STŘEDA

  Probudil jsem se šťastný. Zrušil jsem svět. Tělo se vymezilo povrchem kůže a duše se uhnízdila zpět kam patří.
  Mám potřebu se svlékat. Včera v noci jsem se svléknul, nechal hořet svíčku na okně a chodil po místnosti. Rozestavil jsem svíčky do koutů, do předsíňky a na záchod a procházel se, vznášel se. Pak jsem si sedl na matrace, hladil si tělo a poznával je jako zázračné a vzácné.
  Život. Vznáší se tady, chodí zde, život, který mi byl darován, který byl dítětem, potom mladíkem, teď je mužem, bude starcem a potom kostrou. Touha pocítila sebe tak silně, že se musela uskutečnit, vytrysknout a stát se něčím, na co by si mohla sáhnout. Touha. Jaká mocnost! Rozumíš? Jsme život. Život se stal životem, protože toužil, a pokaždé, když i my toužíme, stáváme se životem, a když jenom držíme, stáváme se koženým potahem, který sám sebe hledá na předmětech, o které se podřel.
  Nežijeme ve světě přímo. Hledáme zprávu o sobě ve svém okolí, a i když je jakkoliv překroucená, přijímáme ji jako pravdivou. Tušíme přitom, že se život děje, ale cítíme ho, jen když se stane vichřicí a láme větve. Cítíme ho, když bolí a ničí.
  Za okny končila noc. Šla jsi spát. Byli jsme opilí. Mluvili jsme s Václavem o čemsi a navzájem se neposlouchali. Slova zběsile plynula. Pak i on šel spát a já zůstal v místnosti staré veliké chalupy sám. Zhasnul jsem. Okna začala být světlými obdélníky. Vešel jsem na kamennou chodbu a chtěl jít za tebou. Domovní dveře nebyly zavřené a prosvítal okolo nich šišatý obdélník světla. Vyšel jsem ven. Zem byla osvětlena pouze modří nebe, ještě neprobuzeného. Sestoupil jsem po sešlapaných pískovcových schodech a vzal to trávou k plotu. Chtěl jsem na něj vylézt, nebo ho přelézt, ale když jsem se opřel o vlhké tyčky, opustila mě síla. Brouzdal jsem k brance a promočil si rosou plátěnky.
  Vydal jsem se po silničce k lesu. Zhluboka jsem nadechoval, ale vzduch v plicích byl cizí, v plicích nemocných městech a flámem. Necítil jsem tělo. Rozběhl jsem se. V kapse mi cinkaly drobné, chytil jsem kapsu, běžel do kopce a vběhl pod veliké, staré stromy. Silnička tvrdě bušila do chodidel, běžel jsem se zakloněnou hlavou, díval se nahoru a snažil se přimět, abych si všechno uvědomoval, ale obraz mě nedosahoval. Běžel jsem, prudce oddychoval a po chvíli; jako by se začalo všechno rozpouštět, cosi na mne něžně zavanulo. Rostlo to ve stromech, v trávě, v příkopech, válelo se to ve vzduchu. Zastavil jsem se. Prudce jsem nadechoval a mezitím se pokoušel zadržet dech, abych slyšel.
  Křoví je zelené, stromy stojí pevně v zemi, všechno vlhké potem celonoční rosy. Pohlavní láska rašení. Výbuch. Cítím ho a mám touhu také vybuchnout. Rok se zdá nekonečný, ale je jen vteřinou, ve které vegetace prudce vybuchne zeleným gejzírem listí. Jasně škrtne zelená jiskra pupenů, vytryskne, vybuchne v tmavozelené koruny, ty zežloutnou a padnou jako tříšť k zemi a zbude jen kostra stromu, plán dalšího výbuchu. Z nepatrného semene mnoha výbuchy roků vyroste mohutný strom, který ke konci svého posledního vzrušení padne mrtev k zemi. Neomezitelná vzrušivost vegetace, barevnost, nahota a otevřenost, přiznání a neskrývání.
  Šel jsem lesem, který byl v počátku výbuchu. Vše se už zelenalo. Nalevo les prořídnul a bylo vidět zelený svah. Zamířil jsem k němu. Bylo to pole mladé kukuřice, která mi sahala sotva k lýtkům. Vyšel jsem podél lesa až k mezi a otočil se. Tady končí kopce a začínají hory. Pode mnou údolní průrva, která padala daleko do krajiny, kde přecházela v rovinu. Nebe už bylo světlé, ale slunce ještě nebylo vidět. Tam dole, kde je krajina, se převalovalo moře mraků. Daleké, měkké, z jiného času. Díval jsem se na ně jako v letu, a když zavanul jemný vítr, vyhnal ze sešikovaných lesů cáry mlhy a přihodil je k moři mraků, jehož vrcholky byly jemně pozlaceny neviděným sluncem; které vycházelo ze strany od hor. Položil jsem hlavu na bok, do široka otevřel oči a spatřil hloubku, do které ubíhá hladina mraků přede mnou, děsivou dálku, která zaoblováním unikala zraku.
  Nohavice jsem měl do půl lýtek mokré. Šel jsem a cítil se stále čímsi nepatřičným v čistotě všeho, co jsem viděl kolem. Jak jsme jen na povrchu s našimi pomatenými dějinami, jak nejsme schopni splynout se vzrušením, kterým se život zvedá z hlíny!
  Prošel jsem úzkým pásem dalšího lesa a krajina začala novou kapitolu. Barvy potemněly. Pode mnou nízký mladý les a nade mnou se zvedal lán stříbřitě zeleného, nezralého obilí. Byly v něm plochy uválené od zvěře a dešťů. Vešel jsem do pole a šlapal do jeho středu, jako bych procházel hlavní kostelní lodí. Blížil jsem se stále zřetelněji epicentru vzrušení. Měl jsem mokré ruce, nechával si je hladit pichlavými klasy a cítil, jak celý lán zní. Obilí sálo i tryskalo, byl jsem mokrý po pás, točil jsem se na všechny strany, jako by byla možnost, že do mne vstoupí duch jako do panny, že do mne vystříkne v podobě duhy a stříbra.
  Cítil jsem, jak mi tuhne pohlaví. Vstupovalo do mne vzrušení klasů. Stříbrná zeleň tryskala ze země, tryskala mi k pasu v nezralých klasech a zem byla jemně a beze stínů osvětlována modrou hladinou nebe, která se pokládala níž a níž, než ji východ slunce prudce vyhodí do výšky. Obloha padala a lehala si a země se chvěla. Pole bylo tiché jakoby s vypětím všech sil, tiché byly i ostrovy lesů. Mokré kalhoty se na mne lepily a byl to dotyk vzrušení, které se začalo prolamovat, které pocházelo z hlíny, z výbuchu života, strašná potřeba růst a vědět to a zalykat se tím. Dotýkal jsem se nahým pohlavím klasů a byla to zelená mše bez účasti démona. Dotýkal jsem se pradávných bohů a mýtů a ti mě objali a jásali mi v duši radostí ze setkání. Padal jsem jim do náruče a oni kolem mne roztočili stříbrnou zeleň klasů a slavnostně přijali můj výtrysk, kterým jsem vracel zemi to, co jsem vysál. Rozostřil se mi zrak, viděl jsem fleky zelení a nebeských modří a lomcovalo mnou pohanské vzbouzení dne.
  Byl jsem šťasten a promočen až k zázraku pohlaví, které dokáže skrze vzrušení zasít život, které dokáže, aby v ženě život vybuchl a stal se člověkem.
  Měl jsem v dlani hebko a horko, cítil jsem se hrstí nezralých klasů, cítil jsem se polem a zalykal se věděním, že patřím k tomu, co roste ze země, k tomu, co nemůže vydržet nerůst. Cítil jsem okraj mdloby z potřeby jít s tím. Klusal jsem polem dolů a otevřenou dlaní značil klasy, které mi klouzaly pod rukou, značil jsem je dotykem a vděčností.
  Velikost je měřitelná pouze vzrušením. A kdyby vzrušení nemělo schopnost udělat každý život cílem, byl by život pouze stupnicí malosti.
  Vracel jsem se. Pohled do údolí byl stále zalit mraky. Nade mnou v horách vycházelo slunce. Začalo ráno a tajnosti života došeptaly svou rannou, pohanskou a předsluneční modlitbu.
  Každodenně a vždy jinak život oznamuje, že jeho podstata není nuda, ale změna a vzrušení. Začal den. Na vrcholcích lesa, kterému jsem se vzdaloval, jsem viděl sluneční světlo a slunce začalo objímat celý kraj.
  Šel jsem za tebou. Vešel jsem brankou, slunce už svítilo naplno, zamkl dveře domu a tiše vešel do místnosti. Nespala jsi. V ruce jsi měla knížku a v duši hořkost. Neodpovědělas mi na pozdrav, jen ses cize a nenávistně dívala.
  „Kdes byl?”
  „Venku.”
  „A na mě ses vykašlal.”
  „Myslel jsem, že už spíš.”
  „Nespala jsem.”
  „To jsem nevěděl.”
  „Nikdy o mně nic nevíš. Vůbec na mne nemyslíš. Já nemůžu spát, čekám na tebe, a ty si někde couráš. Už mě to nebaví. Čekám na tebe jen proto, abych ti řekla, že jedu domů. Mám už toho dost.”
  „Autobus jede až odpoledne a teď je pět.”
  „Půjdu na stop. Tady s tebou už nebudu,” ječela jsi paličatě a uraženě. Spustilas nohy z postele a rozhlížela se po oblečení.
  „Neblázni. Prostě jsem nevěděl, že nespíš. Ani jsem nevěděl, že se půjdu projít. Byly otevřené dveře a vytáhlo mě to ven. Je tam nádherně.”
  „Co je mně do toho? Já tady čekám a tobě je to jedno!”
  „Není mi to jedno. Nevěděl jsem, že seš vzhůru.”
  „Pojedu domů! Celej večer kecáš, ani si na mne nevzpomeneš, opiješ se, a nakonec se jdeš projít. Co seš zač?”
  Natáhl jsem ruku přes postele a chytil tě za zápěstí. Vyškubla ses mi. Chytil jsem tě pevněji.
  „Pojď si lehnout. Máš špatnou náladu, musíš se vyspat. Ráno to uvidíš jinak.”
  „Kdy ráno? Vstaneme odpoledne a co z toho budu mít?”
  „Mohlas jít spát dřív.”
  „Ty seš sprostej!” vytrhlas mi ruku a pokusila ses mi vrazit facku.
  Ucukl jsem, objal tě zezadu a hladil po ňadrech. Nahrbila ses, jako bys je chtěla schovat dovnitř těla, a rozplakala ses. Utěšoval jsem tě a říkal, že tě miluji, i když v té chvíli to nebyla pravda. Hádala ses ještě, ale už tiše a smutně, vyčítalas mi, že ti nikdy nedovolím, aby ses rozhodla, nedám ti svobodu, nemiluju tě. Brečela jsi a štkala. Nakonec ses nechala přemluvit, vlezla jsi pod deku a usnula hned, jak sis lehla.
  Vlezl jsem si pod svou deku, zavřel oči a viděl stříbřitě zelené obilí a nebe, jak osvětluje zelenou krajinu. Celá dolní polovina těla mě pálila horkostí. Bylas přetažená a unavená a já byl šťasten.
  Jsi žena. Jsi mi to nebližší svědectví o existenci světa. Ale jak tě oslovit? Jak slovem prorazit to, co násilnická potřeba držet a ovládat vystavěla jako žulovou zeď kolem našich neprobuzených duší? Když mlčím a prožívám čas, cítím, že ho prožívám opravdově. Ale když přistupuji k tobě, přestává to být pravdou.
  Zamlčujeme. Svět kolem nás je jen to, co si povíme. Z našich slov svět vzniká, vzniká otisk, a ten začne být domovem, když milujeme. Vše, o čem mlčíme, je boření.
  Díval jsem se při psaní posledních vět na ruku, a když jsem dopisoval poslední řádku, lekl jsem se. Už je to pryč, ale v jedné chvíli se mi zdálo, že mi z ramene vylézá jakési zvíře, které by mi mohlo skočit po krku.
  Dopsal jsem, položil tužku stranou a rukou s roztaženými prsty jsem přikryl papír. V modrošedém osvětlení se mi zdálo, že se ruka chvílemi vzdaluje a chvílemi přibližuje. Pak jsem se nad čímsi zamyslel a pocit děsu z vlastní ruky zmizel.
  Jsem v bezpečí, když jsem jen sám se sebou? Nejistota před sebou samým mě na chvíli ochromila. Dřepnul jsem si před stůl a chtěl udělat na prknech kotoul. Špinavá podlaha mě odradila. Tak jsem šel k matracím, dřepl, opřel se rukama a čekal, až se odrazím. Dřepěl jsem dlouho. Jsem blbec. Sedl jsem si na matrace, objal kolena, položil na ně bradu a civěl na polootevřené dveře do předsíňky.
  Před chvílí jsem si mazal chleba a dělal čaj. Seděl jsem na bobku před oknem, kam jsem si vyložil potraviny, a zahlédl pohyb. V koutě dvorku za klepadlem stála plechovka. Asi čtyřicetiletý muž ji vzal a odnesl. Nepřítomný výraz, snědý a vrásčitý obličej. Kolikrát jsem já sám přešel kolem cizích oken a nikdy mě nenapadlo, že za nimi je někdo, kdo se uvěznil. Ten muž neví, že jsem v té vteřině přečetl v jeho obličeji, že je vše ztraceno. Ach, přijít o otisk svého obličeje ve hmotě skutečnosti, je jako rvát si vlastní maso!
  Viděl jsem obličej muže a nechce se mi žít. Šel jen pro plechovku. Přešel tudy muž a já cítím smrt. Po špinavém dvorku, kde vidím špinavé modři a špinavé okry, odkud ke mně dopadá tak málo světla, přešel muž. Je to vězeňský dvůr. Nejde z něho poznat, jestli je ráno anebo den, jestli svítá anebo se stmívá. Myslím na tebe. Už nejde nic zachránit.
  Seděli jsme ve vinárně. Byla přeplněna křikem a lidmi. Na protější lavici našeho stolu se uvolnilo. Sedli si tam dva opilí hoši a holka. Holce bylo snad dvacet pět, byla hubená, měla laciný žlutý ušmudlaný svetřík a laciné kalhoty s puky. Vmáčkla se do kouta a na ni se navalil tlustý instalatér s nařvaným obličejem. Měl velký, ohnutý nos, prasečí očka, která ve střízlivosti mohla vypadat dobrosrdečně, pomačkané mastné vlasy a opile pokleslá ústa. Mluvil ostrým vysokým hlasem a prudce hystericky gestikuloval. Holka měla tuctově hezký, bezvýrazný obličej a přiškrcený, šišlavý, přisprostle roztomilý hlas. Na kraj lavice si sedl menší, potměšilý kluk se srostlým obočím. Tlusťoch mezi nimi trůnil, převyšoval je a zastiňoval, vtipkoval a prozpěvoval si útržky písniček. Nás si nevšímal a ani na nás nebral ohledy. Třikrát převrhl skleničku s vínem, potom sodovku, co ona pila, a když si objednala kafe, tak jí ho galantně chtěl zamíchat a míchal ho i s hrnečkem a všechno vybryndal na talířek.
  Zaslechl jsem, jak jí cosi říká o prstýnku a jakémsi daru od manžela, a ona pitvorně odpovídala, že manžel je daleko. Osahávala tlusťochovi hrudník a lezla mu pod svetr a říkala, že je pěkně špekatej. On prudce vstal a říkal, že jestli chce opravdu vidět špek, tak teda jo, a naznačoval rozepínání poklopce. Strašně se tomu řehtal. Potměšilec vedle něj seděl mlčky, na nic nereagoval, ničemu se nesmál, jenom upíjel víno.
  Tlusťoch držel děvče kolem ramen a tlustými krátkými prsty jí sahal na bradavky. Jako na knoflíčky, se kterými si mimoděk hrál. Potom si ji posadil na klín a po chvíli skončila uprostřed. Těsně před půlnocí se podívala na mne a zeptala se, kolik je hodin. Když jsem jí odpověděl, opakovala čtyřikrát, abych hodinky zahodil, protože už je všechno ztracené. Pořád to opakovala, abych konečně ten vtip pochopil. Zdálo se jí, že nechápu.
  Tlusťoch se odpotácel na záchod a když se vrátil, nepustili ho sednout. Potměšilec seděl na kraji lavice a ani se nehnul. Tlusťoch stál najednou vedle stolu jako pomatená hora masa a tuku a stále prohlašoval, že na všechno sere, že je už dost opilej a že půjde domů. Šel si do šatny pro baloňák a zase se postavil ke stolu. Stál a mlčel a tvářil se tupě. Černý kluk se s děvčetem vášnivě líbal a mačkal jí malá ňadra. Ona se vrušeně pohybovala a kroutila.
  Sledovala jsi ty tři s pohrdáním a údivem a já cítil nepřeklenutelnou vzdálenost. Byla zavírací hodina a v hospodě už byli opilí všichni a jednali z popudů, kterým nerozuměli. U vedlejšího stolu jakýsi mladík spadl ze židle. Přimotal se k němu slušně oblečený chlapík středních let a chtěl mu pomoci vstát, ale oba si spíš překáželi. To popudilo vysokého a svalnatého hocha v kožené bundě. Vstal a zle strčil do muže středních let. Ten opilce pustil, takže se zřítil zpět na zem. Svalnatý hoch se snažil opilce zvednout sám, a když stáli, zavrávorali a upadli na dřevěné prkno, kterým končil box. Opilec se uhodil do hlavy a svalnatého hocha udeřil pěstí. Snad se mu zdálo, že rána do hlavy byl začátek rvačky. Chvíli se, jako ve zpomaleném filmu, prali. Vrchní je okřiknul a oni si sedli zpět ke stolu.
  Jakýsi čas jsem chodil po místnosti. Znovu jsem otevřel okno a přenesl všechny věci ke stěně u dveří. Zbytek sekané jsem rozkrájel a hodil do záchodu. Kýbl mi připomenul nájemníky. Přijdou ještě někdy? Zachrání svědectví? Mám provinilý pocit, že píši cosi za zády světa, ale kterého světa? Toho, který se ke mně otočil zády?