravec napadne stádo, stádo se nebrání, protože ví, že dravec si vybere jen jednu obět, víc nesežere. A zítra zase jen jednu. Budu to já? Stádo se bude pást dál, silné svým nevyhubitelným počtem.
  Vyšli jsme z domu ven, že si uděláme výlet na vápencovou horu, která je nad městem. Šli jsme uličkami starého města a tys říkala, že to vypadá, že válka skončila včera. Všechno bylo rozbité, zanedbané. Bylo však cítit minulou slávu a důstojnost města, které bývalo strážcem hranic. Hranic území. Těžko se mi vyslovuje jméno této země. Není naše. Pouze ji z milosti mocnějšího osídlujem. Až nás začnou stěhovat, ani se nebudeme bránit. Toto město ale zemi bránilo. Co to bylo za zemi?
  Blížili jsme se cikánskými uličkami periferie k bílým vějířům skal, kterými vápencová hora začínala a které z dálky vypadaly monumentálně a když jsme k nim došli, byly malé. Kdybych se u těch skal s podivem nezastavil, tak bych si dodnes myslel, že monumentalita a obludná velikost znamená totéž.
  Šli jsme podél rozvrásněné bílé skalní stěny. Začínalo jaro. Na stromech teprve pukaly pupeny. Zastavili jsme se u rozpadávajících kapliček, které stály podél cestičky, která se vinula k vrcholu. Kapličky označovaly zastávky poutníků. Slunce svítilo jasně a plně, ale jeho teplo se ještě neprodralo nedávno skončenou zimou. Náš kníratý přítel v kovbojském klobouku, který přijel s námi, převracel kameny a hledal brouky, kteří ještě nevylezli, a snažil se ze svého bloudění vykličkovat latinskými jmény ještě spících brouků, jejichž sbírka by mu snad měla být v budoucnu tmelem života.
  Prošli jsme mírně se zvedající bílý hřeben a vystoupili po bílém kameni na oblou horu, které kvůli té oblosti se říkalo kopeček. Svatý kopeček. Za námi se rozprostíralo Rakousko s proužky políček a mezí. Políčka končila ostnatým drátem. Pod námi na naší straně jsme viděli několik neurčitých velkých fleků rozplizlých polí, jejichž předjarní zeleň se zdála hůře zelená než zeleň za ostnatým drátem.
  Vystupovali jsme po bílém kamení, které v létě musí být horké a oslňující. Nebe bylo modré a vysoké a vědomí ostnatých drátů pod námi dělalo z naší drobnosti pod vysokým nebem ještě něco marnějšího, než může být pouhá malost člověka ve velkých prostorách. V tak velikých prostorách, že titěrnosti propůjčí dokonce i trochu důstojnosti. Ostnatý drát ji vzal. V nás ten děsivý prostor pod nebem a široký výhled do krajiny za ostnatým drátem pouze znásoboval ztracenost. Nebyli jsme malými lidmi, kráčejícími po širokánské zemi. Byli jsme vězni.
  Stoupali jsme po bílém kamení kolem rozpadávajících se kapliček. Ani o mrtvých dobré! Kapličky měly být vážným připomenutím smysluplnosti oběti Syna člověka, ale byly pohozeny rozpadu, aby jejich svědectví se mohla změnit jen ve výsměch mučednické smrti. Zastavil jsem se a nechával jejich ošuntělost do sebe vstupovat.
  Vnucený pád je víc, než jen holá nemožnost se zachránit. Chátrající kapličky se vzepřely hrdostí svého dožívání. Čas jim chátráním přidal dokonalosti. Zaslechl jsem tón. Tón pomsty. Pomsty, která se nezjeví jako výbuch, ale která se nadrobí jako písek do hladce běžícího mechanismu násilí.
  Stáli jsme na vrcholu bílé vápencové hory a dívali se na městečko, jehož reliéf, zvrásněný klikatými uličkami, vytvořily lidskýma rukama nánosy času. Bylo krásné. Z tlaku času a potřeby žít vyrostlo pomalým a důkladným růstem a bylo tvarováním domova.
  Díval jsem se pohledem, kterým se loučíme, a v duši mi cosi zašeptalo: Nestačí to zničit! Nestačí zničit tyto reliéfy, ve kterým znovu poznáme svou tvář. Které naší tváři vrátí podobu. Zámek a jeho věž, věž kostela a celá symfonická skladebnost města zazněly mi odleskem věčnosti. I já jsem kusem masa, na kterém plýtvají síly. Zpozdili se. Začli příliš brzy na lidech, a proto nezabrání, aby dítě nepřečetlo odpověď na otázku - Kdo jsem? Nezabrání. Už i já jsem to dítě, které bylo obklopeno strachem a zamlčený příběh přečetlo až na reliéfu tvarů, které se v mlčení zachovaly.
  Měl jsem pod sebou město a za ním, směrem do vnitrozemí, širokou krajinu, pod vysokým a mocným nebem, a jako bych četl v krajině vděčnost za to, že v rozhodné chvíli jsme za ni nastavili svá těla a nechali si jí naplnit duše.
  Stáli jsme na hoře z bílého kamene a já věštil úsměvem, kterým jsem se k tobě otočil. Naděje se zrodila. Došli jsme na zadní část kopce, kde fičel studený vítr a hvízdal pokroucenou borovicí, o kterou ses opřela. Stoupnul jsem si za tebe a nad tvým ramenem jsem zdálky znovu zahlédl chátrající kapličky, které byly položené na oblosti bělostného kopce jako vybroušené a vzácné šperky. Působily bezbranně a zasažitelně, ale mluvily o důstojnosti, která se stane poslední hrází, na které si vrah srazí vaz.
  Pohladil jsem tě po větrem rozfoukaných vlasech a vstoupily mi do očí slzy. Mával jsem ti na rozloučenou a tys to nechápala.
  Je den. Celý se třesu. Před chvílí jsem seděl za stolem, díval se ze své místnosti na dvůr a říkal si, že už psát nebudu, že si pouze zaznamenám, až přijdou. Cosi se na dvoře pohnulo. Starý a shrbený chlap nesl do kouta za klepadlo plechovku, která tam před tím stála. Sehnutý a starý chlap. Pomalu se šoural a když šel zpět, zastavil se před mým oknem, přilepil obličej na sklo a zíral. Nos se mu rozplácl a připomínal cosi strašného. Díval jsem se z temna místnosti zděšeně na něj a nemohl se hnout. Vykokrhal chraplavým hlasem:
  „Žijete? Kruci, ptám se, žijete?” a klepal kostnatými klouby na okno.
  „Musím někoho zavolat. Je uvnitř už týden a vůbec se neozývá. Včera večer ještě svítil,” a odšoural se.
  Sedím jako opařen. Toho starce znám. Je to ten s rudou skvrnou na tváři, kterého jsem potkal se psem na petřínském kopci. Je to on. Považoval jsem jeho dny za hodnotné, měřeno už jen životem jeho psa. Ach, mé oči slepce! Přišel mě zachránit? Dokáže to?
  Slyším na dvorku hlasy, a vidím skrze prosvítající deku, kterou jsem mezitím pověsil na okno, profily hlav. Tlučou na okno a tlučou na dveře. Cítím, že mi tečou po tváři slzy. Už jsou v předsíni a už tlučou na dveře mé místnosti…